Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností. Zkušenosti mužů jsou též vítány.

Kuky, 11. 10. 2024

Je to dva týdny, co jsem podstoupila UPT v 10. týdnu. Doma mám skoro dvouletou holčičku, která je trošku náročnější. Od jejího narození jsem nespala ještě ani jednu noc. Nicméně po zjištění těhotenství mě zachvátila panika, jestli novorozeně v tomhle nespacím módu zvládnu. Manžel bývá často v práci dlouho, takže jsem na malou sama a síly dochází. K tomu jsem měla šílený nevolnosti a zvracela jsem. Měla jsem strach, jestli mi z toho všeho nepřeskočí. Léky na úzkosti jsem brát nechtěla. A tak jsem to udělala. Úleva sice přišla. Já se uklidnila, srovnala si myšlenky, ale stejně mě to mrzí. Hlodá ve mě pocit viny, zda jsem to neměla prostě risknout.

Týna, 20. 8. 2024

V červnu před dveřmi měsíci jsem po zjištění na screeningu, kde byla prokázána silná vada na mozku, byla prakticky nucena ukončit těhotenství v druhém trimestru. Tudíž jsem musela do nemocnice a podstoupila normální vyvolaný porod.. Je to velice čerstvé a já se s tím vyrovnávám stále hůř. Otevřelo to ve mně i rány z minulosti a nějaké trauma i z dětství. Moje tělo se zregenerovalo celkově dobře na to, že jsem měla větší ztrátu krve. Mám bohužel pocit, že dokud se vlastně ani nedozvím výsledky z genetiky, aspoň nějaké, tak mi to nedá spát. Přesto ale že je budu vědět a pořád to nic nevysvětlí, tak vím, že se to se mnou bude táhnout do konce života. Bojím se dalšího pokusu a vůbec nevím, jestli ho budu chtít. Poprvé jsem měla spontánní potrat ještě v úplném začátku. Podruhé jsem porodila, ale nepřišlo tam to šťastné shledání. Partner byl celou dobu se mnou a stále je, přesto mi to nenahradí to velké prázdno.

S.M., 15. 7. 2024

Také jsem podstoupila UPT a lituji. Asi jsem jedna z mála, co nelituje po psychické stránce, ale po zdravotní. Já jsem se smířila a věděla jsem, že v té chvíli bychom dítěti nemohli dát to, co si zaslouží. Máme už jedno doma a v té době jsme nevěděli, jestli nemá autismus. Viselo to nad námi jako velká hrozba a já věděla, že pokud by se diagnóza potvrdila, miminko bych nezvládla. A další věc byly finance, prostě vše špatně. A mě hlavně to těhotenství tak zaskočilo, prostě jsem nevěřila. Po potratu to ale začalo. V práci totální stresy a najednou bolesti hlavy, nevolnosti a jiné problémy. Myslím si, že někdo tam nahoře mě trestá za špatné rozhodnutí a že teď, kdy už bychom další dítě chtěli, to nejde. Je to prostě trest za naši “marnivost”, kdy jsme si mysleli, co vše člověk musí mít, aby zajistil dítě, a my to neměli. Nikdo nikomu radit nemůže. Já byla ráda, že jsem šla a neměla jsem vnitřní pocit prázdnoty, ale po nějakém čase, když člověk sklouzne do špatného období, tak si říká, proč se vlastně takhle rozhodl. Bylo to opravdu nutné?

Maria, 6. 6. 2024

Do osmnácti let jsem byla skoro "nepolíbená." Tlak okolí mi nebyl úplně příjemný a když mi pak bylo čerstvých osmnáct let, tak u mě přespal kamarád, kterému ujel poslední spoj domů. Ten večer se stalo něco, co mi pošramotilo duši, nedobrovolně. Ale nemohla jsem se bránit, přišla jsem si hrozně. Když jsem zjistila, že ochrana selhala, užila jsem "pilulku po," s nadějí, že je vše v pořádku. O chvíli později jsem zjistila, že nezabrala a já byla těhotná. Tehdy jsem na to koukala jako na selhání, ale nebyl ve mě ani kousek citu a rozhodla jsem se pro potrat. Sama, ale byla jsem s tím smířená. Od té doby to se mnou šlo z kopce. Bála jsem se malých dětí i větších a do svých skoro pětadvaceti let jsem nedržela dítě v ruce, vždy jsem se tomu vyhnula. Dnes mám milujícího přítele, se kterým bychom chtěli mít rodinu. Je to již víc než rok a nejde to. Snažíme se a miminko stále nepřichází. Vyčítám si to, co se tehdy stalo, že mě příroda a vesmír trestá za to, jak jsem byla nezodpovědná a dopustila jsem se takového činu. Trápí mě to, přemýšlím nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Přes deset let jsem si na to nevzpomněla a poslední rok si každý měsíc, když to nevyjde, tohle vyčítám a navíc se mi po té době začaly vybavovat vzpomínky z onoho večera, které jsem na tu dlouhou dobu z hlavy vytěsnila.

Michal, 17. 5. 2024

Čtu si příspěvky všech a tak si také dovolím přispět. Názor a pocity chlapa, partnera ženy, se kterou mám dvě dcery a která podstoupila interrupci pomocí tablet. Nebudu sem psát, co má kdo dělat, je to každého věc. Já už dnes bohužel vím, že my jsme se rozhodli špatně. A trápí mě to den co den. Bývá mi často smutno, někdy dost brečím. Většinou v noci, když už všichni spí. Prostě na to nemůžu přestat myslet, i když bych rád. V práci, doma, při sportu. Opravdu každý den se mi do hlavy vkrádají myšlenky na to, co se stalo. Nikdo a nic vás nepřesvědčí, že děláte chybu, dokud ji neuděláte a nepřijdou ty hrozné pocity. Myslel jsem, že přijde úleva. To jsem se šeredně spletl. Pocit viny, selhání, nenávist vůči sobě samému, chlap co se podělal strachy z nenarozeného dítěte. Protože co bude, jak to bude, finance, bydlení, auto takové nebo makové, zvládneme zabezpečit tři děti? A pak... ta prázdnota... Najednou je po všem a vy víte, že to bylo špatné rozhodnutí. Tohle nikomu nepřeju, cítíte tu bolest. Intenzivní bolest, která se neustále vrací. Ale dobře, patří mi to, beru to tak. A může mě kdokoliv přesvědčovat, že si to moc beru, že se to stává a že jde život dál a bla bla bla. Ano, mohla by to být pomyslná berlička, díky které přijde úleva. Ale to byste tomu museli věřit. A já tomu nevěřím. Byla to chyba. Změnilo nás to. Přeju vám všem, abyste se nemuseli takto rozhodovat a kdybyste přeci jen museli, tak se zkuste řídit i svým srdcem. Hlava často říká proč ne, srdce vám řekne proč ano. Já to své neposlechl, bál jsem se a proto se teď trápím.

Katka, 21. 3. 2024

Jsem ráda, že jsem narazila na zkušenosti žen, které si prošly tím, čím bych měla v brzké době i já. Jsem matka třech zdravých dětí do devíti let. Bohužel žijeme v bytě 3+1 a místa není mnoho. Moc se bojím toho, že budu stejně jako většina litovat rozhodnutí o interrupci. Zároveň nechci být sobecká a vychovávat děti “na hromadě”. Se čtyřmi dětmi bude potřeba větší auto, bydlení, a spoustu dalšího, co si neumím představit. Těhotenství nebylo plánované a přes konec menses a globule se to prostě nějak podařilo. Nevím, co mám dělat, ani jak se rozhodnout.

Soňa, 16. 3. 2024

Je to čtyřicet let, kdy jsem podstoupila UPT. Dodnes to vnímám jako bolest duševní a selhání.

Kateřina, 11. 3. 2024

Pokud ti není 17, nemáš dalších 5 dětí, zdravotní problémy, nebo nežiješ na pokraji chudoby, tak to nedělej! Nikdy se z toho nevyhrabeš. Nikdy nic nebude jako dřív, svět ztratí barvy, ani vztah nebude jako dřív.

Iveta, 14. 2. 2024

Musela jsem ukončit těhotenství v 17. týdnu pro vrozenou srdeční vadu miminka. Vyvolal se porod/potrat. Viděla jsem ji. Byla to holčička, maličká do dlaně. Narodila se mrtvá. Nemůžu se z toho vzpamatovat. Strašně to bolí. Bylo to třetí, ale chtěné děťatko. Nechápu, proč se to stalo a proč jsem musela sama rozhodovat o smrti. Neměla šanci, to si říkám stále dokola. Ale bolest to nezmírní.

Ef, 6. 2. 2024

Mam už také po. Doma dvě malé děti. Stalo se nedopatření s manželem, oplakali jsme to oba dva, ale bohužel nebyla možnost z hlediska financí. Nechci od toho nikoho odrazovat, musíte si to vše probrat, do ničeho se nenutit a pokud se člověk rozhodne pro zákrok, myslet na to, že se nejedná ještě o miminko, ač nám to hlava nechce pustit, jedná se o pár buněk, které splynuly spolu, jedná se o plod, ne miminko, neobviňovat se, poplakat si, myslet na to, jaké byly důvody. A hlavně, nenechat hlavu propadnout se do té hlubiny sebeobviňování, myšlení na co by kdyby. Je jen na vás, co si do té hlavy pustíte. Jít dál. Rozhodnutí bylo vaše a vždy má nějaký důvod a vždy je další důvod pro co jít dál. Objímám všechny, které jsme si tímto musely projít nebo si tím budou procházet.

Cat, 28. 1. 2024

Bylo mi čerstvých dvacet. Život v plném proudu. Holka, co si myslela, že jí patří svět, chlapi mi zobali z ruky. Poznala jsem zrovna novou lásku. Byl starší o deset let. Ještě jsem ale byla v procesu rozpadávajícího se stávajícího vztahu. Věděla jsem, že mu ublížím,rozchody z očí do očí mi moc tehdy nešly. K novému příteli jsem vzhlížela. Byl to velmi citlivý introvert, který potřeboval s někým sdílet naplno život. Ale ukázal se trochu jako sobec a já jako naprosto hloupá husa. Jednoho krásného dne si dal velmi záležet, abych otěhotněla, chtěl si mě takto pojistit nejspíš. A já jsem opravdu otěhotněla. Byla jsem v šoku, nebyla je připravena. Neměla jsem zázemí, peníze, bála jsem se to naším říct, a co teprve čerstvé bývalý přítel, tomu to zlomí srdce, ještě se nestihl odstěhovat. Dostihla mě moje vlastní lhostejnost, krutým způsobem. Co teď? Měla jsem týden na rozhodnutí. Ale ovládl mě strach z toho, co bude, z okolí, z toho, že zklamu, a navíc cítila jsem se spíše ještě jako dítě. Ten týden se mi zdál hrozný sen. Pamatuju si ho dodnes. Rozhodla jsem se ale interrupci podstoupit. Přítel ale, jak jsem nastínila, dítě chtěl. Nicméně že tedy bude moje rozhodnutí tolerovat. Před zákrokem jsem byla plná strachu a nedocházelo mi pořádně, co dělám. Když mě uspávali, poslední okamžiky byly, co to vlastně dělám, Bože... Pak jsme se probudila a nedokázala jsem přestat plakat. Dali mi prášky na uklidnění. Doma ta bezmoc, lítost sama nad sebou, úleva nepřišla, krvácela jsem a brečela a brečela a litovala... Byl to nejhorší zážitek mého života. Žádný horší pocit neexistuje. Od té doby se mi přestalo dařit. S přítelem, ano s tím, který se zachoval tak nečestně hned zpočátku vztahu, jsem zůstala čtyři roky, taky to teď nechápu. Dva roky jsem se nemohla podívat na kočárek, dvakrát mě odvezla rychlá pro panickou ataku. Byla jsem nevěrná a citově labilní více než dříve. Pak jsem měla nefungující vztahy. Přestala jsem cítit svoji vlastní hodnotu. Jsem mrcha, tak se jako mrcha budu chovat. Nedařilo se mi v životě, navenek ano, ale uvnitř ne. Musela jsem spadnout na dno. O deset let později, abych se stala lepším člověkem. Abych získala svou hodnotu. Měla jsem strach, že karma, bůh, nebo vesmír, chcete-li, mi vraždu dítěte a můj sebestředný laciný povrchní život nikdy neodpustí. Smířila jsem se s tím, že nikdy nepotkám už lásku, nebudu mít děti, ale věděla jsem, že pokud to tak má být, tak si to takto zasloužím. Dnes mám tříletého syna, skvělého manžela, snažím se stále odčinit, co jsem tehdy spáchala. Vrací se mi to velmi často a stále si říkám, jak by asi vypadal/a? A stále mám strach, že mi ještě není odpuštěno a že se stane něco ještě horšího, co mi osud naděli. Mít milující rodinu je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Všechno to dohromady mě ale naučilo být čistějším člověkem, být laskavá a poctivá sama k sobě a k druhým. Spouštěč mé cesty do "pekla" byla interrupce a moje egocentrická povaha. Nikdy bych to už nepodstoupila. Nikdy. Láska a pouto i k tak malému tvorečkovi je nejspíš dána přírodou a přetrvává. Ta láska i pocit viny a tím pádem i pocit strachu... Je mi skoro čtyřicet. Snadno se říká odpustit sama sobě, ale jak bych mohla? Ještě teď, když to píšu, tečou mi slzy po tváři a šeptám jako vždy ve slabé chvilce větu "odpusť mi prosím". Holky, prosím, pokud nejste v životě ohrožující situaci, nedělejte to. Některé z nás to může poznamenat na celý život.

Sovička, 8. 1. 2024

Je mi 38 let. Máme dva a půl roku staré dvojčata. Po porodu jsem byla na dvou potratech. Nějak mě to zasáhlo citově. Od té doby nedokážu cítit lásku k příteli, nedokážu se milovat a ani na to nemám pomyšlení. Vztah je v krachu jen proto, že s partnerem nechci mít žádné intimní chvilky. Nevím jestli je tohle běžné a jestli měla nějaká žena podobný problém. Odmítám intimní chvíle, to co jsem dříve milovala, jako hlazení mazlení. Teď cítím odpor a vůbec to nepotřebuji a ani nechci. Chtěla bych vědět, jestli je tu nějaká žena, která má podobný problém jako já. Vztah je tímto na rozpadnutí, přítel se trápí, že ho odmítám a nedokáže pochopit, že to příště nechci a nepotřebuji.

Kačka, 13. 12. 2023

Moje milované miminko, milovala jsem tě a budu tě milovat navždy. Byl rok 2020, bylo mi šestnáct, ale s přítelem jsme miminko chtěli. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem šťastná. Poté jsem to řekla matce, ta mi hned začala říkat, že půjdu na potrat. Řešila to s rodiči mého přítele a ti donutili i jeho, ať přesvědčí mě... Nikdo mě nepřesvědčil, ani když mi říkali všechny možné kecy. Přítel už ho taky nechtěl - nechal se zmanipulovat. I když od šestnácti si o tom žena rozhoduje sama, tak mě matka doslova dotáhla do nemocnice... Nemohla jsem dělat nic... Brečela jsem, volala o pomoc, ale nikoho to vůbec nezajímalo. Všem jsem byla úplně jedno. Všichni si mysli, že to pro mě potratem skočilo, ale ono to spíš začalo.

Roxana, 26. 11. 2023

Je to něco málo přes rok, co jsem se rozhodla podstoupit interrupci pomocí tabletky. V té době jsme měli doma dvě malé děti a manžel o třetím nechtěl ani slyšet. V té době bylo období ohledně dětí velmi náročné a já si myslela, že bych to nezvládla. Dnes vím, že to byla největší chyba, co jsem kdy mohla udělat. Prosím, ženy, nedělejte to. Ať je situace jakkoliv náročná a těžká, vždy se najde řešení a je to jen období. Není dne, kdy si nevzpomenu, a stále vnitřně cítím, že mi chybí v srdci. Všem ženám, které se rozhodujete - miminko si nechejte, prosím, věřte mi. Doufám, že jednou dokážu sama sobě odpustit.

A., 30. 8. 2023

Zjištění, že jsem těhotná, přišlo nečekaně. Ani já ani přítel jsme ještě nebyli připraveni stát se rodiči. Jemu bylo 19, mně 21, oba jsme ještě nevěděli, co se životem, co se sebou a už vůbec bychom nevěděli, co s miminkem. Takže jsme se domluvili, že si ho nenecháme. Dodneška si říkám, co by bylo, kdybychom se tenkrát rozhodli jinak.

Dennyska, 10. 6. 2023

I já jsem jedna z vás, co šla na UPT. Bylo září 2016. Je mi strašně, v té době jsem již měla děti, skoro dvouletého a čtyřletého. Nebyli jsme na tom finančně dobře, manžel stále v práci a u mladšího syna podezření na poruchu autistického spektra. Dnes je mu devět a má poruchu autistického spektra a retardaci. Na UPT jsem šla v necelém dvanáctém týdnu těhotenství, malé už mělo srdíčko. Bylo mi hrozně, bylo to moje mimi. Neměla jsem nikoho, komu bych se se svojí bolesti svěřila. Jen své dva synky, ale byli maličký. Manžel byl pořád pryč. Neměla jsem sílu se ani sesypat, nemohla jsem, musela jsem se starat o děti. Trpěla jsem nespavostí, začala jsem brát prášky na spaní, na kterých jsem si vypěstovala závislost. Začala jsem zapomínat, co se dělo den před tím. Svévolně jsem s nimi po roce a půl sekla kvůli dětem, potřebovali mít mámu v pohodě. Následovalo několik týdnů absťáku, jelikož jsem s tím sekla ze dne na den a ne postupně, jak se doporučuje. Ženský, nedělejte to. Než jsem to já udělala, říkala jsem si, půjdu, odejdu a bude vše v pohodě. Nebylo a nikdy nebude. Jen se stále modlím, aby mi bylo odpuštěno.

Nella, 24. 5. 2023

Je to dva roky, co jsem si tě nechala vzít. Manžela přepadl strach o mě. Třetí těhotenství bych měla rizikové a třetí dítě nechtěl, měl strach, abychom to finančně zvládli. Vůbec netuším, jak jsem došla na sál, byla jsem mimo sebe, s velkým sebezapřením. Máme dvě děti a ty bys bylo třetí. Po potratu jsem se zhroutila a chtěla jsem umřít. Myšlenky odejít za tebou. Drží mě tu moje dvě děti. S manželem už nejsme tak šťastní, chybíš nám oběma. Manžel přiznal, že to byla chyba. I jemu je občas smutno. A já na tebe myslím téměř každý den. I když se snažím být silná a šťastná a snažím se, aby děti byly šťastné i manžel, přesto zůstalo u nás doma prázdné místo, které nikdo jiný nenahradí. Ten smutek a žal nejde popsat. Stále to bolí.

Š., 5. 5. 2023

Je mi čerstvě 40. Mám dvě vymodlené děti. Roky jsem nemohla otěhotnět, rozpadlo se mi kvůli tomu manželství a pak několik vztahů. Bylo mi 34 a všichni bývalí už měli děti a já ne. Bylo jasné, že je chyba u mě. Po návštěvách léčitele jsem s mým současným mužem otěhotněla, těhotenství bylo pohodové, porod byl příšerný, 24 hodin velice bolestivých kontrakcí po minutě, ale mám pětiletou úžasnou dcerku. O druhé dítě jsme se pokoušeli pomocí IVF, pan léčitel už neordinoval. Při procesu IVF mi zjistlili, že mám nějak "nestandardní vajíčka", ale nakonec z toho byla 4 embrya. Původně jsem s neskutečnou lítostí odmítla si nechat takové embryo zavést, nemůžu přece sobecky přivést na svět za každou cenu umělou cestou nemocné dítě a tím zničit život mé dcerce a muži. Nakonec jsem se nechala přemluvit a embryo jsme zavedli. Celé těhotenství jsem se modlila, chodila na nadstandardní UTZ. V sedmém měsíci jsem dokonce ještě chytla covid. Nic moc. Ale nakonec se přesně na termín celkem rychle narodila má druhá, nyní dvouletá dcerka. Je úžasná, chytrá, bystrá, snad se jednalo jen o obal těch vajec, uvnitř je vše OK a modlím se, aby neměla nějakou jinou VVV, která by se mohla časem projevit. Embrya jsme nechali zamrazit pro případ, že bude vše OK. Chtěla jsem vždycky velkou rodinu. Samozřejmě ale s ohledem na můj věk. Trpělivě jsem čekala, až se mladší dcera konečně nechá přemluvit k jiné stravě, než z 80% kojení, abych se mohla pokusit zachránit ještě aspoň jedno embryjko z věku mých 37 a manželových 31. Ale čas utíkal a kojení jsme se nemohly zbavit. Nakonec jsem si v čerstvých 40 letech řekla, že už je opravdu deset minut po dvanácté, a jestli chci ještě zachraňovat a mít se štěstím celého světa ještě třetí breberku, je nejvyšší čas. Mladší už byly téměř dva roky. Šli jsme pro embryjko a mě vlivem podpůrných léků začalo ubývat mléko. Dcera začala odmítat jakoukoli stravu, dokonce i jiné pití. Byla depresivní, že jí nechci dát mléko, přestala téměř vyměšovat a ve mně to spustilo paniku. Strach o dceru! Postupně jsem si sama snížila dávku podpůrných léků a prolévala se kojícími čaji. Tak jsem až v šestém týdnu zjistila, že opravdu těhotná jsem, a breberka v břiše se i přes "mou medikaci" držela. Mléko ubývalo, dcera začala ubývat na váze. A já si najednou uvědomila, že jsou pro mě samozřejmě přednější moje dvě již narozené děti než to, které má ke zdárnému konci ještě dlouhou cestu, jejíž úspěšnost je vždy v nebi. Spolu k tomu se přidala panika z porodu, panika, že se to vůbec nemusí zdárně povést, zemře při porodu, panika z toho, že mi nepodrží místo v práci (přitom soustavně pracuji i na RD), panika, že nedokážu dát dětem veškerou péči tak, jak bych chtěla. Prostě zoufalství a šílenství. Všichni, komu jsem se svěřila, mi doporučovali těhotenství ukončit už i kvůli věku. Jsem přece zodpovědná svým dvěma dětem! Co když se mi něco stane! Mám zapotřebí chtít moc a způsobit si třeba bolest nechtěnou ztrátou? A ti, kteří věděli o IVF, přidali i argument možného poškození plodu, mám přece ta "divná vejce". Přece mám být ráda, že na to, že jsem děti také vůbec nemusela mít, mám dvě, skvělé, úžasné! Manžel byl také pro, asi ve stejné panice. Miminko jsem nikdy neviděla, nenechala jsem si ho ukázat na UTZ. Zásadní chyba! Obvodní lékařka mi při předoperačním vyšetření jen potvrzovala správnost mého rozhodnutí, je mi proboha čtyřicet, mám dvě děti! Šla jsem do nemocnice a vůbec mě nenapadlo, že když tomu drobkovi už říkám "Promiň, Andílku", že asi opravdu nejsem rozhodnutá a mám počkat a vše si probrat s nějakým opravdovým odborníkem na toto téma, ne se ptát po kamarádkách. Nikdo se mě v nemocnici už nezeptal, jestli jsem si jistá, i když museli vidět mé zoufalství. Prostě jen další trubka na zákrok. Čekala jsem na zázrak, na znamení, tuto nemocnici jsem si pro zákrok vybrala schválně, narodily se zde obě moje milované holky, aby mě to třeba odradilo, brečela jsem, že v nemocnici se mají miminka rodit, ne umírat, ale ten strach a panika byly silnější. Do poslední chvíle jsem si prohlížela fotky mých holek jako miminek, že by mě třeba dokopaly se zvednout a klidně bosa a v nemocniční košili odejít pryč. Dokonce jsem byla natolik drzá, že jsem si vyprosila od jedné novopečené maminky na chodbě podívat se na její krásné malé voňavé miminko, ale já v něm v té panice viděla jen ty moje dvě, už odrostlé, které hlavně potřebují, abych tu pro ně byla. Neodešla jsem, i když jsem někde v nitru věděla, že rozhodnutá nejsem, neřekla jsem si aspoň o posunutí termínu. Byla jsem utýraná svými myšlenkami a nechala se skoro bezvládně odvézt na sál. Pamatuji si ještě, jak říkám anestezioložce, že dělám nejhorší věc na světě, a ona mi odpovídá, holka, já to znám, taky to mám za sebou. A je pryč. Moje miminko, můj Andílek, můj Koblížek je pryč. Je to hodně čerstvé. Břečím jak želva a říkám si, jak jsem to mohla dopustit!!! Čím jsem myslela??? Vždyť bylo už jasným znamením, že se z KET embryjko vůbec chytlo, že tam vydrželo i přes mou "ordinaci" snížených léků. Mléko se samozřejmě nerozteklo a psychickým stavem asi už ani nerozteče a já stále zoufale bojuji se stravou mé mladší dcery. Bojuji sama se sebou. Jak jsem měla strach, že třem nedokážu věnovat takovou pozornost, tak teď těm dvěma nevěnuji skoro vůbec žádnou, vnímám je tak z 20%, opravdu jen ve zlomcích vteřin se z mých dvou pokladů doma dokážu upřímně radovat. A to mám někdy pocit, že mi v nejhorších momentech tělo samo vyplavuje nějaký hormon, který mi částečně paralyzuje mozek a způsobuje na chvilku dočasnou amnézii, asi abych se nezbláznila. Proč mě nenapadlo vyhledat zkušeného odborníka?! Psychologa, někoho, kdo by mi třeba řekl, že to není tak horké, že potrat je to nejhorší, co nejen tomu miminku, ale i sobě můžu udělat. Proč si najednou přesně vybavím rysy svých holek jako čerstvých miminek i bez fotek a až teď si říkám, že to miminko by jim bylo podobné? Proč až teď vím, jak moc mi bude chybět ten bezbranný teplý balíček, který by mi po porodu dali na prsa a já bych pro něj s nehynoucí láskou překonávala ten nespočet laktačních krizí?! Proč to nepřišlo dřív!!! Strašně mi chybí a to jsem ho ani jednou neviděla. Jsem pokřtěná, mé děti také, ale jsem jinak mizerný křesťan. Ano, nebylo přirozenou cestou, bylo umělé, chtěla jsem původně nechat zničit všechna ta embrya a zachránila jsem z nich svou druhou dceru, ale minimálně jedno z nich jsem nejen nezachránila, ale opravdu zabila. Prosím utopená v slzách s roztrhaným srdcem Pána Boha o odpuštění! Říkám mu, že touto nekonečnou bolestí jsem potrestaná víc než dost! Prosím za tu ublíženou dušičku, aby se dostala k nějaké milující mamince, protože je mi jasné, že ke mně se už nevrátí. Prosit o slitování a další šanci v brzku se zatím neodvažuji. Neudělejte stejnou chybu. A pokud si opravdu nejste s ledovým klidem 100% jisté, že ten malý život prostě není nic pro Vás, nedělejte to a vyhledejte odborníka, který Vám poradí po psychické stránce, odhalí Vám pravdu o tom, co Vás po takovém rozhodnutí čeká, a v případě dalších obav a paniky Vám poradí, na koho se obrátit dále. Přála bych si vrátit čas a z té nemocnice odejít včas třeba i nahá a kdyby to bylo nutné klidně zaplatit za "promarněný čas" lékařů všechny pokuty světa a klidně dělat veřejně prospěšné práce do skonání světa. Přála bych si narazit na tyto stránky dříve a přečíst si ty srdceryvné zkušenosti včas. Nikdy bych to neudělala. Ale je pozdě...

AM, 12. 3. 2023

Už tu prostě není. Byla jsem na interrupci. Od té doby počítám každý den. Každý týden. Jak by teď bylo veliké, jaký bych byla týden. Bylo to správné rozhodnutí? Asi ano, bylo. Finančně jsme na pokraji existence, bydlení, jídlo, život, kdy to mělo být snadné. Umírám ale bolestí, myslela jsem ze začátku, že to zvládneme, ale dospěla jsem k výsledku ukončení těhotenství. Mám teď pět dětí. Tři živé, další zemřelo u porodu, a teď jsem tohle maličké zabila já. Dokonce jsem mu dala i jméno. Loučila se, zármutek to neléčí, necítím se o nic lépe. I když vím, že bych to možná už nezvládla, že jsem to vzdala možná ze své slabosti. Soucítím s každým, kdo musí nad tímhle osudem přemýšlet. Nejde to přijmout. Není větší a menší zlo. Největší strach mám, že to nepřekonám. Že jak jsem tak moc chtěla být funkční máma pro ty děti, které tu již jsou, teď nejsem vůbec nic. Jen apatická zrůda.

Marie, 10. 3. 2023

Nedávno jsem zjistila, že jsem těhotná. Nebyla jsem překvapená. Cítila jsem to, už mám jednu dceru. Bohužel jsme s přítelem v takové situaci, že bychom to finančně nezvládli, takže bylo jediný možný řešení potrat. I když se snažím sama před sebou obhajovat, že jsem nemohla jinak, urvalo mi to srdce. Po první i druhé pilulce jsem měla strašný bolesti a hodně krvácela a bylo mi strašně zle. A když bylo po všem, jako kdyby něco ve mě umřelo. Nikdy si tohle rozhodnutí neodpustím.

Viktorie, 25. 1. 2023

Tento rok jsem zjistila, že jsem těhotná. Bohužel jsem před půl rokem měla těžkou autonehodu a miminko jsem si nechat nemohla. První těhotenství a muselo to jít pryč, i když se mi upřímně moc nechtělo. Lékař mi nakázal, že si musím nekompromisně vzít prášky na umělé přerušení těhotenství. První prášek jsem zvládla celkem dobře jen s lehoulinkým hnědým výtokem, ale po druhém jsem do patnácti minut začala silné krvácet. Bylo mi na omdlení a začala jsem jim tam zvracet. První tři dny jsem krvácela opravdu na hranici toho, že by nemuselo být všechno v pořádku. Po devíti dnech jsem zacítila "hnilobu" a řekla jsem si, že něco není v pořádku a nebylo. Zůstal ve mě kus embrya, který v mém těle začal doslova hnít. Gynekolog mi píchnul Oxitocin, ale nic moc to se mnou nedělá. Teď musím počkat dva dny, jestli to odejde nebo ne. Pokud to neodejde, musím pod narkózu na výškrab. Za mě tyto prášky jsou opravdu driáky pro tělo a moje zkušenost je taková, že jsem měla jít opravdu na normální potrat a ne si brát prášky, ale gynekolog mi nedal na výběr.

Denisa, 10. 1. 2023

Rok 2022 byl mou noční můrou. 15. 4. jsem ve 4. měsíci těhotenství přišla o miminko, tehdy jsem samovolně potratila, při životě mě držela má prvorozená devítiletá dcera a myšlenka, že snad příští těhotenství bude mít lepší průběh a výsledek. 17. 10. jsem zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem obrovskou radost, všechno bylo najednou zase krásné, život měl smysl. Pak přišla rána v podobě přítelova pevného rozhodnutí: buď on nebo dítě. Při pomyšlení, že zůstanu sama s dcerou a těhotná v téměř čtyřiceti letech, jsem dostala obrovský strach, do toho těhotenské hormony. Nechala jsem se dotlačit k medikamentózní interrupci. Ještě těsně před užitím první pilulky jsem volala příteli a s pláčem ho prosila, aby změnil své rozhodnutí. Ten si ale pevně stál za svým. Prášek jsem se pokusila po požití vyzvracet, ale bylo již pozdě. Od té doby je můj život doslova v troskách. Při životě mě opět drží dcera. Jinak bych už vše ukončila. Nedovedu si představit, že se ještě někdy v životě budu moci radovat. Žiji neustále každý den od rána do večera v obrovských výčitkách svědomí. Vztah s přítelem se pomalu také rozpadá, takže nakonec nebudu mít pravděpodobně ani dítě ani přítele. Můj život se obrátil vzhůru nohama, s tím že tentokrát ale nevidím světlo na konci tunelu. Něco ve mně zemřelo spolu s odchodem miminka.

Nikola, 25. 7. 2022

Je to více jak měsíc, co jsem udělala nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Studentka čerstvě po maturitě, těsně před 20. narozeninami a nástupem na vysněnou VŠ. Vše vypadalo krásně, dokud se nestala tato "nehoda". Jen pár týdnů před osudným dnem jsem byla na kontrole u gynekologa kvůli antikoncepci. V podstatě mě odbyl s tím, že v mém věku je zbytečné se hned cpát hormony, jiné metody že také nejsou vhodné, ať ještě chvíli počkám. Asi jsem nebyla dostatečně důrazná a nakonec odešla s tím, že se hned po maturitě objednám na další kontrolu a na té ho už nějak přesvědčím. Naivně jsem si říkala, že těch pár setkání ještě s přítelem vydržíme a že to zatím pořešíme jinak. Jenže žádná antikoncepce není stoprocentní. Pozitivní test pro mě byl obrovský šok. Mísily se ve mně pocity štěstí a zoufalosti. K tomu se přidala většina obvyklých těhotenských příznaků. Celá ta situace pro mě byla dost těžká. Ten pocit, že ve mně roste nový život, byl krásný. Ale jsme dva studenti, každý z jiného města, já bez pořádného zázemí a spolupráce rodiny. Věděla jsem, že na miminko bych zůstala prakticky sama. Navíc přítel bral v době početí delší dobu silné léky, já zase vypila mnohem více alkoholu než normálně. Bála jsem se, že by to na dítě mělo vliv. Navíc jsem přesvědčena, že miminko se má narodit do nějakých podmínek. Ne vystresované a vyřízené matce. Rozhodla jsem se tedy pro medikamentózní UPT. Bohužel jsem se setkala s ne zrovna empatickým personálem, tak nějak celkově to byla šílená zkušenost. Psychicky jsem byla úplně na dně, druhý den se dostavily vysoké horečky a neskutečné bolesti. Téměř jsem ani nebyla schopná dojet do nemocnice pro druhou dávku. Nálady se u mě celou dobu střídaly jako na horské dráze, k tomu třítýdenní silné krvácení. Ale zvládla jsem to. Sama. Podařilo se mi vše utajit i před svými nejbližšími, takže kromě přítele a zdravotníků nikdo nic neví. Můj život už nikdy nebude stejný jako dřív. Na "miminko" často vzpomínám a není dne, kdy bych nad něj nepomyslela. Po potratu mi nejvíc pomohlo napsat mu dopis na rozloučenou. Stále si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych se rozhodla jinak a jak by to malé vypadalo. Často brečím, jsem bez nálady a nic se mi nechce. Ale přesto si zatím myslím, že jsem udělala správně. Dříve jsem o dítěti ani neuvažovala, nyní se na roli matky hrozně těším a věřím, že vše dopadne dobře. Podobné situace jsou sice nesmírně obtížné, ale dá se to zvládnout.

Zoe, 16. 6. 2022

Dvě děti na světě, první vymodlené, druhé přišlo sice nečekaně, ale byli jsme za něj moc rádi. Obě těhotenství jsem doslova přežívala, měla jsem strašné nevolnosti, při druhém jsem se téměř nemohla postarat o první dítě. Porody byly ale celkem v pohodě a děti bezproblémové. Byl podzim, najednou strašné nevolnosti a já začala tušit, co se děje. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopná postarat se o děti ani domácnost. Potvrdili mi zdravé těhotenství, já se sesypala. Při představě, že mi bude zase tak zle, jako dvakrát předtím a děti budou strádat, mi to trhalo srdce. Mladší v roce ještě ani nestálo, musela jsem jej nosit. V té šílené nevolnosti jsem nedokázala reálně přemýšlet. Manžel mě podpořil, ať se rozhodnu dle sebe. Nikomu jinému jsem to neřekla. Jen moje matka se zmínila, když mě viděla, snad nejsem těhotná, že bychom to určitě nezvládli. To byl poslední hřebíček. Šla jsem na chirurgické odstranění, pilulky bych nezvládla. Byla jsem ale zoufalá. Po interrupci se mi najednou ulevilo, nevolnosti přestaly a já ožila. Přišly Vánoce, těhotná švagrová pod stromečkem a mně začaly výčitky. Trvají dodnes. Třetí dítě mělo stejný datum porodu jako druhé, letos by mělo rok. Často brečím, mám deprese, krom muže se nemůžu nikomu svěřit, připadám si jako vrah. Lituji toho, strašně toho lituji. Představuji si, jaké by to bylo, jak by vypadalo. Měla jsem mít více síly. Výčitky budu mít navždy.

Lenka, 22. 5. 2022

13. 3. jsem si udělala těhotenský test a modlila jsem se, aby byl negativní, ale byl pozitivní. Vždy když jsem si tento test dělala, modlila jsem se, aby byl pozitivní, strašně moc miluji děti, máme čtyři děti 17, 14, 6 a necelé 3 roky. Mě je 42 let, manželovi je 38.let. Poslední dvě těhu byly velmi těžké, bolestivé, náročné a poslední porod jsem tak tak zvládla, maličkou jsem vytlačila, ale placentu už jsem vytlačit nedokázala. První, co mě napadlo při pohledu na "dvě čárky", bylo, že nedokážu ani jedno. Cítila jsem strašnou bolest a hrozně jsem plakala. Věděla jsem, že budu muset udělat to, co jsem nikdy, NIKDY udělat nechtěla, a ani stát před tímto strašným rozhodnutím. Manžel mě pevně držel v náručí a já jen plakala. JAK SE TO MOHLO STÁT??? VŽDYŤ JSEM STARÁ A O POSLEDNÍ DCERKU JSME SE SNAŽILI SKORO ROK!!! Bohužel, lusknutím prstu je to tu a já nevím co dál, protože vím, co musím udělat a nechci. Koukám se na sebe do zrcadla, hladím si bříško, zpívám a slzy mě tečou proudem, strašné výčitky. JAK SE TO MOHLO STÁT, VŽDYŤ POUŽÍVÁME VŽDY KONDOM!!! Objednala jsem se k doktorovi, aby mi potvrdil těhu. 14. 3. mi jej potvrdil: "Jedná se o zdravé, krásné těhotenství, jste v šestém týdnu." Viděla jsem to malé klubíčko, jak tam jen tak je a netuší, co se chystám udělat. Objednala jsem se na potratové pilulky. Pan doktor chytrý a zkušený, drží mě za ruku a říká, abych si dala načas, abych si to rozmyslela!! Ale já spěchala, dokud nevidím srdeční sval miminka, jak "žije". 15. 3. první pilulka, která ukončila další vývoj "klubíčka", brala jsem to sportovně, překvapivě v pohodě, smířená. 17. 3. druhá pilulka a po dvou hodinách to začalo. Silné krvácení, nevolnost a chtělo se mi umřít společně s Klubíčkem. Nenávist, výčitky, vztek, zlost, BEZMOC, ZOUFALSTVÍ. Po šesti týdnech kontrola, kde mi doktor ukázal prázdnou dělohu a řekl: "Už nejste těhotná, vyšlo to." Já pořád tajně doufala, že léky nevyjdou, že tam miminko i přesto zůstane, že mi doktor řekne, že to nevyšlo a že jsem pořád těhotná, ale najednou totální PRÁZDNO. Dostala jsem ještě injekci a odcházela jsem domů. Měla jsem s sebou nejmladší dcerku (nemá ji kdo hlídat) a nesla jsem ji v náručí. Bylo mi strašně zle po injekci, brala jsem to tak, že mi to patří!!! Plakala jsem a dívala jsem se do nebe a v jednom kole jsem šeptala: "Odpusť mi to. Promiň. MRZÍ MĚ TO." Vnímala jsem každý krok, každý nádech, kapky potu a doufala jsem, že díky dcerce, kterou nesu v náručí, dokážu dojít k autu a dostat ji do bezpečí domova. Ona mě hladila po tvářích a utírala slzy a pusinkovala mě, cítila bolest se mnou. Doma jsem si opakovala, proč to tak muselo být!! Ale hlavně jsem byla vyděšená, přišlo to nečekaně, jsem stará, mám čtyři děti, dokázala bych jej vůbec porodit? Yačala válka a strašně se vše zdražuje. Mám čtyři děti a jen tři pokojíčky, máme hypotéku a úvěr, nikdo mi s dětmi nepomáhá, jsem na ně sama, manžel je pořád v práci, aby nás zabezpečil, je unavený, vyčerpaný. On stál při mě, byť si další dítě neuměl představit. Řekl mi, že bude stát při mě, ať se rozhodnu jakkoliv. Byl to on, kdo mě každý večer pomáhal v těhu z vany, kdo mě utíral nohy a pomáhal oblékat, vstávat z postele, vozil mě všude a držel, abych mohla vůbec někam dojít, byl ochoten to podstoupit znovu!!! Ale já z lásky k němu a mým žijícím dětem jsem to ukončila. Neměla jsem to dělat, strašně toho lituju, strašně bych chtěla vrátit čas!!! Jenže jak by reagovali moje starší děti?? Jak by jsme to finančně utáhli?? Jak bych to zvládala já?? Odpovědi už teď znám a pokud můžu poradit těm, které přemýšlí o tom, že to udělají: Prosím, prosím, pořádně si všechno promyslete a vemte si čas na rozmyšlenou!!! Protože toto už nejde vzít zpět!!! A rána, bolest nikdy nezmizí. A odpovědi na mé otázky: Dětem do toho nic není, nemůžou se zlobit, když se rozhodnu mít třeba deset dětí, oni nestrádají, nikdy! Finančně by se vše zvládlo, výbavu a vše mám na obě pohlaví a jak by to bylo napjaté, bylo by miminko větší (3 roky) a já bych se vrátila do práce a pomohla s rozpočtem. A jak bych to zvládla já?? Tak jako doteď, prostě nějak, musela bych!! Pokojíček i dva by se dali ještě udělat z velké chodby. Takže stačilo jen pár týdnů navíc a mohlo nás být sedm.

J., 31. 3. 2022

Bude to 25 let. Letos. Dvě děti, vše ok. Alespoň navenek. Jak jsem se dozvěděla, že třetí je na cestě, hned první, co bylo... nechci to. Ale já nechtěla jeho otce. Den předtím pohled do zrcadla a slova: odpusť mi to prosím... Pláč, duše nadranc... A 25 let v den potratu a v den předpokládaného porodu hoří svíčka. Nikdo neví proč. Mluvím s ním. Představuju si, jak by vypadalo. Jak by žilo. Jaký bychom měli vztah... Vím, že je v nebi. Třeba žije někde po návratu... Mám ho ráda a nepřestanu do posledního úderu mého srdce. Lituju to. Moc. Ale je pozdě. Za 7 let se nám narodila dcerka, s mým druhým manželem. Poslal nám ji ? Protože přišla hned po svatbě. Jakoby čekala... Díky Bohu. Budu souzena za ten krok. Tam nahoře. Mám tam anděla. Který ví...

Vendelín, 9. 3. 2022

Dovolím si zde dát pohled muže, potenciálního otce. Už je to takřka 28 let. V tu dobu jsem žil s mladou vdovou a měl již syna z předchozího vztahu. Otěhotněla a rozhodla se jít na potrat. Asi nedůvěřovala našemu vztahu. Byl jsem na několikatýdenním školení a vracel se na víkendy. Den před potratem jsem se vrátil domů uprostřed týdne, chtěl jsem ji přemluvit, nakonec jsem prosil na kolenou. Neuspěl jsem. Po čase jsme se rozešli a já později měl další dvě děti a jsem šťastným otcem. Přesto jsem na to nebohé dítě nikdy nezapomněl. Moc mě to bolí, jsou chvíle kdy neudržím slzy i po tolika letech. Trápím se tím a nijak to nepolevuje. Snažím se být alespoň dobrým otcem mým třem dětem, ale vinu to ze mně nesmyje. Rozhřešení žádné nemám.

S., 20. 2. 2022

Přítelkyně se mnou otěhotněla. Byla to krátká známost. Když přišla s tím, že je těhotná, tak v tu chvíli ve mně proudilo spoustu emocí, protože jsem si vždy přál založit rodinu a dítě jsem chtěl. Bohužel jsem měl před časem kožní problém, silnou formu akné na zádech. Řešil jsem to tak, že mi doktorka předepsala silné prášky s tím, že po dobu léčby a 6 měsíců po musí žena při sexu být chráněna antikoncepcí, nesmí otěhotnět, protože ty prášky mohou poškodit plod. V tu dobu, když jsem prášky bral, jsem to neřešil, žádnou přítelkyni jsem neměl. Ale pak přišla známost a asi tři a půl měsíce po dobrání prášků přišlo to, co přijít nemělo. Přítelkyně přišla s tím, že je těhotná. Takže pro mě jediný správný řešení v tu chvíli bylo umělé ukončení těhotenství. Přítelkyně z toho byla dost špatná vůbec se jí nedivím. Mně to je strašně líto. Touží po rodině a já jí řeknu tohle. Nakonec jsme se shodli, že tam tedy půjde. Ale po těch práškách, které jí tam dali, se psychicky úplně změnila. Strašně ji to zasáhlo. Od té doby se mnou vůbec nemluví, ztratila prostě zájem. Vzala to celý na sebe s tím, že si asi myslela, že o ni nemám zájem, netuším. Přestože jsem jí řekl, že tam půjdu s ní, tak tam nakonec šla s kamarádkou. Nechtěla, abych ji prý viděl, v jakém bude stavu. Teď už nestojí o žádnou podporu a podle jejích slov nechce v tom teď pokračovat, že na to teď nemá. Nevím, jak bych jí teď mohl pomoci. Nevím, jestli se s tím vyrovná a bude schopná se přes to přenést. Záleží mi na ní moc. Tvrdí, že mě má taky ráda, ale že to teď prostě nedokáže, že je to v ní. Taky toužím po rodině a přál bych si ji založit s ní.

Nikol, 3. 2. 2022

Otěhotněla jsem s klukem, s kterým jsem měla sex na jednu noc, na mé narozeninové oslavě. Měli jsme nechráněný sex a musela to být jen kapička, bohužel i z té se dá otěhotnět. Samozřejmě to byl pro mě obrovský šok. Žila jsem sama v Anglii, on byl taky cizinec, byla jsem čerstvě po desetiletém rozchodu a čerstvé přestěhována. Rozhodla jsem se užít potratové pilulky, protože jsem si neuměla představit být matkou v cizí zemi s cizincem nebo se narychlo odstěhovat zpět k rodičům bez peněz, práce... Přišlo mi to nezodpovědné (i když ano, nezodpovědné v první řadě bylo spát s někým bez ochrany) a bylo mi líto, že to dítko by zřejmě nikdy neznalo druhou stranu rodiny a nechtěla jsem mít dítě bez otce. I po dvou letech na to pořád myslím, tohle se nikdy nemělo stát. Na tuhle stránku jsem narazila s tím, že si přečtu nějaké příběhy, protože o tomhle se ve společnosti nemluví a ani já se neměla s tímhle příběhem komu svěřit. Byla jsem na vše úplně sama, bylo to psychicky velmi náročné. Myslela jsem, že mi další příběhy žen pomůžou, ale já bych doporučila si je ani nečíst, pokud jsi potrat už prodělala, protože skoro všechny tvrdí, jak to nemáte dělat a že toho budete litovat, z čeho jsem jen víc v depresi. Holky, z nějakého důvodu jste se rozhodly to udělat, opravdu vím, jak to bolí. Za nás všechny bych si přála, abychom si tím nemusely projít, ale stalo se to a minulost už nevrátíme a nezměníme. Je zbytečné se užírat co by kdyby, soustřeďte se na přítomnost a budoucnost. Čím jsme si prošly s námi bude navždy, ale je jen na nás, jak s tím budeme bojovat, smutné dny tady budou, ale nenechme se jimi zlomit. Doufám, že ještě budu mít šanci být matkou, ale s člověkem, kterého miluji, a dítě se narodí do milující rodiny. Přeju všem mnoho sil.

B., 25. 11. 2021

Na konci léta, tedy před pár měsíci, jsem musela jít na umělé přerušení těhotenství, i když je to pár měsíců, furt, a myslím, že ještě nějakou dobu, se s tím budu vyrovnávat. Jelikož jsem v té době ještě ani nebyla plnoletá, byl to pro mě šok a hlavně i pro moje rodiče. Nebylo to, že by se to stalo na nějaké párty, kde bych nevěděla, co dělám, ale měla jsem přítele velmi krátkou chvíli a když jsem už začala něco tušit, jakože mi nepřišla ještě moje menstruace a nebývalo mi moc dobře, tak ten kluk najednou z ničeho nic se mnou přestal komunikovat. Když jsem se rozhodla, že si udělám test, byla jsem nervózní, protože jsem to nějak vycítila, že něco není v pořádku. Když jsem se podívala a zjistila jsem, že mám dvě čárky, pocítila jsem nejhorší pocit svého života. Co budu dělat? Co mám říct rodičům? Jak se to bude řešit? Mám to říct tomu klukovi? Tak se odstartovaly moje záchvaty breku. Hned potom, co jsem to zjistila, jsem sebrala všechnu odvahu a šla jsem mu to napsat. Jeho reakci jsem celkem očekávala, ale trochu jsem doufala v naději, že u něho najdu podporu. Ale jeho reakce byla ve stylu "no, to není moje", "bůh ví, kde jsi co dělala", "běž si třeba na potrat a mě do toho netahej". No tak to mě dorazilo ještě víc, na nic jsem nečekala a hned v ten den jsem to řekla rodičům. Za jejich reakci jsem byla fakt vděčná, mamka mě objala a řekla mi, že to bude v pořádku. Hned v ten den jsme jely i k doktorovi, aby nám pomohl, co dál. Slyšet od doktorky, že ano, jste v 5. týdnu, mě už na vždycky zůstane v paměti. Jelikož jsem neměla moc času na rozmyšlenou a nejlepší řešení mi přišlo jít na potrat, jelikož jsem byla mladá, nedodělaná škola, partner nekomunikuje. Jako naschvál moje známa se snažila už roky o miminko a jak se omylem tuto zprávu dozvěděla, bylo jí z toho na zhroucení a ani já jsem se necítila úplně v dobré situaci. A teď když už konečně je těhotná, to zase dopadá opakem na mě. Hned už po spolknutí po prvním prášku jsem věděla, že je něco špatně, ale už se to nedalo vzít zpět. Myslela jsem si, že se s tím vyrovnám rychle stejně jako se vším, co se mi kdy stalo, ale na nezletilou holku prožívat tohle je asi moc. I když tohle píšu, mi není to úplně příjemné. Furt mám v hlavě myšlenky, co kdybych si to nechala. Když vidím malé děti, přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych na jejich místě byla já ta, co chodila s miminkem. Proč se taková zkušenost mi zrovna mohla stát. Po přečtení několika příběhů jsem měla pocit, že tady ty slečny, ženy mi rozumí a úplně chápu, jak se cítí. Nic mě nebaví, mám záchvaty smutku tak extrémní, že se mi z toho motá hlava, klepu se a nedokážu nic, jenom ležet. Začala jsem víc užívat návykové látky co se týče alkoholu a jiných látek. Hnusí se mi opačné pohlaví, pocit toho, že mě někdo zase takhle ublíží, je nepřekonatelná. Sice mám podporu u svých blízkých kamarádů a rodiny, ale i tak chuť spolykat prášky a nějak ten pocit viny bolesti a zoufalství ukončit. Nikdy jsem si nedokázala představit, že se mi stane něco, co mě ovlivní do konce života, a i když jsem s tím smířená, furt mě přepadají různé myšlenky, jak to mohlo být jinak... Díky těmto příběhům aspoň vím, že tyto myšlenky a stavy úzkosti jsou normální a že to chce jen čas, ale jak dlouho? Už se chci zase smát a mít pocit štěstí, bohužel to nejde.

Irena, 15. 10. 2021

Bude to rok, co jsem podstoupila UPT pilulkou. Těhotenství bylo neplánované, přesto jsme se těšila. Otec dítěte na dotaz, co by dělal, kdybych otěhotněla, odpověděl, že by si mě vzal a vozili bychom kočár. Ani mě tehdy nenapadlo, že by mě po sdělení, že čekám dítě, ihned ranil slovy, že své tři děti už má z předešlého manželství, že další dítě už nechce a že se mnou žít stejně nebude, že budu na vše sama a že musím na potrat. Rána do srdce. Já samoživitelka, dcera má osm let, v místě bydliště bez hlídání, bez rodiny, splácím hypotéku. Měla jsme krátký čas na rozmyšlenou, na chirurgický zákrok jsem nechtěla, pilulka byla jediná možnost. Měla jsme dva dny... Do poslední chvíle jsem byla přesvědčena, že si dítě nechám, že to zvládneme samy. Nakonec převládl strach, že budeme živořit, že budu na další dítě zase sama, že to psychicky vše sama neunesu, že dcera na vše bude doplácet... Tak jsem se rozhodla. Ale!! Ženy, nedělejte to!! Už po spolknutí první pilulky jsme věděla, že je to špatně. Otec dítěte mě ve všem nechal vykoupat samotnou, ani mi nezavolal po zákroku, dělal jako by se nic nestalo. Nebyla ještě noc, kdy bych se v klidu vyspala, budím se hrůzou s myšlenkami na zabité dítě a zbytek noci nemohu spát. Trpím nekontrolovatelnými záchvaty pláče a vzteku, přejídám se, kouřím. Při pohledu na těhotné ženy nebo malá miminka v kočárku se všechny negativní pocity ve mně jenom umocňují. Do toho se přidávají somatické problémy v podobě atopického ekzému, kterým jsem nikdy netrpěla, bolesti hlavy, žaludku, krční páteře. Ztratila jsem smysl života, nic mě nebaví. Dá se říci, že tak nějak přežívám, ale radost ze života se úplně vytratila. Zničila jsem si život, vím, že výčitky svědomí nikdy nezmizí.

Simona, 17. 9. 2021

UPT jsem podstoupila v 21 letech. Nastupovala jsem tehdy na vysokou školu a s partnerem jsem byla teprve třetí měsíc. Když pročítám ostatní příběhy, jsem asi jediná, kdo toho nikdy nelitoval. Já po zákroku pocítila úlevu, dítě jsme nechtěli tehdy ani jeden. Dnes je mi 33, mám dva krásné kluky a to stále s tím stejným partnerem. Nemyslím si, že je to vždy špatné rozhodnutí a že si to každá žena celý život vyčítá. Asi záleží na tom, jak to cítí ona. Pokud dítě chce, ale je dotlačena rodinou, partnerem, pak je to určitě špatně. Ale pokud je to z vlastní vůle a přesvědčení, pak si nemyslím, že jsou to výčitky na celý život.

Rozbitá duše, 14. 4. 2021

Je to měsíc, co jsem ve 40ti letech podstoupila první umělé přerušení těhotenství. Děti nemám... Bolest psychickou, kterou prožívám, je těžké popsat, ale opravdu chci Vás ženy, které jste zjistily, že jste těhotné a váháte, zda si miminko nechat či ne, podpořila. Nedělejte to. Najděte si čas a klid a udělejte, co chce Vaše srdce. Otěhotněla jsem po pár měsíční známosti s mužem, s kterým jsem vlastně ani spát nechtěla, protože mě nepřitahoval, a už vůbec jsem nechtěla nechráněný sex. Jak se to stalo, nechci rozebírat, a když jsem se vzpamatovala z toho vzteku, že došlo na nechráněný sex a tak trochu na znásilnění, myslela jsem na jediné, a to nechat si udělat testy na pohlavní choroby. Kdybych věděla, že došlo k nehodě, mohla jsem jít do lékarny pro postinor a asi bych si ušetřila bolest, výčitky, nenávist. Dle psycholožky došlo k znásilnění... A říkala, ať už se rozhodnu jakkoliv, nebude to asi v mém případě výhra...
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, propadla jsem naprostému zoufalství. Já toho muže už vidět nechtěla. Byl mi odporný a teď tohle?! Já, která jsem vždy chtěla rodinu, až budu vědět, že je to ten pravý, abych mohla dítěti poskytnout milující náruč, a i když jsem dítě dříve moc moc chtěla, nikdy jsem nechtěla být sobec a mít ho za každou cenu. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem jeho, protože moc dobře věděl, že jsem nechráněný styk nechtěla a ještě mi tvrdil, že si dával pozor. Radila jsem se, kde to šlo, někdo byl pro, někdo proti. Ve mně to bylo stejně. Touha po dítěti, být mámou, radost a na druhé straně nenávist a totální zoufalství. Co když to dítě budu nenávidět jako jeho? ... Chtěla jsem potratit spontánně a přála jsem si, aby se to nestalo. Několikrát jsem byla u lékaře, několikrát odmítla potratovou pilulku, protože ve mně něco bojovalo pořád jak to ustát, jak to miminko ochránit. Do toho ještě bývalý přítel, kterému jsem to řekla, protože jsem měla výčitky. Nadával mi do kurev, řekl mi že si to mám okamžitě nechat vzít, že to je jen larva, pulec... Bylo toho na mě moc. Cítila jsem tlak a vinu. Ale jednoho dne už nešel ten tlak ustát a tak jsem jako zombie, totálně vyčerpaná, jako stroj a jako zvíře na porážku šla k doktorovi a ten mi řekl, ještě je čas na pilulku a je to šetrnější. Šetrnější? Nechci tu být sprostá, ale šetrnější k čemu? Debil. Ke komu? Nikdo mi neřekl, bude Vám psychicky tak mizerně, že je lepší si užít radost z toho, že budete máma a bude vás to dítě milovat. A tak jsem raději zabila vlastní dítě a sebe jsem uvrhla do výčitek, každodenního smutku, pláči, konzumaci alkoholu atd. To je šetrnější? No, to rozhodně není. Ano, situace nebyla ideální, ale potřebovala jsem víc času, klid a podporu, a ne nátlak doktora, že pilulka je šetrnější. Není. Navíc doktor vypadal, že zrovna dokončil školu, takže co on o životě asi ví. Nechci to na něj házet, ale když viděl ženu, která váhá a brečí a není si 100% jistá, měl mi říci, promyslete to a raději jděte až na zákrok v celkové narkóze než tohle trápení. Čas jsem měla, jen na tu debilní pilulku ne. Den po spolknutí první pilulky jsem věděla, že to byla chyba. Že hlava zvítězila nad srdcem, nad hodnotami. Nikdy bych nezabila brouka (a to myslím vážně), ale zabila jsem vlastní dítě. Můj život momentálně nemá smysl, totálně jsem ztratila zájem o všechno. To, co mi dříve přišlo aspoň trošku důležité, důležité už není. Nic se mi nechce, nic mě nebaví. Vlastně si říkám, co má teď smysl a pro koho tady ještě jsem? Rodiče mě odsoudili... To taky nepomůže. Proto PROSÍM, rozmyslete si to. Já bych si to miminko nechala a vím, že bych ji milovala. Nevím proč, vždy jsem si přála spíše kluka, ale vím, že by to byla holčička, proto jsem ji dala jméno, napsala dopis a s mojí holčičkou se rozloučila. Nezasloužila si to. Byla tak maličká a křehká a já byla to jediné, co ji mělo ochraňovat. A já si to také nezasloužím. Děti miluji a každý v mém okolí to potvrdí. Zaplatila jsem velmi draze. Nejsem těhotná, miminko nebude a já jsem rozlámaná na tisíce kousků. Nyní doufám, že mi dušička odpustila a že Bůh mi také odpustí. Odpustit sobě ale zatím nedokážu. Cítím se jako zrůda a totálně jsem selhala. Jestli jsem na tohle čekala celý život, tak můj život nestál za nic... Jediné, co mi ještě zůstalo, jsou střípky naděje, naděje, že miminko ještě přijde. S láskou Vám všem...

Bea, 20. 7. 2020

Nemůžu napsat, nedělejte to. Často je to v tu chvíli jediné řešení. Ale mě to zničilo vztah, pohled na miminko mě bolí. Často pláču, ptám se, proč jsem to udělala, hlavně večer, muž to nechápe, kroutí hlavou. Je to už půl roku. Mohlo to být mé třetí dítě. Žena v tom je potom sama, nikdo to nepochopí. Rozum mi říká, že to bylo správné. Ale ta bolest je ve mně dál. Nečekala jsem, že mě to bude tolik trápit. Stalo se to mou součástí, kterou vlastně tajím před světem.

Kris, 27. 5. 2019

Je mi 32 let a včera jsem podstoupila miniinterrupci, byla jsem v 7tt. Veškeré změny jsem pociťovala od samého počátku, jako byla náladovost, nechutenství, bolesti prsou, brnění končetin a především pocit nového života v mém těle. Když jsem si udělala první test, tak jsem díky příznakům nebyla nijak překvapena a byla jsem ráda, že začne nový začátek. Celý týden jsem si vše nechala pro sebe jako moje velké tajemství. Bohužel ale po týdnu jsem propadla totální realitě. Přítel má bipolární poruchu a je to teprve měsíc, co se léčí v protialkoholní léčebně. Když jsem za ním odjela mu tu velkou novinu oznámit, tak mi po jeho reakci došlo, že to společně nezvládneme, úplně se zhroutil a já poté taky. Čekala jsem další dva týdny na potvrzení srdíčka. Bylo to peklo, ale věděla jsem, že by to děťátko bylo chudinka. Celé tři týdny jsem byla v neustálém stresu a plakala. Pak už byla jen otázka zda podstoupit miniinterrupci nebo využít nové metody pilulek. Nechtěla jsem ani jedno, ale věděla jsem, že to opravdu po tom všem jinak nepůjde. Bylo to čistě rozumové rozhodnutí. Rozhodla jsem se pro instrumentální miniinterrupci. Nedokázala jsem si představit, ze tu psychickou bolest budu muset prožívat dalších 14 dní, proto jsem zvolila rychlejší a jasný konec. Bylo to pekelné období a jsem za to potrestána, do konce života na to nezapomenu. Teď se cítím totálně prázdně, jak ho v sobě už necítím a nemůžu uvěřit, že to všechno se vůbec stalo. Je to velká ztráta, ale chce to čas a pochopení od těch nejbližších, prostě jít dál. Všem přeju hodně sil!

Ne dost silná, 30. 3. 2018

Je skoro půlnoc. Vedle v ložnici spí můj manžel, synové 4 roky a 7 měsíců. Oni spí sladkým spánkem a já sedím v obýváku s promáčeným kapesníkem nad zapálenou svíčkou, která hoří pro Tebe, má nevinná dušičko... Je to 9 dní, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Zmocnila se mě panika, strach, úzkost, tohle nebylo v plánu! Naše dvě předchozí děti byly chtěné. To druhé, mladší, dokonce vymodlené. Čekali jsme na něj rok a půl, během kterého jsem o jedno miminko přišla. Nakonec jsme se ale vytouženého druhého miminka a sourozence pro prvního syna dočkali. Těhotenství bylo velice náročné. Vedle silných nevolností v 1. trimestru a těhotenské hypertenze mi ve 3. trimestru selhávala játra. Kromě toho, že se jedná o závažnou komplikaci pro miminko, doprovázely tento stav i dost nepříjemné stavy, jako masivní svědění kůže po celém těle, kdy jsem byla již rozdrápaná do krve. Miminko muselo v 37. týdnu ven. Po téhle zkušenosti jsem si byla jistá, že těhotenství mi nejde a už nikdy těhotná být nechci. Život je ale krutý šprýmař a já půl roku po tomhle zážitku objevila znovu dvě čárky na těhotenském testu. Zažila jsem šok. Rok a půl intenzivního snažení a nedařilo se, zatímco teď jsme si při pár sporadických "epizodkách“ dali pozor a bum, je to tu. Nemohla jsem popadnout dech, záchvat úzkosti, z toho, že to budu muset podstoupit znova, jak uživíme třetí dítě, když už teď jen tak tak vyžijeme? Přesto jsem ale věděla, že potrat je pro mě nepřijatelný. Večer, když jsem to oznamovala manželovi, jsem ale zažila ledovou sprchu. On je rozhodně pro umělé přerušení, všechny racionální argumenty, které již byly napsány, hovoří jasně. Poslední slovo mám já, ale v podstatě je to tak, že když si dítě nechám, jsem na to sama. Manžel nonstop v zaměstnání, aby vydělal peníze, já na rizikovém těhotenství s jedním školkovým dítětem a jedním sotva batoletem. Podpora nula. Zatímco pokud si to nechám vzít, bude to on, kdo bude ten silný, nenechá mě upadnout do letargie, pomůže mi se vším. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, ale postupně moje vůle vzepřít se a bojovat slábla, až utichla úplně, bylo by přece tak snadné vše vrátit do "původního“ stavu. Pak se ještě během tří krutých dní jednou hlasitě ozvala, ale byla nemilosrdně utišena silnými argumenty. Přišlo pondělí a zatímco staršího syna jsme odvezli do školky, jako by se nic zvláštního nedělo, já, můj muž a půlroční syn jsme jeli do nedaleké nemocnice, kde jsem byla objednaná k chemické interrupci. Všechno se ve mně svíralo, připadala jsem si zlomená, donucená (ačkoliv mě nikdo reálně nenutil, jsem přesvědčená, že být silnější, dokázala bych to vybojovat!), pocity viny mě ochromovaly. Před spolknutím těch tří zdánlivě obyčejných tablet jsem se rozklepala, rozbrečela, ale nadechla a... spolkla. Ten pocit si budu pamatovat na vždy. Vina, nekonečná vina, že to tlukoucí srdíčko, tu dušičku, která si nás z nějakého důvodu vybrala, posílám na smrt... Jeli jsme domů. Lehla jsem si do postele a chtěla jen spát. Manžel zastal většinu mé práce, vzal si po zbytek týdne volno, odváděl a vyzvedával staršího syna ze školky, staral se mu o zábavu, v noci vstával k mladšímu, chodil kolem mě po špičkách. Jako parťák mě téměř zcela zastoupil. Jako spřízněná duše a přítel mě zklamal. Jeho úleva byla hmatatelná, zatímco má narůstající úzkost už byla chvílemi nesnesitelná. Začínala jsem ho vinit. O dva dny později jsme s manželem jeli pro druhou tabletu. Na ultrazvuku zjistili, že moje dušička ještě povyrostla a stále jí tlouklo srdíčko. Bože, měla vůli žít! Dále jsem jednala čistě mechanicky. Spolkla tu tabletu, která to měla celé ukončit (prý i když miminko tu první tabletu přežije, je pravděpodobné, že bude poškozené). Druhá tableta to ale teprve celé za pár hodin spustila. Bylo mi příšerně jako nikdy. Nekontrolovatelný usedavý pláč, úzkost, lítost, výčitky, vina, bolest, nenávist, vztek, zloba, to všechno byly emoce, které chtěly a pořád chtějí ven. Je to teprve necelé dva dny. Je to čerstvé. Netuším, jak tohle překonám. Jak se s tím vyrovnán, když jsem dokázala během pár dní totálně popřít samu sebe. Nemám vůbec ponětí, jak dokážu někdy odpustit svému muži, který mi do té doby byl nejlepším přítelem. Už teď je mi cizí. Jediný, co vím, je, že kdybych měla možnost aspoň na dvě vteřiny pocítit to, c