MUDr. Ludmila Lázničková je gynekoložka, zakladatelka brněnského Centra naděje a pomoci. Pomáhá párům k přirozenému početí dítěte a dokazuje, že lze dělat gynekologii s úctou ke zdraví a důstojnosti žen – bez potratů, bez hormonální antikoncepce i bez umělého oplodnění. Je to přístup, který nezajistí zbohatnutí, ale zato radost ze zdravých narozených dětí.

Jak se člověk s Vaším světonázorem rozhodl ještě za totality stát gynekologem? V době, kdy byly potraty nutnou podmínkou k atestaci?
Ono je to totiž trochu jinak. Studovala jsem dětské lékařství a chtěla jsem být neonatoložka. To mě lákalo, bavilo. I na praxi jsem chodila do dětské nemocnice.

Jak se to tedy stalo?
V průběhu studií jsem se vdala a otěhotněla. A když jsem dokončila školu, domluvili jsme se doma, že zatím nikam nenastoupím a zůstanu s dětmi. Máme je tři. Prožili jsme si hezké, ale i náročné chvíle – třeba když miminko nepřicházelo v době, kdy jsme si je přáli. Pak přišel rok 1991 (nejmladšímu bylo půl roku) a v Brně se tehdy pořádal kurz přirozeného plánování rodičovství (PPR), se zaměřením na symptotermální metodu (STM). Ten kurz byl v němčině a já se tehdy německy učila, abych „nezakrněla“. Takže jsem tam šla i proto, abych si ji procvičila. Ale během přednášek jsem si uvědomila, že tady je úžasná nabídka něčeho, co má logiku, řád, smysl, co je perfektně vypracované. Můj muž, když si přečetl publikaci, kde byla metoda vysvětlená, prohlásil, že na tom něco je a že to zkusíme. Takže jsem sama na sobě začala sledovat příznaky a zjistili jsme, že symptotermální metoda opravdu funguje.

A nenechali jste si to pro sebe…
Nenechali. Ve svém okolí jsme naráželi na to, že spousta manželství se z neznalosti a nevědomosti hrozně trápí a informovanost je velice nízká. Tak jsem oslovila ještě další lidi, kteří byli na kurzu, a vytvořili jsme uskupení, které se postupně zformovalo jako Centrum naděje a pomoci, známé též pod zkratkou CENAP. Navázali jsme kontakty s Rakušany, kteří na kurzu přednášeli, a hlavně s Němci, kteří se podíleli na vývoji metody. Díky podpoře kněží a mého muže jsem začala jezdit do zahraničí na stáže a kongresy. Tam jsem viděla, že se PPR věnuje řada lidí, ale že oporou jsou gynekologové. Posteskla jsem si panu profesorovi Freundlovi, že u nás není nikdo, kdo by se PPR jako gynekolog věnoval. Ten se na mě podíval a zeptal se: „Proč to neděláš ty?“

Takže to byla Vaše cesta ke gynekologii?
Ano. Stejnou otázku mi totiž položil i Ladislav Kubíček, kněz a lékař, gynekolog. Takže jsem změnila specializaci.

To asi nebylo jednoduché…
To tedy ne. Tvrdě jsem narážela.

Proč?
Když jsem řekla, že nebudu dělat potraty, odmítali mě přijmout. Třeba jsem se dozvěděla, že primář nemůže mít na oddělení „člověka, který nemůže udělat všechno“. Nakonec se ale podařilo. Vzali mě do jedné okresní nemocnice a pak jsem se dostala do Brna na kliniku. Atestaci jsem nakonec udělala, aniž bych provedla potrat.

To jde?
Ano, z hlediska podmínek atestace musíte udělat nitroděložní zákrok, nemusí to být nutně umělý potrat. Ale ten tlak prostředí je opravdu velikánský. Pořád slyšíte, že s tím se ještě nesetkali a podobně.

Takže jste pracovala jako gynekoložka a k tomu vedla CENAP?
Ano, pořád jsem vedla CENAP, k tomu pracovala na gynekologii. Nejprve v nemocnici, pak v různých ambulancích. Ještě jsem se bála pokusit se o vlastní ambulanci.

Jak k tomu nakonec došlo?
Já jsem pracovala v jednom nestátním zařízení, které zkrachovalo, a naskytla se možnost získat daný prostor i s gynekologickou ambulancí. Bylo to dilema, ale nakonec jsem se rozhodla do toho jít. Od 2007 máme tedy v rámci CENAP i gynekologickou ambulancí.

Když k vám přijdou pacientky, které nejsou třeba z věřícího prostředí, čím je nejvíc překvapíte?
Nepředepisuji hormonální antikoncepci, a to ani léčebně. Nezavádím nitroděložní tělíska, nepředepisuji stimulaci ovulace a neposílám na umělé oplodnění. To všechno ale celkem chápou, i když třeba plně nesouhlasí. S čím ale narážíme, a to i u věřících, že maminky neodesíláme na screening v prvním trimestru těhotenství.

Proč?
Protože tenhle screening mezi jedenáctým a čtrnáctým týdnem těhotenství je zaměřený na odhalení pravděpodobnosti postižení dítěte nemocí, kterou stejně nemůžete léčit. Navíc se jedná pouze o statistické vyjádření s nějakou mírou pravděpodobnosti. Jsem přesvědčená, že má smysl vyšetřovat to, co mohu aktuálně řešit. Navíc testy mají zátěž chybovosti. Vícekrát jsem se setkala s výsledkem vysoké pravděpodobnosti vývojové vady a nakonec bylo děťátko chromozomálně v pořádku. Pokud se nabízí k upřesnění odběr plodové vody či jiného zdroje buněk nenarozeného děťátka, tak ten není bez rizika vyvolání spontánního potratu. A opakovaně vidím, jak rodiče, kteří mají pozitivní výsledek z testů, žijí v napětí, jaké dítě se jim vlastně nakonec narodí. Napětí přináší komplikace při porodu, ty zase komplikace při kojení. I pokud je výsledek testu pravdivý, nikdy nevypovídá o tom, jak na tom děťátko ve skutečnosti bude po narození. Navíc je spousta nemocí, které ani tyto screeningy neodhalí. Ne všechno jsme schopni zjistit. Medicína nikdy není stoprocentní.

Ten stres rodičky může dítěti ublížit?
Rozhodně! Často vidím, že když se rodičům sdělí podezření na nemoc, tak se z toho hroutí, hledají si informace na internetu, čímž se stresují ještě víc. Pokud rovnou nejdou na potrat. Stresem mohou děťátku ublížit, protože stresové látky, které se vyplavují, přecházejí na dítě. Lidé se také okradou o tu krásu, těšení se na miminko, neprožívají požehnaný stav. Myslím, že bychom těhotenství měli přijímat v plné pokoře, ať už to dopadne jakkoliv. Vždyť i narozené dítě dělá nakonec většinu věcí jinak, než jaké máme jako rodiče představy. A totéž je i v těhotenství. Ta snaha mít vše pod kontrolou, mít vše ověřené, je až nepřirozená.

Jaké mohou ty vývojové vady být?
Jde o nemoci, které zatím neumíme léčit. Třeba Downův, Edwardsův nebo Turnerův syndrom. Pro většinu gynekologů pozitivní test znamená vystavení žádanky na potrat. Ale my z výsledku screenigu nevíme, jak budou silně vyjádřené projevy daného syndromu. Přitom děti s Downovým syndromem často absolvují také běžnou mateřskou nebo i základní školu. Nebo jsou ženy s Turnerovým syndromem, které vystudovaly vysokou školu.

Která vyšetření v těhotenství mají smysl?
V této oblasti mě zase trápí opačný extrém – ženy, které zcela odmítají úplně všechna vyšetření. Co se týče ultrazvuku, jsem přesvědčená, že má v porodnictví veliký význam. Podporuji ženy, aby se nebály podstoupit ultrazvuk na začátku těhotenství, aby viděly, že miminko je v děloze, srdíčko naskočilo, že miminko proporcionálně roste. I v naší ambulanci opakovaně kontroluji ultrazvukem, že miminko poporostlo a jeví se v pořádku. Ale nejsem zastánce podrobného zkoumání miminka se zaměřením na pravděpodobnost neřešitelného. Naopak má smysl screening mezi 18. až 22. týdnem těhotenství, nebo okolo 30. týdne. Zjišťujeme, jak je na tom srdíčko miminka, jeho ledviny, jestli třeba nebude děťátko potřebovat léčbu hned po porodu anebo zvláštní péči před porodem.

Většina žen ale na všechny screeningy poctivě chodí?
Ano, bohužel ta mašinérie je rozjetá. Tomu se těžko odolává.

Jaké typy žen k Vám do ambulance chodí?
Co se týče problematiky těhotenských screeningů, tak ke mně přecházejí ženy, které s předchozím těhotenstvím někde jinde zažily velké trauma s testy. Ale některé ženy ode mě zase naopak odešly, protože nedokázaly přijmout, že jsem jim na screening nenapsala žádanku.

Jak reagují na to, že nepředepisujete hormonální antikoncepci?
Někdy ženy přicházejí s tím, že ji měly předepsanou léčebně. Já jim vysvětlím, že léčebně pro užívání hormonální antikoncepce není žádné odůvodnění. Že všechny ty indikace se dají řešit jinak. Zodpovědně, zdravě, bez všech rizik, které užívání hormonální antikoncepce přináší. A pokud hormony užívaly antikoncepčně, tak pro to již vůbec není důvod. Symptotermální metoda je srovnatelně spolehlivá a přitom ekologická, nepoškozuje zdraví. Respektování společné plodnosti přináší i další rozměr do partnerského vztahu. Navíc symptotermální metoda má nedocenitelný význam diagnostický. Je to nejlepší průběžný indikátor ženského zdraví. Díky těmto znalostem se dá předcházet rozvoji mnoha komplikací, správně načasovat léčba.

Hodně žen sleduje trendy ve zdravém životním stylu, snaží se žít v souladu s přírodou. Má to nějaký vliv na užívání hormonální antikoncepce, kde jde o hormonální „bombu“ ve vašem těle?
Ano, ten trend sleduji. I osobně, i statisticky. Počet uživatelek hormonální antikoncepce klesá. Hodně žen přichází s tím, že ji dříve užívaly, ale že si začaly uvědomovat vedlejší účinky, jak na těle, tak i na psychice. Nyní se snaží porozumět svému tělu, jak fungují vaječníky. V CENAP je podporujeme, že STM jim krásně ukáže, jestli jsou menstruační cykly zdravé. Že je to taková morseovka života.

Jak řešíte potíže s početím?
Vím, jaké to je, když miminko nepřichází, tím jsme si také s manželem prošli. Je to velice bolestné období, plné zklamání, smutku i opakovaných nadějí. Těm ženám, párům rozumím a chápu, že chtějí zkusit vše. Je ale potřebné vědět, že existuje řešení, které je smysluplné a důstojné. Toto řešení jsme nazvali NAPROHELP. Je to komplexní přístup pomoci v přirozeném procesu početí, tedy i pomoc v řešení nechtěné neplodnosti. Využíváme znalosti symptotermální metody, která nám ukáže, jak to s těmi cykly u ženy je, pomůže načasovat různá vyšetření, nasadit správnou léčbu. A využíváme podporu organismu u obou – muže i ženy. Potravinové, vitaminové doplňky, režimová opatření.

Režimová opatření? Co si lze pod tím představit?
Není to jen otázka spánku, stravování, úprava váhy, ale třeba jestli spolu pár chodí na procházky. To má obrovský význam, nejen fyzický, ale psychický, pro vztah. Jedná se o takové zdánlivé maličkosti. Pokud si manželé jen „předávají dveře“, ponocují, žijí ve stresu, to vše i u zcela zdravých omezuje možnost početí. Situace, kdy v těle chybí vitamíny a minerální látky, se na plodnosti výrazně odrazí. U obou.

Jak se to daří?
Úspěšnost NAPROHELP v případě nechtěné neplodnosti se nám pohybuje mezi 70 až 80 procenty. Ale ne každý je ochotný tím projít. NAPROHELP vyžaduje, aby se žena sledovala dle STM, aby oba podpořili organismus vhodnými potravinovými doplňky, dost často také aby změnili životní styl, aby se správně užívaly léky. Umělé oplodnění – IVF – lidem nabízí zdánlivě jednoduché řešení výroby miminka. Ale ono ve skutečnosti zas tak jednoduché není. Dle statistik na jedno otěhotnění musí být alespoň pět cyklů. A i pak ne každé těhotenství se dovede až k porodu dítěte. Při IVF se používají léky ke stimulaci, které velmi poškozují děložní sliznici, takže se udrží jen ty nejodolnější zárodky. Tento problém ale má i běžná stimulace používaná v gynekologických ambulancích. Proto v rámci NAPROHELP se zásadně nepředepisuje stimulace – poškozuje zdraví a nelze vyloučit riziko raného potratu.

Pokud má pár potíže s početím, jak pozná, že diagnostika a léčba příčin neplodnosti v gynekologické ambulanci je adekvátní? Jaká vyšetření by měl běžný gynekolog být schopen provést?
To by bylo na celou přednášku. Danou problematiku probíráme se zájemci individuálně v rámci našeho celodenního setkání s názvem „Neplodnost, příčiny, řešení“. Domnívám se, že každý gynekolog může být schopný zajistit základní vyšetření reprodukčního zdraví ženy i jejího muže. Nyní bych jen zdůraznila, že je zcela zbytečné podstupování spermiogramu. Pečlivé urologické vyšetření muže hodně napoví. Ultrazvuková vyšetření i odběry krve u ženy by měly být prováděné v souladu se záznamem STM. Symptotermální metoda hodně napoví, zda jsou cykly zdravé a tedy zda je potřebné se zaměřit na další možné příčiny toho, že miminko nepřichází – například odeslat na vyšetření průchodnosti vejcovodů, případně další vyšetření. Pokud záznamy STM vykazují patologii, je třeba hledat příčinu, léčit v souladu se skutečným průběhem cyklu. Respektovat, že každý cyklus má svůj individuální průběh a tedy že v každém cyklu může k ovulaci dojít někdy jindy. Pokud má žena známky ovulace 24. den cyklu, nemá smysl nasazovat gestageny od nějakého 16. dne. To ale již zabíháme do podrobnější oblasti. Stále ale mějme před očima, že pracujeme se společnou plodností daného páru.

Co má dělat těhotná žena, když nemá po ruce CENAP nebo něco podobného? Jak mají reagovat ženy, když je gynekolog bez dalšího pošle na screening nebo dokonce na potrat?
Vysvětlit lékaři, že tohle není její cesta. My lidem nabízíme poradenství, která vyšetření podstoupit a která nemají smyl, jak bychom konkrétní danou situaci řešili u nás. To klientům pomůže se zorientovat. Ale pak již žena či manželé vše další musí se svým gynekologem vykomunikovat. A mnozí gynekologové jsou už ochotní komunikovat. Gynekolog obvykle nabídne automaticky hormonální antikoncepci nebo hormony užívat kalendářně, a když je žena pasivní, zbytečně si takto poškozuje zdraví. Ale když je žena aktivní a získá od nás podněty, jak její situaci řešit, a slušným způsobem o tom s gynekologem diskutuje, opakovaně máme zkušenost, že to jde. Je řada gynekologů, kteří akceptují, když jim žena sdělí, že léky nasazuje dle STM pod kontrolou CENAP. A když u svého lékaře nepochodí, může v rámci bydliště hledat jiného, který bude alespoň trochu vstřícný. Já vždycky říkám: „Vychovávejte si ty své gynekology.“ To je důležité. Když pak lékař slyší svědectví od více žen, pokud ty mají zdravou asertivitu (ne drzost!), tak se to gynekologům dostane do podvědomí.

Co mohou dělat ženy, kterým lékař tvrdí, že miminko nepřežije těhotenství nebo porod, a pokud nepodstoupí potrat ze zdravotních důvodů, jsou nezodpovědné?
Opět nebát se důvěřovat sobě, svému tělu i miminku. Pokud se jedná o vadu opravdu neslučitelnou se životem, až miminku v děloze přestane bít srdíčko, tak se dítko samo potratí či v pozdějším stadiu porodí. V těle ženy na věky nezůstane. Ale zůstane v mysli. I s tím, že nejsou žádné pochybnosti o tom, jak by se vše vyvíjelo dál. Každá ztráta dítěte je bolestná. Ale tento přístup nezpůsobuje trauma z toho, že jsme nechali zabít naše dítě. Rodiče vedeme k tomu, aby se s miminkem vždy rozloučili.

Seznamujete s Vaším přístupem i kolegy gynekology?
Ano, v rámci CENAP pořádáme kurzy. Občas se nějaký gynekolog přihlásí. Několik jich prošlo základními kurzy PPR, někteří absolvovali alespoň jednodenní seminář NAPROHELP. Většinou to končí u toho, že naznají, že myšlenka je to pěkná, ale „já potřebuji vydělávat a nebudu s tímhle ztrácet čas“. Ono to bere čas, když se chcete ženám takto věnovat. Pokud máte nasazovat léky či provádět odběry v souladu s tím, jak cyklus opravdu probíhá, je potřebné správně znát STM. Vysvětlení, hodnocení záznamu, to vše vyžaduje čas. Hodně času zabere opakovaná motivace klientů, jejich podpora. Potřebujete k tomu další vyškolený personál, tedy další finanční náklady, které ale žádná zdravotní pojišťovna nezaplatí.

Jak to zvládáte v CENAPu?
Přežíváme. Ale CENAP má další specifikum, nejedná se jen o gynekologickou ambulanci, ta při skromném způsobu života je finančně soběstačná i s tímto ekologickým přístupem. Činnost naší organizace je mnohem širší. Nabízíme kurzy a poradenství i lidem mimo gynekologickou ambulanci, navíc poradenství se netýká jen zdravotních otázek, řešení neplodnosti či PPR, ale i vztahových otázek, často pomáháme v nalezení řešení v souladu s morálním učením církve, věnujeme se dospívajícím, párům připravujícím se na manželství, lidem žijícím ve vztahu, nastávajícím rodičům, i rodičům náctiletých. Pomáháme v souvislosti s těhotenstvím, mateřstvím, rodičovstvím. Dbáme na odborné vzdělávání poradců PPR – školíme ty budoucí i ty již aktivní. Vnímáme, že je důležité šířit správné informace, které vedou k tomu, že každá žena se může zorientovat ve svém cyklu a že může rozpoznat, kdy tělo signalizuje problém, a tedy motivovat ji k tomu, aby se situace zdravým způsobem řešila. Právě proto je ale CENAP neziskovka, aby tato činnost mohla být podpořena dárcovstvím. Bez dárců by se to všechno prostě nedalo dělat.

Máte problém se sháněním personálu?
S většinou personálu ne, ale s gynekology ano. Nejvíc mě trápí, že by to chtělo dalšího gynekologa, který by myšlenky respektu k životu plně přijal za své a šel by do toho.

Tak třeba se přihlásí po tomto rozhovoru.
Doufám (smích).