V Praze se na svátek Svatých Mláďátek v sobotu 28. prosince 2024 uskuteční Smírná pouť za nenarozené děti, jejich rodiče a lékaře. Začíná v 11 hodin v kostele u Pražského Jezulátka mší svatou, kterou budou sloužit biskupové Antonín Basler a Vlastimil Kročil.

O zamlklém těhotenství se už čas od času mluví i píše. Už není „neznámou“ bolest rodičů, kteří takto přijdou o nenarozené miminko. Je to trápení umocněné tím, že krátce předtím zažívali radostné pocity z počatého dítěte. Co se však ještě nejspíš moc neví, je, že miminko, o které takto rodiče přijdou (v zásadě ale každé nenarozené dítě), je dle platné legislativy možné důstojně pohřbít. Následující zkušenost paní Týny je právě o tom.

Dne 17. října 2009 se v Madridu sešel více než milionový zástup lidí. Protestovali proti návrhu zákona o umělých potratech, který se snažila prosadit socialistická vláda premiéra Zapatera. Ženy měly mít právo podstoupit umělý potrat do čtrnácti týdnů od početí, v případě ohrožení života nebo zdraví ženy či závažných vad na straně nenarozeného dítěte i později. Dívky starší šestnácti let mohly podle něj jít na potrat bez souhlasu rodičů. Přes milion lidí jinak přibližně padesátimilionového národa povstal, aby dal najevo svůj nesouhlas. Zákon prošel.

Asi si nešlo nevšimnout těch tváří naplněných štěstím a pohnutých dojetím, když Francie 4. března 2024 vložila do ústavy právo na potrat. Jejich fotografie přinesla snad všechna důležitá světová média. O pět dní později se na webu veřejnoprávního rozhlasu objevil článek, který jen stěží potlačoval radostně galský élan vital. Autor v něm citoval slova francouzského prezidenta Macrona, jež pronesl po schválení ústavního dodatku: „Boj prolnutý slzami, dramaty a zničenými osudy.“ Veřejnoprávní novinář to okomentoval: „Přesně těmito slovy francouzský prezident Emmanuel Macron stvrdil zápis práva na potrat do francouzské ústavy.“

Profesor Jérôme Lejeune (1926–1994) byl francouzský lékař, jeden ze zakladatelů moderní genetiky a přední odborník na mentální poruchy dětí. V roce 1958 se podílel na odhalení příčiny Downova syndromu a i jeho zásluhou se rozvinula prenatální diagnostika. Zatímco řada jiných vědců a lékařů v tom rozpoznali možnost, jak společnost „zbavit“ přítěže v podobě postižených dětí, Lejeune setrvale bádal nad možnostmi léčby, která má dnes své pokračování v oboru epigenetiky. Svůj život zasvětil doprovázení a terapii lidí s Downovým syndromem a jejich rodin.

Ve snímku Monty Python a zlatý grál je jedna typicky potrhlá montypythonovská scénka: dav „středověkých“ venkovských trhanů pronásleduje krásnou dívku, kterou sami za čarodějnici převlékli, aby ji mohli upálit. Lůza křičí: „Je to čarodějnice, upalte ji!“ Ona protestuje: „Nejsem čarodějnice.“ „Ale jsi tak oblečená,“ konstatuje přítomný rytíř v roli rozhodčího. „To oni mě tak oblékli. A ten nos není můj, je falešný.“ „Tak jak to je?“ ptá se rytíř. „Přidělali jsme jí ten nos. A dali klobouk,“ přiznává chátra a dodává: „Ale je to čarodějnice!“ „A jak tedy víte, že je to čarodějnice?“ „Proměnila mě v čolka,“ odpovídá lidsky vyhlížející muž. „V čolka?“ „No, už je to lepší.“ „A má bradavici!“ pronese další… A tak to pokračuje stále vyšinutěji dál.