Asi si nešlo nevšimnout těch tváří naplněných štěstím a pohnutých dojetím, když Francie 4. března 2024 vložila do ústavy právo na potrat. Jejich fotografie přinesla snad všechna důležitá světová média. O pět dní později se na webu veřejnoprávního rozhlasu objevil článek, který jen stěží potlačoval radostně galský élan vital. Autor v něm citoval slova francouzského prezidenta Macrona, jež pronesl po schválení ústavního dodatku: „Boj prolnutý slzami, dramaty a zničenými osudy.“ Veřejnoprávní novinář to okomentoval: „Přesně těmito slovy francouzský prezident Emmanuel Macron stvrdil zápis práva na potrat do francouzské ústavy.“

Cítíte ten revoluční elán? Skoro to působí, jako by si ve Francii zopakovali svržení monarchie. „Pečeť republiky stvrdila dlouhý boj za svobodu. Francie má jako první v ústavě právo na potrat,“ hlásá titulek článku na webu českého veřejnoprávního rozhlasu.

No dobře, chtělo by se napsat: tak jste vyhráli dlouholetý boj. Nad kým ale vlastně? Nad těmi nejbezbrannějšími? Teď už je můžete likvidovat s patřičnou hrdostí a potlačit přitom i poslední zbytky svědomí. Zajímavé je ale na celé té věci něco jiného. Otázka potratů ve Francii, ale patrně i jinde ve světě, většinu obyčejných lidí nezajímá. Právem „svobodně nakládat s vlastním tělem“ se zabývá jen hrstka aktivistů, intelektuálů, novinářů a politiků. A to z obou stran – pro-choice i pro-life (což je pochopitelně i případ našeho Hnutí Pro život ČR). Obyčejným lidem, pokud se jich to zrovna osobně aktuálně nedotýká, je to šumák. Řeší zcela jiné nesnáze. Desetiletí pečlivé mravní sterilizace mediální, školní i (pop-)kulturně-umělecké naučilo „lid“ stavět se vůči takovýmto etickým otázkám neutrálně, až lhostejně. A když se podíváte, co všechno za problémy řeší v současnosti třeba právě Francouzi, v jistém smyslu tomu i rozumíte.

Co ale vede zmíněné aktivisty, novináře apod. k tomu euforickému pocitu? Odkud ta revoluční vášeň? To je záhada. A je třeba říct, že ve valné většině to nepochybně nejsou zlí či nějak vyšinutí lidé. Nejsou to netvoři a mají svědomí. V některých případech možná až selektivně přecitlivělé. Je to zřejmé: otázka umělých potratů z nějakého důvodu přivádí lidi k šílenství. I jindy vyrovnané a spravedlivé lidi popadne běs. Vy vážně chcete omezovat práva žen? Chcete omezovat jejich svobodu? Jak se stalo, že likvidace nenarozených dětí se stala symbolem společenského dobra a pokroku?

Gilotina za potrat?
„Ještě v polovině 20. století ženám, které podstoupily ve Francii potrat, hrozila gilotina.“ Tato slova měl rovněž pronést prezident Macron ve výše zmíněném proslovu. Má pravdu, prezident. V letech 1942 až 1944 skutečně za potrat hrozil trest smrti gilotinou. Patrně jen shodou okolností to bylo zavedeno v době, kdy část Francie okupovali němečtí nacisté a v její jižní části vládl kolaborantský vichystický režim maršála Petaina. Petaina ani německé okupanty s jejich specifickou novopohanskou antropologií jistě nelze podezřívat z nějakého pro-life sentimentu a vážně ne: nacisté ani petainovci nebyli pro-life aktivisté. Po osvobození Spojenci byl drakonický trest ihned zrušen. Zákon byl tedy v platnosti dva roky. V půli 20. století, jak pravil prezident.

Z vůle francouzského státu byl za potrat ukládán trest smrti naposledy v roce 1792. Trest zrušila první francouzská republika. Tehdy se změnil trestní zákoník a nově byl za potrat trest do dvaceti let vězení. Další novela z roku 1920 trest odnětí svobody zmírnila na pět let a pokutu pro vykonavatele a na až tři roky pro ženu, jež potrat podstoupila. Následně byl umělý potrat překvalifikován na přestupek. Současně s tím novelizovaný zákon zakazoval používání antikoncepce s odůvodněním, že je třeba, aby se rodily nové děti, které nahradí úbytek obyvatelstva, zejména akcelerovaný v důsledku první světové války. Měsíc před vypuknutím druhé světové války se trestní francouzský zákoník ještě zliberalizoval a začal povolovat potraty v případě ohrožení života matky.

Zhušťování reality
Můžeme si oddechnout, prezident ani novinář nelhali. Pouze zhušťovali realitu. Gilotina ženám skutečně za nacistů „hrozila“. Dokonce si troufáme tipnout, jaký konkrétní případ měl prezident na mysli, neboť byl tento trest na ženě uplatněn pouze jednou jedinkrát a byl o něm natočený film. Jde o snímek Ženská záležitost slavného francouzského režiséra nové vlny Clauda Chabrola, jehož světová premiéra se konala na filmovém festivalu v Benátkách. Vypráví o Marii-Louise Giraudové, faiseuse d‘anges („andělíčkářce“), matce dvou dětí, jejíž manžel se vrací z prohrané války jako invalida. Vládne bída a Marie-Louisa od vypuknutí války pronajímá pokoje prostitutkám v Cherbourgu. Následně začne provádět potraty, obě ty práce spolu jistě souvisí. První umělý potrat ještě uskuteční jako „službu“, pak si z toho udělá výhodný byznys. V lednu 1942 se jeden z potratů nezdařil a pacientka po dvou týdnech zemřela na sepsi. Giraudová uskutečnila celkem 27 potratů. Kritickým se jí stane nešťastné manželství s válečným invalidou. Ten pracuje jako pouhý pomocník na stavbě, kdežto ona sní o lepším životě, o „seberealizaci“. Nakonec ji manžel udá, ona se ocitne před soudem a dne 30. července 1943 je popravena – jako jediná žena popravená ve Francii za tento čin.

Zdá se, že prezident mohl narážet právě na tuto kauzu, kterou většina vzdělané Francie díky knize a filmu nepochybně zná. Emocí je zde dost na to, aby to v daném kontextu správně zafungovalo a spustilo v člověku žádoucí – pohoršené – reakce. Mentální vzorec může vypadat třeba takto: zlí muži, poháněni patriarchátem, za války pořádali pogromy na svobodomyslné, nezávislé ženy, které šly na potrat, jenž řešil jejich nesnadnou životní situaci. Ústavním zákonem jsme tomu vyjádřili jasné ne a jde o velký skok pro lidstvo. Argumentační dělostřelecká příprava pro úsilí prosadit potrat jako základní lidské právo v celé Evropské unii právě proběhla.

Latinský eugenik
Když už jsme se ocitli zrovna ve vichystické Francii, chvíli v ní ještě zůstaňme. Tato pro nás poměrně neznámá epocha francouzských dějin nám může ještě mnohé říct o dnešku a kořenech jeho současných tradic.

Raymond Alexandre Turpin (1895–1988) byl jedním z nejvýznamnějších vědců minulého století. Byl to pediatr, genetik – a eugenik. V týmu vědců odhalil chromozomální příčiny Downova syndromu a významně přispěl k prenatální diagnostice, jež je v současnosti takřka denním chlebem – v řadě případů spíše noční můrou – každé těhotné ženy.

Označován byl též za „pediatra-eugenika“ a byl velmi činorodým členem Société française d‘eugénique (Francouzské eugenické společnosti). Smyslem eugeniky je podle Turpina prosazovat opatření na „snížení počtu novorozenců, které společnost považuje za nežádoucí“, tedy v překladu – umělé potraty. Pro tuto činnost měl krom profesních i skvělé předpoklady ideologické.

V roce 1937 se v Paříži uskutečnil první „latinský eugenický kongres“. Na tomto kongresu se sešly zástupci zemí „latinské kultury“, v první řadě lékaři a antropologové z Francie, Itálie a Rumunska, v řadě druhé pak třeba Mexičané či Argentinci. Jejich společnou vizí byla starořímská koncepce „velké a zdravé rodiny“. „Hodnotově“ byli tedy vážení vědci zakotveni v jakémsi blouznivém novopohanství, tehdy v politické rovině zastoupené zejména fašistickou Itálií. Turpin zde odprezentoval svůj výzkum „mongolismu“ a svou práci o věku rodičů a vlastnostech jejich potomků v závislosti na počtu dětí a pořadí narození.

Pak přišla válka a Turpin, tehdy už věhlasný vědec, patřil mezi nejplodnější autory v oblasti eugeniky a genetiky za vichystického režimu: „Je nutná povinná profylaxe [soubor činností a praktických opatření, které znamenají ochranu před určitou nemocí – pozn. red.], založená na studiu dědičných a vrozených chorob. Je ze sociálního hlediska moudré podporovat materiálními výhodami narození nemocných dětí, za které bude zodpovědná společnost?“ A právě v této souvislosti zahájil na svém oddělení výzkum „mongolů“ z hlediska genetických predispozic a přišel s hypotézou „mongolismu“ způsobeného chromozomální anomálií.

Navzdory svému angažmá za kolaborantského režimu Raymonda Turpina jeho slavná chvíle teprve čekala po válce. Jeho myšlenky přitom představují kontinuitu mezi eugenikou třicátých let, inspirovanou sociálním darwinismem ve Francii, Británii, Spojených státech i nacistickém Německu, a rozvojem lékařské genetiky v padesátých letech 20. století.

Trizomie 21
Po válce byl Turpin jmenován vedoucím oddělení v nemocnici Trousseau. Zde se k němu přidali dva o generaci mladší kolegové, lékař Jérôme Lejeune a badatelka Marthe Gautierová, a spolu s nimi odhalil příčiny „mongolismu“: děti s Downovým syndromem mají 47 chromozomů, přičemž jeden malý chromozom se objevuje v trojkombinaci namísto dvojkombinace (disomie). Od roku 1960 byl tento chromozom označován jako chromozom 21 a „mongolismus“ se začal označovat jako trizomie 21.

Zatímco Turpin zůstal „eugenikem“, tím, který likvidací „slabých kusů“ zbavuje společnost přítěže, zcela v protikladu k základním všelidským – křesťanským – hodnotám, věřící katolík Lejeune z toho vyvodil přesně opačné závěry. Odmítal eugenické potraty a celoživotně doprovázel rodiny i děti trpící touto genetickou chorobou. Byl v tom stále důraznější a přesvědčivější, až ho to stálo vědecký kredit a doslova pronásledování ze strany aktivistů, zatímco Turpin zůstal ctihodným „otcem moderní genetiky“.

Zde jsme narazili na další střípek do mozaiky současného diskurzu o potratech. Zastánci potratů se krom všudypřítomné individuální svobody hájí také vědou. Hloupé na tom je, že o tom ona věda právě nic neví. Věda nic neříká o počátku a hodnotě lidského života. Věda sehrává tak trochu mefistofelskou úlohu: je dobrý sluha, ale zlý pán. Kdejaký ideolog či zbrojař si z výsledků vědeckého bádání vyvodí právě to, co se mu hodí do krámu: atomovku či Temelín. Pravá povaha současného diskurzu o potratech nemá co do činění s vědou, ale právě s eugenikou, ideologickým blížencem všech těch „moderních vědeckých“ pohledů na člověka coby zvíře s rozumem či pouhou součástku společnosti či státu. A k nim nepochybně patří i onen zlý duch, kterého dnes s takovou oblibou vyvolávají nejrůznější „lidskoprávní“ aktivisté – fašismus.

Gisèle a Marie
Zastavme se ještě u jednoho momentu promluvy našeho prezidenta: „Francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém projevu připomněl několik žen, které bojovaly za ženská práva. Mezi nimi například advokátku Gisèle Halimiovou, která v sedmdesátých letech obhajovala nezletilou dívku souzenou kvůli tomu, že po znásilnění podstoupila potrat.“ Toto je jedna z těch tragických záležitostí, kterou zastánci potratů velmi rádi vytahují, jelikož je citlivá: otěhotnění po znásilnění. Je to záležitost současně zvláště nechutná, jelikož se přitom v argumentačním boji zneužívají oběti zločinu. Zavrženíhodnost spočívá rovněž v její manipulativní podstatě: jde o situaci natolik výjimečnou, že s reálnými příčinami, proč ženy chodí na potrat, prakticky nesouvisí, ale dobře se to hodí jako beranidlo k prosazování vlastní agendy.

Jak to tedy tehdy v těch sedmdesátých letech bylo? Šestnáctiletá Marie Claire Chevalierová byla znásilněna svým o dva roky starším kamarádem, otěhotněla a podstoupila umělý potrat, na němž se podílela její matka a dvě další známé. Kamarád ji následně udal, protože se chtěl vyhnout obvinění ze znásilnění.

Obhajoby dívky a ostatních zúčastněných se ujala právnička Gisèle Halimiová. Ta pocházela z židovské rodiny berberského původu, narodila se roku 1927 v Tunisku, jež tehdy patřilo Francii. Můžeme směle říct, že byla lidskoprávní aktivistkou v pro nás již povědomém slova smyslu. Zastupovala kupříkladu příslušníky Národně-osvobozenecké fronty Alžírska proti francouzským kolonistům. Spolu s filozofickými hvězdami Sartrem a Russellem se angažovala proti válce ve Vietnamu apod. Před soudem se jí podařilo znásilněnou dívku očistit. Lidsky pochopitelná věc. Nicméně v těchto citlivých tématech nikdy nic není až tak průzračné.

Táž lidskoprávní právnička se v roce 1971 podepsala pod takzvaný „Manifest 343 cour“ [nejde o francouzské slovo, ale skutečně o „coury“] Simone Beauvoirové, partnerky filozofa Sartra a autorky bible současného feminismu Druhé pohlaví. Zmíněný manifest byl zveřejněn v časopise Le Nouvel Observateur s podpisy 343 žen, které hrdě uvedly, že podstoupily nelegální potrat. Petice obsahovala jména mnoha známých osobností z plejády tehdejší francouzské kulturní fronty: hereček Catherine Denevueové a Jeanne Moeauové, spisovatelky Marguerite Durasové či režisérky Agnès Vardové. Cílem manifestu bylo poukázat na rozšířenost potratů ve francouzské společnosti, navzdory jejich ilegalitě, a vyzvat k jejich legalizaci. Jako obvykle byl hlavní argument poskytnout ženám „bezpečí a hygienické prostředí“ pro jejich provedení.

Že druhou stranou mince hygienického legálního potratu na žádost je zbavení žen jakékoliv ochrany před přinucením k podstoupení legálního potratu, se přehlíží. Tyto ženy potřebovaly nějaký mediální výstřel, aby se jim podařilo prosadit svůj záměr. A oním výstřelem ke spuštění revoluce byl případ Marie Claire Chevalierové. Že funguje dodnes, toho budiž svědkem nikdo menší, než současný francouzský prezident.

Člověkem tehdy, kdy chceme
Náš pravidelný čtenář už ten příběh zná, vše už pak proběhlo jako obvykle. Cíle bylo dosaženo, hráz prolomena. Tak jako v téže době i v sousedních zemích se rovněž ve Francii na legislativní bázi otevřela brána do světa, v němž je možné libovolně definovat, kdy se člověk stává člověkem. Do světa, v němž dnes žijeme. Zcela klíčová otázka po tom, co je člověk jakožto člověk, se stává prostorem pro „demokratický“ názor, pro „volbu“, ne nepodobnou té, jestli „startku, nebo spartu“, jak zpívá Jarek Nohavica v jedné písni.

Tak podle zákona z roku 1975 se člověk stává člověkem od desátého týdne těhotenství. V roce 1988 se zákonodárci rozhodli, že člověk se stává člověkem až od dvanáctého týdne a do té doby je možná jeho legální likvidace. Současně větší část nákladů za potrat přebírá systém sociálního zabezpečení.

Francie je mimo jiné též první zemí, která v témže roce legalizovala používání potratové tablety Mifepriston a umožnila její použití do sedmého týdne těhotenství pod dohledem lékaře. Roku 2002 zákonodárci posunuli vznik člověka do čtrnáctého týdne těhotenství.

Nyní tedy nastává okamžik, kdy je možno zapět Marseillaisu, neboť francouzský stát se ústavním zákonem zaručuje, že člověk se stává člověkem tehdy, kdy chceme. Člověk se stává člověkem tehdy, když je to naše vůle. Člověk se postupně stává sám sobě stvořitelem. Že by se tohle poselství skrývalo kdesi hluboko coby prapříčina onoho na pohled matoucího, euforického nadšení hrstky propotratových aktivistů?