V některých českých médiích se v souvislosti s potratovou politikou v Německu lze dočíst, že „Němky chtějí svobodu potratů.“ „Omezení vychází ještě z nacistické éry“. „Stigma osamění v šedé zóně legislativy.“ Nebo že v této otázce „situace u našich sousedů je alarmující“. Občas to působí až dojmem, jako by nacisté byli bezmála prolife aktivisté, kteří dodnes svým temným vlivem ztěžují životy jinak svobodomyslných Němců.

Realita je trochu složitější a překvapivé souvislosti nám nabídne i stručný pohled do historie. Ten leccos prozradí o příčinách specifického vztahu Němců k tomu, jak se staví k nenarozeným dětem a potratům. A možná díky tomu pochopíme také ono jistě nezáměrné zmatení myslí těch, jejichž úkolem by mělo být poskytovat lidem pravdivé informace.

Ženská práva, bolševická revoluce a eugenika
Mladá Výmarská republika zdědila po Německém císařství přísnou legislativu na ochranu nenarozených dětí. Doba už však byla těhotná změnami: na jedné straně sílilo hnutí za ženská práva, které se ve své radikální mutaci ideologicky sytilo západním marxismem, nově též ruským bolševismem, na straně druhé samotná bolševická revoluce v Rusku, brutální praxe dosavadních teorií. Ta s cílem stvořit „nového člověka“ záměrně bourala dosavadní společenské normy, zejména v oblasti sociální, rodinné a sexuální. Třetím výrazným trendem oné doby byla eugenika, sociálně-filozofická nauka o šlechtění člověka, jež se však citelně projeví v „lékařské“ praxi. V Německu budou všechny tyto prvky silně rezonovat.

Dvacátá léta: cesta k legalizaci
Boj za „dekriminalizaci potratů“ jako součást boje za ženská práva vzaly za své všechny důležité německé levicové strany. V roce 1920 předložili poslanci Nezávislé sociálnědemokratické strany Německa v říšském sněmu návrh na zrušení paragrafů 218, 219 a 220 trestního zákoníku, které poskytovaly ochranu nenarozeným dětem. Ty především tvrdě trestaly osoby, jež za provedení potratu obdržely úplatu a zároveň i kriminalizovaly ženy, které potrat podstoupily.

Téhož roku poslanci sociální demokracie přednesli návrh, aby potraty nebyly trestány, „pokud byly provedeny těhotnou ženou nebo státem uznaným lékařem během prvních tří měsíců těhotenství“. Návrh neuspěl.

Posléze se do boje za legalizaci potratů pustila také Komunistická strana Německa, která však už coby člen Kominterny jednala v intencích bolševického Ruska a svými parlamentními návrhy se hlásila k požadavkům radikálního ženského hnutí a hluboké sexuální revoluce.

Po mnoha peripetiích byla nakonec roku 1926 říšským sněmem schválena novela zákona, podle níž potraty zůstaly nelegální, ale de facto se trestat přestaly.

Potratová internacionála
Tyto události se však neděly ve vzduchoprázdnu. Existovaly osobní vazby napříč zeměmi, pořádaly se mezinárodní konference, vydávaly sborníky. V roce 1928 vzniká Světová liga pro sexuální reformu. Založil ji Magnus Hirschfeld, německý lékař a sexuolog židovského původu, zakladatel prvního sexuologického ústavu na světě a původce mnoha pojmů jako homosexualita, transvestitismus, efebofilie, androfilie atd. Již před válkou byl Hirschfeld členem organizace prosazující dekriminalizaci umělých potratů. Jeho liga sdružovala vědce, aktivisty, teoretiky, psychology a sexuology z celého světa. Jedním z definovaných cílů byla „kontrola porodnosti ve smyslu zodpovědného plození dětí“ a „eugenické působení na potomstvo“.

Prestižní členkou byla ruská politička a diplomatka Alexandra Kollontajová, pod jejíž taktovkou vznikla po bolševické revoluci právní norma, která jako první na světě plně legalizovala potraty. Následkem toho byly statisíce potracených dětí ročně a s výsledky její práce se Rusko potýká dodnes v podobě jedné z nejvyšších potratovostí na světě. Již z doby předválečné tuto ženu pojilo přátelství s marxistickou teoretičkou a aktivistkou Rosou Luxemburgovou, jež rozvíjela myšlenku Bedřicha Engelse o vykořisťování žen prostřednictvím patriarchálního uspořádání rodiny.

Členkou ligy byla rovněž Američanka Margaret Sangerová, zakladatelka Planned Parenthood, jedné z nejmocnějších propotratových organizací působící po celém světě, a mimo jiné autorka slov, že kontrola porodnosti znamená „uvolnění a kultivaci lepších rasových prvků v naší společnosti a postupné potlačení, odstranění a nakonec vyhubení vadných jedinců“.

Třicátá a čtyřicátá léta: šlechtění nadčlověka
Eugenické myšlenky byly tehdy široce rozšířené, byly běžné a přijímané, zcela odpovídaly „duchu doby“ a bylo jedno zda nalevo, nebo napravo. Právě této linie se svérázným způsobem chopili nacisté. Strategii měli podobnou jako v Sovětském svazu – destrukcí tradičních hodnot stvořit nového člověka. Jejich definice člověka však byla odlišná a částečně odlišné tedy byly i jejich metody. Na jednu stranu nacisté zpřísnili potratové zákony, ovšem pouze pro ženy „dobré krve“ – čistokrevné, zdravé Němky, z jejichž genofondu bude vyšlechtěn nadčlověk: znovu zavedli paragraf, podle něhož bylo trestné propagovat potraty a veřejně je nabízet. Je to onen inkriminovaný paragraf, který v současnosti tak rádi omílají propagátoři potratů.

Životy nehodné žití
Současně však začali nacisté postupně do německé společnosti zavádět myšlenku „životů nehodných žití“. Tím se mysleli lidé s vrozenou fyzickou či duševní vadou, postižení, posléze Židé atd. Těch je třeba se zbavit potratem, sterilizací či eutanazií (známá jako „akce T4“).

Ocitujme zde slova Leo Alexandera, lékařského poradce při poválečných norimberských procesech s nacistickými zločinci: „Ať už tyto zločiny doznaly jakýchkoliv rozměrů, bylo všem, kteří je vyšetřovali, jasné, že vždy začínaly v malém měřítku. [...] Vše začínalo osvojením si postoje [...], že existuje život nehodný života. Tento postoj se zpočátku týkal pouze těžce a chronicky nemocných. Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnováni do téže kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky nežádoucí, rasově nežádoucí a nakonec všechny Neněmce...“

Po obsazení Polska Němci v roce 1943 potraty v zemi legalizovali v případě znásilnění. Dokonce pořádali „osvětové“ kampaně mezi polskými ženami. Cílem byla postupná eliminace místního obyvatelstva.

Zajímavý je i přístup k nenarozeným či čerstvě narozeným dětem žen nasazených z východních zemí do Německa na nucené práce. Pro tyto těhotné ženy byl v roce 1943 zřízen speciální koncentrační tábor Waltrop-Holthausen. Protože takto počaté nemanželské děti bývaly často logicky polovičními Němci, je otázkou, zda tábor byl zaměřen na jejich záchranu a následnou germanizaci, či spíše na jejich eliminaci vzhledem k vysoké úmrtnosti v táboře koncem války. V Protektorátu Čechy a Morava zůstaly potraty zakázány a německé úřady „soutěžily“ ve zlepšování státní péče o německou matku a německé dítě s úřady protektorátními zaměřenými na ženy české a jejich děti.

SRN a NDR
Po válce a po rozdělení Německa na západní a východní část se legislativa začala odlišovat. Pro západ byl v této otázce důležitý takzvaný Grundgesetz [ústava], který 23. května 1949 vyhlásil kancléř Konrad Adenauer. Články 1 a 3 zákona jsou pro debatu o potratech obzvláště důležité. Uvádí se v nich, že „lidská důstojnost je nedotknutelná“, a současně zaručují rovnost všech lidí před zákonem. Judikatura v západním Německu se řídila těmito dvěma články a výklad byl až do počátku sedmdesátých let jednoznačný: ústava zabezpečuje ochranu „každého lidského života v každé fázi jeho vývoje i před protiprávním jednáním matky“. Z toho důvodu byly potraty v západním Německu až do roku 1973 zcela zakázány.

Ve východním Německu byly potraty legální v případě zdravotních indikací a později ve výjimečných případech i z důvodů sociálních.

Pro Familia – pokrytectví v praxi
Nicméně už v roce 1952 vznikla v západoněmeckém Kasselu Německá společnost pro manželství a rodinu, dnes známá jako Pro Familia. Cílem bylo vytvořit neziskovou, nevládní a nenáboženskou organizaci pro otázky sexuality a plánování rodiny. U jejího zakládání stály dvě postavy: nám již známá Margaret Sangerová a bývalý rasový hygienik z doby třetí říše Hans Harmsen, jenž se stal předsedou Pro Familia.

Harmsen mimo jiné v roce 1931 na protestantské konferenci o eugenice pronesl: „Dáváme státu právo ničit lidský život – zločincům a ve válce. Proč mu upíráme právo ničit obtížné existence?“ Podílel se mimo jiné na zákoně o prevenci dědičně nemocných potomků, který měl posléze praktické dopady v podobě desítek tisíc zavražděných lidí v rámci programu T4.

Pro Familia je též zakládajícím členem International Planned Parenthood Federation. Dodnes po celém Německu provozuje stovky poradenských míst, potratových klinik, má tisíce členů a zaměstnanců. V roce 1984 musel Harmsen kvůli svým publikacím vydanými před rokem 1945 z vedoucího postu odstoupit.

Sexuální revoluce šedesátých let
Společenské změny šedesátých let měly v obou německých zemích pozoruhodně podobný efekt. V NDR zákon o ukončení těhotenství z roku 1972 legalizoval potrat, pokud byl proveden lékařem během prvních dvanácti týdnů po předchozím poradenství a při splnění dalších zákonných podmínek.

V SRN se společenská atmosféra začala výrazně měnit zejména po revolučním roce 1968. Příkladem této proměny je článek s názvem „Wir haben abgetrieben!“ [Byly jsme na potratu] z roku 1971, tedy z doby, kdy byly potraty v zemi ještě nelegální. Vyšel v časopise Stern a sepsala jej feministka Alice Schwarzerová. Podepsaly jej stovky známých osobností, včetně například herečky Romy Schneider. V roce 1974 spolkový sněm legalizoval umělý potrat na požádání v prvních třech měsících těhotenství. Následujícího roku ústavní soud vyhlásil, že legalizace je v rozporu s ústavou. Nakonec zůstal potrat jako takový protiprávní, zákonodárci ale upustili od jeho potrestání. Historie se tak opakuje. Vznikla státem zřízená konzultační centra, která dostala za úkol vydávat osvědčení o svolení k zákroku. Neměla však pravomoci o nich rozhodovat.

Německo – země potratářských mediálních hvězd
Začátkem devadesátých let po znovusjednocení Německa debata o potratech znovu ožila. Spolkový sněm opět schválil zákonnou úpravu umožňující umělý potrat na požádání. Úprava se dostala zpět před ústavní soud, mimo jiné zásluhou konzervativního kancléře Helmuta Kohla. Ústavní soud potvrdil své rozhodnutí ze sedmdesátých let: potrat na požádání je sice v rozporu s ústavou, ale přijímá se fakt, že v průběhu prvních třech měsíců těhotenství nebude trestaný, jestliže žena získá potvrzení z konzultačního centra.

Novelou z roku 1995 pak byla z trestního zákoníku odstraněna tzv. fetální indikace: potrat byl umožněn až do narození dítěte, pokud je při prenatálním vyšetření zjištěna vývojová vada. Potrat je pak na základě lékařské indikace přípustný, pokud by tělesné nebo duševní zdraví těhotné ženy s ohledem na její současné a budoucí životní podmínky bylo postiženým dítětem nepřiměřeně ovlivněno.

Stále však platil starý „nacistický“ zákon o zákazu propagace potratů. Navzdory němu bylo Německo zemí, kde se lékaři vykonávající potraty stali oblíbenými mediálními hvězdami. Za všechny zmiňme mnichovského lékaře Friedricha Stapfa. Ten na stránkách deníku Die Welt prohlašuje, že ač v důchodu, zvládne čtrnáct potratů denně a za svůj život podle svých statistik uskutečnil na sto tisíc potratů. V červnu 2022 Bundestag zrušil zákaz propagace potratů v trestním zákoníku. V zemi, kde jsou potraty formálně nelegální, se podle oficiálních čísel ročně provede téměř sto tisíc umělých potratů.