EN
 


Jak to začalo a probíhalo IV.: Změna potratového zákona v roce 1986

16/02/2021, HPŽ ČR historie

Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce při objektivní dokumentaci dějin boje pro a proti umělým potratům v Československu. Pojďme se s její pomocí ponořit ve čtvrtém díle tohoto seriálu do období, kdy se po třiceti letech od povolení potratů rozhodlo vedení komunistického Československa interrupční zákon v roce 1986 změnit.

Koncem 70. let došlo ke dvěma událostem, které zásadně ovlivnily pohled odborné veřejnosti na potraty. První byl vynález tzv. „miniinterrupce“ a druhou psychologická studie o „nechtěných dětech“.

Miniinterrupce – není čas čekat!
„Metoda ‚regulace menstruace‘ či ‚miniinterrupce‘ znamená odstranění obsahu dělohy formou vakuového odsátí v rané fázi těhotenství (cca do 6 týdnů trvání těhotenství u prvorodiček a do 7–8 týdnů u žen, které již byly dříve těhotné), kdy je potřebná dilatace děložního hrdla minimální. Negativní zdravotní následky intervence jsou proto minimalizovány; zákrok je možné provést bez anestetik a bez hospitalizace... Proces schvalování ovšem mohl trvat i několik týdnů, což znemožnilo jejich včasné vykonání (po vynechání menstruace měla žena celkem jen asi 2 až 3 týdny na rozhodnutí, podání žádosti o interrupci, podstoupení schvalovacího procesu a samotné provedení miniinterrupce). Řada českých gynekologů, kteří měli zájem o provádění této méně obtížné a méně nebezpečné metody, proto spojila své síly a požadovala změnu zákona tak, aby miniinterrupce vůbec umožnil.“

 

#blok4life, poznámkový sešit okořeněný ostrovtipem G. K. Chestertona

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Za pozornost v citaci stojí mj. i termín „regulace menstruace“, který se část tehdejších propagátorů potratů snažila zavést. Tento eufemismus byl populární na Západě a znamenal, že lékař nezjišťoval, zda je žena těhotná, ale pouze „vyčistil“ dělohu. Regulace menstruace se tak nemusely vykazovat ve statistikách potratů v západních zemích a vedle potratů na soukromých klinikách jsou další příčinou falešného dojmu nízké potratovosti oproti zemím bývalého východního bloku.

Zásadní objev „nechtěných dětí“
Dalším výrazným impulzem k debatě o liberalizaci potratového zákona byla studie o „nechtěných dětech“ pod vedením profesora Matějčka. Výzkumníci studovali „skupinu dětí, které se narodily matkám, jimž byl potrat dvakrát zamítnut – poprvé okresní interrupční komisí a podruhé, pokud se matka odvolala k regionální interrupční komisi.

„Sociální pracovnice, které se na studii podílely, nejprve navštívily dané ženy, aby zjistily, kolik dětí se ve skutečnosti z nechtěných těhotenství narodilo. Byl zjištěn poměrně vysoký počet spontánních potratů, které tato těhotenství ukončily (můžeme zpochybnit skutečnou spontánnost těchto potratů), a některá těhotenství zmizela bez jakéhokoliv oficiálního záznamu. 220 dětí, které se narodily, bylo opakovaně v průběhu života sledováno. Kontrolní skupinu tvořily ženy, které jednoznačně své děti chtěly. Vybrané srovnávané dvojice měly stejné pohlaví, pořadí, ve kterém se narodily, sociální status apod. Studie byla anonymní, takže ani badatelé nevěděli, se kterou skupinou pracují.“

„Bylo zjištěno, že nechtěná těhotenství provází daleko více komplikací, i když měly obě skupiny dětí při narození stejný zdravotní stav. Další sledování bylo provedeno ve věku 9 let. Test prokázal, že inteligence je u obou skupin v podstatě rovnocenná; děti z nechtěných těhotenství si ale ve škole nevedly tak dobře a jejich matky je popisovaly jako ‚nezbedné, tvrdohlavé a mrzuté‘.“

Pražské „nechtěné děti“ po čtrnácti letech
„V roce 1977 byla provedena další navazující studie v době, kdy pozorovaným dětem bylo 14 let. Děti z nechtěných těhotenství vnímaly své matky jako ty, které o ně projevují výrazně menší rodičovský zájem. Tato skupina si také stěžovala na chybějící uspokojení z práce a měla větší problémy se zneužíváním drog a alkoholu než děti z kontrolní skupiny. Závěry řady článků a jedné monografie publikované v angličtině [David 1988] prokázaly, že spíše než na omezování přístupu k interrupcím je třeba klást důraz na prevenci nechtěných těhotenství. Studie jednoznačně prokázala, že se děti rozvíjejí optimálně v rodinách, v nichž rodiče chtějí být rodiči. Nedobrovolné rodičovství neposkytuje dítěti dobré sociální zázemí a perspektivu dobrého vývoje.“

Pozoruhodná spolupráce s imperialistickým táborem
Mimořádně zajímavé je, že režim umožnil psychologům spolupracovat s americkými kolegy a výsledky byly publikovány v českých i zahraničních prestižních vědeckých časopisech a měly obrovský dopad. „Argument o utrpení dětí z nechtěných těhotenství poté převzali novináři, politici, psychologové, lékaři i právníci.“

„Výsledky Pražské studie publikovala v letech 1974–76 řada českých a slovenských časopisů (Demografie; Psychológia a patopsychológia dieťata) a byly dále popularizovány (program ČT2 19. 5. 1978; [viz Birgus 1979]). Zájmy dětí byly přitom prezentovány společně s nejlepšími zájmy společnosti (které se rovnaly zdravé a kvalitní populaci). Např. Jan Birgus (který v roce 1977 stále ještě obhajoval striktní postoj interrupčních komisí) v článku z roku 1979 považuje interrupci za přednostní řešení, které má zabránit ‚riziku rozvoje patologické osobnosti nechtěného dítěte a souvislostem, které to může mít s kvalitou naší populace‘ [Birgus 1979].“

„Nejlepší zájmy společnosti hojně zmiňuje i psycholožka D. Fukalová ve svém článku z roku 1979. Uvádí, že zatímco rozhodnutí interrupční komise musí sledovat zájem společnosti jako celku, je pro její členy obtížné pochopit, že je skutečně v nejlepším zájmu společnosti ukončit některá těhotenství – ta, kdy matky nepřijmou své děti a děti trpí tím, že se narodí nechtěné. Z psychologického hlediska se pokusila prokázat neplatnost převažujícího názoru, že matka nakonec vždy své dítě přijme a bude je milovat, jakmile se dítě narodí. Toto přesvědčení bylo pouze součástí tabu negativního mateřského chování a ve většině případů k tomu podle Fukalové nedocházelo.“

Dvě klíčové ideje rezonující v myšlení společnosti do dnešní doby
Podle Radky Dudové byla debata ve společnosti zúžena na dvě ideje, které určily nejen povahu přijatého zákona na následující desetiletí, ale i způsob vnímání celé společnosti a dodnes při diskusi rezonují. První oblastí byla staronová myšlenka „bezpečnější interrupce pro zdraví žen“. Druhá myšlenka, která převrátila myšlení lidí na celém světě a dala zvláště na Západě potratové revoluci punc milosrdenství by se mohla pracovně označit „nechtěné děti trpí a proto je pro ně lépe, aby se vůbec nerodily“.

To, že „nechtěné děti“ ve skutečnosti neexistují, ale existují případně rodiče, které sice své děti nechtějí, ale se kterými lze pracovat na změně chování, se do myšlení tehdejší doby nevešlo. Celý tento způsob myšlení a diskuse zabetonoval představu, že ženy žádající o potrat především kvůli svému psychickému nastavení. A dodnes mnohá nabízená řešení často spočívají v představě psychologického přemlouvaní ženy a to například v podobě povinných konzultací vyžadovaných zákonem v mnoha zemích. Že těhotné ženy řeší i zcela reálné problémy jak poskytnout dětem, které přivádějí na svět, přiměřenou životní úroveň a hlavně zda bude vedle nich stát partner a otec dítěte, se také do rovnice myšlení té doby nevešlo.

Není od věci zkušenost psycholožky z nemocnice na Obilním trhu v Brně, které se za éru třiceti let po roce 1989 nepodařilo přesvědčit ani jednu ženu, aby si rozmyslela žádost o potrat. „Blaho dětí bylo dáno do rovnítka s blahem populace jako takové; v centru nestál zájem toho kterého individuálního dítěte, ale zájem společnosti či populace jako celku, pro který jsou nechtěné, špatně adaptované děti zátěží, kterou je třeba eliminovat.“

Boj uvnitř systému
Zajímavý je také vhled do bojů uvnitř systému. „Jedním z těch, kdo prosazovali novelizaci zákona a zrušení interrupčních komisí, byl primář porodnického oddělení ostravské nemocnice a krajský gynekolog pro Severomoravský kraj Jiří Šráček. Jiří Šráček, gynekolog a porodník narozený v roce 1925, mimo jiné prosazoval používání antikoncepce v České republice a pomohl jejímu vylepšení a zpřístupnění za podmínek plánované ekonomiky (prosadil dovoz kvalitnějších kondomů ze Západu a zlepšení kvality kondomů vyrobených v Československu, vyvinul českou verzi nitroděložního tělíska a prosadil jeho výrobu v ČSR – pojmenoval tuto antikoncepci jménem své ženy DANA a tento název se v běžné řeči pro tuto antikoncepci používá dodnes). Založil také Společnost pro plánování rodičovství a sexuální výchovu. Podle svých slov Šráček lobboval společně se svým přítelem Vladimírem Wynnyczukem u Čestmíra Adama, ředitele Sociálního a zdravotního výboru Parlamentu a místopředsedy Parlamentu (České národní rady). Adam byl bývalý spolužák a přítel Wynnyczuka. Šráček uplatnil svůj vliv i jako člen Vládní populační komise, kde působil jako odborník na rodinné plánování (Jiří Šráček, rozhovor 19. 6. 2009). Vládní populační komise měla ve skutečnosti poměrně velkou autoritu a pravomoc navrhovat novou legislativu. Podle Šráčka byla komise pověřena parlamentem (díky Čestmíru Adamovi), Ministerstvem zdravotnictví a jeho ministrem Prokopcem a Českým a Slovenským svazem žen, aby napřela úsilí k přijetí nového zákona. V komisi pracovali ale také další dva odborníci, kteří se věnovali problematice interrupcí: Slovák prof. Poradovský a český přední státní gynekolog Kotásek; ti se naopak pokusili pokrok v uvedené věci blokovat. Používali přitom jiný, alternativní diskurzivní rámec, jehož cílem bylo přístup k interrupcím pro české ženy naopak omezit.“

Argumentem byl především dopad na zdraví žen – to byla v podstatě jediná rozvinutá a povolená protipotratová argumentace. „Procento negativních následků interrupcí se odhadovalo mezi 15 a 70 % případů; mezi nimi převládala neplodnost. Nebylo ale zřejmé, nakolik tyto negativní důsledky způsobila nezkušenost lékařů, zastaralé metody [viz Heitlinger 1984] a neadekvátní vybavení (které vedly k vysokému výskytu úmrtí na záněty), nebo nakolik byly zveličovány oponenty liberálního přístupu k interrupcím (jak uvedl v rozhovoru dr. Jiří Šráček).“

A co ženy?
„Ženy frustrovala nutnost vystavovat své soukromé záležitosti před členy interrupční komise (kteří byli často jejich sousedy, zaměstnavateli, bývalými učiteli apod.): ‚Byla jsem u interrupční komise jednou a nechtěla bych to zažít znovu… Vysvětlovat a svěřovat se naprosto cizím lidem s těmi nejcitlivějšími problémy je děsivé,‘ píše čtenářka J. Š. na stránkách Vlasty v roce 1969. Unavovalo je neustále používat různé strategie a výmluvy, pokud nesplnily ‚jiné významné důvody‘ pro interrupci stanovené zákonem. Podle Jiřího Šráčka ženy dokonce psaly individuální dopisy na Ministerstvo zdravotnictví a Československému (později Českému) svazu žen a žádaly o modernizaci interrupčního zákona.“

„Jedinou oficiální českou ženskou organizací byl Český svaz žen, který byl v tomto období podle pregnantního vyjádření Milady Bartošové (rozhovor 10. 6. 2009) ‚tichý jako spící kráska‘. Krom toho, že nevyvíjel v této oblasti žádnou aktivitu, ženy ve vedení byly před veřejností zdiskreditované jako oblíbenkyně režimu a neměly mezi ženami žádnou autoritu. Hlavní hlas Svazu, časopis Vlasta, se již počátkem 70. let proměnil v časopis o životním stylu... Jedinou zmínkou o přípravě nového zákona v roce 1986 byla krátká poznámka, která informovala čtenáře, že v říjnu 1986 byly přijaty tři významné zákony a mezi nimi i zákon o přerušení těhotenství.“

Zajímavé je, že zmínku o „reprodukčních právech žen“ nakonec najdeme v oficiálních dokumentech. Důvodová zpráva k zákonu č. 66/1986 situaci shrnuje takto: „Hlavní přínosy návrhu zákona o umělém přerušení těhotenství budou v oblasti morální faktickou realizací práva ženy rozhodovat o počtu a době narození jejích dětí, v oblasti sociální úbytkem sňatků pod tlakem těhotenství a v oblasti zdravotnictví snížením zdravotních rizik u žen, které dosud nerodily.“ Dále se uvádí: „Návrh zákona tím ukotvuje nový princip vůle ženy, zda své těhotenství ukončí před porodem nebo se uměle přeruší. Návrh zákona dává právo ženě na umělé přerušení těhotenství, žena nemusí žádost zdůvodňovat.“

„Po letech je obtížné identifikovat všechny aktéry této debaty, ale určité pojítko lze nalézt v průběhu parlamentních diskuzí. Zatímco ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec a zpravodajka parlamentního výboru Eva Hálková ve svých vystoupeních trvali na argumentech o reprodukčním zdraví žen a blahu dětí, které by se narodily z nechtěných těhotenství, byly zde tři další ženy, které požádaly o slovo. Všechny vyjádřily mírnou kritiku praktik interrupčních komisí a přivítaly skutečnost, že po schválení zákona dojde k jejich zrušení. Gynekoložka a poslankyně Marcela Černá uvedla: ‚Právo ženy svobodně rozhodovat o svém budoucím mateřství, v souladu se svým přesvědčením, svými možnostmi, schopnostmi a potřebami, je evidentní.‘ Poslankyně Miroslava Němcová, která hovořila za Český svaz žen, připomněla výsledky hlasování, které v roce 1969 zorganizovala Vlasta, v němž většina žen vyjádřila názor, že komise jsou zastaralé, a kritizovala jejich vměšování se do soukromí žen. Podle ní bylo právo na bezpečnou interrupci pro ženy ‚základním lidským právem‘.“

Zákon je tu
„Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství vstoupil v platnost 1. července 1987. Od jeho účinnosti se interrupce povolovala pouze na základě písemné žádosti těhotné ženy, za podmínky, že těhotenství nepřekročilo 12 týdnů... Ženy mladší 16 let potřebovaly souhlas rodičů (nebo právního zástupce). Ženy ve věku 16 až 18 let nepotřebovaly souhlas rodičů, ale rodiče byli následně informováni ze strany zařízení, které zákrok provedlo. Provedení interrupce hradila částečně sama žena a cena závisela na délce těhotenství (cca 500 Kč); miniinterrupce byla bezplatná. Interrupce se neposkytovala cizinkám, které neměly v České republice trvalé bydliště.“ Mezi důvody pro potrat ze zdravotních důvodů se počítaly dvě narozené děti u žen starších 35 let nebo věk 40 let.

Je zajímavý postřeh, že pokud by zákon nebyl v roce 1986 přijat, byla by potratová legislativa nepochybně legalizována v divokých 90. letech a podoba zákona by byla pravděpodobně ještě liberálnější.

Zdroj: DUDOVÁ, Radka. Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2012




Kam dál?


Víte, kdo byl… MUDr. Zdeněk Hejl (1920 – 1999)?

Asi nevíte. Ale i za to, že si právě čtete Oběžník Hnutí Pro život ČR, vděčíte do značné míry právě panu doktoru Zdeňku Hejlovi, rodákovi z Polné u Jihlavy. Byl to totiž on, kdo se po listopadu 1989 zasloužil o obnovu kultury života v České republice a v roce 1992 založil Hnutí Pro život ČR.



Jak to začalo a probíhalo III.: Nezamýšlené důsledky
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve třetím díle tohoto seriálu do období po přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Vedení komunistického Československa bylo překvapeno, jaké důsledky zákon nakonec přinesl…

Jak to začalo a probíhalo II.: Potratem k zdravějšímu mateřství
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve druhém díle tohoto seriálu do období přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Paradoxně v zájmu populačního růstu a zdravějšího mateřství…

Jak to začalo a probíhalo I.: Legalizujeme je, aby jich bylo méně...
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Nenajdeme mnoho prací, které by se tímto fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když se autorka rozhodně nestaví k potratům kriticky, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se tedy s její pomocí ponořit do doby, kdy se v Československu potraty legalizovaly.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR