Je třeba zabít Lejeuna a jeho malé příšerky

10/06/2024, HPŽ ČR historie ze života

Profesor Jérôme Lejeune (1926–1994) byl francouzský lékař, jeden ze zakladatelů moderní genetiky a přední odborník na mentální poruchy dětí. V roce 1958 se podílel na odhalení příčiny Downova syndromu a i jeho zásluhou se rozvinula prenatální diagnostika. Zatímco řada jiných vědců a lékařů v tom rozpoznali možnost, jak společnost „zbavit“ přítěže v podobě postižených dětí, Lejeune setrvale bádal nad možnostmi léčby, která má dnes své pokračování v oboru epigenetiky. Svůj život zasvětil doprovázení a terapii lidí s Downovým syndromem a jejich rodin.

Aniž by o to stál, stanul profesor Jérôme Lejeune v čele hnutí, jemuž byla dána nálepka „protipotratové“. Přestože šlo o prestižního, světově ceněného vědce, jeho důsledný etický postoj i činy nezůstaly bez následků.

Zakladatel moderní genetiky
Jérôme Lejeune patřil k trojici badatelů, kteří prokázali souvislost mezi genetickou vadou a Downovým syndromem neboli trizomií 21. Práce o tomto jevu vyšla v roce 1959. V šedesátých letech Lejeune pokračoval v práci v oblasti tehdy nové vědy – genetiky. Popsal několik dalších onemocnění souvisejících s chromozomálními abnormalitami, kupř. syndrom Cri du Chat („kočičí mňoukání“) a řadu dalších. V roce 1962 mu prezident Spojených států osobně předal Kennedyho cenu a o dva roky později na pařížské lékařské fakultě začal vést vůbec první katedru lidské genetiky.

Chtěl léčit, ne zabíjet
V šedesátých letech se dostal do paradoxní situace: jeho objevy nebo objevy, na nichž se podílel, začaly být jeho kolegy využívány k diagnostice postižených nenarozených dětí, které pak doporučovali k umělému potratu. Smyslem jeho bádání přitom bylo naopak přijít na možnost léčby geneticky podmíněných vad in utero. Tehdy podle svědectví jeho dcery došlo na „opravdový hon“ na děti s Downovým syndromem. To jej jako věřícího křesťana vedlo ke stále ostřejšímu postoji proti praxi eugenických potratů a brzy se stal vůdčí osobností tehdy se rodícího pro-life hnutí, formuloval jeho stanoviska a zastupoval ho jako jeho vědecký expert před soudy a parlamentními komisemi.

Jeho angažmá začalo pošramocovat vztahy s některými kolegy a situace se od sedmdesátých let stále vyhrocovala. Jeho dcera o tom podává svědectví: „Bylo mi tehdy dvanáct nebo třináct. Po cestě do školy, kam jsme jezdili na kole, jsme míjeli zdi lékařské fakulty, na nichž bylo červenou barvou napsáno: ,Ať se Lejeune třese. MLAC [Hnutí za svobodu potratu a antikoncepce] ho sleduje.‘ ,Lejeune je vrah.‘ /…/ ,Je třeba zabít Lejeuna a jeho malé příšerky.‘ Věřte, že tohle nás velice rychle vyvedlo z dětství.“ Došlo i na fyzické útoky a posléze též omezování jeho vědecké činnosti.

V roce 1974 jej sv. papež Pavel VI. jmenoval členem Papežské akademie věd. Úzce se spřátelil a spolupracoval s papežem sv. Janem Pavlem II., který jej v roce 1994 jmenoval prvním prezidentem Papežské akademie pro život. Krátce poté Lejeune podlehl rakovině. S manželkou dánského původu Birthe Bringstedovou měl dva syny a tři dcery. Církev jej od roku 2007 vede jako kandidáta blahořečení.

Chci také podpořit nečekaně těhotné ženy, které chtějí dát šanci svému nenarozenému dítěti

Rozloučení s miminkem po zamlklém těhotenství

O zamlklém těhotenství se už čas od času mluví i píše. Už není „neznámou“ bolest rodičů, kteří takto přijdou o nenarozené miminko. Je to trápení umocněné tím, že krátce předtím zažívali radostné pocity z počatého dítěte. Co se však ještě nejspíš moc neví, je, že miminko, o které takto rodiče přijdou (v zásadě ale každé nenarozené dítě), je dle platné legislativy možné důstojně pohřbít. Následující zkušenost paní Týny je právě o tom.

Španělsko: A k tomu jim dopomáhej Věda

Dne 17. října 2009 se v Madridu sešel více než milionový zástup lidí. Protestovali proti návrhu zákona o umělých potratech, který se snažila prosadit socialistická vláda premiéra Zapatera. Ženy měly mít právo podstoupit umělý potrat do čtrnácti týdnů od početí, v případě ohrožení života nebo zdraví ženy či závažných vad na straně nenarozeného dítěte i později. Dívky starší šestnácti let mohly podle něj jít na potrat bez souhlasu rodičů. Přes milion lidí jinak přibližně padesátimilionového národa povstal, aby dal najevo svůj nesouhlas. Zákon prošel.

Francie: Člověk člověku bohem

Asi si nešlo nevšimnout těch tváří naplněných štěstím a pohnutých dojetím, když Francie 4. března 2024 vložila do ústavy právo na potrat. Jejich fotografie přinesla snad všechna důležitá světová média. O pět dní později se na webu veřejnoprávního rozhlasu objevil článek, který jen stěží potlačoval radostně galský élan vital. Autor v něm citoval slova francouzského prezidenta Macrona, jež pronesl po schválení ústavního dodatku: „Boj prolnutý slzami, dramaty a zničenými osudy.“ Veřejnoprávní novinář to okomentoval: „Přesně těmito slovy francouzský prezident Emmanuel Macron stvrdil zápis práva na potrat do francouzské ústavy.“

Byla jsem progresivní aktivistkou

Dana Vitálošová je slovenská novinářka a feministka, jejímž cílem je bojovat proti novodobým formám násilí na ženách. Před rokem 2019 vedla na Slovensku online magazín feminist.fyi. Poté, co napsala několik článků o extrémismu v prostředí trans aktivismu, ji její názorová bublina „zrušila“. Dnes spolupracuje s konzervativním deníkem Štandard. Rozhovor je publikován v originále, ve slovenštině.

O smutném králi Belgie a slepé zuřivosti

Belgie je v současnosti etalonem „liberálních hodnot“. Do roku 1990 to však bylo jinak. Pod vlivem katolické církve a zásluhou mimořádné autority krále Baudouina I. Belgického a královny Fabioly byla Belgie jednou z mála evropských zemí, kde byly potraty nezákonné. Co se stalo? Odkud ten obrat o sto osmdesát stupňů?

Švýcarsko: Rozštěpená země

Že je Švýcarsko dosti neobvyklá země, je vcelku známá věc. Jde o federaci – třebaže v názvu má slovo konfederace – šestadvaceti autonomních, navzájem rovnoprávných kantonů a polokantonů. Ty část svých pravomocí delegují na ústřední vládu, většinu si však drží ve svých rukou. Klíčovou politickou váhu má přímé rozhodování občanů v referendech a prostřednictvím „lidových iniciativ“.

Rakousko: Psychoanalýzou za potraty radostnější

Rakousko a české země, po celá staletí spojeny v jedné říši, pod jedním panovníkem, jednou vírou a od dob Marie Terezie víceméně jedním zákonodárstvím, se v roce 1918 vydávají vlastní cestou. Přebírají však částečně legislativu monarchie a s ní také přístup k ochraně nenarozeného života. Potraty jsou nepřípustné jak z hlediska zákona, tak ostatně i z hlediska společenského a mravního. Až do druhé světové války se obě země od sebe v této otázce příliš neliší. Pak se spustila železná opona a Československo se vydalo progresivnější cestou, zatímco Rakušané si zachovávali zdání konzervatismu.

Německo – země nelegálních potratů

V některých českých médiích se v souvislosti s potratovou politikou v Německu lze dočíst, že „Němky chtějí svobodu potratů.“ „Omezení vychází ještě z nacistické éry“. „Stigma osamění v šedé zóně legislativy.“ Nebo že v této otázce „situace u našich sousedů je alarmující“. Občas to působí až dojmem, jako by nacisté byli bezmála prolife aktivisté, kteří dodnes svým temným vlivem ztěžují životy jinak svobodomyslných Němců.

Francie se zahaluje do stále hustšího potratového závoje

Ve Francii bylo provádění umělých potratů povoleno v roce 1975 tzv. „závojovým zákonem“. Francouzům zřejmě „sluší“ eufemismy skoro až dvorské. A ve svém úsilí vydláždit cestu žen a dívek k symbolu osvobození – potratům – pokračují francouzské elity i dnes s revolučním nadšením.

Přijímejme těhotenství v pokoře

MUDr. Ludmila Lázničková je gynekoložka, zakladatelka brněnského Centra naděje a pomoci. Pomáhá párům k přirozenému početí dítěte a dokazuje, že lze dělat gynekologii s úctou ke zdraví a důstojnosti žen – bez potratů, bez hormonální antikoncepce i bez umělého oplodnění. Je to přístup, který nezajistí zbohatnutí, ale zato radost ze zdravých narozených dětí.

načíst další