EN
 

napsat zkušenost  |  po umělém potratu  |  po spontánním potratu  |  kde najdu pomoc

Vaše zkušenosti po spontánním potratu


Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Iva, 27.05.2019

Hezký den, dnes to bude měsíc od revize po zjištění zamlklého těhotenství v 11t. Revize byla v pátek třináctého, vždy pro mě normální den, se změnil napořád v TEN den. Nezapomenu nikdy na ten pocit prázdnoty, který od probuzení z narkózy trvá. Od té doby mě kousek chybí, stále hledám svého andílka a nenacházím. Pokaždé, co se podívám na oblohu, mám pocit, že tam někde v dáli musí být a já na něj koukám a nenacházím. Je tak daleko a pryč. Možná chybí jen on mě, on si vybral svou cestu a měl tu být jen na chvíli. Teď je mu dobře, takovou si zvolil cestu. A měl mě naučit, zatím nevím čemu a nevidím smysl. S partnerem jsme těhotenství plánovali, hned druhý měsíc se podařilo a zalil nás velký pocit štěstí, euforie, plakala jsem štěstím a držela v ruce ten papírek s //. V 7t. na ultrazvuku srdíčko bilo, vše v nejlepším pořádku. Pan doktor ještě z legrace pronesl, vy jste ukázkový příklad jak má maminka vypadat, u vás určitě vše bude v pořádku ale musím vás informovat, že 2 z 10 těhotenství končí špatně. Ale jak vás znám, to nebude váš případ. Zdravě jím, 2_3x týdně cvičení, nekouřím, nepiju alkohol, k tomu pozitivní myšlení a vždy optimismus. Něco bude špatně? To se mě netýká, říkala jsem si a plnými doušky vychutnávala toho drobka uvnitř. Na začátku 11t další ultrazvuk a k němu fotka. Týden před kontrolou jsem se začala divně bát...těšit...do teď neumím ten pocit popsat. Uvědomuji si až teď s odstupem, že vnitřní hlas mi chtěl něco říct, naznačit. Ležím na křesle a ten moment nezapomenu. Výraz ve tváři doktora...rychle jsem koukla na monitor a viděla tu malou bobulku, moje miminko. Ten pohled byl navždy první a poslední. Pan doktor oznámil, je mi líto, plod se nevyvíjí a posílám vás na konziliární vyšetření do nemocnice, kde to potvrdí a objednání vás na revizi, raději už nic nejezte, nepijte, kdyby vás vzali hned na sál. Pak už mám mlhu... Doprovázel mě partner celou dobu, byl mi oporou, za což mu velice děkuji a vážím si ho. Potvrdili, že srdíčko nebije, zřejmě už 2 týdny. Na sál mě objednali za 2 dny, dříve nebylo místo. Čekání na konec. Doma, v slzách, bolest duše, prázdnota a beznaděj. A to moje heslo bylo na všem negativním se snaž vidět nějaké plus, které tě požene dále. 3 týdny neschopenka, kdy jsem si musela odžít bolest. Na histologie nezjistili nic, pan doktor konstatoval, to se stává, příčiny nezjištěny, počkejte měsíc a hurá na novo. Necítím to stejně. Jsem 2 týden v práci, musím fungovat. Někdy jsou dny horší, jindy lepší. Jen ta bolest mě nekontrolovaně sráží na kolena. Nějak se v tom všem plácám, nevím, jak dál. Nevidím konec ani začátek. Sbírám síly a budu bojovat za nový začátek? Ale čeho? Všichni říkají, že to chce čas. Chápu a rozumím, ale co mám dělat než ten "čas" přejde? Říká se, že miminko ve vás nechá kousek sebe už navždy a já tomu věřím a soucítím se všemi ženami, které si tímto musely projít. Jsem vděčná, že jsme zde mohli nechat kousek sebe a našich andílků, vypsat se. Děkuji za tyto stránky. Žehnám vám vše dobré.

Borůvka, 27.05.2019

Jsem plna a prázdna soucasne. Před 28 měsíci jsme cela rodina přišli o miminko vr 20tt., zjištěno to bylo dva dny před Vánoci. Dalsi den vyvolany porod, miminko jsme porodili s manželem. Telicko drzim v rukou... je jak mala panenka před dvě dlaně. Dcerky brasku oplakaly a věřily, že se dušička Daníka přijde zpět, stejně jako ja s manželem. Psali jsme, malovali, zasadili strom, povídali si. Vrátili jsme se do běhu života, radosti a kdykoli jsme chtěli, šli jsme ke Stromínce, jedinému, co nám Daníka připomíná a co roste. Po roce a půl, koncem leta jsem se cítila šťastna a naplněna. To už dcerky registrovaly me podivný brkani, skytani, intolerance vůni a divne chute. Maminko, ty budes mit miminko... to slyším jak ted a úsměv starší dcerky. Test to potvrdil a paní doktorka o pár dne později také. Doporučila mi po předchozím zmlklem tehotenstvi nemocenskou. Neváhala jsem ani minutu, protože jsme si miminko moc a moc přáli. At je to holčička nebo chlapeček nevadí, jen ať se narodí... Tot slova me osmilete dcerky. Bohužel v devátém týdnů se něco stalo a ja přestala škrtat, brkat a vse, co bylo. To byl víkend. V pondělí jsem neváhala a šla na kontrolu. Něco se mi nezdá, řekla jsem... Sestra byla překvapena a paní doktorka me vzala. Nejprve vyslechla me pocity a sdělila, že uvidíme a ze to může byt dobré. Srdecni akce ale nebyla. Koukala na mě, jak jsem to mohla poznat. Před týdnem akce byla!! Potrat se rozběhl sám, tělíčko mi uvízlo na vložce. Melo oči, ruce, nožičky.. uff. Pohlavni organy zatim nevyvinuty. Pohladila jsem Borůvku, tak ji dcerky říkaly, uložila na papír. Pak už nemocnice, krvácení, pry deloha cista, nakonec kyretaz a transfuze. Od te doby me síly ubyly, dlouho jsem mela zvysenou noc teplotu, hledala jsem pomoc psychologa, nemeli cas... jsem stále unavena, boli me nohy pri dojiti po byte, trepou se mi ruce. Únavový syndrom? Doktorka me posila do práce, jdu však na kontrolu se štítnou zlazou a doktor me hned posila na psychiatrii. Dal pokračuje neschopenka. Dostávám léky. Po pár dnech musím do nemocnice. Zanet příušní žlázy. Znenadání me před pár dny vypovedely nohy, třes rukou me limituje. Tres nohou je zvláštní. Chůze bizarní. Čekam na výsledky, zda se k tomuto všemu nepřidala nějaka infekce. Termin plánovaného porodu se blíží a ja jsem naprosto paralyzovana. chodítko u postele, čůraci křeslo. Mam 37 let. Hlava funguje. Cítím se hrozne, dcerkam jsem řekla, že si to asi me tělo pamatuje a ví, že Borůvka s námi byla a že se mela narodit někdy v těchto dnech. Chtějí si namalovat na tričko boruvku... to uděláme!! Třeba se me telo na tohle čeká a dušička chce, abychom si na ni vzpomněli všichni čtyři soucasne. Jako když jsme byli u stolu a ja skytala a brala a mluvili k ni. Postabortivni syndrom je, ale tohle jsem nikde nečetla! Jsem v soku, co vse si tělo pamatuje a jak dokáže reagovat a aktivní ženu zastavit a upoutat na luzku. Mile dámy, pište, malujte, zpivejte a milujte své tělo. A hlavně mu verte. Já budu věřit, že se naše rodina vymaluje a ze se vrátím do života.

Helena, 15.10.2018

Je to více než rok co jsem prožila velikou bolest ze ztráty nenarozeného miminka. Bůh mě má moc rád, protože naší rodině daroval nový život. Už tři měsíce se dívám na malinkou Aničku je krásná, hodná a úplně zdravá. Dokonce i porod byl přirozený a lehký i když jsem předtím rodila císařem. Chtěla bych povzbudit všechny, kteří mají velkou bolest ze ztráty dítěte - není to poslední slovo, alespoň ne v mém případě. Samozřejmě, že na svého maličkého nikdy nezapomenu ale nebýt jeho smrti neměla bych Aninku. Člověk se celý život učí a ne všechno jde naplánovat. Hodně naděje všem.

Janka, 27.12.2017

Náš 3letý syn už dlouho mluvil o tom, že by si přál sourozence. Já jsem chtěla ještě počkat, než s tatínkem náš 7miletý vztah zpečetíme svatbou - potom už miminku nic nebude stát v cestě. 23.9.2017 byla svatba a od toho dne jsme se přestali početí jakkoli bránit. Už od května jsem nebrala antikoncepci, aby se tělo vyčistilo, ale MS stále nepřicházela doktor říkal, že to chce čas, tak jsem chodila na kontroly a myslela si, že to bude běh na dlouhou trať. 4.10. jsem dostala injekci na vyvolání MS, která ani poté nepřišla. 18.10. jsem si zkusila udělat těhotenský test - byl pozitivní. Na kontrolu jsem se schválně objednala na 23.10. - přesně v tento den v roce 2013 mi totiž doktor potvrdil první těhotenství - bude to takové symbolické. Doktor těhotenství potvrdil, děťátko ale zatím bylo malé, tak mě pozval za týden. K tomu mi řekl, že mám malý hematom, ale není třeba žádných zvláštních opatření, jen kdybych začala trošku krvácet, nemám se hned děsit. O týden později už krásně tlouklo srdíčko, manžel tam byl se mnou a oba jsme na to koukali jak na zázrak, byla jsem 6tt+3. Chtěli jsme fotku, jakoby mi něco říkalo - člověk nikdy neví co se může stát a třeba to pak bude moje jediná památka, ale doktor nás odbyl, že třeba příště. Mám rizikovou práci, tak jsem s ním probrala i možnost neschopenky. Nechtěla jsem nechat kolegyně ve štychu ze dne na den, tak jsem odešla s tím, že to ještě promyslím. V pondělí 2.10., 7tt+1, už jsem tam byla jako na koni - hematom je přecejen riziko, k tomu moje práce...není se co rozmýšlet, zdraví mého dítěte je přednější než všechno ostatní, odcházím na PN. Doktor ještě pro jistotu zkontroloval miminko - vše v pořádku, hematom se zmenšil a srdíčko krásně bije. Kdybych jen věděla, že to je naposledy... Od té doby jsem byla doma a poctivě jsem odpočívala - říkali jsme si, aspoň dokud se hematom úplně neztratí a nepřekleneme to kritické období. Jednou večer mě začlo hodně bolet břicho - říkala jsem si sakra, co to je, čekala jsem jestli nezačnu krvácet nebo něco, ale nic se nedělo, jinak mi nic nebylo, tak jsem čekala co bude dál - ráno už mi bylo úplně dobře. Pak jsem si uvědomila, že až moc dobře - těhotenské nevolnosti jako mávnutím kouzelného proutku úplně zmizely. Začlo se mi honit hlavou, co když je něco v nepořádku, ale tyhle myšlenky jsem se snažila zahnat a čekala na plánovanou kontrolu - stejně co se má stát se stane a neovlivním to a vždyť mi vlastně nic není - nekrvácím, nemám žádné bolesti... Přišel čas plánované kontroly, měla jsem být 9tt+1 a bylo 21.10. Manžel šel se mnou, že počká v čekárně. Doktor mi vzal stěry a pak, že ještě zkontroluje miminko. Srdce mi tlouklo jak o závod...o to víc, když jsem viděla jeho pohled a jak pomalu říká: ,,To děťátko odpovídá 7tt+6..." (To už mi bylo jasné, která bije) ,,Ale tady máme problém...Není tam srdeční akce." Dál to asi nemá cenu rozvádět, říkal mi, jak se tohle stává často, že příčinou bývá nejčastěji nějaká vážná vada, což příroda vyřeší takto... Ano, to všechno člověk rozumem chápe, ale srdcem to pochopit nedokáže. Chtěla jsem počkat, až si tělo poradí samo a miminko samo odejde, ale doktor mi to nedoporučil. Objednal mě na revizi 23.11. No co, říkala jsem si, uvidíme do té doby, třeba si ještě dá říct a odejde samo. Ale nic se nedělo, jenom jsem pořád měla bolesti. Den před revizí jsem si ještě říkala, že se přeobjednám, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to plánované na 23.11. - to má manžel narozeniny, číslo 23 je naše šťastné číslo, syn je taky narozen 23. (května) a tak to aspoň bude takové symbolické, že i náš andílek se narodí 23. Nechtělo se mi tam, ale ono už stejně nebylo na co čekat... Protože pracuji v nemocnici na ARO, nechtěla jsem pochopitelně, aby mě uspávaly moje kolegyně, tak jsem se objednala do jiné nemocnice. Manžel jel se mnou a byl mi oporou dokud tam mohl být, potom odjel domů se chvilku vyspat (měl po noční a před další noční) a byli jsme v kontaktu přes telefon. V nemocnici byl moc fajn doktor - mladej, ale trpělivej, vstřícnej... Detailně prohlížel obraz na ultrazvuku, nechal mě, ať se taky podívám, dokonce mi na přání vytiskl i fotku, když jsem mu řekla, že žádnou na památku nemáme. Řekl mi, že se vše jeví v pořádku a že děťátko mělo pravděpodobně nějakou těžkou genetickou vadu, jinak nevidí důvod, proč by mělo odejít, já jsem v pořádku (i odběry jsem měla naprosto vzorné včetně štítné žlázy atd.). Kolem 9.hodiny přišel můj čas. Neubránila jsem se slzám. Jo, já vím, že nesmím brečet, protože mě pak nebudou moct uspat, říkala jsem si, ale nešlo to zastavit... Na sále byly moc hodné sestřičky, které mě utěšovaly, a ujišťovaly, že příště už bude všechno v pořádku a budeme mít zdravé miminko. Po probuzení z narkózy jsem cítila obrovskou úlevu - už je po všem a aspoň fyzicky se už můžu začít dávat dohromady. Odpoledne mě propustili, přijel manžel, zašli jsme si na oběd, odvezl mě domů a pak odešel do práce. Mezitím k nám přijeli naši, kterým jsem se mohla vypovídat... I když...nikomu se nemůžu vypovídat tolik, jako manželovi...on jediný chápe. Večer, v den, kdy jsme se dozvěděli, že naše děťátko umřelo, jsem ho viděla poprvé plakat. Od té doby jsme si oba vzájemnou oporou. Každý totiž říká, že nemám brečet, že to tak asi mělo být, že ještě budeme mít děti a že to nemá cenu rozebírat. Ale já o tom potřebuju mluvit, potřebuju to ze sebe dostat. A nechápu to jako něco, za co bych se měla stydět, ale něco, co se stává, bohužel až hrozivě často...a zároveň to beru jako poctu: Říká se přeci, že Bůh každému naloží jen tolik, kolik je schopen unést...A kdo má to štěstí mít vlastního anděla? Nemá smysl cokoliv tajit, patří to k životu a je třeba to tak brát a i když jsme naše děťátko nikdy ve skutečnosti neviděli a bylo tak maličké, bylo naše a navždycky už bude naše a nikdy na něho nezapomeneme. Teď nezbývá, než věřit, že tahle naše zkušenost byla první a zároveň poslední a že někdy v budoucnu k nám ještě přijde miminko a tentokrát bude zdravé a všechno bude v pořádku. To moc přeji všem, kdo si touhle zkušeností museli projít.

Růženka, 27.10.2017

Ahoj jsem 5 měsicu po zákroku :'( :'( a je to pro mě nepochopitelný nemužu se stím smířit :'( moc sme se těšili a chceme miminko ale sem hodně ve stresu a ten tomu moc nepomáhá. Každý říká děj tomu čas ale to se jim to mluví páč já to nezvládám :'( když jdu na procházku,do města, nakoupit všude potkávám těhotné holky,ženy. A je to pro mě strašný

Karolína, 28.05.2016

8. března můj nejšťastnější den. Nečekaně jsem objevila dvě čárky na těhotenském testu. Chtěla jsem tu radost vykřičet do celého světa, ale zavolala jsem jen svému partnerovi. Ze začátku vůbec nechápal, protože s mojí diagnózou to bylo nečekané. Můj gynekolog mi totiž před časem sdělil, že mám na děloze polyp. A to je důvod proč, pravděpodobně nemůžu otěhotnět. Navíc jsem před nedávnem dobrala antibiotika z důvodu zánětu na čípku. Hned jsem se objednala k lékaři na kontrolu a na krevní testy štítné žlázy. Vše bylo v pořádku. Měli jsme moc velkou radost z našeho malého zázraku. Začali jsme řešit nějaké úpravy v bytě. Už jsme vybrali i jméno. Řekli jsme to jen nejbližšímu okruhu v rodině. O velikonočním víkendu jsem začala nečekaně krvácet. Na nic jsme nečekali a hned jsme jeli na pohotovost. Tam mi řekli, že je zatím plod snad v pořádku. Jen se mi pod dítětem objevil hematom (krevní sraženina). Dostala jsem injekci hormonů a byla mi nabídnuta hospitalizace. S lékařkou jsem se dohodla, že budu mít více klidu doma. Musela jsem zůstat doma, můj gynekolog mi napsal neschopenku a říkal, že můžu dělat vše, jen mám být co nejvíce v klidu. Další kontrola proběhla v pořádku, byla jsem v 6+1tt. Lékař konstatoval, že k oplodnění došlo asi o něco později. Stanovil to na základě velikosti plodu a podle toho, že se srdíčko objevilo později. Jen mi můj vnitřní hlas nepovídal, že se něco děje. Stále jsem věřila, že je vše v pořádku. Intuici jsme se snažila potlačit. Na další kontrole jsem zažila šok. Lékař si nebyl jistý, zda vidí plod správně. Zda tam vidí srdíčko. Lékař změnil několikrát během vyšetření názor. První mi sdělil dost neeticky, že bohužel plod už nežije. Potom objevil srdce a opravil se, že je vše v pořádku. Jinak mi lékař provedl kompletní běžné vyšetření, které bylo i s odebráním vzorků z čípku. Objednal mě pro jistotu na další týden na kontrolu, aby měl jistotu, že je vše v pořádku. Doporučení bylo, abych byla co nejvíce v klidu. Po 3 dnech jsem nečekaně začala špinit. Spojovala jsem to s tím, že je to po kontrole u lékaře. Protože krvácení bylo silnější, jeli jsme opět na pohotovost. Tam mi lékařka první sdělila, že opět nevidí srdíčko, potom se znovu opět opravila. Sdělila mi, že z důvodu krvácení mě musí hospitalizovat. Ráno mi sestřičky sdělili, že nemám jíst, protože pokud nebude UTZ v pořádku půjdu na operaci. S lékařem jsem nemluvila, ale už někdo rozhodl za mě. Na vizitě mi lékařka sdělila, že půjdu na kontrolní UTZ a pokud nebude vše OK, provedou vyčištění. Sdělila jsem, že k tomu nedám souhlas. Na UTZ mi řekla, že se jí to nezdá jako OK, ale můžeme ještě s rozhodnutím počkat do dalšího týdne. Protože jsem přestala krvácet, šla jsem domů. Odjela jsem k rodičům. Protože mi večer nebylo dobře a stále mě bolelo břicho a začala jsem opět krvácet, zavezli mě do nemocnice. Ale do jiné, než jsem byla původně. Což bylo poznat v přístupu lékařů. Na UTZ mi lékařka vše vysvětlila a ukázala, že opravdu srdce už přestalo být – důvod – zamlklé těhotenství. Vývoj se zastavil někdy ke konci 7 týdne. Operaci jsme s lékařkou domluvily na další den ráno. Nechali si mě v nemocnici. Měla jsem velké bolesti v podbříšku a krvácela jsem čím dál víc. Až se to stalo. Při toaletě ze mě plod vyklouzl. Hledám jiná slova, ale nemůžu si říkat, že to byla naše holčička. Jmenovala by se Karolínka. Je těžké se vyrovnat s touto ztrátou. Byla jsem teprve v 9 týdnu, ale hodně to bolí. Mám v sobě pocit prázdna. Jsem z toho smutná. Snažím se zaměstnat, nepřemýšlet nad tím. Ale nějak to nejde. Můj lékař mi řekl, že to způsobil ten hematom. Nemám k němu již důvěru. Nyní jsem stále na neschopence, ale po ukončení určitě změním lékaře. Pořád mám v hlavě otázky: Mohla jsem tomu zabránit? Šlo něco udělat jinak? Mohl to poznat lékař dřív? Zanedbal něco nebo to jen „příroda“ takto zařídila? Je to tím, že jsem nebrala těhotenské vitamíny? Pořád si to dávám za vinu. Mám dva a půl týdne po zákroku a přečetla jsem několik příběhů na tomto webu. Proto jsem se rozhodla se z toho „vypsat“. Třeba to někomu pomůže. Já se budu snažit uzavřít tuto kapitolu a jít dál. Karolínka, ale v mém srdci zůstane.

Lucie, 28.05.2016

Zdravím, Také mám, bohužel, zkušenost. Po pár letech vztahu, když už jsme spolu rok bydleli mi vynechala menstruace (měla jsem ji vždy pravidelnou), měla jsem napětí v prsou a měla jsem pocit na zvracení, tak jsme si udělali test. Byl pozitivní. Plánovali jsme svatbu na Květen, ale tímto se to změnilo a my narychlo naplánovali svatbu na Prosinec (byl zrovna Listopad). Šla jsem co nejrychleji na gynekologii, protože mám težkou práci v rizikovém prostředí a potřebovala jsem tedy co nejrychleji nemocenskou. Svého přítele jsem vzala samozřejmě s sebou. Chtěla jsem, ať vidíme poprvé naše mimi oba. Gynekolog naše nadšení vůbec nesdílel, řekl : "Co? Doma vám nevěří?". Při prohlídce mi 4x silně zatlačil na břicho z každé strany, až jsem vyjekla a on jen : "Přece bych vám neublížil". Po vyšetření jsem mu řekla, že potřebuji nutně nemocenskou - sám by mi ji asi ani nenabídl. I tak mi ji nechtěl napsat, že by to bylo využívání státu a že to zná, když žena 1. týden uklízí, 2. týden odpočívá a pak už jen křičí po chlapovi, protože se doma nudí. Naštěstí jsem to dopředu domluvila s mistrem a na noční dvanáctky jsem si vzala dovolenou. Hned po příchodu domů jsem měla narůžovělou moč. Na internetu psali, že po návštěvě gynekologa je troška krve přirozená, pokud zmizí do 24 hodin. Další den už ale začlo silnější krvácení. K večeru jsme jeli na pohotovost. Strašný přístup - první, na co se ptali bylo, jestli máme 90 korun, byla jsem strašně vystresovaná a při prohlídce jsem nebyla schopna se uklidnit a uvolnit se a doktorka byla naštvaná : "Jak asi budete rodit, když s tímhle máte problém", už jsem měla slzy v očích a ona jen tak prohodila "Jo, jak to tak vidím, tak to bude asi potrat". Nevím, kde ty necitlivé lidi berou. Hned další den ráno jsem měla jít na revizi, ale nešla jsem. Jeli jsme znovu na pohotovost do vedlejšího města, protože jestli jsem "asi" potratila, tak proč bych měla jít tedy na revizi. Stále jsem doufala, že miminko se pouze někam schovalo. V té druhé nemocnici to bylo úplně o něčem jiném. Úžasný přístup sestřičky i doktorky, bylo to sice smutné, ale nebylo to tolik na psychiku. Doktorka mi vše vysvětlila a radši mi vzala krev, aby zjistila, jestli těhotenský hormon klesne. Revize by byla jako poslední možnost. O dva dny později jsem tam přijela a opět lidský přístup jiné doktorky (těhotenský hormon klesl), věděla, že tu revizi moc nechci, tak mi dala pouze injekci, aby se mi to vše lépe odplavilo. Po dalších dvou dnech bylo na prohlídce vše v pořádku. Na miminko jsme se tolik těšili, že se o běj teď opravdu snažíme a doufáme, že to tentokrát vyjde bez komplikací. K tomu gynekologovi ani na naši gynekologickou pohotovost už, doufám, nikdy nevkročím.

Neny, 02.05.2016

Během 2,5 roku jsem byla 6x těhotná a pokaždé jsem o dítě přišla. Dokonce jsme jednou čekali dvojčátka. Je to veliká bolest, ale musím žít dál. Můj manžel je moc hodný člověk, ta bolest nás ještě více spojila. Prodělala jsem všechny možná vyšetření, kde zjistili neaktivní toxoplazmu a sklon k hypofunkci štítky. Brala jsem hormony, ale bylo to ještě horší, nikdy jsem miminko nedokázala donosit i přes to, že je mi teprve třicet. Abych se nezbláznila, změnila jsem svůj postoj a přestala neustále sledovat weby o otěhotnění, sledování bazální teploty apod. Zažádali jsme si s manželem o adopci, věřím, že časem budu šťastnější. Taky jsem začala víc žít, cestovat, chodit do společnosti, zakousnout se do práce, stýkat se s přáteli, to mi opravdu pomohlo. Nikdy už to nebude jako dřív, myslím na své děti každý den, ale plakat a trápit se rozhodně nepomůže. Nikdy sice nevymažu vzpomínky, kdy jsem např. viděla své dítě umírat na ultrazvuku nebo jsem ho viděla mrtvé co odešlo, ale co můžu udělat pro sebe a své manželství je přestat se trápit, minulost už nezměním. Přeju všem, co je potkala tahle strašná bolest, ať už jednou nebo opakovaně, aby v sobě našly sílu jít dál, najít si ve svém životě spoustu dalších radostí, které život nabízí a přestat se utápět v depresích.

L., 12.01.2016

V dubnu 2015 jsem poprve otěhotněla. Radost byla obrovska, dostala jsem od přítele nádhernou kytici a žádost o ruku. Byli jsme šťastní a zacinali plánovat rekonstrukci naseho bytu. Na prvni prohlidce u lekarky se ji zdálo, ze muze byt tehotenstvi mladsi - nevedela jsem, kdy presne vzniklo. Tak jsme tyden cekaly, ale ultrazvuk opet ukazal jen prazdnou dutinku. Byla jsem v šoku. Doktorka rikala, ze se to stava, je to jen nahoda a nemusi se opakovat. Pricinou také mohly byt pozustatky narkozy, ve ktere jsem byla v únoru. Cekaly jsme ještě asi 10 dni, ale krvaceni nepřicházelo a musela jsem na revizi v kvetnu. Po ni jsem se cítila jako znasilnene dítě. Na sále bylo asi 6 lidí, dvere zustaly otevřené a v te ponizujici pozici me videlo asi 20 cizich lidi. Dodnes mam z toho zazitku trauma. Po 3 měsících jsme se zacali snazit znovu, i kdyz se mi zprvu zdalo, ze uz nikdy v životě nedokazu mit sex a zapomenout na revizi. Otehotnela jsem hned druhy měsíc. Radovali jsme se opatrne a ja počítala kazdy den do kontroly u lékařky, neubranila jsem se ale vybírání vybavicky na internetu..manzel mel radost a uklidňoval me, ze bude vsechno v poradku, i kdyz nektere priznaky odezněly. 2 dny pred prohlídkou jsem byla nervózní a panikarila. Na ultrazvuku pani doktorka nic neříkala, byly videt jen 2 prazdne dutinky. V 8. týdnu. Beznaděj, slzy, pocit, ze radeji nebudu zit. Opět navrh na revizi. Chci čekat. Teď uz 9 dni spinim a doufam, ze prijde spontánní potrat. Nemam zadny smysl života. Čekají nas ted různé testy a vyšetření. Nevim, jestli budu mit silu jit do toho znovu. Pry to uz nemůže byt náhoda....

Jana, 16.08.2015

I já mám tuto smutnou zkušenost.je to už 7let.Bylo mi v té době 38 let,před tím jsme s manželem zkoušeli vše možné i nemožné,nakonec jsme si adoptovali 4 měsíční miminko,to mi bylo 30.Pak se nám to povedlo ani nevíme jak,byli to dva kluci pořád bylo vše v pořádku.Na konci 14tého týdne jsem byla na kontrole a vše v pořádku,pak jsem začala trochu špinit,lékař řekl že je to dobré,potýdnu jsem dostala strašné křeče a manžel mě odvezl do nemocnice.Mladá lékařka mi řekla že jeden plod je mrtvý a ani druhý nevypadá dobře.Zhroutil se mi celý svět.tolik jsem se těšila,druhý den ráno jsem šla na uz,kde mi řekli že obě děti jsou mrtvé,aby toho nebylo málo tak ke mně zavolali asi 6 mediků,a ukazovali jim moje mrtvé plody,a pan primář na můj protest řekl že někde se to naučit musí,prý si mám vzít příklad z Báry Basikové ta má dítě v 46letech.To co následovalo po potratu ani nelze popsat,asi rok jsem se z toho zkoušela dostat sama ale nešlo to.Nakonec jsem nemohla vydržet sama se sebou a šla k psycholožce,doporučuji to všem,opravdu mi pomohla i bez léků.V listopadu to bude sedm roků každý rok zapálím svíčku řeknu si kolik by jim bylo a mluvím s nimi,jak moc mi chybí i když jsem je nikdy neviděla.Denny a Daniel tak by se jmenovali.I po těch letech to bolí pořád stejně.Držte se všem vám přeji aby to brzy přebolelo,mně dělá radost obrovskou Honzík,i když není biologicky náš milujeme ho a on nás jak nám říká každý den.Jsem vděčná že některá žena měla dost síly na to se ho vzdát.Ahoj a hlavu vzhůru nic není tak strašné,aby nemohlo být líp.

Martina, 16.08.2015

Dnes jsem to bohužel také zažila...a bolí to. Snažím se moc se v tom nepitvat, ale myšlenky jsou myšky, co se špatně chytají. Ač mám krásného 19ti měsíčního syna, tečou mi samovolně slzy, když si uvědomím, že to "mimi", ten slibovaný sourozeneček, už tam není. Byla jsem ve 14. tt, začala jsem špinit, přes noc výrazněji než přes den. Pro klid duše jsem dnes jela přece jen na vyšetření, kde mi to řekli. Odpoledne jsem šla na revizi dělohy, a teď ležím na pokoji a čtu, že takovou zkušenost má spousta žen. Přemílám, jestli přece jen ta dovolená na Korsice není příčinou...i když po ní bylo ještě vše v pohodě...ale ty sýry, ty chlebíčky od táty, to sušené maso...co když jsem tou svojí neopatrností ho zabila!!! Je to strašný! Děkuji za to, že mám tak úžasnou rodinu, že už mám jedno zdravé dítě, protože to je to, co mě v mém životě, který už má hluboké zářezy ztrát, dává smysl a chuť se do toho znovu vrhnout hned, jakmile to bude možné. A věřím, že to výjde. Vám všem, co jste přišli o tu radost uvnitř, přeji brzké uzdravení a hodně sil na další cestu.

Alex, 06.05.2015

Ahoj,mám právě dnes doma dvouletého syna a dnes se měl narodit jeho sourozenec. Přesně k jeho narozeninám. Bohužel jsem o miminko v 8.tt přišla. 10 dní před tím jsem prodělala střevní chřipku a během ní začala špinit až do poslední chvíle. Bylo to hrozný. 10 dní na to jsem začala krvácet a bylo po všem. Teď jsem v 15.tt, toho sourozence bychom Matýskovi opravdu chtěli dát. Jsem ale permanentně ve stresu,bojím se,brečím,raději neplánuju a nenakupuju. Maty už o miminku mluví,hladí a pusinkuje bříško. A co když.......... Už aby bylo jaro,věřím,že práce na zahrádce tyhle myšlenky zažene. Co jiného,než se zaměstnat,pomůže?

Ema, 01.04.2015

Já jsem také asi právě potřetí za sebou potratila. Pořád se uklidňuju, že se neděje nic strašného, protože už mám dvě krásné zdravé děti, ale i tak to hrozně bolí. S manželem bychom chtěli velkou rodinu a už téměř rok se snažíme o třetí miminko. Poprvé jsem si říkala, že to nevadí, že se to stává, ale moc jsem to obrečela. Podruhé už jsem se snažila se moc neradovat, takže když mi paní doktorka na kontrole řekla, že je miminko menší než by mělo být, tak už jsem byla taková rezignovaná. Ale pak přišel leden. To jsem měla mít termín porodu toho prvního miminka.... Uf, prostě mi to miminko asi hrozně chybí. Kdybych měla aspoň břicho, ale takhle... A pak jsem zase našla dvě čárky, ale hned v dalším týdnu jsem chytla hroznou rýmu a kašel a teploty a přestala jsem cítit všechny těhotenské příznaky. Takže myslím, že je zase po všem. A teď pořád brečím a je mi to hrozně líto a taky si říkám, že jsem hloupá, že spousta holek nemůže mít ani jedno dítě a já mám dvě a jsem nespokojená... Ale to prostě nic nemění na tom, že jsem čekala miminko a pak jsem o něj přišla... Ani nevím, jestli se chci dál snažit, protože jak je to pořád dokola, tak je to hrozně unavující. I manžel už je z toho takový rozmrzelý. Snaží se mě podržet, ale vidím, že už toho je na něj taky hodně. Nevím... Děkuju, že jsem se tady mohla vypsat, třeba to na chvilku přestane tolik bolet....

Fausty, 17.01.2015

Holky, před měsícem jsem prodělala svůj třetí samovolný potrat. Vždy jsme o mimi přišli ve druhém měsíci, teď mě čeká hromada vyšetření, aby se přišlo na to, proč, zřejmě štítná žláza. Všechny potraty jsem prodělala stejný rok, je to strašná bolest, ale hodně mi pomáhá manžel i rodina, snažím se hodně pracovat, chodit do společnosti a věnovat se manželovi. Nevzdat to, žít dál a věřit, jedině tak se z toho člověk trošku dostane. Nejste v tom samy, držím palce!

Nikol, 07.05.2014

Dnes je to přesně 6 týdnů, co jsem samovolně potratila v 5.-6.tt. Moc jsme se s partnerem na děťátko těšili. Bohužel nám to nevyšlo. Mentruaci jsem po potratu ještě nedostala. Chci vám říct, že nejste sami, trápí se spousta žen, včetně mě.... Hned, když jsem potratila, jsem cítila zvláštní prázdno... jen jsem plakala a nemohla jsem přestat.... pláču ještě teď.. Netuším, kdy to skončí.. možná časem, možná až při dalším těhotenství, možná že tesknit budu celý živt. Ještě jsem nepotratila, tak nevím. Vzalo mě to opravdu hodně, pořád si pročítám, jak by zrovna teď bylo miminko veliké a jak by se vyvíjelo - vím, deptám se sama. Ale já se tomu neumím ubránit. Pociťuji šílenou úzkost a nevím si rady.. Neumím se s tím smířit a nechci se s děťátkem rozloučit. Holky, snad to všechny překonáme - musíme... Držím vám všem palce.

Pavla, 16.01.2014

ahoj, předevčírem jsem byla na vyčištění po samovolném potratu. Cítím se hrozně. Na miminko jsem se moc těšila. Bylo to ve 13 týdnu. Byla jsem nadšená , zářila jsem a už nezářím. Prý za to snad mohla toxoplazmoza od koček.. nikdo neví. Každopádně už několik týdnů miminko neprospívalo a nenarodilo by se zdravé. Všichni mi říkají, je to lepší. Ano , je to lepší, ale nemělo se to vůbec stát. Mám stavy uzkosti, brečím a zase se držím...kus sebe jsem dala pryč..kdo nezažil nepochopí.. bohužel..

Gábina, 08.07.2013

Před čtyřmi lety byl našemu mladšímu synovi rok a půl a my se s manželem rozhodli mu pořídit sourozence, což se podařilo poměrně rychle. Za pár týdnů jsem nadšeně sledovala 2 čárky na těhotenském testu a začali jsme se radovat, že budeme čtyři. Bohužel jsem na konci dvanáctého týdne začala špinit a lékař mi oznámil, že se jedná o zamlklé těhotenství. Ještě týž den jsem podstoupila v nemocnici zákrok a dodnes děkuji ošetřující lékařce, že vše proběhlo milosrdně rychle a bez dlouhého čekání a protahování. Ráno jsem se tu otřesnou zprávu dozvěděla a odpoledne jsem již odcházela na reverz z nemocnice domů. Jen přístup sester byl absolutně necitlivý. Když jsem celá uplakaná čekala na nechtěný, ale nutný zákrok, na chodbě po sobě pokřikovaly, že tam čeká ještě jedna „škrabka“. Otřesné! Nicméně to nebylo to nejhorší. Nehorší přišlo doma. Po zákroku se dostavily strašné pocity. Pocit prázdnoty, smutku, absolutního selhání jako role ženy. Nestále jsem se obviňovala, že za to můžu já a pátrala v paměti, co jsem udělala špatně, proč se to stalo. A pořád dokolečka. Nebyla jsem schopná spát, jíst, ztratila jsem zájem o všechno dění kolem sebe, zájem o syna, stále jsem jen brečela. Místo, abych se o to více soustředila na něj a poslouchala všechny okolo, že vlastně o nic nejde, že už jedno dítě mám a že to brzy vyjde znovu, byla jsem jako umanutá a měla jsem pocit, že nastal konec světa. Tyto pocity jsem se snažila rozpustit ve víně, což ale vůbec nepomáhalo. Prostě jsem měla pocit, že se mi najednou zhroutil celý svět. Naštěstí se nám velmi brzy zadařilo znovu a otěhotněla jsem zhruba dva měsíce po zákroku. Narodila se nám krásná a zdravá holčička, máme páreček a jsme šťastní. Stejně ale nikdy nezapomenu na naše nenarozené. Pořád si říkám, jaké by to bylo, kdyby……… neměli bychom naší drahou dcerku a vše by bylo jinak. Těchto myšlenek se už asi nikdy nezbavím. A proto i dnes, čtyři roky od zákroku, kdy jsme se domnívali, že naše rodina je již kompletní, děti jakž takž trochu odrostly navíc v situaci, kdy manžel vážně onemocněl, a já jsem zjistila, že jsem neplánovaně otěhotněla, jsem variantu potratu ani na chvíli nevzala v úvahu. Jen pomyšlení na potrat ve mně vyvolalo tak smutné vzpomínky, že vím, že kdybych dobrovolně podstoupila interupci, nikdy bych si to neodpustila. Celý život bych se obviňovala, celý život bych přemýšlela, co by to bylo, jaké by to bylo a tak dále…… tak jsem se v podstatě raději v mžiku smířila s myšlenkou, že nás prostě bude pět a budeme to muset nějak zvládnout i s manželovou nemocí a plány na budoucnost prostě musíme přizpůsobit!

J., 29.06.2013

Ano. Nic není jako dřív. Už jsou to skoro dva roky, co jsem v osmém týdnu přišla o miminko a pořád to ještě není s mojí psychikou v pořádku. Jsem možná zvláštní případ, protože máme pět zdravých, krásných, šikovných dětí, dvě už jsou velké, na VŠ a SŠ, tři na ZŠ. Ale po tom neočekávaném mrňouskovi, který se k nám ještě přihlásil, a my už se na něj těšili, a on zase odešel, po tom brečím ještě dneska. Tajně. Nemůžu o tom s nikým mluvit. Jsem zvyklá makat, být veselá, povzbuzující, pečující... Ale to bolavé místo to nezahojí. Žena může mít kupu dětí, i nějaké ty roky, všecky rozumné argumenty nezabírají...Prošla jsem obdobím pláče, kdy mě to přepadalo na dlouhé minuty, v kostele, na koncertě, cestou domů z práce... Myslela jsem si, že mi to pomůže...Pracuju mezi dětmi, hlídám i cizí malé děti, pořád jsem v jednom kole, ale tu lásku, kterou jsem potřebovala dát tomu malému, prostě nemůžu a nemůžu nikam nacpat... Modlitby, logika, odevzdávání,práce... Je to strašná, neviditelná síla, ten mateřský instinkt... Kéž by si to rozmyslela aspoň jedna žena, která uvažuje o umělém potratu... A těm maminkám, které jsou na tom podobně jako já, přeju, aby jejich trápení netrvalo dlouho, aby se dočkaly dalšího miminka...Snad na na nás ti naši andílkové opravdu čekají v nebi... Držte se, J.

Týna, 04.04.2013

Asi po půl roce snažení, kdy jsem měla pocit, že se se mnou něco děje, jsem si udělala test a konečně dvě čárky! Obrovská radost, konečně přišel okamžik, na který jsem se podvědomě připravovala..oznámit mýmu milýmu, že budeme máma a táta. Oba jsme se strašně těšili, byl to nepopsatelný pocit, nosit v břiše naše miminko. Koncem 7tt jsem začala mírně špinit, pak křeče, mírná bolest, mírné krvácení. Raději jsem zůstala celý den v posteli. Večer bolest neustávala, tak jsme se rozhodli, pro klid, zajet na pohotovost. Pan doktor mi při vyšetřování ultrazvukem jen tak mimochodem řekl, že to těhotenství se nevyvíjí, tak jak by mělo, že je u konce a že zítra mám přijít na revizi dělohy. To už jsem silně krvácela. Nepochopím, proč člověk bez minimální známky empatie pracuje v tak křehkém oboru. Je to pro mě i partnera těžká situace, věřím tomu, že se se ztrátou brzy vyrovnáme. Na revizi dělohy zatím nejdu, počkám pár dní a půjdu na kontrolu ke své lékařce, která zjistí, jestli bude lékařský zásah potřeba. To je můj, vlastně náš příběh. Snad se bolest brzy zahojí.

Anet, 07.03.2013

Taky se podelim o svou zkusenost. Miminko jsem chtela uz dlouho, asi 3mesice po vysazeni antikoncepce jsem otehotnela. Kdyz mi vysel pozitivni test, nemohla jsem tomu uverit, mela jsem silenou radost. Zacalo teseni..bohuzel mi dlouho nevydrzelo. Mela jsem stres v praci, mamku jsem v te dobe mela v nemocnici, byla po tezke operaci srdce, starala jsem se o svou domacnost a i o jeji a vzalo si to dan. V praci jsem zacala krvacet. Jela jsem ke svemu gynelologovi. Nikdy nezapomenu na ty slova, ktera mi rekl..pry, kdyz to nema byt, nebude to. Jste mlada, budete mit jeste deti. V nemocnici jsem byla 5dnu. Krvaceni pomalu ustavalo, bohuzel po 3dnech prisly bolesti. Doktory jsem musela temer prosit, aby mi udelaly kontrolni ultrazvuk. Pri prohlidce mi doktor rika: "Ja tu nic nevidim, byla jste vubec tehotna?" Takovym zpusobem jsem se dozvedela, ze jsem potratila. I sestry mi prisly necitlive, strasne se divily, ze brecim. Po potratu jsem nemohla videt miminka, tehotne zeny ve mne vyvolavaly bolest, slzy, smutek. Strasne dlouho mi trvalo, nez jsem se jakz takz dostala do stadia, ze jsem si aspon trochu zacala uzivat zase zivot. Nemela jsem na nic naladu, prepadaly me stavy smutku a uzkosti..jako na potvoru se kolem me vsichni vyskotovaly s detma a budouci maminky. Uz je to rok. Stale se nam nedari znovu otehotnet a pritom bych si to tak prala. Zavidim tem zenam, ktere tehotne jsou a doufam, ze se brzy stesti usmeje i na me. Jen chci rict, ze i kdyz je to rok, tu bolest v sobe stale mam, je tezke na to nemyslet.

Simona, 06.01.2013

Tak moje zkušenost se týká zmlklého těhotenství. Tuto nepříjemnou věc jsem zažila ve svém životě 2x. Poprvé před 11 lety, bylo mi 24.Těhotenství bylo neplánované, nicméně chtěné.Bylo mi velmi špatně, zvracela jsem víceméně od 6. do 11.týdne. Ve 13.týdnu těhotenství jsem šla na kontrolu a byla jsem šokovaná z toho, že dítě nemá srdeční akci a to, co následovalo , bylo jako ve zlém snu. Nějak to přebolelo, za 2 roky se mi narodila dcerka.Rizikové těhotenství, ale nakonec jsme vše zvládly a dopadlo to dobře. Další zkušenost se zmlklým těhotenstvím je poměrně čerstvá a tudíž v živé paměti. Radost z těhotenství, které bylo samozřejmě plánované, vystřídal v 10.týdnu těhotenství opět šok ze zmlklého těhotenství.Bolest byla velká, ta fyzická se dá vydržet v danou chvíli, ale ta psychická přetrvávala mnohem delší dobu. Zvláštní kapitolou byl samotný pobyt v nemocnici, i to, co mu předcházelo- vyhořelé sestry s celkem pramalým náznakem pochopení, o termínu na revizi ani nemluvě-dlouhé čekání jestli potratím doma nebo co bude a kapitola sama o sobě-přístup lékařů. Když mě hospitalizovali, řekli mi, že na sál jdu až poslední...nenapadlo by mě, že mě nechají čekat až do večera a to jsem ještě mohla být ráda, že mě vůbec vzali. Celkově jsem byla znechucená z tohoto přístupu a samozřejmě velmi nešťastná ze ztráty. Se mnou na pokoji byla paní po potratu ve 23.týdnu a její bolest byla velká. Ani ne ta fyzická, dali jí epidurál, ale ta druhá bolest. Rodila na sálech na odděleném pokoji, nicméně celou dobu porodu slyšela ostatní rodičky a hlavně jejich narozené děti.To muselo bolet opravdu moc.Když se mrtvé dítě narodilo, nechtěli jej ukázat. Další překážka byla v tom, že dítě nešlo pohřbít, nemělo váhu tuším těch 500 g....když mi to vykládala všechno, chtělo se mi řvát...proboha, to je takový problém chtít pohřbít své mrtvé dítě, ikdyž mu chybí nějakých 20 g?! Bylo mi hrozně a říkala jsem si, že ještě můžu být ráda, že já přišla o velmi malinkého prcka.A vrchol všeho byl, že vždy, když přišla sestra, ptala se jen jestli moc nekrvácí apod. Lékaře jsem u ní neviděla..až při vizitě. Nikdo se jí nezeptal, jestli nepotřebuje psychologickou pomoc. Rozhodla jsem se sem napsat především proto, že si myslím, že v naší zemi se absolutně pomíjí psychický aspekt ztráty těhotenství-ať už samovolného potratu nebo interrupce. Ženy neví, kam se mají obrátit, co mají dělat. Jediné, co mi bylo stále omíláno zdravotníky, ale i rodinou a kolegyněmi , bylo to, že jsem přece ještě mladá a že to bylo malé apod. Jenže to mi opravdu vůbec nepomáhalo. Spíše naopak, nehledě na to, že nikdo z okolí tuto zkušenost neměl. O to víc bolely jejich rady a rádoby uklidňování. Sama jsem se z toho nakonec dostala, a kdybych to nezvládala, určitě bych vyhledala odbornou psychologickou pomoc...otázka je, jestli by mi nenasadili antidepresiva, že? Ale to se vracím...naše země v tomto velmi zaostává. Léčit tělo dovede..a .duši? Zbytečné, nedůležité .. ohledně pohřbívání dříve narozených dětí, nepřipadá vám to jako Hlava 22? Přece je to naše tělo, proč by žena neměla mít právo se s tím mrtvým dítětem rozloučit? Jen proto, že nemá např. těch 500 g? Nechápu, proč to jinde jde a u nás ne. A to máme "prý" jedno z nejvyspělejších zdravotnictví. Jenže není to o množství předražené medicínské techniky, ale často spíš o lidském přístupu a pochopení...a to se už pomalu vytrácí. To je moje bolavá zkušenost

Lucie, 06.01.2013

Jak bych začla? No asi tak že se o miminko pokoušíme něco přes rok. Po vysazení antiny jsem otěhotně circa po 3 měsících, to byla radost, ale né na dlouho v sedmém týdnu jsem začala krvácet a následně samovolně potratila. Po návštěvě gynekologa, který mě ujistil že pokud není s plodem něco v pořádku tak to prostě tělo nepříjme. Doporučil mi tři měsíční pauzu, pro mě strašně dlouhá doba. Po 4 měsících od samovolného potratu se mi zdál sen, ve kterém jsem prožila úžasný sex:-) Ve snáři jsem se dočetla že to značí plodnost, výkonnost, početí. Hned ráno jsem si udělala tt a byly na něm dvě čárky a já byla opět šťastná:-) Ale..i toto štěstí, jako u prvního skončilo v sedmém týdnu:-((( Opět kolotoč návštěv u gynekologa..Už jsem si moc jako žena nevěřila:-( Ale doporučil mi užívat Duphaston s tím, že není možné aby se to pro tentokrát nepovedlo. Jupííí, opět po třech měsících těhotná, ale obavy v těhu byly strašné, když se přehoupl ten prokletý sedmý týden a já už držela v ruce DVD s ultrazvukem, kde byla vidět i srdeční akce a pohyb plodu a těhotenskou průkazku, říkala jsem si že už je to dobré, že to teď dotáhnu do porodu:-) A byla jsem opět šťastná. V devátém týdnu jsem začala špinit, s panickou hrůzou jsem letěla na pohotovost, kde mi bylo řečeno že miminko je v pořádku a že prospívá a krvácení se oběvit v těhu může. Uklidnilo mě to. Po týdnu lečení ascorutinem krvácení nespřestávalo a já na večer dostala do podbřišku křeče jako blázen.Na druhý den u dr. bylo vše v pořádku...Ale ten den kdy mi můj lékař řekl že je vše jak má být mě večer odvezla rychlá zachranná služka do nemocnice s příšernými křečemi a masivním krvácením. Při vyšetření ještě byla vidět akce srdíčka, ale dr. na pohotovosti mi řekla že to vypadá na průběh potratu a že ráno budou moudřejší..Čekala mě bezesná noc. Ráno na ultrazvuku mi lékař oznámil že srdénko nebije a já se zhroutila:-( Asi za hodinku mě brali na sál na vyčištění a převezli na pokoj. Ten pocit byl hrozný, prázdný, divný, slovy nepopsatelný..Sestřičky byly úžasné, hodné. Ale vadilo mi že mě dali na pokoj s ženami co si přijeli potratit jen protože se jim to nehodilo:-( a příjemně se u toho bavily, což mi rvalo uši a spouštělo slzy bolesti..Až je jedna paní co mě viděla uplakanou řekla ať o tom nemluví že já jsem docela jiný případ, té paní jsem za to vděčná, narozdíl od těch druhých jí to došlo, proč asi pláču.-( Proto, kdykoliv pojede na interrupci nikdy se o tom nebyvte nahlas, nikdy nevíte s kým ležíte na pokoji, a co prožívá..Byly to muka. momentálně čekám na vyšetření na hematologii a uvidíme co dál..Ale připadám si odepsaně, tak že jsem jako žena zklamala..Ale mám užasného manžela, který mě drží. Má mé velké dík:-)

Romana, 21.07.2012

Ďakujem za možnosť napísať svoj príbeh. Predvčerom som porodila svoju mrtvú dcérku.Bola som prvý krát těhotná. Mám 37 rokov.A celých 15 rokov sme sa s manželom snažili o dieťa. Bohužial to nevyšlo. Niekoľko krát som podstúpila umelé oplodnenie a teraz nakoniec s darovanými vajíčkami. Obrovská radosť po dlhých rokoch čakania netrvala ani 5 mesiacov. Problém začal okolo 12 týždńa,keď mi vyšla jedna z hodnot skriningu v I trimestri nižšia. Ultrazvuk bol bez patologie a mne bola navrhnutá amniocentéza. Dlho predlho som študovala na internete a hĹadala informácie či podstúpiť toto invazívne vyšetrenie. Nakoniec i na popud okolia,že sa vlastne nemože nič stať a budem kľudnejšia som na amnio išla. Začiatkom 15 týžďňa som podstupila AMC,výkon bezbolestný,výsledky za 24 hod.v poriadku. Kompletné výsledky boli doručené poštou asi za 3 týždne. No na ďalšej kontrole u svojho gynekologa za mesiac už moja dcérka bola bez pohybu a srdiečka. Bolo zistené,že dcéra zomrela v 15 týždni,takže v deň amniocentézy! Takže som ju nosila asi 4týždne mrtvu. Neviem či ešte niekedy otehotniem. Bola to asi posledná naša šanca.Je veľmi ťažké písať tieto riadky, ale keď pomožem aspoň jednej maminke, pomože mi to. Prosím premýšľajte, počkajte do 20týžďna na morf.ultrazvuk a nehovorte si, že vám s to nemože stať. Som prázdna a stále nevyplakaná. Len manžel veĺmi pomáha. Je svet spravodlivý? Dokážem sa niekedy vyrovnať s myšlienkou,že som zhatila jedinu možnosť mať dieťa, dcéru ktoru sme si tak velmi priali.

Karolína, 02.07.2012

Máme doma skoro tříletou treperendu. 7 měsíců jsme se jí snažili pořídit sourozence. Nakonec to dopadlo, na poslední chvíli, aby mi další mateřská mohla navázat. Měli jsme obrovskou radost. První 3 měsíce jsem prozvracela, bylo mi ještě hůře než při prvním těhu. Snažila jsem se to vše vydržet, a říkala jsem si, ještě, že je to naposledy. Bohužel jsem se spletla. Při druhém UZ v 17t mi paní doktorka řekla, že má špatné zprávy. Není srdeční akce. Čekala jsem, že se budu dívat na hýbajicí se mimčo, že mi oznámí pohlaví, a místo toho jsem propukla v pláč. Miminko bylo již 2-3 týdny mrtvé. Dnes je to právě 3 týdny. Během té doby se toho stalo hodně. Příprava na operaci, vyvolávání kontrakcí, proplakané dny a noci v nemocnici, čekání s opuchlým obličejem na kontrolní UZ spolu s těhulkami. Jen co jsem dorazila domů z nemocnice, začal kolotoč shánění práce a soukromé školky pro dcerku. Teď tu sedím, mám novou skvělou práci, školka zařízená, spoustu energie a chuť začít nový život. Proč mám tedy pocit, že něco chybí? Proč se cítím podvedená? Jak to, že jsem v šestinědělí a miminko tu není? Snažím si říkat, mělo to tak být, příště to vyjde. Ale nějak to nepomáhá. Před spaním si pobrečím za ten nenarozený život a je mi to hrozně líto. Nějak pořád nechápu, že se to stalo právě mně. Doufám, že se ta bolest a ten pocit prázdnoty jednou otupí.

Světla, 30.03.2012

Na začátku tohoto roku jsem zjistila, že budu mít miminko. Byla jsem z toho velice zaskočená, protože mi je 46. Začala jsem se hrozně bát, ten strach byl spíš o mě, o můj život a zdraví. Mám čtyři děti a nejmenšímu jsou tři roky. Když jsem to řekla manželovi, byl také překvapený, ale řekl mi, že se na miminko těší. Já jsem ale nemohla můj strach přemoci. Když jsem se svěřila kamarádce a sestře, radily mi spíš, abych šla na potrat. Tak jsem měla doporučení na výkon. Přeci jen jsem pochybovala a věděla jsem, že mě to bude hodně mrzet a budu si to vyčítat. Pak jsem našla tyto stránky a zavolala na linku pomoci. Rozhovor byl velice milý, dodal mě sílu a rozhodla jsem se, že na interupci nepůjdu. Po čtrnácti dnech ale došlo bohužel k samovolnému potratu. Je mi to moc líto a mám v sobě smutek, že už miminko nemám a doufám, že jsem to nezpůsobila svým stresem a tím, že jsem ho vlastně nechtěla. Moc se mu omlouvám. Vám děkuji za pomoc v mojí situaci.

Zuzana, 03.11.2011

Jsem v 34.tt a místo, abych si naplno užívala čekání na příchod miminka, myslím na holčičku Karolínku, o kterou jsme přišli 18.8.2009. Z prvního manželství mám doma 11 letou slečnu, která je sice vážně nemocná, ale je chytrá a nesmírně šikovná, nikdo by do ní neřekl, že je nemocná, má cystickou fibrozu. Když mi v roce 2009 vyšel pozitivní těhotenský test, byli jsme se současným manželem nesmírně šťastní, o miminko jsme se snažili cca rok, vůbec jsme si nepřipouštěli nějaké komplikace. Těhotenství probíhalo normálně, bohužel patřím k těm ženám co první týdny silně zvrací ,takže jsem do 15.tt těhotenství zhubla 12 kg, protože jsem neudržela téměř žádné jídlo ani pití. Ale můj gynekolog to neřešil. Kvůli mé genetické zátěži jsme navštívili genetika, manželovi udělali screening a zjistili, že není nosičem CF mutace a tak hrozí,že by se nám narodilo dítě s CF. Bohužel jsme se nechali přesvědčit, že pro jistotu bych si měla nechat odebrat plodovou vodu. Šla jsem na odběr v 15.tt, protože mě tak lékaři objednali a já neměla důvod pochybovat o jejich rozhodnutí. Ještě před zákrokem jsem měla pochybnosti, ale nakonec jsem si řekla, že riziko je vlastně minimální. Při odběru lékař zmínil, že mám málo plodovky, ale přesto ji odebral. Odjela jsem domů a ležela podle doporučení, všechno probíhalo normálně, žádné krvácení. Další týden jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi a ten mi řekl,že je miminko v pořádku a že pěkně roste. Za 3 týdny jsem šla znova a zas bylo všchno o.k., vždy dělal ultrazvuk. Další týden jsem jela na tzv. velký ultrazvuk, vzala jsem sebou starší dceru, protože chtěla vidět sestřičku, a najednou rána, lékařka se tvářila vážně, zavolala kolegyni, která znova zkontrolovala ultrazvukem miminko a pak mi oznámili,že maličké netluče srdíčko a to už cca od 16.tt. Nevěděla jsem co dělat, vedle mě seděla vyděšená 9 letá holčička, mně tekly slzy a měla jsem pocit, že se sesypal svět. Dokázala jsem se udržel, zavolala švagrovi, aby dojel pro dceru, protože manžel byl v zahraničí, a pak jsem nastoupila na gynekologické oddělení. Manžel přejel hranice a hned volal jak jsme dopadli na ultrazvuku, chtěla jsem aby zastavil a on se rozčílil, že nezastaví,že spěchá domů a jestli je malá postižená, tak to přežijeme, že se nic neděje, tak jsem mu jen řekla, že malá umřela. Plakal, byli jsme spolu na telefonu celou noc. Byla jsem si jistá,že jsem v průběhu noci cítila pohyby miminka a tak jsem ráno požádala o kontrolní ultrazvuk, bez řečí mi ho udělali, byl u toho primář a 3 další doktoři, potvrdili tu hroznou zprávu, primář mi vysvětlil co se bude dít a vpíchli mi jakousi látku přes břicho do dělohy, porod se rozjel okamžitě bylo 8,45 h v 10,45 jsem na nadstandartním pokoji, kam mě uložili bezplatně, abych nemusela být na pokoji s maminkami čekatelkami nebo po porodu, za asistence nesmírně hodné porodní asistentky jsem Karolínku porodila. Kdybych chtěla mohla jsem ji i vidět, ale nedoporučili mi to a do dneška nevím, jestli to bylo nebo nebylo dobře, že jsem ji neviděla. Manžel naštěstí došel 5 minut po té, co jsem porodila, to už byla Karolínka pryč. Oba jsme byli zoufalí. Odvezli mě na číštění na sál, pak zpátky na pokoj, kde čekal manžel. Od té doby prožívám své soukromé peklo, kdybych se rozhodla nepodstoupit odběr plodové vody třeba by Karolínka žila. Den po návratu z nemocnice nám přišly výsledky z odběru, byla úplně zdravá a dokonce ani nebyla nosičkou mutace CF, jaká ironie. Vyměnila jsem gynekologa, protože podle pitvy jsem v sobě malou nosila 6 týdnů mrtvou a díky tomu jsem měla na mále kvůli otravě krve, protože tělo miminko nechtělo samo pustit. Jenže v průběhu těch 6 týdnů jsem byla 2x u svého gynekologa na ultrazvuku a on tvrdil, že je malá v pořádku a jak hezky roste. Díky dlouhé době od chvíle úmrtí nebylo možné zjistit, proč vlastně umřela. Ale podle datování, kdy patolog řekl, že jí bylo 15.tt, tak to odpovídá odběru plodovky, což byla jedna z možností. Napsala jsem román, ale doufám, že díky tomu, že jsem se tu svěřila, opadne strach a začnu se pořádně těšit na drobečka co nosím pod srdcem. Je to holčička, jmenuje se Amálka:-) Na Karolínku nikdy nezapomenu.

Petra, 06.10.2011

Potrat, slovo které jsem znala jen z vykládáni. Až jednou. Otěhotněla jsem celkem brzo, s manželem jsme se na miminko moc těšili a když nám sdělila paní doktorka že jsou to dvojčátka tak radost byla dvojnásobná. Bohužel netrvala dlouho. Ve 20.týdnu mi odtekla plodová voda a s vysokými horečkami mě manžel odvezl do nemocnice. Už bylo pozdě. Miminko jedno bylo mrtvé, druhé muselo zemřít též. Dle lékařů bylo na jakékoliv udržení brzo. Čekal mě dvou denní porod, plný bolesti a trápení. Miminko jsem vidělo jedno, bylo krásné, jako narozené jen maličké a byl to chlapeček, druhého už mi lékaři nechtěli ukázat. Čekala mě hromada antibiotik a léčení. Odcházela jsem z nemocnice zdravá prý. Jenže ted už to budou dva roky a s manželem prožíváme marné snažení o další miminko. Procházíme ted vyšetření proč to nejde. Čekání na výsledky je hrozné, člověk stále přemýšlí o všem možném, přiznám se mám strach. Strach z pravdy, strach co bude dál, že nebudu mít moct děti a k tomu se otevírá zase stará bolest ze ztráty dvojčátek.Tak uvidím jak vše dopadne.

Hanka, 29.08.2011

Spontánní potrat... Ano,i já ho prožila. Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byl to šok. Nic jsme neplánovali, jenže poté, co mi týden meškala MS jsem si udělala test a byl pozitivní. Přítel byl nadšený a já posléze taky. Plány, kde bude, co koupíme, vyhlídnuté věcičky neutrálních barev. A všechno zbytečně. Na začátku 11 tt jsem začala krvácet. Okamžitě jsme jeli do nemocnice, kde mi udělali ultrazvuk. Dítě se přestalo vyvíjet na začátku 9 tt. Nebyla vidět srdeční činnost. Když jsem ležela na lehátku ultrazvuku a koukala na obrazovku...viděla jsem hlavičku, ručičky i nožičky, dokonce i očička. A pak mi doktorka řekla, že už nežije. Bylo to, jako bych měla teď hned na místě umřít. Ono se řekne- vždyť jste to nemohla tolik prožívat, nebylo to tak dlouho, co jste se to dozvěděla. Jenže..i když bylo dítě neplánované, ten pocit, že jsem 2 týdny mluvila na bříško, kde jsem nosila mrtvé dítě. Pocit, že jsem nebyla ani schopná donosit dítě. Výčitky, smutek, výčitky, smutek a dokonce i závist při pohledu na ženy s bříškem. Už jsem 3. týden po revizi. Nedávno u mě byla návštěva, sestra se svojí malou. Když jsem ji viděla, jak se usmívá.. Ne, ještě jsem se z toho nedostala. Ale věřím, že se z toho dostanu. A že bude další miminko. A taky věřím, že na našeho mimozemšt'ánka nikdy nezapomeneme. A že se jednou potkáme v nebíčku...

Zuzka, 14.04.2011

Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička. Nestihla to. V listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. V noci jsme se s manželem sbalili, mladšího syna svěřili babičce a odjeli do porodnice. Podezření se potvrdilo. Stále byla naděje, že se odtok plodové vody zastaví. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště. Nevěřila jsem, že to tak dopadne: po noci těžkého zápasu se dostavily kontrakce. Začal porod. Bojovala jsem a modlila se. Lékaři dodnes neví, proč se to stalo. Můj muž byl co to šlo se mnou. Když už byly kontrakce opravdu silné chtěla jsem jet na porodní sál. Odvezli mě však na sál operační - tam kde provádí potraty. Protože podle lékařů šlo o potrat, nemohla jsem jít rodit do sprchy....Porod byl paradoxně krásný. Naštěstí mohl být na sále i manžel (protože se ho jedna sestra zželela a pustila ho tam, předtím nás ale upozorňovali, že to nebude možné). Terezku mi doktor dál po dlouhém naléhání do náruče, kde jsme mohli poprvé a zároveň naposled obdivovat její krásu. Dodnes mi je líto těch minut, kdy ještě žila, ale doktor mi ji nepřiložil. Nezapomenu na poznámku lékaře, že by "to snad ani dítětem nenazýval" a na ignorantní přístup jeho a sestry, která u porodu také byla. ...Rodila jsem na nezabržděné posteli v kleče - na sále, který nebyl porodní a nebylo zde žádné odpovídající vybavení pro porod...sestra přitom psala na stroji a bavila se s doktorem, jakoby o nic nešlo. Jak moc chybí lékařskému personálu etické jednání! Skrze slzy jsme Terezce pošeptali, jak nás to mrzí, že už musí odejít. Pokřtili jsme ji. Byla krásná – opravdu jsem si předtím neuvědomovala jak vypadají miminka ve 22. týdnu – byla jako miminko po porodu, akorát menší – měla prsty na rukou, oči.....měla VŠE. Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Už jsme nedoufali - po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou (kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii) - že tělo našeho dítěte vybojujeme. Podařilo se – i díky ochotě primáře porodního oddělení. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 600 g. Pokud dítě váží méně, pak některé nemocnice neoficiálně tělo dítěte rodičům předají a ti ho pak mohu pohřbít třeba na louce atd.. Jenže se o tom nikdo nesmí dozvědět, aby nebyl problém ze strany hygieny. Domnívám se, že by v našem právním řádu měl vzniknout jakýsi institut, ve kterém není nutné vydávat rodný list, ale je rodičům v případě, že si to přejí, umožněno dítě pohřbít. V současnosti se vytlačuje smrt i z nemocničního prostředí, přitom se jedná o přirozenou součást života. Se mnou na pokoji byla například maminka, která dítě po "potratu" ve 24. týdnu ani neviděla, protože ji to doktoři doporučili. Z psychologického hlediska je ale pro rodiče důležité rozloučit se s dítětem. Nepodceňujme ani truchlení a možnost pojmenovat své dítě. Možná se to bude zdá extrémní, ale z vlastní zkušenosti vím, že bych byla ráda i za fotku dítěte. Mnoho památky na jeho krátký život totiž rodičům v rukou nezůstane. Zůstane zde jen prázdná kolébka, což je rovněž název programu pomáhajícímu rodičům, kteří přišli o dítě - www.dlouhacesta.cz Zuzka

Anna, 11.11.2010

Zamlklé těhotenství, tak se nazvalo, že se naše miminko přestalo v 8. týdnu těhotenství vyvíjet. Nezáleží na tom, proč – vždyť to ani nevím. Ale jde o to, že se to stalo. Blízcí, kteří to věděli, většinou řekli: „Bylo to na začátku, to nemůže tak bolet.“, „Asi to tak mělo být.“ nebo „Budete mít brzy jiné.“. Nevědí totiž o čem mluví. Kdyby raději neříkali nic nebo jen něco na způsob: „Je mi to líto.“ Ale těmito řečmi to jen zhoršovali. Byla to pro mě opravdu rána. Věděla jsem, že se to stává- ale mně? Já jsem přeci zdravá a normální, proč by moje miminko mělo umřít? Věřila jsem celé dva týdny, co jsme čekali, jestli se přeci jen nestane zázrak. Nestal a bolelo to. Nejhorší byly pohledy na těhotné spokojené ženy, zat

Co může potkat ženu po potratu? Jaké jsou možnosti uzdravení?

Ženy, které z jakéhokoliv důvodu podstoupily umělý potrat nebo o dítě přišly spontánně, provází "něco" vážného, s čím nepočítaly. To "něco" se projevuje různě intenzivně, ale přesto více méně podobně: pláč, pocit viny, nechuť se milovat s partnerem, strach o žijící dítě, vykořeněnost a pocit prázdnoty, nesnesitelný odpor vůči těhotným ženám a stálé myšlenky na zkušenost potratu.

Pokud si nejste jistá, zda právě Vy trpíte tzv. postabortivním syndromem, zkuste si udělat malý test.


Kam dál?


Vaše zkušenosti po umělém potratu

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.



Terapie po potratu
Žena, kterou zasáhne traumatický zážitek ztráty dítěte, ať již skrze umělý nebo spontánní potrat, velmi často potřebuje pomoc a doprovázení. Obvykle zůstává s bolestí sama, protože ne vždy umí správně pomoci ti, kteří jsou nejblíže.

Jak je na tom psychika před a po podstoupeném potratu
Abychom lépe porozuměli tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.

Z veselé holky jen hromádka neštěstí
Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR