Rakousko a české země, po celá staletí spojeny v jedné říši, pod jedním panovníkem, jednou vírou a od dob Marie Terezie víceméně jedním zákonodárstvím, se v roce 1918 vydávají vlastní cestou. Přebírají však částečně legislativu monarchie a s ní také přístup k ochraně nenarozeného života. Potraty jsou nepřípustné jak z hlediska zákona, tak ostatně i z hlediska společenského a mravního. Až do druhé světové války se obě země od sebe v této otázce příliš neliší. Pak se spustila železná opona a Československo se vydalo progresivnější cestou, zatímco Rakušané si zachovávali zdání konzervatismu.

Rakouská cesta od absolutismu k absolutismu
Historická křivda však nakonec byla napravena. „Svobodný svět“ zvítězil a my se opět sešli, tentokrát však v trochu jiné říši – říši stále neomezenější svobody. A také stále absolutněji platného práva na „svobodu volby“.

Za „starého Rakouska“ byl přístup k potratům nesmlouvavý. Tereziánský hrdelní řád z roku 1768 trestal umělý potrat smrtí. Posléze došlo ke zmírnění a v roce 1803 vyšel trestní zákoník nový, jehož revidovaná verze z roku 1852 zahrnovala §§ 144–148, které umělý potrat zakazovaly a jeho případné vykonání postihovaly vězením. V teoretické rovině pak v Rakousku zůstaly tyto paragrafy v platnosti až do roku 1975.

S trochou patetické licence lze říct, že z krví nasáklých zákopů první světové války, kam tehdejší mladé muže nahnaly militarismem zdivočelé elity, se zrodil moderní svět. Ten se posléze do prolévání krve, vinných i nevinných, starých i mladých, pustil s ještě větší náruživostí. Obzvláštní mistrovství pak rozvinul ve způsobu, jak toto prolévání učinit přijatelným a legálním. Měšťáčtí spisovatelé si tehdy zoufali a psali nostalgické romány, neboť se jim rozpadl „svět včerejška“. Nositelé pochodně pokroku, teoretici a revolucionáři, zato vycítili svou příležitost – příležitost ke stvoření nového, lepšího a svobodnějšího člověka. V tomto bodě má analogie vedená s naší zemí ještě jeden důvod: celá řada „progresivních“ rakouských vzdělanců tohoto typu pocházela shodou okolností z území česko-slovenského.

Rudá Vídeň
Mladá rakouská republika byla v sociálně a ekonomicky svízelnější situaci než Československo, které krom nadšení ze vzniku nového státu a osvobození se od „habsburského jha“ zdědilo též mohutný průmysl. Už před válkou byly sociální poměry dělnictva zejména ve Vídni bídné a nyní zemi ještě zasáhl mohutný odliv obyvatelstva, zejména právě do Československa. Panovaly hlad a bída, byla řada osamělých žen-matek, nedostávalo se mladých mužů. Kvetly nelegální potraty. V meziválečném období se tak právě Vídeň stala baštou socialistického hnutí. Říkalo se jí „rudá Vídeň“.

Byly rozdílné názory a návody na to, jak stávající znepokojivou sociální situaci řešit. V balíčku řešení „sociální otázky“ byly též umělé potraty coby efektivní řešení pro ženy v nepříznivé sociální situaci. Společensky sice stále nepřípustné, ale myšlenkově stále přijatelnější – za určitých okolností. Starý zákoník z doby mocnářství stále platil, ale v roce 1922 rakouský Nejvyšší soud rozhodl, že provedení potratu zůstává pro lékaře zproštěno trestu, pokud bylo provedeno za účelem odvrácení nebezpečí pro život těhotné ženy.

Svaz proti povinnému mateřství
Patrně už v roce 1919 vzniká ve Vídni neomalthusiánský „Bund gegen Mutterschaftszwang“ (Svaz proti povinnému mateřství). Zakládá síť bezplatných anonymních poraden. Jeho cílem je prostřednictvím sexuální výchovy a poradenství podporovat „rozumný a šťastný rodinný a manželský život“ a „snížit“ počet nemanželských dětí, který během první světové války vzrostl: prostřednictvím kontroly porodnosti a bezplatné distribuce antikoncepčních prostředků. Svaz v součinnosti se sociálnědemokratickými poslanci prosazoval reformu potratového zákona a aktivně bojoval za právo zejména chudých žen na potrat do třetího měsíce těhotenství (přesněji řečeno: za osvobození od trestu za něj). Současně prosazoval „legislativní ochranu matky a dítěte“. Nástup autoritativního státu v roce 1934 činnost svazu a jeho poraden ukončil.

Psychoanalýza pro proletariát
Významnou osobností své doby byla Sofie Lazarsfeldová. Tato opavská rodačka židovského původu zanechá později stopu zejména v americké psychologii. Jejím synem je známý americký sociolog Paul Felix Lazarsfeld. Lazarsfeldová podstoupila psychologický výcvik u slavného Alfreda Adlera a byla celoživotní propagátorkou jeho „individuální psychologie“. Věnovala se také ženské otázce a sexualitě v díle Jak ženy vnímají muže a od roku 1925 působí jako manželská a výchovná poradkyně ve vlastní soukromé poradně. V osobě Lazarsfeldové se pozoruhodně snoubí jakýsi tradiční velkoměstský vídeňský esprit. Na jedné straně vedla salon, v němž se scházely špičky rakouské sociální demokracie, marxističtí teoretici i psychoanalytici a na straně druhé měla až aktivistický zájmem o osud proletářů a jejich sexualitu. Její blízkou spolupracovnicí je též „lékařka z proletářské čtvrti“ a propagátorka umělých potratů Margarete Hilferdingová, jejíž text o potřebě kontroly porodnosti a liberalizaci umělých potratů publikuje ve své knižní řadě „Richtige Lebensführung“ pod názvem Správné vedení života.

Roku 1928 vzniká „Socialistická společnost pro sexuální poradenství a sexuální výzkum dělníků“ (Sozialistische Gesellschaft für Sexualberatung und Sexualforschung für Arbeiter und Angestellte). Zakládají ji Wilhelm Reich a bratislavská rodačka Marie Frischauf-Pappenheimová. Posléze ve Vídni zřizují i šest sexuálních poraden pro dělníky. Na základě svých zkušeností vydala Frischauf-Pappenheimová, jinak též významná libretistka a lékařka, spolu s Reichovou manželkou Annie brožuru Ist Abtreibung schädlich (Je potrat škodlivý?).

Wilhelm Reich
Psychoanalytik Wilhelm Reich, žák samotného Sigmunda Freuda, si zaslouží vlastní podkapitolku. Byl to člověk světodějnějších ambic než jen zbavovat zpovykané měšťáky neuróz. Chtěl stvořit člověka nového, plně autenticky svobodného. Klíčem k tomu bylo osvobodit jej od rigidní výchovy a oprostit jeho sexualitu od nejrůznějších tabu.

Posilou mu v těchto věcech byla návštěva Sovětského svazu, kam zavítal v roce 1929 jako člen Komunistické strany Rakouska. Na vlastní oči viděl, jak to funguje, když se společnost začne od kořenů měnit. Viděl ekonomickou nezávislost žen i děti vychovávané kolektivně ve školkách, snadnou dostupnost rozvodů i potratů a sám v tomto ohledu nebyl jen teoretik. Své dvě milenky k potratu, tehdy nelegálnímu, donutil. Přivedlo ho to na myšlenku, že spolu úzce souvisí sexuální strádání a ekonomické vykořisťování. Vyvodil z toho, že plnohodnotné vyřešení „sexuální otázky“ bez sociální revoluce neexistuje. Tak se, propojením psychoanalýzy a marxismu, dostal do myšlenkové blízkosti tzv. frankfurtské školy.

Byl však i aktivním činovníkem. S Marií Frischaufovou a dalšími sociálně demokratickými a komunistickými lékaři zakládal v různých vídeňských okresech bezplatné sexuální poradny pro dělníky. Jejich hlavním cílem bylo zlepšování sexuality dělnictva a obecně rozvíjení „reprodukčního zdraví“ proletariátu. Ve svém díle propaguje též svobodnou sexuální výchovu a dostupnou antikoncepci pro mladistvé. Tedy témata tehdy společensky ještě stěží přijatelná.

Ještě ve Vídni Reicha vyloučili z Vídeňské psychoanalytické společnosti. Ve třicátých letech utíká do USA, kde v roce 1957 umírá ve vězení, kde skončil kvůli svým experimentům s tzv. „orgonovými akumulátory“ (jakýmisi stroji na orgasmus), kam jej dostal americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv.

První veřejná manželská poradna v Evropě
Vedle těchto „nadivoko“ vznikajících poraden zakládá vídeňský magistrát roku 1922 „Zdravotní poradnu pro žadatele o sňatek“. Cílem poradny je, aby si budoucí manželé uvědomili vlastní odpovědnost za zdraví svých potomků. V souladu s tehdejšími eugenickými přístupy se doporučuje, aby potomky měli pouze „zdraví lidé“, a tím dali šanci dalším generacím na „zdravou budoucnost“.

Vedením této první veřejné manželské poradny v Evropě byl pověřen Karl Kautsky, jeden ze synů Karla Johanna Kautského, významného sociálnědemokratického politika, marxistického teoretika a žáka Bedřicha Engelse, který pocházel z Prahy.

Jak se dělá sex
Nic z výše uvedeného, snad krom zmíněných poraden, není specificky rakouské. Tyto úvahy se vedly po Evropě i Spojených státech, a v sovětském Rusku je dokonce nadšeně uváděli v život. Jsou plně v duchu meziválečné doby. Co je ale důležité pro nás: tito lidé, teoretici, psychiatři, politici, jsou nositelé nového diskurzu. To, jakými pojmy a tedy jakým způsobem dnes vnímáme a mluvíme či naopak nemluvíme o sexualitě, emancipaci žen, sexuální morálce, reprodukčním zdraví, umělých potratech či kontrole populace (a eugenice, ale o tom se taky nesmí mluvit), nás naučili oni. Co si o tom smíme či nesmíme myslet a v posledku, jak jednat – to je jejich dílo. Sexuální revoluce šedesátých let jejich ideje zpopularizovala, medializovala a přinesla i do nejzapadlejšího zapadákova kdesi v rakouských Korutanech. Zbytek už známe.

Stavovský stát a anšlus
Následující doba už toho nepřinese mnoho nového. Nakrátko dojde k jakémusi „konzervativnímu regresu“. V Rakousku vzniká po miniaturní občanské válce a zavraždění konzervativního premiéra Dolfusse nacisty „křesťanský stavovský stát“, který působí spíše jako sebeobrana země proti komunistům a nacistům. Předchozí trend je na chvíli zbrzděn, někteří z účastníků pronásledováni, ale nijak fatálně. Řada odchází do zahraničí. V roce 1937 ještě dojde k novele trestního zákoníku, který „netrestá toho, kdo se dopustí činu, aby zachránil těhotnou ženu před bezprostředním ohrožením jejího života, které nelze odvrátit jiným způsobem“.

Následuje anšlus, připojení k nacistickému Německu a do Rakouska přichází svérázná verze nacistické modernity. Potraty jsou zakázány, ale pouze pro rasově čisté ženy, jinak jsou naopak žádoucí.

Poválečná obnova a od teorie k paragrafům
Tak jako všude byla i rakouská společnost vyčerpaná válkou. První poválečné desetiletí bylo Rakousko pod okupační správou spojenců a ve společnosti navíc vládla panika, aby Rakousko nespadlo do sféry vlivu Sovětského svazu. Zavládla doba dočasného celospolečenského „příměří“. Spojenci v obnovené Rakouské republice povolili pouze tři strany: lidoveckou, sociálnědemokratickou a komunistickou. Ty vytvořily velkou koalici, jejímž cílem byla poválečná obnova Rakouska. Byly znovu zavedeny zákony z předválečných let, včetně §§ 144–148 trestního zákoníku, týkající se potratů. Provádění potratového zákona ale bylo v prvních poválečných měsících obtížné zajistit, protože velká část ženského obyvatelstva Rakouska byla na konci války znásilněna vojáky. To mělo za následek značný počet nežádoucích těhotenství. Přestože potraty těchto těhotenství nebyly legální, stát i církev zavírali oči.

V šedesátých letech pak dochází k liberalizaci poměrů, a to i v rámci lidovecké strany, kde klesá vliv katolické církve.

„Důvody hodné zvláštního zřetele“
Roku 1970 se vládní stranou stává sociální demokracie. Doba je těhotná změnami, v okolních zemích dochází v těchto otázkách rovněž k liberalizaci, veřejnost je zpracována a tak vláda v roce 1971 předloží parlamentu návrh, který stanovil, že provedení umělého potratu by mělo být zproštěno trestu, pokud by existovaly „důvody hodné zvláštního zřetele“. V součinnosti se sociálnědemokratickou mládežnickou organizací „Junge Generation“ a socialistické „Spolkové konference žen“ (Bundesfrauenkonferenz) se nakonec změnu zákonné úpravy podaří prosadit.

Změna zákona vyvolala silné protesty, především ze strany katolické církve a jejích laických sdružení i lidovců. Pro-life organizace „Aktion Leben“, založená v roce 1971, iniciovala petici za přijetí spolkového zákona na ochranu lidského života od početí do přirozené smrti. Petici se podařilo shromáždit téměř 900 000 podpisů, ale poslanecká sněmovna ji v roce 1977 zamítla.

Dne 1. ledna 1975 vstoupila v platnost zbrusu nová legislativa: potrat od nynějška není trestný, pokud se provede do tří měsíců od počátku těhotenství (tzv. Fristenregelung), pokud existují lékařské indikace a pokud je těhotná osoba nezletilá. Současně byly potraty vyňaty z trestní odpovědnosti a nadále měly být klasifikovány pouze jako přestupky.

V Rakousku, v té době stále ještě jedné z nejkatoličtějších a nejkonzervativnějších zemí Evropy, tak začal platit jeden z nejliberálnějších potratových zákonů na západ od „železné opony“.

Jan Šindelka