Zákon 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství zcela vyčleňuje otce z rozhodování o potracení počatého dítěte, a to bez ohledu na poměr, v jakém se muž vůči ženě, se kterou zplodil dítě, nachází. Zákon nerozlišuje, zda muž a žena tvořili pouze pár na jednu noc, stabilní partnerský pár nebo zda jsou manželé.

Bez ohledu na tyto okolnosti, rozhodnutí, zda podstoupit, či nepodstoupit umělý potrat, je výhradním a výlučným právem ženy je-li starší šestnácti let. Asi není třeba nikoho přesvědčovat, že tento stav odporuje přirozenému řádu. Zkusme se ale zamyslet, zda vyloučení otce z rozhodování o potratu neodporuje dokonce o řád nižšímu systému, a sice právnímu řádu České republiky. Domnívám se, že odporuje, a to jak normám ústavního práva – zejména Listině základních práv a svobod [LZPS], tak ustanovením nového občanského zákoníku (NOZ) upravujícím výkon rodičovské odpovědnosti.

Rovnost práv otců a matek
Vyloučení muže z rozhodování, zda dítě má být potraceno, či nikoliv představuje jednoduše nerovnost otce a matky v jejich právech týkajících se rozhodování o životě jejich společného (!), ale dosud nenarozeného dítěte. Tato úprava odporuje principiálně rovnému rozložení rodičovských práv mezi otce a matku. Podle § 865 odst. 1 NOZ rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven. Čl. 32 LZPS stanoví, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a péče o děti a jejich výchovu je právem rodičů.

Odhlédněme nyní od problému právní subjektivity nenarozeného dítě. Z těchto právních norem vyplývá princip zásadní rovnosti rodičů v jejich rodičovských právech. Právní řád České republiky tedy přiznává právo péče o dítě oběma rodičům, nikoliv pouze matce. Těhotenství ovlivňuje životy obou budoucích rodičů. Oba budoucí rodiče se v jeho průběhu musí připravovat na změny, které narození dítěte do jejich životů přinese. Je v přímém rozporu se současným trendem na rovnost žen a mužů v jejich právech, že rozhodnutí o tak zásadní otázce, jako je potrat, právní řád svěřuje výhradně ženám.

Pojem rodičovské odpovědnosti
Nyní vyvstává otázka: Zahrnuje rodičovská odpovědnost (pojmenování pro soubor rodičovských práv) právo chránit život nenarozeného dítěte? Podle čl. 6 odst. 1 LZPS má každý právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Podle § 25 NOZ se na počaté dítě hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Podle § 875 odst. 1 NOZ rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.

LZPS výslovně uvádí, že již nenarozené děti je třeba chránit. Práva a povinnosti jsou spojené nádoby. Pokud na obecné úrovni je deklarováno, že je třeba nenarozené děti chránit, měla by se ve vztahu ke konkrétnímu nenarozenému dítěti tato deklarace projevit jako subjektivní právo konkrétního člověka chránit jeho nenarozený život. Není sporu o tom, že žena má právo chránit život, který v jejím těle klíčí. Toto právo může být zdůvodněno dvojím způsobem. Podle prvního přístupu právo ženy chránit své nenarozené dítě je pouhým právem ženy na ochranu vlastní tělesné integrity. Nejde o ochranu života jiné dosud nenarozené osoby, ale o ochranu těla ženy. Výše uvedená ústavní norma (Čl. 6 odst. 1 LZPS) ale zřejmě z této koncepce nevychází. LZPS neříká, že těhotná žena má zvláštní právo chránit svou tělesnou integritu, ale mluví o ochraně života člověka ještě před jeho narozením. Podle druhého přístupu právo ženy chránit své nenarozené dítě je prostě právem rodiče v té prvotní a nejdůležitější podobě. Pokud se ale jedná o jedno z práv (byť nejzákladnějších), které patří pod práva rodičovská, je v pořádku toto právo upírat otci? A to i vzhledem k výše uvedenému závěru o rovnosti rodičovských práv?

K závěru o rovnosti rodičovských práv je možné dospět i z jiného úhlu pohledu. Můžeme se totiž ptát: Je-li ochrana života nenarozeného dítěte výhradním právem matky, neměla by, po narození dítěte, být rovněž matka více než otec zatížena vyživovací povinností? Jak odůvodnit, že muž nemá mít právo ochraňovat život svého nenarozeného dítěte, ale má mít povinnost život tohoto dítěte po narození materiálně zabezpečovat?

Z obou těchto přístupů tedy vyplývá závěr, že oba rodiče by měli mít povinnost, a tedy i právo o své dítě pečovat již před jeho narozením. Má-li tedy otec právo chránit život svého nenarozeného dítěte, měl by mít rovněž i právo podílet se na rozhodnutí, zda toto dítě bude potraceno.

Uplatňování práv otců
Výše uvedené úvahy naznačují, že současný stav práva, kdy otec je z rozhodování o životě nenarozeného dítěte zcela vyloučen, odporuje přirozenému právu, ale dokonce možná i právu ústavnímu a základním normám práva občanského. Nápravu vadného stavu práva je možné dosáhnout dvěma způsoby. Jednak koncepčně, tedy legislativní změnou, nebo prostřednictvím soudní ochrany subjektivních (v našem případě z Ústavy vyplývajících) práv jednotlivých osob.

Opíraje se o výše uvedené právní normy, může otec nenarozeného dítěte, prostřednictvím žaloby podané k soudu, usilovat o to, aby soud zakázal provedení potratu. V situacích, kde hrozí vážná újma, které je třeba rychle zabránit (tedy je-li třeba naléhavě upravit právní poměry), mají soudy pravomoc vydat tzv. předběžné opatření. Soudy tedy mají pravomoc předběžným opatřením zakázat provedení potratu. Dále z výše uvedených právních norem alespoň hypoteticky vyplývá právo otce nenarozeného dítěte domáhat se odškodnění za to, že byl potrat proveden proti jeho vůli (nebo dokonce i jen bez souhlasu). Starý občanský zákoník, který platil do konce roku 2013, obsahoval ustanovení, podle kterého náleželo každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte jednorázové odškodnění ve výši 85 000 Kč. Současný občanský zákoník stanoví, že při usmrcení odčiní škůdce duševní útrapy rodiče, a to peněžitou náhradou vyvažující plně jeho utrpení.

Je otázka, po kom by měl otec odškodnění požadovat. V úvahu připadají:

• a) matka – vždy by bylo třeba velice citlivě posoudit veškeré okolnosti dané situace,
• b) zdravotnické zařízení – jeho odpovědnost za provedení potratu proti vůli otce vyplývá z poměrně jednoduché a přímočaré aplikace právních norem nebo
• c) stát – vyvozovat odpovědnost státu by bylo koncepčně nejsprávnější, problém je však s jeho pasivní věcnou legitimací; náš právní řád neupravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou legislativní činností.

Obecné soudy rozhodují podle platného práva. Ačkoliv v našem případě platná (podústavní) právní úprava tím, že vylučuje otce z rozhodování o potratu, odporuje právu ústavnímu, lze realisticky očekávat, že žaloby, jimiž by otec usiloval o zamezení potratu nebo o přiznání odškodnění za jeho provedení, by nebyly úspěšné. Tím se však otci otevírá prostor pro podání ústavní stížnosti. Neúspěch v soudním řízení byl totiž způsoben tím, že soudy rozhodovaly podle právní normy, která odporuje právu ústavnímu. Řízení o ústavní stížnosti by mělo představovat příhodnou půdu pro posouzení věci z hlediska spravedlnosti a přirozeného práva. Pochopitelně podání ústavní stížnosti život potracenému dítěti nevrátí, může ale přispět ke zlepšení stávající situace. Ačkoliv tedy zdravotnická zařízení potraty zcela automaticky provádějí, aniž by je přístup otce zajímal, má smysl, aby otec vyslovil nesouhlas s plánovaným potratem, obrátil se na příslušné zdravotnické zařízení, a případně i na soud, se žádostí, aby potratu bylo zabráněno, a případně aby požadoval odškodnění.

Nemohl by pak otec požadovat potrat proti vůli matky?
Při důsledném uvažování o těchto problémech nevyhnutelně vyvstává otázka: Má-li mít muž právo vetovat ženino rozhodnutí podstoupit potrat, neměla by s ním žena rovněž povinně konzultovat své rozhodnutí dítě si ponechat? Není nutné, aby se veškerá rozhodnutí, týkající se jak života, tak smrti nenarozeného člověka zakládala na konsenzu obou rodičů? A jak řešit situaci, kdy konsenzu nebude dosaženo? Je-li spor, musí ho rozhodnout soud. A neměl by stát schvalovat i ta rozhodnutí, kde konsenzu rodičů bude dosaženo? Pokud se nám zdá, že tento řetězec úvah vede absurdním směrem, vyplývá z toho jeden možný závěr. Jakékoliv právo člověka, ženy, muže nebo jich obou, rozhodovat o životě nenarozeného dítěte odporuje přirozenému řádu. Žena a muž mají povinnost, a tedy i právo, život svého dítěte chránit. Nemají ale právo rozhodovat o jeho trvání.

Je-li tomu tak, není prosazení práva otců vetovat ženino rozhodnutí podstoupit potrat krokem nesprávným směrem? Domnívám se, že nikoliv. Nešlo by o rozšíření pravomoci člověka zničit počatý lidský život, ale o prosazení práva otce život chránit. Přiznání otcům práva nesouhlasit s potratem by bylo krůčkem k navrácení tohoto práva na jeho správné místo.

Mgr. Tomáš Hromek, advokát