EN
 


Jak to začalo a probíhalo III.: Nezamýšlené důsledky

11/01/2021, HPŽ ČR historie

Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve třetím díle tohoto seriálu do období po přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Vedení komunistického Československa bylo překvapeno, jaké důsledky zákon nakonec přinesl…

Po přijetí zákona byla vyhlášena roční lhůta, po které měly být zhodnoceny jeho dopady a důsledky pro zdraví žen. Výsledky byly alarmující; studie ukazovaly značné procento případů, kdy potrat vedl ke komplikacím, jež měly za následek neplodnost, případně předčasný porod [Heitlinger 1984: 158]. Riziko se jevilo větším u mladých žen a u žen, které ještě nerodily. Proto docházelo od samého počátku diskuse o potratovém zákonu ke zdůrazňování rizik umělého ukončení těhotenství pro budoucí plodnost mladých žen, a tato hrozba byla následně v legislativních textech stále opakována. Častá přítomnost komplikací byla s velkou pravděpodobností způsobena technikami, kterými se v Československu potraty prováděly ještě v 70.–80. letech (dilatace čípku a kyretáž místo vakuového odsátí či později miniinterrupce) [Heitlinger 1984: 158–159].

 

#blok4life, poznámkový sešit okořeněný ostrovtipem G. K. Chestertona

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Překvapení – pokles populace
Koncem 50. let a v průběhu 60. let se míra porodnosti začala postupně snižovat. Důsledky prudkého nárůstu potratů v letech následujících po schválení zákona se projevily v prudkém poklesu porodnosti, což vedlo k ustavení Státní a později Vládní populační komise jako poradního a koordinačního orgánu vlády v oblasti populační politiky [Jechová 2008]. Prvním úkolem Státní populační komise bylo monitorování aplikace a důsledků potratového zákona, dále provádění výzkumů, příprava vzdělávacích a propagandistických materiálů, sledování populačního vývoje – zejména klesající křivky porodnosti a navrhování opatření ke zlepšení situace [Heitlinger 1984: 31]. Komise také zpracovávala informace od potratových komisí, přičemž její snahou bylo odstraňovat důvody zmiňované v žádostech o potrat.

Již v roce 1961 byl zákon modifikován další vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Změny směřovaly k omezení počtu povolených potratů potratovými komisemi. V případě žen, které ještě nerodily, měly komise důkladně zvážit zdravotní a jiné důvody s přihlédnutím k riziku vzniku neplodnosti po potratu u mladých žen. Osobu „požívající důvěry a vážnosti“ nahradili představitelé Národního výboru. Komise mohla ke svému jednání přizvat i manžela ženy či muže, který způsobil těhotenství, případně rodiče u dívek mladších 18 let.

Některým ženám, zejména svobodným matkám, měla komise doporučit, aby dítě porodily a svěřily je k vychování kojeneckému ústavu či dětskému domovu s tím, že by jim dítě bylo později vráceno nebo svěřeno k adopci [Vyhláška 104/1961 Sb. MZ ČSR, Změna 140/1961 Sb. zákona 68/1957]. Toto doporučení z pozdějších legislativních textů zmizelo, pravděpodobně zároveň s tím, jak psychologické studie dětské deprivace ukázaly negativní důsledky ústavní výchovy.

V následujícím roce 1962 se změnilo složení potratových komisí, a tím se přesunul důraz ze složky odborné na složku politickou – místo dvou zdravotních odborníků měl být přítomen jen jeden lékař. Komise měly být zřizovány Okresními národními výbory jako součást Zdravotní komise, zpravidla pro každou nemocnici.

Komise byly složeny z předsedy – člena Zdravotní komise Národního výboru, z jednoho člena Okresní populační komise, a pokud neexistovala, pak člena Národního výboru či Výboru žen, a jednoho lékaře, zpravidla vedoucího gynekologického oddělení nemocnice [Vládní nařízení č. 126/1962]. Pro lékaře představovala práce v komisích značnou časovou zátěž. Komise se scházela obvykle jednou týdně na celý den, přičemž se od nich očekávala rozhodnutí, která z velké části neměla s medicínou nic společného [Heitlinger 1984: 166].

Interrupce ano, ale zaplaťte!
Další změny se týkaly dostupnosti potratů. Časový limit byl upřesněn na 12 týdnů trvání těhotenství. Potrat přestal být zdarma a byl stanoven poplatek pohybující se mezi 200 a 500 Kčs. O dva roky později byl horní limit ještě zvýšen, a to na 800 Kčs [Vládní nařízení č. 95/1964]. Vzhledem k tomu, že průměrná mzda v roce 1964 podle ČSÚ činila 1400 Kčs, se jednalo o poměrně vysokou částku. Ve výjimečných případech ale nebyl poplatek vybírán.

Od roku 1962 musela navíc žena žádat o potrat jen v nemocnici v místě svého trvalého bydliště. To může být interpretováno jako pokus o lepší kontrolu počtu a intervalů potratů, které jedna žena podstupovala. Ženy ztratily možnost žádat postupně na různých místech, aby se tak vyhnuly omezení šestiměsíčního intervalu mezi dvěma potraty nebo riziku nepovolení potratu dalšího.

Omezení na okres místa bydliště tak znamenalo zpřísnění kontroly v době, kdy informační systémy nebyly centralizovány. Toto zpřísněné rozhodování o potratech v letech 1962–1965 se projevilo zpomalením nárůstu počtu indukovaných potratů, zároveň ale také nárůstem počtu neodborně navozených potratů a mateřské mortality [David, McIntyre 1981: 235]. Regulace potratů nebyla ovlivňována jen vývojem míry porodnosti a následnými reakcemi vlády. Velký vliv mělo také politické dění a situace ve státě, zejména po potlačení reformních snah v letech 1968–1969. V prvním období normalizace byl realizován štědrý program podpory mladých rodin, původně připravený odborníky v průběhu 60. let. Ačkoli jeho původním záměrem bylo zlepšit postavení rodičů a napomoci nastartování míry porodnosti, normalizační vládou byl využit zejména jako určitá kompenzace politické represe a jako způsob, jak získat mladou generaci na svou stranu [Kalinová 2007]. Součástí programu bylo zavedení jednoleté a posléze dvouleté další mateřské dovolené, zvýšení přídavků na děti a znovuzavedení novomanželských půjček. Opatření, přijatá navíc v době, kdy do fertilního věku vstupovaly silné poválečné ročníky, měla za následek ostrý nárůst porodnosti v letech 1972–1977.

Prevence vytváření populace nízké kvality
Dá se říci, že pravidla týkající se potratů odrážela normalizační atmosféru společnosti. Ačkoliv míra porodnosti vzrostla, regulace umělého ukončení těhotenství se zpřísnila. Úvod vyhlášky Ministerstva vnitra z roku 1973 [Vyhláška č. 71/1973 MZ ČSR] přímo uvádí, že rozhodování potratových komisí by mělo být zodpovědnější, čímž se dá rozumět přísnější. Legální potrat již nebyl interpretována jako způsob ochrany zdraví žen před důsledky potratů nelegálních, ale naopak jako ohrožení ženského zdraví a také jako ohrožení rozvoje populace.

Další „zřetele hodné důvody“, kvůli nimž žena mohla žádat o provedení potratu, se v této době příliš nezměnily: věk přes 40 let, alespoň tři děti, neprovdaná žena, ztráta manžela, špatné ekonomické či bytové podmínky a doložený rozpad rodiny. Vyhláška ale také stanovila, že vdané ženy bezdětné či s jedním dítětem mohou získat povolení k potratu ze sociálních důvodů jen ve velice výjimečných případech. Nárok na potrat z jiných než zdravotních důvodů ztratily ženy, které neměly trvalý pobyt na území ČSSR. Nutný minimální interval mezi dvěma potraty byl prodloužen ze šesti na dvanáct měsíců a pouze ženy se čtyřmi a více dětmi byly vyňaty z tohoto pravidla. V jejich případě byl potrat zřejmě chápán jako legitimní způsob antikoncepce ex post, především pokud šlo o ženy žádající o potrat ze sociálních důvodů. Toto zpřísnění se v médiích prezentovalo jako opatření ke zlepšení populačního rozvoje a kvality populace, která je v zájmu strany a vlády. Ve stejném duchu se doporučoval i liberálnější přístup k rozhodování o potratech u rodičů, kteří měli nějakou genetickou nemoc anebo v případech, kdy existovalo podezření na nějakou vývojovou poruchu u plodu – „za účelem prevence vytváření populace nízké kvality“ [Zajíček 1973: 20].

1985: Nejvíc potratů v dějinách
Od roku 1976 začal počet potratů znovu narůstat. Jedním z důvodů byl [Havránek 1982] nárůst cen některého zboží, např. dětského oblečení, což souviselo s celkovým zhoršením ekonomické situace. Přísnost regulace potratů se trochu zmírnila v roce 1980, kdy byl u některých kategorií žen zrušen nutný interval dvanácti měsíců mezi dvěma potraty. Jednalo se především o matky tří dětí a ženy, které otěhotněly i přes použití nitroděložního tělíska [Vyhláška č. 80/1980 Sb. MZ ČSR]. Tato skutečnost rovněž vedla k nárůstu počtu potratů: v roce 1985 se počet umělých ukončení těhotenství v České republice zvýšil na své tehdejší maximum 83 042 interrupcí ročně [ÚZIS 2008].

Dostupnost a používání antikoncepce se během 70. let zvýšily. V roce 1979 používalo antikoncepci 20 % všech žen mezi 15 a 44 lety [Havránek 1982]. Používala se hlavně nitroděložní tělíska, která se v Československu začala vyrábět v roce 1962, a hormonální antikoncepce první generace Antigest, která se na trhu objevila v 60. letech. Na rozšíření používání antikoncepce měl podíl i kolektiv autorek v časopise Vlasta, který opakovaně publikoval články o užitečnosti antikoncepce a odpovídal na dotazy čtenářek právě o antikoncepci.

Zdroj: DUDOVÁ, Radka. Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2012




Kam dál?


Jak to začalo a probíhalo II.: Potratem k zdravějšímu mateřství

Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve druhém díle tohoto seriálu do období přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Paradoxně v zájmu populačního růstu a zdravějšího mateřství…



Jak to začalo a probíhalo IV.: Změna potratového zákona v roce 1986
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce při objektivní dokumentaci dějin boje pro a proti umělým potratům v Československu. Pojďme se s její pomocí ponořit ve čtvrtém díle tohoto seriálu do období, kdy se po třiceti letech od povolení potratů rozhodlo vedení komunistického Československa interrupční zákon v roce 1986 změnit.

Jak to začalo a probíhalo I.: Legalizujeme je, aby jich bylo méně...
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Nenajdeme mnoho prací, které by se tímto fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když se autorka rozhodně nestaví k potratům kriticky, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se tedy s její pomocí ponořit do doby, kdy se v Československu potraty legalizovaly.

Víte, kdo byl… MUDr. Zdeněk Hejl (1920 – 1999)?
Asi nevíte. Ale i za to, že si právě čtete Oběžník Hnutí Pro život ČR, vděčíte do značné míry právě panu doktoru Zdeňku Hejlovi, rodákovi z Polné u Jihlavy. Byl to totiž on, kdo se po listopadu 1989 zasloužil o obnovu kultury života v České republice a v roce 1992 založil Hnutí Pro život ČR.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR