Belgie je v současnosti etalonem „liberálních hodnot“. Do roku 1990 to však bylo jinak. Pod vlivem katolické církve a zásluhou mimořádné autority krále Baudouina I. Belgického a královny Fabioly byla Belgie jednou z mála evropských zemí, kde byly potraty nezákonné. Co se stalo? Odkud ten obrat o sto osmdesát stupňů?

Ušetřeme si složité pátrání hluboko v minulosti a odpovězme si rovnou, že se stalo to, co vždycky. Úspěšný pochodňový průvod moderny se zdá být nezastavitelný, jedno, jestli vám do toho bubnují komunisté, piští kapitalisté, dují konzervativci nebo drnkají liberálové. Dějinná nutnost jako by byla až freudovsky pudová, neodvratná, fatální. Dopřejme si tentokrát ten luxus a vyprávějme si dva příběhy – příběh o jedné zuřivosti, který je typický pro řadu jiných zemí „západní Evropy“, a příběh o konfliktu krále Baudouina I. Belgického, jenž je naopak zcela ojedinělý. Jde o příběhy, berte je tedy prosím s určitou licencí a nadhledem. Uvedená fakta fikcí nejsou.

Zuřivost
Zuřivost je síla animální, pudová, nekultivovaná rozumem ani etikou. V šedesátých letech dvacátého století zachvátila „demokratický Západ“ v řadě nejrůznějších etických otázek – rovněž v otázce potratů. Jako by si nejrůznější aktivisté za nově vymyšlená lidská práva hodně oblíbili Freudův pud smrti, Thanatos, který v protikladu k pudu života, Erótu, žene všechno bytí k zániku. Není to příliš? Ani ne. Zuřivost, zběsilost, s jakou se do svého spravedlivého boje pustili, místy až překvapuje, podržíme-li v paměti, o co tu vždy v jádru jde: dva dospělí lidé s údajně svobodnou vůli a morálními normami a minimálně jeden člověk s titulem MUDr. – ti všichni mají za cíl zabít ten nejbezbrannější život. Výjimky potvrzují pravidlo. A ona zuřivost do dnešních dnů nezmizela, jen se proměnila, kultivovala. Belgie je toho názorným příkladem.

Oproti zemím socialistického bloku, kde se umělých potratů rychle chopili odborníci v bílých pláštích a zákonodárci v bílých límečcích a zahájili proces jejich normalizace a společenské akceptovatelnosti, na „Západě“ se pustili do boje: zuřivost se projevila formou protestů, bojůvek, hladovek, organizací pololegálních sítí a svépomocných spolků. A drtivou mediální masáží.

„Šéfky svých břich“
Exemplární je v tom nizozemská feministická skupina Dolle Mina (Šílená Mina), ideově zakotvená v marxismu a druhé vlně feminismu šedesátých let. Součástí její strategie byly násilné útoky na vybrané instituce, fakticky či domněle diskriminující ženy, došlo k únosu filmového režiséra, který organizoval soutěže krásy (není jisté, zda byl, či nebyl fingovaný), a protože byli mediálně zdatní, pouštěli se i do akcí, které mohly vzbuzovat sympatie široké veřejnosti, jako bylo blokování veřejných pisoárů růžovými stuhami kvůli absenci veřejných toalet pro ženy.

Roku 1970 se dostavily též na jednu gynekologickou konferenci, při níž si její členky odhalily břicha s nápisem: „Šéfka svého břicha“. Zúčastnila se též Joyce Outshoornová, budoucí vedoucí katedry ženských studií v Leidenu, předsedkyně nizozemské Výzkumné školy ženských studií a nynější emeritní profesorka. V následujících letech pomáhaly převážet Belgičanky z Flander na potraty v Nizozemsku, ve Valonsku pak uskupení Marie Mineur propojovala těhotné ženy s lékaři, kteří prováděli potraty. Hnutí bylo nesmírně úspěšné zejména zásluhou dovedné práce s médii: výborným načasováním a patřičně šokujícími činy. Jednotlivé akce přitom plánovali s odstupem několika dnů, díky čemuž si zajistili na několik týdnů mediální pokrytí. Rovněž médiím poskytovali „hotové“ zprávy na klíč – například o demonstraci s růžovou stužkou – a pro veřejné akce vybírali aktivistky dostatečně mediálně atraktivní.

Mezinárodní humanista dr. Willy Peers
V roce 1970 založil gynekolog Willy Peers, budoucí člen výkonného výboru nevládní mezinárodní lidskoprávní organizace Humanists International, Belgickou společnost pro legalizaci potratů. V témže roce uspořádala Národní rada belgických žen debatu o potratech. Vznikaly aktivistické sítě, které ženám napomáhaly podstoupit umělý potrat jejich očekávaného dítěte. V roce 1973 došlo ke klíčové události – tzv. „Peersově aféře“: 18. ledna byl Peers zatčen za provedení údajně více než dvou set potratů během devíti měsíců v regionu Namur. Ve vězení strávil šestatřicet dní. Došlo na bouřlivé demonstrace za jeho propuštění, psaly se petice, vznikaly podpůrné výbory. Účast na demonstracích za jeho propuštění se vyšplhala až na několik set tisíc lidí.

Následovala hladovka členek organizace Dolle Mina v Gentu za právo na potrat a proti zatčení Willyho Peerse. Jelikož člověk vždy tak či onak inklinuje k dobru, není lepší palivo k vybičování zuřivosti než dobré úmysly: jednou z Peersových pacientek totiž byla šestnáctiletá dívka s poruchou učení, kterou znásilnil otec. Z krajního, výjimečného případu udělat obecné pravidlo a šikovně tím tlačit vlastní agendu, do omrzení to omílat na kamery a autenticky se nad tím rozhořčovat je znakem dobrého propagandisty, jak věděl už jeden z klasiků žánru.

Peers byl po šestatřiceti dnech propuštěn a jeho případ se pod tlakem veřejnosti a médií ani nedostal k soudu. Nestačilo to ještě ke změně potratové legislativy, ale patrně nezamýšlenou ironií se podařilo něco jiného: tento případ se stal základem pro kompromis, který umožnil legalizaci antikoncepce v Belgii.

Všechny tyto události pak vedly k soudnímu smíru, který zapověděl stíhání lékařů za provádění potratů. V letech 1974–1978 se politické debaty o potratech ocitly na mrtvém bodě a ve stejném období byly neoficiálně povoleny terapeutické potraty (některé pojišťovny je dokonce proplácely), pokud se registrovaly jako „kyretáž“. Odhadovalo se, že ročně se takto provedlo dvacet tisíc potratů. Rodily se též nové veřejné organizace, jako třeba Výbor pro dekriminalizaci potratů v roce 1976, Výbor pro pozastavení soudního řízení v roce 1978 a o rok později i GACEHPA – Akční skupina mimonemocničních potratových center, která funguje dosud. Ještě nebylo dobojováno, ještě to pár let trvalo, ale po zuřivých bouřích první půle sedmdesátých let byla cesta, byla ušlapaná.

Zuřivost v kravatě
Takto se neustálým tlakem na veřejnost a s rostoucí mediální podporou dostává příslušné téma do myslí a srdcí lidí, stále akceptovatelnější, stále méně obtěžující svědomí. Když je cesta ušlapaná a demokratický proces už nemůže nic ohrozit, zuřivost ubírá na agresivitě, navenek se kultivuje, stává se z ní efektivní síla, účinně a zvolna prosazující věci dříve neslýchané. Nadpoloviční většina obyvatel je zpracovaná, nátlakové skupiny „občanské společnosti“ se svoji práci naučily, na řadu přicházejí legislativní kroky a body v návrzích zákonů – vše legálně, hladce, bez hladovek, soudů a pouličních střetů. Vždyť přece nejde o nic jiného než o kodifikaci reálného stavu věcí a lid to chce.

Zuřivost se z ulic dostává do parlamentů, tak jako před léty v zemích „socialistického bloku“ si navléká bílé límečky a kravaty, freudovský pud smrti se pouští do kladné, demokratické práce. Řvoucí bojůvky se tu a tam někde objeví, ale k vlastnímu prosazení agendy už nejsou potřeba, přicházejí ke slovu politici, lobbisti a akademici.

V roce 1990 byl přes odpor vládnoucí křesťanskodemokratické strany přijat velkou většinou zákon liberalizující potraty. Vyvolal četné kontroverze, ale nezůstalo jen u toho. V následujících letech se debaty a tlaky stále stupňují, až 15. října 2018 vyjde v platnost nový – dodnes platný – zákon o potratech. Tehdy za vlády Charlese Michela byl umělý potrat vyjmut z belgického trestního zákoníku a zařazen do samostatného zákona. Několik sankcí sice de iure zůstalo zachováno, ale jsou pouze formální.

Čichám, čichám člověčinu
Stojí za to ocitovat si jeho základní body. Některé si totiž stále ještě uchovaly aspoň zdání úcty k životu. Na ty následně okamžitě zaměří svou pozornost činorodá zuřivost, která neomylně vyčenichá cokoli, co je aspoň trochu cítit po lidskosti. V období prvních dvanácti týdnů po početí a za splnění následujících podmínek, je potrat legální: zákrok musí být proveden lékařem za odpovídajících podmínek ve zdravotnickém zařízení, které těhotnou ženu informuje o všech zákonech a vyhláškách, které by jí mohly pomoci vyřešit její situaci. Lékař provede zákrok nejdříve šest dní po první konzultaci, fakticky lze tedy onu dvanáctitýdenní lhůtu o šest dní prodloužit. Lékař informuje ženu o možných zdravotních rizicích, má povinnost jí připomenout různé jiné možnosti péče o dítě, které se má narodit, a rovněž zjistit, zda je ženino rozhodnutí skutečně pevné.

Potrat po dvanáctém týdnu těhotenství až do úplného donošení lze uskutečnit tehdy, když těhotenství vážně ohrožuje zdraví ženy nebo pokud se s jistotou zjistí, že dítě bude trpět mimořádně závažným onemocněním, které je v době stanovení diagnózy považováno za nevyléčitelné. Přičemž však zákon nedefinuje pojmy „mimořádně závažné onemocnění“. Zákonnou úpravou je též výslovně dáno, že otec dítěte nemá právo rozhodovat o tom, zda žena přistoupí k umělému potratu, neboť „nikdo nesmí nechtěně těhotné ženě bránit v uplatnění jejího práva na potrat“.

Pro zdravotníky, lékaře, sestry a další zdravotnický personál platí výhrada svědomí, kdy nesmí být nuceni asistovat při vyvolání potratu. Lékař však je povinen o tom informovat ženu už při její první návštěvě a musí ji odkázat na jiného lékaře, potratové středisko nebo nemocnici, která jí „péči“ zajistí.

Pažravá příšera
Zuřivost je pažravá příšera, s kravatou i bez ní, pud přece nelze sám o sobě vyčerpat, chce stále víc a víc. Od schválení tohoto zákona panuje čilý lobbisticko-legislativní ruch a současně čilý ruch v řadách akčních skupin a neziskovek: dalším jejich cílem je prodloužit zákonnou lhůtu pro potrat na osmnáct týdnů a dobu na rozmyšlenou zkrátit na osmačtyřicet hodin. Má se tím ukončit tzv. potratová turistika do Nizozemska a Francie. Současně se má odstranit povinné poskytování nezbytných informací o alternativách k potratu, o antikoncepci a o pomůckách pro matky v mateřství. Lékařské ukončení těhotenství má být umožněno po celou dobu trvání těhotenství, jestliže bude existovat „vysoké riziko“, že dítě může trpět nevyléčitelným onemocněním – už tedy není zapotřebí jistota.

Mají se zrušit všechny trestní sankce pro matku i pro konajícího lékaře v případě porušení zákonných podmínek a naopak se nově zavádí „trestný čin maření dobrovolného ukončení těhotenství“. Je třeba zakázat kolektivní klauzule svědomí a potrat se má zapsat do zákona o právech pacientů. Tím by se z něj stal „běžný lékařský úkon“. Principiální tezí tohoto návrhu zákona je, aby potrat už nebyl poslední možností, ale stal se lidským právem, běžným lékařským ošetřením. Slovy prezidenta belgické organizace CLARA Life Woutera J. Suenense: „Když se potrat stane lidským právem, nemá smysl ani individuální výhrada svědomí, neexistuje výhrada svědomí k léčbě zápalu plic nebo chřipky.“

Věštit budoucnost je zavrženíhodné, uvážíme-li ale dosavadní historii, asi se moc nespleteme, když si trochu zavěštíme, že dříve či později všechny tyto návrhy uspějí. Kde bude zuřivost větřit příště?

Královská otázka
Příběh krále Baudouina I. Belgického by mohl mít parametry hollywoodského trháku, kdyby měl správné hollywoodské téma. V pěti letech se mu matka zabila při autonehodě. Jeho otec, král Leopold III., byl národem nenáviděn za příliš kompromisní panování za druhé světové války pod okupací Němců a veřejnost jej poté odmítala jako legitimního panovníka. Kvůli této „královské otázce“ se tak roku 1951 v jednadvaceti letech ocitl na trůně Baudouin. Přezdívalo se mu tehdy „smutný monarcha“.

Byl to umírněný panovník a plachý člověk. Přesto se mu podařilo obnovit prestiž monarchie a citlivě se snažil urovnávat spory mezi Vlámy a Valony. Za jeho panování došlo k dekolonizaci Konga, Rwandy a Burundi a zmiňme jen na okraj, že šlo o trpkou záležitost. Belgičané, jmenovitě král Leopold II., v těchto zemích na konci 19. století zavedli opravdovou hrůzovládu, což Baudouinovi, pro něhož panovnický rod znamenal nesmírně mnoho, jistě nepřidávalo na sebevědomí.

Bezdětné manželství
Roku 1960 se v katedrále svatého Michaela a svaté Guduly v Bruselu oženil s o dva roky starší Španělkou Fabiolou de Mora y Aragón. Manželský pár byl nesmírně oblíbený, Fabiole se přezdívalo nejvtipnější belgická královna. Neštěstí však krále (a královnu) stíhalo i nadále. Manželský pár se nikdy nedočkal potomků, neboť Fabiola po pěti spontánních potratech pozbyla možnost mít dítě.

Lid krále Baudouina respektoval zejména pro jeho neutralitu ve vyhrocených sporech mezi nizozemsky mluvícími Vlámy ze severu Belgie a francouzsky mluvícími Valony na jihu. Vyhýbal se veřejným komentářům k rozdělujícím politickým a morálním otázkám. Jak se říkalo, je králem Belgičanů, nikoli Belgie. Očekávalo se tedy od něj, že bude respektovat zákony přijaté parlamentem. Roku 1990 však král Baudouin svou rezervovanost opouští v politické krizi, která otřese samotnou ústavou. Šlo o potraty.

Rezervovaný panovník se bouří
Dne 29. března 1990 belgický parlament schválil legalizaci potratů poměrem hlasů 126 pro, 69 proti a 12 se zdrželo hlasování. Křesťanskodemokratický premiér Wilfried Maertens, jeden ze zakladatelů Evropské lidové strany, a členové jeho strany byli proti, ale nebyli s to odolat masivní podpoře, kterou legalizaci potratů poskytly stejně početné liberální a socialistické strany v parlamentu. Zákon rušil právní postihy za plánované potraty v prvních dvanácti týdnech těhotenství a ještě později za potraty provedené z důvodu ohrožení života matky nebo vážné, nevyléčitelné onemocnění nenarozeného dítěte. Ustanovoval též povinné poradenství o alternativách k potratu a zvýšenou sociální a ekonomickou pomoc těhotným ženám, což přilákalo váhající umírněné zákonodárce.

Podle belgické ústavy musel všechny zákony přijaté zákonodárným sborem podepsat král – teprve potom mohly vstoupit v platnost. Podpis krále při ratifikaci a vyhlášení zákona byl dlouho v souladu s jeho neutrálním postojem považován za pouhou formalitu. Ve stošedesátileté historii moderní Belgie žádný panovník neodmítl podepsat zákony řádně schválené parlamentem. Když však premiér předložil králi zákon o potratech, Baudouin se proti němu postavil jako proti porušení nejzákladnějšího lidského práva, práva na život.

Premiér Maertens vyzval krále, aby zákon podepsal. Argumentoval tím, že jeho vlastní strana dvacet let bojovala proti legalizaci potratů, ale že klesající volební podpora jeho strany, opírající se o praktikující katolíky v zemi, a změna etických postojů v zemi od šedesátých let dvacátého století vedly k tomu, že přísné protipotratové zákony již nemají většinovou podporu. Navíc tvrdil, že pokud by jednoho dne liberálové a socialisté vytvořili vládní koalici, omezení potratů přítomná v právě přijatém zákoně by v ní určitě chyběla. Varoval také krále, že odmítnutí podepsat zákon by rozpoutalo kampaň, která by nepochybně vedla k jeho abdikaci, svržení monarchie a nastolení republiky. To bylo pro Baudouina palčivé téma a stál ze svého hlediska před neřešitelným dilematem. Jeho odmítnutí by bylo široce odsouzeno jako nevybíravý útok na belgickou ústavu a demokracii jako takovou.

Hlas biskupů, hlas svědomí
Belgičtí biskupové se po přijetí zákona obrátili na široké vrstvy obyvatelstva veřejným prohlášením, v němž vyjádřili svůj doktrinální a pastorační nesouhlas. Varovali belgické katolíky, že každý, kdo „aktivně a přímo“ spolupracuje při zařizování potratů, se „vylučuje z církevního společenství“. Pro krále jako hluboce věřícího katolíka to byl rozhodující hlas.

Dne 31. března Baudouin zaslal premiérovi Maertensovi osobní dopis, v němž ho informoval o svém odmítnutí podepsat potratový zákon. Obšírně v něm uvedl důvody svého nesouhlasu. „Tento zákon pro mě znamená vážný konflikt svědomí. Obávám se, že ve svém důsledku bude velkou částí obyvatelstva chápán jako povolení k provádění potratů v prvních dvanácti týdnech po početí. Mám také vážné obavy z ustanovení, které umožňuje provádět potraty i po dvanáctém týdnu, pokud je dítě, které se má narodit, postiženo ,zvlášť závažnou anomálií, která je v okamžiku stanovení diagnózy uznána za nevyléčitelnou‘. Uvažovali jsme o tom, jak takovou zprávu budou vnímat postižení lidé a jejich rodiny. Stručně řečeno, obávám se, že tento zákon přispěje k citelnému snížení úcty k životu těch nejslabších z nás. Jistě tedy jasně chápete, proč nechci být s tímto zákonem spojován.“

Baudouin čekal kritiku svého odmítnutí jako útoku na demokratická práva, proto obhajoval vlastní právo na svobodu svědomí. „Vím, že jsem si tímto jednáním nezvolil snadnou cestu a že riskuji, že mě mnozí spoluobčané nepochopí. Těch, kteří mohou být mým rozhodnutím šokováni, se ptám: je správné, že jsem jediným belgickým občanem, který je nucen jednat proti svému svědomí v tak zásadní oblasti? Je svoboda svědomí posvátná pro všechny kromě krále?“

Vláda tehdy za pomoci právní a ústavní kličky prohlásila, že král není s to panovat, premiér Martens převzal jeho pravomoci a zákon přijal „ve jménu belgického lidu“, načež federální parlament následujícího dne odhlasoval znovuzavedení krále do funkce. Vatikán označil králův čin za „vznešenou a odvážnou volbu“, kterou mu diktovalo „velmi silné morální svědomí“. Jiní se domnívali, že Baudouinův čin byl „pouhým gestem“, neboť byl do funkce krále dosazen pouhých čtyřiačtyřicet hodin poté, co byl zbaven moci. Těžko soudit a rozsoudit: zmíněná ústavní klička se patrně uskutečnila s královým tichým souhlasem.

Hrdost a zrada
Na stránkách organizace International Planned Parenthood Federation (IPPF) u příležitosti 25. výročí legalizace potratů v zemi píše „aktivistka“ a regionální ředitelka IPPF pro Evropu Vicky Claeysová: „Opravdu si myslím, že Belgičané mohou být na své úspěchy v oblasti etiky hrdí. Naše země má silné katolické kořeny, ale udělali jsme velké legislativní kroky vpřed, neboť společnost byla připravena na změnu. V současné době jsme jednou z předních zemí v oblasti manželství osob stejného pohlaví a eutanazie a máme funkční potratový zákon, který zajišťuje – což je pro ženy zásadní, že potraty jsou plně hrazeny ze systému sociálního zabezpečení.“

Ve svých denících král Baudouin napsal: „Kdybych to neudělal [neodmítl podepsat zákon o potratech], byl bych po zbytek života nemocný, že jsem zradil Pána.“ Stěží si nějaké dva světy mohly být cizejší. Smutný král Baudouin po svém bojoval proti zuřivosti v bílých límečcích puštěných ze řetězu a zdá se, že svůj boj – přinejmenším pro belgickou společnost – prohrál.

Jan Šindelka