EN
 

napsat zkušenost  |  po umělém potratu  |  po spontánním potratu  |  kde najdu pomoc

Další vaše zkušenosti po spontánním potratu


Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Karolína, 28. 5. 2016

8. března můj nejšťastnější den. Nečekaně jsem objevila dvě čárky na těhotenském testu. Chtěla jsem tu radost vykřičet do celého světa, ale zavolala jsem jen svému partnerovi. Ze začátku vůbec nechápal, protože s mojí diagnózou to bylo nečekané. Můj gynekolog mi totiž před časem sdělil, že mám na děloze polyp. A to je důvod, proč pravděpodobně nemůžu otěhotnět. Navíc jsem před nedávnem dobrala antibiotika z důvodu zánětu na čípku. Hned jsem se objednala k lékaři na kontrolu a na krevní testy štítné žlázy. Vše bylo v pořádku. Měli jsme moc velkou radost z našeho malého zázraku. Začali jsme řešit nějaké úpravy v bytě. Už jsme vybrali i jméno. Řekli jsme to jen nejbližšímu okruhu v rodině. O velikonočním víkendu jsem začala nečekaně krvácet. Na nic jsme nečekali a hned jsme jeli na pohotovost. Tam mi řekli, že je zatím plod snad v pořádku. Jen se mi pod dítětem objevil hematom (krevní sraženina). Dostala jsem injekci hormonů a byla mi nabídnuta hospitalizace. S lékařkou jsem se dohodla, že budu mít více klidu doma. Musela jsem zůstat doma, můj gynekolog mi napsal neschopenku a říkal, že můžu dělat vše, jen mám být co nejvíce v klidu. Další kontrola proběhla v pořádku, byla jsem v 6+1tt. Lékař konstatoval, že k oplodnění došlo asi o něco později. Stanovil to na základě velikosti plodu a podle toho, že se srdíčko objevilo později. Jen mi můj vnitřní hlas nepovídal, že se něco děje. Stále jsem věřila, že je vše v pořádku. Intuici jsme se snažila potlačit. Na další kontrole jsem zažila šok. Lékař si nebyl jistý, zda vidí plod správně. Zda tam vidí srdíčko. Lékař změnil několikrát během vyšetření názor. Nejprve mi sdělil dost neeticky, že bohužel plod už nežije. Potom objevil srdce a opravil se, že je vše v pořádku. Jinak mi lékař provedl kompletní běžné vyšetření, které bylo i s odebráním vzorků z čípku. Objednal mě pro jistotu na další týden na kontrolu, aby měl jistotu, že je vše v pořádku. Doporučení bylo, abych byla co nejvíce v klidu. Po 3 dnech jsem nečekaně začala špinit. Spojovala jsem to s tím, že je to po kontrole u lékaře. Protože krvácení bylo silnější, jeli jsme opět na pohotovost. Tam mi lékařka sdělila, že opět nevidí srdíčko, potom se znovu opět opravila. Sdělila mi, že z důvodu krvácení mě musí hospitalizovat. Ráno mi sestřičky sdělili, že nemám jíst, protože pokud nebude UTZ v pořádku, půjdu na operaci. S lékařem jsem nemluvila, ale už někdo rozhodl za mě. Na vizitě mi lékařka sdělila, že půjdu na kontrolní UTZ a pokud nebude vše OK, provedou vyčištění. Sdělila jsem, že k tomu nedám souhlas. Na UTZ mi řekla, že se jí to nezdá jako OK, ale můžeme ještě s rozhodnutím počkat do dalšího týdne. Protože jsem přestala krvácet, šla jsem domů. Odjela jsem k rodičům. Protože mi večer nebylo dobře a stále mě bolelo břicho a začala jsem opět krvácet, zavezli mě do nemocnice. Ale do jiné, než jsem byla původně. Což bylo poznat v přístupu lékařů. Na UTZ mi lékařka vše vysvětlila a ukázala, že opravdu srdce už přestalo být – důvod: zamlklé těhotenství. Vývoj se zastavil někdy ke konci 7. týdne. Operaci jsme s lékařkou domluvily na další den ráno. Nechali si mě v nemocnici. Měla jsem velké bolesti v podbřišku a krvácela jsem čím dál víc. Až se to stalo. Při toaletě ze mě plod vyklouzl. Hledám jiná slova, ale nemůžu si říkat, že to byla naše holčička. Jmenovala by se Karolínka. Je těžké se vyrovnat s touto ztrátou. Byla jsem teprve v 9. týdnu, ale hodně to bolí. Mám v sobě pocit prázdna. Jsem z toho smutná. Snažím se zaměstnat, nepřemýšlet nad tím. Ale nějak to nejde. Můj lékař mi řekl, že to způsobil ten hematom. Nemám k němu již důvěru. Nyní jsem stále na neschopence, ale po ukončení určitě změním lékaře. Pořád mám v hlavě otázky: Mohla jsem tomu zabránit? Šlo něco udělat jinak? Mohl to poznat lékař dřív? Zanedbal něco nebo to jen "příroda" takto zařídila? Je to tím, že jsem nebrala těhotenské vitamíny? Pořád si to dávám za vinu. Mám dva a půl týdne po zákroku a přečetla jsem několik příběhů na tomto webu. Proto jsem se rozhodla se z toho "vypsat". Třeba to někomu pomůže. Já se budu snažit uzavřít tuto kapitolu a jít dál. Karolínka ale v mém srdci zůstane.

Lucie, 28. 5. 2016

Také mám bohužel zkušenost. Po pár letech vztahu, když už jsme spolu rok bydleli, mi vynechala menstruace (měla jsem ji vždy pravidelnou), měla jsem napětí v prsou a měla jsem pocit na zvracení, tak jsme si udělali test. Byl pozitivní. Plánovali jsme svatbu na květen, ale tímto se to změnilo a my narychlo naplánovali svatbu na prosinec (byl zrovna listopad). Šla jsem co nejrychleji na gynekologii, protože mám těžkou práci v rizikovém prostředí a potřebovala jsem tedy co nejrychleji nemocenskou. Svého přítele jsem vzala samozřejmě s sebou. Chtěla jsem, ať vidíme poprvé naše mimi oba. Gynekolog naše nadšení vůbec nesdílel, řekl: "Co? Doma vám nevěří?" Při prohlídce mi 4x silně zatlačil na břicho z každé strany, až jsem vyjekla a on jen: "Přece bych vám neublížil." Po vyšetření jsem mu řekla, že potřebuji nutně nemocenskou - sám by mi ji asi ani nenabídl. I tak mi ji nechtěl napsat, že by to bylo využívání státu a že to zná, když žena 1. týden uklízí, 2. týden odpočívá a pak už jen křičí po chlapovi, protože se doma nudí. Naštěstí jsem to dopředu domluvila s mistrem a na noční dvanáctky jsem si vzala dovolenou. Hned po příchodu domů jsem měla narůžovělou moč. Na internetu psali, že po návštěvě gynekologa je troška krve přirozená, pokud zmizí do 24 hodin. Další den už ale začlo silnější krvácení. K večeru jsme jeli na pohotovost. Strašný přístup - první, na co se ptali bylo, jestli máme 90 korun, byla jsem strašně vystresovaná a při prohlídce jsem nebyla schopna se uklidnit a uvolnit se a doktorka byla naštvaná: "Jak asi budete rodit, když s tímhle máte problém?" Už jsem měla slzy v očích a ona jen tak prohodila: "Jo, jak to tak vidím, tak to bude asi potrat." Nevím, kde ty necitlivé lidi berou. Hned další den ráno jsem měla jít na revizi, ale nešla jsem. Jeli jsme znovu na pohotovost do vedlejšího města, protože jestli jsem "asi" potratila, tak proč bych měla jít tedy na revizi. Stále jsem doufala, že miminko se pouze někam schovalo. V té druhé nemocnici to bylo úplně o něčem jiném. Úžasný přístup sestřičky i doktorky, bylo to sice smutné, ale nebylo to tolik na psychiku. Doktorka mi vše vysvětlila a radši mi vzala krev, aby zjistila, jestli těhotenský hormon klesne. Revize by byla jako poslední možnost. O dva dny později jsem tam přijela a opět lidský přístup jiné doktorky (těhotenský hormon klesl), věděla, že tu revizi moc nechci, tak mi dala pouze injekci, aby se mi to vše lépe odplavilo. Po dalších dvou dnech bylo na prohlídce vše v pořádku. Na miminko jsme se tolik těšili, že se o něj teď opravdu snažíme a doufáme, že to tentokrát vyjde bez komplikací. K tomu gynekologovi ani na naši gynekologickou pohotovost už, doufám, nikdy nevkročím.

Neny, 2. 5. 2016

Během 2,5 roku jsem byla 6x těhotná a pokaždé jsem o dítě přišla. Dokonce jsme jednou čekali dvojčátka. Je to veliká bolest, ale musím žít dál. Můj manžel je moc hodný člověk, ta bolest nás ještě více spojila. Prodělala jsem všechna možná vyšetření, kde zjistili neaktivní toxoplazmu a sklon k hypofunkci štítky. Brala jsem hormony, ale bylo to ještě horší, nikdy jsem miminko nedokázala donosit i přes to, že je mi teprve třicet. Abych se nezbláznila, změnila jsem svůj postoj a přestala neustále sledovat weby o otěhotnění, sledování bazální teploty apod. Zažádali jsme si s manželem o adopci, věřím, že časem budu šťastnější. Taky jsem začala víc žít, cestovat, chodit do společnosti, zakousnout se do práce, stýkat se s přáteli, to mi opravdu pomohlo. Nikdy už to nebude jako dřív, myslím na své děti každý den, ale plakat a trápit se rozhodně nepomůže. Nikdy sice nevymažu vzpomínky, kdy jsem např. viděla své dítě umírat na ultrazvuku nebo jsem ho viděla mrtvé, co odešlo, ale co můžu udělat pro sebe a své manželství, je přestat se trápit, minulost už nezměním. Přeju všem, co je potkala tahle strašná bolest, ať už jednou nebo opakovaně, aby v sobě našly sílu jít dál, najít si ve svém životě spoustu dalších radostí, které život nabízí a přestat se utápět v depresích.

L., 12. 1. 2016

V dubnu 2015 jsem poprvé otěhotněla. Radost byla obrovská, dostala jsem od přítele nádhernou kytici a žádost o ruku. Byli jsme šťastní a začínali plánovat rekonstrukci našeho bytu. Na první prohlídce u lékařky se jí zdálo, že může být těhotenství mladší - nevěděla jsem, kdy přesně vzniklo. Tak jsme týden čekaly, ale ultrazvuk opět ukázal jen prázdnou dutinku. Byla jsem v šoku. Doktorka říkala, že se to stává, je to jen náhoda a nemusí se opakovat. Příčinou také mohly být pozůstatky narkózy, ve které jsem byla v únoru. Čekali jsme ještě asi 10 dní, ale krvácení nepřicházelo a musela jsem na revizi v květnu. Po ní jsem se cítila jako znásilněné dítě. Na sále bylo asi 6 lidí, dveře zůstaly otevřené a v té ponižující pozici mě vidělo asi 20 cizích lidí. Dodnes mam z toho zážitku trauma. Po 3 měsících jsme se začali snažit znovu, i když se mi zprvu zdálo, že už nikdy v životě nedokážu mít sex a zapomenout na revizi. Otěhotněla jsem hned druhý měsíc. Radovali jsme se opatrně a já počítala každý den do kontroly u lékařky, neubránila jsem se ale vybírání výbavičky na internetu. Manžel měl radost a uklidňoval mě, že bude všechno v pořádku, i když některé příznaky odezněly. 2 dny před prohlídkou jsem byla nervózní a panikařila. Na ultrazvuku paní doktorka nic neříkala, byly vidět jen 2 prázdné dutinky. V 8. týdnu. Beznaděj, slzy, pocit, že raději nebudu žít. Opět návrh na revizi. Chci čekat. Teď už 9 dní špiním a doufám, že přijde spontánní potrat. Nemám žádný smysl života. Čekají nás teď různé testy a vyšetření. Nevím, jestli budu mít sílu jít do toho znovu. Prý to už nemůže být náhoda...

Jana, 16. 8. 2015

I já mám tuto smutnou zkušenost. Je to už 7 let. Bylo mi v té době 38 let, před tím jsme s manželem zkoušeli vše možné i nemožné, nakonec jsme si adoptovali 4 měsíční miminko, to mi bylo 30. Pak se nám to povedlo, ani nevíme jak, byli to dva kluci, pořád bylo vše v pořádku. Na konci 14. týdne jsem byla na kontrole a vše v pořádku, pak jsem začala trochu špinit. Lékař řekl, že je to dobré, po týdnu jsem dostala strašné křeče a manžel mě odvezl do nemocnice. Mladá lékařka mi řekla, že jeden plod je mrtvý a ani druhý nevypadá dobře. Zhroutil se mi celý svět. Tolik jsem se těšila. Druhý den ráno jsem šla na uz, kde mi řekli, že obě děti jsou mrtvé. Aby toho nebylo málo, tak ke mně zavolali asi 6 mediků a ukazovali jim moje mrtvé plody a pan primář na můj protest řekl, že někde se to naučit musí. Prý si mám vzít příklad z Báry Basikové, ta má dítě v 46 letech. To, co následovalo po potratu, ani nelze popsat. Asi rok jsem se z toho zkoušela dostat sama, ale nešlo to. Nakonec jsem nemohla vydržet sama se sebou a šla k psycholožce. Doporučuji to všem, opravdu mi pomohla i bez léků. V listopadu to bude sedm roků. Každý rok zapálím svíčku, řeknu si, kolik by jim bylo, a mluvím s nimi, jak moc mi chybí, i když jsem je nikdy neviděla. Denny a Daniel, tak by se jmenovali. I po těch letech to bolí pořád stejně. Držte se, všem vám přeji, aby to brzy přebolelo. Mně dělá radost obrovskou Honzík, i když není biologicky náš, milujeme ho a on nás, jak nám říká každý den. Jsem vděčná, že některá žena měla dost síly na to, se ho vzdát. Hlavu vzhůru, nic není tak strašné, aby nemohlo být líp.

Klára, 16. 8. 2015

Rozhodla jsem se sem napsat svůj příběh, protože jsem hledala informace o průběhu potratu. Bála jsem se ho a nemohla jsem informace nikde dohledat. Nedávno jsem se rozhodla vysadit antikoncepci ze dvou důvodů. Zaprvé jsme se s přítelem vídali jednou či dvakrát za měsíc, tak bychom nalezli i levnější varianty antikoncepce. Zadruhé jsem chtěla na chvíli přestat dopovat své tělo hormony. Chyba. Po několikatýdenním zpoždění jinak pravidelných měsíčků jsem si koupila těhotenský test – úplně obyčejný za 40 Kč. V ten den se rozplynuly všechny mé naděje na obyčejné zpoždění. Dva těhotenské testy mi vyšly se dvěma jasně viditelnými proužky (pozitivní výsledek). Okamžitě jsem začala panikařit. Dítě jsem neplánovala a nechtěla. S přítelem nemáme vážný vztah, pouze si rozumíme v sexu, studuji vysokou školu, nemám vlastní zázemí ani stálou práci. Za těchto okolností jsem se rozhodla, že půjdu na interrupci. Objednala jsem se k doktorce a setkala se s přítelem. Sdělila jsem mu, že jsem "v tom" a důvody, proč jsem se pro interrupci rozhodla. Bála jsem se jen toho, aby mi mé rozhodnutí nevyčítal. Svou reakcí mě ovšem velice překvapil. Byl chápavý a milý, plný porozumění. Doktorce jsem sdělila základní fakta a ona mi vysvětlila novou metodu v podobě tabletek vyvolávajících potrat a upozornila mě na finanční náklady (cca 6000 Kč max). Poté mi udělala ultrazvuk. Na počítači se objevila nádherná malá fazolka. Zaplavil mě obrovský příval citu. Nic krásnějšího jsem nezažila. Začaly mi téct slzy z očí, které jsem nemohla zadržet. Tento nádherný pocit si nemůžete ani představit, dokud nevidíte ten černobílý výjev na vlastní oči. Hlavou mi běhaly myšlenky, jaké to bude, když si tu krásnou malou fazolku nechám. Jak bude v mém těle růst. Jak bude reagovat přítel na to, že bude tatínek, i když to neplánoval a že to určitě zvládnu i bez něj. Tento myšlenkový pochod přerušila doktorčina věta. Vůbec jsem nevěděla, co mi říká, protože použila lékařský termín. Měla jsem špatné tušení a chtěla jsem vědět, co to znamená. Moje fazolka neměla známky srdeční aktivity. Přestože jsem dítě nechtěla, tak mě tato informace hrozně zabolela. Asi to tak mělo být... Následně mě přepadl strach ze samotného zákroku. Ať jsem na internetu hledala jakékoliv informace, tak nic podrobného jsem nenašla. Nastoupila jsem do nemocnice nalačno. Sestřičky i doktoři byli velice milí a příjemní. Sestřička mi odebrala krev. Před zákrokem mi donesla tabletku diazepamu a potom mě odvezli na sál. Napíchli mi žílu, povídali jsme si, najednou jen slyším: "Probuďte se." Za pár minut bylo po všem a já si pamatovala jen útržky hezkého snu, který se mi během narkózy zdál. Sestřička mě odvezla na pokoj, pomohla mi do postele a dala mi kapačku. První pocit poté, co jsem se začala vzpamatovávat, byla prázdnota. I když můj plůdek byl bez srdeční aktivity, tak už jsem ho v sobě přece jen nosila, najednou nebyl a stačilo jen pár minut na nemocničním sále.

Martina, 16. 8. 2015

Dnes jsem to bohužel také zažila... a bolí to. Snažím se moc se v tom nepitvat, ale myšlenky jsou myšky, co se špatně chytají. Ač mám krásného 19ti měsíčního syna, tečou mi samovolně slzy, když si uvědomím, že to "mimi", ten slibovaný sourozeneček, už tam není. Byla jsem ve 14tt, začala jsem špinit, přes noc výrazněji než přes den. Pro klid duše jsem dnes jela přece jen na vyšetření, kde mi to řekli. Odpoledne jsem šla na revizi dělohy a teď ležím na pokoji a čtu, že takovou zkušenost má spousta žen. Přemílám, jestli přece jen ta dovolená na Korsice není příčinou... I když po ní bylo ještě vše v pohodě, ale ty sýry, ty chlebíčky od táty, to sušené maso... Co když jsem tou svojí neopatrností ho zabila! Je to strašný! Děkuji za to, že mám tak úžasnou rodinu, že už mám jedno zdravé dítě, protože to je to, co mě v mém životě, který už má hluboké zářezy ztrát, dává smysl a chuť se do toho znovu vrhnout hned, jakmile to bude možné. A věřím, že to vyjde. Vám všem, co jste přišli o tu radost uvnitř, přeji brzké uzdravení a hodně sil na další cestu.

Alex, 6. 5. 2015

Mám právě dnes doma dvouletého syna a dnes se měl narodit jeho sourozenec. Přesně k jeho narozeninám. Bohužel jsem o miminko v 8tt přišla. 10 dní před tím jsem prodělala střevní chřipku a během ní začala špinit až do poslední chvíle. Bylo to hrozný. 10 dní na to jsem začala krvácet a bylo po všem. Teď jsem v 15tt, toho sourozence bychom Matýskovi opravdu chtěli dát. Jsem ale permanentně ve stresu, bojím se, brečím, raději neplánuju a nenakupuju. Maty už o miminku mluví, hladí a pusinkuje bříško. A co když... Už aby bylo jaro. Věřím, že práce na zahrádce tyhle myšlenky zažene. Co jiného, než se zaměstnat, pomůže?

Ema, 1. 4. 2015

Já jsem také asi právě potřetí za sebou potratila. Pořád se uklidňuju, že se neděje nic strašného, protože už mám dvě krásné zdravé děti, ale i tak to hrozně bolí. S manželem bychom chtěli velkou rodinu a už téměř rok se snažíme o třetí miminko. Poprvé jsem si říkala, že to nevadí, že se to stává, ale moc jsem to obrečela. Podruhé už jsem se snažila se moc neradovat, takže když mi paní doktorka na kontrole řekla, že je miminko menší, než by mělo být, tak už jsem byla taková rezignovaná. Ale pak přišel leden. To jsem měla mít termín porodu toho prvního miminka... Uf, prostě mi to miminko asi hrozně chybí. Kdybych měla aspoň břicho, ale takhle... A pak jsem zase našla dvě čárky, ale hned v dalším týdnu jsem chytla hroznou rýmu a kašel a teploty a přestala jsem cítit všechny těhotenské příznaky. Takže myslím, že je zase po všem. A teď pořád brečím a je mi to hrozně líto a taky si říkám, že jsem hloupá, že spousta holek nemůže mít ani jedno dítě a já mám dvě a jsem nespokojená... Ale to prostě nic nemění na tom, že jsem čekala miminko a pak jsem o něj přišla... Ani nevím, jestli se chci dál snažit, protože jak je to pořád dokola, tak je to hrozně unavující. I manžel už je z toho takový rozmrzelý. Snaží se mě podržet, ale vidím, že už toho je na něj taky hodně. Nevím... Děkuju, že jsem se tady mohla vypsat, třeba to na chvilku přestane tolik bolet...

Fausty, 17. 1. 2015

Před měsícem jsem prodělala svůj třetí samovolný potrat. Vždy jsme o mimi přišli ve druhém měsíci, teď mě čeká hromada vyšetření, aby se přišlo na to, proč, zřejmě štítná žláza. Všechny potraty jsem prodělala stejný rok, je to strašná bolest, ale hodně mi pomáhá manžel i rodina, snažím se hodně pracovat, chodit do společnosti a věnovat se manželovi. Nevzdat to, žít dál a věřit, jedině tak se z toho člověk trošku dostane. Nejste v tom samy, držím palce!

Nikol, 7. 5. 2014

Dnes je to přesně 6 týdnů, co jsem samovolně potratila v 5.-6. tt. Moc jsme se s partnerem na děťátko těšili. Bohužel nám to nevyšlo. Menstruaci jsem po potratu ještě nedostala. Chci vám říct, že nejste sami, trápí se spousta žen, včetně mě... Hned, když jsem potratila, jsem cítila zvláštní prázdno... Jen jsem plakala a nemohla jsem přestat... Pláču ještě teď. Netuším, kdy to skončí. možná časem, možná až při dalším těhotenství, možná že tesknit budu celý život. Ještě jsem nepotratila, tak nevím. Vzalo mě to opravdu hodně, pořád si pročítám, jak by zrovna teď bylo miminko veliké a jak by se vyvíjelo - vím, deptám se sama. Ale já se tomu neumím ubránit. Pociťuji šílenou úzkost a nevím si rady. Neumím se s tím smířit a nechci se s děťátkem rozloučit. Holky, snad to všechny překonáme - musíme... Držím vám všem palce.

Pavla, 16. 1. 2014

Předevčírem jsem byla na vyčištění po samovolném potratu. Cítím se hrozně. Na miminko jsem se moc těšila. Bylo to ve. 13 týdnu. Byla jsem nadšená, zářila jsem a už nezářím. Prý za to snad mohla toxoplazmóza od koček. Nikdo neví. Každopádně už několik týdnů miminko neprospívalo a nenarodilo by se zdravé. Všichni mi říkají, je to lepší. Ano, je to lepší, ale nemělo se to vůbec stát. Mám stavy úzkosti, brečím a zase se držím... Kus sebe jsem dala pryč. Kdo nezažil, nepochopí. Bohužel.

Gábina, 8. 7. 2013

Před čtyřmi lety byl našemu mladšímu synovi rok a půl a my se s manželem rozhodli mu pořídit sourozence, což se podařilo poměrně rychle. Za pár týdnů jsem nadšeně sledovala 2 čárky na těhotenském testu a začali jsme se radovat, že budeme čtyři. Bohužel jsem na konci dvanáctého týdne začala špinit a lékař mi oznámil, že se jedná o zamlklé těhotenství. Ještě týž den jsem podstoupila v nemocnici zákrok a dodnes děkuji ošetřující lékařce, že vše proběhlo milosrdně rychle a bez dlouhého čekání a protahování. Ráno jsem se tu otřesnou zprávu dozvěděla a odpoledne jsem již odcházela na reverz z nemocnice domů.
Jen přístup sester byl absolutně necitlivý. Když jsem celá uplakaná čekala na nechtěný, ale nutný zákrok, na chodbě po sobě pokřikovaly, že tam čeká ještě jedna "škrabka". Otřesné! Nicméně to nebylo to nejhorší. Nejhorší přišlo doma. Po zákroku se dostavily strašné pocity. Pocit prázdnoty, smutku, absolutního selhání jako role ženy. Nestále jsem se obviňovala, že za to můžu já a pátrala v paměti, co jsem udělala špatně, proč se to stalo. A pořád dokolečka. Nebyla jsem schopná spát, jíst, ztratila jsem zájem o všechno dění kolem sebe, zájem o syna, stále jsem jen brečela. Místo, abych se o to více soustředila na něj a poslouchala všechny okolo, že vlastně o nic nejde, že už jedno dítě mám a že to brzy vyjde znovu, byla jsem jako umanutá a měla jsem pocit, že nastal konec světa. Tyto pocity jsem se snažila rozpustit ve víně, což ale vůbec nepomáhalo. Prostě jsem měla pocit, že se mi najednou zhroutil celý svět.
Naštěstí se nám velmi brzy zadařilo znovu a otěhotněla jsem zhruba dva měsíce po zákroku. Narodila se nám krásná a zdravá holčička, máme páreček a jsme šťastní. Stejně ale nikdy nezapomenu na naše nenarozené. Pořád si říkám, jaké by to bylo, kdyby... Neměli bychom naši drahou dcerku a vše by bylo jinak. Těchto myšlenek se už asi nikdy nezbavím. A proto i dnes, čtyři roky od zákroku, kdy jsme se domnívali, že naše rodina je již kompletní, děti jakž takž trochu odrostly navíc v situaci, kdy manžel vážně onemocněl, a já jsem zjistila, že jsem neplánovaně otěhotněla, jsem variantu potratu ani na chvíli nevzala v úvahu. Jen pomyšlení na potrat ve mně vyvolalo tak smutné vzpomínky, že vím, že kdybych dobrovolně podstoupila interrupci, nikdy bych si to neodpustila. Celý život bych se obviňovala, celý život bych přemýšlela, co by to bylo, jaké by to bylo a tak dále... Tak jsem se v podstatě raději v mžiku smířila s myšlenkou, že nás prostě bude pět a budeme to muset nějak zvládnout i s manželovou nemocí a plány na budoucnost prostě musíme přizpůsobit!

J., 29. 6. 2013

Ano. Nic není jako dřív. Už jsou to skoro dva roky, co jsem v osmém týdnu přišla o miminko a pořád to ještě není s mojí psychikou v pořádku. Jsem možná zvláštní případ, protože máme pět zdravých, krásných, šikovných dětí, dvě už jsou velké, na VŠ a SŠ, tři na ZŠ. Ale po tom neočekávaném mrňouskovi, který se k nám ještě přihlásil, a my už se na něj těšili a on zase odešel, po tom brečím ještě dneska. Tajně. Nemůžu o tom s nikým mluvit. Jsem zvyklá makat, být veselá, povzbuzující, pečující... Ale to bolavé místo to nezahojí. Žena může mít kupu dětí, i nějaké ty roky, všecky rozumné argumenty nezabírají... Prošla jsem obdobím pláče, kdy mě to přepadalo na dlouhé minuty, v kostele, na koncertě, cestou domů z práce... Myslela jsem si, že mi to pomůže... Pracuju mezi dětmi, hlídám i cizí malé děti, pořád jsem v jednom kole, ale tu lásku, kterou jsem potřebovala dát tomu malému, prostě nemůžu a nemůžu nikam nacpat... Modlitby, logika, odevzdávání,práce... Je to strašná, neviditelná síla, ten mateřský instinkt... Kéž by si to rozmyslela aspoň jedna žena, která uvažuje o umělém potratu... A těm maminkám, které jsou na tom podobně jako já, přeju, aby jejich trápení netrvalo dlouho, aby se dočkaly dalšího miminka... Snad na na nás ti naši andílkové opravdu čekají v nebi... Držte se.

Týna, 4. 4. 2013

Asi po půl roce snažení, kdy jsem měla pocit, že se se mnou něco děje, jsem si udělala test a konečně dvě čárky! Obrovská radost, konečně přišel okamžik, na který jsem se podvědomě připravovala - oznámit mýmu milýmu, že budeme máma a táta. Oba jsme se strašně těšili, byl to nepopsatelný pocit, nosit v břiše naše miminko. Koncem 7tt jsem začala mírně špinit, pak křeče, mírná bolest, mírné krvácení. Raději jsem zůstala celý den v posteli. Večer bolest neustávala, tak jsme se rozhodli, pro klid, zajet na pohotovost. Pan doktor mi při vyšetřování ultrazvukem jen tak mimochodem řekl, že to těhotenství se nevyvíjí, tak jak by mělo, že je u konce a že zítra mám přijít na revizi dělohy. To už jsem silně krvácela. Nepochopím, proč člověk bez minimální známky empatie pracuje v tak křehkém oboru. Je to pro mě i partnera těžká situace, věřím tomu, že se se ztrátou brzy vyrovnáme. Na revizi dělohy zatím nejdu, počkám pár dní a půjdu na kontrolu ke své lékařce, která zjistí, jestli bude lékařský zásah potřeba. To je můj, vlastně náš příběh. Snad se bolest brzy zahojí.

Anet, 7. 3. 2013

Taky se podělím o svou zkušenost. Miminko jsem chtěla už dlouho, asi 3 měsíce po vysazení antikoncepce jsem otěhotněla. Když mi vyšel pozitivní test, nemohla jsem tomu uvěřit, měla jsem šílenou radost. Začalo těšení. Bohužel mi dlouho nevydrželo. Měla jsem stres v práci, mamku jsem v té době měla v nemocnici, byla po těžké operaci srdce, starala jsem se o svou domácnost a i o její a vzalo si to daň. V práci jsem začala krvácet. Jela jsem ke svému gynekologovi. Nikdy nezapomenu na ta slova, která mi řekl. Prý když to nemá být, nebude to. Jste mladá, budete mít ještě děti. V nemocnici jsem byla 5 dnů. Krvácení pomalu ustávalo, bohužel po 3 dnech přišly bolesti. Doktory jsem musela téměř prosit, aby mi udělali kontrolní ultrazvuk. Při prohlídce mi doktor říká: "Já tu nic nevidím, byla jste vůbec těhotná?" Takovým způsobem jsem se dozvěděla, že jsem potratila. I sestry mi přišly necitlivé, strašně se divily, že brečím.
Po potratu jsem nemohla vidět miminka, těhotné ženy ve mně vyvolávaly bolest, slzy, smutek. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se jakž takž dostala do stadia, že jsem si aspoň trochu začala užívat zase život. Neměla jsem na nic náladu, přepadaly mě stavy smutku a úzkosti. Jako na potvoru se kolem mě vyskytovaly děti a budoucí maminky. Už je to rok. Stále se nám nedaří znovu otěhotnět a přitom bych si to tak přála. Závidím těm ženám, které těhotné jsou, a doufám, že se brzy štěstí usměje i na mě. Jen chci říct, že i když je to rok, tu bolest v sobe stále mám, je těžké na to nemyslet.

Simona, 6. 1. 2013

Tak moje zkušenost se týká zamlklého těhotenství. Tuto nepříjemnou věc jsem zažila ve svém životě 2x. Poprvé před 11 lety, bylo mi 24. Těhotenství bylo neplánované, nicméně chtěné. Bylo mi velmi špatně, zvracela jsem víceméně od 6. do 11. týdne. Ve 13. týdnu těhotenství jsem šla na kontrolu a byla jsem šokovaná z toho, že dítě nemá srdeční akci, a to, co následovalo, bylo jako ve zlém snu. Nějak to přebolelo, za 2 roky se mi narodila dcerka. Rizikové těhotenství, ale nakonec jsme vše zvládly a dopadlo to dobře. Další zkušenost se zamlklým těhotenstvím je poměrně čerstvá a tudíž v živé paměti. Radost z těhotenství, které bylo samozřejmě plánované, vystřídal v 10. týdnu těhotenství opět šok ze zamlklého těhotenství. Bolest byla velká, ta fyzická se dá vydržet v danou chvíli, ale ta psychická přetrvávala mnohem delší dobu. Zvláštní kapitolou byl samotný pobyt v nemocnici, i to, co mu předcházelo - vyhořelé sestry s celkem pramalým náznakem pochopení, o termínu na revizi ani nemluvě - dlouhé čekání jestli potratím doma nebo co bude a kapitola sama o sobě - přístup lékařů. Když mě hospitalizovali, řekli mi, že na sál jdu až poslední... Nenapadlo by mě, že mě nechají čekat až do večera a to jsem ještě mohla být ráda, že mě vůbec vzali. Celkově jsem byla znechucená z tohoto přístupu a samozřejmě velmi nešťastná ze ztráty. Se mnou na pokoji byla paní po potratu ve 23. týdnu a její bolest byla velká. Ani ne ta fyzická, dali jí epidurál, ale ta druhá bolest. Rodila na sálech na odděleném pokoji, nicméně celou dobu porodu slyšela ostatní rodičky a hlavně jejich narozené děti. To muselo bolet opravdu moc. Když se mrtvé dítě narodilo, nechtěli jej ukázat. Další překážka byla v tom, že dítě nešlo pohřbít, nemělo váhu tuším těch 500 gramů... Když mi to vykládala všechno, chtělo se mi řvát... proboha, to je takový problém chtít pohřbít své mrtvé dítě, i když mu chybí nějakých 20 gramů?! Bylo mi hrozně a říkala jsem si, že ještě můžu být ráda, že já přišla o velmi malinkého prcka. A vrchol všeho byl, že vždy, když přišla sestra, ptala se jen, jestli moc nekrvácí apod. Lékaře jsem u ní neviděla, až při vizitě. Nikdo se jí nezeptal, jestli nepotřebuje psychologickou pomoc.
Rozhodla jsem se sem napsat především proto, že si myslím, že v naší zemi se absolutně pomíjí psychický aspekt ztráty těhotenství - ať už samovolného potratu nebo interrupce. Ženy neví, kam se mají obrátit, co mají dělat. Jediné, co mi bylo stále omíláno zdravotníky, ale i rodinou a kolegyněmi, bylo to, že jsem přece ještě mladá a že to bylo malé apod. Jenže to mi opravdu vůbec nepomáhalo. Spíše naopak, nehledě na to, že nikdo z okolí tuto zkušenost neměl. O to víc bolely jejich rady a rádoby uklidňování. Sama jsem se z toho nakonec dostala, a kdybych to nezvládala, určitě bych vyhledala odbornou psychologickou pomoc... Otázka je, jestli by mi nenasadili antidepresiva, že? Ale to se vracím... Naše země v tomto velmi zaostává. Léčit tělo dovede. A duši? Zbytečné, nedůležité... Ohledně pohřbívání dříve narozených dětí, nepřipadá vám to jako Hlava 22? Přece je to naše tělo, proč by žena neměla mít právo se s tím mrtvým dítětem rozloučit? Jen proto, že nemá např. těch 500 gramů? Nechápu, proč to jinde jde a u nás ne. A to máme "prý" jedno z nejvyspělejších zdravotnictví. Jenže není to o množství předražené medicínské techniky, ale často spíš o lidském přístupu a pochopení... A to se už pomalu vytrácí. To je moje bolavá zkušenost.

Lucie, 6. 1. 2013

Jak bych začla? No asi tak, že se o miminko pokoušíme něco přes rok. Po vysazení antiny jsem otěhotněla circa po 3 měsících, to byla radost, ale ne na dlouho. V sedmém týdnu jsem začala krvácet a následně samovolně potratila. Po návštěvě gynekologa, který mě ujistil, že pokud není s plodem něco v pořádku, tak to prostě tělo nepřijme. Doporučil mi tříměsíční pauzu, pro mě strašně dlouhá doba. Po 4 měsících od samovolného potratu se mi zdál sen, ve kterém jsem prožila úžasný sex. Ve snáři jsem se dočetla, že to značí plodnost, výkonnost, početí. Hned ráno jsem si udělala test a byly na něm dvě čárky a já byla opět šťastná. Ale i toto štěstí, jako u prvního skončilo v sedmém týdnu. Opět kolotoč návštěv u gynekologa. Už jsem si moc jako žena nevěřila. Ale doporučil mi užívat Duphaston s tím, že není možné, aby se to pro tentokrát nepovedlo. Jupííí, opět po třech měsících těhotná, ale obavy v těhu byly strašné, když se přehoupl ten prokletý sedmý týden a já už držela v ruce DVD s ultrazvukem, kde byla vidět i srdeční akce a pohyb plodu, a těhotenskou průkazku, říkala jsem si, že už je to dobré, že to teď dotáhnu do porodu. A byla jsem opět šťastná. V devátém týdnu jsem začala špinit, s panickou hrůzou jsem letěla na pohotovost, kde mi bylo řečeno, že miminko je v pořádku a že prospívá a krvácení se objevit v těhu může. Uklidnilo mě to. Po týdnu léčení ascorutinem krvácení nepřestávalo a já na večer dostala do podbřišku křeče jako blázen. Na druhý den u dr. bylo vše v pořádku... Ale ten den, kdy mi můj lékař řekl, že je vše, jak má být, mě večer odvezla rychlá záchranná služba do nemocnice s příšernými křečemi a masivním krvácením. Při vyšetření ještě byla vidět akce srdíčka, ale dr. na pohotovosti mi řekla, že to vypadá na průběh potratu a že ráno budou moudřejší. Čekala mě bezesná noc. Ráno na ultrazvuku mi lékař oznámil, že srdénko nebije a já se zhroutila. Asi za hodinku mě brali na sál na vyčištění a převezli na pokoj. Ten pocit byl hrozný, prázdný, divný, slovy nepopsatelný. Sestřičky byly úžasné, hodné. Ale vadilo mi, že mě dali na pokoj s ženami, co si přijeli potratit, jen protože se jim to nehodilo. A příjemně se u toho bavily, což mi rvalo uši a spouštělo slzy bolesti. Až je jedna paní, co mě viděla uplakanou, řekla, ať o tom nemluví, že já jsem docela jiný případ, té paní jsem za to vděčná, na rozdíl od těch druhých jí to došlo, proč asi pláču. Proto, kdykoliv pojedete na interrupci, nikdy se o tom nebavte nahlas, nikdy nevíte, s kým ležíte na pokoji, a co prožívá. Byla to muka. Momentálně čekám na vyšetření na hematologii a uvidíme co dál. Ale připadám si odepsaně, tak že jsem jako žena zklamala. Ale mám úžasného manžela, který mě drží. Má mé velké díky.

Romana, 21.07.2012

Ďakujem za možnosť napísať svoj príbeh. Predvčerom som porodila svoju mrtvú dcérku.Bola som prvý krát těhotná. Mám 37 rokov.A celých 15 rokov sme sa s manželom snažili o dieťa. Bohužial to nevyšlo. Niekoľko krát som podstúpila umelé oplodnenie a teraz nakoniec s darovanými vajíčkami. Obrovská radosť po dlhých rokoch čakania netrvala ani 5 mesiacov. Problém začal okolo 12 týždńa,keď mi vyšla jedna z hodnot skriningu v I trimestri nižšia. Ultrazvuk bol bez patologie a mne bola navrhnutá amniocentéza. Dlho predlho som študovala na internete a hĹadala informácie či podstúpiť toto invazívne vyšetrenie. Nakoniec i na popud okolia,že sa vlastne nemože nič stať a budem kľudnejšia som na amnio išla. Začiatkom 15 týžďňa som podstupila AMC,výkon bezbolestný,výsledky za 24 hod.v poriadku. Kompletné výsledky boli doručené poštou asi za 3 týždne. No na ďalšej kontrole u svojho gynekologa za mesiac už moja dcérka bola bez pohybu a srdiečka. Bolo zistené,že dcéra zomrela v 15 týždni,takže v deň amniocentézy! Takže som ju nosila asi 4týždne mrtvu. Neviem či ešte niekedy otehotniem. Bola to asi posledná naša šanca.Je veľmi ťažké písať tieto riadky, ale keď pomožem aspoň jednej maminke, pomože mi to. Prosím premýšľajte, počkajte do 20týžďna na morf.ultrazvuk a nehovorte si, že vám s to nemože stať. Som prázdna a stále nevyplakaná. Len manžel veĺmi pomáha. Je svet spravodlivý? Dokážem sa niekedy vyrovnať s myšlienkou,že som zhatila jedinu možnosť mať dieťa, dcéru ktoru sme si tak velmi priali.

Karolína, 2. 7. 2012

Máme doma skoro tříletou treperendu. 7 měsíců jsme se jí snažili pořídit sourozence. Nakonec to dopadlo, na poslední chvíli, aby mi další mateřská mohla navázat. Měli jsme obrovskou radost. První 3 měsíce jsem prozvracela, bylo mi ještě hůře než při prvním těhu. Snažila jsem se to vše vydržet a říkala jsem si, ještěže je to naposledy. Bohužel jsem se spletla. Při druhém UZ v 17tt mi paní doktorka řekla, že má špatné zprávy. Není srdeční akce. Čekala jsem, že se budu dívat na hýbající se mimčo, že mi oznámí pohlaví, a místo toho jsem propukla v pláč. Miminko bylo již 2-3 týdny mrtvé. Dnes jsou to právě 3 týdny. Během té doby se toho stalo hodně. Příprava na operaci, vyvolávání kontrakcí, proplakané dny a noci v nemocnici, čekání s opuchlým obličejem na kontrolní UZ spolu s těhulkami. Jen co jsem dorazila domů z nemocnice, začal kolotoč shánění práce a soukromé školky pro dcerku. Teď tu sedím, mám novou skvělou práci, školka zařízená, spoustu energie a chuť začít nový život. Proč mám tedy pocit, že něco chybí? Proč se cítím podvedená? Jak to, že jsem v šestinedělí a miminko tu není? Snažím si říkat, mělo to tak být, příště to vyjde. Ale nějak to nepomáhá. Před spaním si pobrečím za ten nenarozený život a je mi to hrozně líto. Nějak pořád nechápu, že se to stalo právě mně. Doufám, že se ta bolest a ten pocit prázdnoty jednou otupí.

Světla, 30. 3. 2012

Na začátku tohoto roku jsem zjistila, že budu mít miminko. Byla jsem z toho velice zaskočená, protože mi je 46. Začala jsem se hrozně bát, ten strach byl spíš o mě, o můj život a zdraví. Mám čtyři děti a nejmenšímu jsou tři roky. Když jsem to řekla manželovi, byl také překvapený, ale řekl mi, že se na miminko těší. Já jsem ale nemohla můj strach přemoci. Když jsem se svěřila kamarádce a sestře, radily mi spíš, abych šla na potrat. Tak jsem měla doporučení na výkon. Přeci jen jsem pochybovala a věděla jsem, že mě to bude hodně mrzet a budu si to vyčítat. Pak jsem našla tyto stránky a zavolala na Linku pomoci. Rozhovor byl velice milý, dodal mě sílu a rozhodla jsem se, že na interrupci nepůjdu. Po čtrnácti dnech ale došlo bohužel k samovolnému potratu. Je mi to moc líto a mám v sobě smutek, že už miminko nemám, a doufám, že jsem to nezpůsobila svým stresem a tím, že jsem ho vlastně nechtěla. Moc se mu omlouvám. Vám děkuji za pomoc v mojí situaci.

Zuzana, 3. 11. 2011

Jsem v 34tt a místo, abych si naplno užívala čekání na příchod miminka, myslím na holčičku Karolínku, o kterou jsme přišli 18. 8. 2009. Z prvního manželství mám doma 11letou slečnu, která je sice vážně nemocná, ale je chytrá a nesmírně šikovná, nikdo by do ní neřekl, že je nemocná, má cystickou fibrózu.
Když mi v roce 2009 vyšel pozitivní těhotenský test, byli jsme se současným manželem nesmírně šťastní, o miminko jsme se snažili cca rok, vůbec jsme si nepřipouštěli nějaké komplikace. Těhotenství probíhalo normálně, bohužel patřím k těm ženám co první týdny silně zvrací, takže jsem do 15tt těhotenství zhubla 12 kg, protože jsem neudržela téměř žádné jídlo ani pití. Ale můj gynekolog to neřešil. Kvůli mé genetické zátěži jsme navštívili genetika, manželovi udělali screening a zjistili, že není nosičem CF mutace a tak hrozí, že by se nám narodilo dítě s CF.
Bohužel jsme se nechali přesvědčit, že pro jistotu bych si měla nechat odebrat plodovou vodu. Šla jsem na odběr v 15tt, protože mě tak lékaři objednali a já neměla důvod pochybovat o jejich rozhodnutí. Ještě před zákrokem jsem měla pochybnosti, ale nakonec jsem si řekla, že riziko je vlastně minimální. Při odběru lékař zmínil, že mám málo plodovky, ale přesto ji odebral. Odjela jsem domů a ležela podle doporučení, všechno probíhalo normálně, žádné krvácení. Další týden jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi a ten mi řekl, že je miminko v pořádku a že pěkně roste. Za 3 týdny jsem šla znova a zas bylo všechno ok, vždy dělal ultrazvuk.
Další týden jsem jela na tzv. velký ultrazvuk, vzala jsem sebou starší dceru, protože chtěla vidět sestřičku, a najednou rána, lékařka se tvářila vážně, zavolala kolegyni, která znova zkontrolovala ultrazvukem miminko a pak mi oznámili, že maličké netluče srdíčko a to už cca od 16tt. Nevěděla jsem co dělat, vedle mě seděla vyděšená 9letá holčička, mně tekly slzy a měla jsem pocit, že se sesypal svět. Dokázala jsem se udržel, zavolala švagrovi, aby dojel pro dceru, protože manžel byl v zahraničí, a pak jsem nastoupila na gynekologické oddělení.
Manžel přejel hranice a hned volal, jak jsme dopadli na ultrazvuku, chtěla jsem, aby zastavil a on se rozčílil, že nezastaví, že spěchá domů a jestli je malá postižená, tak to přežijeme, že se nic neděje, tak jsem mu jen řekla, že malá umřela. Plakal, byli jsme spolu na telefonu celou noc. Byla jsem si jistá, že jsem v průběhu noci cítila pohyby miminka a tak jsem ráno požádala o kontrolní ultrazvuk, bez řečí mi ho udělali, byl u toho primář a 3 další doktoři, potvrdili tu hroznou zprávu. Primář mi vysvětlil, co se bude dít a vpíchli mi jakousi látku přes břicho do dělohy, porod se rozjel okamžitě. Bylo 8.45, v 10.45 jsem na nadstandartním pokoji, kam mě uložili bezplatně, abych nemusela být na pokoji s maminkami čekatelkami nebo po porodu, za asistence nesmírně hodné porodní asistentky Karolínku porodila.
Kdybych chtěla, mohla jsem ji i vidět, ale nedoporučili mi to a do dneška nevím, jestli to bylo nebo nebylo dobře, že jsem ji neviděla. Manžel naštěstí došel 5 minut po té, co jsem porodila, to už byla Karolínka pryč. Oba jsme byli zoufalí. Odvezli mě na čištění na sál, pak zpátky na pokoj, kde čekal manžel. Od té doby prožívám své soukromé peklo, kdybych se rozhodla nepodstoupit odběr plodové vody, třeba by Karolínka žila. Den po návratu z nemocnice nám přišly výsledky z odběru, byla úplně zdravá a dokonce ani nebyla nosičkou mutace CF, jaká ironie.
Vyměnila jsem gynekologa, protože podle pitvy jsem v sobě malou nosila 6 týdnů mrtvou a díky tomu jsem měla namále kvůli otravě krve, protože tělo miminko nechtělo samo pustit. Jenže v průběhu těch 6 týdnů jsem byla 2x u svého gynekologa na ultrazvuku a on tvrdil, že je malá v pořádku a jak hezky roste. Díky dlouhé době od chvíle úmrtí nebylo možné zjistit, proč vlastně umřela. Ale podle datování, kdy patolog řekl, že jí bylo 15tt, tak to odpovídá odběru plodovky, což byla jedna z možností.
Napsala jsem román, ale doufám, že díky tomu, že jsem se tu svěřila, opadne strach a začnu se pořádně těšit na drobečka, co nosím pod srdcem. Je to holčička, jmenuje se Amálka. Na Karolínku nikdy nezapomenu.

Petra, 6. 10. 2011

Potrat, slovo, které jsem znala jen z vykládání. Až jednou. Otěhotněla jsem celkem brzo, s manželem jsme se na miminko moc těšili a když nám sdělila paní doktorka, že jsou to dvojčátka, tak radost byla dvojnásobná. Bohužel netrvala dlouho. Ve 20. týdnu mi odtekla plodová voda a s vysokými horečkami mě manžel odvezl do nemocnice. Už bylo pozdě. Miminko jedno bylo mrtvé, druhé muselo zemřít též. Dle lékařů bylo na jakékoliv udržení brzo. Čekal mě dvoudenní porod, plný bolesti a trápení. Miminko jsem vidělo jedno, bylo krásné, jako narozené, jen maličké, a byl to chlapeček, druhého už mi lékaři nechtěli ukázat. Čekala mě hromada antibiotik a léčení. Odcházela jsem z nemocnice zdravá prý. Jenže teď už to budou dva roky a s manželem prožíváme marné snažení o další miminko. Procházíme teď vyšetření, proč to nejde. Čekání na výsledky je hrozné, člověk stále přemýšlí o všem možném, přiznám se, mám strach. Strach z pravdy, strach co bude dál, že nebudu moct mít děti a k tomu se otevírá zase stará bolest ze ztráty dvojčátek. Tak uvidím, jak vše dopadne.

Hanka, 29. 8. 2011

Spontánní potrat... Ano, i já ho prožila. Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byl to šok. Nic jsme neplánovali, jenže poté, co mi týden meškala MS, jsem si udělala test a byl pozitivní. Přítel byl nadšený a já posléze taky. Plány, kde co bude, co koupíme, vyhlídnuté věcičky neutrálních barev. A všechno zbytečně. Na začátku 11tt jsem začala krvácet. Okamžitě jsme jeli do nemocnice, kde mi udělali ultrazvuk. Dítě se přestalo vyvíjet na začátku 9tt. Nebyla vidět srdeční činnost. Když jsem ležela na lehátku ultrazvuku a koukala na obrazovku, viděla jsem hlavičku, ručičky i nožičky, dokonce i očička. A pak mi doktorka řekla, že už nežije. Bylo to, jako bych měla teď hned na místě umřít.
Ono se řekne, vždyť jste to nemohla tolik prožívat, nebylo to tak dlouho, co jste se to dozvěděla. Jenže i když bylo dítě neplánované, ten pocit, že jsem 2 týdny mluvila na bříško, kde jsem nosila mrtvé dítě. Pocit, že jsem nebyla ani schopná donosit dítě. Výčitky, smutek, výčitky a dokonce i závist při pohledu na ženy s bříškem. Už jsem 3. týden po revizi. Nedávno u mě byla návštěva, sestra se svojí malou. Když jsem ji viděla, jak se usmívá... Ne, ještě jsem se z toho nedostala. Ale věřím, že se z toho dostanu. A že bude další miminko. A taky věřím, že na našeho mimozemšťánka nikdy nezapomeneme. A že se jednou potkáme v nebíčku...

Zuzka, 14. 4. 2011

Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička. Nestihla to. V listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. V noci jsme se s manželem sbalili, mladšího syna svěřili babičce a odjeli do porodnice. Podezření se potvrdilo. Stále byla naděje, že se odtok plodové vody zastaví. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště. Nevěřila jsem, že to tak dopadne: po noci těžkého zápasu se dostavily kontrakce. Začal porod. Bojovala jsem a modlila se. Lékaři dodnes neví, proč se to stalo. Můj muž byl, co to šlo, se mnou. Když už byly kontrakce opravdu silné, chtěla jsem jet na porodní sál. Odvezli mě však na sál operační - tam kde provádí potraty. Protože podle lékařů šlo o potrat, nemohla jsem jít rodit do sprchy... Porod byl paradoxně krásný. Naštěstí mohl být na sále i manžel (protože se ho jedna sestra zželela a pustila ho tam, předtím nás ale upozorňovali, že to nebude možné). Terezku mi doktor dál po dlouhém naléhání do náruče, kde jsme mohli poprvé a zároveň naposled obdivovat její krásu. Dodnes mi je líto těch minut, kdy ještě žila, ale doktor mi ji nepřiložil. Nezapomenu na poznámku lékaře, že by "to snad ani dítětem nenazýval" a na ignorantní přístup jeho a sestry, která u porodu také byla. Rodila jsem na nezabrzděné posteli v kleče - na sále, který nebyl porodní, a nebylo zde žádné odpovídající vybavení pro porod. Sestra přitom psala na stroji a bavila se s doktorem, jakoby o nic nešlo. Jak moc chybí lékařskému personálu etické jednání! Skrze slzy jsme Terezce pošeptali, jak nás to mrzí, že už musí odejít. Pokřtili jsme ji. Byla krásná – opravdu jsem si předtím neuvědomovala, jak vypadají miminka ve 22. týdnu – byla jako miminko po porodu, akorát menší – měla prsty na rukou, oči... Měla VŠE. Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Už jsme nedoufali - po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou (kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii) - že tělo našeho dítěte vybojujeme. Podařilo se – i díky ochotě primáře porodního oddělení. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 600 gramů. Pokud dítě váží méně, pak některé nemocnice neoficiálně tělo dítěte rodičům předají a ti ho pak mohu pohřbít třeba na louce atd. Jenže se o tom nikdo nesmí dozvědět, aby nebyl problém ze strany hygieny. Domnívám se, že by v našem právním řádu měl vzniknout jakýsi institut, ve kterém není nutné vydávat rodný list, ale je rodičům v případě, že si to přejí, umožněno dítě pohřbít. V současnosti se vytlačuje smrt i z nemocničního prostředí, přitom se jedná o přirozenou součást života. Se mnou na pokoji byla například maminka, která dítě po "potratu" ve 24. týdnu ani neviděla, protože jí to doktoři doporučili. Z psychologického hlediska je ale pro rodiče důležité rozloučit se s dítětem. Nepodceňujme ani truchlení a možnost pojmenovat své dítě. Možná se to bude zdá extrémní, ale z vlastní zkušenosti vím, že bych byla ráda i za fotku dítěte. Mnoho památky na jeho krátký život totiž rodičům v rukou nezůstane. Zůstane zde jen prázdná kolébka, což je rovněž název programu pomáhajícímu rodičům, kteří přišli o dítě - dlouhacesta.cz.

Anna, 11. 11. 2010

Zamlklé těhotenství, tak se nazvalo, že se naše miminko přestalo v 8. týdnu těhotenství vyvíjet. Nezáleží na tom, proč – vždyť to ani nevím. Ale jde o to, že se to stalo. Blízcí, kteří to věděli, většinou řekli: „Bylo to na začátku, to nemůže tak bolet.“ „Asi to tak mělo být.“ Nebo: „Budete mít brzy jiné.“ Nevědí totiž, o čem mluví. Kdyby raději neříkali nic nebo jen něco na způsob: „Je mi to líto.“ Ale těmito řečmi to jen zhoršovali. Byla to pro mě opravdu rána. Věděla jsem, že se to stává - ale mně? Já jsem přeci zdravá a normální, proč by moje miminko mělo umřít? Věřila jsem celé dva týdny, co jsme čekali, jestli se přeci jen nestane zázrak. Nestal a bolelo to. Nejhorší byly pohledy na těhotné spokojené ženy, zatímco jsem seděla se žádankou na vyčištění dělohy a ony čekaly na ultrazvuk. Je to pohled k nesnesení. Proč ony ano a já ne? Je v tom i závist ale především smutek.
Moc mi pomohlo, když jsem dokázala vnitřně přijmout, že nebylo v mé moci cokoliv ovlivnit a že naše miminko tu bylo sice na chvilku, ale patří do mého života jako jiné děti. Vím, že jsme se nestačili příliš zažít, ale věřím, že se jednou, v nebi, doopravdy poznáme.

Co může potkat ženu po potratu? Jaké jsou možnosti uzdravení?

Ženy, které z jakéhokoliv důvodu podstoupily umělý potrat nebo o dítě přišly spontánně, provází "něco" vážného, s čím nepočítaly. To "něco" se projevuje různě intenzivně, ale přesto více méně podobně: pláč, pocit viny, nechuť se milovat s partnerem, strach o žijící dítě, vykořeněnost a pocit prázdnoty, nesnesitelný odpor vůči těhotným ženám a stálé myšlenky na zkušenost potratu.

Pokud si nejste jistá, zda právě Vy trpíte tzv. postabortivním syndromem, zkuste si udělat malý test.


Kam dál?


Vaše zkušenosti po umělém potratu

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.



Další vaše zkušenosti po umělém potratu I
Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Terapie po potratu
Žena, kterou zasáhne traumatický zážitek ztráty dítěte, ať již skrze umělý nebo spontánní potrat, velmi často potřebuje pomoc a doprovázení. Obvykle zůstává s bolestí sama, protože ne vždy umí správně pomoci ti, kteří jsou nejblíže.

Jak je na tom psychika před a po podstoupeném potratu
Abychom lépe porozuměli tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR