Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.

Já jsem si ve čtyřiceti moc přála třetí dítě, manžel svolil, ale jen asi na půl roku. Samozřejmě se miminko nedařilo, tak jsem ho vždycky umluvila a tak to šlo dva roky. Jednoho dne mi řekl, že už se na to opravdu necítí, že už dítě nechce, ať si zařídím antikoncepci. Sice nerada, ale zašla jsem za paní doktorkou domluvit si, že si po dovolené na podzim nechám napsat antikoncepci. A v tom se to stalo, já najednou otěhotněla. Manžel byl v šoku a dítě už nechtěl, necítil se na to.

Já jsem si zpočátku říkala, že to malé nedám, že se stal konečně zázrak, ale když jsem svého muže viděla nešťastného a zoufalého, měla jsem výčitky svědomí, že je vše proti jeho vůli a vlastně je to má chyba, že jsem na něj příliš naléhala. Tak jsme spolu ještě oba zašli k naší paní doktorce na gynekologii. Mluvila s námi oběma dlouho, ukázala manželovi ultrazvuk, kde bylo slyšet srdíčko, ale byl absolutně proti. Nechala jsem si čas na rozmyšlenou ještě asi čtrnáct dnů a doma jsem jen brečela a brečela.

Ten tlak byl doma nesnesitelný, ani má rodina mě nepodpořila, tak jsem nakonec souhlasila a šla na potrat. Ještě na sále jsem tak strašně brečela, že se mě pan doktor několikrát ptal, zda s tím opravdu souhlasím. Ta představa, co by mě doma čekalo za nervy, mě absolutně pohltila a já nedokázala odpovědět. Jen slyším slova sestry: „Pane doktore, již není čas!“

Tehdy jsem měla úraz a tak jsem nemohla chodit, nemohla jsem nikam zajít a požádat o pomoc. Také mi vlastně tenkrát nikdo neřekl, co se mnou tento zákrok udělá. Myslela jsem si a doufala, že po něm bude všechno jako dřív, ale nebylo. Nastalo psychické peklo.

Na potratu jsem byla v listopadu 2015 a dodnes trvají deprese, výčitky, trápení. Nedá se to popsat slovy. Dokud to člověk nezažije, tak neví. Z veselé holky se stala hromádka neštěstí. Kdybych mohla vrátit čas, už bych to nikdy neudělala! Stále si připomínám, kdy by mělo miminko narozeniny, jak by bylo velké. Nevím, jestli třeba čas vše zahojí, ale myslím, že ne, ta rána zůstane do konce života.

Chtěla bych touto cestou říci všem maminkám, které o potratu uvažují, ať vše důkladně zváží, pak už není cesty zpět! Třeba odchod mého miminka pomůže jinému miminku, aby se mohlo narodit. Pokud toto čte nějaký lékař, prosím, upozorňujte ženy na případná postabortivní psychická traumata.

Renáta