Stát se stará
Švédsko naposledy vedlo válku v roce 1815. Od té doby z válek spíše těžilo. Zejména z první světové, kde Švédové zásobovali obě válčící strany. To položilo základy jeho pověstného silného sociálního státu. Ideologicky i politicky se pak o něj zasloužila švédská sociální demokracie, která v zemi vládla nepřetržitě od roku 1932 až do roku 1976, kdy jednou z pravděpodobných příčin jejich konce u moci paradoxně bylo úspěšné prosazení umělých potratů na přání. Za druhé světové války neutrální Švédové zejména surovinami a umožněním průjezdu vojsk přes jeho území podporovali hitlerovské Německo. V padesátých a šedesátých letech následoval skutečný rozmach sociálního státu. Nazývají tu dobu Rekordåren, "období rekordů", myšleno hospodářských. Symbolem této doby byl sociální demokrat Tage Erlander, předseda vlády v letech 1946 až 1969. Tehdy se budoval zejména silný veřejný sektor – zdravotnictví a důchodové zabezpečení. Jak se tedy mohlo stát, že tak bohatý a sociálně uvědomělý stát jako Švédsko obětuje životy a nechrání i své nenarozené spoluobčany?
"Láska bez dětí je lepší než děti bez lásky"
Do roku 1864 platila legislativa důsledně chránící život člověka i před jeho narozením – trest smrti pro ženu, která "vyžene" svůj plod, a pro toho, kdo jí radí nebo pomáhá. O podobném rozsudku a výkonu tohoto trestu však neexistují záznamy. V roce 1864 byl trest smrti nahrazen šesti lety nucených prací a posléze se roku 1921 trest zmírnil na maximálně šest měsíců vězení. Zde však už jsme v éře sílícího socialistického a feministického hnutí, neomalthusiánství, vědeckého materialismu, darwinismu a eugeniky. Všechny tyto přístupy proměnily pohled na člověka a společnost. A samozřejmě za vším stály především dobré úmysly jejich propagátorů: vymýtit chudobu, mírnit sociálně-patologické jevy a vytvořit nového zdravého a šťastného člověka.
Klíčovým inspirátorem švédského neomalthusiánského hnutí byl anglický lékař George Drysdale, autor knihy The Elements of Social Science z roku 1854, jež získala mezinárodní věhlas a popularitu. Jeho pohled na sexualitu a lásku byl striktně materialistický, velký důraz kladl na hygienu a kvalitu života jedince, sociální otázky chtěl řešit zejména omezováním počtu dětí a antikoncepcí. Jeho myšlenky ovlivnily významného ekonoma "stockholmské školy" Knuta Wicksella (1851–1926), mimo jiné tvůrce teoretické koncepce švédského sociálního systému. Nebyl socialista, měl však pověst radikála a odpůrce církve a kontrolu porodnosti propagoval už v osmdesátých letech 19. století. Svéráznou postavou tohoto hnutí byl též lékař a badatel Hjalmar Öhrwall (1851–1929), mimo jiné autor knih o duševních chorobách a rasové hygieně, v níž spatřoval nové "přirozené náboženství". Demokracie pro něj byla evoluční strategií umožňující přirozený výběr silných a zdravých jedinců. To mělo vést ke vzniku "aristokracie demokracie". Inspiraci hledal též u Johna Stuarta Milla a považoval se za liberála. Pro zajímavost – Angličanovým žákem byl též slavný dramatik August Strindberg.
Do praxe však myšlenky kontroly porodnosti pronikaly až vlivem mohutnícího dělnického hnutí a levicových aktivistů: "Je třeba pozvednout hlas chudého proletariátu […] Současně by jim měla být poskytnuta útěcha a pomoc skrze dostupná preventivní opatření. Odpůrci antikoncepce tvrdí, že ji doporučujeme pouze pro netradiční použití, že na ženu pohlížíme pouze jako na objekt rozkoše. Naopak, ženy jsou cílem naší lásky a touhy, jsou našimi rovnoprávnými soudruhy, a proto vůči nim musíme cítit závazek a uvědomovat si následky. Láska bez dětí je lepší než děti bez lásky."
Tato slova pronesl na jedné ze svých přednášek Hinke Bergegren (1861–1936), socialista a anarchista, neomalthusián a propagátor antikoncepce a "reprodukčních práv". Jsou pro tu dobu typická právě oním citovým apelem na solidaritu. Za propagaci antikoncepce skončil na dva měsíce ve vězení, ale následně pokračoval ve své přednáškové činnosti, šířil osvětu a tištěné verze jeho přednášek se masově prodávaly.
Ještě dále zašla Norka Elise Ottesenová-Jensenová (1886–1973), manželka švédského novináře a anarchisty Alberta Jensena, jež v roce 1933 založila Národní sdružení pro sexuální vzdělávání. Bojovala za potraty na požádání a antikoncepci zdarma, za zavedení sexuální výchovy a práva homosexuálů.
V roce 1934 se sociálnědemokratický ministr spravedlnosti Karl Schlyter snažil prosadit radikální potratový zákon, zahrnující právo na potrat ze sociálních důvodů. Tehdy ještě narazil, mimo jiné též na odpor církve. Úsilí mnoha učenců a aktivistů bylo úspěšně korunováno až v roce 1938, kdy Riksdagen (švédský parlament) přijal zákon legalizující umělé potraty z důvodu ohrožení života ženy, z eugenických důvodů (šíření genetických vad) nebo po znásilnění. V roce 1946 přibyly též sociální důvody a v roce 1963 "riziko poškození plodu".
Celebrita hrdinkou potratové práce
Za posledně jmenovaným důvodem stála americká herečka a někdejší dětská hvězda Sherri Chessenová Finkbineová, známá jako "Miss Cherri". Ta v roce 1962 přijela do Švédska na umělý potrat, ve Spojených státech zakázaný. Čekala páté dítě a měla podezření na poškození plodu kvůli konzumaci sedativ. Švédský potratový zákon sice onemocnění nenarozeného dítěte, tzv. "poškození plodu", neuznával, zákrok byl přesto vykonán a následně zpětně legalizován. Mediální ohlas její návštěvy byl obrovský. Už při příletu byla vítána jako celebrita a po zákroku jí byly plné noviny.
Polská aféra
Dalším krokem k proměně veřejného mínění byla "polská aféra". V komunistickém Polsku měly ženy od roku 1956 právo na potrat na požádání. "Polskému řešení" se ve švédských médiích té doby dostávalo velké pozornosti a v roce 1964 uspořádal Liberální studentský svaz ve Stockholmu konferenci nazvanou "Sex a společnost". Vystoupily na ní také dvě mladé ženy, jimž byla zamítnuta žádost o potrat. Z první se stala svobodná matka, ale druhá žena kvůli potratu odcestovala do Polska. Následně do svazu začaly volat a psát stovky žen a sháněly kontakty na polské gynekology.
O rok později švédská generální prokuratura oznámila zahájení soudního řízení proti ženám, které podstoupily potrat v Polsku a též proti známému novináři a propagátorovi potratů Hansi Nestiusovi. Nestius byl jedním z organizátorů konference a odmítl zveřejnit jména žen, které se na něj obrátily s žádostí o pomoc. Došlo k domovní prohlídce ve snaze zjistit jména a adresy těch žen, ale Nestius během ní kontaktoval redakci jedněch novin a celý případ zveřejnil. V následujících týdnech vyšla v novinách série reportáží, v nichž ženy z různých sociálních vrstev vyprávěly o svévolném ponižování a nepřiměřených zásazích v souvislosti s žádostí o potrat. Veřejné mínění se radikálně proměnilo ve prospěch potratů. Nestius i ženy nakonec stíháni nebyli a vláda ustavila "potratovou komisi", která měla za úkol přezkoumat stávající potratové zákony. Cesta k potratům na žádost byla otevřena.
Nový potratový zákon předložili sociální demokraté v roce 1974 za silného odporu nesocialistických stran. O rok později vstoupil v platnost a socialisté o další rok později poprvé po více než čtyřiceti letech prohráli volby. Potratový zákon nebyl jedinou příčinou jejich konce u moci, ale v součinnosti s dalšími faktory k tomu významně přispěl, neboť švédská společnost (a dominantní luteránská církev) ještě zdaleka nebyla tak "zliberalizovaná" jako v letech následujících a silně to rozbouřilo veřejné mínění. Nový premiér Torbjörn Fälldin z centristické (liberální!) strany dokonce o potratech prohlásil, že jde o "vraždu plodu". Ke změně legislativy však už nedošlo a cesta k proměně společnosti byla otevřená. Byl to patrně také poslední příspěvek do svobodné diskuse na toto téma až do současnosti. Dnes se politické strany, ani "křesťanské", k otázce umělých potratů raději nevyjadřují.
Švédské misijní dílo
V roce 2000 Polsko opět zasáhlo do švédského potratového zákona, ale za poněkud odlišných okolností. Švédský zákon vylučoval přístup cizích státních příslušníků k umělému potratu. Polsko se však potratů z popudu lékařů v roce 1993 zřeklo. Ve Švédsku následně proběhla debata, v níž se apelovalo především na solidaritu: připomínalo se, že Švédky v šedesátých letech za potraty do Polska jezdit směly. V roce 2008 byl švédský zákon nakonec revidován a od té doby mají právo na potrat ve Švédsku i cizinky. Švédsko se pak stalo jakýmsi věrozvěstem umělých potratů a neváhá zasahovat do potratové legislativy cizích zemí.
V roce 2009 spustila švédská poslankyně Evropského parlamentu Brigitta Ohlssonová internetovou kampaň Make Noise for Free Choice "ve snaze vyvinout tlak na EU, aby donutila země jako Malta zavést právo na potrat". Kampaň rovněž cílila na Irsko a Polsko. Komisař Rady Evropy pro lidská práva Švéd Thomas Hammarberg (býval šéfem stockholmského Centra Olofa Palmeho, napojeného na sociálnědemokratickou stranu) zase začal publikovat zprávy o Irsku, Polsku a San Marinu, založené na informacích od anonymních nevládních organizací podporujících potraty. V Irsku, jak známo, už úsilí Švédů vydalo své plody.
A protože není misie bez církve, ruku k dílu přiložila i Švédská církev. Arcibiskupka Švédské církve Antje Jackelénová se vyslovila, že přístup k bezpečnému a legálnímu potratu je důležitý a umělé potraty "žádné zákazy" nevymýtí. Proto je k nim třeba přistupovat "racionálně", v souladu s legislativou, a nemíchat církevní nauku do světské legislativy. Švédská církev, až do roku 2000 církev státní, nyní "veřejnoprávní", tento názor na umělé potraty zastává přesně od roku 1975.
Podle dokumentu Stanovisko k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví a právům "Švédská církev podporuje všeobecný přístup ke službám sexuálního a reprodukčního zdraví" a též "podporuje všeobecný přístup ke komplexní sexuální výchově". Neboť "… abychom byli věrni své víře, musíme se odvážit nechat zkušenosti žitého života ovlivnit naši teologii a výklad Bible" a "výchozím bodem naší práce je teologie posilující život". "Základními službami v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví" jsou: antikoncepce, péče o matku a novorozence, prevence a léčba pohlavně přenosných chorob včetně HIV/AIDS, legální a bezpečné potraty. Úkolem církve je poskytovat podporu ženám, které stojí před volbou jít na potrat. Bez ohledu na to, zda se pak rozhodnou jít na potrat, nebo ne, musí tam pro ně pastoračně také být církev.
Plod je "vytvářející se lidský život"
Důvodem takto otevřeného přístupu Švédské církve k umělým potratům je kromě většinového rozhodnutí parlamentu též její flexibilní pohled na člověka. Podle ní je totiž lidský plod teprve "vytvářející se lidský život". Člověkem se člověk postupně stává a teprve od určitého okamžiku je nadán i duší: "Jedním z důvodů je, že se historicky na plod nahlíželo různě a to i v dějinách křesťanství. […] Odpověď závisí mimo jiné na tom, jak se kdo postaví k biologickým otázkám a k jemnějším otázkám, jako kdy je plod nadán ,duší‘." Nelze zde nevidět podobnost s přístupem muslimů a židů, kteří však svůj postoj vyvozují z náboženských textů, ne z rozhodnutí parlamentu. K Švédské církvi se formálně hlásí 6,4 milionu osob, tedy více než polovina obyvatel Švédska.
Právo na respektující zacházení, ale jen pro někoho
Jinak poklidné vody švédské potratové politiky rozbouřil případ dvou porodních asistentek – Švédky Ellinor Grimmarkové a Norky Lindy Steenové. Obě kvůli víře s potraty nesouhlasí, jenže švédské zákony vyžadují, aby se porodní asistentky na vykonávání umělých potratů podílely. Grimmarková proto ve Švédsku nesehnala práci a několik švédských soudů rozhodlo v její neprospěch. Byla tak nucena přestěhovat se za prací do Norska. V roce 2020 se obě ženy obrátily na Evropský soud pro lidská práva a zažalovaly švédský stát. Soud se případem odmítl zabývat a jeho zdůvodnění je přísně logické: "Švédsko poskytuje celostátní potratové služby, a proto má pozitivní povinnost dohlížet na to, aby ‚účinné uplatňování svobody svědomí‘ nezasahovalo do potratových služeb." A: "Požadavek, aby všechny porodní asistentky byly schopny vykonávat všechny povinnosti […], nebyl nepřiměřený nebo neodůvodněný. ... V daném případě se žalobkyně dobrovolně rozhodla stát se porodní asistentkou a ucházet se o volná místa, přičemž věděla, že to bude znamenat asistenci i v případech potratů."
Ženy argumentovaly tím, že došlo k porušení jejich svobody svědomí a diskriminaci. Tím zamotaly hlavu bojovníkům za "lidská práva", neboť právě to jim bylo podle všeho upřeno – právo na svobodu svědomí. Nicméně, jak prohlásil Hans Linde, přední švédský bojovník za sexuální výchovu, rozhodnutí evropského soudu "pomůže chránit zdraví žen, právo na kvalitní péči a na respektující zacházení, když žádají o potrat".
A jaká je tedy současná legislativa? Žena má právo nechat usmrtit své nenarozené dítě z jakéhokoli důvodu a to bezplatně až do 18. týdne těhotenství včetně. Po 18. týdnu může potrat povolit Národní rada pro zdraví a sociální péči a ta povolení obvykle uděluje v případech, kdy dítě nebo matka nejsou zdravé. Provedení potratu není povoleno, pokud je nenarozené dítě životaschopné. Teoreticky tedy potraty po 22. týdnu, který se považuje za kritérium "životaschopnosti", povoleny nejsou. Od roku 1975 se celkový roční počet případů pohybuje v průměru mezi 30 000 a 38 000 umělými potraty ročně.
Otázka umělých potratů je ve Švédsku společensky vyřešena, po materiální i "duchovní" stránce. Jinak řečeno: nikoho to moc nevzrušuje. Žádoucím cílem je, aby všechny děti, které se narodí, byly chtěné. Ty ostatní nikoho nezajímají. Většině jsou lhostejné.
