EN
  
 

napsat zkušenost  |  po umělém potratu  |  po spontánním potratu  |  kde najdu pomoc

Vaše zkušenosti po umělém potratu


Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Irena, 15. 10. 2021

Bude to rok, co jsem podstoupila UPT pilulkou. Těhotenství bylo neplánované, přesto jsme se těšila. Otec dítěte na dotaz, co by dělal, kdybych otěhotněla, odpověděl, že by si mě vzal a vozili bychom kočár. Ani mě tehdy nenapadlo, že by mě po sdělení, že čekám dítě, ihned ranil slovy, že své tři děti už má z předešlého manželství, že další dítě už nechce a že se mnou žít stejně nebude, že budu na vše sama a že musím na potrat. Rána do srdce. Já samoživitelka, dcera má osm let, v místě bydliště bez hlídání, bez rodiny, splácím hypotéku. Měla jsme krátký čas na rozmyšlenou, na chirurgický zákrok jsem nechtěla, pilulka byla jediná možnost. Měla jsme dva dny... Do poslední chvíle jsem byla přesvědčena, že si dítě nechám, že to zvládneme samy. Nakonec převládl strach, že budeme živořit, že budu na další dítě zase sama, že to psychicky vše sama neunesu, že dcera na vše bude doplácet... Tak jsem se rozhodla. Ale!! Ženy, nedělejte to!! Už po spolknutí první pilulky jsme věděla, že je to špatně. Otec dítěte mě ve všem nechal vykoupat samotnou, ani mi nezavolal po zákroku, dělal jako by se nic nestalo. Nebyla ještě noc, kdy bych se v klidu vyspala, budím se hrůzou s myšlenkami na zabité dítě a zbytek noci nemohu spát. Trpím nekontrolovatelnými záchvaty pláče a vzteku, přejídám se, kouřím. Při pohledu na těhotné ženy nebo malá miminka v kočárku se všechny negativní pocity ve mně jenom umocňují. Do toho se přidávají somatické problémy v podobě atopického ekzému, kterým jsem nikdy netrpěla, bolesti hlavy, žaludku, krční páteře. Ztratila jsem smysl života, nic mě nebaví. Dá se říci, že tak nějak přežívám, ale radost ze života se úplně vytratila. Zničila jsem si život, vím, že výčitky svědomí nikdy nezmizí.

Rozbitá duše, 14. 4. 2021

Je to měsíc, co jsem ve 40ti letech podstoupila první umělé přerušení těhotenství. Děti nemám... Bolest psychickou, kterou prožívám, je těžké popsat, ale opravdu chci Vás ženy, které jste zjistily, že jste těhotné a váháte, zda si miminko nechat či ne, podpořila. Nedělejte to. Najděte si čas a klid a udělejte, co chce Vaše srdce. Otěhotněla jsem po pár měsíční známosti s mužem, s kterým jsem vlastně ani spát nechtěla, protože mě nepřitahoval, a už vůbec jsem nechtěla nechráněný sex. Jak se to stalo, nechci rozebírat, a když jsem se vzpamatovala z toho vzteku, že došlo na nechráněný sex a tak trochu na znásilnění, myslela jsem na jediné, a to nechat si udělat testy na pohlavní choroby. Kdybych věděla, že došlo k nehodě, mohla jsem jít do lékarny pro postinor a asi bych si ušetřila bolest, výčitky, nenávist. Dle psycholožky došlo k znásilnění... A říkala, ať už se rozhodnu jakkoliv, nebude to asi v mém případě výhra...
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, propadla jsem naprostému zoufalství. Já toho muže už vidět nechtěla. Byl mi odporný a teď tohle?! Já, která jsem vždy chtěla rodinu, až budu vědět, že je to ten pravý, abych mohla dítěti poskytnout milující náruč, a i když jsem dítě dříve moc moc chtěla, nikdy jsem nechtěla být sobec a mít ho za každou cenu. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem jeho, protože moc dobře věděl, že jsem nechráněný styk nechtěla a ještě mi tvrdil, že si dával pozor. Radila jsem se, kde to šlo, někdo byl pro, někdo proti. Ve mně to bylo stejně. Touha po dítěti, být mámou, radost a na druhé straně nenávist a totální zoufalství. Co když to dítě budu nenávidět jako jeho? ... Chtěla jsem potratit spontánně a přála jsem si, aby se to nestalo. Několikrát jsem byla u lékaře, několikrát odmítla potratovou pilulku, protože ve mně něco bojovalo pořád jak to ustát, jak to miminko ochránit. Do toho ještě bývalý přítel, kterému jsem to řekla, protože jsem měla výčitky. Nadával mi do kurev, řekl mi že si to mám okamžitě nechat vzít, že to je jen larva, pulec... Bylo toho na mě moc. Cítila jsem tlak a vinu. Ale jednoho dne už nešel ten tlak ustát a tak jsem jako zombie, totálně vyčerpaná, jako stroj a jako zvíře na porážku šla k doktorovi a ten mi řekl, ještě je čas na pilulku a je to šetrnější. Šetrnější? Nechci tu být sprostá, ale šetrnější k čemu? Debil. Ke komu? Nikdo mi neřekl, bude Vám psychicky tak mizerně, že je lepší si užít radost z toho, že budete máma a bude vás to dítě milovat. A tak jsem raději zabila vlastní dítě a sebe jsem uvrhla do výčitek, každodenního smutku, pláči, konzumaci alkoholu atd. To je šetrnější? No, to rozhodně není. Ano, situace nebyla ideální, ale potřebovala jsem víc času, klid a podporu, a ne nátlak doktora, že pilulka je šetrnější. Není. Navíc doktor vypadal, že zrovna dokončil školu, takže co on o životě asi ví. Nechci to na něj házet, ale když viděl ženu, která váhá a brečí a není si 100% jistá, měl mi říci, promyslete to a raději jděte až na zákrok v celkové narkóze než tohle trápení. Čas jsem měla, jen na tu debilní pilulku ne. Den po spolknutí první pilulky jsem věděla, že to byla chyba. Že hlava zvítězila nad srdcem, nad hodnotami. Nikdy bych nezabila brouka (a to myslím vážně), ale zabila jsem vlastní dítě. Můj život momentálně nemá smysl, totálně jsem ztratila zájem o všechno. To, co mi dříve přišlo aspoň trošku důležité, důležité už není. Nic se mi nechce, nic mě nebaví. Vlastně si říkám, co má teď smysl a pro koho tady ještě jsem? Rodiče mě odsoudili... To taky nepomůže. Proto PROSÍM, rozmyslete si to. Já bych si to miminko nechala a vím, že bych ji milovala. Nevím proč, vždy jsem si přála spíše kluka, ale vím, že by to byla holčička, proto jsem ji dala jméno, napsala dopis a s mojí holčičkou se rozloučila. Nezasloužila si to. Byla tak maličká a křehká a já byla to jediné, co ji mělo ochraňovat. A já si to také nezasloužím. Děti miluji a každý v mém okolí to potvrdí. Zaplatila jsem velmi draze. Nejsem těhotná, miminko nebude a já jsem rozlámaná na tisíce kousků. Nyní doufám, že mi dušička odpustila a že Bůh mi také odpustí. Odpustit sobě ale zatím nedokážu. Cítím se jako zrůda a totálně jsem selhala. Jestli jsem na tohle čekala celý život, tak můj život nestál za nic... Jediné, co mi ještě zůstalo, jsou střípky naděje, naděje, že miminko ještě přijde. S láskou Vám všem...

Bea, 20. 7. 2020

Nemůžu napsat, nedělejte to. Často je to v tu chvíli jediné řešení. Ale mě to zničilo vztah, pohled na miminko mě bolí. Často pláču, ptám se, proč jsem to udělala, hlavně večer, muž to nechápe, kroutí hlavou. Je to už půl roku. Mohlo to být mé třetí dítě. Žena v tom je potom sama, nikdo to nepochopí. Rozum mi říká, že to bylo správné. Ale ta bolest je ve mně dál. Nečekala jsem, že mě to bude tolik trápit. Stalo se to mou součástí, kterou vlastně tajím před světem.

Kris, 27. 5. 2019

Je mi 32 let a včera jsem podstoupila miniinterrupci, byla jsem v 7tt. Veškeré změny jsem pociťovala od samého počátku, jako byla náladovost, nechutenství, bolesti prsou, brnění končetin a především pocit nového života v mém těle. Když jsem si udělala první test, tak jsem díky příznakům nebyla nijak překvapena a byla jsem ráda, že začne nový začátek. Celý týden jsem si vše nechala pro sebe jako moje velké tajemství. Bohužel ale po týdnu jsem propadla totální realitě. Přítel má bipolární poruchu a je to teprve měsíc, co se léčí v protialkoholní léčebně. Když jsem za ním odjela mu tu velkou novinu oznámit, tak mi po jeho reakci došlo, že to společně nezvládneme, úplně se zhroutil a já poté taky. Čekala jsem další dva týdny na potvrzení srdíčka. Bylo to peklo, ale věděla jsem, že by to děťátko bylo chudinka. Celé tři týdny jsem byla v neustálém stresu a plakala. Pak už byla jen otázka zda podstoupit miniinterrupci nebo využít nové metody pilulek. Nechtěla jsem ani jedno, ale věděla jsem, že to opravdu po tom všem jinak nepůjde. Bylo to čistě rozumové rozhodnutí. Rozhodla jsem se pro instrumentální miniinterrupci. Nedokázala jsem si představit, ze tu psychickou bolest budu muset prožívat dalších 14 dní, proto jsem zvolila rychlejší a jasný konec. Bylo to pekelné období a jsem za to potrestána, do konce života na to nezapomenu. Teď se cítím totálně prázdně, jak ho v sobě už necítím a nemůžu uvěřit, že to všechno se vůbec stalo. Je to velká ztráta, ale chce to čas a pochopení od těch nejbližších, prostě jít dál. Všem přeju hodně sil!

Ne dost silná, 30. 3. 2018

Je skoro půlnoc. Vedle v ložnici spí můj manžel, synové 4 roky a 7 měsíců. Oni spí sladkým spánkem a já sedím v obýváku s promáčeným kapesníkem nad zapálenou svíčkou, která hoří pro Tebe, má nevinná dušičko... Je to 9 dní, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Zmocnila se mě panika, strach, úzkost, tohle nebylo v plánu! Naše dvě předchozí děti byly chtěné. To druhé, mladší, dokonce vymodlené. Čekali jsme na něj rok a půl, během kterého jsem o jedno miminko přišla. Nakonec jsme se ale vytouženého druhého miminka a sourozence pro prvního syna dočkali. Těhotenství bylo velice náročné. Vedle silných nevolností v 1. trimestru a těhotenské hypertenze mi ve 3. trimestru selhávala játra. Kromě toho, že se jedná o závažnou komplikaci pro miminko, doprovázely tento stav i dost nepříjemné stavy, jako masivní svědění kůže po celém těle, kdy jsem byla již rozdrápaná do krve. Miminko muselo v 37. týdnu ven. Po téhle zkušenosti jsem si byla jistá, že těhotenství mi nejde a už nikdy těhotná být nechci. Život je ale krutý šprýmař a já půl roku po tomhle zážitku objevila znovu dvě čárky na těhotenském testu. Zažila jsem šok. Rok a půl intenzivního snažení a nedařilo se, zatímco teď jsme si při pár sporadických "epizodkách“ dali pozor a bum, je to tu. Nemohla jsem popadnout dech, záchvat úzkosti, z toho, že to budu muset podstoupit znova, jak uživíme třetí dítě, když už teď jen tak tak vyžijeme? Přesto jsem ale věděla, že potrat je pro mě nepřijatelný. Večer, když jsem to oznamovala manželovi, jsem ale zažila ledovou sprchu. On je rozhodně pro umělé přerušení, všechny racionální argumenty, které již byly napsány, hovoří jasně. Poslední slovo mám já, ale v podstatě je to tak, že když si dítě nechám, jsem na to sama. Manžel nonstop v zaměstnání, aby vydělal peníze, já na rizikovém těhotenství s jedním školkovým dítětem a jedním sotva batoletem. Podpora nula. Zatímco pokud si to nechám vzít, bude to on, kdo bude ten silný, nenechá mě upadnout do letargie, pomůže mi se vším. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, ale postupně moje vůle vzepřít se a bojovat slábla, až utichla úplně, bylo by přece tak snadné vše vrátit do "původního“ stavu. Pak se ještě během tří krutých dní jednou hlasitě ozvala, ale byla nemilosrdně utišena silnými argumenty. Přišlo pondělí a zatímco staršího syna jsme odvezli do školky, jako by se nic zvláštního nedělo, já, můj muž a půlroční syn jsme jeli do nedaleké nemocnice, kde jsem byla objednaná k chemické interrupci. Všechno se ve mně svíralo, připadala jsem si zlomená, donucená (ačkoliv mě nikdo reálně nenutil, jsem přesvědčená, že být silnější, dokázala bych to vybojovat!), pocity viny mě ochromovaly. Před spolknutím těch tří zdánlivě obyčejných tablet jsem se rozklepala, rozbrečela, ale nadechla a... spolkla. Ten pocit si budu pamatovat na vždy. Vina, nekonečná vina, že to tlukoucí srdíčko, tu dušičku, která si nás z nějakého důvodu vybrala, posílám na smrt... Jeli jsme domů. Lehla jsem si do postele a chtěla jen spát. Manžel zastal většinu mé práce, vzal si po zbytek týdne volno, odváděl a vyzvedával staršího syna ze školky, staral se mu o zábavu, v noci vstával k mladšímu, chodil kolem mě po špičkách. Jako parťák mě téměř zcela zastoupil. Jako spřízněná duše a přítel mě zklamal. Jeho úleva byla hmatatelná, zatímco má narůstající úzkost už byla chvílemi nesnesitelná. Začínala jsem ho vinit. O dva dny později jsme s manželem jeli pro druhou tabletu. Na ultrazvuku zjistili, že moje dušička ještě povyrostla a stále jí tlouklo srdíčko. Bože, měla vůli žít! Dále jsem jednala čistě mechanicky. Spolkla tu tabletu, která to měla celé ukončit (prý i když miminko tu první tabletu přežije, je pravděpodobné, že bude poškozené). Druhá tableta to ale teprve celé za pár hodin spustila. Bylo mi příšerně jako nikdy. Nekontrolovatelný usedavý pláč, úzkost, lítost, výčitky, vina, bolest, nenávist, vztek, zloba, to všechno byly emoce, které chtěly a pořád chtějí ven. Je to teprve necelé dva dny. Je to čerstvé. Netuším, jak tohle překonám. Jak se s tím vyrovnán, když jsem dokázala během pár dní totálně popřít samu sebe. Nemám vůbec ponětí, jak dokážu někdy odpustit svému muži, který mi do té doby byl nejlepším přítelem. Už teď je mi cizí. Jediný, co vím, je, že kdybych měla možnost aspoň na dvě vteřiny pocítit to, co cítím teď, tu tabletu bych bývala nespolkla. Tohle píšu pro Tebe, má nevinná dušičko, a pro ostatní nikdy nenarozené dušičky, které nedostaly šanci. Snad najdete klid...

Veronika, 25. 1. 2018

Chci se s vámi podělit o mou zkušenost. Před půl rokem jsem se vdala a o svatební noci se nám stala nehoda. Když to zjistil manžel, měl ohromnou radost, ale byli jsme v dost špatné situaci. Rozebírali jsme to do noci a nakonec padl verdikt, že si malé necháme vzít. Doktor doporučil tabletky, prý je to lepší a šetrnější, dnes bych mu je omlátila o hlavu! První tabletka byl hrozný oblbovák. Muž se musel omluvit v práci, aby mě odvezl domů a tam to začlo. Ta hrozná bolest. Prášky nepomáhaly a mě došlo, že cítím, jak ten bobek umírá. Vím datum a přesný čas, kdy sem ho přestala cítit. Cítila jsem se jako vrah. Druhá vyvolala kontrakce a když jsem viděla, že je ze mě venku (musela jsem to hlídat), myslela jsem, že je po všem. Po půl roce na to nemůžu ani pomyslet. Beru antidepresiva a představa, že otěhotním, mě doslova děsí. Poprvé jsem jako matka zklamala. Myslím, že kdybych to podstoupila pod narkózou, nebylo by to tak stresující, jako si projít tohle. Moje rada? Pokud doktoři tvrdí, že otěhotnět bude velký problém, tak jim nevěřte, a pokud jdete na potrat, ptejte se úplně na vše, zvlášť při tabletkách je informací hrozně málo a nikdo vás na to nepřipraví. Hlavně žádná bolest není tak hrozná, jako ta psychická.

Nikola, 29. 6. 2017

Jsem tři dny po interrupci. Je to hrozný. Ten pocit, že jste ztratily kus sebe je větší a větší. Na interrupci jsem nešla, protože bych to chtěla já, ale protože přítel byl zásadně proti si miminko nechat. Teď už ale vím, že kdyby se mě někdo někdy zeptal na názor, rozhodně bych doporučovala to nepodstupovat. Žít s tím pocitem bude těžký, těžší než jsem si vůbec myslela.

J, 15. 5. 2017

Pročítám si tyto stránky sem a tam. Domnívám se, že mi přišly i před moje oči v době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná a hledala jsem nějaké stránky o interrupci. Mám 39 let a z předchozího manželství mám 2 zdravé děti 10 a 8 let. S druhým mužem 46 let jsem 5 let. V počátku našeho randění jsem mu slíbila, že pokud otěhotním, samozřejmě půjdu na interrupci. On začal s dětma brzo a měl v té době dospělé děti a já ještě malé. Tak si řeknu, jo jasné v pohodě, každý máme splněno, tak si spíše společný život užijeme, mé děti a cestování apod... Během pár let se stal můj manžel mladým dědečkem. Miloval dceru, jak mu nosí ultrazvuky, prožíval celé její těhotenství. Vnučka se narodila a my jsme ji viděli 1x týdně a stále vídáme a hlídáme. Takže v tu chvíli jsme taková rodinka s novým členem, kterého vždy vracíme. Jednoho dne se mi opozdila menstruace a já si udělala test. A oni dvě čárky. Věděla jsem, že je zle. Manželovi jsem to řekla a jeho odpověď zněla jasně: jdeš na potrat, jsme se snad tak dohodli. Nechala jsem ho den vychladnout a v záchraně našeho dítěte jsem dělala maximum. Bohužel názor nezměnil, ba naopak přitvrzoval v argumentech: zničíš mi život, já už nechci vychovávat děti, chci si užívat, nemáš rozum... Časem ještě řekl: vždy to bude parazit pro mne a pokud si to nechám, tak nepočítej s mou pomoci. Racionálně jsem si řekla, že nemůžu mít dítě s někým, kdo ho nechce a říká svému dítěti parazit. Bála jsem se, že to nezvládnu. Sama mimino a k tomu dvě děti a hypotéku. Objednala jsem se, ale furt mne něco stahovalo zpět, ale zároveň jsem to chtěla vyřešit. Ten strašný stres, hádky, už jsem chtěla mít klid. Ještě na sále v 8tt jsem plakala a moc chtěla říct NE, ale nedokázala jsem to. Po probuzení jen pláču, manžel mne strašně moc zklamal a uvažují o rozvodu. Trpím a lituju toho, co jsem udělala, a tehdy v začátku vztahu manželovi slíbila a slib se snažila dodržet. i když jsem nechtěla. Jsem zklamaná sama ze sebe! Manžel samozřejmě dělá, jak kdybych nikde nebyla. Neodpustím si, už jsem měla i jméno, miminko mi dávalo najevo jsem tu, měla jsem těhotenské odpolední až noční nevolnosti. Prostě to byla moje bojovnice a já udělala, co jsem nechtěla a teď trpím. Teď vidím, že by to člověk zvládl, ale ten stres.... Nikde, když hledáte ukončení těhotenství, vám nenaskočí stránka - nedělej to, pomůžem ti, nenechat se nutit k potratu! Je to dar mít v sobě dítě, které maminka donosí a je zdravé, ale to moje šanci díky mne nedostalo! Držím palce, ať se rozhodnete jakkoliv, a ať jste po všech stránkách v pořádku! Už to zažít nechci!

Co může potkat ženu po potratu? Jaké jsou možnosti uzdravení?

Ženy, které z jakéhokoliv důvodu podstoupily umělý potrat nebo o dítě přišly spontánně, provází "něco" vážného, s čím nepočítaly. To "něco" se projevuje různě intenzivně, ale přesto více méně podobně: pláč, pocit viny, nechuť se milovat s partnerem, strach o žijící dítě, vykořeněnost a pocit prázdnoty, nesnesitelný odpor vůči těhotným ženám a stálé myšlenky na zkušenost potratu.

Pokud si nejste jistá, zda právě Vy trpíte tzv. postabortivním syndromem, zkuste si udělat malý test.


Kam dál?


Další vaše zkušenosti po umělém potratu II

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.



Další vaše zkušenosti po umělém potratu I
Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Terapie po potratu
Žena, kterou zasáhne traumatický zážitek ztráty dítěte, ať již skrze umělý nebo spontánní potrat, velmi často potřebuje pomoc a doprovázení. Obvykle zůstává s bolestí sama, protože ne vždy umí správně pomoci ti, kteří jsou nejblíže.

Jak je na tom psychika před a po podstoupeném potratu
Abychom lépe porozuměli tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR