Profesor Jérôme Lejeune (1926–1994) byl francouzský lékař, jeden ze zakladatelů moderní genetiky a přední odborník na mentální poruchy dětí. V roce 1958 se podílel na odhalení příčiny Downova syndromu a i jeho zásluhou se rozvinula prenatální diagnostika. Zatímco řada jiných vědců a lékařů v tom rozpoznali možnost, jak společnost „zbavit“ přítěže v podobě postižených dětí, Lejeune setrvale bádal nad možnostmi léčby, která má dnes své pokračování v oboru epigenetiky. Svůj život zasvětil doprovázení a terapii lidí s Downovým syndromem a jejich rodin.

Aniž by o to stál, stanul profesor Jérôme Lejeune v čele hnutí, jemuž byla dána nálepka „protipotratové“. Přestože šlo o prestižního, světově ceněného vědce, jeho důsledný etický postoj i činy nezůstaly bez následků.

Zakladatel moderní genetiky
Jérôme Lejeune patřil k trojici badatelů, kteří prokázali souvislost mezi genetickou vadou a Downovým syndromem neboli trizomií 21. Práce o tomto jevu vyšla v roce 1959. V šedesátých letech Lejeune pokračoval v práci v oblasti tehdy nové vědy – genetiky. Popsal několik dalších onemocnění souvisejících s chromozomálními abnormalitami, kupř. syndrom Cri du Chat („kočičí mňoukání“) a řadu dalších. V roce 1962 mu prezident Spojených států osobně předal Kennedyho cenu a o dva roky později na pařížské lékařské fakultě začal vést vůbec první katedru lidské genetiky.

Chtěl léčit, ne zabíjet
V šedesátých letech se dostal do paradoxní situace: jeho objevy nebo objevy, na nichž se podílel, začaly být jeho kolegy využívány k diagnostice postižených nenarozených dětí, které pak doporučovali k umělému potratu. Smyslem jeho bádání přitom bylo naopak přijít na možnost léčby geneticky podmíněných vad in utero. Tehdy podle svědectví jeho dcery došlo na „opravdový hon“ na děti s Downovým syndromem. To jej jako věřícího křesťana vedlo ke stále ostřejšímu postoji proti praxi eugenických potratů a brzy se stal vůdčí osobností tehdy se rodícího pro-life hnutí, formuloval jeho stanoviska a zastupoval ho jako jeho vědecký expert před soudy a parlamentními komisemi.

Jeho angažmá začalo pošramocovat vztahy s některými kolegy a situace se od sedmdesátých let stále vyhrocovala. Jeho dcera o tom podává svědectví: „Bylo mi tehdy dvanáct nebo třináct. Po cestě do školy, kam jsme jezdili na kole, jsme míjeli zdi lékařské fakulty, na nichž bylo červenou barvou napsáno: ,Ať se Lejeune třese. MLAC [Hnutí za svobodu potratu a antikoncepce] ho sleduje.‘ ,Lejeune je vrah.‘ /…/ ,Je třeba zabít Lejeuna a jeho malé příšerky.‘ Věřte, že tohle nás velice rychle vyvedlo z dětství.“ Došlo i na fyzické útoky a posléze též omezování jeho vědecké činnosti.

V roce 1974 jej sv. papež Pavel VI. jmenoval členem Papežské akademie věd. Úzce se spřátelil a spolupracoval s papežem sv. Janem Pavlem II., který jej v roce 1994 jmenoval prvním prezidentem Papežské akademie pro život. Krátce poté Lejeune podlehl rakovině. S manželkou dánského původu Birthe Bringstedovou měl dva syny a tři dcery. Církev jej od roku 2007 vede jako kandidáta blahořečení.