EN
  
 

napsat zkušenost  |  po umělém potratu  |  po spontánním potratu  |  kde najdu pomoc

Další vaše zkušenosti po umělém potratu I


Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Tereza, 18. 7. 2016

Otěhotněla jsem 9 měsíců po druhém porodu. Oba porody byly ukončeny císařským řezem. Přepadl mě hrozný strach a bezmoc, co mám dělat. Přítel nechal rozhodnuti na mně, i když vím, že by si klidně třetí dítě nechal.. Já taky, kdybych předtím rodila přirozené. Hlavou se mi honily myšlenky, že to nemusí dopadnout dobře, protože každý, kdo má víc dětí, ví, že nejde se nenamáhat a šetřit v těhotenství, když máte malé děti a přítele nebo manžela věčně v práci. V mém případě přítel nefunguje, ani když je doma, že by přišel, vzal si děti a já mohla odpočívat. Hraje si se starším, čímž mi moc nepomáhá, ale to je už jiný příběh. Peněz taky nemáme nazbyt, hypotéka, dvě děti, většinu věcí na splátky, no hrozný. Byla jsem u dvou gynekologů, první mě spařil hned, jak jsem mu řekla, že jsem těhotná, aniž se zeptal na cokoliv, řekl, že v dnešní době je normální mít tři děti sekcí (císařem), když jsem mu řekla, že bych chtěla vědět, v jakém stavu mám jizvy, aby mi nepraskla nebo abych nemusela devět měsíců ležet v nemocnici, mi řekl, že to teď nepozná, to z v průběhu. Prostě mě slušně řečeno poslal do háje. Našla jsem si tedy jiného staršího pana, který mě potrat doporučil. Holt stará škola nebo nevím. Každopádně dneska si to strašně vyčítám, bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, větší bolest jsem nezažila, vrátit čas, risknu všechno. Rozhodovala jsem se pod hrozným tlakem svým vlastním tlakem. Měla jsem šílené migrény, brala prášky, pila jsem alkohol, nejdřív nevědomě, pak i už vědomě (nejsem alkoholik, ale pár piv jsem si dala), kdyby se tohle nestalo a nevzala jsem tolik prášků a nevykouřila několik krabiček cigaret, asi bych z nemocnice odešla, ale přepadly mě myšlenky, co když mimi nebude zdravé díky mně a co by bylo s mými dětmi, kdyby se mi něco stalo. Chtěla jsem si to jakkoliv omluvit ve své hlavě, vypovídat se někomu, kdo by to pochopil, jak bych já chtěla, ale nikdo mi tohle nedal, ani nemohl, člověk to musí překousnout sám, je to tak strašně těžký, že obdivuji ženy, které byly několikrát dobrovolně. Já už bych nikdy nechtěla ten pocit zažít, mám pocit, že sem to ani nemůžu napsat co. Nejhorší je, že jsem typ člověka, který si mysli, že si ho děti vybírají sami a já ho nechala zabít. Nevím, jestli se s tímhle někdy vyrovnám, myslím, že ne, proto si to každá rozmyslete, jak jen nejlíp to dokážete, protože jsou věci, které nejdou vrátit zpět. V mém případě jsem se rozhodovala se strachem co by, kdyby. Kdybych měla po druhém porodu aspoň rok, rok a půl, na přerušení bych nešla, vyděsila mě takhle krátká doba. Kdyby mi přítel víc pomáhal. Kdyby, kdyby... Ne nadarmo se říká, že ženská, když nemůže, tak zvládne ještě jednou tolik. Vrátit čas a mít rozum co dnes. U mě je to zatím čerstvý, snad to časem přebolí.

Markéta, 18. 7. 2016

Chci se také podělit o svou zkušenost. Je mi 32, již jedno dítko mám, s jeho otcem nežiji. S HA jsem měla vždy pocit 100% jistoty, užívala jsem ji s pauzami několik let. Tentokrát to však nevyšlo. Přítel mi narovinu řekl, že nechce být otcem neplánovaně, že by byl otec z povinnosti. I když ani já to takto nechtěla, bolelo to a byla jsem zklamaná. Doufala jsem, že se k tomu společně postavíme čelem. Ale chápu, každý máme právo cítit a chtít něco jiného. Dalších 14 dní pro mě bylo peklo, rozhodla jsem se pro UPT. Mohla jsem bojovat, i když to bylo neplánovaně, mohlo to být štěstí. Zklamání, únava a také vědomí, že ten druhý nechce - rozhodnutí padlo. Doktor mi doporučil metodu potratové pilulky jako šetrnější, těhotenství bylo do 8. týdne. Já jsem se raději chtěla nechat uspat, abych "u toho nemusela být", ale nechala jsem si poradit. Pak už jsem byla jako robot, spolkla jsem ty 3 první prášky a v duchu jsem se omlouvala tomu malému zárodečku. O dva dny později další tabletka a v bolestech šlo vše ven. Bolest fyzická se ale nevyrovná tomu, co člověk cítí. Vinu, ztrátu, zlost, bezmoc, to jsem teprve na začátku. Jen chci říct, že pokud se rozhodnete těhotenství ukončit a v koutku duše si přejete něco jiného, bude to bolet. Každého jinak dlouho a vzpomínka zůstane navždy. Jen věřte, že už samotné rozhodnutí a co žena v tomto případě musí prožít před tím, při tom i po tom, je hodné obdivu a není na místě si něco vyčítat. Je třeba jít dál, být silnější, minulost už nezměníme. Skvělé je, že můžeme změnit to, co bude. Můžeme se více obklopovat lidmi, kteří propříště nezklamou, nebo chtít více lásky, protože si ji po tom všem opravdu zasloužíme. Přeji všem hodně síly.

Zuzana, 28. 5. 2016

Pročítám si příspěvky žen po potratu a pláču. Potkalo mě to taky. Mohla jsem mít druhé dítě, tak moc jsem po něm toužila. Manželova reakce byla neočekávaná. Druhé dítě nechce. Škoda, že jsem vaše příspěvky, jak ztrátou dítěte trpíte, nečetla před potratem. Nikdy nezapomenu. Bohužel. Myslela jsem, že ano. Nikdy nezapomenete. A prožívat tu psychickou bolest bych přála jen mému manželovi, aby pochopil, čím procházím. Je mi 39, bohužel čas nevrátím. Ten dar jsem si měla nechat. Udělat konečně něco pro sebe. Vše zvládneš. Buď hrdá, mysli pozitivně. Tvé dítě tě bude vždy milovat.

Věra, 28. 5. 2016

Teď už je to pět let od toho dne. Pořád si to pamatuji, i když si někdy myslím, že už je to všechno pryč. V té době jsem měla 37 let, dvě děti na střední škole, právě jsme dokončovali nové vysněné bydlení. Všechno krásně klapalo, v práci jsem povýšila. Jenže jsem v tom pracovním kolotoči jaksi zapomněla jít k lékaři pro další antikoncepci a tak se to stalo. Byla jsem z toho velice zmatená, takhle to nebylo, ani když jsem otěhotněla v 19 letech. To jsem vůbec neuvažovala, že bych si dítě dala vzít. Prostě bylo a hotovo. Teď to bylo jiné. Navíc manžel byl proti, pořád mi říkal všechny ty argumenty, že nemáme zaplacenou hypotéku, auto, děti na střední, že to prostě nejde. Vůbec nechtěl vidět, že jsem nešťastná. Tak jsem se objednala. Za pár dní mělo být po všem. Jenže já jsem začala tomu malému říkat ty moje malá třešinko, odpusť mi to, opravdu to nejde. Manžel mě tam doprovodil a večer vyzvedl. Bylo po všem. Nechtěla jsem o tom mluvit. Za týden mi tchyně s radostí oznamuje, že švagrová je těhotná. Moje dítě by se narodilo úplně stejně. Pak to byly dlouhé probrečené noci, samozřejmě tajně, když švagrová přijela na návštěvu, tak jsem jejich malého nemohla ani pochovat, mysleli si že jsem asi zlá teta. Jenže mě bylo strašně. Tak jsme si s manželem pořídili holčičku. Asi už se na mě nemohl dívat. Teď jsem šťastná se svou malou, už má skoro 3 roky, ale stejně se mi občas vtírají ty myšlenky, jak by asi ta moje třešinka vypadala, jak by tady běhala a tak. Každá žena by si měla všechno rozmyslet a nejednat jenom pod tlakem okolí, být sama za sebe. Hodně se na sebe zlobím, protože nevím, co se to se mnou za ty roky stalo, že jsem nechala ostatní, aby za mě rozhodli, když jsem to jako mladinká obstála. Určitě ale nejsem pro nějaké zákazy, myslím že každá žena tohle snáší jinak, a je hlavně na ní, jak se nakonec rozhodne. Dobře, nebo špatně.

Arny, 28. 5. 2016

Chtěla bych přidat svou zkušenost. Před dvěma lety jsem v necelých čtyřiceti letech zjistila, že čekám třetí dítě. S manželem jsme spolu šestnáct let a je to ten nejlepší muž, kterého znám. Bohužel již jako těhotná (to jsem to ale netušila) jsem prodělala kontrastní vyšetření. Toto vyšetření je neslučitelné s těhotenstvím. Dala jsem na doporučení (hrozilo 80% riziko poškození plodu) a v sotva 7tt podstoupila UPT ze zdravotních důvodů. Hned po mi bylo strašně, tak strašně, že se to nedá popsat. Opět mi ale pomohl manžel. Slíbili jsme si, že si dáme rok čas na početí dítěte. Vzhledem k mému věku měla být pravděpodobnost početí minimální. Stal se zázrak a ještě v šestinedělí po UPT jsem otěhotněla znovu. Ač mi bylo čtyřicet po zcela bezproblémovém těhotenství se nám narodil zdravý syn. Nejhorší byl pro mě boj s předsudky druhých lidí. Teď mám ročního synka, desetiletou dceru a dvanáctiletého syna. Podařilo se mi "dát" na první pokus i s malým miminkem státnice a dokončit VŠ - dalo by se říct vše super... Něco ale pořád trochu bolí... V den, kdy jsem musela podstoupit UPT, vždy zapaluji svíčku a přemýšlím o tom malém, o mém strachu porodit postižené dítě, a když dozrají maliny, vzpomenu si na Boženu Němcovou a její Babičku a nemám odvahu utrhnout a jíst maliny... (kdo četl nebo viděl, ví proč). A na závěr? Někdy to opravdu nejde jinak, ale není to potom tak jednoduché, jak se může zdát, a určitě je dobré vyhledat případnou pomoc. Rozhodnout se tak či onak je právem každé ženy, je ale dobré vědět, že to celé nejde rychle vymazat z paměti nebo alespoň mě to nejde.

Radka, 2. 5. 2016

Podstoupila jsem interrupci, včera. Nemůžu o tom ani psát. Místo kýžené úlevy, doživotní (?) noční můra, vina, pochybnosti... A když tak čtu ty příspěvky, jen málo kdo je na tom jinam. Co takhle zřídit skupinu, stránky něco "před potratem"... Je sice fajn sdílet zkušenosti po, ale mám pocit, že kdybych mluvila s někým, kdo to podstoupil, předtím, možná by mi to pomohlo rozhodnout se jinak...

Dana, 12. 1. 2016

Dnes jsem byla na potratu. U mě je to jiný než u ostatních, co tady čtu. Já jsem musela. Ale vlastní chybou jsem se do týhle situace dostala. Mám 5 měsíců po císaři, krásnýho zdravýho syna a v břiše jizvu. S přítelem jsme se dohodli, že další dítě ano, ale až tak za 5 let, takže si nechám dát tělísko. Jenže gynekoložka mě řekla, že to přichází v úvahu nejdřív po půl roce, do tý doby se musím chránit jinak. Nejmíň 2 roky nesmím otěhotnět. Kvůli problémům před těhotenstvím jsem další prášky nechtěla a přítel je alergickej na latex. Bohužel jsem mu uvěřila, že se uhlídá. Neuhlídal. Moje první měsíčky po porodu byly hodně silné a další už se nedostavily. Test byl slabě pozitivní. Když jsem volala na gyndu, sestra mě řekla, že mám na výběr, a jestli si chci miminko nechat, objedná mě až před vánoci. Dalo mi to naději, že snad přece jenom, i když je to tak brzy... Přítel souhlasil. Na gyndě mi těhotenství potvrdili a pak přišel šok. Je to moc brzy a jizva by mohla prasknout, sestra má dokonce takový případ v rodině, měli co dělat, aby zachránili matku, dítě zůstalo postižené. Je to vaše volba, ale... Nebylo o čem se rozhodovat. Žít se svým synem, později mít další, nebo riskovat všechno, zdraví, život? Takže jsem dnes spolkla tři pilulky a pozítří si jdu pro čtvrtou. Je mě už teď hrozně a to mě to pořád moc nedochází. Jsem totálně bez energie, pořád se mě chce brečet, nejsem ani schopná postarat se o syna. A můžu si za to sama, protože jsem věřila, že chlap je schopnej se ohlídat.

Anna, 12. 1. 2016

Podstoupila jsem interrupci v 9. týdnu. V prvních pár dnech jsem odmítala představu, že čekám dítě. Pár dní před objednáním jsem začala milovat to něco, co ve mě vzniklo a bylo to děsivé. Vždy jsem si přála dítě, jenže proti stálo několik důvodů. Můj partner a já nejsme v nejlepší finanční situaci, část mé rodiny by mě zavrhla kvůli věku mého milovaného "muže", stále studuji, nedokážu si představit, jak skloubit úspěšné studium a výchovu dítěte a snad, hlavně, můj osobní postoj k tomu, že porodit dítě do tak zkažené doby je nezodpovědností vůči mně a hlavně miminku. Rozhodla jsem se o tom úplně pomlčet, neboť mého přítele bych sdělením mého stavu a rozhodnutí naprosto psychicky zničila. Vyčítal by si a to jsem nehodlala a nehodlám dopustit. Ženy, dívky... je to jen vaše rozhodnutí. Já osobně lituji, ale neměla jsem na výběr a doufám v lepší časy.

Katka, 16. 8. 2015

Nejdřív velké nadšení, budu mít vytoužené druhé miminko. Reakce partnera byly jako na houpačce. Radost u něj střídaly dny, kdy vyslovoval slovo rozchod, potrat. To ve mně vyvolalo paniku. Závěr jeho byl, že je to na mně jen, ať se rozhodnu sama. Slíbil, že na dítě platit bude samozřejmě a starat se o ně. Zmatkovala jsem, jestli bych utáhla sama domácnost s dvěma dětmi. Vysněná představa, že budu mít dítě s chlapem, který mi řekne, že mě miluje, chce se mnou být, bydlet, být rodina. Ta se neslučovala s realitou. Jeho postoj... je to jen na Tobě a jeho chladný přístup k potratu, můj zmatek ve mně - odvezl mě na interrupci a já si připadala jako v blbým snu, že to nejsem já. Nikdy, nikdy bych to už neudělala. Děti jsou to nejdůležitější.

Ilona, 15. 7. 2015

Těm ženám, které se rozhodnou ukončit těhotenství, chci vzkázat, že se toho, co uděláte, nikdy nezbavíte, budete na nenarozené dítě myslet každý den. Škoda, že jsem tyto stránky nenašla dřív, třeba by mne alespoň zastavily. Ale potrat není jako jít na operaci se zubem. To, co vypadá jako rychlá úleva a řešení "problému", je jen zadělání si na velký vnitřní smutek. Já jsem byla spolknout pilulku před 8 měsíci a věřte, že jsem se z toho dodnes nevzpamatovala, vůbec nechápu, jak jsem mohla něco takového udělat. Je to děs a černá můra. Bohužel zvítězil strach a odmítání okolí, byla jsem v ten moment na vše úplně sama a nenašla dostatek síly. Bohužel v případě chemické miniinterupce je skutečně velmi málo času na rozhodování a nejhorší rozhodnutí se dělají ve zmatku a zbrklosti.

anonym, 2. 6. 2015

Mám zkušenost s farmakologickým UPT. Přemýšlím nad tím a spíš jsem to neměla dělat. Prvních pár hodin se budete cítit provinile, nevěřila jsem tomu, myslela jsem, že budu cítit úlevu, ale opak je pravdou. Je to tak, že dítě je opravdu dar, ať už máte situaci jakoukoliv, to že to člověk v danou chvíli nevidí a jako jediné východisko vidí potrat, je výrazem utíkání sama před sebou. Totiž to dítě není ten hlavní problém, hlavní problém jsme my a naše strachy, strach že to nezvládneme atd. UPT je útěk od problému, který je mnohem hlubší a má co dělat se sebeláskou (tedy spíš jejím nedostatkem). Můžete sice utéct teď v teto situaci, ale dožene vás to jinde, pravděpodobně přijde jiná situace, která znovu bude vaši sebelásku testovat. Po zkušenosti bych to už neudělala, ani kdybych s dítětem mela zůstat sama. Bohužel je pozdě. Udělala jsem chybu a teď bude těžké si ji odpustit. Holky, myslete na sebe a nechoďte tam. Kdyby se mi tímto příspěvkem podařilo zachránit alespoň jednu holčinu, budu se cítit alespoň trochu očištěna. Lékaři vám namluví, že to je ok, ale oni to berou jen z lékařského hlediska, na pocity se vás ptát nebudou. Opravdu to nestojí za ty výčitky.

Nikol, 6. 5. 2015

Také jsem před nedávnem podstoupila upt, bohužel. Bylo to z finančních důvodů, hlavně ze strany otce. Mělo to být naše třetí dítě. Tenkrát jsem to chtěla mít hlavně co nejrychleji za sebou, asi jsem myslela, že pak budu mít klid, ale naopak, roky plynou a já na to musím pořád myslet, jak jsem tam seděla a říkala si: uteč... a kolik by mu teď bylo, jak by vypadalo, jak by si vyhrálo s dětmi. Prohlížím fotky a vím, že tam někdo chybí a to nejen na fotkách. Bohužel jsem neutekla a budu si to vyčítat celý život. Kdybych tyhle stránky četla tenkrát před, asi bych se rozhodla jinak. Teď už vím, že by se to nějak zvládlo, všechno se dá zvládnout, když se chce. Rozhodla jsem se sem napsat kvůli tomu, kdyby si to někdo četl před zákrokem. Třeba moje zkušenost a zkušenost většiny, co tu píšou, někomu pomůže rozhodnout se lépe, než jsme se rozhodli my. Třeba to někomu pomůže od výčitek na celý život.

Denisa, 6. 5. 2015

Moje milovaný miminko, nikdy jsem tě nechtěla opustit, ale i přesto jsem tohle dopustila a šla na potrat. Trestem se pro mě stává obrovská rýha v srdci, kterou nelze nikdy zaplnit. Nevím přesně, co ti říct, není nic, co by bylo vhodné, aby vystihlo tuhle situaci a pocity, které mě provází. Moc bych ti chtěla poděkovat za krásných 11 týdnů, které jsem s tebou mohla prožívat. Bylo mě s tebou moc krásně a nikdy na ten pocit nezapomenu. Díky tobě jsem zažila neuvěřitelné pocity štěstí a radosti. Odpusť mi prosím, že jsem se tě zbavila, měla jsem strach. Tvůj otec tě nechtěl a nechtěl ani mě. Já jsem věřila, že vše zvládnu sama, a věřím tomu i teď, že bych to zvládla, ale nechala jsem se zahnat do kouta a udělala jsem tohle špatný rozhodnutí. Nikdy nepřestanu litovat a beru na sebe všechny následky. Moc tě miluju a nikdy nezapomenu. Nejkrásnější chvíle byly s tebou. Odpusť.

Kačka, 24. 1. 2015

Před pár dny to byly 2 roky, co jsem podstoupila upt. Máme 2 krásné zdravé holčičky, v té době jim bylo 3,5 a 1,5 a mě selhalo nitroděložní tělísko. Vždy jsem si přála 3 děti, bohužel jsme v té době byli teprve pár měsíců po krizi, která málem skončila rozvodem, skoro bez peněz a ještě jsme bydleli u rodičů. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života a nikdy bych už tuto cestu nezvolila. Bohužel mám v sobě závist při pohledu na těhotenské bříško, a když vidím kamarádku, která porodila ve stejný čas, jako bych rodila já. Bohužel se to podepisuje na mé psychice ve výročí upt a předpokládaného terminu porodu. Kdyby člověk věděl, jak ho to bude trápit, rozhodl by se jinak. To hnusné KDYBY.

Jana, 10. 1. 2015

Je mi 25 let a mému příteli je 32 let, vše bylo fajn. Měla jsem vztah konečně, jako v pohádce, cítila jsem zamilovanost, krásné společně strávené chvíle. A řekla jsem si, že když nemůžu brát prášky ze zdravotních důvodů, tak použijeme jinou ochranu, kterou jsme pak časem už tolik nepoužívali a řekli si, že to ohlídáme. Bohužel se tak nestalo a já byla v říjnu těhu, hrozný šok, nevěděla jsem, co najednou chci. Měla jsem se radovat, vždyť mám oporu rodiny, přátel, ale nešlo to i přes přemáhání. Jen jsem brečela a myslela na to, kdy půjdu na zákrok, přítel dítě moc chtěl a já si ho ze svého vnitřního strachu, že to nezvládnu, nechala v 5. týdnu vzít. Jak mi bylo za tohle rozhodnutí psychicky? Nechtěla jsem existovat a nikdy neodpustím! NIKDY! Moje největší osobní zklamání v životě, co jsem kdy mohla udělat, bylo nechat si vzít mé první miminko! Prosím, Bože, dej klid té dušičce, snad se s ní jednou potkám v nebíčku.

Marie, 10. 1. 2015

Byla jsem na potratu loni v říjnu, protože jsem si myslela, že bych druhé dítě v době, kdy by druhé bylo sotva dvouleté, nezvládla. Byla to chyba. Největší chyba, která se nedá napravit, mrzí mě to a navždycky bude. Můj syn už mohl mít brášku nebo sestřičku, po kterých tak moc touží. A já bych nepřemýšlela nad tím, co by, kdyby...

Klára, 9. 12. 2014

Leonku, děťátko, tvoje srdíčko už bije pouze v mém srdci, stále na tebe myslím. A i když nejsi se mnou, nikdy tě nepřestanu postrádat. Nejdeš ničím a nikým nahradit, byls jedinečný, neopakovatelný. V okamžiku tvého početí v tobě byl ukryt celý tvůj život. Jsi poupátko, které nemohlo rozkvést. Děkuju ti, že sis mě vybral za maminku, žes měl ve mě důvěru, že jsi tu byl. Kdybych se mohla vrátit zpět, nic a nikdo na světě by mě nemohl přesvědčit o tom, že tu být nemáš. Dát tě tzv. „pryč“, má lásko, to bylo to nejsmutnější a nejbolestivější rozhodnutí v mém životě. Všechno jsi to se mnou prožil a prožíváš doteď a víš, jak smutné a bolavé to byly – a stále jsou dny, od chvíle, kdy jsi opustil mé tělo. Dny plné zoufalství, pláče a beznaděje. Pocit, jakoby část mě samé zemřela s tebou... Vím, že je s tebou Bůh, že jsi v jeho péči, že je ti dobře. Ve svém krásném srdci nemáš místo pro zlobu a výčitky. Počal tě ženatý muž a já byla vdaná za jiného, maminka 2 dětí. Tvůj otec tě nechtěl, bál se o svoji rodinu, nechtěl ani, aby ses narodil a vychovala jsem tě se svým manželem. Nechala jsem se zahnat do kouta strachem, bezmocí a bolestí z nulové podpory. Byli to špatní rádci. Cítím obrovskou bolest. Snažím se odpustit tvému otci i sobě. Odpusť, prosím, synáčku. Je mi to líto. Miluju tě. Jsi navždy v mém srdci, moje třetí dítě. Tvoje maminka.
Přála bych si, aby se všechny nastávající nerozhodné maminky rozhodly pro dítě, pro život, pro naději. Bůh jim pomáhej. Moc mě mrzí, že jsem v době svého rozhodování nenalezla odvahu číst vaše stránky a od svých skutečných pocitů jsem se úplně odpojila. Bála jsem se dopadů, toho nechat si děťátko, dopadů na svoji rodinu, když jsem pocítila nulovou podporu otce. Nebylo to tehdy v mých silách to sama zvládnout a říct pravdu manželovi.

Tony, 28. 11. 2014

Musím vám napsat svůj příběh o interrupci. Podstoupila jsem ji 24. 10. 2014. Co teď prožívám, je snad nejhorší období mého skoro čtyřicetiletého života. Mám tři děti. Dvě 22 a 18 z prvního manželství a sedmiletého syna z druhého šťastného manželství. Když jsem zjistila, že čekám další miminko, tak jsem byla v rozpacích. Měla jsem hnisavou angínu, nemohla jsem ani vstát z postele. Léky ani nepočítám. Hned jak jsem si udělala test, jsem volala manželovi (pracuje v zahraničí), jeho odpověď byla, že to je jen porucha z angíny. Na druhý den jsme šla k svému gynekologovi a ten mi potvrdil těhotenství v 6tt. Protože jsem měla u mladšího syna rizikové těhotenství, krvácela jsem od 13. týdne do 21. týdne, měla jsem hrozný strach, že se to bude opakovat a taky jsem o 7 let starší. Tak jsem řekla, že podstoupím miniinterrupci. Pan doktor řekl, že je to mé rozhodnutí. Manžel dojel a vůbec nemluvil. Já jsem čekala, že mi řekne, že si ji necháme. Ale jediné, co mi říkal, bylo, že má o mě velký strach, že si nedovede představit, že by se mi něco stalo. Ať si vzpomenu, jaké jsem měla problémy před tím atd. A že moje sestra má postiženou holčičku. Sestře vyšla všechna vyšetření dobře a malá má snad 7 diagnóz. S její diagnózou je snad jediná v ČR. Tak jsem tam teda jela a manžel jel se mnou. Celou dobu jsem plakala. Manžel říkal, že jsem plakala, i když mě vezli po narkóze na pokoj. Prý jsem říkala, že už ji nemám. Teď je to 5 týdnů, co jsem ji tam nechala. Až teď víme s manželem, že jsme udělali tu největší chybu. Nemáme žádné finanční ani jiné problémy. Pan doktor říkal, že bych musela podstoupit trošku jiné vyšetření kvůli sestře. Ale stejně jsem to udělala. Milujeme se. Nevím a nikdy nepochopím, proč jsme se tak rozhodli. Teď bychom chtěli miminko. Manžel by mi snesl modré z nebe. Proč to neřekl před 5 týdny. :(

Michaela, 29. 10. 2014

Mně je bohužel jenom 18. Jsou to přesně dva týdny, co jsem podstoupila kyretáž v 11tt. Zjistila jsem, že jsem těhotná až v 10tt, podle měsíčků už ve 12tt. Možná i málo času na promyšlení nás donutilo rozhodnout se pro tu horší věc. To, že jsem těhotná, jsem nijak nepociťovala a tělo se nijak neměnilo. Testy mi vycházely negativně, tak jsem čekala, jestli se mi MS neopozdila, no nakonec jsem co nejdřív běžela k doktorovi. S přítelem jsme krátce, já sama nejsem v dobré finanční situaci. Sama bydlím se sestrou, která zůstala s dítětem sama. Ze začátku jsem hodně brečela, že se tak nějak budu muset vzdát něčeho, co je ze mě a taky ve mě. Nakonec jsem se s tím smířila, že by to jinak nešlo. Před zákrokem jsem byla klidná a vyrovnaná. Po zákroku to bylo horší, když jsem se probudila a na operační košili byly tak nějak všude kapky krve. To jsem se na lůžku rozbrečela a brečela ještě celý den. Teď jsem už zase v pohodě, akorát se mi klasicky rozsvítí oči, když vidím miminko a představuju si to svoje a taky když vidím těhulky. Já se ale nevzdávám a doufám v to, že jednou snad co nejdřív přijde čas, kdy si miminko budu moct dovolit a udělám pro něj vše. Kyretáž bych jinak už nikdy zažít nechtěla, po zákroku jsem měla docela problém s krvácením. Po miminku o velikosti 44 mm se mi vytvořila v děloze velká sraženina o velikosti 54×78mm. Nepřekonatelné bolesti. Musela jsem dostat injekci, aby se ze mě sraženina dostala, takže ze mě několik dnů vycházely obrovské krvavé cucky, vypadalo to jak játra. Bolesti nehorázné, ale vydržela jsem to a zatím to vypadá, že jsem v pořádku. Sraženina se ze mě dostala poměrně celá, protože pokud ne, musela bych postoupit další zákrok podobného typu jako kyretáž, co by vyvolalo další krvácení a opět by se mohla vytvořit sraženina. Takže by se mohl opakovat menší koloběh. Určitě se dále budu trápit a bude mi to líto, ale já vím, že přijde den, kdy i já budu šťastná maminka.

Kate, 24. 10. 2014

Před dvěma dny jsem podstoupila miniinterrupci. V podstatě z "donucení", každý v okolí mě k tomu tlačil. Přítel si dokázal během pár vteřin vymyslet celý seznam proti děťátku, má matka sice uvažovala o možnosti, že si to nechám, ale nemohu, protože přeci nemám dodělanou školu. A o té to celé v podstatě bylo. Víte, každý mi k tomu měl co říct, každý jisto jistě věděl, proč si dítě nemám nechat, ale nikdo už se nezastavil a nezeptal se mě samotné: "Chceš si to nechat?" Ale protože mě všichni tlačili s časem, byla jsem v ohromné úzkosti, dala na radu všech a šla na potrat (i když jsem si to z hloubi svého srdce nechat chtěla, toužila jsem být matkou). Ještě na sále, když mě uspávali, tekly mi po tváři slzy a už tehdy jsem si vyčítala to, co jsem se hodlala podstoupit. A teď? Žádná úleva, žádné štěstí, ale pláč a smutek a úzkost. A podpora? Žádná. Jakoby to pro všechny kolem potratem skončilo a já byla hloupá a přecitlivělá. Prosím všechny, které se na tento zákrok chystají. Rozmyslete si to, opravdu pořádně, ať poté nemusíte tolik litovat jako já.

Zuzi, 12. 10. 2014

Pokud můžete a jste v situaci mezi rozhodováním zda jít na interrupci či si miminko nechat... NECHTE SI HO! Já byla před 12ti dny na miniinterrupci, protože jsem neměla podporu ex přítele miminko si nechat. Nepodpořila mne ani mamka, protože ta sama tvrdila po svých zkušenostech, jak bych to jako ženská sama s dítětem měla těžké. A co mi řekl můj rádoby "pan božský"? Tak jak to vyřešíme? Od začátku dítě nechtěl. A tak jsem neměla žádnou jinou možnost a na potrat šla. Byla jsem v pátém týdnu těhotenství. Nikdy jsem se necítila hůř. Na sále jsem se cítila jako stroj a dělala jen to, co mi řekli a už tam jsem chtěla strašně plakat. Po probuzení z narkózy mi začaly téct slzy, aniž bych sama chtěla, plakala jsem a i když jsem cítila fyzickou bolest, ta bolest na duši byla daleko větší. Neměla jsem podporu partnera ani po zákroku, po probuzení z narkózy, kdy jsem mu napsala, že už je po všem, mi jen odpověděl "děkuji za informaci"... Hrozně moc to bolelo a bolí to doteď... Myslela jsem si, že se jen v člověku bouří hormony po těch všech změnách jako těhotenství, potrat atd. Ale čím dál více pláču, mám vztek nejen na sebe, ale i na okolí, a jsem celkově ze všeho vyčerpaná. Jeden den se snažím usmívat na svět a moc mi to nejde, další den propláču. Rozhodně vím, že na tento den už nikdy nezapomenu a budu ho mít v srdci už navždy, i když to nedopadlo, jak bych si přála... Proto všichni zvažte, zda na potrat opravdu chcete jít.

Daniela, 21. 7. 2014

Je mi 37 let, mám 16 let trvající manželství, svého muže mám po svém boku už 21 let a řekla bych šťastně. Máme dvě krásné zdravé dcery 13 a 6 let. Dříve jsem brala klasickou antikoncepci, ale po druhém dítěti jsem se rozhodla, že to svinstvo do těla už nechci. Spoléhala jsem na manžela (na kondom nebo že si dá pozor). Já bláhová! Před necelými 2 měsíci si manžel náš sex vychutnal až do úplného konce a já mu řekla: "Co to děláš?" On na to: "A nemůžu?" Přišlo mi to komický, že jsme vlastně svoji tolik let a že by to musela být veliká náhoda. V 5. týdnu jsem šla rovnou na gynekologii s podezřením, že jsem těhotná. Zpozdila se mi sice menstruace zatím jen pár dní, ale měla jsem nalitá prsa, prostě jsem to na sobě cítila. Doktorka mi udělala ultrazvuk a řekla, že tam není ani váček, že to nevypadá. Pro jistotu mi odebrala krev. Druhý den jsem se dozvěděla, že jsem těhotná a další den opět na ultrazvuku, že už to má 3 mm. Máme krásný dům,splácíme hypotéku, mám práci, která mne naplňuje a těší. Manžel pracuje ve stavebnictví a už několik let se potýká s krizí. Společně jsme se rozhodli, že půjdu na potrat. Pár minut před provedením potratu se mi po tváři koulely slzy a já je nemohla zastavit. Pak to celkem šlo. Bála jsem se pocitu prázdnoty. Ten snad doslova ani teď necítím (3.den po potratu), ale je mi úzko. Mám pocit, že se s tím musím vypořádat sama. Do konce léta se nemůžu koupat, nemůžu začít pořádně cvičit a ještě mi je smutno z toho, že jsem zabila človíčka a můj muž je v pohodě. Žádný stres a žádná omezení kromě sexu. Upřímně jsem čekala větší pozornost a péči. Třeba blbou obyčejnou kytičku po potratu... Nic, jen stisknutí ruky. Cítím se dost smutně.

Katy, 7. 5. 2014

Byla jsem dotlačena k potratu. Prý zničím život sobě, synovi i jemu, když si mimi nechám. Tolik jsem to nechtěla. Ten psychický nátlak se nedal vydržet. Sliboval, jak bude vše lepší, budeme šťastní... Byly to 2 týdny hádek, stresu, slz. Byla jsem úplně mimo, nedokázala jsem vůbec nic. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to zvládnu. Ne, nezvládnu. Andílek šel do nebe za mou maminkou. A já nenávidím. Nenávidím ho, sebe, že jsem to dopustila. Ta bolest je hrozná. Někdy mám pocit, že mimčo stále cítím. Nemůžu spát, stále se mi vše vrací. Nedokážu zastavit slzy. Proč jsem to dopustila? Nikdo mi s tou bolestí nepomůže. Jak může člověk nenávidět někoho, koho strašně moc miloval...

Helena, 7. 5. 2014

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 let. Otec dítě nechtěl a vyhrožoval. Sbalila jsem si věci a odešla z Prahy k rodičům do maloměsta. Díky jejich podpoře mám krásnou devítiletou dceru, která je moc šikovná. Přesto byly i špatné chvíle. Nedostatek financí, závislost na druhých, kteří toho občas zneužívají, pro většinu chlapů jste s dítětem neperspektivní, bylo těžké sehnat práci, překonat pocit osamění, pohled na "šťastné" rodiny. Přesto jsem byla vnitřně šťastná, udělala jsem dobrou věc, dala někomu život a když vidíte to dítě, rozlévá se ve vás hřejivý pocit. Happyend se ovšem nekoná. 9 let poté obdobná situace - otěhotněla jsem. S partnerem jsme se znali pouze tři měsíce a sex měli pouze 2x. Z mé strany to byla láska. On však dítě nechtěl. Ok, potrat. Vždyť kolikrát jsem si říkala, kdybych tehdy šla na potrat, mohla jsem se mít lépe - peníze, práci, partnera. A vzpomněla si na všechny ty stavy beznaděje, které jsem s dítětem zažívala. Na dítě jsem si sice za ty 4 týdny zvykla, povídala si s ním, modlila se, aby přítel změnil názor. Uvědomovala jsem si, že budu nešťastná, uvědomovala jsem si ty následky, ale nechtěla jsem být opět závislá na rodičích, jít zpět do maloměsta, neboť již rok jsem žila v Praze, kde jsem konečně po 7 letech začala pracovat. Dítěti jsem se s pláčem omluvila, Boha prosila o odpuštění. Věděla jsem, že to bude psychicky bolet, ale nikdy ne tak. Proč jsem o tom nevěděla? Proč se o tom nemluví? Už je to rok a já stále jednou nohou v blázinci. Ztratila jsem víru v Boha, důvod žít. Vím, mám přeci již jedno dítě, ale nějak mi došla síla se o něj starat. Pronásledují mě pocity zoufalství a beznaděje. Ano, ty by se objevily, i kdybych si dítě nechala. Ale zároveň by zde byla radost, pocit naplnění, že člověk dělá dobrou věc. Nemohu si hlavně odpustit. Teď po roce všude vidím to dítě, jak jsme tu mohli spolu žít, vím, že bychom to zvládli. Alespoň bych mohla doufat. Nyní místo celoživotní péče o nový život strávím zbytek života zbavováním se pocitu viny. Říkala jsem si, vydělám si nejdřív peníze, potkám nějakého partnera, který by to děťátko chtěl. Nakonec vidím, že jsem přišla o všechno - nemám sílu na práci, na seznamování se s potenciálním partnerem, na péči o dítě. Nemám sílu žít. Vím, že si musím odpustit, zbavit se pocitu viny a jít dál. Ale nevím jak. A to vše jen díky mé zbabělosti a pohodlnosti.

V., 24. 3. 2014

Není to ani 14 dní, co jsem podstoupila miniinterrupci - byla jsem v 7. týdnu. Miminko jsme s přítelem plánovali a těšili se. Byli jsme spolu necelý rok. Zpráva, že jsem těhotná mě mile překvapila - ovšem přítele zaskočila a jeho reakci jsem takovou nečekala. Není na to vhodná doba, už nejsme tak mladí. Ano - bylo mi 37 let. Pro mě dost smutný dárek k narozeninám - vlastně ten nejhorší. Po zákroku jsem byla jako tělo bez duše. Říkala jsem si - bude to v pořádku, ale celý týden jsem proplakala, hormony se mnou lomcují a už jen při vyprávění pláču. Nevěřila bych, že to bude tak těžké. Cítím prázdnotu, i když se směji, tak v duchu pořád pláču a moc to bolí.

Petra, 24. 3. 2014

Děkuji za tyto stránky. Také já mám bohužel zkušenost s potratem. Kdybych se o vašem webu dozvěděla dříve, snad bych se rozhodla jinak. Ale myslím, že to je právě potíž většiny žen v této situaci. Chtějí mít všechno rychle za sebou a raději nechtějí nic vědět předem. Taky jsem začala hledat informace, až když jsem se sesypala po zákroku. Pod většinu věcí zde uvedených bych se podepsala.

Bára, 10. 3. 2014

Včera jsem prošla interrupcí a už nikdy bych na ni nešla. Nejenže se cítím hrozně psychicky, ale i fyzicky, ale vůbec nic mi nedochází, jako bych pořád spala nebo snila. Nemám hlad, nebo naopak chci jíst až moc, neumím se zasmát ani nad vtipnými věcmi, ale naopak neumím ani plakat a to jsem plakala týden v kuse před interrupcí. Nechce se mi dělat nic a zároveň jít běhat, prostě je to hrozné. Pokud se holky a ženy budete někdy rozhodovat, nechoďte tam. Ztratíte opravdu kus sebe a to doslova. Já tam šla, protože jsem se přestěhovala do svého, přišla o práci a miminko bylo s mužem, který se dozvěděl, že čeká rodinu jinde. Bez peněz, bez tatínka a bez práce, ale i tak, volila bych jinak... Všechno se dá zvládnout a já všem držím palce, aby to zvládly!

Katka, 17. 2. 2014

Moje zkušenost je docela dlouhá a hodně bolestná. Před půl rokem jsem potkala muže. Bylo mi s ním strašně moc dobře a asi po měsíci jsem byla zamilovaná jako nikdy předtím a on mi potvrdil to samé a řekl, že jsem láska jeho života. Jenže to mělo jeden obrovský háček, byl zadaný a měl malé dítě. Odjeli jsme spolu na dovolenou a po návratu mi bez něho bylo tak strašně moc špatně, ani jsem nemohla nic pořádně dělat a nepřemýšlela jsem o nikom jiném. Pomyslela jsem si, jaké by bylo zůstat s ním. Týden nato jsme se viděli u mě doma a večer jsme si promluvili o tom, co opravdu chceme. Po čase se rozhodl, že svou přítelkyni, se kterou už nežije, opustí a budeme žít spolu. Moc dobře mi kvůli tomu nebylo a připadala jsem si jako svině, která rozbila rodinu. V lednu jsem zjistila, že jsem těhotná. Zapomněla jsem si vzít jednu antikoncepci a bylo to! On s tím vůbec nepočítal. Dohodli jsme se, že půjdu na potrat a dítě si pořídíme až tak za 5 let, což se mi zdálo rozumné. Dostala jsem peníze a on se znovu vrátil k přítelkyni. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to dítě nechci a že není ještě ten správný čas, ale hluboko uvnitř jsem cítila něco jiného. Přítele jsem prosila, aby hned odešel a šel žít se mnou, že ho moc miluju a nedokážu si představit život bez něho. Co přišlo, ale potom bylo tak obrovské zklamání, které už v životě zažít nechci. Začalo z něho padat, jak se s přítelkyní na dítěti domlouvali, a to byl konec. Sama jsem cítila, jak své dítě strašně moc chci a jsem za něho ráda. Připadalo mi to nespravedlivé a hlavně za nic nemohlo. Příteli jsem o tom pověděla, jeho reakci jsem nechápala. Stále se vracel k NÍ. Skoro na konci měsíce jsem si došla k doktorovi a tam jsem udělala největší chybu. Na své dítě jsem se podívala. Udělalo to se mnou strašně moc. Den na to jsem šla na potrat a když jsem šla do nemocnice, omluvila jsem se svému nenarozenému dítěti za to, co se mu chystám udělat. Řekla jsem mu, že ho mám ráda a že si na něho počkám a ať mi přijde v jinou, vhodnější dobu. Přítel se se mnou rozešel. Přirozeně dal přednost své přítelkyni doma a otevřelo mi to oči, on s ní totiž pořád žije. Pro mě to je teď to největší ponaučení v životě. Vím, že důvěřovat už nikomu nebudu a do dalšího vztahu se bojím vstoupit. Tohle pro mě bylo strašně moc velké zklamání. Navzdory tomu, co mi udělal, ho stále miluju, ale vím, že už nic nebude jako předtím a bojím se, jak zareaguje můj nový, budoucí přítel na to, co jsem ve svých 23 letech provedla. Zpátky to už nikdy nevrátím a ponesu si to celý život, on těžko.

Dana, 28. 1. 2014

Chtěla bych varovat každou ženu, která by se chystala jít na interrupci. Nikdo si neumí představit, co přijde "po tom", dokud to sám nezažije. Je to jako varovat před peklem nebo sám prožít peklo. Je to asi nesdělitelné. Přesto se o to chci pokusit. Vždycky jsem si myslela, že dřívější obstrukce a komise před interrupcí byla jen komunistická buzerace a že každá žena má právo v tomto na svobodné rozhodnutí. Ale tak, jak je to nyní, kdy volba mít či nemít dítě je strašně jednoduchá a závisí na aktuálním rozpoložení momentálně zoufalé a zmatené ženy, je hrozná. Žena, která se pod tlakem okolností vzdává a rozhodne se pro "nejjednodušší" řešení, si neuvědomuje, že se rozhoduje o tom zabít či nechat přijít na svět své dítě, že to, co volí, se sice zdá nejjednodušší, ale je to krok do pekel, že se z toho třeba už nikdy nevzpamatuje, že se sama odsuzuje k tomu s tím žít. Jedna známá mi při mém rozhodování řekla: "Pokud si dítě necháš, bude to asi těžké, ale nikdy si to nebudeš vyčítat." A je to tak. To, že žena přivede na svět dítě, si asi opravdu nikdy nevyčítá. Dítě je štěstí, i když fůra starostí. A když člověk skočí, musí pak plavat. Pokud to ale vzdá, zabije své dítě. Nejde si to nikdy odpustit.
Jsem spíš nevěřící, i když na mnohé "mezi nebem a zemí" věřím. Nebo tomu spíš nechávám prostor. Ale věřila jsem tomu, že plod v prvních týdnech není ještě dítě. Ale po tom, co jsem podstoupila interrupci, vím jistě, teď to cítím, že to bylo už dítě, že v době, kdy ve mně rostlo, kdy ho osud chtěl přivést na svět, já ho nechala zabít. Vím, že jsem nechala zabít své dítě, a s tím se žije hodně zle. Chvíli to třeba jde někam uklidit, zapomenout. Ale je to v nás navždy. Pořád se vrací myšlenky na to, že to dítě se mělo narodit. Jaké by to bylo, že k nám patří. Je to šílené, zoufalé a není cesta zpět. Pořád se vrací myšlenky na to, že jsem převrátila vše, co mělo být, že vše mělo být jinak. Pořád mi buší v hlavě "jak jsem to mohla udělat?!" To přece není možné, takhle jsem to nechtěla. Já to dítě strašně moc chtěla. Jak je možné, že jsem ho nechala zabít. Jak je možné, že jsem udělala něco tak šíleného?! Pořád se mi vrací, že dcera mohla mít vytouženého sourozence, ale já tomu zabránila, že pokud se to jednou dozví, ponese to stejně zle jako já. A to mě děsí... Jít na interrupci, pokud to bereme jako kapitulaci před podmínkami, je jako podřezat si pod sebou větev a padnout do propasti... Je to stejně šílené jako zabít nejen to dítě, ale i to živé v sobě. Je to něco mezi zemí a nebem, co přijde. Těžko se to vysvětluje, ale vědomí, že jste zabila své dítě, vás sežírá zaživa, dusí, je to jako kámen, který vás táhne ke dnu...
Můj příběh je asi podobný jako jiné. Toužila jsem po dítěti, vdala se. Nějakou dobu se nedařilo, ale pak vymodlené dítě přišlo na svět, ale krachlo manželství. Přišlo 10 let zoufalého vztahu. Život jak ve vězení, kdy jsem jen čekala, až budu schopná se postavit na vlastní nohy a od muže utéct. Roky jsem žila v naději, že chci mít druhé dítě, ale až s mužem, kde bude fungovat láska a dítěti vytvoříme harmonický domov. Rozvod se podařil, až když dceři bylo 11 let. Naději na to začít znovu jsem pořád věřila. A přišla i láska, bohužel s ženatým mužem, kamarádem, o kterém jsem věděla, že mu to doma moc nefunguje a že mně roky miluje. To mi tvrdil i další 3 roky, kdy jsme naše kamarádství "povýšili" a já věřila lásce a doufala. Naivně jsem věřila jeho slovům, že se mnou chce mít ještě dítě, ale myslela jsem, že dítě už mít nemohu (bylo mi 42), roky to nešlo. A na zázraky jsem moc nevěřila. Ale ten zázrak se stal a já šťastná věřila, že teď bude vše jak v tom mém vysněném snu. Ale byl to reálný život. A můj milenec obyčejný chlap a srab. Přece si nenabourá soukolí, když už to tak hezky všechno sladil, přece neodejde z baráku v Hloubětíně za milenkou s dítětem do 1+1. Co přišlo, je jak ve zlém snu. Několik týdnů "rozhodování", doprošování, komunikace přes sms. Když jsem přišla k lékaři zoufalá, že vlastně nevím, lékař se jen zeptal: "Tak co, budeme těhotnět, nebo vypíšeme žádanku?“ Jak jednoduché... Milenec se vypařil, schoval se ve svém soukolí, máma se zhroutila a jen říkala, že jsem se zbláznila, jak to chci zvládat. Se mnou mávaly hormony, zklamání a zoufalství tak, že jsem nebyla schopná vnímat, co chci sama, co chce moje 13ti letá dcera, která byla šťastná, když zjistila, že čekám miminko. Roky toužila po sourozenci. Nebo spíš jsem to věděla, jak moc to dítě chci, ale přišlo mi sobecké přivést na svět dítě, když tím zkomplikuju život všem okolo. Teď zpětně vím, že vše má řešení, ale já tehdy viděla 10 000 nájem a platit z mateřské byt 1+1 a v něm studující dceru a miminko... Byla jsem tak ochromená, že jsem ani nedošla na úřad zjistit, jaké jsou možnosti, jaké jsou příspěvky. Myslela jsem, že je to neřešitelné. Zpočátku jsem jednala. Hnalo mně štěstí a naděje na to, že budu mít druhé vytoužené dítě a že vše zvládnu i sama. V práci se dohodla, že budu moct částečně pracovat z domova. Sháněla jsem byt, ale pod tlakem zoufalství jsem si začala připadat, že jdu hlavou proti zdi, že si jak malá holka chci vyvzdorovat panenku na hraní. A najednou došly síly, byla jsem ochromená a vzdala jsem to. Šla jsem jak na popravu. Probrečela jsem celou dobu od té chvíle, kdy jsem vstoupila na kliniku. Pak už to bylo jak ve snu. Ať si se mnou dělají, co je třeba. Chtěla jsem se zvednout a utéct, ale nešlo to. Byla jsem někde nad sebou.
Co přišlo po tom, je běs... První dny jsem probrečela. První rok jsem byla jak tělo bez duše, jen přežívat, splnit povinnosti a někam zalézt, komunikovat, fungovat. Co bylo uvnitř, nikdo nevidí, ale sežíralo to zevnitř. Pak přišla úleva. Našla jsem si i přítele a žila. Ale nemohla jsem vidět dítě, těhotnou ženu, to byla vždy muka... Nikdy jsem nevěděla, co mě rozhodí, ale jinak to šlo. Bylo to uklizené. Po dvou letech se to začalo vracet čím dál víc. Období úzkostí, stále se vracející myšlenky na to, jak moc bych si přála, aby to dítě bylo se mnou. Ty myšlenky jsou všudypřítomné. Cesta tramvají je k zbláznění. Každou chvíli nastoupí nějaká maminka s dítětem. A já vidím to své, vidím ho vedle sebe a přitom vím, že není a že už nikdy nebude. Vše mi připomíná to, že jsem změnila osud - dětská knížka, dětské obrázky, vše mi vrací, jak moc ráda jsem s dcerou prožívala každý okamžik, každé období, jak moc jsem si přála to prožívat ještě jednou a že už to nikdy nebude, že jsem se dobrovolně vzdala toho, po čem jsem toužila, že jsem se sama odsoudila k tomu, co teď prožívám - stavy úzkosti, myšlenky na to, co jsem udělala, přicházejí v návalech jako když si uvědomíte něco hrozného, a zavalí vás to, přidusí, špatně se dýchá, nervy rozhozené. Každou chvíli brečím kvůli hloupostem a to je to lepší. To jsou chvíle, kdy napětí ve mně alespoň na chvíli povolí... Vše je v této době převrácené. Dřív to bylo jasné, osud rozhodl, dítě se narodí, nějak se s tím popereme... Dítě je štěstí... Teď je možnost jednoduché volby, možnost ovlivňovat osud, ale osud se nedá a vrací nám to...

Ráďa, 27. 1. 2014

Chtěla bych hned na začátku říci, pokud nejste 100% rozhodnuta, nebo nemáte závažné zdravotní důvody, nepodstupujte nikdy, opravdu nikdy interrupci z vlastního uvážení. Fyzicky díky vyspělé medicíně budete ok. Ale psychicky budete na dně a kdo to nezažil, nikdy to nepochopí, že to tak je.
Je mi 37 a mám dvě zdravé děti. Také mám zkušenost se dvěma samovolnými potraty - bylo to vždy do 8. týdne, vše ok, jak po zdravotní stránce, tak po psychické. Lékaři vám vlastně pomohou, když se ve vás embryo nevyvíjí.
Bohužel mám teď čerstvou zkušenost s klasickou interrupcí na základě vlastního rozhodnutí (stihla jsem to ve 12. týdnu - což je hraniční termín). Neplánovaně jsem otěhotněla a i po počátečních pocitech zmatenosti, strachu a představy z budoucnosti jsme se s manželem s touto myšlenkou smířili a na prcka se těšili. Ke gynekologovi jsem se dostala až na začátku 11. týdne. Jsem si říkala, o nic nejde, zatím jsem kromě šílených nevolností v pořádku. Jenomže šok nastal, když mi gynekolog oznámil, že čekám dvojčata. Málem jsem se v ordinaci rozplakala. Manželovi jsem tuto zprávu sdělovala s obavami. Oba jsme byli zmatení, nervozní, vystresovaní, jak to budeme dělat bez pomoci rodiny - protože jsme na všechno sami dva. Momentálně i na jednom příjmu, i když velmi pěkném, takže si nemůžeme stěžovat. Představa, jak budeme zvládat namísto dvou dětí najednou čtyři, byla šílená. Manžel měl v podstatě jasno hned - to nezvládneme. Já děti pocitově chtěla, ale lomcovaly se mnou mateřské city a racionální rozhodování - jak to opravdu organizačně a finančně zvládneme, v mém věku čekat dvojčata může být velmi rizikové, pak strach o to co se bude dít, kdyby manžel přišel o práci apod. Plakala jsem, v noci nespala, stále přemýšlela (musela se rozhodnout rychle, na případný zákrok jsem měla jen týden). Chtěla jsem po manželovi podporu, bohužel jediné, čeho jsem se dočkala bylo: rozhodni se, jak to cítíš, já to budu respektovat. Vůbec mi tímto nepomohl, i když si myslel, že ano...
Mé rozhodnutí nakonec bylo racionální - jdu na interrupci. Vše bude jako dřív. Budeme zase v klidu. I přesto, že na mě v gynekologickém centru byli hodní a vstřícní, zákrok proběhl naprosto profesionálně a fyzicky mě nic nebolí. Psychicky jsem na dně. Předpokládaná úleva se nedostavila. A již několik hodin po narkóze jsem začala pociťovat výčitky a smutek z toho, co jsem provedla. Jsem týden po zákroku a jsem duševně úplně mimo. Nic mě netěší, nebaví, jsem smutná, nešťastná a stále pláču (a mé děti se mě ptají, maminko proč pláčeš?). Měla bych být přeci šťastná, že mám 2 zdravé děti, a milujícího manžela... Ale nic z toho nepomáhá. Vrátit to nejde a cokoliv dělám, myšlenky mám stále na to, proč jsem se tak špatně rozhodla.
Proto radím všem, všechno se dá zvládnout, nerozhodujte se nikdy racionálně, ale svým vnitřním pocitem. Věřte si a vždy si říkejte, že to zvládnete - jak by mi pomohlo, kdyby mi manžel řekl, to bude v pohodě, neboj to zvládneme. Po těchto zkušenostech vím, že bych dobrovolně na interrupci už nikdy víc nešla. Že každé zdravé dítě je dar - přesně tohle mi říkal můj gynekolog. Také mě stále nabádal, ať si vše dobře rozmyslím, když jsem se ho ptala na interrupci. I tehdy, když mi podával do ruky žádost o UPT, říkal: "Je to jen papír, pořád si to můžete rozmyslet a vyhodit tuto žádost, dokud nebudete na stole pod narkózou, pořád můžete rozhodnutí vzít zpět." Škoda jen, že jsem ho neposlechla. Teď toho budu litovat do konce života.

Olga, 27. 1. 2014

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo tři měsíce a pár dní. Poznala jsem hodného kluka, ale před tím jsem měla jiného přítele pouze na sex a bohužel jsem s ním byla těhotná. 14 dní přemýšlení jenom mého, protože on nechtěl rozhodovat za mě, a to mě odradilo a nakonec jsem nerozhodnutá jela do Anglie, kde jsem si nechala udělat potrat v 15. týdnu těhotenství. Pořád jsem čekala, zda napíše zprávu či zavolá, ať to nedělám, ale bohužel se tak nestalo. Dvakrát jsem tabletky vyplivla a nakonec si je vzala a hodinu na to jsem si uvědomila, co jsem to za člověka. Ten pocit po tom, jak mi chybělo v bříšku, že jsem si nechala vzít to, co jsem mohla mít, mě uvnitř zničilo. Probrečela jsem i ten den celý tam a pláču doteď. Proč jsem to dělala, proč jsem si takhle nechala vzít jediný, co jsem mohla mít, moji radost. Nikdy to nedělejte, pokud nejste zcela rozhodnuté a nemáte moc času, budete litovat. Teda aspoň já litovala a lituju dodnes. Nemůžu se na sebe ani podívat, budu na to myslet do konce života.

B., 16. 1. 2014

Jsou to tři dny, co jsem byla na zákroku. U nás to bylo složité. Když sem zjistila, že jsem těhotná, už to bylo 9 týdnů. Nejdříve jsem byla pevně rozhodnutá, že to dítě nechci, jenže když přišla první prohlídka na gynekologii a miminko jsem viděla, začala jsem přemýšlet, že bychom si miminko nechali. Jenže je mi 18 a nějak se na to necítím ještě. Nemohu to ale překonat, ten pocit je hrozný. Teď vím, že bych to už nikdy neudělala, radši snad bych byla svobodná matka. Je to náročné, nejenom že mě bolí strašně břicho, ale ten pocit po té interrupci je hrozný. Brečela jsem hned, co mě probrali z narkózy. Tohle už nikdy nechci zažít, bylo to těžké a já si to budu vyčítat už napořád.

Co může potkat ženu po potratu? Jaké jsou možnosti uzdravení?

Ženy, které z jakéhokoliv důvodu podstoupily umělý potrat nebo o dítě přišly spontánně, provází "něco" vážného, s čím nepočítaly. To "něco" se projevuje různě intenzivně, ale přesto více méně podobně: pláč, pocit viny, nechuť se milovat s partnerem, strach o žijící dítě, vykořeněnost a pocit prázdnoty, nesnesitelný odpor vůči těhotným ženám a stálé myšlenky na zkušenost potratu.

Pokud si nejste jistá, zda právě Vy trpíte tzv. postabortivním syndromem, zkuste si udělat malý test.


Kam dál?


Další vaše zkušenosti po umělém potratu II

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.



Terapie po potratu
Žena, kterou zasáhne traumatický zážitek ztráty dítěte, ať již skrze umělý nebo spontánní potrat, velmi často potřebuje pomoc a doprovázení. Obvykle zůstává s bolestí sama, protože ne vždy umí správně pomoci ti, kteří jsou nejblíže.

Jak je na tom psychika před a po podstoupeném potratu
Abychom lépe porozuměli tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.

Další vaše zkušenosti po spontánním potratu
Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR