V Praze se v sobotu 27. prosince 2025 uskuteční Smírná pouť za nenarozené děti, jejich rodiče a lékaře. Začíná v 11 hodin v kostele u Pražského Jezulátka mší svatou, kterou bude sloužit biskup Antonín Basler.
Před časem zaplavily sdělovací prostředky alarmující zprávy, že restriktivní potratová politika USA může zvrátit desetiletí pokroku při snižování počtu úmrtí kojenců a přesvědčovaly populaci o pokrokovosti a dobru umělých potratů. A realita? Vysoká kojenecká úmrtnost po zastavení umělých potratů v několika amerických státech odhalila nedostatečnou zdravotní péči o těhotné ženy a novorozence u černošského obyvatelstva.
Anglické slovo „litigious“ není z těch, která bychom měli v aktivní slovní zásobě, pokud aspoň trochu ovládáme angličtinu. Proč taky. Má zhruba dva významy: „svárlivý“ či „hašteřivý“ a „často se soudící“. Tou první vlastností Češi až tak nevynikají, tomu druhému v češtině dokonce chybí jednoslovný ekvivalent. Každý se u nás právníkům a soudům raději širokým obloukem vyhne, pokud to jde.
Řada z vás to jistě někdy viděla na vlastní oči: placatou zemi, uspořádanou do přísně racionálního řádu říčních kanálů, určených k přepravě sýru gouda a tulipánů tam a zase zpátky. Strohou cihlovost jejích měst a absenci kopců aspoň na úrovni našeho Řípu. Jako vzpomínka na divokou přírodu zůstali obří pavouci, pletoucí své sítě ze zábradlí četných mostů přes městské grachty. Je to země roztomilých, poťouchle výstředních tradic, v níž se polovina Evropy učila kouřit marihuanu. Pyšní se svobodomyslností a individualismem.
Lichtenštejnsko je podivuhodná „země“ – chce se člověku drze napsat. Rozlohou je totiž menší než Brno a má méně obyvatel než Chomutov. Její nejvyšší vrcholky ovšem svou nadmořskou výškou citelně převyšují nejvyšší špičky Čech a na západě jako přirozená hranice zemi od Švýcarska odděluje řeka Rýn.
Za poslední tři roky naše zem přišla o jedno okresní město – počet narozených dětí se propadl o bezmála dvacet tisíc. Odborníci, politici, novináři i další veřejné osobnosti hledají příčiny tohoto jevu. Některé jsou zjevné a jiné více či méně skryté. Ty poslední by se daly shrnout do věty: „Rodiče investují, stát inkasuje.“ To je dlouhodobě trvající problém „prorodinné“ politiky českého státu. To je základní disproporce prostředí a rodiny to znevýhodňuje.
