Ve Francii bylo provádění umělých potratů povoleno v roce 1975 tzv. „závojovým zákonem“. Francouzům zřejmě „sluší“ eufemismy skoro až dvorské. A ve svém úsilí vydláždit cestu žen a dívek k symbolu osvobození – potratům – pokračují francouzské elity i dnes s revolučním nadšením.

Úrodná půda pro potraty
Francouzský existencialismus přišel na scénu s osobnostmi jako Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir. A jejím prostřednictvím také feminismus. Základ? Rozchod s Bohem, emancipace ženy, nevázané milostné vztahy. A nezávislost žen na mužích, kterou Simone de Beauvoir deklarovala ve své knize „Le deuxième sexe“ (Druhé pohlaví, 1949). Se svým životním partnerem, filosofem a dramatikem Jean-Paul Sartrem, žila ve volném, otevřeném svazku a nijak se netajila svým levicovým pohledem na svět a obdivem k marxismu a socialismu.

Manifest 343
Manifest 343, petice, kterou sepsala právě Simone de Beauvoir, vyšla 5. dubna 1971 ve francouzském deníku Le Nouvel Observateur a jejím cílem bylo uznání práva na potrat. Společenskou legitimitu tomuto úsilí daly slavné filmové herečky jako např. Catherine Deneuve a Jeanne Moreau či dramatička a režisérka Ariane Mnouchkine. Ve Francii bylo usmrcení nenarozeného dítěte potratem zakázáno zákonem v roce 1920. Tedy ve stejný rok, kdy v sovětském Rusku byly jako v první zemi moderní doby potraty legalizovány.

V roce 1968 během tzv. sexuální revoluce se právě francouzské feministky začaly zasazovat o legalizaci umělých potratů. Částečně uspěly v roce 1974 a po vytrvalém úsilí otočily definitivně kolo dějin a slavily vítězství nad středověkou morálkou v roce 1980, kdy byly dveře k potratům prakticky bez podmínek otevřeny dokořán.

Simone de Beauvoir uspěla. Tato „matka feminismu“ však sklidila i jiné ovoce své aktivity. V roce 1956 se její knihy „Druhé pohlaví“ a „Mandaríni“ dostaly na index zakázaných knih katolické církve. S tím si ale Simone očividně těžkou hlavu nedělala a lze předpokládat, že jí tato „reklama“ spíše potěšila. Ostatně s církví se rozešla už dávno. A navíc přišla ocenění, která byla důležitější. V roce 1954 získala ve Francii prestižní Goncourtovu cenu, v Izraeli obdržela v roce 1975 Cenu Jeruzaléma a v roce 1978 Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu. Pokrokové názory je třeba důrazně společensky podpořit!

Simone de Beauvoir byla pokroková nejen v oblasti potratů. V roce 1977 spolu s Jean-Paul Sartrem a dalšími osobnosti usilovala o zrušení věkových limitů pro pohlavní styk, tzn. za dekriminalizaci dobrovolných sexuální vztahů mezi dospělými a nezletilými dětmi mladšími patnácti let. Zcela jistě další krůček k osvobození jedince v duchu její teorie.

Další významný zlom francouzské propotratové legislativy Francie také jako první země na světě legalizovala v roce 1988 používání potratové tablety RU-486 jako abortiva, a to až do 7. týdne těhotenství. Na scénu se tak oklikou paradoxně vrátily „domácí potraty“.

Přelom milénia nezůstal nepovšimnut a feministické skupiny ve svém boji za umělé potraty – symbol osvobození žen – opět slavily. V roce 2001 se posunul limit z 10. týdne těhotenství na 12. týden, do kdy bylo možné nenarozené dítě usmrtit. Navíc nezletilé dívky nepotřebují souhlas rodičů s podstoupením potratu a provádění potratů se lékařům umožnilo provádět i v ordinacích, tedy mimo nemocnice.

Francie se halí do závoje stále víc
Zatímco během posledních třiceti let byly umělé potraty na žádost vnímány ve Francii formálně jako privátní věc ženy, od roku 2013 jsou těla žen a jejich plodnost – zdá se – věcí veřejnou. Nejen potraty, ale i antikoncepce jsou od té doby hrazeny z veřejného zdravotního pojištění: „Umělé potraty na žádost jsou zatím zdarma jen pro nezletilé ženy, ostatním se proplácí sedmdesát až osmdesát procent ceny. Zákrok stojí 200 až 450 eur podle toho, zda se provádí v nemocnici nebo v ordinaci a zda chirurgicky nebo léky.“ (Hospodářské noviny, 8. 3. 2013) Nejen to, dívky od 15 do 18 let mají antikoncepci zdarma, což podle deníku Libération zvyšuje roční náklady státního zdravotního systému o 13,5 milionu EUR.

Sladká Francie, země galského kohouta v roce 2022
Novinky v letošním roce přinesly prodloužení lhůty pro potrat na žádost z 12. na 14. týden těhotenství, rozšíření možnosti vykonávat chirurgické potraty v nemocnicích i pro porodní asistentky a vytvoření adresáře odborníků provádějících potraty. Podle service-public.fr byla tato potratová legislativa zveřejněna v Úředním věstníku 3. března 2022. Po zveřejnění prováděcí vyhlášky budou moci porodní asistentky provádět chirurgické potraty do konce 10. týdne těhotenství. Dosud to bylo do 5. týdne v městských ambulancích a do 7. týdne v nemocnicích.

Nově byla zrušena dvoudenní lhůta „na rozmyšlenou“ před písemným potvrzením záměru podstoupit potrat. Psycho-sociální poradenství je nyní povinné pouze pro nezletilé dívky. Regionální zdravotnické agentury mají za úkol připravit seznam „potratových odborníků“, který bude volně přístupný. Lékárník, který uplatní výhradu svědomí a odmítne např. poskytnout zákaznici postkoitální „antikoncepci“, porušuje profesní povinnost.

Údajným důvodem pro přijetí této legislativy byla podle Delegace pro práva žen Národního shromáždění skutečnost, že dva tisíce Francouzek ročně vycestovalo za potratem do zahraničí, protože překročilo francouzskou zákonnou lhůtu. Zákon před letošními prezidentskými volbami podpořila strana prezidenta Macrona La République En Marche! (Vpřed republiko / Republika v pohybu). On sám vyjádřil v červenci 2021 v rozhovoru svůj nesouhlas s prodloužením lhůty po potraty. Ještě na podzim po návratu z Říma z návštěvy papeže Františka tvrdil, že není třeba, aby nový potratový zákon prošel. Uvedl nicméně, že „respektuje svobodu poslanců“. Za své výroky si vysloužil kritiku aktivistů za práva žen.

Pokles podpory obyvatelstva pro tzv. právo na potrat?
Podle průzkumu britské agentury Ipsos MORI, který byl proveden ve 25 zemích, poklesla ve Francii podpora potratů o šest procent. Největší pokles podpory potratů v EU zaznamenal průzkum v Německu o devět procent, v Turecku např. o patnáct procent a v Jihoafrické republice o deset procent. Podrobnou zprávu přinesl portál Vatican News v srpnu 2020.

Celá Francie ale nejede po kolejích do liberálního ráje Podobně jako u nás funguje Hnutí Pro život ČR, ve Francii pracuje organizace Alliance VITA. Ta poslední propotratový zákon z letošního února ve svém prohlášení zásadně kritizuje: „Tento zákon ignoruje drama mnoha těhotných žen, konfrontovaných s nečekaným těhotenstvím, které se neochotně a pod tlakem, z nedostatku alternativy, uchylují k potratu.“ Organizace je podle studie DRESS 2020 přesvědčena, že umělé potraty podstupují především ženy s nejnižšími příjmy, které by místo halasného práva na potrat uvítaly spíše sociální pomoc v obtížné situaci.

Caroline Roux z Alliance VITA k zákonu uvádí: „Je iluzí věřit, že všechny ženy podstupují potrat svobodně a ze skutečně svobodného rozhodnutí. Naléhavostí je chránit těhotné ženy před násilím a tlakem – zejména partnerů, ale také finančním a společenským. Je více než kdy jindy nutné, aby bylo provedeno skutečné posouzení příčin, podmínek a následků potratu. Během prezidentské kampaně žádáme o zavedení skutečné politiky prevence potratů, která zahrnuje zejména přístup k vyváženějším informacím o konkrétní pomoci a právech těhotných žen.“

Zakokrhá ještě někdy galský kohout na pomoc nenarozeným dětem?
Je jisté, že v nadcházejících prezidentských volbách může být ve hře i karta potratů. Dá se to předpokládat např. u Národní strany Marine Le Penové. Pravděpodobně to však nebude téma nejsilnější. I od některých praktikujících francouzských katolíků můžete uslyšet, že žena má právo rozhodnout „o svém těle“ (těle, nikoli novém životě). Zkrátka podpora potratů ve Francii možná podle zprávy Vatican News ze srpna 2020 mírně klesla, ale stále to není společensky dominantní postoj. A politici si umějí dobře spočítat, co se jim vyplatí.

Otázkou je, jak se ve Francii bude pohlížet na umělé potraty u velké muslimské komunity. Možná někteří uvítají, že se tímto způsobem původní francouzské obyvatelstvo samo vyhubí, ale možná, že z obav z mravní devastace vlastní komunity potratovou kulturu a související legislativu odmítnou. To však je otázka budoucnosti.

Zatím by Simone de Beauvoir jistě měla radost, jakých rozměrů dosáhla kulturní revoluce.