Skupina senátorů v čele s Václavem Láskou se rozhodla legalizovat potratovou turistiku. Navrhují to v novele zákona o umělém přerušení těhotenství. Celkem se netají tím, že má jít o pomoc „utiskovaným“ polským ženám.

Když se řekne Polsko, obvykle to stačí v určitých kruzích k hysterii. Když se k tomu dodá ještě „potraty“, je hysterie téměř zajištěná. Viděli jsme to loni v říjnu, kdy polský ústavní soud rozhodl, že ani vážné postižení plodu není legálním důvodem pro potrat. Polsko tím potvrdilo svou pověst beznadějně zaostalé zpátečnické země. Jde přitom do značné míry o záchranu dětí s postižením – tedy těch samých (nejčastěji s Downovým syndromem), které se ve vyspělých zemích snažíme integrovat, destigmatizovat, zapojit do společnosti. Pokud tedy mají to štěstí, že se narodí, že...

Pohrdání demokratickými procesy sousedů
Tyto detaily v případě Polska zapadly, protože jde přece o potraty a to je „základní lidské právo“ – eufemisticky se označuje jako právo „reprodukční“, ačkoliv v něm nejde o reprodukci, ale o destrukci. Čeští senátoři tedy chtějí podpořit nárok polských žen toto „právo“ vykonávat.

Přijetím návrhu by tak Česká republika jednostranně zasáhla do právní i společenské situace nejen v Polské republice, ale také ve Spolkové republice Německo a v Rakousku. V Německu je přístup k zákroku podmíněn povinným poradenstvím a třídenní lhůtou pro zvážení situace. Rakousko pak vykazuje oblasti se značným odporem k umělým potratům v důsledku častého uplatnění výhrady svědomí zdravotnickým personálem.

Pokud obyvatelé nějakého státu nejsou s něčím dlouhodobě spokojeni, mají to zohlednit ve volbách a legitimně zvolená vláda a parlament může následně upravit příslušné zákony. A pokud se kulturní hodnoty jednotlivce rozcházejí s hodnotami většiny, nezbývá danému člověku, než že se buď přizpůsobí, anebo odstěhuje do země, kde se bude cítit lépe.

Naši senátoři ale mají zřejmě pocit, že v Polsku buď demokracie nefunguje nebo polští většinoví voliči nemají ty správné hodnoty a je tak potřeba k Polsku přistupovat jako k zaostalé gubernii a zabíjet polské nenarozené děti v českých klinikách.

Předkladatelé mluví o pomoci, ale nabízejí jen potrat
Česká společnost je k umělým potratům chápavá za předpokladu, že se jedná o zoufalý krok v bezvýchodné situaci. I český stát chápe umělý potrat jako nežádoucí sociální jev a nabízí těhotným ženám sociální pomoc, aby situaci ustály a usmrcení nenarozeného dítěte bylo až poslední volbou.

Pokud by předkladatelé skutečně mysleli na situaci těhotných v jiných zemích, nabídli by jim obdobnou sociální pomoc, kterou mají ženy v České republice – sociální bydlení, podporu v těhotenství, finanční pomoc v hmotné nouzi, příplatky na péči o postižené osoby atp. Jenže to by bylo moc komplikované. A drahé. Potrat je jednodušší. Prezentovat potrat jako pomoc polským ženám je cynickým výsměchem jejich obavám i reálným obtížím.

Pokud je tedy potrat to jediné, co jsme ochotni ženám v nouzi nabídnout, měli by se samozvaní bojovníci za práva žen zamyslet, jestli někde neudělali chybu. Pokud samozřejmě nejde jen a pouze o potřebu signalizovat svou „evropskost“ tím, že si kopnu do Polska a svou oddanost právům žen projevím tím, že jim nabídnu potrat...

Nerozvolňovat stávající praxi
Prvotní upozornění senátora Lásky, že je právní situace nejasná, je ale pravdivá. Ministerstvo zdravotnictví zveřejnilo na svých stránkách, že podle jeho názoru dané ustanovení potratového zákona z roku 1986 omezujícího potraty cizinkám neplatí kvůli evropské legislativě. Tento krok již svedl některá pracoviště k tomu, že umělé potraty cizinkám nabízejí. Ministerstvo zdravotnictví ale cudně zamlčelo, že názor ministerských úředníků je jen názorem, konečné slovo při výkladu zákona mají soudy a lékaři tak riskují odnětí svobody až pět let.

Z toho důvodu připravila senátorka Jitka Chalánková pozměňovací návrh, který by v podstatě zachoval současnou praxi a ponechal možnost podstoupit umělý potrat těm ženám, které mají v České republice pobyt. Podle MUDr. Chalánkové by přijetí tohoto pozměňovacího návrhu bylo mnohem lepší než prosté zamítnutí zákona na legalizaci potratové turistiky Václava Lásky, protože by odstranil zmatek způsobený Ministerstvem zdravotnictví.

Jak je polská otázka naléhavá?
Kolik žen by vlastně nabídku potratové turistiky přijalo? Média nás zásobují obrovskými čísly Polek, které podstupují ilegální potraty nebo za umělým potratem vycestují do zahraničí. Třeba týdeník Respekt udává číslo sto až dvě stě tisíc, a to se ještě drží celkem při zemi. Jak k tomu číslu Respekt přišel? Opírá se o odhad ze studie z roku 2000 a abstraktní výpočty různých feministických skupin, které to počítají „na základě komparace s jinými zeměmi na světě, kde jsou potraty legální“. V levicových pramenech dnes najdeme čísla 100-200 tisíc, 80-200 tisíc nebo „cca 100 tisíc ročně“, což jasně ukazuje, že jde o údaje vycucané z prstu. Přitom existuje jeden docela relevantní údaj. Jde o počet umělých potratů v roce 1992, tedy v posledním roce, kdy platil poměrně liberální komunistický zákon. Tehdy ve čtyřiceti miliónovém Polsku bylo vykonáno nějakých dvanáct tisíc potratů. V roce 1997, kdy postkomunisté na rok liberalizovali zákon, bylo umělých potratů 3500 z tzv. osobních a sociálních důvodů. Že by se za několik let ten počet zvýšil skoro třicetkrát? To si těžko... Skutečné odhady by musely vycházet z počtu úmrtí po nelegálním potratu, počtu spontánních potratů a popř. počtů gynekologických obtíží. Za třicet let polské legislativy však nebyl zaznamenán jediný případ úmrtí ženy po nelegálním potratu. Počet spontánních potratů v Polsku je v přepočtu na počet obyvatel dokonce o něco nižší než u nás.

Volební hra na úkor životů nenarozených dětí a polských žen
Podobný zákon plánovali předložit také pirátští poslanci, nakonec od záměru ustoupili: do voleb by se to nejspíš nestihlo, ale také proto, že zákon by obtížně hledal podporu. „Dospěli jsme k závěru, že v současném složení Sněmovny by neměl šanci projít,“ řekl pirátský poslanec František Kopřiva. „Sněmovna je totiž poměrně dost konzervativní.“

Nejspíš jde o účelové vytváření údajného problému, na který pak můžou pachatelé dobra, jako je senátor Láska a spol., reagovat a ujistit tak okolí o své pravověrnosti postmoderního pojetí lidských práv, kam patří i právo na zabití vlastního dítěte.

Mgr. Matyáš Zrno