Autorka článku následně odcitovala a patřičně Hnutí pro život zařadila: „Jde o velmi chytrou strategii, jak svou původní nábožensky fundamentalistickou agendu ukrýt do vědeckého či feministického diskurzu.“ Článek nepřekvapivě nepřináší nic nového. Když si přečtete titulek, víte vše, o co v něm jde. Pro nás jsou zajímavá dvě témata, u nichž se chceme zastavit.
První téma: postabortivní (či též „postinterrupční“) syndrom. Je těžké o tomto tématu psát kvůli stigmatizaci ze strany propotratových kruhů a většinových médií, které propagují své vidění světa. To je patrně také důvod, proč existuje řada studií o neexistenci popstabortivního syndromu, ale jen málo studií, které se seriózně utrpením žen zabývá. Je záhada, jak lze popírat existenci něčeho, co nikdy nebylo řádně probádáno, ale záhady jsou v této oblasti na denním pořádku. Třebaže např. Česká televize tento pojem používá, viz pořad s názvem „Matka a postabortivní syndrom“. Hnutí pro život raději používá, když je potřeba, řádný odborný termín „postraumatická stresová porucha“ (PTSD).
Posttraumatická stresová porucha
S pojmem postabortivní syndrom přišel americký psychoterapeut Vincent M. Rue, který jako jeden z prvních navrhl souvislost mezi potratem a problémy s duševním zdravím. V následujícím desetiletí publikoval spolu s kolegy řadu studií, které ukazují, že potraty zvyšují u žen riziko psychických problémů, jako jsou těžké deprese a bipolární porucha. Sám autor byl už dávno mediálně diskreditován a podle Mezinárodní klasifikace nemocí není PAS uznán jako samostatná diagnóza.
V knize Čas k uzdravení považují autorky Lucy Freedová a Penny Y. Salazarová postabortivní syndrom za specifickou variantu posttraumatické stresové poruchy. Má s ním jednak shodné symptomy: deprese, zvýšená konzumace alkoholu a drog, návaly úzkosti a zlosti, noční můry, psychotické stavy, poruchy sociálního chování atd. A jednak má PAS vlastní typické projevy: „výroční syndrom“, strach z neplodnosti či zvýšenou touha opět otěhotnět, vyhýbání se určitým situacím, úzkost z nich (těhotné ženy, malé děti, gynekologická vyšetření), problémy ve vztahu k vlastním dětem, psychosexuální poruchy nebo nekontrolované výbuchy pláče. Dotčená osoba si přitom nemusí být původu svých obtíží vědoma a problémy se mohou dostavit i po mnoha letech.
Trápení s metodou
Autorka článku v Heroine považuje postabortivní syndrom za pseudovědecký pojem, neboť vzešel údajně z křesťanských a konzervativních kruhů. To je jedna z častých námitek – a je irelevantní.
Problém s ním je však jiný, a sice metodologický. Při jeho zkoumání nemůžete zkoumané experimentálně ověřit. Nelze nechat za zcela identických podmínek jednou ženu dítě potratit, podruhé ji totéž dítě nechat donosit a potom zkoumat její emoční vývoj. Nelze aplikovat ani „randomizované, dvojitě zaslepené studie“ jako při testování léčiv, kdy lékař, ani pacient (to je ono „dvojitě zaslepené“) nevědí, zda podávaný lék obsahuje léčivu složku. Jediné, co máte k dispozici, je pozorování, dotazník a bezmeznou víru ve své respondentky, že vás nevodí za nos. Tento klíčový metodologický problém se však týká jak studií zastánců existence postabortivního syndromu, tak i jeho „popíračů“.
Povšimněme si ještě jedné věci: stále se pohybujeme na rovině psychologické (či psychiatrické). Ale ani zdaleka jsme se nedotkli rovin dalších, jako je zejména etická, kterou tato otázka v každé své fázi vždy nutně předpokládá. Autorce článku i autorkám níže probírané studie se to daří zastřít. Zaštiťují se objektivní vědou, ale jejich objektivita se podobá částicovému fyzikovi, který z náboženských důvodů odmítá existenci Higgsova bosonu. Jakmile ho ve svém přístroji zaznamená, dělá všechno pro to, aby tento výsledek zatajil. Autorky studie jsou přesvědčenými obhájkyněmi umělých potratů a kdo nechce, nenajde.
Reprodukční pohoda
Druhé téma je „vědeckost". Autorka článku v Heroine se opírá o „vědeckou“ studii „Emotions and decision rightness over five years following an abortion: An examination of decision difficulty and abortion stigma“ z roku 2020, která přináší analýzu dat jiné studie – rozsáhlé „The Turnaway Study“ autorky Diany G. Fosterové.
Zajímavé je zastavit se u toho, kdo jsou autorky citované studie. Jde o vyučující programu ANSIRH Kalifornské univerzity. Dočteme se o něm: „V ANSIRH si představujeme svět, ve kterém mají všichni lidé prostředky, podporu a svobodu k dosažení reprodukčního well-beingu (osobní pohody).“ To dělají mimo jiné úsilím o co možná nejširší přístupnost potratů včetně telemedicíny a potratových tablet. Sama studie je „prospektivní longitudinální studií zkoumající dopady nechtěného těhotenství na život žen“. Vědkyně v ní zkoumaly šest emocí (úleva, štěstí, lítost, vina, smutek, hněv) v pravidelných intervalech po dobu pěti let u 700 náhodně vybraných („randomizovaných“) respondentek.
Stigmatizace
Vedle množství grafů autorky rozvíjejí tezi, že „konzistence správnosti rozhodnutí v průběhu času – a vlastně i pokles a vyrovnávání negativních emocí a intenzity emocí – zdokumentovaná v této studii poskytuje definitivní podporu pro závěr, že potrat nevede k objevení se negativních emocí“.
Vznik negativních emocí po potratu má u nich jedinou příčinu: stigmatizaci žen jdoucích na potrat ze strany komunity či společnosti. Pojmy jako svědomí a etika nejsou dostatečně „vědecké“, aby se staly „sledovatelnými parametry“. Obojí lze opět považovat za „stigmatizaci“. Klíčovou úlohu pro ně hrají emoce. Kdybyste omezili roli emocí a nabídli jiný výkladový rámec, celá tzv. odborná studie se všemi jejími matematickými modely se rozsype jak domeček z karet.
Jednorozměrný svět badatelek
Ocitujme ještě jedno tvrzení: „Předchozí analýzy těchto údajů ukázaly klesající emoce v průběhu tří let po potratu, přičemž nebyly zjištěny žádné rozdíly podle gestačního období potratu.“ V podstatě říkají, že nesejde na tom, v jakém týdnu a měsíci bylo miminko potraceno. „Gestační období“ je prostě doba těhotenství.
Zjevným cílem studie je pak tvrzení: „Navzdory chabému teoretickému základu a rozsáhlým výzkumům, které naznačují, že ženy pociťují po potratu vysokou míru správnosti rozhodnutí a úlevy, je základem státních zákonů regulujících potraty v USA tvrzení, že potrat je ze své podstaty stresující a vyvolává negativní emoce a lítost.“ Jejich záměr je jasný: ještě více uvolnit potratovou legislativu, neboť „pět let po potratu zůstala nejčastěji pociťovanou emocí u všech žen úleva“. Povšimněme si. Jediné, co je důležité, je osobní pohoda (wellbeing) respondentek.
Autorky však přiznávají: „Nejsme schopny identifikovat skutečné příčinné mechanismy vedoucí u některých jedinců k negativním emocím nebo lítosti nad rozhodnutím.“ Je to tak, badatelky nejsou schopny. V jejich světě existuje už jen rovina emocí a pohody, rovina etická, duchovní i náboženská tam zcela chybí. Člověk je bytost komplexní, což je pro jednorozměrný svět badatelek věc nepochopitelná. Jejich svět už dávno přestal být světem lidským.
