POTŘEBUJETE POMOC
CO DĚLÁME
E-SHOP
BLOG

KONTAKT

 


Švýcarsko: Rozštěpená země

14/07/2023, HPŽ ČR historieanalýzy

Že je Švýcarsko dosti neobvyklá země, je vcelku známá věc. Jde o federaci – třebaže v názvu má slovo konfederace – šestadvaceti autonomních, navzájem rovnoprávných kantonů a polokantonů. Ty část svých pravomocí delegují na ústřední vládu, většinu si však drží ve svých rukou. Klíčovou politickou váhu má přímé rozhodování občanů v referendech a prostřednictvím „lidových iniciativ“.

Ve Švýcarsku se mluví převážně německy, pak francouzsky, italsky a rétorománsky. Třebaže jde o jednu z kolébek reformace, procentuálně nyní žije v této zemi nejvíce katolíků. Na jednu stranu jde o zemi, kde ženy získaly volební právo až na začátku sedmdesátých let dvacátého století (jeden kanton odolával dokonce až do roku 1991!), na stranu druhou Švýcarsko ani zdaleka nelze považovat za baštu „konzervatismu“ – a to ani v minulosti. Z hlediska tématu péče o ochranu těhotných žen a jejich nenarozených dětí je na Švýcarsku pozoruhodná skutečnost, že přestože je to dosti neobvyklá země, vše nakonec dopadlo jako obvykle.

Legislativu týkající se umělých potratů ve Švýcarsku až do roku 2002 upravoval trestní zákoník z roku 1942. Obecně se o něm tvrdí, že byl přísný a potraty zakazoval a trestal. De iure ano. Ovšem jsme ve Švýcarsku. Umělý potrat mohl být proveden na základě lékařské indikace, tedy ze zdravotních důvodů, pokud žena nebo její zákonný zástupce podepíše informovaný souhlas a pokud s tímto zákrokem také souhlasí druhý lékař obeznámený s ženinou situací. Navíc se zde neuváděla mezní hranice pro provedení zákroku. Při nedodržení těchto pravidel však byl potrat trestný. A protože v každém švýcarském kantonu si pojem „zdraví“ vykládali tak trochu po svém, i samotná praxe byla odlišná. Dokonce do některých kantonů na potrat jezdily ženy z okolních států. „Potratová turistika“ ostatně ve Švýcarsku funguje dodnes, zejména sem jezdí ženy z Francie a Lichtenštejnska. V kantonech konzervativních zase naopak bylo obtížné tato kritéria splnit. Švýcarsko bylo ostatně rozštěpeno, a to mnohočetně, odnepaměti. Jak se to stalo?

Vznik Willensnation
Podívejme se krátce do minulosti. Švýcarsko vzniklo jako svobodný svaz – konfederace několika kantonů, které si však v průběhu dějin udržely vlastní autonomii, právo i zvyklosti. To se nutně projevilo také během reformace v 16. století. Tehdy se půlka kantonů přiklonila k reformaci – a to v její specificky švýcarské extrémní podobě (Ulrich Zwingli v Curychu a Jan Kalvín v Ženevě) – a půlka zůstala věrná katolické církvi. Od těch časů tedy přibylo ještě další štěpení mezi kantony – náboženské. V důsledku konfesijního rozštěpení země čas od času docházelo k menším vnitřním střetům mezi kantony a švýcarskými elitami. V listopadu 1847 pak došlo k závěrečné „občanské válce“. Na jedné straně stály „liberální“ kantony (většinou reformované), na druhé „konzervativní“ (katolické). Válka stála 86 životů a následujícího roku se kantony dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ (Willensnation). Státní zřízení se změnilo z konfederace na federaci a zemi spojila spolková ústava. Od té doby země žádnou další válku nezažila a oproti většině ostatních evropských zemí se dodnes těší stabilnímu politickému i společenskému prostředí. Nedošlo zde k žádným revolučním zmatkům, ani jiným zvratům. Přesto se země proměnila.

Reformace a regulace
Reformace rozrušila stávající společenský řád, ve velké míře utvářený katolickou církví. Přinesla s sebou též decentralizaci vzdělání, a jak se dnes s oblibou říká, určitou formu demokratizace. Jde však o těžký anachronismus a současníci by se asi divili, co si pod tím dnes představujeme. Daleko lépe situaci dokresluje dění v Ženevě, kde se stal kazatelem Jan Kalvín a rozhodl se ustanovit ideální křesťanskou obec: zavedl zde přísný teokratický režim. Kladl důraz na mravní kázeň, čistotu a jednoduchost. To se stalo vzorem reformovaných obcí i jinde. Pro náš účel je důležité zmínit, že to vedlo mimo jiné k zavedení „domácí rodinné politiky“. Jmenovaní církevní úředníci nyní měli pravomoc kontrolovat soukromý život obyvatel. Rostla regulace a dozor.

S velkým zobecněním lze říci, že tam, kde v klíčových otázkách dosud rozhodoval Bůh (třeba o tom, kolik budeme mít dětí), začala rozhodovat obec. Obecné hodnoty se staly záležitostí obce. Tento proces je poměrně dobře zdokumentován: od konce 17. století máme doloženu dobrovolnou kontrolu porodnosti v reformovaných městech, zejména v Ženevě a Curychu, v nichž míra porodnosti a věk při posledním těhotenství trvale klesaly. V městech katolických k tomu došlo později (například v Lucernu se zpožděním asi sta let) a také jen v omezené míře. Od půlky 18. století se tento náskok projevoval také na venkově. Stále zde vidíme totéž rozštěpení země – tentokrát už i na velice intimní rovině. Navíc přichází ke slovu další aspekt, důležitý do budoucna: semínko myšlenky na cílenou manipulaci se vznikem (či „nevznikem“) lidského života bylo zaseto i do srdce křesťanského života, kde doposud nemělo co dělat – aspoň na teologické rovině. A rozhodující je blaho obce.

(Pseudo)vědecký světový názor
Ve druhé polovině 19. století se šíří cosi, co bychom pro nedostatek lepších pojmenování nazvali slovníkem marxismu-leninismu „(pseudo)vědeckým světovým názorem“. Řada jeho tezí je nám dodnes možná daleko bližší, než si vůbec jsme ochotni připustit, často spíše nevědomky, často vědomě. Jde o ty případy, kdy se o společnosti a jejím uspořádání začalo smýšlet jako o mraveništi nebo včelím úlu. A to ne metaforicky, tak jako kdysi, ale s ohledem na konkrétní praktické uspořádání, konkrétní politické kroky apod. Na etiku se začala uplatňovat darwinistická kritéria užitečnosti a síly.

Forelovo mraveniště
Vzorovou postavou tohoto společenského dění ve Švýcarsku je Auguste Forel (1848–1931), psychiatr, entomolog, eugenik a sociální reformátor, který se narodil v La Gracieuse na březích Ženevského jezera do katolické rodiny. Od mládí se zajímal o život mravenců a tento zájem jej pak i na vědecké rovině provázel celý život. Jeho první vědecká práce publikovaná roku 1874 se jmenuje „Les Fourmis de la Suisse“ (Mravenci ve Švýcarsku), práce získala několik ocenění a pochválil ji samotný Charles Darwin. Poté Forel vystudoval v Curychu medicínu se zaměřením na psychiatrii a neuroanatomii. V roce 1879 získal na tamní na univerzitě profesorské místo a rovněž se stal ředitelem slovutného sanatoria v Burghölzli – ústavu, jehož vedení následně roku 1898 předal do rukou slavného psychiatra Eugena Bleulera, učitele ještě slavnějšího C. G. Junga a řady dalších.

Forel ve svém díle propojoval „vědecký“ pohled na společnost a člověka ve snaze o ozdravění společnosti na těchto principech. Zabýval se rovněž hypnózou a jejím lékařským potenciálem. Díky svému záběru propojil studium mravenců se svou psychiatrickou činností a užíval mravence jako východiska pro lékařskou teorii i praxi. Mravenčí svět chápal jako dokonale sehraný organismus, který mohl být v mnohém poučný pro svět lidský stíhaný různými neduhy. To se pak snažil aplikovat ve své praxi na „společenské odpadlíky“ a v teorii pak i na celou společnost. Zabýval se mimo jiné léčbou alkoholiků, které učil „životu v kolonii“ – společné práci, s cílem proměnit jejich návyky, aby byli prospěšní společnosti. Toto bohulibé snažení však mělo i svou stinnou stránku. Nevyléčitelní pacienti byli označeni za „eticky defektní“ a byli sterilizováni.

Samozřejmostí pro Forela byla myšlenka na čistotu rasy a varoval před lidmi s genetickými vadami a různými sociopatickými jevy. Řešením pro něj byla opět kastrace. Jako terapeutickou metodu ji doporučoval nejen u sexuálních delikventů, ale také pro léčení hysterií a jiných psychiatrických onemocnění. Eugenická opatření byla v jeho očích samozřejmou součástí „léčby“ lidské společnosti.

Pohlavní otázka
V roce 1906 vyšla klíčová kniha Augusta Forela „La question sexuelle“, jedna z první sexuálních příruček vůbec. V češtině ji vydalo nakladatelství Sfinx pod názvem „Pohlavní otázka“ roku 1923. Forel vycházel z ryze utilitární etiky. Předně, podle něj, zdrojem etiky nikdy nemůže být náboženství. Tento předpoklad má dopad i na sexuální chování: správné je to, co je přínosné zejména pro „rasu, společnost, případně pro jedince“. To, co neškodí, je indiferentní. Co škodí, je špatné. Forel z této perspektivy prosazuje kupříkladu ukončení diskriminace nemanželských dětí, práva svobodných matek apod., ale také právo na potrat, které je nedílnou součástí ženských práv a emancipace ženy. Dodejme jen: nic z toho Forel nevymyslel. Byl pouze významným zprostředkovatelem „ducha doby“. Vahou své autority, a se zástupem dalších vědců a myslitelů za zády však tyto ideje prosazoval – a nakonec prosadil. V současnosti jsou tyto ideje přirozenou součástí našeho myšlenkového světa, byť si to často odmítáme přiznat.

Svěží revoluční závan
Jak už bylo řečeno, Švýcarska se od roku 1847 žádné válečné ani revoluční vřavy, které kypěly za jeho hranicemi, prakticky nedotkly. Přesto nezůstalo nedotčeno svěžími revolučními idejemi, jež sem pronikaly z anglosaského, ale také německy mluvícího světa. Do zdejší diskuse zasahovaly původně sice jen okrajově, ale i to se postupně mění. Řeč je o konci šedesátých let 20. století a takzvaném „novém ženském hnutí“ (Neue Frauenbewegung).

V roce 1969 v Curychu vzniká Hnutí za osvobození žen právě v duchu myšlenek tohoto hnutí. To vzniklo pod dojmem revolučního roku 1968 a od „starého“ ženského hnutí, které bojovalo především za občanská práva žen, se distancovalo tím, že kladlo důraz na odpor proti „patriarchátu“, proti „mužské politice“, zkrátka proti „samotnému systému“, samotné struktuře společnosti, jež je odrazem rodinných vazeb. Odtud pochází slavné heslo „soukromé je politické“. Kladlo důraz na autonomistické uspořádání, bez hierarchií a vůdců.

Jeho úsilím vznikají sociální projekty pro ženy, útulky, poradny, kavárny, výpomocné organizace. Nejdůležitějšími požadavky „autonomního“ ženského hnutí bylo osvobození žen od omezení nukleární rodiny, od její „zplošťující role matky a ženy v domácnosti“ a vytvoření správně feministických životních podmínek. Ústředním bodem požadavků nového ženského hnutí v sedmdesátých letech byla také dekriminalizace potratů a volný přístup k antikoncepci – odtud mimochodem pochází i oblíbené heslo: „Moje tělo/děloha patří mně“ v současné variantě: „Moje tělo, moje volba“. Mezi přední představitelky tohoto – stále se radikalizujícího – myšlenkového proudu patří nejrůznější umělkyně, socioložky a aktivistky, dodnes aktivní ve švýcarském veřejném životě.

Omluvitelná nutnost
Jednu věc nesmíme ve vztahu ke Švýcarsku opominout. Plyne ze samotného politického zřízení, z jeho podstaty a z oné typické švýcarské mnohočetné rozštěpenosti. A to je diskuse. V našem případě tedy diskuse o potratech: až do roku 1942 do vzniku zmíněného trestního zákoníku byla zdejší situace značně roztříštěná a potratová legislativa byla upravena zákony jednotlivých kantonů. Některé z nich, ty „liberálnější“, například uznávaly lékařskou indikaci a trestaly více osobu, která potrat provedla, než dotyčného (tak tomu bylo v kantonech Vaud 1844, Ženeva 1874, Ticino 1873, Neuchâtel 1891). První větší diskuse se rozhořela už v roce 1896 nejprve mezi odborníky, poté i na veřejnosti o pěti návrzích zákonů, v nichž byla jako platné kritérium pro uznání umělého potratu uznána „omluvitelná nutnost“. Roku 1919 v Basileji probíhala diskuse o tzv. Lex Welti, který se snažil prosadit určitou zákonnou časovou lhůtu (Fristenlösung) pro legitimnost potratu. Debaty pak trvaly ještě celá třicátá léta, až vyústily do zmíněného trestního zákoníku z roku 1942.

Nekončící „lidové iniciativy“
Diskuse rozhodující pro současnost pak vypukla v sedmdesátých letech a je ilustrativní: po několika soudních sporech týkajících se potratů v kantonu Neuchâtel předložil v březnu 1971 svobodný demokrat Maurice Favre ve Velké radě (kantonální parlament) Neuchâtel návrh občanské iniciativy na zrušení potratových paragrafů stávajícího trestního zákoníku. V červnu téhož roku pětičlenný výbor zahájil lidovou iniciativu za „beztrestnost potratů“, kterou podpořilo mimo jiné i již zmíněné revoluční ženské hnutí. V roce 1972 konzervativní kruhy rozšířily petici „Ano životu, ne potratům“.

V roce 1973 vzniká Švýcarské sdružení za beztrestnost potratů, revolučními feministkami však považované spíše za „konzervativní“, jež spoluzaložila významná švýcarská feministka Anne-Marie Reyová. Byl zahájen takzvaný „konzultační proces“ (Vernehmlassungsverfahren) – složitá procedura ve Švýcarsku nezbytná pro vznik nové legislativy nebo pro prosazení ústavních změn, na níž se podílejí kantony, politické strany a zainteresované kruhy, spolky apod. Jeho cílem je přispět odbornými znalostmi, aby se posoudily šance na úspěch návrhu v dalším legislativním procesu.

Během nekonečného kolečka diskusí a konzultací se zjistila nečekaná věc – hluboké rozštěpení švýcarské společnosti. Následovala několik let trvající eskapáda dalších lidových iniciativ, legislativních návrhů a jejich zamítání. Jen pro představu: vzhledem k rozdílné praxi v jednotlivých kantonech bylo předloženo sedm kantonálních nebo parlamentních iniciativ na federální úpravu, které však byly Radou států zamítnuty.

„Odmítáme extremistickou iniciativu“
Zmiňme se o iniciativě „Právo na život“, která byla v roce 1985 zamítnuta 16 kantony, 3 polokantony a 69 % voličů. Ocitujme z brožurky vydané Švýcarským sdružením za beztrestnost potratů roku 1985 právě proti této iniciativě. Nazývá se příznačně „Ne podvodné iniciativě – za právo na hodnotný život“: „Odmítáme extremistickou iniciativu Právo na život a zasazujeme se o: lepší kvalitu života; právo každého dítěte být žádaným dítětem; právo každé ženy přivést na svět dítě do dobrých sociálních poměrů; základní právo každého páru a každé ženy svobodně a s plnou odpovědností rozhodovat o počtu dětí a době jejich narození, jak opakovaně potvrdily OSN, Rada Evropy a další mezinárodní orgány; svobodu víry a svědomí a sebeurčení každého jednotlivce.“ A dále pak: „Absolutistické právo na čistě fyziologický život se stává nucením k životu.“; „Stanovení počátku života na oplodnění je tedy čistě arbitrární. Není náhodou, že žádná země nemá počátek života zakotven ve své ústavě.“

Ty věty a použité výrazivo nám zní povědomě ještě dnes. Dávají nám smysl. Když se ale nad nimi hlouběji zamyslíme, jako bychom slyšeli ozvěnu staré forelovské eugeniky. Akorát o tom, co je „dobro“, „lepší kvalita“ a co je „hodnotné“, už nerozhoduje společnost, psychiatr, rasa či národ, ale jedinec: „Potrat je soukromá záležitost. Každá žena má nezadatelné právo rozhodnout se, zda chce v určitém období svého života mít dítě, nebo ne.“

Dopadlo to jako obvykle
Konečně na podzim roku 2000 „konzervativní“ horní komora švýcarského parlamentu vyslovila souhlas ke změně stávajícího zákona a těsnou většinou hlasů schválila návrh, který legalizuje potrat v prvních dvanácti týdnech těhotenství. V roce 2002 se k této otázce konalo nezbytné referendum, jež posléze vyústilo do legalizace potratů. Souhlasilo v něm 72 procent Švýcarů, účast však byla pouze čtyřicetiprocentní. Dne 1. října 2002 byl přijat zákon uznávající všechny důvody pro potrat. Podmínkou je, aby žena vydala prohlášení, že je „v tísni“.

Lékař ženě musí ohledně tohoto zákroku poskytnout všechny potřebné informace. Měl by jí také předat leták, kde si bude mít možnost zjistit více informací o finanční a morální podpoře a možnostech případné adopce dítěte. Již není potřeba souhlas dalšího lékaře. Nejsou ani stanoveny povinné lhůty kvůli rozmyšlení a také není nutný souhlas rodičů nezletilých dívek, pouze dívky pod 16 let musí podstoupit další poradenství. V pozdějších týdnech je potrat možný v případě lékařských indikací – na základě vážného tělesného nebo psychického ohrožení ženy. Za nezákonný potrat ovšem nadále hrozí peněžité tresty i trest odnětí svobody.

Švýcarská římskokatolická konference tehdy přišla s prohlášením, že tato nová legislativa „otevírá jen dveře pro další ohrožení úcty k životu. Začne to prodloužením doby pro uskutečnění potratu, bude to pokračovat potraty handicapovaných dětí a skončí to eutanazií“. Jakákoli podobnost s realitou dnešního Švýcarska, této mnohočetně rozštěpené země, je čistě náhodná.

Jan Šindelka


Chci také podpořit nečekaně těhotné ženy, které chtějí dát šanci svému nenarozenému dítěti



Malta aneb O demokracii
Malta je ostrovní republika ve Středozemním moři, jen kousek pod Sicílií. Rozlohou zabírá zhruba dvě třetiny Prahy a počtem obyvatel je o něco větší než Brno. A tahle nejmenší členská země Evropské unie jako by si neuvědomovala, co je dnes hlavním celosvětovým trendem a na jakém místě politické mapy se nachází: docela nedávno se zde událo velké společenské vzedmutí – proti potratům nenarozených dětí.

O smutném králi Belgie a slepé zuřivosti
Belgie je v současnosti etalonem „liberálních hodnot“. Do roku 1990 to však bylo jinak. Pod vlivem katolické církve a zásluhou mimořádné autority krále Baudouina I. Belgického a královny Fabioly byla Belgie jednou z mála evropských zemí, kde byly potraty nezákonné. Co se stalo? Odkud ten obrat o sto osmdesát stupňů?

Je fakt strašně dobrý a mají to skvěle propracované
Tento článek je mimořádný tím, že je z velké části převzatý z Deníku Alarm (a2larm.cz), jehož „tým nezávislých novinářů dlouhodobě pracuje na vizi udržitelné společnosti založené na hodnotách rovnosti a solidarity. Vytvářením konzistentního mediálního obsahu bez předsudků vnáší do veřejné debaty nový pohled na klíčová témata dneška.“ Jinými slovy – co se týče Hnutí Pro život ČR – zastává Deník Alarm extrémní levicovo-anarchistické postoje a právo na potrat vnímá jako hlavní ukazatel míry osvobození žen.


načíst další


Pomáháme nečekaně těhotným ženám, které chtějí dát svému nenarozenému dítěti šanci, a ženám, které se trápí po ztrátě nenarozeného dítěte. Lobbujeme za lepší podmínky pro rodiny čekající nečekaně dítě. Nevěnujeme se jiným společenským a politickým tématům.

© 2024  Hnutí Pro život ČR