Hnutí pro život

zkušenosti po umělém potratu zkušenosti po spontánním potratu
 

      
        
                  
                  
                  
                  
              
    
        
Kuky, 11. 10. 2024

Je to dva týdny, co jsem podstoupila UPT v 10. týdnu. Doma mám skoro dvouletou holčičku, která je trošku náročnější. Od jejího narození jsem nespala ještě ani jednu noc. Nicméně po zjištění těhotenství mě zachvátila panika, jestli novorozeně v tomhle nespacím módu zvládnu. Manžel bývá často v práci dlouho, takže jsem na malou sama a síly dochází. K tomu jsem měla šílený nevolnosti a zvracela jsem. Měla jsem strach, jestli mi z toho všeho nepřeskočí. Léky na úzkosti jsem brát nechtěla. A tak jsem to udělala. Úleva sice přišla. Já se uklidnila, srovnala si myšlenky, ale stejně mě to mrzí. Hlodá ve mě pocit viny, zda jsem to neměla prostě risknout.
Týna, 20. 8. 2024

V červnu před dveřmi měsíci jsem po zjištění na screeningu, kde byla prokázána silná vada na mozku, byla prakticky nucena ukončit těhotenství v druhém trimestru. Tudíž jsem musela do nemocnice a podstoupila normální vyvolaný porod.. Je to velice čerstvé a já se s tím vyrovnávám stále hůř. Otevřelo to ve mně i rány z minulosti a nějaké trauma i z dětství. Moje tělo se zregenerovalo celkově dobře na to, že jsem měla větší ztrátu krve. Mám bohužel pocit, že dokud se vlastně ani nedozvím výsledky z genetiky, aspoň nějaké, tak mi to nedá spát. Přesto ale že je budu vědět a pořád to nic nevysvětlí, tak vím, že se to se mnou bude táhnout do konce života. Bojím se dalšího pokusu a vůbec nevím, jestli ho budu chtít. Poprvé jsem měla spontánní potrat ještě v úplném začátku. Podruhé jsem porodila, ale nepřišlo tam to šťastné shledání. Partner byl celou dobu se mnou a stále je, přesto mi to nenahradí to velké prázdno. 
S.M., 15. 7. 2024

Také jsem podstoupila UPT a lituji. Asi jsem jedna z mála, co nelituje po psychické stránce, ale po zdravotní. Já jsem se smířila a věděla jsem, že v té chvíli bychom dítěti nemohli dát to, co si zaslouží. Máme už jedno doma a v té době jsme nevěděli, jestli nemá autismus. Viselo to nad námi jako velká hrozba a já věděla, že pokud by se diagnóza potvrdila, miminko bych nezvládla. A další věc byly finance, prostě vše špatně. A mě hlavně to těhotenství tak zaskočilo, prostě jsem nevěřila. Po potratu to ale začalo. V práci totální stresy a najednou bolesti hlavy, nevolnosti a jiné problémy. Myslím si, že někdo tam nahoře mě trestá za špatné rozhodnutí a že teď, kdy už bychom další dítě chtěli, to nejde. Je to prostě trest za naši “marnivost”, kdy jsme si mysleli, co vše člověk musí mít, aby zajistil dítě, a my to neměli. Nikdo nikomu radit nemůže. Já byla ráda, že jsem šla a neměla jsem vnitřní pocit prázdnoty, ale po nějakém čase, když člověk sklouzne do špatného období, tak si říká, proč se vlastně takhle rozhodl. Bylo to opravdu nutné?
Maria, 6. 6. 2024

Do osmnácti let jsem byla skoro "nepolíbená." Tlak okolí mi nebyl úplně příjemný a když mi pak bylo čerstvých osmnáct let, tak u mě přespal kamarád, kterému ujel poslední spoj domů. Ten večer se stalo něco, co mi pošramotilo duši, nedobrovolně. Ale nemohla jsem se bránit, přišla jsem si hrozně. Když jsem zjistila, že ochrana selhala, užila jsem "pilulku po," s nadějí, že je vše v pořádku. O chvíli později jsem zjistila, že nezabrala a já byla těhotná. Tehdy jsem na to koukala jako na selhání, ale nebyl ve mě ani kousek citu a rozhodla jsem se pro potrat. Sama, ale byla jsem s tím smířená. Od té doby to se mnou šlo z kopce. Bála jsem se malých dětí i větších a do svých skoro pětadvaceti let jsem nedržela dítě v ruce, vždy jsem se tomu vyhnula. Dnes mám milujícího přítele, se kterým bychom chtěli mít rodinu. Je to již víc než rok a nejde to. Snažíme se a miminko stále nepřichází. Vyčítám si to, co se tehdy stalo, že mě příroda a vesmír trestá za to, jak jsem byla nezodpovědná a dopustila jsem se takového činu. Trápí mě to, přemýšlím nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Přes deset let jsem si na to nevzpomněla a poslední rok si každý měsíc, když to nevyjde, tohle vyčítám a navíc se mi po té době začaly vybavovat vzpomínky z onoho večera, které jsem na tu dlouhou dobu z hlavy vytěsnila.
 
Michal, 17. 5. 2024

Čtu si příspěvky všech a tak si také dovolím přispět. Názor a pocity chlapa, partnera ženy, se kterou mám dvě dcery a která podstoupila interrupci pomocí tablet. Nebudu sem psát, co má kdo dělat, je to každého věc. Já už dnes bohužel vím, že my jsme se rozhodli špatně. A trápí mě to den co den. Bývá mi často smutno, někdy dost brečím. Většinou v noci, když už všichni spí. Prostě na to nemůžu přestat myslet, i když bych rád. V práci, doma, při sportu. Opravdu každý den se mi do hlavy vkrádají myšlenky na to, co se stalo. Nikdo a nic vás nepřesvědčí, že děláte chybu, dokud ji neuděláte a nepřijdou ty hrozné pocity. Myslel jsem, že přijde úleva. To jsem se šeredně spletl. Pocit viny, selhání, nenávist vůči sobě samému, chlap co se podělal strachy z nenarozeného dítěte. Protože co bude, jak to bude, finance, bydlení, auto takové nebo makové, zvládneme zabezpečit tři děti? A pak... ta prázdnota... Najednou je po všem a vy víte, že to bylo špatné rozhodnutí. Tohle nikomu nepřeju, cítíte tu bolest. Intenzivní bolest, která se neustále vrací. Ale dobře, patří mi to, beru to tak. A může mě kdokoliv přesvědčovat, že si to moc beru, že se to stává a že jde život dál a bla bla bla. Ano, mohla by to být pomyslná berlička, díky které přijde úleva. Ale to byste tomu museli věřit. A já tomu nevěřím. Byla to chyba. Změnilo nás to. Přeju vám všem, abyste se nemuseli takto rozhodovat a kdybyste přeci jen museli, tak se zkuste řídit i svým srdcem. Hlava často říká proč ne, srdce vám řekne proč ano. Já to své neposlechl, bál jsem se a proto se teď trápím.
 
Katka, 21. 3. 2024

Jsem ráda, že jsem narazila na zkušenosti žen, které si prošly tím, čím bych měla v brzké době i já. Jsem matka třech zdravých dětí do devíti let. Bohužel žijeme v bytě 3+1 a místa není mnoho. Moc se bojím toho, že budu stejně jako většina litovat rozhodnutí o interrupci. Zároveň nechci být sobecká a vychovávat děti “na hromadě”. Se čtyřmi dětmi bude potřeba větší auto, bydlení, a spoustu dalšího, co si neumím představit. Těhotenství nebylo plánované a přes konec menses a globule se to prostě nějak podařilo. Nevím, co mám dělat, ani jak se rozhodnout.
 
Soňa, 16. 3. 2024

Je to  čtyřicet let, kdy jsem podstoupila UPT. Dodnes to vnímám jako bolest duševní a selhání.
Kateřina, 11. 3. 2024

Pokud ti není 17, nemáš dalších 5 dětí, zdravotní problémy, nebo nežiješ na pokraji chudoby, tak to nedělej! Nikdy se z toho nevyhrabeš. Nikdy nic nebude jako dřív, svět ztratí barvy, ani vztah nebude jako dřív.
Iveta, 14. 2. 2024

Musela jsem ukončit těhotenství v 17. týdnu pro vrozenou srdeční vadu miminka. Vyvolal se porod/potrat. Viděla jsem ji. Byla to holčička, maličká do dlaně. Narodila se mrtvá. Nemůžu se z toho vzpamatovat. Strašně to bolí. Bylo to třetí, ale chtěné děťatko. Nechápu, proč se to stalo a proč jsem musela sama rozhodovat o smrti. Neměla šanci, to si říkám stále dokola. Ale bolest to nezmírní. 
Ef, 6. 2. 2024

Mam už také po. Doma dvě malé děti. Stalo se nedopatření s manželem, oplakali jsme to oba dva, ale bohužel nebyla možnost z hlediska financí. Nechci od toho nikoho odrazovat, musíte si to vše probrat, do ničeho se nenutit a pokud se člověk rozhodne pro zákrok, myslet na to, že se nejedná ještě o miminko, ač nám to hlava nechce pustit, jedná se o pár buněk, které splynuly spolu, jedná se o plod, ne miminko, neobviňovat se, poplakat si, myslet na to, jaké byly důvody. A hlavně, nenechat hlavu propadnout se do té hlubiny sebeobviňování, myšlení na co by kdyby. Je jen na vás, co si do té hlavy pustíte. Jít dál. Rozhodnutí bylo vaše a vždy má nějaký důvod a vždy je další důvod pro co jít dál. Objímám všechny, které jsme si tímto musely projít nebo si tím budou procházet.
Cat, 28. 1. 2024

Bylo mi čerstvých dvacet. Život v plném proudu. Holka, co si myslela, že jí patří svět, chlapi mi zobali z ruky. Poznala jsem zrovna novou lásku. Byl starší o deset let. Ještě jsem ale byla v procesu rozpadávajícího se stávajícího vztahu. Věděla jsem, že mu ublížím,rozchody z očí do očí mi moc tehdy nešly. K novému příteli jsem vzhlížela. Byl to velmi citlivý introvert, který potřeboval s někým sdílet naplno život. Ale ukázal se trochu jako sobec a já jako naprosto hloupá husa. Jednoho krásného dne si dal velmi záležet, abych otěhotněla, chtěl si mě takto pojistit nejspíš. A já jsem opravdu otěhotněla. Byla jsem v šoku, nebyla je připravena. Neměla jsem zázemí, peníze, bála jsem se to naším říct, a co teprve čerstvé bývalý přítel, tomu to zlomí srdce, ještě se nestihl odstěhovat. Dostihla mě moje vlastní lhostejnost, krutým způsobem. Co teď? Měla jsem týden na rozhodnutí. Ale ovládl mě strach z toho, co bude, z okolí, z toho, že zklamu, a navíc cítila jsem se spíše ještě jako dítě. Ten týden se mi zdál hrozný sen. Pamatuju si ho dodnes. Rozhodla jsem se ale interrupci podstoupit. Přítel ale, jak jsem nastínila, dítě chtěl. Nicméně že tedy bude moje rozhodnutí tolerovat. Před zákrokem jsem byla plná strachu a nedocházelo mi pořádně, co dělám. Když mě uspávali, poslední okamžiky byly, co to vlastně dělám, Bože... Pak jsme se probudila a nedokázala jsem přestat plakat. Dali mi prášky na uklidnění. Doma ta bezmoc, lítost sama nad sebou, úleva nepřišla, krvácela jsem a brečela a brečela a litovala... Byl to nejhorší zážitek mého života. Žádný horší pocit neexistuje. Od té doby se mi přestalo dařit. S přítelem, ano s tím, který se zachoval tak nečestně hned zpočátku vztahu, jsem zůstala čtyři roky, taky to teď nechápu. Dva roky jsem se nemohla podívat na kočárek, dvakrát mě odvezla rychlá pro panickou ataku. Byla jsem nevěrná a citově labilní více než dříve. Pak jsem měla nefungující vztahy. Přestala jsem cítit svoji vlastní hodnotu. Jsem mrcha, tak se jako mrcha budu chovat. Nedařilo se mi v životě, navenek ano, ale uvnitř ne. Musela jsem spadnout na dno. O deset let později, abych se stala lepším člověkem. Abych získala svou hodnotu. Měla jsem strach, že karma, bůh, nebo vesmír, chcete-li, mi vraždu dítěte a můj sebestředný laciný povrchní život nikdy neodpustí. Smířila jsem se s tím, že nikdy nepotkám už lásku, nebudu mít děti, ale věděla jsem, že pokud to tak má být, tak si to takto zasloužím. Dnes mám tříletého syna, skvělého manžela, snažím se stále odčinit, co jsem tehdy spáchala. Vrací se mi to velmi často a stále si říkám, jak by asi vypadal/a? A stále mám strach, že mi ještě není odpuštěno a že se stane něco ještě horšího, co mi osud naděli. Mít milující rodinu je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Všechno to dohromady mě ale naučilo být čistějším člověkem, být laskavá a poctivá sama k sobě a k druhým. Spouštěč mé cesty do "pekla" byla interrupce a moje egocentrická povaha. Nikdy bych to už nepodstoupila. Nikdy. Láska a pouto i k tak malému tvorečkovi je nejspíš dána přírodou a přetrvává. Ta láska i pocit viny a tím pádem i pocit strachu... Je mi skoro čtyřicet. Snadno se říká odpustit sama sobě, ale jak bych mohla? Ještě teď, když to píšu, tečou mi slzy po tváři a šeptám jako vždy ve slabé chvilce větu "odpusť mi prosím". Holky, prosím, pokud nejste v životě ohrožující situaci, nedělejte to. Některé z nás to může poznamenat na celý život.
Sovička, 8. 1. 2024

Je mi 38 let. Máme dva a půl roku staré dvojčata. Po porodu jsem byla na dvou potratech. Nějak mě to zasáhlo citově. Od té doby nedokážu cítit lásku k příteli, nedokážu se milovat a ani na to nemám pomyšlení. Vztah je v krachu jen proto, že s partnerem nechci mít žádné intimní chvilky. Nevím jestli je tohle běžné a jestli měla nějaká žena podobný problém. Odmítám intimní chvíle, to co jsem dříve milovala, jako hlazení mazlení. Teď cítím odpor a vůbec to nepotřebuji a ani nechci. Chtěla bych vědět, jestli je tu nějaká žena, která má podobný problém jako já. Vztah je tímto na rozpadnutí, přítel se trápí, že ho odmítám a nedokáže pochopit, že to příště nechci a nepotřebuji. 
Kačka, 13. 12. 2023

Moje milované miminko, milovala jsem tě a budu tě milovat navždy. Byl rok 2020, bylo mi šestnáct, ale s přítelem jsme miminko chtěli. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem šťastná. Poté jsem to řekla matce, ta mi hned začala říkat, že půjdu na potrat. Řešila to s rodiči mého přítele a ti donutili i jeho, ať přesvědčí mě... Nikdo mě nepřesvědčil, ani když mi říkali všechny možné kecy. Přítel už ho taky nechtěl - nechal se zmanipulovat. I když od šestnácti si o tom žena rozhoduje sama, tak mě matka doslova dotáhla do nemocnice... Nemohla jsem dělat nic... Brečela jsem, volala o pomoc, ale nikoho to vůbec nezajímalo. Všem jsem byla úplně jedno. Všichni si mysli, že to pro mě potratem skočilo, ale ono to spíš začalo. 
Roxana, 26. 11. 2023

Je to něco málo přes rok, co jsem se rozhodla podstoupit interrupci pomocí tabletky. V té době jsme měli doma dvě malé děti a manžel o třetím nechtěl ani slyšet. V té době bylo období ohledně dětí velmi náročné a já si myslela, že bych to nezvládla. Dnes vím, že to byla největší chyba, co jsem kdy mohla udělat. Prosím, ženy, nedělejte to. Ať je situace jakkoliv náročná a těžká, vždy se najde řešení a je to jen období. Není dne, kdy si nevzpomenu, a stále vnitřně cítím, že mi chybí v srdci. Všem ženám, které se rozhodujete - miminko si nechejte, prosím, věřte mi. Doufám, že jednou dokážu sama sobě odpustit. 
A., 30. 8. 2023

Zjištění, že jsem těhotná, přišlo nečekaně. Ani já ani přítel jsme ještě nebyli připraveni stát se rodiči. Jemu bylo 19, mně 21, oba jsme ještě nevěděli, co se životem, co se sebou a už vůbec bychom nevěděli, co s miminkem. Takže jsme se domluvili, že si ho nenecháme. Dodneška si říkám, co by bylo, kdybychom se tenkrát rozhodli jinak.
Dennyska, 10. 6. 2023

I já jsem jedna z vás, co šla na UPT. Bylo září 2016. Je mi strašně, v té době jsem již měla děti, skoro dvouletého a čtyřletého. Nebyli jsme na tom finančně dobře, manžel stále v práci a u mladšího syna podezření na poruchu autistického spektra. Dnes je mu devět a má poruchu autistického spektra a retardaci. Na UPT jsem šla v necelém dvanáctém týdnu těhotenství, malé už mělo srdíčko. Bylo mi hrozně, bylo to moje mimi. Neměla jsem nikoho, komu bych se se svojí bolesti svěřila. Jen své dva synky, ale byli maličký. Manžel byl pořád pryč. Neměla jsem sílu se ani sesypat, nemohla jsem, musela jsem se starat o děti. Trpěla jsem nespavostí, začala jsem brát prášky na spaní, na kterých jsem si vypěstovala závislost. Začala jsem zapomínat, co se dělo den před tím. Svévolně jsem s nimi po roce a půl sekla kvůli dětem, potřebovali mít mámu v pohodě. Následovalo několik týdnů absťáku, jelikož jsem s tím sekla ze dne na den a ne postupně, jak se doporučuje. Ženský, nedělejte to. Než jsem to já udělala, říkala jsem si, půjdu, odejdu a bude vše v pohodě. Nebylo a nikdy nebude. Jen se stále modlím, aby mi bylo odpuštěno.
Nella, 24. 5. 2023

Je to dva roky, co jsem si tě nechala vzít. Manžela přepadl strach o mě. Třetí těhotenství bych měla rizikové a třetí dítě nechtěl, měl strach, abychom to finančně zvládli. Vůbec netuším, jak jsem došla na sál, byla jsem mimo sebe, s velkým sebezapřením. Máme dvě děti a ty bys bylo třetí. Po potratu jsem se zhroutila a chtěla jsem umřít. Myšlenky odejít za tebou. Drží mě tu moje dvě děti. S manželem už nejsme tak šťastní, chybíš nám oběma. Manžel přiznal, že to byla chyba. I jemu je občas smutno. A já na tebe myslím téměř každý den. I když se snažím být silná a šťastná a snažím se, aby děti byly šťastné i manžel, přesto zůstalo u nás doma prázdné místo, které nikdo jiný nenahradí. Ten smutek a žal nejde popsat. Stále to bolí.
Š., 5. 5. 2023

Je mi čerstvě 40. Mám dvě vymodlené děti. Roky jsem nemohla otěhotnět, rozpadlo se mi kvůli tomu manželství a pak několik vztahů. Bylo mi 34 a všichni bývalí už měli děti a já ne. Bylo jasné, že je chyba u mě. Po návštěvách léčitele jsem s mým současným mužem otěhotněla, těhotenství bylo pohodové, porod byl příšerný, 24 hodin velice bolestivých kontrakcí po minutě, ale mám pětiletou úžasnou dcerku. O druhé dítě jsme se pokoušeli pomocí IVF, pan léčitel už neordinoval. Při procesu IVF mi zjistlili, že mám nějak "nestandardní vajíčka", ale nakonec z toho byla 4 embrya. Původně jsem s neskutečnou lítostí odmítla si nechat takové embryo zavést, nemůžu přece sobecky přivést na svět za každou cenu umělou cestou nemocné dítě a tím zničit život mé dcerce a muži. Nakonec jsem se nechala přemluvit a embryo jsme zavedli. Celé těhotenství jsem se modlila, chodila na nadstandardní UTZ. V sedmém měsíci jsem dokonce ještě chytla covid. Nic moc. Ale nakonec se přesně na termín celkem rychle narodila má druhá, nyní dvouletá dcerka. Je úžasná, chytrá, bystrá, snad se jednalo jen o obal těch vajec, uvnitř je vše OK a modlím se, aby neměla nějakou jinou VVV, která by se mohla časem projevit. Embrya jsme nechali zamrazit pro případ, že bude vše OK. Chtěla jsem vždycky velkou rodinu. Samozřejmě ale s ohledem na můj věk. Trpělivě jsem čekala, až se mladší dcera konečně nechá přemluvit k jiné stravě, než z 80% kojení, abych se mohla pokusit zachránit ještě aspoň jedno embryjko z věku mých 37 a manželových 31. Ale čas utíkal a kojení jsme se nemohly zbavit. Nakonec jsem si v čerstvých 40 letech řekla, že už je opravdu deset minut po dvanácté, a jestli chci ještě zachraňovat a mít se štěstím celého světa ještě třetí breberku, je nejvyšší čas. Mladší už byly téměř dva roky. Šli jsme pro embryjko a mě vlivem podpůrných léků začalo ubývat mléko. Dcera začala odmítat jakoukoli stravu, dokonce i jiné pití. Byla depresivní, že jí nechci dát mléko, přestala téměř vyměšovat a ve mně to spustilo paniku. Strach o dceru! Postupně jsem si sama snížila dávku podpůrných léků a prolévala se kojícími čaji. Tak jsem až v šestém týdnu zjistila, že opravdu těhotná jsem, a breberka v břiše se i přes "mou medikaci" držela. Mléko ubývalo, dcera začala ubývat na váze. A já si najednou uvědomila, že jsou pro mě samozřejmě přednější moje dvě již narozené děti než to, které má ke zdárnému konci ještě dlouhou cestu, jejíž úspěšnost je vždy v nebi. Spolu k tomu se přidala panika z porodu, panika, že se to vůbec nemusí zdárně povést, zemře při porodu, panika z toho, že mi nepodrží místo v práci (přitom soustavně pracuji i na RD), panika, že nedokážu dát dětem veškerou péči tak, jak bych chtěla. Prostě zoufalství a šílenství. Všichni, komu jsem se svěřila, mi doporučovali těhotenství ukončit už i kvůli věku. Jsem přece zodpovědná svým dvěma dětem! Co když se mi něco stane! Mám zapotřebí chtít moc a způsobit si třeba bolest nechtěnou ztrátou? A ti, kteří věděli o IVF, přidali i argument možného poškození plodu, mám přece ta "divná vejce". Přece mám být ráda, že na to, že jsem děti také vůbec nemusela mít, mám dvě, skvělé, úžasné! Manžel byl také pro, asi ve stejné panice. Miminko jsem nikdy neviděla, nenechala jsem si ho ukázat na UTZ. Zásadní chyba! Obvodní lékařka mi při předoperačním vyšetření jen potvrzovala správnost mého rozhodnutí, je mi proboha čtyřicet, mám dvě děti! Šla jsem do nemocnice a vůbec mě nenapadlo, že když tomu drobkovi už říkám "Promiň, Andílku", že asi opravdu nejsem rozhodnutá a mám počkat a vše si probrat s nějakým opravdovým odborníkem na toto téma, ne se ptát po kamarádkách. Nikdo se mě v nemocnici už nezeptal, jestli jsem si jistá, i když museli vidět mé zoufalství. Prostě jen další trubka na zákrok. Čekala jsem na zázrak, na znamení, tuto nemocnici jsem si pro zákrok vybrala schválně, narodily se zde obě moje milované holky, aby mě to třeba odradilo, brečela jsem, že v nemocnici se mají miminka rodit, ne umírat, ale ten strach a panika byly silnější. Do poslední chvíle jsem si prohlížela fotky mých holek jako miminek, že by mě třeba dokopaly se zvednout a klidně bosa a v nemocniční košili odejít pryč. Dokonce jsem byla natolik drzá, že jsem si vyprosila od jedné novopečené maminky na chodbě podívat se na její krásné malé voňavé miminko, ale já v něm v té panice viděla jen ty moje dvě, už odrostlé, které hlavně potřebují, abych tu pro ně byla. Neodešla jsem, i když jsem někde v nitru věděla, že rozhodnutá nejsem, neřekla jsem si aspoň o posunutí termínu. Byla jsem utýraná svými myšlenkami a nechala se skoro bezvládně odvézt na sál. Pamatuji si ještě, jak říkám anestezioložce, že dělám nejhorší věc na světě, a ona mi odpovídá, holka, já to znám, taky to mám za sebou. A je pryč. Moje miminko, můj Andílek, můj Koblížek je pryč. Je to hodně čerstvé. Břečím jak želva a říkám si, jak jsem to mohla dopustit!!! Čím jsem myslela??? Vždyť bylo už jasným znamením, že se z KET embryjko vůbec chytlo, že tam vydrželo i přes mou "ordinaci" snížených léků. Mléko se samozřejmě nerozteklo a psychickým stavem asi už ani nerozteče a já stále zoufale bojuji se stravou mé mladší dcery. Bojuji sama se sebou. Jak jsem měla strach, že třem nedokážu věnovat takovou pozornost, tak teď těm dvěma nevěnuji skoro vůbec žádnou, vnímám je tak z 20%, opravdu jen ve zlomcích vteřin se z mých dvou pokladů doma dokážu upřímně radovat. A to mám někdy pocit, že mi v nejhorších momentech tělo samo vyplavuje nějaký hormon, který mi částečně paralyzuje mozek a způsobuje na chvilku dočasnou amnézii, asi abych se nezbláznila. Proč mě nenapadlo vyhledat zkušeného odborníka?! Psychologa, někoho, kdo by mi třeba řekl, že to není tak horké, že potrat je to nejhorší, co nejen tomu miminku, ale i sobě můžu udělat. Proč si najednou přesně vybavím rysy svých holek jako čerstvých miminek i bez fotek a až teď si říkám, že to miminko by jim bylo podobné? Proč až teď vím, jak moc mi bude chybět ten bezbranný teplý balíček, který by mi po porodu dali na prsa a já bych pro něj s nehynoucí láskou překonávala ten nespočet laktačních krizí?! Proč to nepřišlo dřív!!! Strašně mi chybí a to jsem ho ani jednou neviděla.
Jsem pokřtěná, mé děti také, ale jsem jinak mizerný křesťan. Ano, nebylo přirozenou cestou, bylo umělé, chtěla jsem původně nechat zničit všechna ta embrya a zachránila jsem z nich svou druhou dceru, ale minimálně jedno z nich jsem nejen nezachránila, ale opravdu zabila. Prosím utopená v slzách s roztrhaným srdcem Pána Boha o odpuštění! Říkám mu, že touto nekonečnou bolestí jsem potrestaná víc než dost! Prosím za tu ublíženou dušičku, aby se dostala k nějaké milující mamince, protože je mi jasné, že ke mně se už nevrátí. Prosit o slitování a další šanci v brzku se zatím neodvažuji. Neudělejte stejnou chybu. A pokud si opravdu nejste s ledovým klidem 100% jisté, že ten malý život prostě není nic pro Vás, nedělejte to a vyhledejte odborníka, který Vám poradí po psychické stránce, odhalí Vám pravdu o tom, co Vás po takovém rozhodnutí čeká, a v případě dalších obav a paniky Vám poradí, na koho se obrátit dále. Přála bych si vrátit čas a z té nemocnice odejít včas třeba i nahá a kdyby to bylo nutné klidně zaplatit za "promarněný čas" lékařů všechny pokuty světa a klidně dělat veřejně prospěšné práce do skonání světa. Přála bych si narazit na tyto stránky dříve a přečíst si ty srdceryvné zkušenosti včas. Nikdy bych to neudělala. Ale je pozdě...
AM, 12. 3. 2023

Už tu prostě není. Byla jsem na interrupci. Od té doby počítám každý den. Každý týden. Jak by teď bylo veliké, jaký bych byla týden. Bylo to správné rozhodnutí? Asi ano, bylo. Finančně jsme na pokraji existence, bydlení, jídlo, život, kdy to mělo být snadné. Umírám ale bolestí, myslela jsem ze začátku, že to zvládneme, ale dospěla jsem k výsledku ukončení těhotenství. Mám teď pět dětí. Tři živé, další zemřelo u porodu, a teď jsem tohle maličké zabila já. Dokonce jsem mu dala i jméno. Loučila se, zármutek to neléčí, necítím se o nic lépe. I když vím, že bych to možná už nezvládla, že jsem to vzdala možná ze své slabosti. Soucítím s každým, kdo musí nad tímhle osudem přemýšlet. Nejde to přijmout. Není větší a menší zlo. Největší strach mám, že to nepřekonám. Že jak jsem tak moc chtěla být funkční máma pro ty děti, které tu již jsou, teď nejsem vůbec nic. Jen apatická zrůda.
Marie, 10. 3. 2023

Nedávno jsem zjistila, že jsem těhotná. Nebyla jsem překvapená. Cítila jsem to, už mám jednu dceru. Bohužel jsme s přítelem v takové situaci, že bychom to finančně nezvládli, takže bylo jediný možný řešení potrat. I když se snažím sama před sebou obhajovat, že jsem nemohla jinak, urvalo mi to srdce. Po první i druhé pilulce jsem měla strašný bolesti a hodně krvácela a bylo mi strašně zle. A když bylo po všem, jako kdyby něco ve mě umřelo. Nikdy si tohle rozhodnutí neodpustím.
Viktorie, 25. 1. 2023

Tento rok jsem zjistila, že jsem těhotná. Bohužel jsem před půl rokem měla těžkou autonehodu a miminko jsem si nechat nemohla. První těhotenství a muselo to jít pryč, i když se mi upřímně moc nechtělo. Lékař mi nakázal, že si musím nekompromisně vzít prášky na umělé přerušení těhotenství. První prášek jsem zvládla celkem dobře jen s lehoulinkým hnědým výtokem, ale po druhém jsem do patnácti minut začala silné krvácet. Bylo mi na omdlení a začala jsem jim tam zvracet. První tři dny jsem krvácela opravdu na hranici toho, že by nemuselo být všechno v pořádku. Po devíti dnech jsem zacítila "hnilobu" a řekla jsem si, že něco není v pořádku a nebylo. Zůstal ve mě kus embrya, který v mém těle začal doslova hnít. Gynekolog mi píchnul Oxitocin, ale nic moc to se mnou nedělá. Teď musím počkat dva dny, jestli to odejde nebo ne. Pokud to neodejde, musím pod narkózu na výškrab. Za mě tyto prášky jsou opravdu driáky pro tělo a moje zkušenost je taková, že jsem měla jít opravdu na normální potrat a ne si brát prášky, ale gynekolog mi nedal na výběr.
Denisa, 10. 1. 2023

Rok 2022 byl mou noční můrou. 15. 4. jsem ve 4. měsíci těhotenství přišla o miminko, tehdy jsem samovolně potratila, při životě mě držela má prvorozená devítiletá dcera a myšlenka, že snad příští těhotenství bude mít lepší průběh a výsledek. 17. 10. jsem zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem obrovskou radost, všechno bylo najednou zase krásné, život měl smysl. Pak přišla rána v podobě přítelova pevného rozhodnutí: buď on nebo dítě. Při pomyšlení, že zůstanu sama s dcerou a těhotná v téměř čtyřiceti letech, jsem dostala obrovský strach, do toho těhotenské hormony. Nechala jsem se dotlačit k medikamentózní interrupci. Ještě těsně před užitím první pilulky jsem volala příteli a s pláčem ho prosila, aby změnil své rozhodnutí. Ten si ale pevně stál za svým. Prášek jsem se pokusila po požití vyzvracet, ale bylo již pozdě. Od té doby je můj život doslova v troskách. Při životě mě opět drží dcera. Jinak bych už vše ukončila. Nedovedu si představit, že se ještě někdy v životě budu moci radovat. Žiji neustále každý den od rána do večera v obrovských výčitkách svědomí. Vztah s přítelem se pomalu také rozpadá, takže nakonec nebudu mít pravděpodobně ani dítě ani přítele. Můj život se obrátil vzhůru nohama, s tím že tentokrát ale nevidím světlo na konci tunelu. Něco ve mně zemřelo spolu s odchodem miminka.
Nikola, 25. 7. 2022

Je to více jak měsíc, co jsem udělala nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Studentka čerstvě po maturitě, těsně před 20. narozeninami a nástupem na vysněnou VŠ. Vše vypadalo krásně, dokud  se nestala tato "nehoda". Jen pár týdnů před osudným dnem jsem byla na kontrole u gynekologa kvůli antikoncepci. V podstatě mě odbyl s tím, že v mém věku je zbytečné se hned cpát hormony, jiné metody že také nejsou vhodné, ať ještě chvíli počkám. Asi jsem nebyla dostatečně důrazná a nakonec odešla s tím, že se hned po maturitě objednám na další kontrolu a na té ho už nějak přesvědčím. Naivně jsem si říkala, že těch pár setkání ještě s přítelem vydržíme a že to zatím pořešíme jinak. Jenže žádná antikoncepce není stoprocentní. Pozitivní test pro mě byl obrovský šok. Mísily se ve mně pocity štěstí a zoufalosti. K tomu se přidala většina obvyklých těhotenských příznaků. Celá ta situace pro mě byla dost těžká. Ten pocit, že ve mně roste nový život, byl krásný. Ale jsme dva studenti, každý z jiného města, já bez pořádného zázemí a spolupráce rodiny. Věděla jsem, že na miminko bych zůstala prakticky sama. Navíc přítel bral v době početí delší dobu silné léky, já zase vypila mnohem více alkoholu než normálně. Bála jsem se, že by to na dítě mělo vliv. Navíc jsem přesvědčena, že miminko se má narodit do nějakých podmínek. Ne vystresované a vyřízené matce. Rozhodla jsem se tedy pro medikamentózní UPT. Bohužel jsem se setkala s ne zrovna empatickým personálem, tak nějak celkově to byla šílená zkušenost. Psychicky jsem byla úplně na dně, druhý den se dostavily vysoké horečky a neskutečné bolesti. Téměř jsem ani nebyla schopná dojet do nemocnice pro druhou dávku. Nálady se u mě celou dobu střídaly jako na horské dráze, k tomu třítýdenní silné krvácení. Ale zvládla jsem to. Sama. Podařilo se mi vše utajit i před svými nejbližšími, takže kromě přítele a zdravotníků nikdo nic neví. Můj život už nikdy nebude stejný jako dřív. Na "miminko" často vzpomínám a není dne, kdy bych nad něj nepomyslela. Po potratu mi nejvíc pomohlo napsat mu dopis na rozloučenou. Stále si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych se rozhodla jinak a jak by to malé vypadalo. Často brečím, jsem bez nálady a nic se mi nechce. Ale přesto si zatím myslím, že jsem udělala správně. Dříve jsem o dítěti ani neuvažovala, nyní se na roli matky hrozně těším a věřím, že vše dopadne dobře. Podobné situace jsou sice nesmírně obtížné, ale dá se to zvládnout.
Zoe, 16. 6. 2022

Dvě děti na světě, první vymodlené, druhé přišlo sice nečekaně, ale byli jsme za něj moc rádi. Obě těhotenství jsem doslova přežívala, měla jsem strašné nevolnosti, při druhém jsem se téměř nemohla postarat o první dítě. Porody byly ale celkem v pohodě a děti bezproblémové. Byl podzim, najednou strašné nevolnosti a já začala tušit, co se děje. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopná postarat se o děti ani domácnost. Potvrdili mi zdravé těhotenství, já se sesypala. Při představě, že mi bude zase tak zle, jako dvakrát předtím a děti budou strádat, mi to trhalo srdce. Mladší v roce ještě ani nestálo, musela jsem jej nosit. V té šílené nevolnosti jsem nedokázala reálně přemýšlet. Manžel mě podpořil, ať se rozhodnu dle sebe. Nikomu jinému jsem to neřekla. Jen moje matka se zmínila, když mě viděla, snad nejsem těhotná, že bychom to určitě nezvládli. To byl poslední hřebíček. Šla jsem na chirurgické odstranění, pilulky bych nezvládla. Byla jsem ale zoufalá. Po interrupci se mi najednou ulevilo, nevolnosti přestaly a já ožila. Přišly Vánoce, těhotná švagrová pod stromečkem a mně začaly výčitky. Trvají dodnes. Třetí dítě mělo stejný datum porodu jako druhé, letos by mělo rok. Často brečím, mám deprese, krom muže se nemůžu nikomu svěřit, připadám si jako vrah. Lituji toho, strašně toho lituji. Představuji si, jaké by to bylo, jak by vypadalo. Měla jsem mít více síly. Výčitky budu mít navždy.
Lenka, 22. 5. 2022

13. 3. jsem si udělala těhotenský test a modlila jsem se, aby byl negativní, ale byl pozitivní. Vždy když jsem si tento test dělala, modlila jsem se, aby byl pozitivní, strašně moc miluji děti, máme čtyři děti 17, 14, 6 a necelé 3 roky. Mě je 42 let, manželovi je 38.let. Poslední dvě těhu byly velmi těžké, bolestivé, náročné a poslední porod jsem tak tak zvládla, maličkou jsem vytlačila, ale placentu už jsem vytlačit nedokázala. První, co mě napadlo při pohledu na "dvě čárky", bylo, že nedokážu ani jedno. Cítila jsem strašnou bolest a hrozně jsem plakala. Věděla jsem, že budu muset udělat to, co jsem nikdy, NIKDY udělat nechtěla, a ani stát před tímto strašným rozhodnutím. Manžel mě pevně držel v náručí a já jen plakala. JAK SE TO MOHLO STÁT??? VŽDYŤ JSEM STARÁ A O POSLEDNÍ DCERKU JSME SE SNAŽILI SKORO ROK!!! Bohužel, lusknutím prstu je to tu a já nevím co dál, protože vím, co musím udělat a nechci. Koukám se na sebe do zrcadla, hladím si bříško, zpívám a slzy mě tečou proudem, strašné výčitky. JAK SE TO MOHLO STÁT, VŽDYŤ POUŽÍVÁME VŽDY KONDOM!!! Objednala jsem se k doktorovi, aby mi potvrdil těhu. 14. 3. mi jej potvrdil: "Jedná se o zdravé, krásné těhotenství, jste v šestém týdnu." Viděla jsem to malé klubíčko, jak tam jen tak je a netuší, co se chystám udělat. Objednala jsem se na potratové pilulky. Pan doktor chytrý a zkušený, drží mě za ruku a říká, abych si dala načas, abych si to rozmyslela!! Ale já spěchala, dokud nevidím srdeční sval miminka, jak "žije". 15. 3. první pilulka, která ukončila další vývoj "klubíčka", brala jsem to sportovně, překvapivě v pohodě, smířená. 17. 3. druhá pilulka a po dvou hodinách to začalo. Silné krvácení, nevolnost a chtělo se mi umřít společně s Klubíčkem. Nenávist, výčitky, vztek, zlost, BEZMOC, ZOUFALSTVÍ. Po šesti týdnech kontrola, kde mi doktor ukázal prázdnou dělohu a řekl: "Už nejste těhotná, vyšlo to." Já pořád tajně doufala, že léky nevyjdou, že tam miminko i přesto zůstane, že mi doktor řekne, že to nevyšlo a že jsem pořád těhotná, ale najednou totální PRÁZDNO. Dostala jsem ještě injekci a odcházela jsem domů. Měla jsem s sebou nejmladší dcerku (nemá ji kdo hlídat) a nesla jsem ji v náručí. Bylo mi strašně zle po injekci, brala jsem to tak, že mi to patří!!! Plakala jsem a dívala jsem se do nebe a v jednom kole jsem šeptala: "Odpusť mi to. Promiň. MRZÍ MĚ TO." Vnímala jsem každý krok, každý nádech, kapky potu a doufala jsem, že díky dcerce, kterou nesu v náručí, dokážu dojít k autu a dostat ji do bezpečí domova. Ona mě hladila po tvářích a utírala slzy a pusinkovala mě, cítila bolest se mnou. Doma jsem si opakovala, proč to tak muselo být!! Ale hlavně jsem byla vyděšená, přišlo to nečekaně, jsem stará, mám čtyři děti, dokázala bych jej vůbec porodit? Yačala válka a strašně se vše zdražuje. Mám čtyři děti a jen tři pokojíčky, máme hypotéku a úvěr, nikdo mi s dětmi nepomáhá, jsem na ně sama, manžel je pořád v práci, aby nás zabezpečil, je unavený, vyčerpaný. On stál při mě, byť si další dítě neuměl představit. Řekl mi, že bude stát při mě, ať se rozhodnu jakkoliv. Byl to on, kdo mě každý večer pomáhal v těhu z vany, kdo mě utíral nohy a pomáhal oblékat, vstávat z postele, vozil mě všude a držel, abych mohla vůbec někam dojít, byl ochoten to podstoupit znovu!!! Ale já z lásky k němu a mým žijícím dětem jsem to ukončila. Neměla jsem to dělat, strašně toho lituju, strašně bych chtěla vrátit čas!!! Jenže jak by reagovali moje starší děti?? Jak by jsme to finančně utáhli?? Jak bych to zvládala já?? Odpovědi už teď znám a pokud můžu poradit těm, které přemýšlí o tom, že to udělají: Prosím, prosím, pořádně si všechno promyslete a vemte si čas na rozmyšlenou!!! Protože toto už nejde vzít zpět!!! A rána, bolest nikdy nezmizí. A odpovědi na mé otázky: Dětem do toho nic není, nemůžou se zlobit, když se rozhodnu mít třeba deset dětí, oni nestrádají, nikdy! Finančně by se vše zvládlo, výbavu a vše mám na obě pohlaví a jak by to bylo napjaté, bylo by miminko větší (3 roky) a já bych se vrátila do práce a pomohla s rozpočtem. A jak bych to zvládla já?? Tak jako doteď, prostě nějak, musela bych!! Pokojíček i dva by se dali ještě udělat z velké chodby. Takže stačilo jen pár týdnů navíc a mohlo nás být sedm.
J., 31. 3. 2022

Bude to 25 let. Letos. Dvě děti, vše ok. Alespoň navenek. Jak jsem se dozvěděla, že třetí je na cestě, hned první, co bylo... nechci to. Ale já nechtěla jeho otce. Den předtím pohled do zrcadla a slova: odpusť mi to prosím... Pláč, duše nadranc... A 25 let v den potratu a v den předpokládaného porodu hoří svíčka. Nikdo neví proč. Mluvím s ním. Představuju si, jak by vypadalo. Jak by žilo. Jaký bychom měli vztah... Vím, že je v nebi. Třeba žije někde po návratu... Mám ho ráda a nepřestanu do posledního úderu mého srdce.  Lituju to. Moc. Ale je pozdě. Za 7 let se nám narodila dcerka, s mým druhým manželem. Poslal nám ji ? Protože přišla hned po svatbě. Jakoby čekala... Díky Bohu. Budu souzena za ten krok. Tam nahoře. Mám tam anděla. Který ví...
Vendelín, 9. 3. 2022

Dovolím si zde dát pohled muže, potenciálního otce. Už je to takřka 28 let. V tu dobu jsem žil s mladou vdovou a měl již syna z předchozího vztahu. Otěhotněla a rozhodla se jít na potrat. Asi nedůvěřovala našemu vztahu. Byl jsem na několikatýdenním školení a vracel se na víkendy. Den před potratem jsem se vrátil domů uprostřed týdne, chtěl jsem ji přemluvit, nakonec jsem prosil na kolenou. Neuspěl jsem. Po čase jsme se rozešli a já později měl další dvě děti a jsem šťastným otcem. Přesto jsem na to nebohé dítě nikdy nezapomněl. Moc mě to bolí, jsou chvíle kdy neudržím slzy i po tolika letech. Trápím se tím a nijak to nepolevuje. Snažím se být alespoň dobrým otcem mým třem dětem, ale vinu to ze mně nesmyje. Rozhřešení žádné nemám.
S., 20. 2. 2022

Přítelkyně se mnou otěhotněla. Byla to krátká známost. Když přišla s tím, že je těhotná, tak v tu chvíli ve mně proudilo spoustu emocí, protože jsem si vždy přál založit rodinu a dítě jsem chtěl. Bohužel jsem měl před časem kožní problém, silnou formu akné na zádech. Řešil jsem to tak, že mi doktorka předepsala silné prášky s tím, že po dobu léčby a 6 měsíců po musí žena při sexu být chráněna antikoncepcí, nesmí otěhotnět, protože ty prášky mohou poškodit plod. V tu dobu, když jsem prášky bral, jsem to neřešil, žádnou přítelkyni jsem neměl. Ale pak přišla známost a asi tři a půl měsíce po dobrání prášků přišlo to, co přijít nemělo. Přítelkyně přišla s tím, že je těhotná. Takže pro mě jediný správný řešení v tu chvíli bylo umělé ukončení těhotenství. Přítelkyně z toho byla dost špatná vůbec se jí nedivím. Mně to je strašně líto. Touží po rodině a já jí řeknu tohle. Nakonec jsme se shodli, že tam tedy půjde. Ale po těch práškách, které jí tam dali, se psychicky úplně změnila. Strašně ji to zasáhlo. Od té doby se mnou vůbec nemluví, ztratila prostě zájem. Vzala to celý na sebe s tím, že si asi myslela, že o ni nemám zájem, netuším. Přestože jsem jí řekl, že tam půjdu s ní, tak tam nakonec šla s kamarádkou. Nechtěla, abych ji prý viděl, v jakém bude stavu. Teď už nestojí o žádnou podporu a podle jejích slov nechce v tom teď pokračovat, že na to teď nemá. Nevím, jak bych jí teď mohl pomoci. Nevím, jestli se s tím vyrovná a bude schopná se přes to přenést. Záleží mi na ní moc. Tvrdí, že mě má taky ráda, ale že to teď prostě nedokáže, že je to v ní. Taky toužím po rodině a přál bych si ji založit s ní.
Nikol, 3. 2. 2022

Otěhotněla jsem s klukem, s kterým jsem měla sex na jednu noc, na mé narozeninové oslavě. Měli jsme nechráněný sex a musela to být jen kapička, bohužel i z té se dá otěhotnět. Samozřejmě to byl pro mě obrovský šok. Žila jsem sama v Anglii, on byl taky cizinec, byla jsem čerstvě po desetiletém rozchodu a čerstvé přestěhována. Rozhodla jsem se užít potratové pilulky, protože jsem si neuměla představit být matkou v cizí zemi s cizincem nebo se narychlo odstěhovat zpět k rodičům bez peněz, práce... Přišlo mi to nezodpovědné (i když ano, nezodpovědné v první řadě bylo spát s někým bez ochrany) a bylo mi líto, že to dítko by zřejmě nikdy neznalo druhou stranu rodiny a nechtěla jsem mít dítě bez otce. I po dvou letech na to pořád myslím, tohle se nikdy nemělo stát. Na tuhle stránku jsem narazila s tím, že si přečtu nějaké příběhy, protože o tomhle se ve společnosti nemluví a ani já se neměla s tímhle příběhem komu svěřit. Byla jsem na vše úplně sama, bylo to psychicky velmi náročné. Myslela jsem, že mi další příběhy žen pomůžou, ale já bych doporučila si je ani nečíst, pokud jsi potrat už prodělala, protože skoro všechny tvrdí, jak to nemáte dělat a že toho budete litovat, z čeho jsem jen víc v depresi. Holky, z nějakého důvodu jste se rozhodly to udělat, opravdu vím, jak to bolí. Za nás všechny bych si přála, abychom si tím nemusely projít, ale stalo se to a minulost už nevrátíme a nezměníme. Je zbytečné se užírat co by kdyby, soustřeďte se na přítomnost a budoucnost. Čím jsme si prošly s námi bude navždy, ale je jen na nás, jak s tím budeme bojovat, smutné dny tady budou, ale nenechme se jimi zlomit. Doufám, že ještě budu mít šanci být matkou, ale s člověkem, kterého miluji, a dítě se narodí do milující rodiny. Přeju všem mnoho sil.
B., 25. 11. 2021

Na konci léta, tedy před pár měsíci, jsem musela jít na umělé přerušení těhotenství, i když je to pár měsíců, furt, a myslím, že ještě nějakou dobu, se s tím budu vyrovnávat. Jelikož jsem v té době ještě ani nebyla plnoletá, byl to pro mě šok a hlavně i pro moje rodiče. Nebylo to, že by se to stalo na nějaké párty, kde bych nevěděla, co dělám, ale měla jsem přítele velmi krátkou chvíli a když jsem už začala něco tušit, jakože mi nepřišla ještě moje menstruace a nebývalo mi moc dobře, tak ten kluk najednou z ničeho nic se mnou přestal komunikovat. Když jsem se rozhodla, že si udělám test, byla jsem nervózní, protože jsem to nějak vycítila, že něco není v pořádku. Když jsem se podívala a zjistila jsem, že mám dvě čárky, pocítila jsem nejhorší pocit svého života. Co budu dělat? Co mám říct rodičům? Jak se to bude řešit? Mám to říct tomu klukovi? Tak se odstartovaly moje záchvaty breku. Hned potom, co jsem to zjistila, jsem sebrala všechnu odvahu a šla jsem mu to napsat. Jeho reakci jsem celkem očekávala, ale trochu jsem doufala v naději, že u něho najdu podporu. Ale jeho reakce byla ve stylu "no, to není moje", "bůh ví, kde jsi co dělala", "běž si třeba na potrat a mě do toho netahej". No tak to mě dorazilo ještě víc, na nic jsem nečekala a hned v ten den jsem to řekla rodičům. Za jejich reakci jsem byla fakt vděčná, mamka mě objala a řekla mi, že to bude v pořádku. Hned v ten den jsme jely i k doktorovi, aby nám pomohl, co dál. Slyšet od doktorky, že ano, jste v 5. týdnu, mě už na vždycky zůstane v paměti. Jelikož jsem neměla moc času na rozmyšlenou a nejlepší řešení mi přišlo jít na potrat, jelikož jsem byla mladá, nedodělaná škola, partner nekomunikuje. Jako naschvál moje známa se snažila už roky o miminko a jak se omylem tuto zprávu dozvěděla, bylo jí z toho na zhroucení a ani já jsem se necítila úplně v dobré situaci. A teď když už konečně je těhotná, to zase dopadá opakem na mě. Hned už po spolknutí po prvním prášku jsem věděla, že je něco špatně, ale už se to nedalo vzít zpět. Myslela jsem si, že se s tím vyrovnám rychle stejně jako se vším, co se mi kdy stalo, ale na nezletilou holku prožívat tohle je asi moc. I když tohle píšu, mi není to úplně příjemné. Furt mám v hlavě myšlenky, co kdybych si to nechala. Když vidím malé děti, přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych na jejich místě byla já ta, co chodila s miminkem. Proč se taková zkušenost mi zrovna mohla stát. Po přečtení několika příběhů jsem měla pocit, že tady ty slečny, ženy mi rozumí a úplně chápu, jak se cítí. Nic mě nebaví, mám záchvaty smutku tak extrémní, že se mi z toho motá hlava, klepu se a nedokážu nic, jenom ležet. Začala jsem víc užívat návykové látky co se týče alkoholu a jiných látek. Hnusí se mi opačné pohlaví, pocit toho, že mě někdo zase takhle ublíží, je nepřekonatelná. Sice mám podporu u svých blízkých kamarádů a rodiny, ale i tak chuť spolykat prášky a nějak ten pocit viny bolesti a zoufalství ukončit. Nikdy jsem si nedokázala představit, že se mi stane něco, co mě ovlivní do konce života, a i když jsem s tím smířená, furt mě přepadají různé myšlenky, jak to mohlo být jinak... Díky těmto příběhům aspoň vím, že tyto myšlenky a stavy úzkosti jsou normální a že to chce jen čas, ale jak dlouho? Už se chci zase smát a mít pocit štěstí, bohužel to nejde. 
Irena, 15. 10. 2021

Bude to rok, co jsem podstoupila UPT pilulkou. Těhotenství bylo neplánované, přesto jsme se těšila. Otec dítěte na dotaz, co by dělal, kdybych otěhotněla, odpověděl, že by si mě vzal a vozili bychom kočár. Ani mě tehdy nenapadlo, že by mě po sdělení, že čekám dítě, ihned ranil slovy, že své tři děti už má z předešlého manželství, že další dítě už nechce a že se mnou žít stejně nebude, že budu na vše sama a že musím na potrat. Rána do srdce. Já samoživitelka, dcera má osm let, v místě bydliště bez hlídání, bez rodiny, splácím hypotéku. Měla jsme krátký čas na rozmyšlenou, na chirurgický zákrok jsem nechtěla, pilulka byla jediná možnost. Měla jsme dva dny... Do poslední chvíle jsem byla přesvědčena, že si dítě nechám, že to zvládneme samy. Nakonec převládl strach, že budeme živořit, že budu na další dítě zase sama, že to psychicky vše sama neunesu, že dcera na vše bude doplácet... Tak jsem se rozhodla. Ale!! Ženy, nedělejte to!! Už po spolknutí první pilulky jsme věděla, že je to špatně. Otec dítěte mě ve všem nechal vykoupat samotnou, ani mi nezavolal po zákroku, dělal jako by se nic nestalo. Nebyla ještě noc, kdy bych se v klidu vyspala, budím se hrůzou s myšlenkami na zabité dítě a zbytek noci nemohu spát. Trpím nekontrolovatelnými záchvaty pláče a  vzteku, přejídám se, kouřím. Při pohledu na těhotné ženy nebo malá miminka v kočárku se všechny negativní pocity ve mně jenom umocňují. Do toho se přidávají somatické problémy v podobě atopického ekzému, kterým jsem nikdy netrpěla, bolesti hlavy, žaludku, krční páteře. Ztratila jsem smysl života, nic mě nebaví. Dá se říci, že tak nějak přežívám, ale radost ze života se úplně vytratila. Zničila jsem si život, vím, že výčitky svědomí nikdy nezmizí.
Simona, 17. 9. 2021

UPT jsem podstoupila v 21 letech. Nastupovala jsem tehdy na vysokou školu a s partnerem jsem byla teprve třetí měsíc. Když pročítám ostatní příběhy, jsem asi jediná, kdo toho nikdy nelitoval. Já po zákroku pocítila úlevu, dítě jsme nechtěli tehdy ani jeden. Dnes je mi 33, mám dva krásné kluky a to stále s tím stejným partnerem. Nemyslím si, že je to vždy špatné rozhodnutí a že si to každá žena celý život vyčítá. Asi záleží na tom, jak to cítí ona. Pokud dítě chce, ale je dotlačena rodinou, partnerem, pak je to určitě špatně. Ale pokud je to z vlastní vůle a přesvědčení, pak si nemyslím, že jsou to výčitky na celý život. 
Rozbitá duše, 14. 4. 2021

Je to měsíc, co jsem ve 40ti letech podstoupila první umělé přerušení těhotenství. Děti nemám... Bolest psychickou, kterou prožívám, je těžké popsat, ale opravdu chci Vás ženy, které jste zjistily, že jste těhotné a váháte, zda si miminko nechat či ne, podpořila. Nedělejte to. Najděte si čas a klid a udělejte, co chce Vaše srdce. Otěhotněla jsem po pár měsíční známosti s mužem, s kterým jsem vlastně ani spát nechtěla, protože mě nepřitahoval, a už vůbec jsem nechtěla nechráněný sex. Jak se to stalo, nechci rozebírat, a když jsem se vzpamatovala z toho vzteku, že došlo na nechráněný sex a tak trochu na znásilnění, myslela jsem na jediné, a to nechat si udělat testy na pohlavní choroby. Kdybych věděla, že došlo k nehodě, mohla jsem jít do lékarny pro postinor a asi bych si ušetřila bolest, výčitky, nenávist. Dle psycholožky došlo k znásilnění... A říkala, ať už se rozhodnu jakkoliv, nebude to asi v mém případě výhra... 
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, propadla jsem naprostému zoufalství. Já toho muže už vidět nechtěla. Byl mi odporný a teď tohle?! Já, která jsem vždy chtěla rodinu, až budu vědět, že je to ten pravý, abych mohla dítěti poskytnout milující náruč, a i když jsem dítě dříve moc moc chtěla, nikdy jsem nechtěla být sobec a mít ho za každou cenu. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem jeho, protože moc dobře věděl, že jsem nechráněný styk nechtěla a ještě mi tvrdil, že si dával pozor. Radila jsem se, kde to šlo, někdo byl pro, někdo proti. Ve mně to bylo stejně. Touha po dítěti, být mámou, radost a na druhé straně nenávist a totální zoufalství. Co když to dítě budu nenávidět jako jeho? ... Chtěla jsem potratit spontánně a přála jsem si, aby se to nestalo. Několikrát jsem byla u lékaře, několikrát odmítla potratovou pilulku, protože ve mně něco bojovalo pořád jak to ustát, jak to miminko ochránit. Do toho ještě bývalý přítel, kterému jsem to řekla, protože jsem měla výčitky. Nadával mi do kurev, řekl mi že si to mám okamžitě nechat vzít, že to je jen larva, pulec... Bylo toho na mě moc. Cítila jsem tlak a vinu. Ale jednoho dne už nešel ten tlak ustát a tak jsem jako zombie, totálně vyčerpaná, jako stroj a jako zvíře na porážku šla k doktorovi a ten mi řekl, ještě je čas na pilulku a je to šetrnější. Šetrnější? Nechci tu být sprostá, ale šetrnější k čemu? Debil. Ke komu? Nikdo mi neřekl, bude Vám psychicky tak mizerně, že je lepší si užít radost z toho, že budete máma a bude vás to dítě milovat. A tak jsem raději zabila vlastní dítě a sebe jsem uvrhla do výčitek, každodenního smutku, pláči, konzumaci alkoholu atd. To je šetrnější? No, to rozhodně není. Ano, situace nebyla ideální, ale potřebovala jsem víc času, klid a podporu, a ne nátlak doktora, že pilulka je šetrnější. Není. Navíc doktor vypadal, že zrovna dokončil školu, takže co on o životě asi ví. Nechci to na něj házet, ale když viděl ženu, která váhá a brečí a není si 100% jistá, měl mi říci, promyslete to a raději jděte až na zákrok v celkové narkóze než tohle trápení. Čas jsem měla, jen na tu debilní pilulku ne. Den po spolknutí první pilulky jsem věděla, že to byla chyba. Že hlava zvítězila nad srdcem, nad hodnotami. Nikdy bych nezabila brouka (a to myslím vážně), ale zabila jsem vlastní dítě. Můj život momentálně nemá smysl, totálně jsem ztratila zájem o všechno. To, co mi dříve přišlo aspoň trošku důležité, důležité už není. Nic se mi nechce, nic mě nebaví. Vlastně si říkám, co má teď smysl a pro koho tady ještě jsem? Rodiče mě odsoudili... To taky nepomůže. Proto PROSÍM, rozmyslete si to. Já bych si to miminko nechala a vím, že bych ji milovala. Nevím proč, vždy jsem si přála spíše kluka, ale vím, že by to byla holčička, proto jsem ji dala jméno, napsala dopis a s mojí holčičkou se rozloučila. Nezasloužila si to. Byla tak maličká a křehká a já byla to jediné, co ji mělo ochraňovat. A já si to také nezasloužím. Děti miluji a každý v mém okolí to potvrdí. Zaplatila jsem velmi draze. Nejsem těhotná, miminko nebude a já jsem rozlámaná na tisíce kousků. Nyní doufám, že mi dušička odpustila a že Bůh mi také odpustí. Odpustit sobě ale zatím nedokážu. Cítím se jako zrůda a totálně jsem selhala. Jestli jsem na tohle čekala celý život, tak můj život nestál za nic... Jediné, co mi ještě zůstalo, jsou střípky naděje, naděje, že miminko ještě přijde. S láskou Vám všem... 
Bea, 20. 7. 2020

Nemůžu napsat, nedělejte to. Často je to v tu chvíli jediné řešení. Ale mě to zničilo vztah, pohled na miminko mě bolí. Často pláču, ptám se, proč jsem to udělala, hlavně večer, muž to nechápe, kroutí hlavou. Je to už půl roku. Mohlo to být mé třetí dítě. Žena v tom je potom sama, nikdo to nepochopí. Rozum mi říká, že to bylo správné. Ale ta bolest je ve mně dál. Nečekala jsem, že mě to bude tolik trápit. Stalo se to mou součástí, kterou vlastně tajím před světem.
Kris, 27. 5. 2019

Je mi 32 let a včera jsem podstoupila miniinterrupci, byla jsem v 7tt. Veškeré změny jsem pociťovala od samého počátku, jako byla náladovost, nechutenství, bolesti prsou, brnění končetin a především pocit nového života v mém těle. Když jsem si udělala první test, tak jsem díky příznakům nebyla nijak překvapena a byla jsem ráda, že začne nový začátek. Celý týden jsem si vše nechala pro sebe jako moje velké tajemství. Bohužel ale po týdnu jsem propadla totální realitě. Přítel má bipolární poruchu a je to teprve měsíc, co se léčí v protialkoholní léčebně. Když jsem za ním odjela mu tu velkou novinu oznámit, tak mi po jeho reakci došlo, že to společně nezvládneme, úplně se zhroutil a já poté taky. Čekala jsem další dva týdny na potvrzení srdíčka. Bylo to peklo, ale věděla jsem, že by to děťátko bylo chudinka. Celé tři týdny jsem byla v neustálém stresu a plakala. Pak už byla jen otázka zda podstoupit miniinterrupci nebo využít nové metody pilulek. Nechtěla jsem ani jedno, ale věděla jsem, že to opravdu po tom všem jinak nepůjde. Bylo to čistě rozumové rozhodnutí. Rozhodla jsem se pro instrumentální miniinterrupci. Nedokázala jsem si představit, ze tu psychickou bolest budu muset prožívat dalších 14 dní, proto jsem zvolila rychlejší a jasný konec. Bylo to pekelné období a jsem za to potrestána, do konce života na to nezapomenu. Teď se cítím totálně prázdně, jak ho v sobě už necítím a nemůžu uvěřit, že to všechno se vůbec stalo. Je to velká ztráta, ale chce to čas a pochopení od těch nejbližších, prostě jít dál. Všem přeju hodně sil! 
Ne dost silná, 30. 3. 2018

Je skoro půlnoc. Vedle v ložnici spí můj manžel, synové 4 roky a 7 měsíců. Oni spí sladkým spánkem a já sedím v obýváku s promáčeným kapesníkem nad zapálenou svíčkou, která hoří pro Tebe, má nevinná dušičko... Je to 9 dní, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Zmocnila se mě panika, strach, úzkost, tohle nebylo v plánu! Naše dvě předchozí děti byly chtěné. To druhé, mladší, dokonce vymodlené. Čekali jsme na něj rok a půl, během kterého jsem o jedno miminko přišla. Nakonec jsme se ale vytouženého druhého miminka a sourozence pro prvního syna dočkali. Těhotenství bylo velice náročné. Vedle silných nevolností v 1. trimestru a těhotenské hypertenze mi ve 3. trimestru selhávala játra. Kromě toho, že se jedná o závažnou komplikaci pro miminko, doprovázely tento stav i dost nepříjemné stavy, jako masivní svědění kůže po celém těle, kdy jsem byla již rozdrápaná do krve. Miminko muselo v 37. týdnu ven. Po téhle zkušenosti jsem si byla jistá, že těhotenství mi nejde a už nikdy těhotná být nechci. Život je ale krutý šprýmař a já půl roku po tomhle zážitku objevila znovu dvě čárky na těhotenském testu. Zažila jsem šok. Rok a půl intenzivního snažení a nedařilo se, zatímco teď jsme si při pár sporadických "epizodkách“ dali pozor a bum, je to tu. Nemohla jsem popadnout dech, záchvat úzkosti, z toho, že to budu muset podstoupit znova, jak uživíme třetí dítě, když už teď jen tak tak vyžijeme? Přesto jsem ale věděla, že potrat je pro mě nepřijatelný. Večer, když jsem to oznamovala manželovi, jsem ale zažila ledovou sprchu. On je rozhodně pro umělé přerušení, všechny racionální argumenty, které již byly napsány, hovoří jasně. Poslední slovo mám já, ale v podstatě je to tak, že když si dítě nechám, jsem na to sama. Manžel nonstop v zaměstnání, aby vydělal peníze, já na rizikovém těhotenství s jedním školkovým dítětem a jedním sotva batoletem. Podpora nula. Zatímco pokud si to nechám vzít, bude to on, kdo bude ten silný, nenechá mě upadnout do letargie, pomůže mi se vším. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, ale postupně moje vůle vzepřít se a bojovat slábla, až utichla úplně, bylo by přece tak snadné vše vrátit do "původního“ stavu. Pak se ještě během tří krutých dní jednou hlasitě ozvala, ale byla nemilosrdně utišena silnými argumenty. Přišlo pondělí a zatímco staršího syna jsme odvezli do školky, jako by se nic zvláštního nedělo, já, můj muž a půlroční syn jsme jeli do nedaleké nemocnice, kde jsem byla objednaná k chemické interrupci. Všechno se ve mně svíralo, připadala jsem si zlomená, donucená (ačkoliv mě nikdo reálně nenutil, jsem přesvědčená, že být silnější, dokázala bych to vybojovat!), pocity viny mě ochromovaly. Před spolknutím těch tří zdánlivě obyčejných tablet jsem se rozklepala, rozbrečela, ale nadechla a... spolkla. Ten pocit si budu pamatovat na vždy. Vina, nekonečná vina, že to tlukoucí srdíčko, tu dušičku, která si nás z nějakého důvodu vybrala, posílám na smrt... Jeli jsme domů. Lehla jsem si do postele a chtěla jen spát. Manžel zastal většinu mé práce, vzal si po zbytek týdne volno, odváděl a vyzvedával staršího syna ze školky, staral se mu o zábavu, v noci vstával k mladšímu, chodil kolem mě po špičkách. Jako parťák mě téměř zcela zastoupil. Jako spřízněná duše a přítel mě zklamal. Jeho úleva byla hmatatelná, zatímco má narůstající úzkost už byla chvílemi nesnesitelná. Začínala jsem ho vinit. O dva dny později jsme s manželem jeli pro druhou tabletu. Na ultrazvuku zjistili, že moje dušička ještě povyrostla a stále jí tlouklo srdíčko. Bože, měla vůli žít! Dále jsem jednala čistě mechanicky. Spolkla tu tabletu, která to měla celé ukončit (prý i když miminko tu první tabletu přežije, je pravděpodobné, že bude poškozené). Druhá tableta to ale teprve celé za pár hodin spustila. Bylo mi příšerně jako nikdy. Nekontrolovatelný usedavý pláč, úzkost, lítost, výčitky, vina, bolest, nenávist, vztek, zloba, to všechno byly emoce, které chtěly a pořád chtějí ven. Je to teprve necelé dva dny. Je to čerstvé. Netuším, jak tohle překonám. Jak se s tím vyrovnán, když jsem dokázala během pár dní totálně popřít samu sebe. Nemám vůbec ponětí, jak dokážu někdy odpustit svému muži, který mi do té doby byl nejlepším přítelem. Už teď je mi cizí.
Tereza, 18. 7. 2016

Otěhotněla jsem 9 měsíců po druhém porodu. Oba porody byly ukončeny císařským řezem. Přepadl mě hrozný strach a bezmoc, co mám dělat. Přítel nechal rozhodnuti na mně, i když vím, že by si klidně třetí dítě nechal.. Já taky, kdybych předtím rodila přirozené. Hlavou se mi honily myšlenky, že to nemusí dopadnout dobře, protože každý, kdo má víc dětí, ví, že nejde se nenamáhat a šetřit v těhotenství, když máte malé děti a přítele nebo manžela věčně v práci. V mém případě přítel nefunguje, ani když je doma, že by přišel, vzal si děti a já mohla odpočívat. Hraje si se starším, čímž mi moc nepomáhá, ale to je už jiný příběh. Peněz taky nemáme nazbyt, hypotéka, dvě děti, většinu věcí na splátky, no hrozný. Byla jsem u dvou gynekologů, první mě spařil hned, jak jsem mu řekla, že jsem těhotná, aniž se zeptal na cokoliv, řekl, že v dnešní době je normální mít tři děti sekcí (císařem), když jsem mu řekla, že bych chtěla vědět, v jakém stavu mám jizvy, aby mi nepraskla nebo abych nemusela devět měsíců ležet v nemocnici, mi řekl, že to teď nepozná, to z v průběhu. Prostě mě slušně řečeno poslal do háje. Našla jsem si tedy jiného staršího pana, který mě potrat doporučil. Holt stará škola nebo nevím. Každopádně dneska si to strašně vyčítám, bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, větší bolest jsem nezažila, vrátit čas, risknu všechno. Rozhodovala jsem se pod hrozným tlakem svým vlastním tlakem. Měla jsem šílené migrény, brala prášky, pila jsem alkohol, nejdřív nevědomě, pak i už vědomě (nejsem alkoholik, ale pár piv jsem si dala), kdyby se tohle nestalo a nevzala jsem tolik prášků a nevykouřila několik krabiček cigaret, asi bych z nemocnice odešla, ale přepadly mě myšlenky, co když mimi nebude zdravé díky mně a co by bylo s mými dětmi, kdyby se mi něco stalo. Chtěla jsem si to jakkoliv omluvit ve své hlavě, vypovídat se někomu, kdo by to pochopil, jak bych já chtěla, ale nikdo mi tohle nedal, ani nemohl, člověk to musí překousnout sám, je to tak strašně těžký, že obdivuji ženy, které byly několikrát dobrovolně. Já už bych nikdy nechtěla ten pocit zažít, mám pocit, že sem to ani nemůžu napsat co. Nejhorší je, že jsem typ člověka, který si mysli, že si ho děti vybírají sami a já ho nechala zabít. Nevím, jestli se s tímhle někdy vyrovnám, myslím, že ne, proto si to každá rozmyslete, jak jen nejlíp to dokážete, protože jsou věci, které nejdou vrátit zpět. V mém případě jsem se rozhodovala se strachem co by, kdyby. Kdybych měla po druhém porodu aspoň rok, rok a půl, na přerušení bych nešla, vyděsila mě takhle krátká doba. Kdyby mi přítel víc pomáhal. Kdyby, kdyby... Ne nadarmo se říká, že ženská, když nemůže, tak zvládne ještě jednou tolik. Vrátit čas a mít rozum co dnes. U mě je to zatím čerstvý, snad to časem přebolí.
Markéta, 18. 7. 2016

Chci se také podělit o svou zkušenost. Je mi 32, již jedno dítko mám, s jeho otcem nežiji. S HA jsem měla vždy pocit 100% jistoty, užívala jsem ji s pauzami několik let. Tentokrát to však nevyšlo. Přítel mi narovinu řekl, že nechce být otcem neplánovaně, že by byl otec z povinnosti. I když ani já to takto nechtěla, bolelo to a byla jsem zklamaná. Doufala jsem, že se k tomu společně postavíme čelem. Ale chápu, každý máme právo cítit a chtít něco jiného. Dalších 14 dní pro mě bylo peklo, rozhodla jsem se pro UPT. Mohla jsem bojovat, i když to bylo neplánovaně, mohlo to být štěstí. Zklamání, únava a také vědomí, že ten druhý nechce - rozhodnutí padlo. Doktor mi doporučil metodu potratové pilulky jako šetrnější, těhotenství bylo do 8. týdne. Já jsem se raději chtěla nechat uspat, abych "u toho nemusela být", ale nechala jsem si poradit. Pak už jsem byla jako robot, spolkla jsem ty 3 první prášky a v duchu jsem se omlouvala tomu malému zárodečku. O dva dny později další tabletka a v bolestech šlo vše ven. Bolest fyzická se ale nevyrovná tomu, co člověk cítí. Vinu, ztrátu, zlost, bezmoc, to jsem teprve na začátku. Jen chci říct, že pokud se rozhodnete těhotenství ukončit a v koutku duše si přejete něco jiného, bude to bolet. Každého jinak dlouho a vzpomínka zůstane navždy. Jen věřte, že už samotné rozhodnutí a co žena v tomto případě musí prožít před tím, při tom i po tom, je hodné obdivu a není na místě si něco vyčítat. Je třeba jít dál, být silnější, minulost už nezměníme. Skvělé je, že můžeme změnit to, co bude. Můžeme se více obklopovat lidmi, kteří propříště nezklamou, nebo chtít více lásky, protože si ji po tom všem opravdu zasloužíme. Přeji všem hodně síly.
Zuzana, 28. 5. 2016

Pročítám si příspěvky žen po potratu a pláču. Potkalo mě to taky. Mohla jsem mít druhé dítě, tak moc jsem po něm toužila. Manželova reakce byla neočekávaná. Druhé dítě nechce. Škoda, že jsem vaše příspěvky, jak ztrátou dítěte trpíte, nečetla před potratem. Nikdy nezapomenu. Bohužel. Myslela jsem, že ano. Nikdy nezapomenete. A prožívat tu psychickou bolest bych přála jen mému manželovi, aby pochopil, čím procházím. Je mi 39, bohužel čas nevrátím. Ten dar jsem si měla nechat. Udělat konečně něco pro sebe. Vše zvládneš. Buď hrdá, mysli pozitivně. Tvé dítě tě bude vždy milovat.
Věra, 28. 5. 2016

Teď už je to pět let od toho dne. Pořád si to pamatuji, i když si někdy myslím, že už je to všechno pryč. V té době jsem měla 37 let, dvě děti na střední škole, právě jsme dokončovali nové vysněné bydlení. Všechno krásně klapalo, v práci jsem povýšila. Jenže jsem v tom pracovním kolotoči jaksi zapomněla jít k lékaři pro další antikoncepci a tak se to stalo. Byla jsem z toho velice zmatená, takhle to nebylo, ani když jsem otěhotněla v 19 letech. To jsem vůbec neuvažovala, že bych si dítě dala vzít. Prostě bylo a hotovo. Teď to bylo jiné. Navíc manžel byl proti, pořád mi říkal všechny ty argumenty, že nemáme zaplacenou hypotéku, auto, děti na střední, že to prostě nejde. Vůbec nechtěl vidět, že jsem nešťastná. Tak jsem se objednala. Za pár dní mělo být po všem. Jenže já jsem začala tomu malému říkat ty moje malá třešinko, odpusť mi to, opravdu to nejde. Manžel mě tam doprovodil a večer vyzvedl. Bylo po všem. Nechtěla jsem o tom mluvit. Za týden mi tchyně s radostí oznamuje, že švagrová je těhotná. Moje dítě by se narodilo úplně stejně. Pak to byly dlouhé probrečené noci, samozřejmě tajně, když švagrová přijela na návštěvu, tak jsem jejich malého nemohla ani pochovat, mysleli si že jsem asi zlá teta. Jenže mě bylo strašně. Tak jsme si s manželem pořídili holčičku. Asi už se na mě nemohl dívat. Teď jsem šťastná se svou malou, už má skoro 3 roky, ale stejně se mi občas vtírají ty myšlenky, jak by asi ta moje třešinka vypadala, jak by tady běhala a tak. Každá žena by si měla všechno rozmyslet a nejednat jenom pod tlakem okolí, být sama za sebe. Hodně se na sebe zlobím, protože nevím, co se to se mnou za ty roky stalo, že jsem nechala ostatní, aby za mě rozhodli, když jsem to jako mladinká obstála. Určitě ale nejsem pro nějaké zákazy, myslím že každá žena tohle snáší jinak, a je hlavně na ní, jak se nakonec rozhodne. Dobře, nebo špatně.
Arny, 28. 5. 2016

Chtěla bych přidat svou zkušenost. Před dvěma lety jsem v necelých čtyřiceti letech zjistila, že čekám třetí dítě. S manželem jsme spolu šestnáct let a je to ten nejlepší muž, kterého znám. Bohužel již jako těhotná (to jsem to ale netušila) jsem prodělala kontrastní vyšetření. Toto vyšetření je neslučitelné s těhotenstvím. Dala jsem na doporučení (hrozilo 80% riziko poškození plodu) a v sotva 7tt podstoupila UPT ze zdravotních důvodů. Hned po mi bylo strašně, tak strašně, že se to nedá popsat. Opět mi ale pomohl manžel. Slíbili jsme si, že si dáme rok čas na početí dítěte. Vzhledem k mému věku měla být pravděpodobnost početí minimální. Stal se zázrak a ještě v šestinedělí po UPT jsem otěhotněla znovu. Ač mi bylo čtyřicet po zcela bezproblémovém těhotenství se nám narodil zdravý syn. Nejhorší byl pro mě boj s předsudky druhých lidí. Teď mám ročního synka, desetiletou dceru a dvanáctiletého syna. Podařilo se mi "dát" na první pokus i s malým miminkem státnice a dokončit VŠ - dalo by se říct vše super... Něco ale pořád trochu bolí... V den, kdy jsem musela podstoupit UPT, vždy zapaluji svíčku a přemýšlím o tom malém, o mém strachu porodit postižené dítě, a když dozrají maliny, vzpomenu si na Boženu Němcovou a její Babičku a nemám odvahu utrhnout a jíst maliny... (kdo četl nebo viděl, ví proč). A na závěr? Někdy to opravdu nejde jinak, ale není to potom tak jednoduché, jak se může zdát, a určitě je dobré vyhledat případnou pomoc. Rozhodnout se tak či onak je právem každé ženy, je ale dobré vědět, že to celé nejde rychle vymazat z paměti nebo alespoň mě to nejde.
Radka, 2. 5. 2016

Podstoupila jsem interrupci, včera. Nemůžu o tom ani psát. Místo kýžené úlevy, doživotní (?) noční můra, vina, pochybnosti... A když tak čtu ty příspěvky, jen málo kdo je na tom jinam. Co takhle zřídit skupinu, stránky něco "před potratem"... Je sice fajn sdílet zkušenosti po, ale mám pocit, že kdybych mluvila s někým, kdo to podstoupil, předtím, možná by mi to pomohlo rozhodnout se jinak...
Dana, 12. 1. 2016

Dnes jsem byla na potratu. U mě je to jiný než u ostatních, co tady čtu. Já jsem musela. Ale vlastní chybou jsem se do týhle situace dostala. Mám 5 měsíců po císaři, krásnýho zdravýho syna a v břiše jizvu. S přítelem jsme se dohodli, že další dítě ano, ale až tak za 5 let, takže si nechám dát tělísko. Jenže gynekoložka mě řekla, že to přichází v úvahu nejdřív po půl roce, do tý doby se musím chránit jinak. Nejmíň 2 roky nesmím otěhotnět. Kvůli problémům před těhotenstvím jsem další prášky nechtěla a přítel je alergickej na latex. Bohužel jsem mu uvěřila, že se uhlídá. Neuhlídal. Moje první měsíčky po porodu byly hodně silné a další už se nedostavily. Test byl slabě pozitivní. Když jsem volala na gyndu, sestra mě řekla, že mám na výběr, a jestli si chci miminko nechat, objedná mě až před vánoci. Dalo mi to naději, že snad přece jenom, i když je to tak brzy... Přítel souhlasil. Na gyndě mi těhotenství potvrdili a pak přišel šok. Je to moc brzy a jizva by mohla prasknout, sestra má dokonce takový případ v rodině, měli co dělat, aby zachránili matku, dítě zůstalo postižené. Je to vaše volba, ale... Nebylo o čem se rozhodovat. Žít se svým synem, později mít další, nebo riskovat všechno, zdraví, život? Takže jsem dnes spolkla tři pilulky a pozítří si jdu pro čtvrtou. Je mě už teď hrozně a to mě to pořád moc nedochází. Jsem totálně bez energie, pořád se mě chce brečet, nejsem ani schopná postarat se o syna. A můžu si za to sama, protože jsem věřila, že chlap je schopnej se ohlídat.
Anna, 12. 1. 2016

Podstoupila jsem interrupci v 9. týdnu. V prvních pár dnech jsem odmítala představu, že čekám dítě. Pár dní před objednáním jsem začala milovat to něco, co ve mě vzniklo a bylo to děsivé. Vždy jsem si přála dítě, jenže proti stálo několik důvodů. Můj partner a já nejsme v nejlepší finanční situaci, část mé rodiny by mě zavrhla kvůli věku mého milovaného "muže", stále studuji, nedokážu si představit, jak skloubit úspěšné studium a výchovu dítěte a snad, hlavně, můj osobní postoj k tomu, že porodit dítě do tak zkažené doby je nezodpovědností vůči mně a hlavně miminku. Rozhodla jsem se o tom úplně pomlčet, neboť mého přítele bych sdělením mého stavu a rozhodnutí naprosto psychicky zničila. Vyčítal by si a to jsem nehodlala a nehodlám dopustit. Ženy, dívky... je to jen vaše rozhodnutí. Já osobně lituji, ale neměla jsem na výběr a doufám v lepší časy.
Katka, 16. 8. 2015

Nejdřív velké nadšení, budu mít vytoužené druhé miminko. Reakce partnera byly jako na houpačce. Radost u něj střídaly dny, kdy vyslovoval slovo rozchod, potrat. To ve mně vyvolalo paniku. Závěr jeho byl, že je to na mně jen, ať se rozhodnu sama. Slíbil, že na dítě platit bude samozřejmě a starat se o ně. Zmatkovala jsem, jestli bych utáhla sama domácnost s dvěma dětmi. Vysněná představa, že budu mít dítě s chlapem, který mi řekne, že mě miluje, chce se mnou být, bydlet, být rodina. Ta se neslučovala s realitou. Jeho postoj... je to jen na Tobě a jeho chladný přístup k potratu, můj zmatek ve mně - odvezl mě na interrupci a já si připadala jako v blbým snu, že to nejsem já. Nikdy, nikdy bych to už neudělala. Děti jsou to nejdůležitější.
Ilona, 15. 7. 2015

Těm ženám, které se rozhodnou ukončit těhotenství, chci vzkázat, že se toho, co uděláte, nikdy nezbavíte, budete na nenarozené dítě myslet každý den. Škoda, že jsem tyto stránky nenašla dřív, třeba by mne alespoň zastavily. Ale potrat není jako jít na operaci se zubem. To, co vypadá jako rychlá úleva a řešení "problému", je jen zadělání si na velký vnitřní smutek. Já jsem byla spolknout pilulku před 8 měsíci a věřte, že jsem se z toho dodnes nevzpamatovala, vůbec nechápu, jak jsem mohla něco takového udělat. Je to děs a černá můra. Bohužel zvítězil strach a odmítání okolí, byla jsem v ten moment na vše úplně sama a nenašla dostatek síly. Bohužel v případě chemické miniinterupce je skutečně velmi málo času na rozhodování a nejhorší rozhodnutí se dělají ve zmatku a zbrklosti.
anonym, 2. 6. 2015

Mám zkušenost s farmakologickým UPT. Přemýšlím nad tím a spíš jsem to neměla dělat. Prvních pár hodin se budete cítit provinile, nevěřila jsem tomu, myslela jsem, že budu cítit úlevu, ale opak je pravdou. Je to tak, že dítě je opravdu dar, ať už máte situaci jakoukoliv, to že to člověk v danou chvíli nevidí a jako jediné východisko vidí potrat, je výrazem utíkání sama před sebou. Totiž to dítě není ten hlavní problém, hlavní problém jsme my a naše strachy, strach že to nezvládneme atd. UPT je útěk od problému, který je mnohem hlubší a má co dělat se sebeláskou (tedy spíš jejím nedostatkem). Můžete sice utéct teď v teto situaci, ale dožene vás to jinde, pravděpodobně přijde jiná situace, která znovu bude vaši sebelásku testovat. Po zkušenosti bych to už neudělala, ani kdybych s dítětem mela zůstat sama. Bohužel je pozdě. Udělala jsem chybu a teď bude těžké si ji odpustit. Holky, myslete na sebe a nechoďte tam. Kdyby se mi tímto příspěvkem podařilo zachránit alespoň jednu holčinu, budu se cítit alespoň trochu očištěna. Lékaři vám namluví, že to je ok, ale oni to berou jen z lékařského hlediska, na pocity se vás ptát nebudou. Opravdu to nestojí za ty výčitky.
Nikol, 6. 5. 2015

Také jsem před nedávnem podstoupila upt, bohužel. Bylo to z finančních důvodů, hlavně ze strany otce. Mělo to být naše třetí dítě. Tenkrát jsem to chtěla mít hlavně co nejrychleji za sebou, asi jsem myslela, že pak budu mít klid, ale naopak, roky plynou a já na to musím pořád myslet, jak jsem tam seděla a říkala si: uteč... a kolik by mu teď bylo, jak by vypadalo, jak by si vyhrálo s dětmi. Prohlížím fotky a vím, že tam někdo chybí a to nejen na fotkách. Bohužel jsem neutekla a budu si to vyčítat celý život. Kdybych tyhle stránky četla tenkrát před, asi bych se rozhodla jinak. Teď už vím, že by se to nějak zvládlo, všechno se dá zvládnout, když se chce. Rozhodla jsem se sem napsat kvůli tomu, kdyby si to někdo četl před zákrokem. Třeba moje zkušenost a zkušenost většiny, co tu píšou, někomu pomůže rozhodnout se lépe, než jsme se rozhodli my. Třeba to někomu pomůže od výčitek na celý život.
Denisa, 6. 5. 2015

Moje milovaný miminko, nikdy jsem tě nechtěla opustit, ale i přesto jsem tohle dopustila a šla na potrat. Trestem se pro mě stává obrovská rýha v srdci, kterou nelze nikdy zaplnit. Nevím přesně, co ti říct, není nic, co by bylo vhodné, aby vystihlo tuhle situaci a pocity, které mě provází. Moc bych ti chtěla poděkovat za krásných 11 týdnů, které jsem s tebou mohla prožívat. Bylo mě s tebou moc krásně a nikdy na ten pocit nezapomenu. Díky tobě jsem zažila neuvěřitelné pocity štěstí a radosti. Odpusť mi prosím, že jsem se tě zbavila, měla jsem strach. Tvůj otec tě nechtěl a nechtěl ani mě. Já jsem věřila, že vše zvládnu sama, a věřím tomu i teď, že bych to zvládla, ale nechala jsem se zahnat do kouta a udělala jsem tohle špatný rozhodnutí. Nikdy nepřestanu litovat a beru na sebe všechny následky. Moc tě miluju a nikdy nezapomenu. Nejkrásnější chvíle byly s tebou. Odpusť.
Kačka, 24. 1. 2015

Před pár dny to byly 2 roky, co jsem podstoupila upt. Máme 2 krásné zdravé holčičky, v té době jim bylo 3,5 a 1,5 a mě selhalo nitroděložní tělísko. Vždy jsem si přála 3 děti, bohužel jsme v té době byli teprve pár měsíců po krizi, která málem skončila rozvodem, skoro bez peněz a ještě jsme bydleli u rodičů. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života a nikdy bych už tuto cestu nezvolila. Bohužel mám v sobě závist při pohledu na těhotenské bříško, a když vidím kamarádku, která porodila ve stejný čas, jako bych rodila já. Bohužel se to podepisuje na mé psychice ve výročí upt a předpokládaného terminu porodu. Kdyby člověk věděl, jak ho to bude trápit, rozhodl by se jinak. To hnusné KDYBY.
Jana, 10. 1. 2015

Je mi 25 let a mému příteli je 32 let, vše bylo fajn. Měla jsem vztah konečně, jako v pohádce, cítila jsem zamilovanost, krásné společně strávené chvíle. A řekla jsem si, že když nemůžu brát prášky ze zdravotních důvodů, tak použijeme jinou ochranu, kterou jsme pak časem už tolik nepoužívali a řekli si, že to ohlídáme. Bohužel se tak nestalo a já byla v říjnu těhu, hrozný šok, nevěděla jsem, co najednou chci. Měla jsem se radovat, vždyť mám oporu rodiny, přátel, ale nešlo to i přes přemáhání. Jen jsem brečela a myslela na to, kdy půjdu na zákrok, přítel dítě moc chtěl a já si ho ze svého vnitřního strachu, že to nezvládnu, nechala v 5. týdnu vzít. Jak mi bylo za tohle rozhodnutí psychicky? Nechtěla jsem existovat a nikdy neodpustím! NIKDY! Moje největší osobní zklamání v životě, co jsem kdy mohla udělat, bylo nechat si vzít mé první miminko! Prosím, Bože, dej klid té dušičce, snad se s ní jednou potkám v nebíčku.
Marie, 10. 1. 2015

Byla jsem na potratu loni v říjnu, protože jsem si myslela, že bych druhé dítě v době, kdy by druhé bylo sotva dvouleté, nezvládla. Byla to chyba. Největší chyba, která se nedá napravit, mrzí mě to a navždycky bude. Můj syn už mohl mít brášku nebo sestřičku, po kterých tak moc touží. A já bych nepřemýšlela nad tím, co by, kdyby...
Klára, 9. 12. 2014

Leonku, děťátko, tvoje srdíčko už bije pouze v mém srdci, stále na tebe myslím. A i když nejsi se mnou, nikdy tě nepřestanu postrádat. Nejdeš ničím a nikým nahradit, byls jedinečný, neopakovatelný. V okamžiku tvého početí v tobě byl ukryt celý tvůj život. Jsi poupátko, které nemohlo rozkvést. Děkuju ti, že sis mě vybral za maminku, žes měl ve mě důvěru, že jsi tu byl. Kdybych se mohla vrátit zpět, nic a nikdo na světě by mě nemohl přesvědčit  o tom, že tu být nemáš. Dát tě tzv. „pryč“, má lásko, to bylo to nejsmutnější a nejbolestivější rozhodnutí v mém životě. Všechno jsi to se mnou prožil a prožíváš doteď a víš, jak smutné a bolavé to byly – a stále jsou dny, od chvíle, kdy jsi opustil mé tělo. Dny plné zoufalství, pláče a beznaděje. Pocit, jakoby část mě samé zemřela s tebou... Vím, že je s tebou Bůh, že jsi v jeho péči, že je ti dobře. Ve svém krásném srdci nemáš místo pro zlobu a výčitky. Počal tě ženatý muž a já byla vdaná za jiného, maminka 2 dětí. Tvůj otec tě nechtěl, bál se o svoji rodinu, nechtěl ani, aby ses narodil a vychovala jsem tě se svým manželem. Nechala jsem se zahnat do kouta strachem, bezmocí a bolestí z nulové podpory. Byli to špatní rádci. Cítím obrovskou bolest. Snažím se odpustit tvému otci i sobě. Odpusť, prosím, synáčku. Je mi to líto. Miluju tě. Jsi navždy v mém srdci, moje třetí dítě. Tvoje maminka.
Přála bych si, aby se všechny nastávající nerozhodné maminky rozhodly pro dítě, pro život, pro naději. Bůh jim pomáhej. Moc mě mrzí, že jsem v době svého rozhodování nenalezla odvahu číst vaše stránky a od svých skutečných pocitů jsem se úplně odpojila. Bála jsem se dopadů, toho nechat si děťátko, dopadů na svoji rodinu, když jsem pocítila nulovou podporu otce. Nebylo to tehdy v mých silách to sama zvládnout a říct pravdu manželovi. 
Tony, 28. 11. 2014

Musím vám napsat svůj příběh o interrupci. Podstoupila jsem ji 24. 10. 2014. Co teď prožívám, je snad nejhorší období mého skoro čtyřicetiletého života. Mám tři děti. Dvě 22 a 18 z prvního manželství a sedmiletého syna z druhého šťastného manželství. Když jsem zjistila, že čekám další miminko, tak jsem byla v rozpacích. Měla jsem hnisavou angínu, nemohla jsem ani vstát z postele. Léky ani nepočítám. Hned jak jsem si udělala test, jsem volala manželovi (pracuje v zahraničí), jeho odpověď byla, že to je jen porucha z angíny. Na druhý den jsme šla k svému gynekologovi a ten mi potvrdil těhotenství v 6tt. Protože jsem měla u mladšího syna rizikové těhotenství, krvácela jsem od 13. týdne do 21. týdne, měla jsem hrozný strach, že se to bude opakovat a taky jsem o 7 let starší. Tak jsem řekla, že podstoupím miniinterrupci. Pan doktor řekl, že je to mé rozhodnutí. Manžel dojel a vůbec nemluvil. Já jsem čekala, že mi řekne, že si ji necháme. Ale jediné, co mi říkal, bylo, že má o mě velký strach, že si nedovede představit, že by se mi něco stalo. Ať si vzpomenu, jaké jsem měla problémy před tím atd. A že moje sestra má postiženou holčičku. Sestře vyšla všechna vyšetření dobře a malá má snad 7 diagnóz. S její diagnózou je snad jediná v ČR. Tak jsem tam teda jela a manžel jel se mnou. Celou dobu jsem plakala. Manžel říkal, že jsem plakala, i když mě vezli po narkóze na pokoj. Prý jsem říkala, že už ji nemám. Teď je to 5 týdnů, co jsem ji tam nechala. Až teď víme s manželem, že jsme udělali tu největší chybu. Nemáme žádné finanční ani jiné problémy. Pan doktor říkal, že bych musela podstoupit trošku jiné vyšetření kvůli sestře. Ale stejně jsem to udělala. Milujeme se. Nevím a nikdy nepochopím, proč jsme se tak rozhodli. Teď bychom chtěli miminko. Manžel by mi snesl modré z nebe. Proč to neřekl před 5 týdny. :(
Michaela, 29. 10. 2014

Mně je bohužel jenom 18. Jsou to přesně dva týdny, co jsem podstoupila kyretáž v 11tt. Zjistila jsem, že jsem těhotná až v 10tt, podle měsíčků už ve 12tt. Možná i málo času na promyšlení nás donutilo rozhodnout se pro tu horší věc. To, že jsem těhotná, jsem nijak nepociťovala a tělo se nijak neměnilo. Testy mi vycházely negativně, tak jsem čekala, jestli se mi MS neopozdila, no nakonec jsem co nejdřív běžela k doktorovi. S přítelem jsme krátce, já sama nejsem v dobré finanční situaci. Sama bydlím se sestrou, která zůstala s dítětem sama. Ze začátku jsem hodně brečela, že se tak nějak budu muset vzdát něčeho, co je ze mě a taky ve mě. Nakonec jsem se s tím smířila, že by to jinak nešlo. Před zákrokem jsem byla klidná a vyrovnaná. Po zákroku to bylo horší, když jsem se probudila a na operační košili byly tak nějak všude kapky krve. To jsem se na lůžku rozbrečela a brečela ještě celý den. Teď jsem už zase v pohodě, akorát se mi klasicky rozsvítí oči, když vidím miminko a představuju si to svoje a taky když vidím těhulky. Já se ale nevzdávám a doufám v to, že jednou snad co nejdřív přijde čas, kdy si miminko budu moct dovolit a udělám pro něj vše. Kyretáž bych jinak už nikdy zažít nechtěla, po zákroku jsem měla docela problém s krvácením. Po miminku o velikosti 44 mm se mi vytvořila v děloze velká sraženina o velikosti 54×78mm. Nepřekonatelné bolesti. Musela jsem dostat injekci, aby se ze mě sraženina dostala, takže ze mě několik dnů vycházely obrovské krvavé cucky, vypadalo to jak játra. Bolesti nehorázné, ale vydržela jsem to a zatím to vypadá, že jsem v pořádku. Sraženina se ze mě dostala poměrně celá, protože pokud ne, musela bych postoupit další zákrok podobného typu jako kyretáž, co by vyvolalo další krvácení a opět by se mohla vytvořit sraženina. Takže by se mohl opakovat menší koloběh. Určitě se dále budu trápit a bude mi to líto, ale já vím, že přijde den, kdy i já budu šťastná maminka.
Kate, 24. 10. 2014

Před dvěma dny jsem podstoupila miniinterrupci. V podstatě z "donucení", každý v okolí mě k tomu tlačil. Přítel si dokázal během pár vteřin vymyslet celý seznam proti děťátku, má matka sice uvažovala o možnosti, že si to nechám, ale nemohu, protože přeci nemám dodělanou školu. A o té to celé v podstatě bylo. Víte, každý mi k tomu měl co říct, každý jisto jistě věděl, proč si dítě nemám nechat, ale nikdo už se nezastavil a nezeptal se mě samotné: "Chceš si to nechat?" Ale protože mě všichni tlačili s časem, byla jsem v ohromné úzkosti, dala na radu všech a šla na potrat (i když jsem si to z hloubi svého srdce nechat chtěla, toužila jsem být matkou). Ještě na sále, když mě uspávali, tekly mi po tváři slzy a už tehdy jsem si vyčítala to, co jsem se hodlala podstoupit. A teď? Žádná úleva, žádné štěstí, ale pláč a smutek a úzkost. A podpora? Žádná. Jakoby to pro všechny kolem potratem skončilo a já byla hloupá a přecitlivělá. Prosím všechny, které se na tento zákrok chystají. Rozmyslete si to, opravdu pořádně, ať poté nemusíte tolik litovat jako já.
Zuzi, 12. 10. 2014

Pokud můžete a jste v situaci mezi rozhodováním zda jít na interrupci či si miminko nechat... NECHTE SI HO! Já byla před 12ti dny na miniinterrupci, protože jsem neměla podporu ex přítele miminko si nechat. Nepodpořila mne ani mamka, protože ta sama tvrdila po svých zkušenostech, jak bych to jako ženská sama s dítětem měla těžké. A co mi řekl můj rádoby "pan božský"? Tak jak to vyřešíme? Od začátku dítě nechtěl. A tak jsem neměla žádnou jinou možnost a na potrat šla. Byla jsem v pátém týdnu těhotenství. Nikdy jsem se necítila hůř. Na sále jsem se cítila jako stroj a dělala jen to, co mi řekli a už tam jsem chtěla strašně plakat. Po probuzení z narkózy mi začaly téct slzy, aniž bych sama chtěla, plakala jsem a i když jsem cítila fyzickou bolest, ta bolest na duši byla daleko větší. Neměla jsem podporu partnera ani po zákroku, po probuzení z narkózy, kdy jsem mu napsala, že už je po všem, mi jen odpověděl "děkuji za informaci"... Hrozně moc to bolelo a bolí to doteď... Myslela jsem si, že se jen v člověku bouří hormony po těch všech změnách jako těhotenství, potrat atd. Ale čím dál více pláču, mám vztek nejen na sebe, ale i na okolí, a jsem celkově ze všeho vyčerpaná. Jeden den se snažím usmívat na svět a moc mi to nejde, další den propláču. Rozhodně vím, že na tento den už nikdy nezapomenu a budu ho mít v srdci už navždy, i když to nedopadlo, jak bych si přála... Proto všichni zvažte, zda na potrat opravdu chcete jít.
Daniela, 21. 7. 2014

Je mi 37 let, mám 16 let trvající manželství, svého muže mám po svém boku už 21 let a řekla bych šťastně. Máme dvě krásné zdravé dcery 13 a 6 let. Dříve jsem brala klasickou antikoncepci, ale po druhém dítěti jsem se rozhodla, že to svinstvo do těla už nechci. Spoléhala jsem na manžela (na kondom nebo že si dá pozor). Já bláhová! Před necelými 2 měsíci si manžel náš sex vychutnal až do úplného konce a já mu řekla: "Co to děláš?" On na to: "A nemůžu?" Přišlo mi to komický, že jsme vlastně svoji tolik let a že by to musela být veliká náhoda. V 5. týdnu jsem šla rovnou na gynekologii s podezřením, že jsem těhotná. Zpozdila se mi sice menstruace zatím jen pár dní, ale měla jsem nalitá prsa, prostě jsem to na sobě cítila. Doktorka mi udělala ultrazvuk a řekla, že tam není ani váček, že to nevypadá. Pro jistotu mi odebrala krev. Druhý den jsem se dozvěděla, že jsem těhotná a další den opět na ultrazvuku, že už to má 3 mm. Máme krásný dům,splácíme hypotéku, mám práci, která mne naplňuje a těší. Manžel pracuje ve stavebnictví a už několik let se potýká s krizí. Společně jsme se rozhodli, že půjdu na potrat. Pár minut před provedením potratu se mi po tváři koulely slzy a já je nemohla zastavit. Pak to celkem šlo. Bála jsem se pocitu prázdnoty. Ten snad doslova ani teď necítím (3.den po potratu), ale je mi úzko. Mám pocit, že se s tím musím vypořádat sama. Do konce léta se nemůžu koupat, nemůžu začít pořádně cvičit a ještě mi je smutno z toho, že jsem zabila človíčka a můj muž je v pohodě. Žádný stres a žádná omezení kromě sexu. Upřímně jsem čekala větší pozornost a péči. Třeba blbou obyčejnou kytičku po potratu... Nic, jen stisknutí ruky. Cítím se dost smutně.
Katy, 7. 5. 2014

Byla jsem dotlačena k potratu. Prý zničím život sobě, synovi i jemu, když si mimi nechám. Tolik jsem to nechtěla. Ten psychický nátlak se nedal vydržet. Sliboval, jak bude vše lepší, budeme šťastní... Byly to 2 týdny hádek, stresu, slz. Byla jsem úplně mimo, nedokázala jsem vůbec nic. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to zvládnu. Ne, nezvládnu. Andílek šel do nebe za mou maminkou. A já nenávidím. Nenávidím ho, sebe, že jsem to dopustila. Ta bolest je hrozná. Někdy mám pocit, že mimčo stále cítím. Nemůžu spát, stále se mi vše vrací. Nedokážu zastavit slzy. Proč jsem to dopustila? Nikdo mi s tou bolestí nepomůže. Jak může člověk nenávidět někoho, koho strašně moc miloval...
Helena, 7. 5. 2014

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 let. Otec dítě nechtěl a vyhrožoval. Sbalila jsem si věci a odešla z Prahy k rodičům do maloměsta. Díky jejich podpoře mám krásnou devítiletou dceru, která je moc šikovná. Přesto byly i špatné chvíle. Nedostatek financí, závislost na druhých, kteří toho občas zneužívají, pro většinu chlapů jste s dítětem neperspektivní, bylo těžké sehnat práci, překonat pocit osamění, pohled na "šťastné" rodiny. Přesto jsem byla vnitřně šťastná, udělala jsem dobrou věc, dala někomu život a když vidíte to dítě, rozlévá se ve vás hřejivý pocit. Happyend se ovšem nekoná. 9 let poté obdobná situace - otěhotněla jsem. S partnerem jsme se znali pouze tři měsíce a sex měli pouze 2x. Z mé strany to byla láska. On však dítě nechtěl. Ok, potrat. Vždyť kolikrát jsem si říkala, kdybych tehdy šla na potrat, mohla jsem se mít lépe - peníze, práci, partnera. A vzpomněla si na všechny ty stavy beznaděje, které jsem s dítětem zažívala. Na dítě jsem si sice za ty 4 týdny zvykla, povídala si s ním, modlila se, aby přítel změnil názor. Uvědomovala jsem si, že budu nešťastná, uvědomovala jsem si ty následky, ale nechtěla jsem být opět závislá na rodičích, jít zpět do maloměsta, neboť již rok jsem žila v Praze, kde jsem konečně po 7 letech začala pracovat. Dítěti jsem se s pláčem omluvila, Boha prosila o odpuštění. Věděla jsem, že to bude psychicky bolet, ale nikdy ne tak. Proč jsem o tom nevěděla? Proč se o tom nemluví? Už je to rok a já stále jednou nohou v blázinci. Ztratila jsem víru v Boha, důvod žít. Vím, mám přeci již jedno dítě, ale nějak mi došla síla se o něj starat. Pronásledují mě pocity zoufalství a beznaděje. Ano, ty by se objevily, i kdybych si dítě nechala. Ale zároveň by zde byla radost, pocit naplnění, že člověk dělá dobrou věc. Nemohu si hlavně odpustit. Teď po roce všude vidím to dítě, jak jsme tu mohli spolu žít, vím, že bychom to zvládli. Alespoň bych mohla doufat. Nyní místo celoživotní péče o nový život strávím zbytek života zbavováním se pocitu viny. Říkala jsem si, vydělám si nejdřív peníze, potkám nějakého partnera, který by to děťátko chtěl. Nakonec vidím, že jsem přišla o všechno - nemám sílu na práci, na seznamování se s potenciálním partnerem, na péči o dítě. Nemám sílu žít. Vím, že si musím odpustit, zbavit se pocitu viny a jít dál. Ale nevím jak. A to vše jen díky mé zbabělosti a pohodlnosti.
V., 24. 3. 2014

Není to ani 14 dní, co jsem podstoupila miniinterrupci - byla jsem v 7. týdnu. Miminko jsme s přítelem plánovali a těšili se. Byli jsme spolu necelý rok. Zpráva, že jsem těhotná mě mile překvapila - ovšem přítele zaskočila a jeho reakci jsem takovou nečekala. Není na to vhodná doba, už nejsme tak mladí. Ano - bylo mi 37 let. Pro mě dost smutný dárek k narozeninám - vlastně ten nejhorší. Po zákroku jsem byla jako tělo bez duše. Říkala jsem si - bude to v pořádku, ale celý týden jsem proplakala, hormony se mnou lomcují a už jen při vyprávění pláču. Nevěřila bych, že to bude tak těžké. Cítím prázdnotu, i když se směji, tak v duchu pořád pláču a moc to bolí.
Petra, 24. 3. 2014

Děkuji za tyto stránky. Také já mám bohužel zkušenost s potratem. Kdybych se o vašem webu dozvěděla dříve, snad bych se rozhodla jinak. Ale myslím, že to je právě potíž většiny žen v této situaci. Chtějí mít všechno rychle za sebou a raději nechtějí nic vědět předem. Taky jsem začala hledat informace, až když jsem se sesypala po zákroku. Pod většinu věcí zde uvedených bych se podepsala.
Bára, 10. 3. 2014

Včera jsem prošla interrupcí a už nikdy bych na ni nešla. Nejenže se cítím hrozně psychicky, ale i fyzicky, ale vůbec nic mi nedochází, jako bych pořád spala nebo snila. Nemám hlad, nebo naopak chci jíst až moc, neumím se zasmát ani nad vtipnými věcmi, ale naopak neumím ani plakat a to jsem plakala týden v kuse před interrupcí. Nechce se mi dělat nic a zároveň jít běhat, prostě je to hrozné. Pokud se holky a ženy budete někdy rozhodovat, nechoďte tam. Ztratíte opravdu kus sebe a to doslova. Já tam šla, protože jsem se přestěhovala do svého, přišla o práci a miminko bylo s mužem, který se dozvěděl, že čeká rodinu jinde. Bez peněz, bez tatínka a bez práce, ale i tak, volila bych jinak... Všechno se dá zvládnout a já všem držím palce, aby to zvládly!
Katka, 17. 2. 2014

Moje zkušenost je docela dlouhá a hodně bolestná. Před půl rokem jsem potkala muže. Bylo mi s ním strašně moc dobře a asi po měsíci jsem byla zamilovaná jako nikdy předtím a on mi potvrdil to samé a řekl, že jsem láska jeho života. Jenže to mělo jeden obrovský háček, byl zadaný a měl malé dítě. Odjeli jsme spolu na dovolenou a po návratu mi bez něho bylo tak strašně moc špatně, ani jsem nemohla nic pořádně dělat a nepřemýšlela jsem o nikom jiném. Pomyslela jsem si, jaké by bylo zůstat s ním. Týden nato jsme se viděli u mě doma a večer jsme si promluvili o tom, co opravdu chceme. Po čase se rozhodl, že svou přítelkyni, se kterou už nežije, opustí a budeme žít spolu. Moc dobře mi kvůli tomu nebylo a připadala jsem si jako svině, která rozbila rodinu. V lednu jsem zjistila, že jsem těhotná. Zapomněla jsem si vzít jednu antikoncepci a bylo to! On s tím vůbec nepočítal. Dohodli jsme se, že půjdu na potrat a dítě si pořídíme až tak za 5 let, což se mi zdálo rozumné. Dostala jsem peníze a on se znovu vrátil k přítelkyni. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to dítě nechci a že není ještě ten správný čas, ale hluboko uvnitř jsem cítila něco jiného. Přítele jsem prosila, aby hned odešel a šel žít se mnou, že ho moc miluju a nedokážu si představit život bez něho. Co přišlo, ale potom bylo tak obrovské zklamání, které už v životě zažít nechci. Začalo z něho padat, jak se s přítelkyní na dítěti domlouvali, a to byl konec. Sama jsem cítila, jak své dítě strašně moc chci a jsem za něho ráda. Připadalo mi to nespravedlivé a hlavně za nic nemohlo. Příteli jsem o tom pověděla, jeho reakci jsem nechápala. Stále se vracel k NÍ. Skoro na konci měsíce jsem si došla k doktorovi a tam jsem udělala největší chybu. Na své dítě jsem se podívala. Udělalo to se mnou strašně moc. Den na to jsem šla na potrat a když jsem šla do nemocnice, omluvila jsem se svému nenarozenému dítěti za to, co se mu chystám udělat. Řekla jsem mu, že ho mám ráda a že si na něho počkám a ať mi přijde v jinou, vhodnější dobu. Přítel se se mnou rozešel. Přirozeně dal přednost své přítelkyni doma a otevřelo mi to oči, on s ní totiž pořád žije. Pro mě to je teď to největší ponaučení v životě. Vím, že důvěřovat už nikomu nebudu a do dalšího vztahu se bojím vstoupit. Tohle pro mě bylo strašně moc velké zklamání. Navzdory tomu, co mi udělal, ho stále miluju, ale vím, že už nic nebude jako předtím a bojím se, jak zareaguje můj nový, budoucí přítel na to, co jsem ve svých 23 letech provedla. Zpátky to už nikdy nevrátím a ponesu si to celý život, on těžko.
Dana, 28. 1. 2014

Chtěla bych varovat každou ženu, která by se chystala jít na interrupci. Nikdo si neumí představit, co přijde "po tom", dokud to sám nezažije. Je to jako varovat před peklem nebo sám prožít peklo. Je to asi nesdělitelné. Přesto se o to chci pokusit. Vždycky jsem si myslela, že dřívější obstrukce a komise před interrupcí byla jen komunistická buzerace a že každá žena má právo v tomto na svobodné rozhodnutí. Ale tak, jak je to nyní, kdy volba mít či nemít dítě je strašně jednoduchá a závisí na aktuálním rozpoložení momentálně zoufalé a zmatené ženy, je hrozná. Žena, která se pod tlakem okolností vzdává a rozhodne se pro "nejjednodušší" řešení, si neuvědomuje, že se rozhoduje o tom zabít či nechat přijít na svět své dítě, že to, co volí, se sice zdá nejjednodušší, ale je to krok do pekel, že se z toho třeba už nikdy nevzpamatuje, že se sama odsuzuje k tomu s tím žít. Jedna známá mi při mém rozhodování řekla: "Pokud si dítě necháš, bude to asi těžké, ale nikdy si to nebudeš vyčítat." A je to tak. To, že žena přivede na svět dítě, si asi opravdu nikdy nevyčítá. Dítě je štěstí, i když fůra starostí. A když člověk skočí, musí pak plavat. Pokud to ale vzdá, zabije své dítě. Nejde si to nikdy odpustit.
Jsem spíš nevěřící, i když na mnohé "mezi nebem a zemí" věřím. Nebo tomu spíš nechávám prostor. Ale věřila jsem tomu, že plod v prvních týdnech není ještě dítě. Ale po tom, co jsem podstoupila interrupci, vím jistě, teď to cítím, že to bylo už dítě, že v době, kdy ve mně rostlo, kdy ho osud chtěl přivést na svět, já ho nechala zabít. Vím, že jsem nechala zabít své dítě, a s tím se žije hodně zle. Chvíli to třeba jde někam uklidit, zapomenout. Ale je to v nás navždy. Pořád se vrací myšlenky na to, že to dítě se mělo narodit. Jaké by to bylo, že k nám patří. Je to šílené, zoufalé a není cesta zpět. Pořád se vrací myšlenky na to, že jsem převrátila vše, co mělo být, že vše mělo být jinak. Pořád mi buší v hlavě "jak jsem to mohla udělat?!" To přece není možné, takhle jsem to nechtěla. Já to dítě strašně moc chtěla. Jak je možné, že jsem ho nechala zabít. Jak je možné, že jsem udělala něco tak šíleného?! Pořád se mi vrací, že dcera mohla mít vytouženého sourozence, ale já tomu zabránila, že pokud se to jednou dozví, ponese to stejně zle jako já. A to mě děsí... Jít na interrupci, pokud to bereme jako kapitulaci před podmínkami, je jako podřezat si pod sebou větev a padnout do propasti... Je to stejně šílené jako zabít nejen to dítě, ale i to živé v sobě. Je to něco mezi zemí a nebem, co přijde. Těžko se to vysvětluje, ale vědomí, že jste zabila své dítě, vás sežírá zaživa, dusí, je to jako kámen, který vás táhne ke dnu...
Můj příběh je asi podobný jako jiné. Toužila jsem po dítěti, vdala se. Nějakou dobu se nedařilo, ale pak vymodlené dítě přišlo na svět, ale krachlo manželství. Přišlo 10 let zoufalého vztahu. Život jak ve vězení, kdy jsem jen čekala, až budu schopná se postavit na vlastní nohy a od muže utéct. Roky jsem žila v naději, že chci mít druhé dítě, ale až s mužem, kde bude fungovat láska a dítěti vytvoříme harmonický domov. Rozvod se podařil, až když dceři bylo 11 let. Naději na to začít znovu jsem pořád věřila. A přišla i láska, bohužel s ženatým mužem, kamarádem, o kterém jsem věděla, že mu to doma moc nefunguje a že mně roky miluje. To mi tvrdil i další 3 roky, kdy jsme naše kamarádství "povýšili" a já věřila lásce a doufala. Naivně jsem věřila jeho slovům, že se mnou chce mít ještě dítě, ale myslela jsem, že dítě už mít nemohu (bylo mi 42), roky to nešlo. A na zázraky jsem moc nevěřila. Ale ten zázrak se stal a já šťastná věřila, že teď bude vše jak v tom mém vysněném snu. Ale byl to reálný život. A můj milenec obyčejný chlap a srab. Přece si nenabourá soukolí, když už to tak hezky všechno sladil, přece neodejde z baráku v Hloubětíně za milenkou s dítětem do 1+1. Co přišlo, je jak ve zlém snu. Několik týdnů "rozhodování", doprošování, komunikace přes sms. Když jsem přišla k lékaři zoufalá, že vlastně nevím, lékař se jen zeptal: "Tak co, budeme těhotnět, nebo vypíšeme žádanku?“ Jak jednoduché... Milenec se vypařil, schoval se ve svém soukolí, máma se zhroutila a jen říkala, že jsem se zbláznila, jak to chci zvládat. Se mnou mávaly hormony, zklamání a zoufalství tak, že jsem nebyla schopná vnímat, co chci sama, co chce moje 13ti letá dcera, která byla šťastná, když zjistila, že čekám miminko. Roky toužila po sourozenci. Nebo spíš jsem to věděla, jak moc to dítě chci, ale přišlo mi sobecké přivést na svět dítě, když tím zkomplikuju život všem okolo. Teď zpětně vím, že vše má řešení, ale já tehdy viděla 10 000 nájem a platit z mateřské byt 1+1 a v něm studující dceru a miminko... Byla jsem tak ochromená, že jsem ani nedošla na úřad zjistit, jaké jsou možnosti, jaké jsou příspěvky. Myslela jsem, že je to neřešitelné. Zpočátku jsem jednala. Hnalo mně štěstí a naděje na to, že budu mít druhé vytoužené dítě a že vše zvládnu i sama. V práci se dohodla, že budu moct částečně pracovat z domova. Sháněla jsem byt, ale pod tlakem zoufalství jsem si začala připadat, že jdu hlavou proti zdi, že si jak malá holka chci vyvzdorovat panenku na hraní. A najednou došly síly, byla jsem ochromená a vzdala jsem to. Šla jsem jak na popravu. Probrečela jsem celou dobu od té chvíle, kdy jsem vstoupila na kliniku. Pak už to bylo jak ve snu. Ať si se mnou dělají, co je třeba. Chtěla jsem se zvednout a utéct, ale nešlo to. Byla jsem někde nad sebou.
Co přišlo po tom, je běs... První dny jsem probrečela. První rok jsem byla jak tělo bez duše, jen přežívat, splnit povinnosti a někam zalézt, komunikovat, fungovat. Co bylo uvnitř, nikdo nevidí, ale sežíralo to zevnitř. Pak přišla úleva. Našla jsem si i přítele a žila. Ale nemohla jsem vidět dítě, těhotnou ženu, to byla vždy muka... Nikdy jsem nevěděla, co mě rozhodí, ale jinak to šlo. Bylo to uklizené. Po dvou letech se to začalo vracet čím dál víc. Období úzkostí, stále se vracející myšlenky na to, jak moc bych si přála, aby to dítě bylo se mnou. Ty myšlenky jsou všudypřítomné. Cesta tramvají je k zbláznění. Každou chvíli nastoupí nějaká maminka s dítětem. A já vidím to své, vidím ho vedle sebe a přitom vím, že není a že už nikdy nebude. Vše mi připomíná to, že jsem změnila osud - dětská knížka, dětské obrázky, vše mi vrací, jak moc ráda jsem s dcerou prožívala každý okamžik, každé období, jak moc jsem si přála to prožívat ještě jednou a že už to nikdy nebude, že jsem se dobrovolně vzdala toho, po čem jsem toužila, že jsem se sama odsoudila k tomu, co teď prožívám - stavy úzkosti, myšlenky na to, co jsem udělala, přicházejí v návalech jako když si uvědomíte něco hrozného, a zavalí vás to, přidusí, špatně se dýchá, nervy rozhozené. Každou chvíli brečím kvůli hloupostem a to je to lepší. To jsou chvíle, kdy napětí ve mně alespoň na chvíli povolí... Vše je v této době převrácené. Dřív to bylo jasné, osud rozhodl, dítě se narodí, nějak se s tím popereme... Dítě je štěstí... Teď je možnost jednoduché volby, možnost ovlivňovat osud, ale osud se nedá a vrací nám to...
Ráďa, 27. 1. 2014

Chtěla bych hned na začátku říci, pokud nejste 100% rozhodnuta, nebo nemáte závažné zdravotní důvody, nepodstupujte nikdy, opravdu nikdy interrupci z vlastního uvážení. Fyzicky díky vyspělé medicíně budete ok. Ale psychicky budete na dně a kdo to nezažil, nikdy to nepochopí, že to tak je.
Je mi 37 a mám dvě zdravé děti. Také mám zkušenost se dvěma samovolnými potraty - bylo to vždy do 8. týdne, vše ok, jak po zdravotní stránce, tak po psychické. Lékaři vám vlastně pomohou, když se ve vás embryo nevyvíjí.
Bohužel mám teď čerstvou zkušenost s klasickou interrupcí na základě vlastního rozhodnutí (stihla jsem to ve 12. týdnu - což je hraniční termín). Neplánovaně jsem otěhotněla a i po počátečních pocitech zmatenosti, strachu a představy z budoucnosti jsme se s manželem s touto myšlenkou smířili a na prcka se těšili. Ke gynekologovi jsem se dostala až na začátku 11. týdne. Jsem si říkala, o nic nejde, zatím jsem kromě šílených nevolností v pořádku. Jenomže šok nastal, když mi gynekolog oznámil, že čekám dvojčata. Málem jsem se v ordinaci rozplakala. Manželovi jsem tuto zprávu sdělovala s obavami. Oba jsme byli zmatení, nervozní, vystresovaní, jak to budeme dělat bez pomoci rodiny - protože jsme na všechno sami dva. Momentálně i na jednom příjmu, i když velmi pěkném, takže si nemůžeme stěžovat. Představa, jak budeme zvládat namísto dvou dětí najednou čtyři, byla šílená. Manžel měl v podstatě jasno hned - to nezvládneme. Já děti pocitově chtěla, ale lomcovaly se mnou mateřské city a racionální rozhodování - jak to opravdu organizačně a finančně zvládneme, v mém věku čekat dvojčata může být velmi rizikové, pak strach o to co se bude dít, kdyby manžel přišel o práci apod. Plakala jsem, v noci nespala, stále přemýšlela (musela se rozhodnout rychle, na případný zákrok jsem měla jen týden). Chtěla jsem po manželovi podporu, bohužel jediné, čeho jsem se dočkala bylo: rozhodni se, jak to cítíš, já to budu respektovat. Vůbec mi tímto nepomohl, i když si myslel, že ano...
Mé rozhodnutí nakonec bylo racionální - jdu na interrupci. Vše bude jako dřív. Budeme zase v klidu. I přesto, že na mě v gynekologickém centru byli hodní a vstřícní, zákrok proběhl naprosto profesionálně a fyzicky mě nic nebolí. Psychicky jsem na dně. Předpokládaná úleva se nedostavila. A již několik hodin po narkóze jsem začala pociťovat výčitky a smutek z toho, co jsem provedla. Jsem týden po zákroku a jsem duševně úplně mimo. Nic mě netěší, nebaví, jsem smutná, nešťastná a stále pláču (a mé děti se mě ptají, maminko proč pláčeš?). Měla bych být přeci šťastná, že mám 2 zdravé děti, a milujícího manžela... Ale nic z toho nepomáhá. Vrátit to nejde a cokoliv dělám, myšlenky mám stále na to, proč jsem se tak špatně rozhodla.
Proto radím všem, všechno se dá zvládnout, nerozhodujte se nikdy racionálně, ale svým vnitřním pocitem. Věřte si a vždy si říkejte, že to zvládnete - jak by mi pomohlo, kdyby mi manžel řekl, to bude v pohodě, neboj to zvládneme. Po těchto zkušenostech vím, že bych dobrovolně na interrupci už nikdy víc nešla. Že každé zdravé dítě je dar - přesně tohle mi říkal můj gynekolog. Také mě stále nabádal, ať si vše dobře rozmyslím, když jsem se ho ptala na interrupci. I tehdy, když mi podával do ruky žádost o UPT, říkal: "Je to jen papír, pořád si to můžete rozmyslet a vyhodit tuto žádost, dokud nebudete na stole pod narkózou, pořád můžete rozhodnutí vzít zpět." Škoda jen, že jsem ho neposlechla. Teď toho budu litovat do konce života.
Olga, 27. 1. 2014

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo tři měsíce a pár dní. Poznala jsem hodného kluka, ale před tím jsem měla jiného přítele pouze na sex a bohužel jsem s ním byla těhotná. 14 dní přemýšlení jenom mého, protože on nechtěl rozhodovat za mě, a to mě odradilo a nakonec jsem nerozhodnutá jela do Anglie, kde jsem si nechala udělat potrat v 15. týdnu těhotenství. Pořád jsem čekala, zda napíše zprávu či zavolá, ať to nedělám, ale bohužel se tak nestalo. Dvakrát jsem tabletky vyplivla a nakonec si je vzala a hodinu na to jsem si uvědomila, co jsem to za člověka. Ten pocit po tom, jak mi chybělo v bříšku, že jsem si nechala vzít to, co jsem mohla mít, mě uvnitř zničilo. Probrečela jsem i ten den celý tam a pláču doteď. Proč jsem to dělala, proč jsem si takhle nechala vzít jediný, co jsem mohla mít, moji radost. Nikdy to nedělejte, pokud nejste zcela rozhodnuté a nemáte moc času, budete litovat. Teda aspoň já litovala a lituju dodnes. Nemůžu se na sebe ani podívat, budu na to myslet do konce života.
B., 16. 1. 2014

Jsou to tři dny, co jsem byla na zákroku. U nás to bylo složité. Když sem zjistila, že jsem těhotná, už to bylo 9 týdnů. Nejdříve jsem byla pevně rozhodnutá, že to dítě nechci, jenže když přišla první prohlídka na gynekologii a miminko jsem viděla, začala jsem přemýšlet, že bychom si miminko nechali. Jenže je mi 18 a nějak se na to necítím ještě. Nemohu to ale překonat, ten pocit je hrozný. Teď vím, že bych to už nikdy neudělala, radši snad bych byla svobodná matka. Je to náročné, nejenom že mě bolí strašně břicho, ale ten pocit po té interrupci je hrozný. Brečela jsem hned, co mě probrali z narkózy. Tohle už nikdy nechci zažít, bylo to těžké a já si to budu vyčítat už napořád.
Soňa, 3. 9. 2013

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, po prvotním šoku se mi zdánlivě dařilo být první dva dny v klidu a řešení se mě i partnerovi zdálo jasné. Interrupce, jednoznačně. Nikdy jsme ani nepřemýšleli o tom, že bychom někdy nějaké dítě chtěli. S postupem času ale rostla pochybnost, nejdřív na mojí straně, potom se ukázalo že i na straně partnera, a mnohem větší, než bych kdy čekala. Na jednu stranu mě potěšilo zjištění, že podle jeho reakce jsem zatím jedinou, se kterou by do toho šel, samozřejmě s vědomím toho, že to je obrovský závazek a ne jen na dvacet let. Dokonce mluvil o tom, kde by byla postýlka a že spoustu věcí bychom nemuseli kupovat, protože by je vyrobil, a nazval to dokonce pravděpodobným upevněním vztahu. Na druhou stranu mě vyděsilo, jak mu na tom záleží, a bála jsem se, že mu svým rozhodnutím ublížím a že se sobě vzájemně odcizíme. To proto že mi jiné řešení (dítě si nechat) připadalo jako šílenství, vzhledem k naší finanční situaci atd. Hlavní důvody, proč to bylo tak strašně těžké potrat podstoupit, jsou dva. Protože by to bylo dítě někoho, koho si hrozně moc vážím a koho miluji, a protože ono nemohlo za to, že u mě převládlo přesvědčení, že bychom to nezvládli. Píšu schválně "převládlo přesvědčení", protože teď, po zákroku, mi zase připadá pravděpodobné, že by to zase až takový problém nebyl, a cítím hroznou vinu s myšlenkou na to, co když to byl jen nějaký zkratovitý únik. Zaskočena je tím každá, prý i žena, které dítě chtěla a plánovala. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Racionální uvažování říká jasně, že to bylo nejlepší řešení, ale stejně je mi to moc líto. Přeju každé, které se toto rozhodování týká a nebo bude týkat, aby se rozhodla správně, i když je to někdy moc těžké posoudit, co je správné rozhodnutí.
Barbora, 31. 7. 2013

Naše miminko bylo plánované, přítel pak ale začal pít a měl zlé hádavé stavy pod vlivem a každou chvíli byly hádky. Z předchozího vztahu mám skoro pětiletou dceru. Roli v rozhodování mělo i to že jsem chránila tuto svou dceru před dalšími výlevy mého přítele. Hodně mne nalomila psychicky má rodina velkou rodinnou poradou a hecováním. Přesto jsem za ním běžela a dala tomu ještě šanci a brečela jsem, že o to malé nechci přijít. Můj chlap slíbil mé mámě, že se o nás postará atd. Jenže byl hodný, den a něco se snažil, jenže víno kupoval i nadále a nadále pil... Stačila pak už jen menší nesmyslná hádka kvůli banalitě či nedorozumění a už to ve mě vřelo z těch všech už předchozích hádek a jeho pití.
Pak přišel v poledne jako že z práce a úplně na mol a chtěl sex a tak což já jsem se samozřejmě ohradila, navíc vzhledem k mému stavu, a on zase začal pod vlivem přehnaně a výbušně se chovat, hádka opět nebrala konce. Pak byl půl dne dobrej, jenže ve mně to prostě vřelo, navíc v tom mém stavu a navíc potřebou chránit svou dceru... Prostě bylo to ve mně, ten vztah byl prostě pokažený, narušený. Pak přišla v jeho opilosti znovu hádka kvůli celkem banalitě, nebýt pod vlivem, byl by mírnější a k interrupci by nedošlo. Máme na tom ale vinu oba dva, já si doteď vyčítám, že jsem volala své rodině a v zoufalství se ptala a prosila, zda se to malé ještě dá dát pryč, že s přítelem je to jako na houpačce a že jsem zoufalá. Navíc jsem při poslední hádce s přítelem zavolala policii na něj, prostě jsem zazmatkovala a říkala si, můžu jít s malou ven, ale než se ustrojíme atd., on nás nenechá v klidu a bude do nás hustit ještě hodinu, než se vůbec dostaneme z bytu ven... On se hádat opět nepřestával a já už měla na drátě pana policistu a bylo to. K nám domů to měli kousek, čili jsem je už ani neodvolávala. Škoda že mne nenapadlo jiné řešení nebo že jsem prostě neoblékla dceru a nešla raději ven se projít :( nebo že mne nenapadla možnost penzionu na pár dní nebo nevím...
Každopádně v konečné fázi, a to je nejhorší, mne tam dohnala moje máma pod dosti velkým nátlakem, navíc to bylo zpackané tou přivolanou policií, nikdo mi nebyl oporou. Já to malé do poslední chvíle bránila, ale nikdo se mne nezastal. O to je to horší, že mne toho zbavili, že mi to vzali, jako dobytek na jatkách jsem tam byla dovlečena. Jsem labilní, nedovedla bych se asi postarat sama o dvě děti a naši mi pomohli. Vzali mě tehdy k sobě, ale tvrdě mi řekli, že mám jít na potrat. Myslím, že to byl syn... Syna jsem si moc přála. Byl to už 11. týden... Od té doby se nervově hroutím. :(((
Eva, 22. 7. 2013

Devět a půl týdne... Rozhodování bylo dlouhé, těžké, a bolestné, tlak partnera a obavy z budoucnosti, ale nakonec vykonaly své. Po návratu z nemocnice jsem si naivně myslela, že to nejhorší je za mnou. Omyl. Neustálý pláč, pocity viny, prázdnota, výčitky, úvahy, jak vrátit čas. V povolených vycházkách stačí vyjít ven a potkat kočárek, maminku s bříškem, projít v obchodě kolem regálu s plínkama. Léto, nejkrásnější doba v roce? Do vody nesmím, vůbec toho hodně nesmím a ani nemůžu. Špatně spím, skoro nejím, nedokážu se na nic soustředit, je mi zle. Nelepší se to, v břiše ani v hlavě. Nemám najednou před sebou vůbec nic.
Petra, 31. 5. 2013

Je jedna hodina v noci. Dnes poprvé po dvou letech od potratu jsem do vyhledávače zadala potrat trauma a čtu a čtu a dočítám se, že existuje postabortivní syndrom, který do poslední tečky vystihuje stavy, které prožívám. Můj příběh je podobný a přece trochu jiný... Měli jsme s manželem po sedmi letech krizi, to je prý po sedmi letech častý... Zamilovala jsem se do mladého muže (působil na mne starší). Mě bylo třicet, jemu dvacet. Pro mne byl on má druhá polovina. Ale byla to platonická láska, myslím, že jsme si oba uvědomovali, že jsem vdaná a že mám dvě malé děti a také dala jsem manželovi slib věrnosti a slib pro mne něco znamená, stejně jako slovo. Myslela jsem na něj stále i při sexu s manželem a pak když jsem s manželem otěhotněla, měla jsem strašný zmatek, fyzicky to dítě bylo manžela, ale psychicky jsem byla s někým jiným. To, že jsem se rozhodla pro potrat, byl výsledek mnoha okolností, kdy člověk zapojuje spíše rozum, než cit. Chci říci, že jsem pochopila, že manželství je přežitek. Vím, že pokud bych se chovala přirozeně a milovala se s mužem, kterého jsem v tu dobu milovala (miluji ho pořád, jen již nejsem zamilovaná) a otěhotněla bych s ním, nikdy bych na potrat nešla. Již nehledám viníka, učím se odpouštět si znovu a znovu, ale tuším, že chyba není "jen" v nás, chyba je ve společnosti. Ale je to ještě dlouhá cesta. Chci říct všem mladým ženám, neposlouchejte své matky, když Vám říkají, jděte na potrat. Poslechněte samy sebe, své dítě. Neposlouchejte ani partnery ani jiné muže, kteří vám radí, co by bylo nejlepší udělat. Poslechněte samy sebe a své dítě. A pokud díky těmto řádkům bude zachráněn byť jen jeden lidský život, pak smrt mého dítěte nebyla zbytečná.
Lucka, 12. 5. 2013

Jsem 4. den po nedobrovolné interrupci. Musela jsem ji podstoupit z genetických důvodů. Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Byla jsem v 10. týdnu a partner tvrdí, že to ještě nic nebylo a že mě to nemusí trápit, ale mě to bolí. Tolik jsem chtěla být máma a stačilo pár minut na sále a můj sen se rozplynul. Přeji všem, které s něčím podobným bojují, hodně štěstí.
Monika, 12. 5. 2013

Ráda bych se podělila o mou zkušenost s interrupcí. Podstoupila jsem ji před dvěma dny a už bych to nikdy podstoupit nechtěla. Po probuzení z narkózy jako by mi teprve vše došlo, že už nic v bříšku nemám a lituji toho. Nevím, jak se s tím vůbec vyrovnat, není den abych na to nemyslela. Kdybych mohla vrátit čas, nikdy bych to už nepodstoupila. Až teď si uvědomuji, o co jsem vlastně přišla, vždy se to dá nějak vymyslet a vyřešit. Ale já jednala pod tlakem a dala na řeči rodiny a to, co jsem si přála já, tím jsem se neřídila.
Beruška, 6. 5. 2013

Otěhotněla jsem ve svých 48 letech naprosto neplánovaně s pocitem, že se už nic nemůže stát. A stalo se - lékař se k tomu vyjádřil ve smyslu, že jsem hříčka přírody. Mám dvě odrostlé děti (25, 16), cítím se mnohem mladší a i okolí říká, že mnohem mladší vypadám. S manželem jsme situaci probrali, byla jsem ochotna připustit si, že bych dítě byla schopna donosit, porodit i vychovat, a v době, kdy by mu bylo 12, já bych měla 60. Okamžitě jsem všechny vtíravé pocity na další mateřství zavrhla a řekla si, že je to čirá šílenost. Rozhodla jsem se pro UPT v co nejkratším termínu, abych potlačila všechny myšlenky na další mateřství. Dnes, po několika dnech od miniinterrupce, jsem v depresi, mám výčitky a jsem na dně. Nedokázala jsem si vážit toho, že mi příroda nabídla pravděpodobně už poslední šanci... Nevím, kdy se z toho vzpamatuju...
Verča, 2. 5. 2013

Jen vám touhle cestou chci zdělit, že potrat je BLBOST... Je mi 20, před půl rokem jsem podstoupila interrupci. Sobecky a bezcitně jsem se rozhodla, že mé dítě se nenarodí. Vliv na tom měla i má "tchyně". Poslechla jsem ji, i když si to mí rodiče nepřáli, abych šla na potrat. Ze začátku ok, nedávala jsem tomu váhu, řekla jsem si, jó, život jde dál, ale omyl! Postupem času to na mne dolehlo, výčitky ze svého činu byly každodenním chlebem. Pořád jsem měla to malé stvoření z ultrazvuku před očima a doteď toho hořce lituji! V hlavě se mi linou myšlenky typu "byl by to chlapec či děvče?!",  "jak by asi vypadalo?!". Je mi ze mě na NIC! Jak jsem mohla! Pořád brečím, je mi zle z toho, co jsem provedla. ZABILA JSEM SVÉ DÍTĚ! A teď? Je mi 20, mládí, krása, život před sebou, ale má to malý háček. UŽ NIKDY NEBUDU MOCT MÍT DĚTI! Jsem neplodná, už nikdy neporodím dítě! Nikdy, už nikdy! Proto vás prosím, NEDĚLEJTE TO, budete litovat, holky, probuďte se! Vím, je to na tobě, tvůj život, tvoje chyby, tvoje věc. Ale zamysli se, co to obnáší, může se ti stát to samé, co mně.
Já, 24. 10. 2012

Píši proto, abych vám řekla: Prosím, nedělejte to! Je to 9 měsíců, co jsem se špatně rozhodla, a zpět už to vzít nemůžu - a nic už nebude jako dřív. Udělala jsem to pro manžela - máme dvě děti a třetí "už bychom neuživili", alespoň ne na té životní úrovni jako doposud. Podlehla jsem manželovým celkem logickým argumentům od: "jak zaplatit třem dětem kroužky, jak jim dát všem třem vzdělání, za které se taky platí, jak jim vysvětlit, že nejezdí k moři jako ostatní" přes praktické záležitosti: "jak je nacpu všechny do našeho malého auta, jak budu vydělávat, když budu mít rizikové těhotenství" samozřejmě až po: "třetí dítě je chudák - už na něj nikdo nemá čas a sílu". A pak jsem si také říkala, jaký by to asi byl človíček, když ho táta nechce. Měla jsem taky strach, že život s manželem bude peklo - jeho depky ze zničeného života - už tak vidím, jak má pocit, že ho děti omezují... Taky mi sliboval, že za pár let, až si trochu vyděláme na lepší život, mi to vynahradí a miminko si pořídíme... OMYL - náš vztah je teď v troskách! Přestože jsem mu nikdy napřímo nevyčetla, že jej z toho viním (samozřejmě, do nemocnice jsem šla já - a nemusela jsem to udělat - nikdo mi nůž pod krkem nedržel), on to tuší a vidí - vidí to v každém mém gestu a slovu, přesto, že se hrozně snažím to tak nemít a nedávat najevo, být milá, protože jej moc miluji, tak se mi to nedaří a čím dál tím častěji si říkám - miluji ho víc, než nenávidím? Ať se snažím sebevíc, ta čistá neposkvrněná láska je pryč. Pryč je moje děťátko, které nic zlého neudělalo, jen to, že si nás s důvěrou vybralo za rodiče. Takže proto moje rada: nedělejte to. Myslela jsem si, že to bude hodně těžké, přenést se přes tenhle čin, ale že to bude tak moc těžké, až nepředstavitelné, to jsem netušila. Nedělejte to, pokud myšlenka na potrat nevychází přímo od vás a pokud s ní nejste 100% ztotožněná. Máte-li nějakou pochybnost, byť jen malinkou o tom, že je to správné a že tím nic zlého neuděláte, nedělejte to. Vždyť je spousta variant, co s miminkem, když jej nechcete (a nechcete jej zabít) nebo se o něj nemůžete postarat. Můžete mu dát život, který pak stráví s jinými rodiči, kteří jej budou milovat nade vše, věci se mohou během těhotenství změnit, a třeba nakonec zjistíte, že jej chcete... Potrat se už ale změnit nedá! Říkáte si, že to zvládnete, že je to pro dobro všech, ale pokud jste to už nezažily, NEMŮŽETE TUŠIT, JAKÉ PEKLO VÁS ČEKÁ. Nemám teď na mysli zrovna noční můry a deprese, které se nakonec podepíší na vašem zdraví, i když to se taky děje. Mám na mysli to, že vám to zničí nebo přinejmenším zásadně změní (k horšímu) váš dosavadní život. Ještě jedna věc - jestli čekáte, že vám bude chtít někdo pomoct nebo vám to rozmlouvat, aniž byste někoho takového samy vyhledaly, nečekejte to. Možná, že zrovna vy budete mít štěstí a někdo vám bude chtít pomoci - já jsem ale nikoho takového bohužel nepotkala. Doteď jsem vyvedená z míry, jak v nemocnici chladně a bez jakéhokoliv citu a zájmu pomoci vypsali kartu, odvedli mne na sál a provedli "rutinní zákrok". Skoro jsem přes slzy neviděla před sebe - když se mě ptali na jméno, tak jsem to nebyla schopná ze sebe přes pláč vysoukat. Pořád jsem doufala, že mě některá z té spousty osob, co na sále byly, řekne - "nedělejte to", ale neřekla to ani jedna - nikdo mi nenabídl jiné řešení... Možná věděly, že když to člověk nezažije, nebude dopředu věřit, jaké výčitky a smutek jej čekají, jaká bezmoc vzít to zpět a zničené vztahy sama se sebou a s okolím... Tak mi to moc prosím aspoň trošku věřte. Dítě je ten největší dar, který žena (ale i muž) může od života dostat - a pokud jej vy samy opravdu přijmout nechcete, jsou lidé, kteří by pro to, mít díte, udělali cokoliv, a určitě vám budou blahořečit do konce života - že jste jej nechala se narodit. I když druhá věc je, že pokud děťátko nechcete a budete na to celé těhotenství myslet, tak se vám moc veselý a sebevědomý člověk zrovna nenarodí... Je to těžké, babo raď. Pokud jste dočetly až sem, a třeba se ještě rozhodujete, jestli ano nebo ne, je spousta žen, které vám rády pomohou - radou i jinak. Klidně i já - nejsem psycholog, ale vlastní zkušenost je taky důležitá pro porozumění: ianad@seznam.cz. Děkuji tomuto webu za jeho vytvoření.
Markéta, 30. 3. 2012

Jsem týden po miniinterrupci. Po dítěti jsem toužila od tý doby, co jsem jako malá holka přebalovala plenky a starala se o plno miminek mých kamarádek a hlavně o mojí sestřičku, kterou měli moji rodiče. Jelikož maminka se léčila po porodu s rakovinou, vlastně jsem ji považovala za své dítě. Ten pocit, že něco mého mi roste pod srdcem, je pocitem neuvěřitelným.
Na interrupci jsem šla s tím, že mi to bylo doporučeno, protože se plod nevyvíjel, jak měl, a v den zákroku ráno jsem začala samovolně potrácet. I když jsem šestinedělka, jak se říká, jsem znovu v práci, kde pracuji s nemocnými. První dva dny jsem jen brečela a když jsem viděla kočárek, říkala jsem si, že proč zrovna já jsem nemohla. Teď necítím vůbec nic, žiju si životem jako před tím, pracuji, scházím se s přáteli. Ale stále si nemohu zvyknout na ten pocit, že nic v tom mém břiše není. S přítelem jsme si řekli plno špatného, ale pak se změnil, přišel a řekl, že jestli dítě chci, stojí při mě a neopustí mě. Řekli jsme si, že to zkusíme třeba za rok, až taky nebudeme na tom finančně tak špatně. Už se mi nechce brečet, mluvím o tom s partnerem i maminkou, ale přesto se bojím toho, že ty výčitky k sobě samé zase přijdou. Proč se tak bojím?
Pavla, 3. 11. 2011

Po dlouhém váhání jsem se rozhodla napsat příběh, který jsem prožila a prožívám stále. Jsem matka 4 dětí, je mi letos 47 roků a soukromě podnikám ve službách 18 let.
Po svatbě jsem žila šťastně plna očekávání všeho krásného, co manželství a rodina přináší. Manžel ještě rok studoval, pak byl rok na vojně. Po necelých třech letech manželství se nám narodila dlouho očekávaná dcerka, za rok a půl další a za další rok syn. Co probíhalo vždy mezi tím v celém období vypisovat nechci, jen snad tolik, že už jsem to všechno tak krásné a růžové neviděla a představy se velmi rychle měnily – jak o manželství, tak o rodině. Ale vždy se všechno nějak zvládlo a v rámci možnosti v relativním štěstí pokračovalo dál.
Když bylo nejmladšímu dítěti rok a půl, nechala jsem se přemluvit k soukromému podnikání. Se třemi malými dětmi jsem vyřizovala úvěry, stavbu, dostávala jsem se do nových rolí a povinností. Den byl naplněn celých 24 hodin, nebylo odpočinku, ale jelo se dál. Vztahy s manželem však stále víc a víc ubíraly na kráse, manžel se rád bavil, nedovedli jsme spolu komunikovat, já pod tíhou únavy a zodpovědnosti, on s jinou představou o společném životě. Denně jsem přicházela do kontaktu s mnoha lidmi, patřilo a patří to k mé práci a manžel mě začal podezřívat z nevěry a nešetřil s poznámkami, že se nestarám dobře o rodinu, o něho apod. Často se opíjel, bavil s kamarády a mě urážel a slovně napadal.
Doba nebyla dobrá a proto, když jsem s hrůzou zjistila, že jsem opět v jiném stavu, bylo to tak hrozné, že jsem neudělala nic jiného, než oznámila interrupci. Manžel nebyl ani schopen mi v tom zabránit, nikdy se vlastně k ničemu nevyjádřil, vždycky čekal, až jak rozhodnu já a podle toho, jak to dopadlo, pak byl buď „na koni“, nebo byl ticho. V tu chvíli jsem myslela, že se mi mstí celý svět. Byla jsem zoufalá, nešťastná a vzteklá zároveň. Čekala jsem alespoň tentokrát nějakou reakci mého muže, že se k věci postaví zodpovědně. Nic. Navíc v té době byly první povodně, kdy naše děti byly na prázdninách u rodičů, kde všechny evakuovali a my jsme nevěděli, co s nimi je.
Odjela jsem do nemocnice, vše proběhlo a já se s pláčem a rozervanou duší vrátila po pár dnech zpět. Děti se mi dostaly v pořádku zpět, upnula jsem se na ně ještě víc a bez dalších slov jsem se upnula také víc k práci, abych rychleji zapomněla. Probdělé noci, proplakané dny a další traumata mám v sobě stále a psát o nich nechci. Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se malinko smířila, že je to tak, jak je. Cítila jsem se podvedená, ponížená, pokořená a bylo mi jedno, co se děje kolem. Dlouho trvalo, než jsme s manželem začali opět intimně žít, už jsem ničemu nevěřila. Jaké bylo moje zděšení, když jsem po nějaké době zjistila, že jsem opět v jiném stavu! Všechno zkrátím. Chci jen napsat, že manžel opět nezareagoval nijak, ale co jsem už věděla, že už NIKDY neudělám to, co předtím.
Svěřila jsem se se vším knězi, mému zpovědníkovi, dostalo se mi dodatečného odpuštění a povzbuzení pro mé rozhodnutí. Nedovedu popsat obrovskou úlevu, která nastala! Po dlouhé době jsem se těšila na děťátko a brala to jako velkou satisfakci v životě! Po narození syna jsem byla přešťastná a vždy budu Bohu vděčná za to, že mi poslal v pravý čas správného člověka a rozhodnutí!
Že ten život dál nebyl a není jednoduchý, o tom už psát nechci. Ale chci toto sdělit druhým, aby se nebáli přijmout nový život, nové dítě – je to obrovský dar a vždycky se to dá s pomocí Boží a pomocí dobrých lidí zvládnout a stojí to za to. Děti hodně trpí, když ví, že jsou nechtěné. Trpí tím celý život. A nezaslouží si to. Tak všem: Hlavu vzhůru, všechno jde.
Denisa, 8. 8. 2011

Taky jsem nedávno podstoupila potrat, mě také donutily okolnosti. Žiji už rok v Řecku, našla jsem si tady před 10 měsíci přítele. Ano, je to Řek, tzn. žárlivý, ale o tom nechci mluvit... Každopádně si myslel, že jsem ho podvedla a děťátko není jeho. Dostala jsem ultimatum, buď to malý nebo on... I když ze začátku jsem se rozhodla pro to malý a odstěhovala jsem se od něj a šla do práce, kde jsem bydlela v jednom pokoji. Stále jsem byla v Řecku. Musela bych se ale vrátit do Čech, kde bych neměla nárok na mateřskou dovolenou, jelikož jsem dlužník na pojišťovně. Abych dodala, svého přítele opravdu miluji a vím, že to malý bylo jeho. Před několika dny jsem postoupila potrat. Cítím se hodně zle, stále brečím, chci pít, chci něco dělat a zároveň nic nedělat. Stále přemýšlím o tom miminku, zdá se mi o něm, jak by asi vypadal nebo vypadala... Nedokáži se toho zbavit, teď už vím, že v příteli oporu nemám... Jsem sama 2 000 km od mojí rodiny, bez přátel. Teď dokáži říct, že i bez přítele. Nedokáži mu odpustit, že jsem tohle musela podstoupit... A on? Nedělá nic, aby mi bylo jen trochu lépe. Pro všechny maminky, co přemýšlí o potratu: Nedělejte to. A hlavně NE kvůli chlapovi. I když vám vaše okolí tak jako mně bude říkat, že je to "normální" a potom vše OK, není to pravda. Kdybych dokázala vrátit čas, NIKDY... Teď vím, že bych to zvládla. A zvládne to každá, protože to miminko si nezaslouží spláchnout do toalety... Chce žít jako každý jiný. Teď vím, že jsem udělala neodpustitelnou chybu, která nejde napravit. Pro všechny, které se rozhodují, jestli jít či nejít... Nedělejte to...
Eva, 19. 5. 2011

Potrat jsem podstoupila ve svých 19 letech, kdy jsem otěhotněla se svým o dva roky mladším spolužákem. Dalo se říct, že volbu toho, zda mít či nemít dítě, vyřešila matka mého přítele. Ona totiž nechtěla, abychom se my dva scházeli, nebo byli jakkoliv spolu propojeni a nařídila mu rozchod. Na obhajobu té ženy chci uvést, že z jejího hlediska tyto důvody, nechtít právě mne, naprosto chápu. Též bych jako matka nechtěla takovou osobu do rodiny, jakou jsem já tehdy byla. Rovněž nechci podsouvat odpovědnost za potrat této ženě, protože jsem se mohla rozhodnout správně, navzdory nepodpoře z její strany. Byla jsem svéprávná a odpovědná osoba. Moji rodiče mne přemlouvali, abych na potrat nešla a chtěli mi poskytnout zázemí. Ale já jsem se rozhodla takto: Pokud budu mít oporu ve svém příteli, dítě si ponechám, pokud ne, půjdu na potrat. Tak se i stalo.
Je pravda, že mne nikdy nenapadlo, že nějaký postabortivní syndrom může mít i muž. Byla jsem zaměstnaná pouze sama sebou a skutečnost, že potrat se zle dotýkal i mého přítele, jsem, vlastně vůbec nevnímala. To jsem se dozvěděla až o mnoho let později. Jednak mi to řekl můj přítel a rovněž, díky hnutí prolife. V této době ponurého socialismu musel být potrat schválen jakousi komisí. Takže komise potrat schválila a potrat byl proveden.
Nemůžu říct, že bych v té době, záhy po potratu, pociťovala něco extrémně zvláštního. Byla jsem příliš sobecká a málo citově založená na to, abych potrat vnímala jako něco zásadního. Jen si pamatuji, že jsem cítila po potratu strašnou úzkost, ale kupodivu, nevysvětlovala jsem si to prodělaným potratem, ale tím, že mne můj přítel nenavštívil. Ještě doposud to mám v živé vzpomínce, jako něco, co se potratu jakoby vůbec netýkalo.
V té době jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych měla mít dítě. Ani jsem si to nijak nepředstavovala, ani jsem po dítěti netoužila. V mém hledí bylo pouze mé vlastní já.
To je zároveň i důvod, proč nemohu z potratu vinit někoho jiného, ať se to zdá jakkoliv sebemrskačské. Naprosto chápu, že z pohledu přítelovy matky jsem nebyla pro jejího syna žádnou výhrou. I když v této fázi mého života potrat jakoby nezanechal tak tíživou stopu, jak by se mohlo na první pohled zdát, nebyla jsem šťastná, což jsem tíživě pociťovala, ale nedávala jsem to do souvislosti s potratem. Nicméně řekla jsem si, že potrat už nikdy více nepodstoupím.
S přítelem jsme se rozešli. Já jsem se odstěhovala do Prahy, kde pak pomalu začaly moje námluvy s Pánem Bohem. V dětství jsem totiž byla babičkou vedena ke zbožnosti, ale tuto cestu jsem v pubertě opustila, protože doma se víra nepěstovala. Po mnoha letech, už jako konvertitka, jsem šla k první svaté zpovědi. Nejdřív jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Až napodruhé jsem po čtvrthodině ticha a pláče toto zlo přiznala Bohu i sobě. Už v rámci zpovědi jsem pocítila lásku všeobjímajícího Boha a odpuštění. Tehdy začal můj proces očišťování. Abych se mohla srovnat s Bohem po tak těžkém, vlastně donebevolajícím hříchu, bylo nutné pokání. Účet za spáchané zlo musel být vyrovnán. Tato doba účtování trvala asi čtyři roky a byla pro mne skutečným očistcem. Můj přítel, s kterým jsem toto dítě počala, rovněž přijal katolickou víru a nenarozené dítě jsem post mortem pokřtila a dala jí jméno Miriam.
..., 23. 1. 2011

Jsem matkou čtyř dětí. Lépe řečeno pěti dětí, jenomže to jedno, třetí v pořadí, nedostalo šanci spatřit světlo tohoto světa. Loni na jaře jsem se účastnila duchovních cvičení. Vedla je paní, která má skutečně prorockého ducha. Mimo jiné mi řekla: Doporučuji ti navštívit psychologa. Vidím tam celou řadu vnitřních zranění. Po tom, co jsem od ní slyšela, jsem skutečně neměla důvod ji neposlechnout. A tak navštěvuji jednu paní doktorku. Přišly jsme také k tématu potrat.
"No počkejte. Tohle tady snad nebudeme řešit. Jsem si vědoma, že jsme se dopustili těžkého hříchu. Byl to ovšem hřích v nevědomosti. Cítím to jako mrtvou minulost, která už dávno přebolela. Ne, já se k tomu nepotřebuji vracet. Jenomže ve vašem životě zůstala černá díra," odpověděla mi na to doktorka.
"Černá díra?" podivila jsem se. "Ano, přistoupili jsme na interrupci. Ale časem jsme přijali ne jedno, ale dvě další děti. Tenhle náš hřích, náš omyl, je dávno smazán. Pro mě je to dnes zcela okrajová záležitost."
"Tak pozor!" přibrzdila mě paní doktorka. "Vy říkáte okrajová záležitost. Ať chcete nebo nechcete, jde tady o dítě. O člověka, který má nesmrtelnou duši."
"No dobrá. Ale co s tím dnes můžu dělat?" zeptala jsem se.
Poradila mi: "Nejdříve dejte svému dítěti jméno."
"Honzík," vyklouzlo ze mě zcela spontánně, i když jsem o tom nikdy předtím neuvažovala.
"Teď vašeho Honzíka proste o odpuštění. Udělejte mu místo ve svém srdci a naučte ses ním počítat. Dřív bylo běžné, že malé děti umíraly. Ty děti měly svůj hrob a rodina na ně vzpomínala. Byli to takoví andělíčci v nebi, kteří se mohli přimlouvat u Pána. Naučte se počítat s tím, že nemáte čtyři děti, ale pět dětí."
Tato událost byla velkým zlomem v mém životě. Najednou se přestalo jednat o "okrajovou záležitost", o "náš omyl", o "náš hřích, o jakési "nedefinovatelné embryo", o "selhání", o "potrat". Najednou tady byl člověk, který má své jméno a svou duši. Najednou tady bylo dítě. Dítě, které sice nemohu obejmout ani pohladit, ale mohu k němu promlouvat. Dítě, které se jistě raduje, že ho jeho máma našla, že už konečně k někomu patří.
Ten týden jsem si udělala výlet k hrobu mé babičky. Tehdy jsem rozsvítila tři svíce. Jednu za zemřelou rodinu, druhou za našeho Honzíčka a tu třetí za všechny děti, které se nesměly narodit. Prožila jsem si své, než jsem došla k tomuto místu smíření. Začala jsem úplně jinak tento hluboký problém naší společnosti a naší doby. Mnozí lidé, mezi nimi lékaři, mluví o potratech jako o pokroku vědy, o rozumném řešení, o svobodné volbě. Kolik je mezi námi černých děr v srdcích matek, otců i v duších lékařů. Kolik miliard dětí, kterým nikdo nikdy neřekne Honzíku nebo Aničko. Kterým nikdo nikdy nerozsvítí svíci, protože náš svět je příliš malý, aby se v něm našlo místo alespoň pro jejich hrob.
Petra, 15. 7. 2010

Ráda bych se s Vámi podělila o svou životní zkušenost s interrupcí, především s těmi, které o něm uvažují nebo již stejnou zkušenost mají za sebou.
Moje manželská a rodičovská role nezačala zrovna lehce. Stručně Vám přiblížím naše začátky, protože si myslím, že všechno se vším souvisí. S manželem jsme se poznali, když mi bylo 14 let. Jemu bylo 21. Vzpomeňte si, co jste dělaly ve 14 letech - jak jste uvažovaly, jak jste se chovaly, o čem jste přemýšlely... Asi tak rok jsme se jen oťukávali a pak jsme spolu, jak se říká, navážno chodili. Chození trvalo do mé maturity (19 let); nějak jsme se spolu životem protloukali - někdy bylo dobře, někdy hůře. Když jsme dokončila střední školu, šla jsem do práce a zcela neočekávaně zde poznala svou životní lásku - muže rozvedeného a o hodně staršího, než jsem byla já. Nikdy jsem nic takového nezažila. Začalo to na první pohled, bylo to strašně silné a nedovedla jsem s tím nic dělat. Mezi mne a mého kluka tedy vstoupil další muž. Oba byli úplně rozdílní. Každý měl něco, co mě přitahovalo... Nechtěla jsem přijít o žádného z nich, ale nedovedla jsem být buď s jedním nebo s druhým. Když jsem se snažila opustit prvního, druhý mne za žádnou cenu nechtěl pustit. Z obou stran začal hrozný tlak, hlavně psychický, tlačila na mne i rodina, musela jsem lhát. Vše trvalo asi rok a skončilo to mým zhroucením.
V tu dobu jsem poprvé otěhotněla s mým prvním - dlouholetým partnerem. Situaci mezi dvěma muži jsem řešila velmi rychle a bezmyšlenkovitě: Zjistila jsem, že jsem těhotná, nikomu jsem nic neřekla a druhý den jsem nastoupila do nemocnice na potrat. Jenže po zákroku jsem upadla do úplného zoufalství, přišla deprese a nakonec vše vyšlo najevo. Pro rodiče to byl šok, ale hlavně pro mě. Uvědomila jsem si, co jsem vlastně provedla. Chtěla jsem to všechno vrátit! Nešlo to...
Po pár měsících zmatku a bolesti jsme s mým původním partnerem vstoupili do manželství. Jenže to taky nebylo moc dobré rozhodnutí, ale opět se nedalo vrátit. Manžel mne neustále trápil nedostatkem důvěry, kontroloval mne, pronásledoval... Psychicky jsem to dost těžko nesla, neuměla jsem s ním normálně žít, přišla beznaděj, zoufalství, dokonce i pokusy o rozchod, o rozvod.
K tomu se přidaly fyzické potíže jako jsou úzkosti, nevyrovnanost, bušení srdce, pocity strachu; myslela jsem, že jsem nemocná, jenže lékaři nic zvláštního nezjistili. Cítila jsem, že něco není v pořádku, že se se mnou něco děje, ale když nic neobjevili, přičítala jsem tyto stavy tomu, co jsem si prožívala před svatbou. Vyhledávala jsem také psychology, ale ani jeden mi nepomohl. Jediné, co mi dávalo sílu k přežití, bylo, že jsem začala více komunikovat s Bohem. Jsem katolička a za to vděčím rodičům. Víra byla v zoufalství mým jediným štěstím a oporou.
Naše neutěšené manželství trvalo asi 2 roky, když jsem s manželem znovu otěhotněla. Touto zprávou se naše manželství obrátilo lepším směrem. Byla jsem oproti předchozímu otěhotnění velmi šťastná a radostně jsme očekávali miminko. Když se náš syn narodil, zdálo se být vše OK. Měli jsme plno práce okolo miminka a domečku, který jsme dodělávali. Byla jsem navenek šťastná a dřívější potíže jakoby se odsunuly na druhou kolej. Ve skrytu duše jsem však stále zůstávala nevyrovnaná a úzkostlivá. Když bylo synovi 1,5 roku, znovu jsem otěhotněla. Opět jsme to vnímali jako radostnou zprávu. Narodil se nám zase krásný zdravý syn. Začal mi velký kolotoč: i pro člověka, kterého nic netrápí je docela náročné postarat se o dvě celkem dost malé děti a to téměř bez pomoci babiček.
V této náročné situaci jsem si všimla, že jsem čím dál úzkostnější a nervóznější, mám ze všeho strach, opět se objevilo výrazné bušení srdce. Somatické problémy byly čím dál častější. Když bylo mladšímu synovi 6 měsíců, začala jsem studovat vysokou školu. Potřebovala jsem změnit prostředí: měla jsem totiž pocit, že se jinak doma ze všeho zblázním. Byla to další zátěž, ale přesto jsem to chtěla zvládnout a celkem se mi dařilo, takže jsem to nechtěla vzdát. Ale úzkosti a vypětí se časem stupňovaly, začala jsem brát nějaká sedativa, občas mě přepadly kolapsové stavy a pocity totálního vyčerpání. Musím říci, že to opravdu nebylo nic příjemného. To bylo mladšímu synovi 15 měsíců a já jsem do toho všeho otěhotněla počtvrté... To byla veliká rána mého života, kterou jsem nečekala, ač jsem jí čekat měla: antikoncepci jsem nebrala, nemám s ní dobré zkušenosti a příčí se mi. Věřila jsem partnerovi, že se to nestane. Znovu jsem tedy stála před rozhodnutím. Manžel řekl, že je to na mně; rozhodla jsem se tedy... a nyní toho rozhodnutí z celého svého srdce lituji!
Rozhodovala jsem se totiž v hrozně vyhrocené situaci: ze všeho toho kolotoče jsem byla příšerně unavená, úplně vyčerpaná z úzkostí; a manžel nechal rozhodnutí jenom na mně, nechal mě v tom samotnou. Nebojoval, aby to maličké zachránil! Vlastně stačilo, aby řekl, že to nějak zvládneme... Trápila jsem se i přirozenou touhou na potrat nejít: říkala jsem přeci po první zkušenosti, že na potrat už nikdy nepůjdu, ani za nic... A jsem přece věřící člověk, jak bych to mohla zopakovat. Ale ani moje gynekoložka mi potrat nerozmlouvala a vůbec mi nevysvětlila, co má umělé přerušení těhotenství za následky. Podlehla jsem své slabosti, samotě a zoufalství a znovu jsem na zákrok šla. Bylo to nesmírně náročné rozhodnutí, které bych nikomu nepřála. Okolnosti byly příliš tíživé a já nevolila ani rozumně, ani svobodně.
Po zákroku přišla sice na chvíli úleva, ale v podstatě hned vzápětí se objevily šílené panické úzkosti a strach ze smrti; doslova jsem umírala zaživa. O výčitkách svědomí ani nemluvím! Měla jsem strach i z Boha, že mě odsoudí... Každý den v noci jsem se budila strachy, že umřu, měla jsem strach zavřít oči, že to bude navždy.
Nedalo se to vydržet a tak jsem vyhledala psychiatra, který mi napsal prášky na uklidnění. Uvědomila jsme si ale, že mě prášky stejně nepomohou, jen odsunou bolest; a proto jsem začala velmi intenzívně hledat nějaké opravdové řešení, abych svůj život dala do pořádku. To byl pro mě zlom, kdy jsem si uvědomila, že takhle tedy ne, takhle žít nechci a začala jsem na sobě pracovat. Obrátila jsem se na poradnu pro ženy a dívky a tam jsem se svěřila. Začátky pro mě nebyly jednoduché - mluvit o své vině a o ztrátě, kterou jsem podstoupila, moc bolelo. Nevěděla jsem, jestli dělám dobře, nebyla jsem si jistá sama sebou, ale časem jsem jejich pomoci začala důvěřovat a překonala jsem svou nejistotu. Byl to boj. Byla jsem plná lítosti a bolesti a přitom jsem doma musela normálně fungovat. To bylo také hrozné.
A, 28. 12. 2024

Už nevím, co mám dělat, a jsem asi fakt troska, když už jsou to čtyři měsíce a já pořád nejsem schopná se s tím vyrovnat. Jednou jen tak pro jistotu jsem si dělala těhotenský test, jsem studentka, takže by to pro mě byla hrozná komplikace a navíc mám určité zdravotní problémy, kvůli kterým bych děti mít ani nemohla. Ale zpoždění s menstruací a další příznaky mě donutily udělat si test. Bylo na něm mínus, říkám si: uf. No ale za chvilku se tam přes něj udělala ještě čárka, jako plus. Tak jsem byla chvilku zmatená a říkala jsem si, že je třeba jenom špatný a že si koupím nový. No jenže pár dní jsem se nikam nedostala.
Když jsem se pár dní po té ráno vzbudila, měla jsem příšerné křeče a dost jsem krvácela, víc než když mám menstruaci a ta krev byla taková zvláštní. Mám na vaječnících cysty, tak jsem si říkala, že to s tím třeba nějak souvisí. No fakt to hodně bolelo, tak jsem se dokodrcala na gynekologii. Tam mi paní doktorka řekla, že se jedná o brzký potrat 6.-7. týden. Byla jsem šíleně v šoku a pořád jsem tomu nevěřila. Vyhrabala jsem se ven a šla k autu přes park, kde mě to jaksi přepadlo a začala jsem hrozně brečet. Ale řekla jsem si, že to bude dobré, že budu jenom dělat, že se nic nestalo a že jsem ani nevěděla, že jsem těhotná, tak že se pro mě nic nezmění. Že ostatní ženy to mají o hodně o hodně horší, které se na miminko těšily a plánovaly ho. Těchto žen mi je neskutečně ale neskutečně líto a mají můj velký obdiv, za tu bolest a velkou ztrátu, co musejí nést. Každopádně jsem si prostě řekla, že můžu být ráda, teď bych si ho stejně nemohla nechat, velké plány a tak.
No jenomže to tak nebylo a já jsem si pořád vyčítala, že jsem o tom nevěděla a že jsem se během těhotenství asi dvakrát napila a že jsem mu hrozně ublížila, že jsem neschopná, nezodpovědná a teď mi moje malinká bludička zůstane už jen navždycky v hlavě. Byla jsem hrozně zoufalá a původně jsem to nechtěla ani partnerovi říkat, ale pořád jsem brečela, celou noc a několikrát za den, tak jsem si říkala, že mi třeba pomůže. No, nepomohl. První mě obvinil, že to určitě nebylo jeho, jako kdybych byla nějaká coura. Milovala jsem ho a nechápu, jak ho to mohlo vůbec napadnout. Pak teda řekl, že ho to mrzí a že přijede (psali jsme si v ten moment). A tak jsem si pořád říkala, že přijede a že to bude dobré. Přijel až za měsíc po té, ale choval se hezky a já jsem si říkala, že bude všechno zase dobré, i on mi to říkal. Ale za další měsíc, nevím proč, ani on to neví, mi řekl, že už mě nemiluje. A všechno mezi námi skončilo. A od té doby si přijdu tak hrozně rozbitá, neschopná, odkopnutá a sama. Každý den ve škole vidím, jak se směje a je šťastný, i když vím, že já se už nikdy nebudu cítit jako před tím.
A jsou to už čtyři měsíce a já každý jeden den myslím na svou bludičku, mého andílka, a pořád občas brečím s rukou na břiše a šeptám promiň, promiň, promiň.
An, 11. 8. 2024

  Jdu sdílet svůj příběh a vypsat se. S manželem jsme se snažili o druhé dítě asi 3/4 roku a 2 dny před 2. narozeninami prvorozeného syna jsem si testem potvrdila, že jsem těhotná. Testovala jsem se pak ještě na synovy narozeniny, opět úspěšně. Manžel měl velikou radost a začali jsme se těšit. Bohužel jsem od začátku špinila, což jsem nejprve přikládala vynechané MS, ale neměla jsem z toho dobrý pocit, protože v prvním těhotenství bylo všechno naprosto v pořádku. Taky jsem byla nesnesitelně unavená, bylo mi zle a vadily mi různé pachy, což se mi taky předtím nedělo. 
  Na první kontrole u gynekoložky jsem byla v 6tt, vše bylo v pořádku, jen byl plod o týden menší. Nepřikládala jsem tomu důraz, ovulace mohla být všelijaká vzhledem k tomu, že stále kojím. Nicméně špinění je prý normální, ale dostala jsem Utrogestan v dávkování 0-0-2 a Ascorutin 1-1-1. Další kontrola byla za 14 dní, tedy v 8tt. Potvrzena srdeční akce, ovšem plod stále o týden menší, špinění ustalo, Utrogestan vysazen, Ascorutin zůstal. Teď v pondělí (dnes je sobota) jsem začala opět špinit (to jsem byla 9+4tt) ale nepřikládala jsem tomu už důraz. Nicméně než jsem šla v poledne uspat syna, zavedla jsem si pro jistotu opět Utrogestan. Odpoledne jsem ale začala lehoulince krvácet světlou krví, tak jsem se k večeru vystrašená vydala na pohotovost. Tam se potvrdily moje největší obavy - zamlklé těhotenství. Prý zamlklo už v 7+0tt až 7+4tt dle velikosti (mám dvě zprávy, z pohotovosti a od své gynekoložky, na každé je jiný údaj). Lékař skvělý, empatický, byla jsem informována o možnostech a rozhodla jsem se počkat na návštěvu své gynekoložky, která byla ve čtvrtek. To už jsem ale krvácela takovou střední MS. Gynekoložka nález potvrdila a poslala mě na revizi, že SP může trvat i týdny, že dostanu zánět a už nikdy neotěhotním. Revizi jsem odmítla, že alespoň týden počkám, zda se nerozjede SP a doma jsem začala pracovat na tom, aby se to rozjelo samo co nejdřív - pila jsem maliník, šalvěj, silnou citronovou šťávu, dávala si horké vany. V pátek o půl 3 ráno mě vzbudily pravidelné kontrakce cca co půl minuty v síle takové běžné MS. 
  
Zůstala jsem ležet a čekala, co bude. Začalo se mi ale chtít čůrat, tak jsem se vydala na záchod. Ve chvíli, kdy jsem se posadila a začala čůrat, jsem cítila, jak ze mě něco pocitově o velikosti vejce vypadlo do záchodu. Protože tam ale bylo dost krve, neviděla jsem, co to bylo (ještě dodám, že první porod jsem taky měla velmi rychlý, od prasknutí vody byl syn na světě za necelé dvě hodiny, málem jsme ani nestihli dojet do hodinu vzdálené porodnice). Doufala jsem, že to byl plod, ale po zkušenosti z prvního porodu to mohla být jen krevní sraženina. Nicméně od té doby jsem už jen krvácela opět takovou střední MS s občasnými kousky sliznice (jen jednou si mi zazdálo, že by to snad mohla být placenta), bolestmi zad nebo břicha. Taky mě večer třeštila hlava a měla jsem zimnici, ovšem bez horečky. Myslím, že hodně dělala psychika, protože jsem četla, jaké měly některé ženy velké bolesti a jaké z nich padaly kusy a já jsem ani nevěděla, co to vypadlo ze mě, bolesti nulové, krvácení běžné. Proto jsem se v sobotu ráno vydala opět na pohotovost, tentokrát do jiného města. Tady doktor protivný, nafoukaný. Prohlédl mě pohmatem, což dost bolelo, i ultrazvukem a začal mluvit o "zánětku". Prý kdybych došla na kyretáž a kdesi cosi... Nicméně děloha byla čistá, jen zvýšená sliznice 13 mm. Prý tam teď jsou ale vysoce infekční zbytky, které by kyretáž vyřešila, a navíc jsem tam to embryo měla mrtvé nějakých 14 - 21 dní (nebudu to počítat). V podstatě jsem z toho měla dojem, že jsem kráva, která si nenechala poradit, tak teď má, co chtěla. Chtěli si mě tam na 3 dny nechat a kapat mi antibiotika, což jsem vzhledem k synovi odmítla, a tak jsem dostala antibiotika Amoksiklav 625mg 1 tbl./8 hod. a čípky Betadine 200mg 0-0-1. Obecně mám teď občas takovou střední až slabou bolest břicha a krvácím střední ms. Horečku nemám. V diagnózách mám ale uvedeno "Jiný potrat; úplný n. neurč. kompl. infekcí pohlavní soustavy a pánve + Akutní zánětlivá nemoc dělohy". Nasadila jsem si kontryhel, lichořeřišnici a pokračuju v maliníku.
  
Ještě je potřeba zmínit, jak to nesu psychicky. Protože jsem z tohoto těhotenství neměla dobrý pocit od začátku, ten konec mě vůbec nepřekvapil. A musím říct, že mě to ani netrápí. Prostě to dopadlo, jak mělo a já jsem jen ráda, že se s tím moje tělo takhle zvládlo vypořádat. V podstatě jsem měla dost strach o sebe, ale s potratem jsem byla smířená hned. Jakmile se dám do pořádku, začneme se snažit znovu. Tentokrát to totiž určitě vyjde. Jen jsem teda začala být o nekonečno procent vděčnější za prvního syna. A co manžel? Ten to taky vzal dobře, v podstatě to vidí stejně jako já, i když to pro něj jistě bylo jednodušší, protože on v sobě to miminko 10 týdnů nenosil a ani na mně nebylo nic vidět. 
Maruška, 4. 4. 2024

  13. 1. 2024 byl ten den, kdy jsem zjistila, že je něco jinak. Měla jsem divné chutě i na jídla, která jsem jedla jen zřídka, prsa mě bolela tak divně, ten pocit jsem neznala. V podbřišku jsem měla klasické mírné křeče, ale jelikož jsem měla již dva dny po termínu MS, nijak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost, cykly jsem měla +- o dva dny vždycky. Ale stejně jsem nad tím pořád přemýšlela a tak jsem si večer zkusila udělat těhotenský test a k mému překvapení se okamžitě objevily dvě čárky. Kontrolní byla sice silnější, ale byly tam dvě. Ráno jsem test opakovala pro můj klid a opět se objevily dvě čárky, ale ta druhá už byla skoro stejně silná, jako kontrolní. Podle termínu mé poslední MS jsem byla na začátku 5tt. "Tak se nám to konečně podařilo, čekáme miminko, říkala jsem si". Ale jako bych podvědomě tušila, že je něco špatně. HA jsem brala 12 let, otěhotněla jsem 3 měsíce po vysazení. Na kontrolu k lékaři jsem šla dle termínu MS v 6tt, kdy mi lékař oznámil, že těhotenství může potvrdit, ale zatím vidí pouze dutinku 3,5mm. To se mi nezdá, však už by mělo jít vidět embryo se srdeční akcí. Na další kontrolu jsem šla až za dva týdny, kdy už bylo vidět vše, ale plod vůbec neodpovídal termínu mé poslední MS a srdeční akce byla dle lékaře nejistá, další týden měl rozhodnout a také rozhodl - zamlklé těhotenství. Vývoj plodu se zastavil na 7tt, srdeční akce nebyla. Následovala kyretáž. Asi ani nemusím říkat pocity po zákroku. Kdo tím neprošel, nemůže vědět, co za bolest to je. Každé ráno jste se probouzeli s pocitem, že uvnitř vás něco roste. Kvůli "tomu" je vám špatně, jste unavená, náladová, ale stojí to za to. Teď jsem ze dne na den o ten pocit přišla. Nikdy své miminko nespatřím. Prázdnota, nic jiného jsem necítila. Připadala jsem si zbytečná. Nemít podporu v mém příteli a rodině, už bych tu dnes tento příběh nepsala. Trvalo pár týdnů, kdy jsem nemohla chodit mezi lidi. Měla jsem averzi na těhotné a ženy s kočárky, měla jsem jim za zlé, že oni mají to, co já jsem chtěla tak moc, ale přišla o to. Proč zrovna já? Život zkrátka někdy není fer. Nyní to sice stále bolí a vždy si to po zbytek života v sobě ponesu, ale beru to tak, že se to zkrátka mělo stát a jsem vděčná svému tělo, že dokázalo poznat, že plod byl zřejmě života neschopný a dokázalo to poznat včas. Vnitřně cítím, že by mé miminko byla holčička, a věřím, že k nám přijde znovu, až bude připravená!
Štěpánkova maminka, 13. 2. 2024

Štěpánek, pro kterého moje oči prolily už několik slz, a když čas od času srdce steskem více zabolí, ještě nějakou tu slzu upustí. Štěpánek je naše šesté děťátko. V těchto dnech to mělo být snad hotové miminko, ale stále ještě v bříšku. Štěpánkovi přestalo srdíčko bít 25. 8. Jsem vděčná, že znám to datum. Byla středa, když jsem se trochu rozkrvácela. Večer jsem volala do nemocnice na gynekologii, kde to zvedla sestra. Když jsem si žádala lékaře, řekla, že teď už tady žádný není a prý co mám za problém. Když jsem jí popsala situaci, řekla, že to někdy bývá a že oni by tam se mnou stejně nic neudělali, že mám počkat a uvidím. Dost mě to polekalo, ale další den po krvácení už zase ani stopy. I tak jsem zašla k mému gynekologovi, který mi potvrdil šestý týden těhotenství. Uklidnil mě, že je to učebnicové těhotenství, že nemám mít strach, že takové krvácení může někdy v začátcích být. A tak i přes to, že jsem se necítila úplně nejlépe, jsem se alespoň psychicky uklidnila, a protože jsme na víkend čekali návštěvu, dala jsem se do uklízení. Pár hodin po návštěvě lékaře se krvácení spustilo znovu. Tentokrát už ale nepřestalo do pár hodin. Bylo stále silnější. Manžel mi říká, že mě zaveze do nemocnice, ale já jsme to odmítla. Bylo to pro mě jasné. Prostě potrácím. A co by tam tak se mnou udělali. Chtěla jsem (když už), potratit doma "přirozeně". V noci bylo krvácení už hodně, hodně silné v kusech s jasnými i dalšími příznaky potratu. Ráno po této těžké noci jsem volala mému gynekologovi. Říkám mu: "Včera pár hodin po návštěvě u vás jsem začala zase krvácet. V noci už to bylo hodně silné. Myslím, že je to jasné. Chci se vás zeptat, jak dlouho to tak může trvat?" "Jestli je to silné, tak je to jasné, ale musíte přijet, nemůžu vám takto nic víc říct, musím vás vidět." Lékař mě prohlédl a říká: "Ještě tam je, ale už je nad brankou." "Co to znamená?" ptám se. "To znamená, že už stačí jen projít brankou." "A co srdíčko?" "To ještě tluče." Nechápala  jsem, že i přes tak masivní krvácení tam může ještě být a dokonce být vidět ozvy. Myslela jsem, že už ze mě v noci odešel, aniž bych to zaznamenala. Začala jsem věřit, že se ještě může stát zázrak. Protože jsem ale příliš krvácela, lékař hned volal do nemocnice, aby mě čekali na příjem. U vstupního vyšetření se mě jal prohlížet jeden mladý doktor. Při vaginálním  vyšetření, které pro mě bylo dost necitlivé a bolestivé, jsem na něho začala křičet, ať toho nechá, že to bolí, ať neublíží miminku, že mu ještě tluče srdíčko a rozplakala jsem se. Opravdu jsem ještě věřila, že se může stát zázrak. Srdíčko přeci ještě tluče. Na to dal lékař ruce pryč a s klidem mi říká: "To ale není miminko." "Je to miminko!" A hrozně jsme plakala. Na to už mi neodporoval, ale zeptal se mě, co teda může dělat, jestli mě může vyšetřit alespoň ultrazvukem? Na to jsem mu přikývla. Ptal se mě, jak vím, že mu tluče srdíčko? Říkám: "Než jsme jeli sem, vyšetřoval mě můj lékař a ještě ho tam viděl." "Teď už tam ozvy nejsou." říká mi. Ať si každý nazývá tento několika milimetrový shluk buněk, jak chce, pro mě je to miminko a co víc, je to nový lidský život s nesmrtelnou duší! Jaký zázrak! Krom ještě jedné nepříjemné věci, o které ale nebudu psát, byl tento lékař moc hodný, empatický, všechno v klidu a pěkně vysvětlil mně i manželovi. A snažil se mě ujistit, že já za to nemůžu, že k tomu potratu došlo. Měla jsem (a stále  mám, nikomu se zatím nepodařilo mě zbavit těchto výčitek) v tomto směru, totiž výčitky, že jsem se mohla víc šetřit, víc si nechat pomoct, odříct návštěvu! Kdyby mi v ten čtvrtek, když mě můj gynekolog prohlížel, jen jednou větou řekl, abych se šetřila, dávala si pozor, když jsem trochu krvácela!!!? Ale on NIC!!! Jen jak je všechno jak má být a nemusím mít strach. No každopádně jsem tedy byla hospitalizována pro velké  krvácení s tím, že jsem odmítla revizi dělohy, protože jsem chtěla, aby si tělo s tím, co se započalo, poradilo samo. Lékař mě poučoval, že to může být tak, že začnu třeba v jednu chvíli ještě více krvácet, přijde stah a vyjde ze mě nějaký větší váček, tak že to bude ono a může to být třeba na toaletě. Na to jsem se ho zeptala, jestli se mám snažit to zachytit. (Tajně jsem chtěla). Na to on mi trochu s odporem řekl že ne. A tak  jsem zůstala s touto bolestí sama. Manžel musel za dětma a měla přijet ta návštěva, kterou jsme nezrušili. Po celou dobu sama na pokoji. A tak jsem potrácela pro mě nekonečný čas. Snažili se mi pomoci injekcí, která měla vyvolat větší stahy, ale ani přes to to prostě nešlo. Přijatá jsem byla v pátek a v sobotu v noci jsem volala manželovi, že se s ním chci rozloučit, kdyby už jsme se náhodou neviděli. Tak hrozně mi bylo, nejen psychicky ale i fyzicky, že jsem brala v úvahu i to, že třeba opravdu nemusím přežít. Po této těžké noci přišla ráno na vizitu paní primářka. Dialogy s ní nebudu popisovat. Je to ve svém oboru jedna ze špiček, ale její odměřený přístup mi v té chvíli zrovna neulehčil. Jedno jsem jí ale nesmírně vděčná. Nakonec jsem svolila k revizi dělohy, už mi bylo opravdu hodně zle a chtěla jsem to mít za sebou. A tato paní primářka vyhověla mému přání a dala mi naše mrtvé miminko, abychom ho mohli s manželem pochovat do země. Říkala, že v tak raném těhotenství to nedělají, ale vyšla mi vstříc. Moc jsem se za to modlila. Nechtěla jsem, aby naše miminko skončilo v záchodě, nebo ve spalovně jako biologický odpad.Teď vím, kde Štěpánkovo tělíčko je. Pochovali jsme ho s modlitbou hned po cestě domů z nemocnice u křížku u cesty blízko naší vesničky. Jezdíme okolo téměř denně, někdy i několikrát. A nezapomínáme se vždy pomodlit za jeho lehké odpočinutí a děti začaly říkat ještě svatý Štěpánku, oroduj za nás. A tak i prosíme o přímluvu u Boha, za nás ubohé, kteří ještě máme nějaký čas pobýt v tomto slzavém údolí. Také je třeba říct, že odvahu si říct o Štěpánka mi dodalo svědectví právě našich známých, kteří u nás byli zrovna v těch dnech na návštěvě a sami si před několika měsíci zažili, co je to přijít o miminko v začátku těhotenství. Kdyby k nám zrovna v těch dnech nepřijeli, kdo ví. Tato známá potratila sice doma, ale zachycené miminko s manželem společně pochovali. Zranění z potratu je dost, ale jsem přesvědčená, že by jich bylo ještě víc, kdybych nevěděla, kde Štěpánek je. A tak chci upřímně říkat: "Přijímám, i když je to těžké!" Někomu může připadat přehnané, že mě to tak vzalo, že přece to byl teprve šestý týden těhotenství. Ano, sama bych nevěřila, že až tak bolestné může být spontánní ukončení těhotenství hned na svém začátku. V nemocnici jsem prožívala i chvíle útěchy, pokoje, odevzdanosti a dokonce vděčnosti. Opravdu jsem upřímně děkovala Pánu Bohu za každou chvíli, kdy jsem mohla Štěpánka nosit pod srdcem. Po návratu z nemocnice jsem si připadala jako znásilněná. Nějaký čas trvalo, než se mě mohl manžel zase více dotýkat. Ještě jsem nedostala odvahu zajít k mému gynekologovi, kam jsem podle instrukcí měla jít poté, co přestanu krvácet. Představa, že bych se tam měla svléci, mě uvádí do úzkosti. Kladu si otázku, jestli bych to už zvládla. Možná ano, ale mám teď i jiné důvody, proč tam nechci. V nemocnici jsem si zapsala slova Jacqua Philippa: "Nechápeme, proč to či ono Bůh dopouští a není třeba si hledat nějaká falešná vysvětlení ,ale je to chvíle, abychom se odevzdali, dokud nedostaneme světlo. A když prožíváme takovéto chvíle zkoušky, musíme si říct jednu věc: Naštěstí nechápu, co se děje. Kdybych to chápal, znamenalo by to, že se můj život odvíjí podle lidské logiky. Ale nechápu-li věci v mém životě, znamená to, že můj život řídí nějaká logika vyšší, je jí moudrost Boží, která je někdy pro náš rozum temná . Bůh je světlo, ale je to světlo tak veliké, že naše ubohá očička jsou někdy slepá.V Božím konání je všechno světlo, i to, co nechápeme. Jedno světlo přeci vždycky máme: plamínek naděje, důvěry, víry."
Míša, 10. 11. 2023

Dnes mám dvě krásné, zdravé dcery. První těhotenství ale skončilo zamlklým těhotenstvím a kyretáží. Byl to šok. Bylo mi 35, už snaha o dítě byla provázena tím, zda se to vůbec ještě povede. Pak se povedlo a vše bylo krásné. Šla jsem si na další kontrolu, minule jsme již poslouchali srdíčko a měla jsem dostat těhotenskou průkazku. A bum. Srdíčko nebylo. Poslouchala jsem paní doktorku, co mám udělat, do kdy, nějaké možnosti, pak mi tekly slzy, omlouvala jsem se, že pláču. Pak jsem volala svému muži. Po telefonu, něco řekl. Nevím. A pak jsem kráčela tou ulicí, kterou pokaždé, když jdu, si vzpomenu na ten pocit. Postupně mi docházelo, že půjdu do narkózy na kyretáž. Strach, obava. Volala jsem mámě. Máma do telefonu říká: já nevím, co ti mám říct, a dala mi tátu. Ten, aniž by mě vyslechl, řekl: přestaň, to je něco, co se běžně děje, proč to tak řešíš. A můj muž, denně mě chválil, že nebrečím, že jsem to hezky zvládla.
Od té doby uplynulo 7 let. Mělo se narodit 1. 12. 2016. V květnu 2017 jsem porodila krásnou, zdravou dcerku, pak teda další, ale spontánní potrat a pak další krásnou zdravou dceru. Ale vlastně nějak od podzimu 2017 jsem se začala hroutit, sebepoškozovat. Pak terapie, psychiatrie, léky, pořád se nelepším.
A co se stalo, že dnes o tom píšu? Včera na konzultaci s paní učitelkou jsme probírali naši dcerku, malinko její chování a já zmiňovala úzkost svou a tak a při diskusi v psychologicky bezpečném prostředí jsem jí zmínila, co se mi stalo. Já o tom mluvím s maminkami, hodně tuto zkušenost má. Ale s paní učitelkou, ve věku asi 55+, mi vyhrkly slzy. Ona mě chápala, dokonce tomu tématu věnovala čas v konzultaci naší dcery (ona tam nebyla, jen já a muž), že jsem z toho měla výčitky, vždyť to není o mě. A nějak se mi vrátilo to téma intenzivněji, jakoby mi něco říkalo, toto si pořeš. Ale jak? Můžete mi doporučit osobu, místo?
Mandelinka, 29. 3. 2023

Momentálně procházím samovolným potratem. Už se nedá nic dělat, děloha začala miminko pudit ven. Doma mám pětiletého syna, který je přirozeně. Pak nastaly zdravotní komplikace a museli jsme na IVF. Z toho máme devatenáctiměsíční dceru. Před třemi týdny jsme objevili pozitivní test. Byli jsme překvapeni a zároveň šťastní. Vše se změnilo z vteřiny na vteřinu, začala jsem krvácet. Následovala pohotovost. Na pohotovosti řekli, že je miminko v nestandardní části a že je to padesát na padesát. A že si mám v týdnu zajít ke svému lékaři. K lékaři jsem došla a už bylo pozdě. Nikdy jsem toto nezažila. Bolí to, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Vím, že bude další šance i s pomocí IVF, ale strach je větší. Co když se to bude opakovat? Co když se to stane znovu? Co když je to moje chyba? Jsem zklamáním pro manžela, když mu nedokážu donosit dítě? Co když jsem něco mohla udělat jinak? Tyto otázky mě trápí stále a moc, pořád dokola, co když?
Žaneta, 28. 3. 2023

Byla jsem na gyndě, kde mi paní doktorka zjistila 4-5 týdnů těhotenství, na ultrazvuku byla pěstička. Teď už jsem přišla i na přesné datum početí, takže 4 týdny. Po třech dnech mě po snídani chytly silné křeče. Ležela jsem schoulená do klubíčka a dvě hodiny nevěděla, co se to se mnou děje. Myslela jsem, že umřu. Až potom jsem dokázala dojít ke stolu, ucítila krev, zkusila kapesníkem - jasně červená krev a já hystericky volala příteli a doktorce. Když krvácení neustávalo, nakonec i sanitku. V nemocnici mi byl proveden ultrazvuk a zrcadlo, děloha byla prázdná, na koze spousta krve a 4cm kulička, nejspíš děťátko. Přesto mi doktorka nevěřila, že jsem byla těhotná a moje osmiletá dcera se na vše musela dívat. Nedala mi zprávu, takže tam musím znovu. Chvílemi nekrvácím vůbec, chvílemi zase extrémně, křeče se stále vrací. Příští týden, pokud nebude vše pryč, budu muset na revizi a to nechci. Vím, že mé tělo to zvládne. Musím žít, i když nechci. Tento týden musím zvládnout návštěvu OSPODU. Nemůžu říct, že jsem potratila, když jsem měla těhotenství zakázané. Takže mám jeden den na úklid bytu a příští týden musím zvládnout kontrolu na gyndě, krev a endokrologii. Nevím jak to zvládnout, když nemůžu ani dojít pár schodů k sousedce. A to vše jen kvůli tomu, že jsem nebyla soudná. Jsem na miminko už stará a tohle se v tomto věku běžně děje - mi bylo řečeno.
Iva, 27. 5. 2019

Hezký den, dnes to bude měsíc od revize po zjištění zamlklého těhotenství v 11tt. Revize byla v pátek třináctého, vždy pro mě normální den se změnil napořád v TEN den. Nezapomenu nikdy na ten pocit prázdnoty, který od probuzení z narkózy trvá. Od té doby mě kousek chybí, stále hledám svého andílka a nenacházím. Pokaždé, co se podívám na oblohu, mám pocit, že tam někde v dáli musí být a já na něj koukám a nenacházím. Je tak daleko a pryč. Možná chybí jen on mě, on si vybral svou cestu a měl tu být jen na chvíli. Teď je mu dobře, takovou si zvolil cestu. A měl mě naučit, zatím nevím čemu a nevidím smysl. S partnerem jsme těhotenství plánovali, hned druhý měsíc se podařilo a zalil nás velký pocit štěstí, euforie, plakala jsem štěstím a držela v ruce ten papírek s //. V 7tt na ultrazvuku srdíčko bilo, vše v nejlepším pořádku. Pan doktor ještě z legrace pronesl, vy jste ukázkový příklad, jak má maminka vypadat, u vás určitě vše bude v pořádku, ale musím vás informovat, že 2 z 10 těhotenství končí špatně. Ale jak vás znám, to nebude váš případ. Zdravě jím, 2-3x týdně cvičení, nekouřím, nepiju alkohol, k tomu pozitivní myšlení a vždy optimismus. Něco bude špatně? To se mě netýká, říkala jsem si, a plnými doušky vychutnávala toho drobka uvnitř. Na začátku 11tt další ultrazvuk a k němu fotka. Týden před kontrolou jsem se začala divně bát... těšit... do teď neumím ten pocit popsat. Uvědomuji si až teď s odstupem, že vnitřní hlas mi chtěl něco říct, naznačit. Ležím na křesle a ten moment nezapomenu. Výraz ve tváři doktora... rychle jsem koukla na monitor a viděla tu malou bobulku, moje miminko. Ten pohled byl navždy první a poslední. Pan doktor oznámil, je mi líto, plod se nevyvíjí a posílám vás na konsiliární vyšetření do nemocnice, kde to potvrdí a objednají vás na revizi, raději už nic nejezte, nepijte, kdyby vás vzali hned na sál. Pak už mám mlhu... Doprovázel mě partner celou dobu, byl mi oporou, za což mu velice děkuji a vážím si ho. Potvrdili, že srdíčko nebije, zřejmě už 2 týdny. Na sál mě objednali za 2 dny, dříve nebylo místo. Čekání na konec. Doma v slzách, bolest duše, prázdnota a beznaděj. A to moje heslo bylo - na všem negativním se snaž vidět nějaké plus, které tě požene dále. 3 týdny neschopenka, kdy jsem si musela odžít bolest. Na histologii nezjistili nic, pan doktor konstatoval, to se stává, příčiny nezjištěny, počkejte měsíc a hurá na novo. Necítím to stejně. Jsem 2 týden v práci, musím fungovat. Někdy jsou dny horší, jindy lepší. Jen ta bolest mě nekontrolovaně sráží na kolena. Nějak se v tom všem plácám, nevím, jak dál. Nevidím konec ani začátek. Sbírám síly a budu bojovat za nový začátek? Ale čeho? Všichni říkají, že to chce čas. Chápu a rozumím, ale co mám dělat, než ten "čas" přejde? Říká se, že miminko ve vás nechá kousek sebe už navždy a já tomu věřím a soucítím se všemi ženami, které si tímto musely projít. Jsem vděčná, že jsme zde mohli nechat kousek sebe a našich andílků, vypsat se. Děkuji za tyto stránky. Žehnám vám vše dobré.
Borůvka, 27. 5. 2019

Jsem plná a prázdná současně. Před 28 měsíci jsme celá rodina přišli o miminko ve 20tt, zjištěno to bylo dva dny před Vánocemi. Další den vyvolaný porod, miminko jsme porodili s manželem. Tělíčko držím v rukou... Je jak malá panenka přes dvě dlaně. Dcerky brášku oplakaly a věřily, že dušička Daníka přijde zpět, stejně jako já s manželem. Psali jsme, malovali, zasadili strom, povídali si. Vrátili jsme se do běhu života, radosti a kdykoli jsme chtěli, šli jsme ke Stromínce, jedinému, co nám Daníka připomíná a co roste. Po roce a půl, koncem léta, jsem se cítila šťastna a naplněna. To už dcerky registrovaly mé podivné brkání, škytání, intolerance vůni a divné chutě. Maminko, ty budeš mít miminko... To slyším jak teď a úsměv starší dcerky. Test to potvrdil a paní doktorka o pár dní později také. Doporučila mi po předchozím zamlklém těhotenství nemocenskou. Neváhala jsem ani minutu, protože jsme si miminko moc a moc přáli. Ať je to holčička nebo chlapeček nevadí, jen ať se narodí... Toť slova mé osmileté dcerky. Bohužel v devátém týdnů se něco stalo a já přestala škrtat, brkat a vše, co bylo. To byl víkend. V pondělí jsem neváhala a šla na kontrolu. Něco se mi nezdá, řekla jsem... Sestra byla překvapena a paní doktorka mě vzala. Nejprve vyslechla mé pocity a sdělila, že uvidíme a že to může byt dobré. Srdeční akce ale nebyla. Koukala na mě, jak jsem to mohla poznat. Před týdnem akce byla! Potrat se rozběhl sám, tělíčko mi uvízlo na vložce. Mělo oči, ruce, nožičky... uff. Pohlavní orgány zatím nevyvinuty. Pohladila jsem Borůvku, tak ji dcerky říkaly, uložila na papír. Pak už nemocnice, krvácení, prý děloha čistá, nakonec kyretáž a transfuze. Od té doby mi síly ubyly, dlouho jsem měla zvýšenou teplotu, hledala jsem pomoc psychologa, neměli čas... Jsem stále unavená, bolí mě nohy při dojití po bytě, třepou se mi ruce. Únavový syndrom? Doktorka mě posílá do práce, jdu však na kontrolu se štítnou žlázou a doktor mě hned posilá na psychiatrii. Dál pokračuje neschopenka. Dostávám léky. Po pár dnech musím do nemocnice. Zánět příušní žlázy. Znenadání mě před pár dny vypověděly nohy, třes rukou mě limituje. Třes nohou je zvláštní. Chůze bizarní. Čekám na výsledky, zda se k tomuto všemu nepřidala nějaká infekce. Termín plánovaného porodu se blíží a já jsem naprosto paralyzovaná, chodítko u postele, čůrací křeslo. Mám 37 let. Hlava funguje. Cítím se hrozně, dcerkám jsem řekla, že si to asi mé tělo pamatuje a ví, že Borůvka s námi byla a že se mela narodit někdy v těchto dnech. Chtějí si namalovat na tričko borůvku... To uděláme! Třeba mé tělo na tohle čeká a dušička chce, abychom si na ni vzpomněli všichni čtyři současně. Jako když jsme byli u stolu a já škytala a mluvili jsme k ní. Postabortivní syndrom je, ale tohle jsem nikde nečetla! Jsem v šoku, co vše si tělo pamatuje a jak dokáže reagovat a aktivní ženu zastavit a upoutat na lůžku. Milé dámy, pište, malujte, zpívejte a milujte své tělo. A hlavně mu věřte. Já budu věřit, že se naše rodina vymaluje a že se vrátím do života.
Helena, 15. 10. 2018

Je to více než rok, co jsem prožila velikou bolest ze ztráty nenarozeného miminka. Bůh mě má moc rád, protože naší rodině daroval nový život. Už tři měsíce se dívám na malinkou Aničku, je krásná, hodná a úplně zdravá. Dokonce i porod byl přirozený a lehký, i když jsem předtím rodila císařem.
Chtěla bych povzbudit všechny, kteří mají velkou bolest ze ztráty dítěte - není to poslední slovo, alespoň ne v mém případě. Samozřejmě, že na svého maličkého nikdy nezapomenu, ale nebýt jeho smrti neměla bych Aninku. Člověk se celý život učí a ne všechno jde naplánovat. Hodně naděje všem.
Janka, 27. 12. 2017

Náš tříletý syn už dlouho mluvil o tom, že by si přál sourozence. Já jsem chtěla ještě počkat, než s tatínkem náš sedmiletý vztah zpečetíme svatbou - potom už miminku nic nebude stát v cestě. 23. 9. 2017 byla svatba a od toho dne jsme se přestali početí jakkoli bránit. Už od května jsem nebrala antikoncepci, aby se tělo vyčistilo, ale MS stále nepřicházela. Doktor říkal, že to chce čas, tak jsem chodila na kontroly a myslela si, že to bude běh na dlouhou trať. 4. 10. jsem dostala injekci na vyvolání MS, která ani poté nepřišla. 18. 10. jsem si zkusila udělat těhotenský test - byl pozitivní. Na kontrolu jsem se schválně objednala na 23. 10. - přesně v tento den v roce 2013 mi totiž doktor potvrdil první těhotenství - bude to takové symbolické. Doktor těhotenství potvrdil, děťátko ale zatím bylo malé, tak mě pozval za týden. K tomu mi řekl, že mám malý hematom, ale není třeba žádných zvláštních opatření, jen kdybych začala trošku krvácet, nemám se hned děsit. O týden později už krásně tlouklo srdíčko, manžel tam byl se mnou a oba jsme na to koukali jak na zázrak, byla jsem 6tt+3. Chtěli jsme fotku, jakoby mi něco říkalo - člověk nikdy neví, co se může stát, a třeba to pak bude moje jediná památka, ale doktor nás odbyl, že třeba příště. Mám rizikovou práci, tak jsem s ním probrala i možnost neschopenky. Nechtěla jsem nechat kolegyně ve štychu ze dne na den, tak jsem odešla s tím, že to ještě promyslím. V pondělí 2. 11., 7tt+1, už jsem tam byla jako na koni - hematom je přece jen riziko, k tomu moje práce... Není se co rozmýšlet, zdraví mého dítěte je přednější než všechno ostatní, odcházím na PN. Doktor ještě pro jistotu zkontroloval miminko - vše v pořádku, hematom se zmenšil a srdíčko krásně bije. Kdybych jen věděla, že to je naposledy... Od té doby jsem byla doma a poctivě jsem odpočívala - říkali jsme si, aspoň dokud se hematom úplně neztratí a nepřekleneme to kritické období. Jednou večer mě začlo hodně bolet břicho - říkala jsem si, co to je, čekala jsem, jestli nezačnu krvácet nebo něco, ale nic se nedělo, jinak mi nic nebylo, tak jsem čekala, co bude dál - ráno už mi bylo úplně dobře. Pak jsem si uvědomila, že až moc dobře - těhotenské nevolnosti jako mávnutím kouzelného proutku úplně zmizely. Začlo se mi honit hlavou, co když je něco v nepořádku, ale tyhle myšlenky jsem se snažila zahnat a čekala na plánovanou kontrolu - stejně, co se má stát, se stane a neovlivním to a vždyť mi vlastně nic není - nekrvácím, nemám žádné bolesti... Přišel čas plánované kontroly, měla jsem být 9tt+1 a bylo 21. 11. Manžel šel se mnou, že počká v čekárně. Doktor mi vzal stěry a pak, že ještě zkontroluje miminko. Srdce mi tlouklo jak o závod... o to víc, když jsem viděla jeho pohled a jak pomalu říká: "To děťátko odpovídá 7tt+6..." (To už mi bylo jasné, která bije) "Ale tady máme problém... Není tam srdeční akce." Dál to asi nemá cenu rozvádět, říkal mi, jak se tohle stává často, že příčinou bývá nejčastěji nějaká vážná vada, což příroda vyřeší takto... Ano, to všechno člověk rozumem chápe, ale srdcem to pochopit nedokáže. Chtěla jsem počkat, až si tělo poradí samo a miminko samo odejde, ale doktor mi to nedoporučil. Objednal mě na revizi 23. 11. No co, říkala jsem si, uvidíme do té doby, třeba si ještě dá říct a odejde samo. Ale nic se nedělo, jenom jsem pořád měla bolesti. Den před revizí jsem si ještě říkala, že se přeobjednám, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to plánované na 23. 11. - to má manžel narozeniny, číslo 23 je naše šťastné číslo, syn je taky narozen 23. (května) a tak to aspoň bude takové symbolické, že i náš andílek se narodí 23. Nechtělo se mi tam, ale ono už stejně nebylo na co čekat... Protože pracuji v nemocnici na ARO, nechtěla jsem pochopitelně, aby mě uspávaly moje kolegyně, tak jsem se objednala do jiné nemocnice. Manžel jel se mnou a byl mi oporou, dokud tam mohl být, potom odjel domů se chvilku vyspat (měl po noční a před další noční) a byli jsme v kontaktu přes telefon. V nemocnici byl moc fajn doktor - mladej, ale trpělivej, vstřícnej... Detailně prohlížel obraz na ultrazvuku, nechal mě, ať se taky podívám, dokonce mi na přání vytiskl i fotku, když jsem mu řekla, že žádnou na památku nemáme. Řekl mi, že se vše jeví v pořádku a že děťátko mělo pravděpodobně nějakou těžkou genetickou vadu, jinak nevidí důvod, proč by mělo odejít, já jsem v pořádku (i odběry jsem měla naprosto vzorné včetně štítné žlázy atd.). Kolem 9. hodiny přišel můj čas. Neubránila jsem se slzám. Jo, já vím, že nesmím brečet, protože mě pak nebudou moct uspat, říkala jsem si, ale nešlo to zastavit... Na sále byly moc hodné sestřičky, které mě utěšovaly a ujišťovaly, že příště už bude všechno v pořádku a budeme mít zdravé miminko. Po probuzení z narkózy jsem cítila obrovskou úlevu - už je po všem a aspoň fyzicky se už můžu začít dávat dohromady. Odpoledne mě propustili, přijel manžel, zašli jsme si na oběd, odvezl mě domů a pak odešel do práce. Mezitím k nám přijeli naši, kterým jsem se mohla vypovídat... I když... nikomu se nemůžu vypovídat tolik, jako manželovi... on jediný chápe. Večer, v den, kdy jsme se dozvěděli, že naše děťátko umřelo, jsem ho viděla poprvé plakat. Od té doby jsme si oba vzájemnou oporou. Každý totiž říká, že nemám brečet, že to tak asi mělo být, že ještě budeme mít děti a že to nemá cenu rozebírat. Ale já o tom potřebuju mluvit, potřebuju to ze sebe dostat. A nechápu to jako něco, za co bych se měla stydět, ale něco, co se stává, bohužel až hrozivě často... a zároveň to beru jako poctu: Říká se přeci, že Bůh každému naloží jen tolik, kolik je schopen unést... A kdo má to štěstí mít vlastního anděla? Nemá smysl cokoliv tajit, patří to k životu a je třeba to tak brát a i když jsme naše děťátko nikdy ve skutečnosti neviděli a bylo tak maličké, bylo naše a navždycky už bude naše a nikdy na něho nezapomeneme. Teď nezbývá, než věřit, že tahle naše zkušenost byla první a zároveň poslední a že někdy v budoucnu k nám ještě přijde miminko a tentokrát bude zdravé a všechno bude v pořádku. To moc přeji všem, kdo si touhle zkušeností museli projít.
Růženka, 27. 10. 2017

Jsem 5 měsíců po zákroku a je to pro mě nepochopitelný. Nemůžu se s tím smířit. Moc jsme se těšili a chceme miminko, ale jsem hodně ve stresu a ten tomu moc nepomáhá. Každý říká, dej tomu čas, ale to se jim to mluví, páč já to nezvládám. Když jdu na procházku, do města, nakoupit, všude potkávám těhotné holky, ženy. A je to pro mě strašný.
 