Veru, 16. 1. 2025

Ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost z farmakologickým UPT. Bylo mi tenkrát 17 let. S partnerem jsme spolu chodili víc jak rok a půl. Když jsem otěhotněla, tak jsem jíž od začátku cítila, že je něco jinak. Měla jsem příznaky jako pálení žáhy, nevolnosti a tvrdnutí v podbřišku. Když se mi nedostavila MS, rozhodla jsem si udělat těhotenský test. K mému překvapení se na testu nacházely dva silné proužky. „A co teď?“ pomyslela jsem si. Po oznámení partnerovi se mi dostalo odpovědi, ať si dělám, co chci, že to není jeho problém. Ještě se tomu tenkrát smál. Ještě ten den jsem vše řekla rodičům a ti se k tomu postavili velice dobře a rozhodli se, že mě podpoří, ať se rozhodnu jakkoliv. Nakonec jsem se s mamkou domluvila na interrupci - měla jsem nedodělanou školu, v plánu byla vysoká a partner se k tomu nedokázal postavit. Až do momentu, kdy jsem ležela u gynekologa, jsem stále nevěřila, že se to opravdu děje. Byla jsem v 6.tt. Plod ovšem zatím neměl srdeční akci, což mi pomohlo se ještě více rozhodnout pro toto řešení. Farmakologický potrat probíhal ve dvou fázích. Vzpomínám si na to jako dodnes, když se mi po druhé pilulce udělalo nevolno a začala jsem mít silné stahy podobné kontrakcím. Tenkrát jsem začala krvácet a myslela jsem, že je to můj konec. Bylo to tak neskutečně těžké, jak fyzicky, tak i psychicky. Bylo tak bolestivé vidět oba rodiče, jak nešťastní jsou z toho, co prožívám. Když se mi udělalo lépe, začala jsem hrozně brečet a cítila jsem neskutečnou vinu. Volala jsem partnerovi a ten mi řekl, že je ve škole, ať neotravuji, že s tím stejně nic neudělá. Doma jsem potom potratila. Plod jsem viděla. Bylo to maličké "vajíčko", ale stejně jsem věděla, že to je ze mě. Pomohlo mi se s plodem rozloučit. V následujícím roce jsem trpěla silnými úzkostmi, které se stále vracejí. Nemohla jsem spát. Pomohla mi až následná psychoterapie a medikamentózní léčba. Nyní je mi 22 let a stále se s tím nemohu úplně vyrovnat. S bývalým partnerem již dávno nejsem, a byť mám nyní podporujícího partnera, tak se to pořád vrací. Hrozně mě bolí vidět miminka a malé děti. Nedávno si mě malá holčička spletla v obchodě s maminkou a volala na mě. Bylo to pro mě velice těžké a s brekem jsem musela odejít. Svého rozhodnutí lituji, protože si to v sobě budu nosit navždy. Na druhé straně jsem ráda, že jsem mohla dokončit školu a najít si partnera, se kterým plánujeme založit během budoucích let rodinu.

Kuky, 11. 10. 2024

Je to dva týdny, co jsem podstoupila UPT v 10. týdnu. Doma mám skoro dvouletou holčičku, která je trošku náročnější. Od jejího narození jsem nespala ještě ani jednu noc. Nicméně po zjištění těhotenství mě zachvátila panika, jestli novorozeně v tomhle nespacím módu zvládnu. Manžel bývá často v práci dlouho, takže jsem na malou sama a síly dochází. K tomu jsem měla šílený nevolnosti a zvracela jsem. Měla jsem strach, jestli mi z toho všeho nepřeskočí. Léky na úzkosti jsem brát nechtěla. A tak jsem to udělala. Úleva sice přišla. Já se uklidnila, srovnala si myšlenky, ale stejně mě to mrzí. Hlodá ve mě pocit viny, zda jsem to neměla prostě risknout.

Týna, 20. 8. 2024

V červnu před dveřmi měsíci jsem po zjištění na screeningu, kde byla prokázána silná vada na mozku, byla prakticky nucena ukončit těhotenství v druhém trimestru. Tudíž jsem musela do nemocnice a podstoupila normální vyvolaný porod.. Je to velice čerstvé a já se s tím vyrovnávám stále hůř. Otevřelo to ve mně i rány z minulosti a nějaké trauma i z dětství. Moje tělo se zregenerovalo celkově dobře na to, že jsem měla větší ztrátu krve. Mám bohužel pocit, že dokud se vlastně ani nedozvím výsledky z genetiky, aspoň nějaké, tak mi to nedá spát. Přesto ale že je budu vědět a pořád to nic nevysvětlí, tak vím, že se to se mnou bude táhnout do konce života. Bojím se dalšího pokusu a vůbec nevím, jestli ho budu chtít. Poprvé jsem měla spontánní potrat ještě v úplném začátku. Podruhé jsem porodila, ale nepřišlo tam to šťastné shledání. Partner byl celou dobu se mnou a stále je, přesto mi to nenahradí to velké prázdno.

S.M., 15. 7. 2024

Také jsem podstoupila UPT a lituji. Asi jsem jedna z mála, co nelituje po psychické stránce, ale po zdravotní. Já jsem se smířila a věděla jsem, že v té chvíli bychom dítěti nemohli dát to, co si zaslouží. Máme už jedno doma a v té době jsme nevěděli, jestli nemá autismus. Viselo to nad námi jako velká hrozba a já věděla, že pokud by se diagnóza potvrdila, miminko bych nezvládla. A další věc byly finance, prostě vše špatně. A mě hlavně to těhotenství tak zaskočilo, prostě jsem nevěřila. Po potratu to ale začalo. V práci totální stresy a najednou bolesti hlavy, nevolnosti a jiné problémy. Myslím si, že někdo tam nahoře mě trestá za špatné rozhodnutí a že teď, kdy už bychom další dítě chtěli, to nejde. Je to prostě trest za naši “marnivost”, kdy jsme si mysleli, co vše člověk musí mít, aby zajistil dítě, a my to neměli. Nikdo nikomu radit nemůže. Já byla ráda, že jsem šla a neměla jsem vnitřní pocit prázdnoty, ale po nějakém čase, když člověk sklouzne do špatného období, tak si říká, proč se vlastně takhle rozhodl. Bylo to opravdu nutné?

Maria, 6. 6. 2024

Do osmnácti let jsem byla skoro "nepolíbená." Tlak okolí mi nebyl úplně příjemný a když mi pak bylo čerstvých osmnáct let, tak u mě přespal kamarád, kterému ujel poslední spoj domů. Ten večer se stalo něco, co mi pošramotilo duši, nedobrovolně. Ale nemohla jsem se bránit, přišla jsem si hrozně. Když jsem zjistila, že ochrana selhala, užila jsem "pilulku po," s nadějí, že je vše v pořádku. O chvíli později jsem zjistila, že nezabrala a já byla těhotná. Tehdy jsem na to koukala jako na selhání, ale nebyl ve mě ani kousek citu a rozhodla jsem se pro potrat. Sama, ale byla jsem s tím smířená. Od té doby to se mnou šlo z kopce. Bála jsem se malých dětí i větších a do svých skoro pětadvaceti let jsem nedržela dítě v ruce, vždy jsem se tomu vyhnula. Dnes mám milujícího přítele, se kterým bychom chtěli mít rodinu. Je to již víc než rok a nejde to. Snažíme se a miminko stále nepřichází. Vyčítám si to, co se tehdy stalo, že mě příroda a vesmír trestá za to, jak jsem byla nezodpovědná a dopustila jsem se takového činu. Trápí mě to, přemýšlím nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Přes deset let jsem si na to nevzpomněla a poslední rok si každý měsíc, když to nevyjde, tohle vyčítám a navíc se mi po té době začaly vybavovat vzpomínky z onoho večera, které jsem na tu dlouhou dobu z hlavy vytěsnila.
 
💓 Chatujte   
💓