Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Soňa, 3. 9. 2013

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, po prvotním šoku se mi zdánlivě dařilo být první dva dny v klidu a řešení se mě i partnerovi zdálo jasné. Interrupce, jednoznačně. Nikdy jsme ani nepřemýšleli o tom, že bychom někdy nějaké dítě chtěli. S postupem času ale rostla pochybnost, nejdřív na mojí straně, potom se ukázalo že i na straně partnera, a mnohem větší, než bych kdy čekala. Na jednu stranu mě potěšilo zjištění, že podle jeho reakce jsem zatím jedinou, se kterou by do toho šel, samozřejmě s vědomím toho, že to je obrovský závazek a ne jen na dvacet let. Dokonce mluvil o tom, kde by byla postýlka a že spoustu věcí bychom nemuseli kupovat, protože by je vyrobil, a nazval to dokonce pravděpodobným upevněním vztahu. Na druhou stranu mě vyděsilo, jak mu na tom záleží, a bála jsem se, že mu svým rozhodnutím ublížím a že se sobě vzájemně odcizíme. To proto že mi jiné řešení (dítě si nechat) připadalo jako šílenství, vzhledem k naší finanční situaci atd. Hlavní důvody, proč to bylo tak strašně těžké potrat podstoupit, jsou dva. Protože by to bylo dítě někoho, koho si hrozně moc vážím a koho miluji, a protože ono nemohlo za to, že u mě převládlo přesvědčení, že bychom to nezvládli. Píšu schválně "převládlo přesvědčení", protože teď, po zákroku, mi zase připadá pravděpodobné, že by to zase až takový problém nebyl, a cítím hroznou vinu s myšlenkou na to, co když to byl jen nějaký zkratovitý únik. Zaskočena je tím každá, prý i žena, které dítě chtěla a plánovala. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Racionální uvažování říká jasně, že to bylo nejlepší řešení, ale stejně je mi to moc líto. Přeju každé, které se toto rozhodování týká a nebo bude týkat, aby se rozhodla správně, i když je to někdy moc těžké posoudit, co je správné rozhodnutí.

Barbora, 31. 7. 2013

Naše miminko bylo plánované, přítel pak ale začal pít a měl zlé hádavé stavy pod vlivem a každou chvíli byly hádky. Z předchozího vztahu mám skoro pětiletou dceru. Roli v rozhodování mělo i to že jsem chránila tuto svou dceru před dalšími výlevy mého přítele. Hodně mne nalomila psychicky má rodina velkou rodinnou poradou a hecováním. Přesto jsem za ním běžela a dala tomu ještě šanci a brečela jsem, že o to malé nechci přijít. Můj chlap slíbil mé mámě, že se o nás postará atd. Jenže byl hodný, den a něco se snažil, jenže víno kupoval i nadále a nadále pil... Stačila pak už jen menší nesmyslná hádka kvůli banalitě či nedorozumění a už to ve mě vřelo z těch všech už předchozích hádek a jeho pití.
Pak přišel v poledne jako že z práce a úplně na mol a chtěl sex a tak což já jsem se samozřejmě ohradila, navíc vzhledem k mému stavu, a on zase začal pod vlivem přehnaně a výbušně se chovat, hádka opět nebrala konce. Pak byl půl dne dobrej, jenže ve mně to prostě vřelo, navíc v tom mém stavu a navíc potřebou chránit svou dceru... Prostě bylo to ve mně, ten vztah byl prostě pokažený, narušený. Pak přišla v jeho opilosti znovu hádka kvůli celkem banalitě, nebýt pod vlivem, byl by mírnější a k interrupci by nedošlo. Máme na tom ale vinu oba dva, já si doteď vyčítám, že jsem volala své rodině a v zoufalství se ptala a prosila, zda se to malé ještě dá dát pryč, že s přítelem je to jako na houpačce a že jsem zoufalá. Navíc jsem při poslední hádce s přítelem zavolala policii na něj, prostě jsem zazmatkovala a říkala si, můžu jít s malou ven, ale než se ustrojíme atd., on nás nenechá v klidu a bude do nás hustit ještě hodinu, než se vůbec dostaneme z bytu ven... On se hádat opět nepřestával a já už měla na drátě pana policistu a bylo to. K nám domů to měli kousek, čili jsem je už ani neodvolávala. Škoda že mne nenapadlo jiné řešení nebo že jsem prostě neoblékla dceru a nešla raději ven se projít :( nebo že mne nenapadla možnost penzionu na pár dní nebo nevím...
Každopádně v konečné fázi, a to je nejhorší, mne tam dohnala moje máma pod dosti velkým nátlakem, navíc to bylo zpackané tou přivolanou policií, nikdo mi nebyl oporou. Já to malé do poslední chvíle bránila, ale nikdo se mne nezastal. O to je to horší, že mne toho zbavili, že mi to vzali, jako dobytek na jatkách jsem tam byla dovlečena. Jsem labilní, nedovedla bych se asi postarat sama o dvě děti a naši mi pomohli. Vzali mě tehdy k sobě, ale tvrdě mi řekli, že mám jít na potrat. Myslím, že to byl syn... Syna jsem si moc přála. Byl to už 11. týden... Od té doby se nervově hroutím. :(((

Eva, 22. 7. 2013

Devět a půl týdne... Rozhodování bylo dlouhé, těžké, a bolestné, tlak partnera a obavy z budoucnosti, ale nakonec vykonaly své. Po návratu z nemocnice jsem si naivně myslela, že to nejhorší je za mnou. Omyl. Neustálý pláč, pocity viny, prázdnota, výčitky, úvahy, jak vrátit čas. V povolených vycházkách stačí vyjít ven a potkat kočárek, maminku s bříškem, projít v obchodě kolem regálu s plínkama. Léto, nejkrásnější doba v roce? Do vody nesmím, vůbec toho hodně nesmím a ani nemůžu. Špatně spím, skoro nejím, nedokážu se na nic soustředit, je mi zle. Nelepší se to, v břiše ani v hlavě. Nemám najednou před sebou vůbec nic.

Petra, 31. 5. 2013

Je jedna hodina v noci. Dnes poprvé po dvou letech od potratu jsem do vyhledávače zadala potrat trauma a čtu a čtu a dočítám se, že existuje postabortivní syndrom, který do poslední tečky vystihuje stavy, které prožívám. Můj příběh je podobný a přece trochu jiný... Měli jsme s manželem po sedmi letech krizi, to je prý po sedmi letech častý... Zamilovala jsem se do mladého muže (působil na mne starší). Mě bylo třicet, jemu dvacet. Pro mne byl on má druhá polovina. Ale byla to platonická láska, myslím, že jsme si oba uvědomovali, že jsem vdaná a že mám dvě malé děti a také dala jsem manželovi slib věrnosti a slib pro mne něco znamená, stejně jako slovo. Myslela jsem na něj stále i při sexu s manželem a pak když jsem s manželem otěhotněla, měla jsem strašný zmatek, fyzicky to dítě bylo manžela, ale psychicky jsem byla s někým jiným. To, že jsem se rozhodla pro potrat, byl výsledek mnoha okolností, kdy člověk zapojuje spíše rozum, než cit. Chci říci, že jsem pochopila, že manželství je přežitek. Vím, že pokud bych se chovala přirozeně a milovala se s mužem, kterého jsem v tu dobu milovala (miluji ho pořád, jen již nejsem zamilovaná) a otěhotněla bych s ním, nikdy bych na potrat nešla. Již nehledám viníka, učím se odpouštět si znovu a znovu, ale tuším, že chyba není "jen" v nás, chyba je ve společnosti. Ale je to ještě dlouhá cesta. Chci říct všem mladým ženám, neposlouchejte své matky, když Vám říkají, jděte na potrat. Poslechněte samy sebe, své dítě. Neposlouchejte ani partnery ani jiné muže, kteří vám radí, co by bylo nejlepší udělat. Poslechněte samy sebe a své dítě. A pokud díky těmto řádkům bude zachráněn byť jen jeden lidský život, pak smrt mého dítěte nebyla zbytečná.

Lucka, 12. 5. 2013

Jsem 4. den po nedobrovolné interrupci. Musela jsem ji podstoupit z genetických důvodů. Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Byla jsem v 10. týdnu a partner tvrdí, že to ještě nic nebylo a že mě to nemusí trápit, ale mě to bolí. Tolik jsem chtěla být máma a stačilo pár minut na sále a můj sen se rozplynul. Přeji všem, které s něčím podobným bojují, hodně štěstí.

Monika, 12. 5. 2013

Ráda bych se podělila o mou zkušenost s interrupcí. Podstoupila jsem ji před dvěma dny a už bych to nikdy podstoupit nechtěla. Po probuzení z narkózy jako by mi teprve vše došlo, že už nic v bříšku nemám a lituji toho. Nevím, jak se s tím vůbec vyrovnat, není den abych na to nemyslela. Kdybych mohla vrátit čas, nikdy bych to už nepodstoupila. Až teď si uvědomuji, o co jsem vlastně přišla, vždy se to dá nějak vymyslet a vyřešit. Ale já jednala pod tlakem a dala na řeči rodiny a to, co jsem si přála já, tím jsem se neřídila.

Beruška, 6. 5. 2013

Otěhotněla jsem ve svých 48 letech naprosto neplánovaně s pocitem, že se už nic nemůže stát. A stalo se - lékař se k tomu vyjádřil ve smyslu, že jsem hříčka přírody. Mám dvě odrostlé děti (25, 16), cítím se mnohem mladší a i okolí říká, že mnohem mladší vypadám. S manželem jsme situaci probrali, byla jsem ochotna připustit si, že bych dítě byla schopna donosit, porodit i vychovat, a v době, kdy by mu bylo 12, já bych měla 60. Okamžitě jsem všechny vtíravé pocity na další mateřství zavrhla a řekla si, že je to čirá šílenost. Rozhodla jsem se pro UPT v co nejkratším termínu, abych potlačila všechny myšlenky na další mateřství. Dnes, po několika dnech od miniinterrupce, jsem v depresi, mám výčitky a jsem na dně. Nedokázala jsem si vážit toho, že mi příroda nabídla pravděpodobně už poslední šanci... Nevím, kdy se z toho vzpamatuju...

Verča, 2. 5. 2013

Jen vám touhle cestou chci zdělit, že potrat je BLBOST... Je mi 20, před půl rokem jsem podstoupila interrupci. Sobecky a bezcitně jsem se rozhodla, že mé dítě se nenarodí. Vliv na tom měla i má "tchyně". Poslechla jsem ji, i když si to mí rodiče nepřáli, abych šla na potrat. Ze začátku ok, nedávala jsem tomu váhu, řekla jsem si, jó, život jde dál, ale omyl! Postupem času to na mne dolehlo, výčitky ze svého činu byly každodenním chlebem. Pořád jsem měla to malé stvoření z ultrazvuku před očima a doteď toho hořce lituji! V hlavě se mi linou myšlenky typu "byl by to chlapec či děvče?!", "jak by asi vypadalo?!". Je mi ze mě na NIC! Jak jsem mohla! Pořád brečím, je mi zle z toho, co jsem provedla. ZABILA JSEM SVÉ DÍTĚ! A teď? Je mi 20, mládí, krása, život před sebou, ale má to malý háček. UŽ NIKDY NEBUDU MOCT MÍT DĚTI! Jsem neplodná, už nikdy neporodím dítě! Nikdy, už nikdy! Proto vás prosím, NEDĚLEJTE TO, budete litovat, holky, probuďte se! Vím, je to na tobě, tvůj život, tvoje chyby, tvoje věc. Ale zamysli se, co to obnáší, může se ti stát to samé, co mně.

Já, 24. 10. 2012

Píši proto, abych vám řekla: Prosím, nedělejte to! Je to 9 měsíců, co jsem se špatně rozhodla, a zpět už to vzít nemůžu - a nic už nebude jako dřív. Udělala jsem to pro manžela - máme dvě děti a třetí "už bychom neuživili", alespoň ne na té životní úrovni jako doposud. Podlehla jsem manželovým celkem logickým argumentům od: "jak zaplatit třem dětem kroužky, jak jim dát všem třem vzdělání, za které se taky platí, jak jim vysvětlit, že nejezdí k moři jako ostatní" přes praktické záležitosti: "jak je nacpu všechny do našeho malého auta, jak budu vydělávat, když budu mít rizikové těhotenství" samozřejmě až po: "třetí dítě je chudák - už na něj nikdo nemá čas a sílu". A pak jsem si také říkala, jaký by to asi byl človíček, když ho táta nechce. Měla jsem taky strach, že život s manželem bude peklo - jeho depky ze zničeného života - už tak vidím, jak má pocit, že ho děti omezují... Taky mi sliboval, že za pár let, až si trochu vyděláme na lepší život, mi to vynahradí a miminko si pořídíme... OMYL - náš vztah je teď v troskách! Přestože jsem mu nikdy napřímo nevyčetla, že jej z toho viním (samozřejmě, do nemocnice jsem šla já - a nemusela jsem to udělat - nikdo mi nůž pod krkem nedržel), on to tuší a vidí - vidí to v každém mém gestu a slovu, přesto, že se hrozně snažím to tak nemít a nedávat najevo, být milá, protože jej moc miluji, tak se mi to nedaří a čím dál tím častěji si říkám - miluji ho víc, než nenávidím? Ať se snažím sebevíc, ta čistá neposkvrněná láska je pryč. Pryč je moje děťátko, které nic zlého neudělalo, jen to, že si nás s důvěrou vybralo za rodiče. Takže proto moje rada: nedělejte to. Myslela jsem si, že to bude hodně těžké, přenést se přes tenhle čin, ale že to bude tak moc těžké, až nepředstavitelné, to jsem netušila. Nedělejte to, pokud myšlenka na potrat nevychází přímo od vás a pokud s ní nejste 100% ztotožněná. Máte-li nějakou pochybnost, byť jen malinkou o tom, že je to správné a že tím nic zlého neuděláte, nedělejte to. Vždyť je spousta variant, co s miminkem, když jej nechcete (a nechcete jej zabít) nebo se o něj nemůžete postarat. Můžete mu dát život, který pak stráví s jinými rodiči, kteří jej budou milovat nade vše, věci se mohou během těhotenství změnit, a třeba nakonec zjistíte, že jej chcete... Potrat se už ale změnit nedá! Říkáte si, že to zvládnete, že je to pro dobro všech, ale pokud jste to už nezažily, NEMŮŽETE TUŠIT, JAKÉ PEKLO VÁS ČEKÁ. Nemám teď na mysli zrovna noční můry a deprese, které se nakonec podepíší na vašem zdraví, i když to se taky děje. Mám na mysli to, že vám to zničí nebo přinejmenším zásadně změní (k horšímu) váš dosavadní život. Ještě jedna věc - jestli čekáte, že vám bude chtít někdo pomoct nebo vám to rozmlouvat, aniž byste někoho takového samy vyhledaly, nečekejte to. Možná, že zrovna vy budete mít štěstí a někdo vám bude chtít pomoci - já jsem ale nikoho takového bohužel nepotkala. Doteď jsem vyvedená z míry, jak v nemocnici chladně a bez jakéhokoliv citu a zájmu pomoci vypsali kartu, odvedli mne na sál a provedli "rutinní zákrok". Skoro jsem přes slzy neviděla před sebe - když se mě ptali na jméno, tak jsem to nebyla schopná ze sebe přes pláč vysoukat. Pořád jsem doufala, že mě některá z té spousty osob, co na sále byly, řekne - "nedělejte to", ale neřekla to ani jedna - nikdo mi nenabídl jiné řešení... Možná věděly, že když to člověk nezažije, nebude dopředu věřit, jaké výčitky a smutek jej čekají, jaká bezmoc vzít to zpět a zničené vztahy sama se sebou a s okolím... Tak mi to moc prosím aspoň trošku věřte. Dítě je ten největší dar, který žena (ale i muž) může od života dostat - a pokud jej vy samy opravdu přijmout nechcete, jsou lidé, kteří by pro to, mít díte, udělali cokoliv, a určitě vám budou blahořečit do konce života - že jste jej nechala se narodit. I když druhá věc je, že pokud děťátko nechcete a budete na to celé těhotenství myslet, tak se vám moc veselý a sebevědomý člověk zrovna nenarodí... Je to těžké, babo raď. Pokud jste dočetly až sem, a třeba se ještě rozhodujete, jestli ano nebo ne, je spousta žen, které vám rády pomohou - radou i jinak. Klidně i já - nejsem psycholog, ale vlastní zkušenost je taky důležitá pro porozumění: ianad@seznam.cz. Děkuji tomuto webu za jeho vytvoření.

Markéta, 30. 3. 2012

Jsem týden po miniinterrupci. Po dítěti jsem toužila od tý doby, co jsem jako malá holka přebalovala plenky a starala se o plno miminek mých kamarádek a hlavně o mojí sestřičku, kterou měli moji rodiče. Jelikož maminka se léčila po porodu s rakovinou, vlastně jsem ji považovala za své dítě. Ten pocit, že něco mého mi roste pod srdcem, je pocitem neuvěřitelným.
Na interrupci jsem šla s tím, že mi to bylo doporučeno, protože se plod nevyvíjel, jak měl, a v den zákroku ráno jsem začala samovolně potrácet. I když jsem šestinedělka, jak se říká, jsem znovu v práci, kde pracuji s nemocnými. První dva dny jsem jen brečela a když jsem viděla kočárek, říkala jsem si, že proč zrovna já jsem nemohla. Teď necítím vůbec nic, žiju si životem jako před tím, pracuji, scházím se s přáteli. Ale stále si nemohu zvyknout na ten pocit, že nic v tom mém břiše není. S přítelem jsme si řekli plno špatného, ale pak se změnil, přišel a řekl, že jestli dítě chci, stojí při mě a neopustí mě. Řekli jsme si, že to zkusíme třeba za rok, až taky nebudeme na tom finančně tak špatně. Už se mi nechce brečet, mluvím o tom s partnerem i maminkou, ale přesto se bojím toho, že ty výčitky k sobě samé zase přijdou. Proč se tak bojím?

Pavla, 3. 11. 2011

Po dlouhém váhání jsem se rozhodla napsat příběh, který jsem prožila a prožívám stále. Jsem matka 4 dětí, je mi letos 47 roků a soukromě podnikám ve službách 18 let.
Po svatbě jsem žila šťastně plna očekávání všeho krásného, co manželství a rodina přináší. Manžel ještě rok studoval, pak byl rok na vojně. Po necelých třech letech manželství se nám narodila dlouho očekávaná dcerka, za rok a půl další a za další rok syn. Co probíhalo vždy mezi tím v celém období vypisovat nechci, jen snad tolik, že už jsem to všechno tak krásné a růžové neviděla a představy se velmi rychle měnily – jak o manželství, tak o rodině. Ale vždy se všechno nějak zvládlo a v rámci možnosti v relativním štěstí pokračovalo dál.
Když bylo nejmladšímu dítěti rok a půl, nechala jsem se přemluvit k soukromému podnikání. Se třemi malými dětmi jsem vyřizovala úvěry, stavbu, dostávala jsem se do nových rolí a povinností. Den byl naplněn celých 24 hodin, nebylo odpočinku, ale jelo se dál. Vztahy s manželem však stále víc a víc ubíraly na kráse, manžel se rád bavil, nedovedli jsme spolu komunikovat, já pod tíhou únavy a zodpovědnosti, on s jinou představou o společném životě. Denně jsem přicházela do kontaktu s mnoha lidmi, patřilo a patří to k mé práci a manžel mě začal podezřívat z nevěry a nešetřil s poznámkami, že se nestarám dobře o rodinu, o něho apod. Často se opíjel, bavil s kamarády a mě urážel a slovně napadal.
Doba nebyla dobrá a proto, když jsem s hrůzou zjistila, že jsem opět v jiném stavu, bylo to tak hrozné, že jsem neudělala nic jiného, než oznámila interrupci. Manžel nebyl ani schopen mi v tom zabránit, nikdy se vlastně k ničemu nevyjádřil, vždycky čekal, až jak rozhodnu já a podle toho, jak to dopadlo, pak byl buď „na koni“, nebo byl ticho. V tu chvíli jsem myslela, že se mi mstí celý svět. Byla jsem zoufalá, nešťastná a vzteklá zároveň. Čekala jsem alespoň tentokrát nějakou reakci mého muže, že se k věci postaví zodpovědně. Nic. Navíc v té době byly první povodně, kdy naše děti byly na prázdninách u rodičů, kde všechny evakuovali a my jsme nevěděli, co s nimi je.
Odjela jsem do nemocnice, vše proběhlo a já se s pláčem a rozervanou duší vrátila po pár dnech zpět. Děti se mi dostaly v pořádku zpět, upnula jsem se na ně ještě víc a bez dalších slov jsem se upnula také víc k práci, abych rychleji zapomněla. Probdělé noci, proplakané dny a další traumata mám v sobě stále a psát o nich nechci. Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se malinko smířila, že je to tak, jak je. Cítila jsem se podvedená, ponížená, pokořená a bylo mi jedno, co se děje kolem. Dlouho trvalo, než jsme s manželem začali opět intimně žít, už jsem ničemu nevěřila. Jaké bylo moje zděšení, když jsem po nějaké době zjistila, že jsem opět v jiném stavu! Všechno zkrátím. Chci jen napsat, že manžel opět nezareagoval nijak, ale co jsem už věděla, že už NIKDY neudělám to, co předtím.
Svěřila jsem se se vším knězi, mému zpovědníkovi, dostalo se mi dodatečného odpuštění a povzbuzení pro mé rozhodnutí. Nedovedu popsat obrovskou úlevu, která nastala! Po dlouhé době jsem se těšila na děťátko a brala to jako velkou satisfakci v životě! Po narození syna jsem byla přešťastná a vždy budu Bohu vděčná za to, že mi poslal v pravý čas správného člověka a rozhodnutí!
Že ten život dál nebyl a není jednoduchý, o tom už psát nechci. Ale chci toto sdělit druhým, aby se nebáli přijmout nový život, nové dítě – je to obrovský dar a vždycky se to dá s pomocí Boží a pomocí dobrých lidí zvládnout a stojí to za to. Děti hodně trpí, když ví, že jsou nechtěné. Trpí tím celý život. A nezaslouží si to. Tak všem: Hlavu vzhůru, všechno jde.

Denisa, 8. 8. 2011

Taky jsem nedávno podstoupila potrat, mě také donutily okolnosti. Žiji už rok v Řecku, našla jsem si tady před 10 měsíci přítele. Ano, je to Řek, tzn. žárlivý, ale o tom nechci mluvit... Každopádně si myslel, že jsem ho podvedla a děťátko není jeho. Dostala jsem ultimatum, buď to malý nebo on... I když ze začátku jsem se rozhodla pro to malý a odstěhovala jsem se od něj a šla do práce, kde jsem bydlela v jednom pokoji. Stále jsem byla v Řecku. Musela bych se ale vrátit do Čech, kde bych neměla nárok na mateřskou dovolenou, jelikož jsem dlužník na pojišťovně. Abych dodala, svého přítele opravdu miluji a vím, že to malý bylo jeho. Před několika dny jsem postoupila potrat. Cítím se hodně zle, stále brečím, chci pít, chci něco dělat a zároveň nic nedělat. Stále přemýšlím o tom miminku, zdá se mi o něm, jak by asi vypadal nebo vypadala... Nedokáži se toho zbavit, teď už vím, že v příteli oporu nemám... Jsem sama 2 000 km od mojí rodiny, bez přátel. Teď dokáži říct, že i bez přítele. Nedokáži mu odpustit, že jsem tohle musela podstoupit... A on? Nedělá nic, aby mi bylo jen trochu lépe. Pro všechny maminky, co přemýšlí o potratu: Nedělejte to. A hlavně NE kvůli chlapovi. I když vám vaše okolí tak jako mně bude říkat, že je to "normální" a potom vše OK, není to pravda. Kdybych dokázala vrátit čas, NIKDY... Teď vím, že bych to zvládla. A zvládne to každá, protože to miminko si nezaslouží spláchnout do toalety... Chce žít jako každý jiný. Teď vím, že jsem udělala neodpustitelnou chybu, která nejde napravit. Pro všechny, které se rozhodují, jestli jít či nejít... Nedělejte to...

Eva, 19. 5. 2011

Potrat jsem podstoupila ve svých 19 letech, kdy jsem otěhotněla se svým o dva roky mladším spolužákem. Dalo se říct, že volbu toho, zda mít či nemít dítě, vyřešila matka mého přítele. Ona totiž nechtěla, abychom se my dva scházeli, nebo byli jakkoliv spolu propojeni a nařídila mu rozchod. Na obhajobu té ženy chci uvést, že z jejího hlediska tyto důvody, nechtít právě mne, naprosto chápu. Též bych jako matka nechtěla takovou osobu do rodiny, jakou jsem já tehdy byla. Rovněž nechci podsouvat odpovědnost za potrat této ženě, protože jsem se mohla rozhodnout správně, navzdory nepodpoře z její strany. Byla jsem svéprávná a odpovědná osoba. Moji rodiče mne přemlouvali, abych na potrat nešla a chtěli mi poskytnout zázemí. Ale já jsem se rozhodla takto: Pokud budu mít oporu ve svém příteli, dítě si ponechám, pokud ne, půjdu na potrat. Tak se i stalo.
Je pravda, že mne nikdy nenapadlo, že nějaký postabortivní syndrom může mít i muž. Byla jsem zaměstnaná pouze sama sebou a skutečnost, že potrat se zle dotýkal i mého přítele, jsem, vlastně vůbec nevnímala. To jsem se dozvěděla až o mnoho let později. Jednak mi to řekl můj přítel a rovněž, díky hnutí prolife. V této době ponurého socialismu musel být potrat schválen jakousi komisí. Takže komise potrat schválila a potrat byl proveden.
Nemůžu říct, že bych v té době, záhy po potratu, pociťovala něco extrémně zvláštního. Byla jsem příliš sobecká a málo citově založená na to, abych potrat vnímala jako něco zásadního. Jen si pamatuji, že jsem cítila po potratu strašnou úzkost, ale kupodivu, nevysvětlovala jsem si to prodělaným potratem, ale tím, že mne můj přítel nenavštívil. Ještě doposud to mám v živé vzpomínce, jako něco, co se potratu jakoby vůbec netýkalo.
V té době jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych měla mít dítě. Ani jsem si to nijak nepředstavovala, ani jsem po dítěti netoužila. V mém hledí bylo pouze mé vlastní já.
To je zároveň i důvod, proč nemohu z potratu vinit někoho jiného, ať se to zdá jakkoliv sebemrskačské. Naprosto chápu, že z pohledu přítelovy matky jsem nebyla pro jejího syna žádnou výhrou. I když v této fázi mého života potrat jakoby nezanechal tak tíživou stopu, jak by se mohlo na první pohled zdát, nebyla jsem šťastná, což jsem tíživě pociťovala, ale nedávala jsem to do souvislosti s potratem. Nicméně řekla jsem si, že potrat už nikdy více nepodstoupím.
S přítelem jsme se rozešli. Já jsem se odstěhovala do Prahy, kde pak pomalu začaly moje námluvy s Pánem Bohem. V dětství jsem totiž byla babičkou vedena ke zbožnosti, ale tuto cestu jsem v pubertě opustila, protože doma se víra nepěstovala. Po mnoha letech, už jako konvertitka, jsem šla k první svaté zpovědi. Nejdřív jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Až napodruhé jsem po čtvrthodině ticha a pláče toto zlo přiznala Bohu i sobě. Už v rámci zpovědi jsem pocítila lásku všeobjímajícího Boha a odpuštění. Tehdy začal můj proces očišťování. Abych se mohla srovnat s Bohem po tak těžkém, vlastně donebevolajícím hříchu, bylo nutné pokání. Účet za spáchané zlo musel být vyrovnán. Tato doba účtování trvala asi čtyři roky a byla pro mne skutečným očistcem. Můj přítel, s kterým jsem toto dítě počala, rovněž přijal katolickou víru a nenarozené dítě jsem post mortem pokřtila a dala jí jméno Miriam.

..., 23. 1. 2011

Jsem matkou čtyř dětí. Lépe řečeno pěti dětí, jenomže to jedno, třetí v pořadí, nedostalo šanci spatřit světlo tohoto světa. Loni na jaře jsem se účastnila duchovních cvičení. Vedla je paní, která má skutečně prorockého ducha. Mimo jiné mi řekla: Doporučuji ti navštívit psychologa. Vidím tam celou řadu vnitřních zranění. Po tom, co jsem od ní slyšela, jsem skutečně neměla důvod ji neposlechnout. A tak navštěvuji jednu paní doktorku. Přišly jsme také k tématu potrat.
"No počkejte. Tohle tady snad nebudeme řešit. Jsem si vědoma, že jsme se dopustili těžkého hříchu. Byl to ovšem hřích v nevědomosti. Cítím to jako mrtvou minulost, která už dávno přebolela. Ne, já se k tomu nepotřebuji vracet."
"Jenomže ve vašem životě zůstala černá díra," odpověděla mi na to doktorka.
"Černá díra?" podivila jsem se. "Ano, přistoupili jsme na interrupci. Ale časem jsme přijali ne jedno, ale dvě další děti. Tenhle náš hřích, náš omyl, je dávno smazán. Pro mě je to dnes zcela okrajová záležitost."
"Tak pozor!" přibrzdila mě paní doktorka. "Vy říkáte okrajová záležitost. Ať chcete nebo nechcete, jde tady o dítě. O člověka, který má nesmrtelnou duši."
"No dobrá. Ale co s tím dnes můžu dělat?" zeptala jsem se.
Poradila mi: "Nejdříve dejte svému dítěti jméno."
"Honzík," vyklouzlo ze mě zcela spontánně, i když jsem o tom nikdy předtím neuvažovala.
"Teď vašeho Honzíka proste o odpuštění. Udělejte mu místo ve svém srdci a naučte ses ním počítat. Dřív bylo běžné, že malé děti umíraly. Ty děti měly svůj hrob a rodina na ně vzpomínala. Byli to takoví andělíčci v nebi, kteří se mohli přimlouvat u Pána. Naučte se počítat s tím, že nemáte čtyři děti, ale pět dětí."
Tato událost byla velkým zlomem v mém životě. Najednou se přestalo jednat o "okrajovou záležitost", o "náš omyl", o "náš hřích, o jakési "nedefinovatelné embryo", o "selhání", o "potrat". Najednou tady byl člověk, který má své jméno a svou duši. Najednou tady bylo dítě. Dítě, které sice nemohu obejmout ani pohladit, ale mohu k němu promlouvat. Dítě, které se jistě raduje, že ho jeho máma našla, že už konečně k někomu patří.
Ten týden jsem si udělala výlet k hrobu mé babičky. Tehdy jsem rozsvítila tři svíce. Jednu za zemřelou rodinu, druhou za našeho Honzíčka a tu třetí za všechny děti, které se nesměly narodit. Prožila jsem si své, než jsem došla k tomuto místu smíření. Začala jsem úplně jinak tento hluboký problém naší společnosti a naší doby. Mnozí lidé, mezi nimi lékaři, mluví o potratech jako o pokroku vědy, o rozumném řešení, o svobodné volbě. Kolik je mezi námi černých děr v srdcích matek, otců i v duších lékařů. Kolik miliard dětí, kterým nikdo nikdy neřekne Honzíku nebo Aničko. Kterým nikdo nikdy nerozsvítí svíci, protože náš svět je příliš malý, aby se v něm našlo místo alespoň pro jejich hrob.

Petra, 15. 7. 2010

Ráda bych se s Vámi podělila o svou životní zkušenost s interrupcí, především s těmi, které o něm uvažují nebo již stejnou zkušenost mají za sebou.
Moje manželská a rodičovská role nezačala zrovna lehce. Stručně Vám přiblížím naše začátky, protože si myslím, že všechno se vším souvisí. S manželem jsme se poznali, když mi bylo 14 let. Jemu bylo 21. Vzpomeňte si, co jste dělaly ve 14 letech - jak jste uvažovaly, jak jste se chovaly, o čem jste přemýšlely... Asi tak rok jsme se jen oťukávali a pak jsme spolu, jak se říká, navážno chodili. Chození trvalo do mé maturity (19 let); nějak jsme se spolu životem protloukali - někdy bylo dobře, někdy hůře. Když jsme dokončila střední školu, šla jsem do práce a zcela neočekávaně zde poznala svou životní lásku - muže rozvedeného a o hodně staršího, než jsem byla já. Nikdy jsem nic takového nezažila. Začalo to na první pohled, bylo to strašně silné a nedovedla jsem s tím nic dělat. Mezi mne a mého kluka tedy vstoupil další muž. Oba byli úplně rozdílní. Každý měl něco, co mě přitahovalo... Nechtěla jsem přijít o žádného z nich, ale nedovedla jsem být buď s jedním nebo s druhým. Když jsem se snažila opustit prvního, druhý mne za žádnou cenu nechtěl pustit. Z obou stran začal hrozný tlak, hlavně psychický, tlačila na mne i rodina, musela jsem lhát. Vše trvalo asi rok a skončilo to mým zhroucením.
V tu dobu jsem poprvé otěhotněla s mým prvním - dlouholetým partnerem. Situaci mezi dvěma muži jsem řešila velmi rychle a bezmyšlenkovitě: Zjistila jsem, že jsem těhotná, nikomu jsem nic neřekla a druhý den jsem nastoupila do nemocnice na potrat. Jenže po zákroku jsem upadla do úplného zoufalství, přišla deprese a nakonec vše vyšlo najevo. Pro rodiče to byl šok, ale hlavně pro mě. Uvědomila jsem si, co jsem vlastně provedla. Chtěla jsem to všechno vrátit! Nešlo to...
Po pár měsících zmatku a bolesti jsme s mým původním partnerem vstoupili do manželství. Jenže to taky nebylo moc dobré rozhodnutí, ale opět se nedalo vrátit. Manžel mne neustále trápil nedostatkem důvěry, kontroloval mne, pronásledoval... Psychicky jsem to dost těžko nesla, neuměla jsem s ním normálně žít, přišla beznaděj, zoufalství, dokonce i pokusy o rozchod, o rozvod.
K tomu se přidaly fyzické potíže jako jsou úzkosti, nevyrovnanost, bušení srdce, pocity strachu; myslela jsem, že jsem nemocná, jenže lékaři nic zvláštního nezjistili. Cítila jsem, že něco není v pořádku, že se se mnou něco děje, ale když nic neobjevili, přičítala jsem tyto stavy tomu, co jsem si prožívala před svatbou. Vyhledávala jsem také psychology, ale ani jeden mi nepomohl. Jediné, co mi dávalo sílu k přežití, bylo, že jsem začala více komunikovat s Bohem. Jsem katolička a za to vděčím rodičům. Víra byla v zoufalství mým jediným štěstím a oporou.
Naše neutěšené manželství trvalo asi 2 roky, když jsem s manželem znovu otěhotněla. Touto zprávou se naše manželství obrátilo lepším směrem. Byla jsem oproti předchozímu otěhotnění velmi šťastná a radostně jsme očekávali miminko. Když se náš syn narodil, zdálo se být vše OK. Měli jsme plno práce okolo miminka a domečku, který jsme dodělávali. Byla jsem navenek šťastná a dřívější potíže jakoby se odsunuly na druhou kolej. Ve skrytu duše jsem však stále zůstávala nevyrovnaná a úzkostlivá. Když bylo synovi 1,5 roku, znovu jsem otěhotněla. Opět jsme to vnímali jako radostnou zprávu. Narodil se nám zase krásný zdravý syn. Začal mi velký kolotoč: i pro člověka, kterého nic netrápí je docela náročné postarat se o dvě celkem dost malé děti a to téměř bez pomoci babiček.
V této náročné situaci jsem si všimla, že jsem čím dál úzkostnější a nervóznější, mám ze všeho strach, opět se objevilo výrazné bušení srdce. Somatické problémy byly čím dál častější. Když bylo mladšímu synovi 6 měsíců, začala jsem studovat vysokou školu. Potřebovala jsem změnit prostředí: měla jsem totiž pocit, že se jinak doma ze všeho zblázním. Byla to další zátěž, ale přesto jsem to chtěla zvládnout a celkem se mi dařilo, takže jsem to nechtěla vzdát. Ale úzkosti a vypětí se časem stupňovaly, začala jsem brát nějaká sedativa, občas mě přepadly kolapsové stavy a pocity totálního vyčerpání. Musím říci, že to opravdu nebylo nic příjemného. To bylo mladšímu synovi 15 měsíců a já jsem do toho všeho otěhotněla počtvrté... To byla veliká rána mého života, kterou jsem nečekala, ač jsem jí čekat měla: antikoncepci jsem nebrala, nemám s ní dobré zkušenosti a příčí se mi. Věřila jsem partnerovi, že se to nestane. Znovu jsem tedy stála před rozhodnutím. Manžel řekl, že je to na mně; rozhodla jsem se tedy... a nyní toho rozhodnutí z celého svého srdce lituji!
Rozhodovala jsem se totiž v hrozně vyhrocené situaci: ze všeho toho kolotoče jsem byla příšerně unavená, úplně vyčerpaná z úzkostí; a manžel nechal rozhodnutí jenom na mně, nechal mě v tom samotnou. Nebojoval, aby to maličké zachránil! Vlastně stačilo, aby řekl, že to nějak zvládneme... Trápila jsem se i přirozenou touhou na potrat nejít: říkala jsem přeci po první zkušenosti, že na potrat už nikdy nepůjdu, ani za nic... A jsem přece věřící člověk, jak bych to mohla zopakovat. Ale ani moje gynekoložka mi potrat nerozmlouvala a vůbec mi nevysvětlila, co má umělé přerušení těhotenství za následky. Podlehla jsem své slabosti, samotě a zoufalství a znovu jsem na zákrok šla. Bylo to nesmírně náročné rozhodnutí, které bych nikomu nepřála. Okolnosti byly příliš tíživé a já nevolila ani rozumně, ani svobodně.
Po zákroku přišla sice na chvíli úleva, ale v podstatě hned vzápětí se objevily šílené panické úzkosti a strach ze smrti; doslova jsem umírala zaživa. O výčitkách svědomí ani nemluvím! Měla jsem strach i z Boha, že mě odsoudí... Každý den v noci jsem se budila strachy, že umřu, měla jsem strach zavřít oči, že to bude navždy.
Nedalo se to vydržet a tak jsem vyhledala psychiatra, který mi napsal prášky na uklidnění. Uvědomila jsme si ale, že mě prášky stejně nepomohou, jen odsunou bolest; a proto jsem začala velmi intenzívně hledat nějaké opravdové řešení, abych svůj život dala do pořádku. To byl pro mě zlom, kdy jsem si uvědomila, že takhle tedy ne, takhle žít nechci a začala jsem na sobě pracovat. Obrátila jsem se na poradnu pro ženy a dívky a tam jsem se svěřila. Začátky pro mě nebyly jednoduché - mluvit o své vině a o ztrátě, kterou jsem podstoupila, moc bolelo. Nevěděla jsem, jestli dělám dobře, nebyla jsem si jistá sama sebou, ale časem jsem jejich pomoci začala důvěřovat a překonala jsem svou nejistotu. Byl to boj. Byla jsem plná lítosti a bolesti a přitom jsem doma musela normálně fungovat. To bylo také hrozné.