Dne 17. října 2009 se v Madridu sešel více než milionový zástup lidí. Protestovali proti návrhu zákona o umělých potratech, který se snažila prosadit socialistická vláda premiéra Zapatera. Ženy měly mít právo podstoupit umělý potrat do čtrnácti týdnů od početí, v případě ohrožení života nebo zdraví ženy či závažných vad na straně nenarozeného dítěte i později. Dívky starší šestnácti let mohly podle něj jít na potrat bez souhlasu rodičů. Přes milion lidí jinak přibližně padesátimilionového národa povstal, aby dal najevo svůj nesouhlas. Zákon prošel.

Španělé jsou národ, který by člověk považoval za vášnivě progresivní, soudě podle zpráv, jež nám o něm přinášejí média. Jenže pak se dozvíte něco o milionu protestujících Španělů odmítající potratový liberalismus. Po změně vlády v roce 2013 protestovalo několik stovek lidí na témže místě naopak proti zpřísnění potratového zákona. Několik stovek z 50 milionového národa! Ještě v roce 2023 se pouze patnáct procent umělých potratů provádělo ve veřejných zdravotnických zařízeních, neboť lékaři tento zákrok odmítají a využívají výhradu svědomí.

Odezdikezdismus
Ne, Španělé nejsou tak „progresivní“, jak jsou prezentováni. Vášniví ale patrně jsou a to vede k jistému španělskému „odezdikezdismu“. Do roku 1985 byly umělé potraty nelegální a Španělky je jezdily podstupovat do Anglie, Walesu či Nizozemska nebo si nechávaly zákrok udělat nelegálně, zejména na nově otevřených klinikách pro ženy. Někteří aktivisté však těmto soukromým klinikám pro „plánování rodiny“ komplikovali činnost. Vláda také příležitostně stíhala zdravotníky, kteří prováděli potraty a státní univerzity odmítaly učit studenty lékařství provádět potraty. V roce 1985 byla prosazena částečná beztrestnost umělých potratů v případech tělesně postižených nenarozených dětí, znásilnění nebo potenciálních duševních či fyzických rizik pro matku. „Rizika pro matku“ byla v následujících letech nejčastější formální záminkou k umělému potratu, jejichž výše přesahovala sto tisíc ročně.

Následuje dosti radikální legalizace umělých potratů v roce 2010, jež přivolala do ulic Madridu zmíněné zástupy. Přijatá legislativa byla hned napadena u ústavního soudu a následujícího roku, kdy se velkou většinou k moci dostává konzervativnější vláda premiéra Mariana Rajoye, začaly snahy o zásadní reformu legislativy, která měla být ještě konzervativnější, než byla legislativa z roku 1985. K tomu už ale nedošlo.

Straší tu Francův duch?
Čím to je, že Španělům trvalo tak dlouho rozvolnit potratovou legislativu? Že by duch generalissima Franca byl tak mocný, že ještě padesát let po smrti straší své Španěly a nedovolí jim se konečně plně osvobodit a vstoupit do krásného nového světa? Nepochybně se najdou tací, kteří budou vážně tvrdit, že Španělé mají ten „fašismus“ tak nějak pod kůží. A mnozí další si vzpomenou, že Španělsko přece byla silně katolická země. To sice ještě nutně neznamená, že by museli svá „katolická veličenstva“ a svůj klérus automaticky milovat, ani k tomu často moc důvodů nebylo. Ale křesťanství s sebou přece nese určité hodnoty, a jste-li v nich po celá staletí věrně vychováváni, někde se to projeví. Ale je to jen spekulace. Určité náznaky její věrohodnosti však přece jen nacházíme.

POUM a CNT
Jeden překvapivý doklad nalezneme v době španělské občanské války v letech 1936 až 1939, kdy národ byl natolik rozchvácen, že byl ochoten navzájem se vyvražďovat. Ani na radikální levici v otázce umělých potratů zdaleka nepanovala taková shoda, jakou bychom očekávali, něco podobného je přitom v jiných zemích ojedinělé. Jediná ženská organizace prosazující právo na svobodný potrat, byla ženská sekce trockistické Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM), v jejíchž řadách bojoval také George Orwell. Jinak ani levicově smýšlející Španělky nepovažovaly umělé potraty za dobrý způsob své emancipace.

Pak to byli anarchisté sdružení v Národní konfederaci práce (CNT), ironií osudu nebo spíše kouzlem nechtěného to byli převážně svobodomyslní muži, kteří si vzali propotratovou agendu za svou a kterým konec konců přináší největší výhody v jejich životním stylu.

Fascinace sexem a eugenikou
Členem CNT byl též Félix Martí Ibáñez, španělský humanista, lékař a spisovatel, žák a stoupenec slavného Josého Ortegy y Gasset. Ibáñezův záběr byl široký: zabýval se výtvarným uměním, antropologií, psychologií i psychiatrií, starověkou historií i geografií – zkrátka prakticky vším, na co si vzpomenete. Byl ale též anarchistou a znalcem marxismu. Ve své dizertační práci se zabýval historií psychologie a fyziologie mystiků v Indii a srovnáním východního a západního myšlení. Byl ale především neúnavným stoupencem eugeniky a nové vědy o sexualitě. Od roku 1934 publikoval na stránkách časopisu Estudios rozsáhlý soubor článků pod titulem „Eugenika a sexuální morálka“. Žádal v nich sexuální osvětu a sexuální naplnění v jeho pojetí mnohdy nabíralo až mystický ráz – zjevná inspirace východním myšlením, ale i Ortegou y Gasset, pro nějž byl klíčovou věcí materiální „život“, myšlení a duchovní hodnoty jen jeho biologickou funkcí.

Fascinace sexem a eugenikou – pro tehdejší intelektuály dva charakteristické rysy, které se nás od těch dob pevně drží. Sex však krom své mystické, relaxační a revoluční stránky má i jeden vysloveně reakcionářský prvek: může při něm dojít k početí dítěte.

Ibáñez byl nejen teoretik, ale též praktik. Byl ředitelem všeobecné zdravotní a sociální pomoci Katalánska a za války prosazoval politiku zvanou „eugenická reforma“. Pod jeho taktovkou vyšel v roce 1936 dekret o legalizaci umělých potratů do dvanáctého týdne těhotenství, jejž podepsal předseda autonomní katalánské vlády Josep Tarradellas a byl platný až do porážky republikánů Francem.

Jednotná „antifašistická“ fronta
O zavedení této propotratové legislativy na celém území Španělska, které ovládali republikáni, usilovala též historicky vůbec první žena ve španělské vládě – Federica Montsenyová. Ta pocházela ze starého anarchistického rodu, její otec byl mimochodem vyhoštěn ze země v procesu s anarchisty obviněnými ve věci bombového útoku na procesí Božího Těla, při němž v roce 1896 zahynulo devět lidí. Jejich vina se dodnes neprokázala, ale celá akce byla plně v souladu s tehdejšími praktikami silně antiklerikálně zaměřených anarchistů.

Montsenyová prosazovala jednotnou frontu „antifašistů“, která podle ní byla nezbytná pro rozvoj anarchismu ve Španělsku. Anarchisté z CNT byli přizváni do vlády, Montsenyová pozvání přijala a v republikánské vládě Francisca L. Caballera získala post ministryně zdravotnictví a sociální pomoci. V očích radikálních anarchistů se tím zpronevěřila základní myšlence anarchismu – antietatismu. Sama svůj krok zdůvodňovala potřebou zadržovat ve vládě stále sílící komunisty, kteří byli z pohledu anarchistů nebezpečím pro revoluci. Ve své funkci sice kromě jiného podporovala výstavbu sirotčinců, zařízení péče o děti, jejichž matky pracovaly, bojovala proti prostituci, ale také prosazovala plánování rodičovství a sexuální výchovu. Zmíněný propotratový zákon se jí však prosadit nepovedlo. Autonomní Katalánsko, tato bašta anarchismu, tak zůstalo až do vítězství generála Franca jediným regionem, kde byly komunisty legalizovány potraty.

Potraty a eugenika ve službách proletariátu
Eugenika byla ideologickým rámcem, v němž se tyto snahy prosazovaly. Někoho to může zarazit. Eugenika dnes nemá dobrou pověst a spojujeme si s ní spíše nacistické Německo. V této době však byla široce rozšířeným, přijímaným a uznávaným odvětvím, ve své podstatě založeným na darwinismu. Ten jí také propůjčil falešný punc vědeckosti.

Anarchista Ibáñez toužil po vybudování „eugenické kultury“. Když se v roce 1936 stal ředitelem Sanitat i Assistència Social (Sanitární a sociální péče, neboli SIAS), jeho cílem bylo „zasít do čtyř větrů nový společenský řád“. Právě on stál za rozvojem potratových zařízení v Katalánsku. Dekret o potratech z prosince 1936 byl součástí programu socializace zdravotnictví a reorganizace hygienických služeb, který se zakládal na dlouholetých zkušenostech odborového svazu zdravotníků CNT. Slovy samotného Ibáñeze: „Potraty vystupují z utajení a ze sféry nekompetence, v níž se nacházely doposud, a stávají se eugenickým nástrojem ve službách proletariátu.“

Několik nemocnic v Katalánsku začalo provádět potraty, ale nebyl o ně valný zájem. Pro Ibáñeze to byl důkaz, že jeho dekret funguje: legalizací potratů chtěl dosáhnout snížení jejich množství. Že by za tím mohly stát ještě jiné důvody, mu na mysl nepřišlo, neboť konečným ideologickým cílem přece bylo bojovat proti „katolické sexuální morálce“. Ostatně v určitých anarchistických kruzích se tehdy dokonce spekulovalo třeba o eutanazii v případě těžce postižených lidí. Jak vidno, nacisté nebyli ve svém úsilí osamoceni. Šlo spíš o ducha moderní doby, jejž se nacistům jen podařilo nejdokonaleji uvést do praxe.

Osvobozené ženy
S Ibáñezem též spolupracovaly ženy ze sdružení Mujeres Libres (Svobodné ženy), jimž „vědecká“ eugenika rovněž nebyla cizí. V otázce umělých potratů se s ním však plně neshodovaly. Podle svých slov chtěly být „uvědomělou a odpovědnou ženskou silou, jež působí jako předvoj revoluce“. Chtěly osvobodit ženy z jejich trojího otroctví: otroctví nevědomosti, otroctví být ženou v tehdejším Španělsku a otroctví být dělnicí v kapitalistické ekonomice. Na programu měly též záslužné body: ženy po porodu by neměly pracovat, ale být s novorozenětem; v „Domě mateřství“ rozvíjely mimo jiné tzv. „vědomé mateřství“; vzdělávaly matky v otázkách fyziologického fungování jejich těla, učily je sebepéči, hygieně, ale třeba i o důležitosti hodnotné stravy. V rámci „Institutu puerikultury a maternologie Louise Michela“, který založily v únoru 1938 v Barceloně, se zabývaly vhodnou péčí o miminka. Tento institut poskytoval lékařské služby pro matku a dítě, mateřské poradenství a poskytoval finanční pomoc. Kladly též důraz na kojení namísto používání kravského nebo průmyslově vyráběného mléka.

Je v tom celém jeden paradox: anarchisté musí své eugenické myšlenky do lidu „zasévat“ shora, neboť onen posvátný lid jim nerozumí. Zasévat prostřednictvím státní moci, intelektuálů a funkcionářů. Jenže prvním přikázáním anarchismu je přece spontánní, autentická akce širokých lidových vrstev...

Hispánská eugenika
V roce 1939 v občanské válce zvítězila vojska Francisca Franca a tím byla ve Španělsku na několik desetiletí jakýmkoli anarchistickým experimentům učiněna přítrž. Ne tak eugenikům.

Lékaři ve frankistickém Španělsku měli dvě povinnosti: být morálními ochránci reprodukce Španělů a poskytovat na vědeckém základě postavené lékařské služby. Z náboženských důvodů byly zásadně zapovězeny prostředky negativní eugeniky: umělé potraty, antikoncepce a eutanazie. Přijímaná byla naopak takzvaná eugenika pozitivní, tedy snaha o šíření žádoucích znaků v populaci.

Už ve třicátých letech se v pracích psychiatra Antonia Valleja-Nájery (1889–1960) rozvíjela myšlenka „hispánské eugeniky“. Jeho pojetí eugeniky nespočívalo na čistě biologickém rasovém základě jako v Německu, v tom ho brzdila jeho katolická víra a tím se odlišoval též od latinskoamerické „latinské eugeniky“, vyznačující se fašistickým novopohanským blouzněním. Podobně jako anarchista Ibáñez byl teoretikem a naneštěstí i praktikem: „vědecky“ zkoumal zajaté republikány a pátral u nich po „rudém genu“, jenž v člověku vyvolává degeneraci. Marxismus je podle něj duševní nemocí a nutně přitahuje psychopatické osobnosti. Rovněž stál za praxí odebírání „rudých“ dětí z rodin odpůrců režimu, které byly následně dávány do rukou frankistických rodin či do sirotčinců. Dodnes není jisté, kolik takových dětí bylo, počty se pohybují mezi dvanácti a třiceti tisíci, ale z neznámých důvodů se k přesnému číslu nikdo nedobral. Po válce se Vallejo-Nájera stal profesorem psychiatrie na Madridské univerzitě a je jedním ze šestnácti zakladatelů španělské psychiatrické společnosti.

Nehezcí Španělé a co s tím
Velkým trápením Valleja-Nágery bylo, že Španělé jsou fyzicky poněkud „nedokonalí“, znal to dobře z vlastní zkušenosti, vždy když se podíval do zrcadla. Nepříznivou realitu bylo potřeba napravit. Ve svém díle Eugenesia de la Hispanidad y la regeneración de la raza (Hispánská eugenika a obnova rasy) z roku 1937 definoval pojem „španělství“ jako specifickou směs určité spirituality a náboženství. „Není možný silný rod bez zdravé přípravy mládeže na manželství, a to prostřednictvím katolické morálky. Tento malý čin je nepatrným příspěvkem k povznesení vlasti.“ Hlavní příkaz jeho eugenického programu zněl: obnovit dřívější historickou velikost Španělska prostřednictvím očisty politického těla. Vallejo-Nágera sice oslavoval „raza hispánica“ (hispánskou rasu), ale odmítal negativní eugenická opatření na její ochranu. „Obnova rasy,“ tvrdil, „musí být nutně založena na obnově instituce rodiny, protože rodina konstituovaná v souladu s tradičními zásadami křesťanské morálky je líhní společenských ctností, štítem proti zkaženému sociálnímu prostředí, posvátnou zásobárnou tradic.“ Prostřednictvím pozitivní eugeniky měla nakonec vzniknout nová španělská biologická elita, „aristocracia eugenésica“ (eugenická aristokracie), jež by zosobňovala rasovou vitalitu Španělska a jeho globální nadřazenost.

Jako katolík si byl Vallejo-Nágera dobře vědom také odporu církve vůči zasahování do manželství a reprodukce. Přišel tedy se svérázným řešením: zavedl dobrovolné eugenické předmanželské poradenství. Poradci měli studovat rodokmeny budoucích manželů, určovat jejich „biosociální diagnostiku“ a měli přístup k jejich „psychobiogramům“. Součástí eugenického poradenství bylo také poučení o eugenických zásadách důležitých pro budoucí rodiče.

Encyklika Casti connubii
Katolicismus pojil myšlení Valleja-Nágery s Francovým režimem. To pro něj bylo jistě výhodné. Jenže jako katolík byl svým učením i svými činy jednak v přímém rozporu s encyklikou Casti connubii papeže Pia XI. a jednak se samotným učením katolické církve. A musel to vědět. Vždyť už roku 1930 vyšla encyklika papeže Pia XI. Casti connubii. V ní papež explicitně odsoudil moderní „vědeckou“ eugeniku i její aplikaci. Zamítl v ní tehdy obvyklé „eugenické zákony“, které zapovídaly manželství a početí „nedostatečně zdravým“ jedincům, nebo dokonce umožňovaly umělý potrat. Státní či jakákoli veřejná moc nemá podle encykliky mít žádný vliv nad „údy svých poddaných“. Ani z důvodů eugenických, ani z jakýchkoli jiných nesmí taková moc ublížit tělu člověka a sahat na jeho neporušenost.

Bohorovnost vědeckého pokroku
Co má společného fantazírování anarchistických i hispánských eugeniků s vražděním německých nacistů a „reprodukčními právy“ současných liberálů všech odstínů? Pojí je bohorovnost. Punc vědeckosti těmto lidem propůjčuje lesk a slávu v očích vlastních i v očích veřejnosti, jejich údajný vědecký přístup jim dává legitimitu manipulovat stvořením a směřovat ho k cílům a ideálům, které si sami stanovili: k neporazitelným plavým Germánům, hezkým Španělům, dokonalému životu až na kost osvobozeného individua.

Zdá se, že v onom kdysi katolickém Španělsku vítězí posledně zmíněný ideál. Ale stejně se člověku neodbytně vrací ta představa: před pouhými patnácti lety vyšel do ulic Madridu možná až milionový dav. Milionový zástup kvůli nenarozeným dětem, kvůli „shlukům buněk“. Ve Španělsku, v Evropské unii 21. století. Navzdory anarchistům, navzdory blouznění psychiatra Valleja-Nágery, navzdory „reprodukčním právům“.