POTŘEBUJETE POMOC

PODPOŘTE

KDO JSME

CO DĚLÁME

KONTAKT


VYHLEDAT

 


Jak to začalo a probíhalo II.: Potratem k zdravějšímu mateřství

07/10/2020, HPŽ ČR historie

Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve druhém díle tohoto seriálu do období přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Paradoxně v zájmu populačního růstu a zdravějšího mateřství…

Radka Dudová upozorňuje, že debata o potratech nebyla v padesátých letech minulého století prakticky vůbec vedena z hlediska žen a jejich tzv. svobodného rozhodnutí, jako spíše v rámci „legální interrupce jako cesty ke zdravějšímu mateřství“. „Úloha odborných lékařů byla v diskuzích klíčová i vzhledem k následujícímu vývoji v této záležitosti. Gynekologové byli ve skutečnosti v době komunismu nejviditelnějšími obhájci legálních interrupcí na veřejnosti. Postoje jednotlivých lékařů pochopitelně nebyly homogenní – existovali ‚progresivní‘ lékaři, kteří interrupce obhajovali ve spolupráci a za podpory vedoucích představitelů KSČ (např. MUDr. Miroslav Vojta) a kteří vyvinuli maximální úsilí o to, aby byla široce dostupná účinná antikoncepce (např. MUDr. Ladislav Hnátek); a ti konzervativnější, většinou z katolického prostředí, kteří zpochybňovali výhody legálních potratů (např. MUDr. Jiří Štěpánek) a kteří někdy odmítali provádět interrupce poté, co zákon vešel v platnost. Diskurz se tedy vedl v lékařském duchu a hlavním argumentem na obou stranách bylo zdraví ženy. Gynekologové hovořili z pozice autority a znalosti, zatímco ženy žádající o interrupci posuzovala komise a předpokládalo se, že potřebují vzdělání, převýchovu a pomoc.“

Zdravější populace a nechtěné děti
Potratový zákon měl tedy na jednu stranu pomoci ke zdravější populaci, na druhou stranu se ale režim obával dopadů na populační vývoj a to především v souvislosti s vysídlením tří miliónů sudetských němců. „Proto bylo podle většiny autorů nutné, aby si stát zachoval určitou kontrolu nad počtem potratů a neponechal je volně v rukou žen. Předpokládalo se, že pokud bude zákon správně vykládán a používán, zlepší se tak kvalita populace, protože ženy budou mít pouze ty děti, o které se budou schopny řádně postarat a nakonec, po dočasném krátkodobém snížení, zákon povede k růstu populace – jelikož ženy nebudou ohroženy neplodností jako hlavním následkem nelegálních potratů... Tyto předpoklady se po vstupu zákona v platnost ukázaly jako chybné; ve skutečnosti byli demografové a další odborníci překvapeni neočekávaně vysokým počtem žádostí o interrupci a zpomalením porodnosti během celých 60. let.“

 

Model nenarozeného dítěte ve 12. týdnu těhotenství. Přednášíte? Rádi zašleme větší množství.

Chci také podpořit

nečekaně těhotné ženy, které chtějí dát šanci svému nenarozenému dítěti

„Nechtěné děti“ jako překážka být dobrou matkou již narozeným dětem
Vedle zdravotní argumentace, kdy legální potraty měly zabránit neplodnosti žen jako následek infekcí z nelegálních potratů, se brzy se objevila i argumentace „trpícími nechtěnými dětmi“.

„Pozornost byla obrácena k osudu dětí narozených ženám, které by jinak volily interrupci, pokud by jim byla tato možnost dána. V tisku byl popisován těžký život nechtěného dítěte, narozeného osamělé matce nebo páru, kde svatba byla vynucená těhotenstvím, nebo do velkých rodin, kde se rodiče nejsou schopni postarat o všechny děti, případně opuštěného dítěte vyrůstajícího v dětském domově. Vladimír Mikule ve své reakci na první článek Radvanové et al. uvedl: ‚Znám případy, kdy dítě, které se přes všechnu snahu rodičů o opak narodilo, je skutečně doslova nenáviděno.‘ Zájem o blaho dítěte nebyl ale doprovázen zájmem o blaho matky. Schválení legalizace interrupce nemělo za cíl přispět blahu ženy, ale spíše napomoci jejímu fungování jako matky – protože dobrou matkou bude, ‚pouze pokud sama chce mít dítě‘ [Mikule 1957]. Tento myšlenkový rámec získal na významu později a hrál klíčovou roli v diskuzích při přijímání nového zákona z roku 1986.“

Morální argumenty
„Morální argumenty, které se objevovaly v průběhu diskuzí, lze považovat za součást ještě jiného myšlenkového rámce. Týkaly se zejména toho, že legální a snadný přístup k interrupcím může mít negativní dopad na morálku mladých mužů, kteří se budou spoléhat na to, že případné těhotenství jejich partnerky lze ukončit interrupcí, a tak budou snáze nutit ženy k sexu. Tyto argumenty byly odmítnuty s tím, že tento vývoj lze zvrátit posílením výchovy k rodinnému životu a prosazováním odpovědného rodičovství.“

Zásadní názor proti legalizaci potratů objevila autorka jen jeden. „Oč vlastně jde při umělém přerušení těhotenství? Život člověka začíná v okamžiku početí. Teoreticky by mohl být zárodek přesazen do jiné dělohy nebo vypěstován mimo dělohu. Usmrcení plodu je tedy usmrcením člověka. [Štěpánek 1957].“ Ale uznává, že „tuto skutečnost mohlo způsobit to, že komunistická cenzura aktivně bránila tomu, aby se tyto názory ve větším počtu objevily v médiích“.

Překvapení…
Jak už to často bývá, realita soudruhy dosti překvapila. „Poté, co nový interrupční zákon vstoupil v platnost, počet umělých přerušení těhotenství dramaticky stoupl a kapacita československých nemocnic přestala dostačovat. ‚Najednou nebylo ani dost postelí v nemocnicích. Doktoři to ještě neuměli pořádně dělat, a někteří to nechtěli dělat. Na jednom sále se dělalo 10–15 interrupcí denně.‘ (Jiří Šráček, rozhovor 19. 6. 2009).“

„Podle Milana Kučery (rozhovor 8. 6. 2009) někteří gynekologové odmítali interrupce provádět a někteří za to byli následně potrestáni. Počet žádostí o interrupci byl pro státní orgány a demografy velkým překvapením. Předchozí odhady se pohybovaly kolem cca 29 000 interrupcí za rok, ve skutečnosti jich v roce 1958 bylo 49 035 a v roce 1959 už 61 914 a počet v následujících letech postupně narůstal.“

Nový zákon č. 68/1957 legalizující interrupce byl nakonec jednomyslně přijat 19. prosince 1957. Interrupce byla podle zákona umožněna za splnění těchto podmínek:
• o oprávněnosti interrupce na žádost těhotné ženy rozhoduje speciální komise,
• musí existovat zdravotní nebo „jiné závažné“ důvody,
• interrupce musí být provedena v nemocnici nebo v lůžkovém zdravotnickém zařízení (v době schválení zákona neexistovaly v Československu soukromé nemocnice nebo kliniky),
• zdravotní a „jiné závažné důvody“ specifikovaly vyhlášky/výnosy Ministerstva zdravotnictví.

Podle vyhlášky/výnosu Ministerstva zdravotnictví 71/1957 byly jiné závažné důvody specifikovány takto:
• věk nad 40 let,
• nejméně 3 žijící děti,
• těhotenství jako následek znásilnění nebo jiného trestného činu,
• obtížná situace neprovdané těhotné ženy,
• ztráta manžela nebo jeho závažné zdravotní problémy,
• finanční problémy nebo problémy s bydlením, které by mohly ohrozit situaci rodiny, především dalších menších dětí,
• prokázané problémy v manželství.

Komise, která rozhodovala o tom, zda bude ženě umožněno provedení interrupce, měla mít tři členy: dva zdravotnické pracovníky a jednoho laika: „zkušenou ženu, která požívá důvěry a dobrého jména“, kterou jmenoval okresní národní výbor.

Zdroj: DUDOVÁ, Radka. Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2012.





Jak to začalo a probíhalo III.: Nezamýšlené důsledky

Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve třetím díle tohoto seriálu do období po přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Vedení komunistického Československa bylo překvapeno, jaké důsledky zákon nakonec přinesl…



Jak to začalo a probíhalo IV.: Změna potratového zákona v roce 1986
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce při objektivní dokumentaci dějin boje pro a proti umělým potratům v Československu. Pojďme se s její pomocí ponořit ve čtvrtém díle tohoto seriálu do období, kdy se po třiceti letech od povolení potratů rozhodlo vedení komunistického Československa interrupční zákon v roce 1986 změnit.

Jak to začalo a probíhalo I.: Legalizujeme je, aby jich bylo méně...
Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Nenajdeme mnoho prací, které by se tímto fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když se autorka rozhodně nestaví k potratům kriticky, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se tedy s její pomocí ponořit do doby, kdy se v Československu potraty legalizovaly.

Víte, kdo byl… MUDr. Zdeněk Hejl (1920 – 1999)?
Asi nevíte. Ale i za to, že si právě čtete Oběžník Hnutí Pro život ČR, vděčíte do značné míry právě panu doktoru Zdeňku Hejlovi, rodákovi z Polné u Jihlavy. Byl to totiž on, kdo se po listopadu 1989 zasloužil o obnovu kultury života v České republice a v roce 1992 založil Hnutí Pro život ČR.


načíst další


CO DĚLÁME
Pomáháme nečekaně těhotným ženám, které chtějí dát svému nenarozenému dítěti šanci, a ženám trápícím se po potratu. Pomáháme lobbingem zlepšit podmínky pro přijetí nenarozených dětí. Nevěnujeme se a odmítáme být spojováni s jakýmikoliv jinými společenskými a politickými tématy.

© 2023  Hnutí Pro život ČR