S Radimem Ucháčem, předsedou Hnutí Pro život ČR, jsme si povídali o nadcházejícím Pochodu pro život, který se bude konat v Praze 6. dubna. Současně jsme ale trochu hlouběji probrali smysl činnosti Hnutí Pro život ČR. Bavili jsme se o tom, proč dělají to, co dělají, i o tom, jak „odstínit křiklouny“, a položili i šťouravé otázky.

Mohl bys přiblížit aktuální Pochod pro život? Čím bude letos specifický?
Každý rok se charakter Pochodu pro život vyvíjí a nějakým způsobem reaguje na společenské klima. Uvědomili jsme si, že je důležité kromě konkrétních požadavků říci, co je hlavní myšlenkou této akce, a snažili jsme se to vystihnout heslem, které je na letošním plakátu: Nejlepší je prostě pomoct.

Nechceme mrhat časem na ideologické debaty, nemá smyl druhé silou přesvědčovat, ale jednoduše se zaměřit na to, co lze praktického udělat pro ženy a rodiny, které čekají nečekaně dítě, aby mohlo dostat šanci na život. A tím nemyslím jen profesionální pomoc, ale pomoc každého z nás – informovat o akci a tím o existenci pomoci ve svém okolí, na sociálních sítích, mezi přáteli, povzbudit známé, kteří třeba nečekaně čekají (další) dítě... Prostě pomoct. Jednoduše řečeno: Pochod pro život nemá být pouze hezkou odpolední procházkou po Praze. Je to příležitost dát vědět po celé republice, že ti, kteří počnou nečekaně dítě, na to nejsou sami a nemusí to vzdát. Právě proto už samotné naše plakáty jsou navrženy tak, aby se okolojdoucí dověděli nejen to, že v sobotu 6. dubna se koná nějaká akce v Praze, ale pomoc těhotným ženám a jejich nenarozeným dětem existuje 365 dní v roce.

Čím chcete účastníky na Pochod pro život přilákat?
Dřív jsme přemýšleli, jak přilákat třeba pestrým programem, zábavou, divadlem, hudbou apod. Ale přijde nám, že to není úplně správná cesta. Naši členové a podporovatelé nám sami říkají, že jim nejde o zábavu, ale že chtějí svou účastí pomoct, být hlasem, dát ostatním příklad. Když se zúčastníte, nic z toho sami pro sebe mít nebudete. Ale to vědomí, že jsme trošku pomohli a přispěli k tomu, že se nějaké dítě narodí, za to stojí. Prostě udělat zásadní a smysluplné gesto směrem k široké veřejnosti.

Každým rokem se objeví také určité množství oponentů, kteří se Pochod pro život snaží zablokovat, pořvávají a přinejmenším část médií je miluje. Mají se účastníci něčeho obávat?
Bezpečnostní otázky samozřejmě řešíme a k obavám, že by odpůrci někoho napadli, není důvod. Policie si je vědoma masové účasti rodin s malými dětmi. Samozřejmě křiklouni bojující proti patriarchátu, kapitalismu, fašismu... prostě proti všemu, jsou nepříjemní každému. Jde jim hlavně o fotky, o mediální zájem. Na jejich vlastní akce nikdo moc nechodí, tak musí chodit na tu naši, aby si jich novináři všimli. Na druhou stranu, jejich odpor je pro nás potvrzením, že Pochod pro život má smysl. Řekněme s určitou nadsázkou, že když se zlo zhmotňuje, najednou padá maska pokrytectví a je zřetelněji vidět dobro a zlo. Život a smrt. Pro nás je to paradoxně znamení, že děláme dobrou věc, jdeme správným směrem.

Lze při organizaci Pochodu pro život nějak pomoci?
Chystáme organizační opatření, aby se také citlivější duše, ženy, dívky a možná i někteří muži, velké nebo malé děti, prostě všichni cítili bezpečně. Tato opatření vyžadují velký počet lidí na pořadatelskou službu. Pokud tedy zrovna neponesete malého mrňouse na koníkovi, nepovedete ho za ruku nebo nepovezete kočárek s miminkem, budeme vděční, když se nám přihlásíte jako ochotní dobrovolníci. Kromě neohrožených mužů je v antikonfliktním týmu důležitá též asistence žen. Ideální je, kdyby se třeba zapojily skupiny mladých. Ozvěte se, budeme rádi. Je to důležité.

Můžeme se letos – stejně jako v předchozích ročnících – těšit, že se v hojném počtu zúčastní kněží, biskupové?
Musím přiznat, že v zahraničí nám závidí osobní veřejnou podporu kněží a biskupů, kteří se nebojí jasně vyjádřit a jít i v průvodu spolu s ostatními účastníky. Odsloužit mši svatou v katedrále plné rodin s dětmi je i pro ně nádherný zážitek, ale jít veřejně s lidmi do ulic už vyžaduje odvahu, protože oni především se pak mohou stát terčem nenávistných útoků. Jsme za podporu vděčni a doufáme, že si biskupové z dalších koutů České republiky najdou čas a věřící je v tom nenechají samotné.

Ještě k samotné akci: je její průběh týž jako v předchozích letech?
Základní struktura je stejná: od 11 hodin bude pontifikální mše svatá v pražské katedrále. Kvůli letošnímu pražskému maratonu, který se koná ve stejný den, jsme další program přesunuli na Hradčanské náměstí vedle Pražského hradu. Odtud ve 14 hodin půjdeme centrem Prahy přes Malou Stranu na Václavské náměstí. Každé části programu se účastní různí lidé. Někdo chodí třeba jen do katedrály, někdo až na vlastní Pochod pro život a velká většina se účastní celého programu.

Radime, rád bych Ti teď položil pár nepříjemných otázek, s nimiž se účastníci Pochodu pro život mohou setkat a které pro nepřipraveného člověka mohou být poměrně nepříjemné. Můžu?
Samozřejmě.

Vypadá to, že se snažíte ženám a lidem vnucovat svou vůli a své hodnoty, zakazovat potraty. Je to tak?
Zákazy nejsou vhodným prostředkem k žádným společenským změnám. Proto za zákazy nelobbujeme. A nevedeme ani ideologické boje. To není náš úkol. Pomáháme ženám a rodinám, aby mohly dát šanci svým nenarozeným dětem. Mluvíme o tom. Prosíme politiky, právníky, lékaře a další odborníky, aby také pomohli. Je tohle nějaké vnucování? Pokud ano, tak jsme na to hrdí. Umělý potrat není nikdy žádné dobro. Nechrání ženy, nepomáhá jim, nepomáhá dětem, nepomáhá rodinám. Umělý potrat vnímáme jako beznaději a rezignaci. Žen, které považují zbavení se svého nenarozeného dítěte za banalitu nebo hrdé právo, je nám líto a jejich nenarozených dětí ještě víc. Ale to je vše, co s tím my můžeme dělat. Jsme občanský spolek a nechceme a ani nemůžeme komukoliv nařizovat, jak má žít. Domnívám se však, že takových žen je ve skutečnosti jen docela nepatrný zlomek. Naprostá většina žen nebere potrat na lehkou váhu a pro ně tady také jsme, abychom jim pomohli si počaté dítě ubránit.

A co vážně postižené děti? Je správné nutit ženy, aby je donosily, když vědí, že beztak hned po porodu umřou?
Toto jsou extrémní situace, zatímco drtivá většina umělých potratů na žádost jsou kvůli sociální situaci. Není dobře odvádět diskusi od desítek tisíc žen, kterým můžeme společně pomoci, k naprosto výjimečným případům. Ale abych odpověděl. Naše zkušenost z doprovázení těchto žen na Lince pomoci je, že pro psychiku té maminky je lepší, když nespěchá, pod lékařským dohledem nechá dítě přirozeně zemřít, pohřbí jej a rozloučí se s ním. Úmrtí dítěte vždy bolí, ale žena má pak v srdci klid a nemusí se tak moc trápit otázkami a výčitkami „co by kdyby“, „Byla diagnóza správná?“, „Nespletli se v laboratoři?“, „Nedalo se mu pomoci po narození?“, „Nezvládla bych to?“apod. Paradoxně vnímáme jako problém absenci respektu a netoleranci, když žena čekající postižené dítě je vystavena nesmírnému tlaku a nevyřčené povinností „nechat si to okamžitě vzít“. A když se pak trápí a hledá pomoc, má jen velice omezené možnosti, protože ani ten nejlepší psycholog jí neodpoví na otázky o smyslu života, smrti a věčnosti. „Co je teď s mým dítětem?“, „Odpustilo mi?“ Jak jsem ale říkal, toto jsou extrémní situace, které jen odvádějí diskuse od hlavního problému a to není správné. Drtivá většina umělých potratů se uskuteční zejména kvůli sociální situaci a ekonomickým obavám a statisticky se nejvíce týká třetích dětí v rodinách.

Nezakládáte někdy své postoje na šarlatánství? Věcech vycucaných z prstu – jen abyste lidi strašili a manipulovali? Mnozí vyčítají, že neexistuje diagnóza postabortivního syndromu?
Je to laciná pseudo-argumentace, která ničemu nepomůže. Není samozřejmě naším úkolem určovat diagnózu a zda žena trpí např. posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), které se v případě potratů hovorově říká postabortivní syndrom. Naše konzultantky jsou zde pro ženy, které se trápí po podstoupeném umělém potratu, a pro ženy po spontánním potratu, které cítí v srdci bolest, ránu a v duši prázdnotu a hledají, komu se svěřit. Máme jí snad položit telefon, že si vymýšlí, nebo její e-mail ignorovat? Když žena má zájem, zprostředkováváme jí kontakt na odbornou pomoc u psychologa nebo třeba duchovní doprovázení u katolického kněze.

Zvláště muži s oblibou říkají: chci nechat ženě svobodnou volbu, nechci jí do ničeho nutit. Zpravidla se u toho cítí ušlechtile, jako svobodomyslní jedinci, až gentlemani, kteří si váží názoru žen.
Problém je, že ve vztazích mezi mužem a ženou neplatí to zlaté pravidlo „chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se choval k tobě“, protože muži a ženy nejsou stejní a nevnímají situace stejně. Muž to sice větou „rozhodni se sama“ může myslet dobře, ale žena slyší: „nehlásím se k dítěti, necítím se být otcem“ a skrytou hrozbu, že se musí rozhodnout sama, a tak že i na mnohem menší problémy, než je otázka života a smrti počatého dítěte, zůstane v životě sama, osamělá, opuštěná, bez opory. Muž chce respektovat důstojnost ženy, žena slyší odmítnutí. My muži jsme takto vychováváni od základní školy: těhotenství je problém ženy. Žena ale chce slyšet ujištění, že na dítě nezůstane sama, že má v partnerovi skutečnou oporu, že se na dítě spolu s ní těší.

A co otázka, zda má vůbec smysl se Pochodu pro život zúčastnit, když jej beztak budou v médiích prezentovat jako skupinu extremistů, fundamentalistů, tmářů, se kterými se není třeba ani bavit?
V dnešní době už máme takové prostředky, zejména přes sociální sítě, že se lidi dostanou i k podstatným informacím, nejenom k mediálním výkřikům a manipulacím. Vliv velkých médií už dneska není takový, jako byl ještě před pár lety. Dokonce se zdá, že v posledních letech se vrací český instinkt číst mezi řádky oficiální propagandy, která se sice nezaštiťuje lidovou demokracií a komunismem, ale liberální demokracií a evropskými hodnotami. Takže ano: má to smysl.

Není to tak, že se sice tváříte hezky, ale stejně vám jde o zákazy? Loni se vyrojili reportéři, kteří se ptali účastníků Pochodu pro život, a každý druhý jim potvrdil, že je pro zákaz potratů.
Šlo o typické odvádění pozornosti od tématu Pochodu pro život. Někteří novináři nebo spíše aktivisté mají pocit, že nás musí „odhalit“, strhnout nám falešné masky a ukázat společnosti, že jsme vlastně extrémisti, se kterými se nesmí nikdo slušný bavit. To, že ročně v Čechách proběhne šestnáct tisíc umělých potratů a drtivá většina žen, které na ně jdou, by svému nenarozenému dítěti chtělo dát šanci, pokud by jim někdo podal pomocnou ruku, v zápalu „odhalování“ zcela přehlížejí. Zda má společnost potraty na žádost zakazovat, nebo ne, je otázka oprávněná a je vhodné, aby se jí odborníci věnovali, ale náš přístup a tato akce akcentuje úplně jinou cestu: nejlepší je prostě pomoct. Prakticky. Teď a tady. Pomoci ženám a rodinám zachránit jejich nečekaně počaté děti. Navíc pokud vím, žádní politici ani úředníci zákazy nenavrhují, tak proč odvádět řeč od praktického řešení k hypotetickému coby kdyby. Jedná se o více šestnáct tisíc umělých potratů ročně. Drtivá většina žen, které na ně jdou, by svým nenarozeným dětem chtěly dát šanci, ale nikdo jim pomocnou ruku nepodá. Tečka. Neskákejme „novinářům“ na špek a neodvádějme řeč od problému a jeho řešení.

Takže zákaz nepomůže?
Česká společnost je velmi alergická na příkazy a zákazy, snad už od dob Rakouska-Uherska. Češi, když zákazům a příkazům nevěří, se uchylují k zesměšňování nebo k pasivní rezistenci. Pokud česká společnost nebude skutečně přesvědčena, že umělé potraty na žádost ženám nepomáhají, ženy nechrání, ale naopak jsou zbytečným násilím na ženě a jejím dítěti, je debata o příkazech a zákazech skutečně jen pokrytectvím odvádějícím řeč od reálného problému a jeho praktického řešení.

Lze vyčíslit, kolik jste za dobu činnosti Hnutí Pro život zachránili dětí?
Jen stěží. Za dobu existence Linky pomoci od roku 2006 jsme pomohli více než sedmi tisícům žen. Naše práce spočívá ale nejen v samotné pomoci konkrétním ženám. Smyslem naší práce není zvyšovat počet žen kontaktujících Linku pomoci, ale vytvářet takové společenské klima, které bude příznivě nakloněné dětem a rodinám, bude nápomocné do té míry, že když žena oznámí, že čeká nečekaně miminko, hned se seběhne celé okolí a začne se jí vyptávat, s čím by jí mohlo pomoct. Protože, jak zní jedno z našich hesel: Dítě je vždy naděje. Zároveň nepolevujeme v boření mýtů, pomáháme zlepšit situaci s politiky v parlamentu, s úředníky na ministerstvech a s lékaři v terénu. Ale abych konkrétně vyčíslil nějaké počty, to opravdu nedokážu. Třeba to uvidíme jednou na věčnosti.