Hnutí Pro život ČR bude brzy třicet let. Pomáhá ženám, které se cítí být nuceny k podstoupení potratu. Usiluje o zastavení zabíjení nenarozených dětí v naší zemi. To se ale neobejde bez pomoci gynekologů a bez pochopení jejich myšlení a motivace, aby je bylo možné získat pro pomoc nenarozeným dětem a jejich matkám. To jsou důvody pro objednaný rozsáhlý průzkum agentury IPSOS mezi českými lékaři a sestrami z gynekologických pracovišť v nemocnicích.

K čemu výzkum došel? Jednoduše řečeno, většina gynekologů, kteří pracují v nemocnicích, provádí potraty rutinně, tři čtvrtiny alespoň jednou měsíčně. Zajímavé je, že přes deset procent lékařů nebo zdravotních sester se na umělých potratech vůbec nepodílí. Na většině oddělení se nevedou spory o to, kdo z lékařů či sester se bude na vykonávání potratů podílet. Jen jedno procento udalo, že spor o vykonávání potratu vzbuzuje „silné napětí“. Zajímavé je, že zde se dost liší postoj u lékařů a sester. Zatímco 76 procent lékařů nevnímá spor o to, kdo bude potraty vykonávat, u sester to je jen polovina, tedy padesát procent. Je to zřejmě způsobeno tím, že jsou v delším a bližším kontaktu se ženami a mohou tedy více sledovat dilemata a traumata, která potrat provází. Lze předpokládat, že většina lékařů nebo sester bude mít vlastní osobní zkušenost s umělým potratem, ale ukázalo se, že osobní zkušenost má pouze 28 procent z nich.

Zajímavé je, že třicet procent lékařů a téměř polovina sester si více či méně myslí, že kdo se odmítá podílet na interrupcích, nemá pracovat na gynekologickém oddělení. Reálně v českém systému panují poměrně svobodné poměry. Jen šestnáct procent lékařů tvrdí, že nemá na výběr a musí se na potratech podílet. U sester je to ale už 27 procent. Není však známo, kolik z těch šestnácti procent lékařů by se na potratech nepodílelo, i kdyby tu možnost měli. Deset procent lékařů potraty nedělá nikdy. Statistika bohužel nesdělí detaily – zda si to museli tvrdě vybojovat, nebo zda jim na pracovišti vyšli vstříc.

Mezi zdravotníky má větší či menší pochybnosti ve svědomí jen třináct procent respondentů. Šedesát jedna procent tvrdí, že nemá žádné nebo skoro žádné pochybnosti. Mezi lékaři a sestrami v tomto ohledu není velký rozdíl. Ten je naopak viditelný v případě tvrzení, že „u vad neslučitelných se životem je pro ženu menší trauma ukončit těhotenství v druhém trimestru než donosit a pohřbít mrtvě narozené dítě“. Zde „rozhodně souhlasí“ sedmdesát procent lékařů, ale o třicet procent méně sester.

Jsou zde však i pozitivní zprávy. Respektive alespoň napůl. Lékaři nedělají potraty kvůli penězům. Ačkoliv obecně nemají s potraty problém, primárně se to týká dětí, které mají mít nějaké postižení. Jakmile jde o zdravé děti a mají se tím řešit ekonomické problémy, s potratem rozhodně souhlasí pouhá tři procenta, spíše souhlasí devatenáct procent. Zde je velký potenciál ke spolupráci. Pokud budou gynekologové toto tlumočit ženám, které k nim přicházejí se žádostí o potrat a informují je například o možnostech sociální a ekonomické pomoci, kterou nabízí projekt „Nesoudíme. Pomáháme“, je zde šance na výrazné snížení počtu potratů.

Pomoc postiženým dětem bude delší a náročnější. Je patrné, jak je na lékařských fakultách dlouhodobě výuka etiky tak trochu popelkou. Není to vina lékařských fakult, protože skutečná etika není možná bez kvalitní filosofie. Filosofie, která s jistotou rozlišuje pravdu a omyl, dobro a zlo, je už mnoho desetiletí v troskách. Morálka opírající se o Desatero je vytlačena do pozadí. Následkem toho se u lékařů vyvinul technicistní přístup. Ačkoliv seriály z lékařského prostředí rády zásobují obrazy laskavých a chápavých lékařů, ve skutečnosti je těžké se ubránit tomu, aby nebrali časem pacienty jen jako čísla a diagnózy. Postižené nenarozené děti jsou vnímány jako defektní stvoření, kterých je nutno se zbavit, dokud si to plně neuvědomují.

Průzkum ukázal vlastně takový typicky český výsledek. Zdravotníkům potraty trochu vadí, ale nejsou zuřivě pro nebo proti. Chybí tu ten zuřivý propotratový postoj, jaký má třeba potratový průmysl v USA. Sami je vykonávají, ale většinou nenutí kolegy je vykonávat. V důležitých etických otázkách obvykle zhruba třetina nemá vlastně vůbec žádný názor. I když pro lékaře nejsou potraty morální problém, většina z nich je proti potratu jako řešení ekonomické situace ženy. A to je šance!