Čtyři sta milionů je hodně velké číslo, viďte? A teď si představte, že jde o čtyři sta milionů lidských bytostí. Přesně tolik se jich nenarodilo v Číně od roku 1980 kvůli tzv. politice jednoho dítěte. A další desítky milionů byly potraceny, často pod nátlakem. A to všechno zbytečně – čínská vláda nakonec před pěti lety zavedla politiku dvou dětí, letos tří dětí, a chystá kampaně na podporu porodnosti. Ukázalo se, že hrát si na Boha a plánovat lidem i to, kolik mohou mít dětí, je nejen morálně ohavné, ale i nebezpečné. Čína se potýká se stárnoucí populací a 30 milionům čínských mužů chybí partnerky. Snad si pro ně nepřijdou na čele armád do Evropy.

Jak to všechno začalo? V roce 1979 měla Čína 960 milionů obyvatel a blížila se tak k magické miliardě. Když se komunisté v roce 1949 zmocnili vlády, bylo to přitom jen 540 milionů. Za sebou měla říše středu katastrofální hladomory kvůli Maovým experimentům, jako byl Velký skok nebo Kulturní revoluce. Noví vládci země se chystali zahájit ekonomické reformy a otevřít se světu. Ale obávali se jednoho – přelidnění.

Inspirace ze Západu
Jak se ale stalo to, že se dětí začali bát ve společnosti, která si nade vše cení rodinných vazeb? Společnosti, pro kterou jsou rodina a děti v konfuciánské tradici vším? Tenhle nápad totiž nepřišel z Číny. Když se v roce 1980 radily čínské stranické špičky na konferenci v Čcheng-tu, jeden z účastníků, Song-Jian, jinak také konstruktér čínských jaderných ponorek, se právě vrátil z cesty po Evropě. A tam si přečetl dvě tehdy módní knihy: „Meze růstu“ a „Plán přežití“. „Meze růstu“ jsou legendární kniha Římského klubu z roku 1972, podle které bychom už měli být všichni mrtví, protože už dávno měla rapidně rostoucí populace vyčerpat všechny zdroje. „Plán přežití“ vyšel také v roce 1972 a nabízel řešení populační a ekologické krize – snížení populace a život v malých decentralizovaných zemědělských komunitách. Obě knihy byly ovlivněny jednou starší (z roku 1969) s příznačným názvem „Populační bomba“. Jejím autorem byl americký biolog Paul R. Ehrlich, podle kterého je „boj o nakrmení lidstva u konce. V sedmdesátých letech miliony lidí zemřou hlady, a to navzdory jakýmkoli krizovým programům, které budou zahájeny. V současné době již nic nezabrání výraznému nárůstu světové úmrtnosti.“ Všechny knihy se vyznačovaly technicistním myšlením, typickým pro milovníky grafů a tabulek. Pokud populace stoupá, bude stoupat i nadále. Pokud výroba potravin stagnuje, bude stagnovat i nadále... Logicky tedy přelidnění povede k hladomoru.

Praotcem myšlenky, že příčinou bídy a naší ponuré budoucnosti jsou děti, byl britský ekonom a anglikánský pastor Thomas Malthus (1766-1834). Ten v „Eseji o principu populace“ přišel s myšlenkou „přelidnění“ a kontrolou populace jako cestu k prevenci hladomorů. Do té doby vědci nevěřili, že lidstvo je dílem slepé náhody, ale vycházeli z toho, že Stvořitel je moudrý a Země má tak potenciál uživit všechny lidi až do okamžiku konce světa, vzkříšení a proměnění celého Vesmíru.

Dějiny tyto jezdce apokalypsy usvědčily z omylu, ale čínské politbyro v roce 1980 to ještě netušilo. Stálo před úkolem zmodernizovat zemi po strašných letech Maovy hrůzovlády. A technokraticky myslící straničtí předáci, ovlivnění tehdy módním západním myšlením, spočítali, že Čína je schopna uživit jen 700 milionů obyvatel. A že pokud by Číňanky rodily i nadále tři děti, měla by Čína v roce 2080 čtyři miliardy obyvatel. Znělo to strašně a politbyro začalo pro záchranu Číny jednat. Prostředkem se měla stát právě „Politika plánování rodičovství“, neoficiálně známá jako „politika jednoho dítěte“.

Strana jde do akce
Politika jednoho dítěte byla vyhlášena 18. září 1980. Za narození druhého dítěte se platily tučné pokuty. Státní zaměstnanci přicházeli o místo. Pokud jste nezaplatili pokutu, dítě nedostalo rodné číslo a vlastně legálně neexistovalo – nemělo přístup ke zdravotní péči, ani ke vzdělání. Kolik je těchto tzv. „černých dětí“, se asi nikdy nedozvíme. A především na venkově docházelo rutinně i k násilným potratům. Bývalý stranický funkcionář popsal praxi na venkově pro americké rádio NPR: „Když jsme se dozvěděli, že nějaká žena podruhé otěhotněla, šli jsme k nim domů a říkali jsme, že to neměla dělat. Že dostane velkou pokutu. A aby věděla, že to myslíme vážně, rovnou jsme vzali něco cenného – třeba televizor, prase, nebo u chudších zásoby obilí. Ale pokud se dobrovolně rozhodla jít na potrat, všechno jsme vrátili.“

V 80. létech, když ještě nebyla přístupná prenatální diagnostika, se narozené dívky dávaly k adopci (tehdy masově narostl počet čínských dívek adoptovaných v USA), odhazovaly a dokonce i vraždily. Tisíciletou preferenci čínských rodin pro chlapce zkrátka nevymažete, zvláště v rolnických rodinách. V 90. létech už existovaly levné ultrazvuky, se kterými chodili zdravotníci od vesnice k vesnici, a za deset dvacet dolarů zjišťovaly pohlaví dítěte. Nenarozené holčičky pak směřovaly na potrat. To nebyl případ jen Číny. Podle ekonoma a nositele Nobelovy ceny Amarjita Sena tak došlo v celé Asii ke zhruba 100 milionům potratů dívek.

Drastická byla i kampaň na používání antikoncepce a také masové sterilizace. Koncem 80. let mělo osmdesát procent čínských žen povinně implantováno nitroděložní tělísko, obvykle čtyři měsíce po narození prvního dítěte. To dělá neuvěřitelných 324 milionů žen. Dalších 108 milionů bylo sterilizováno. Oficiálně dobrovolně. Ženy byly motivovány drobným finančním obnosem a tím, že sterilizovaná žena byla oslavována v kolektivu jako vzor hodný následování. Ve skutečnosti ale stranické orgány často přistupovaly k hrubému nátlaku, protože měly ze shora nadekretovaný počet sterilizací, které musely splnit.

A kolik že byla ona pokuta? To se značně lišilo, ale třeba slavný režisér Čang I-mou dostal ještě v roce 2013 za tři děti pokutu v neuvěřitelné výši skoro třiceti milionů korun! Pokuta totiž závisí na příjmech... Celkem podle propočtu časopisu Economist vybrala Čína na pokutách tohoto druhu astronomických 315 miliard dolarů.

Všechno má výjimky
To by ale nesměla být komunistická Čína, aby neexistovala všudypřítomná korupce a výjimky. Ty se týkaly třeba válečných invalidů, kteří mohli mít druhé dítě. Nebo příslušníků národnostních menšin. Nebo pokud bylo první dítě postižené. Lidé napsali další dítě často na neplodnou příbuznou. Ti vlivní prostě úřady uplatili. A protože dvojčata byla tolerována, řada žen se snažila uměle otěhotnět s dvojčaty. Jako vždy nejvíce na vše doplatili ti bez peněz a konexí.

Bylo to přitom zbytečné. Už v 70. létech klesla porodnost z 5,8 dítěte na 2,7. Stačilo jen počkat a dostala by se někam na hranici dvou dětí na ženu. Stoupající životní úroveň vede všude na světě ke klesající porodnosti. Číňané se ale rozhodli pro „velký skok“. Výsledky byly ale katastrofální.

Pro Čínu to má zásadní následky. Společnost stárne a najednou zjišťuje, že se o staré lidi nebude mít kdo postarat. V Číně prakticky neexistuje sociální zabezpečení, takže vaše jediné dítě je často vaše jediná šance na to, že se o vás někdo postará. Pokud nemáte dítě, město vám odmítá pronajmout místo na hrob, domov důchodců vás odmítne přijmout – obojí se stejným zdůvodněním: „Kdo bude platit náklady, až nebudete moct, když nemáte dítě?“ Díky politice jednoho dítěte také vyrostla celá generace princů a princezen – sebestředných jedináčků, které jejich rodiče hlídají jako oko v hlavě, protože jsou to jediné, co mají. Čína má navíc díky selektivním potratům dívek o 30 milionů více mužů. Co s nimi? To je 30 milionů frustrovaných mužů bez šance najít si nevěstu...

Otočka o 180 stupňů
Tohle všechno nakonec došlo i čínskému vedení. Peking nejprve v roce 2016 povolil druhé dítě, letos třetí. V čínském komunistickém žargonu se slovní spojení „plánování rodičovství“ nahradilo kostrbatým termínem „koordinace rodinné politiky s dalšími ekonomickými a sociálními politikami“. Čína zakázala testy, které umožňují rodičům znát v počátečních stadiích těhotenství pohlaví dítěte. A zdravotnické úřady ženy varovaly, že využívání potratů k ukončení nechtěného těhotenství má škodlivé dopady na zdraví matky a může způsobit neplodnost. A v naprostém popření předchozích čtyřiceti let chystají Číňané kampaň na podporu porodnosti. To jsou paradoxy... Jenže to nestačilo. V roce 2020 se narodilo jen 12 milionů dětí oproti čtrnácti a půl milionům jen o rok dříve. A příští rok se očekává jen 10 milionů narozených dětí. Kdo ví, možná už je pozdě... Mladí Číňané si zvykli na jedno dítě.

Mohli bychom si se zadostiučiněním říct, že došlo na naše slova. Že nutit ženy k tomu, kolik mají mít dětí, je špatné. Nucené potraty a sterilizace ještě horší. Že se společnost nedá řídit jak excelová tabulka. Koneckonců to nyní přiznávají i západní média, která kdysi politiku jednoho dítěte vychvalovala. Kdyby za tím nebylo tolik lidského utrpení. Utrpení, které přijde vždycky, když se někdo rozhodne hrát na Boha.