Jedním z důvodů odmítání vakcín proti COVID-19 je využití buněčných linií, které byly vyrobeny z tkání potracených nenarozených dětí. Tyto fetální linie jsou však běžně používány pro přípravu vakcín již celá desetiletí. S ohledem na ochranu lidského života se aktuálně zdá důležitějším hlediskem klasická zásada vyučovaná na lékařských fakultách „primum non nocere – především neškodit“. Ctnost obezřetnosti radí nespěchat a vyčkat, jak se očkování v delším časovém horizontu projeví u těch, kteří se dobrovolně rozhodnou dát své zdraví k dispozici vakcinačnímu projektu.

Je nesmírně obtížné ověřovat důvěryhodnost informací o očkování proti onemocnění COVID-19. Jedná se o vysoce odborné téma, kde není ani pro samotné lékaře často zřejmé, kdo je pro danou oblast vlastně kompetentní – virolog, vakcinolog, biochemik nebo třeba molekulární genetik. Kdo vznese pochybnost nad bezpečností rychle vyvinutých vakcín, je veřejně dehonestován jako konspirátor nebo naivní hlupák šířící dezinformace. Objem potenciálního zisku farmaceutického průmyslu z globální vakcinace je ale tak astronomický, že zvýšená opatrnost je na místě.

V červenci 2020 pozastavil Evropský parlament a Rada EU platnost GMO legislativy (geneticky modifikované organismy)¹ týkající se vývoje a výroby léčiv proti onemocnění koronavirem. Extrémně se tak zkrátilo několikaleté prověřování dlouhodobých vedlejších účinků nových druhů vakcín a těm, kteří se chystají nechat očkovat v prvních vlnách, nezbývá než doufat v jejich bezpečnost.

V souvislosti s apely odborníků, celebrit a politiků na solidaritu a morální povinnost chránit zranitelné stojí za povšimnutí, že výrobci udávají téměř 95ti procentní účinnost vakcín proti COVID-19.² Je skutečně třeba, aby se mimo indikovanou skupinu, která má po očkování de facto jistotu nenakažení, vystavovali ostatní lidé možným komplikacím nových vakcín? Nedochází k převrácení přirozeného mravního řádu, budeme-li chránit nejprve náhodné kolemjdoucí, pak své známé a teprve na posledním místě své nejbližší a sami sebe?

Technologie tradičních vakcín
V roce 1972 byla v Holandsku uměle potracena zdravá nenarozená holčička. Její ledviny použil počátkem roku 1973 kanadský vědec Frank Graham pro vytvoření buněčné linie HEK 293 („Human Embryonic Kidney cells“ – lidské embryonální ledvinové buňky) pojmenované podle 293. pokusu, kdy dokázal změnit buňky tak, aby se dělily nekonečně. Vytvořil tím zdroj buněk, na nichž se už téměř padesát let kultivují a testují vakcíny, včetně těch nejnovějších proti onemocnění COVID-19.³

Každé české dítě má být povinně očkováno proti zarděnkám.⁴ Vakcíny proti zarděnkám, spalničkám, příušnicím, adenovirům či vzteklině jsou kultivovány na buněčné linii WI-38, která byla získána v 60. letech minulého století z plic holčičky potracené ve třetím měsíci těhotenství.⁵ Podobně vznikla z plicní tkáně buněčná linie MRC-5⁶, která se také používá na výrobu vakcíny proti zarděnkám a dále proti planým neštovicím, dětské obrně či hepatitidě A. Buněčná linie PER.C6 získaná v roce 1985 ze sítnice 18ti týdenního nenarozeného dítěte⁷ se používá na klinické testování vakcín proti ebole, chřipce, malárii, tuberkulóze a HIV⁸.

Etické hodnocení použití fetálních buněčných linií
Problematice užití vakcín připravených na buněčných liniích vyrobených z buněk odebraných z potracených nenarozených dětí se věnovala Papežská akademie pro život už před patnácti lety v prohlášení „Mravní úvahy ohledně vakcín připravených z buněk získaných z potracených lidských plodů“ z 5. července 2005⁹. Následně v roce 2008 Kongregace pro nauku víry v instrukci „Dignitas personae“¹⁰ zopakovala důvody, proč je možné ze závažných důvodů připustit použití vakcín: produkce existujících buněčných linií nevyžaduje potrácení dalších nenarozených dětí a zlý skutek je natolik časově i kauzálně vzdálený od příjemce vakcíny, že se nejedná o přímou spolupráci se zlem. Dokumenty však zdůrazňují, že nelze jen vakcínu pasivně přijmout, ale je nutné se aktivně zasazovat o vznik alternativních léčiv a distancovat se od zavrženíhodného způsobu výroby. Současná debata proto spíše vypadá jako odvádění pozornosti od problému většího - nedostatečného prověření nežádoucích vedlejších účinků nových generací vakcín kvůli extrémnímu zkrácení celého testovacího procesu.

Netušené možnosti vakcín druhé generace
Nové vakcíny druhé generace proti COVID-19 (proteinové, rekombinantní, vektorové) sice nemají mnoho společného s principem, na kterém fungují tradiční vakcíny používané po desetiletí, ale fetální buněčné linie pro kultivaci a testování stále využívají. Vektorové vakcíny proti COVID-19, které již objednala Česká republika¹¹ (viz Přehled), nepoužívají oslabený přirozený vir, aby se na něm imunitní systém člověka vycvičil k boji proti viru, ale jedná se o laboratorní geneticky modifikovaný produkt, který genetičtí inženýři přenesli do neutrálního viru-vektoru.¹² Ten se pak množí na lidských buněčných liniích.

Radost vědců nad funkčností nové technologie vakcinace je pochopitelná. Výhodou vektorových vakcín je levnější a rychlejší masová výroba geneticky modifikovaných vektorů (virů) a především možnost umístit do retroviru více bílkovin (proteinů, vzorků), proti kterým má tělo bojovat. Otázkou je riziko nezamýšlených důsledků při manipulaci s genetickou informací. Ověřit, jak efektivně vakcína zabrání dané nemoci, lze poměrně rychle. Zjistit vedlejší zdravotní rizika je problém nesrovnatelně větší, a proto běžně probíhá několikaleté testování, aby se bezpečnost vakcín skutečně prokázala.

mRNA vakcíny třetí generace
Nejmodernější vakcíny třetí generace, tzv. mRNA vakcíny, k výrobě fetální buněčné linie nepotřebují vůbec. Použily se ale při testování efektivity vakcíny (viz Přehled). Vakcíny mRNA představují zcela nové a mnohem levnější řešení základního problému vakcinace – jak dodat tělu dostatečný počet draze vyrobených vzorků (proteinů) virů, aby došlo k silné imunitní reakci. Vakcíny mRNA fungují na principu zavedení uměle vyrobené cizí genetické informace do buněk příjemce, aby je přinutily vyrábět povrchové struktury viru COVID-19 (antigeny). Přítomnost tělem vyrobených bílkovin viru COVID-19 spustí automatickou imunitní odpověď organismu.¹⁵

Normálně si imunitní systém člověka sám identifikuje povrchové struktury, podle kterých virus pozná a ničí. Tento komplexní proces mRNA vakcína obchází a ti, kdo vakcínu přijmou, mohou jen doufat, že bílkoviny, které vědci pro imunitní systém označí jako „zlé“, aby s nimi tělo bojovalo, nemají v těle jinou pozitivní funkci a nezpůsobí např. autoimunitní onemocnění.

Výhody humánních i veterinárních¹⁶ vakcín založených na mRNA jsou na straně výrobce v neuvěřitelné rychlosti a jednoduchosti vývoje a výroby. Například sekvence pro vakcínu firmy Moderna byla hotova za jeden víkend – 13. ledna 2020¹⁷, jen dva dny poté, co čínský profesor Jung-Čen Čang zveřejnil genetickou sekvenci nového koronaviru. Od té doby se testuje a podobně rychle na tom byly a jsou i ostatní vakcíny proti COVID-19.¹⁸ Vakcína tedy byla na světě dříve, než byl poprvé v České republice nový koronavirus prokázán (1. března 2020).