POCHOD PRO ŽIVOT 2024

POTŘEBUJETE POMOC
CO DĚLÁME
E-SHOP
BLOG

KONTAKT

 


Jak to začalo a probíhalo II.: Potratem k zdravějšímu mateřství

07/10/2020, HPŽ ČR historie

Potraty jsou černým svědomím nejen národa, ale zjevně i historiků. Najdeme jen minimum prací, které by se tímto přes šedesát let trvajícím fenoménem zabývaly. Publikace „Interrupce v České republice: zápas o ženská těla“ od Radky Dudové je výjimkou. I když název napovídá, že autorka rozhodně nepatří ke kritikům potratů, odvedla kus poctivé práce. Pojďme se s její pomocí ponořit ve druhém díle tohoto seriálu do období přijetí klíčového zákona, který v roce 1957 zlegalizoval potraty v tehdejším Československu. Paradoxně v zájmu populačního růstu a zdravějšího mateřství…

Radka Dudová upozorňuje, že debata o potratech nebyla v padesátých letech minulého století prakticky vůbec vedena z hlediska žen a jejich tzv. svobodného rozhodnutí, jako spíše v rámci „legální interrupce jako cesty ke zdravějšímu mateřství“. „Úloha odborných lékařů byla v diskuzích klíčová i vzhledem k následujícímu vývoji v této záležitosti. Gynekologové byli ve skutečnosti v době komunismu nejviditelnějšími obhájci legálních interrupcí na veřejnosti. Postoje jednotlivých lékařů pochopitelně nebyly homogenní – existovali ‚progresivní‘ lékaři, kteří interrupce obhajovali ve spolupráci a za podpory vedoucích představitelů KSČ (např. MUDr. Miroslav Vojta) a kteří vyvinuli maximální úsilí o to, aby byla široce dostupná účinná antikoncepce (např. MUDr. Ladislav Hnátek); a ti konzervativnější, většinou z katolického prostředí, kteří zpochybňovali výhody legálních potratů (např. MUDr. Jiří Štěpánek) a kteří někdy odmítali provádět interrupce poté, co zákon vešel v platnost. Diskurz se tedy vedl v lékařském duchu a hlavním argumentem na obou stranách bylo zdraví ženy. Gynekologové hovořili z pozice autority a znalosti, zatímco ženy žádající o interrupci posuzovala komise a předpokládalo se, že potřebují vzdělání, převýchovu a pomoc.“

Zdravější populace a nechtěné děti
Potratový zákon měl tedy na jednu stranu pomoci ke zdravější populaci, na druhou stranu se ale režim obával dopadů na populační vývoj a to především v souvislosti s vysídlením tří miliónů sudetských němců. „Proto bylo podle většiny autorů nutné, aby si stát zachoval určitou kontrolu nad počtem potratů a neponechal je volně v rukou žen. Předpokládalo se, že pokud bude zákon správně vykládán a používán, zlepší se tak kvalita populace, protože ženy budou mít pouze ty děti, o které se budou schopny řádně postarat a nakonec, po dočasném krátkodobém snížení, zákon povede k růstu populace – jelikož ženy nebudou ohroženy neplodností jako hlavním následkem nelegálních potratů... Tyto předpoklady se po vstupu zákona v platnost ukázaly jako chybné; ve skutečnosti byli demografové a další odborníci překvapeni neočekávaně vysokým počtem žádostí o interrupci a zpomalením porodnosti během celých 60. let.“

„Nechtěné děti“ jako překážka být dobrou matkou již narozeným dětem
Vedle zdravotní argumentace, kdy legální potraty měly zabránit neplodnosti žen jako následek infekcí z nelegálních potratů, se brzy se objevila i argumentace „trpícími nechtěnými dětmi“.

„Pozornost byla obrácena k osudu dětí narozených ženám, které by jinak volily interrupci, pokud by jim byla tato možnost dána. V tisku byl popisován těžký život nechtěného dítěte, narozeného osamělé matce nebo páru, kde svatba byla vynucená těhotenstvím, nebo do velkých rodin, kde se rodiče nejsou schopni postarat o všechny děti, případně opuštěného dítěte vyrůstajícího v dětském domově. Vladimír Mikule ve své reakci na první článek Radvanové et al. uvedl: ‚Znám případy, kdy dítě, které se přes všechnu snahu rodičů o opak narodilo, je skutečně doslova nenáviděno.‘ Zájem o blaho dítěte nebyl ale doprovázen zájmem o blaho matky. Schválení legalizace interrupce nemělo za cíl přispět blahu ženy, ale spíše napomoci jejímu fungování jako matky – protože dobrou matkou bude, ‚pouze pokud sama chce mít dítě‘ [Mikule 1957]. Tento myšlenkový rámec získal na významu později a hrál klíčovou roli v diskuzích při přijímání nového zákona z roku 1986.“

Morální argumenty
„Morální argumenty, které se objevovaly v průběhu diskuzí, lze považovat za součást ještě jiného myšlenkového rámce. Týkaly se zejména toho, že legální a snadný přístup k interrupcím může mít negativní dopad na morálku mladých mužů, kteří se budou spoléhat na to, že případné těhotenství jejich partnerky lze ukončit interrupcí, a tak budou snáze nutit ženy k sexu. Tyto argumenty byly odmítnuty s tím, že tento vývoj lze zvrátit posílením výchovy k rodinnému životu a prosazováním odpovědného rodičovství.“

Zásadní názor proti legalizaci potratů objevila autorka jen jeden. „Oč vlastně jde při umělém přerušení těhotenství? Život člověka začíná v okamžiku početí. Teoreticky by mohl být zárodek přesazen do jiné dělohy nebo vypěstován mimo dělohu. Usmrcení plodu je tedy usmrcením člověka. [Štěpánek 1957].“ Ale uznává, že „tuto skutečnost mohlo způsobit to, že komunistická cenzura aktivně bránila tomu, aby se tyto názory ve větším počtu objevily v médiích“.

Překvapení…
Jak už to často bývá, realita soudruhy dosti překvapila. „Poté, co nový interrupční zákon vstoupil v platnost, počet umělých přerušení těhotenství dramaticky stoupl a kapacita československých nemocnic přestala dostačovat. ‚Najednou nebylo ani dost postelí v nemocnicích. Doktoři to ještě neuměli pořádně dělat, a někteří to nechtěli dělat. Na jednom sále se dělalo 10–15 interrupcí denně.‘ (Jiří Šráček, rozhovor 19. 6. 2009).“

„Podle Milana Kučery (rozhovor 8. 6. 2009) někteří gynekologové odmítali interrupce provádět a někteří za to byli následně potrestáni. Počet žádostí o interrupci byl pro státní orgány a demografy velkým překvapením. Předchozí odhady se pohybovaly kolem cca 29 000 interrupcí za rok, ve skutečnosti jich v roce 1958 bylo 49 035 a v roce 1959 už 61 914 a počet v následujících letech postupně narůstal.“

Nový zákon č. 68/1957 legalizující interrupce byl nakonec jednomyslně přijat 19. prosince 1957. Interrupce byla podle zákona umožněna za splnění těchto podmínek:
• o oprávněnosti interrupce na žádost těhotné ženy rozhoduje speciální komise,
• musí existovat zdravotní nebo „jiné závažné“ důvody,
• interrupce musí být provedena v nemocnici nebo v lůžkovém zdravotnickém zařízení (v době schválení zákona neexistovaly v Československu soukromé nemocnice nebo kliniky),
• zdravotní a „jiné závažné důvody“ specifikovaly vyhlášky/výnosy Ministerstva zdravotnictví.

Podle vyhlášky/výnosu Ministerstva zdravotnictví 71/1957 byly jiné závažné důvody specifikovány takto:
• věk nad 40 let,
• nejméně 3 žijící děti,
• těhotenství jako následek znásilnění nebo jiného trestného činu,
• obtížná situace neprovdané těhotné ženy,
• ztráta manžela nebo jeho závažné zdravotní problémy,
• finanční problémy nebo problémy s bydlením, které by mohly ohrozit situaci rodiny, především dalších menších dětí,
• prokázané problémy v manželství.

Komise, která rozhodovala o tom, zda bude ženě umožněno provedení interrupce, měla mít tři členy: dva zdravotnické pracovníky a jednoho laika: „zkušenou ženu, která požívá důvěry a dobrého jména“, kterou jmenoval okresní národní výbor.

Zdroj: DUDOVÁ, Radka. Interrupce v České republice: zápas o ženská těla. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2012.


Chci také podpořit nečekaně těhotné ženy, které chtějí dát šanci svému nenarozenému dítěti



O smutném králi Belgie a slepé zuřivosti
Belgie je v současnosti etalonem „liberálních hodnot“. Do roku 1990 to však bylo jinak. Pod vlivem katolické církve a zásluhou mimořádné autority krále Baudouina I. Belgického a královny Fabioly byla Belgie jednou z mála evropských zemí, kde byly potraty nezákonné. Co se stalo? Odkud ten obrat o sto osmdesát stupňů?

Švýcarsko: Rozštěpená země
Že je Švýcarsko dosti neobvyklá země, je vcelku známá věc. Jde o federaci – třebaže v názvu má slovo konfederace – šestadvaceti autonomních, navzájem rovnoprávných kantonů a polokantonů. Ty část svých pravomocí delegují na ústřední vládu, většinu si však drží ve svých rukou. Klíčovou politickou váhu má přímé rozhodování občanů v referendech a prostřednictvím „lidových iniciativ“.

Rakousko: Psychoanalýzou za potraty radostnější
Rakousko a české země, po celá staletí spojeny v jedné říši, pod jedním panovníkem, jednou vírou a od dob Marie Terezie víceméně jedním zákonodárstvím, se v roce 1918 vydávají vlastní cestou. Přebírají však částečně legislativu monarchie a s ní také přístup k ochraně nenarozeného života. Potraty jsou nepřípustné jak z hlediska zákona, tak ostatně i z hlediska společenského a mravního. Až do druhé světové války se obě země od sebe v této otázce příliš neliší. Pak se spustila železná opona a Československo se vydalo progresivnější cestou, zatímco Rakušané si zachovávali zdání konzervatismu.


načíst další


Pomáháme ženám a rodinám, které chtějí dát svému nenarozenému dítěti šanci, a ženám, které se trápí po ztrátě nenarozeného dítěte.
Lobbujeme za lepší podmínky pro rodiny čekající nečekaně dítě. Nevěnujeme se jiným společenským a politickým tématům.

© 2024  Hnutí Pro život ČR