EN

Mimořádná finanční pomoc nečekaně těhotným ženám v souvislosti s koronavirem

 


Kam nám mizí otazníky?

04/02/2020, HPŽ ČR ze života

Dlouho jsem o téhle chvíli snila. O chvíli, kdy konečně dochodím všechny stáže, doposlechnu přednášky, složím zkoušky, projdu všemi státnicemi, naposledy za mnou zaklapnou ty obrovské těžké dveře a já hrdě vykročím do světa s těmi čtyřmi vytouženými a vydřenými písmenky „MUDr“ na čele.

Trvalo mi to dlouho. Z šesti let studia medicíny se stalo téměř devět. Během nich jsem se vdala, mám čtyřletého syna a tříletou dceru a třetí miminko na cestě. Díky Bohu. Bez Jeho pomoci a pomoci mnoha lidí kolem mě by to dohromady opravdu nešlo. A ono se to nakonec opravdu stalo. Poslední stáž dochozena, poslední státnice složena, dveře zaklaply a já opravdu stála venku. V lodičkách a s indexem v ruce. Spadl ze mě obrovský balvan, ale víc než radost a hrdost jsem cítila prázdnotu a rozpaky. Rozpaky nad etickými otazníky moderní medicíny, nad kterými se ale kromě mě nikdo nepozastavoval.

Zdánlivě je to celé jednoduché. Medicína má přeci společného nepřítele – nemoc. A naším cílem je dělat všechno pro to, abychom nemoc přemohli. Na všechno máme doporučené postupy, jednáme vždy lege artis [podle pravidel oboru]. Přesto je medicína doslova protkaná etickými dilematy. Nad některými se společnost a tedy i lékaři zamýšlí – nad eutanazií, nad okolnostmi transplantací od živého dárce, nad hospitalizací proti vůle pacienta... Ale jsou tu otázky, kterým se už společnost v podstatě nevěnuje. Lékaři je berou za hotovou věc, dávno překonanou. Odtud ta deziluze. Mnohokrát mi během studia vhrkly slzy do očí, nejednou jsem se místo toho, abych se soustředila na výuku, raději v duchu pomodlila. Soucit s pacientem, bezmoc, ale často spíš lítost nad tím, jak naše společnost uvažuje a co to s sebou přináší. V mé hlavě se otazníky přemnožily, ale okolo jako by chyběly. Nikdo se nad tím skutečně důležitým nepozastavuje, nepřemýšlí.

 

Projekt podporuje:
Doc. MUDr. Zdeněk Novotný CSc., přednosta gynekologicko-porodnické kliniky FN Plzeň

Nesoudíme. Pomáháme
Projekt vychází ze zkušeností práce Linky pomoci, kde se ženy svěřují, že kdyby cítily podporu, na potrat by nešly. Pomozte nám to změnit.

No co uděláte? No přece potrat!
Krásná oválná moderní místnost. Čiperný, svérázný šedesátník hýří rádobyvtipem, na který mu sál plný mediků ochotně odpovídá občasným uchechtnutím. Probíráme různé druhy dědičnosti, různá onemocnění, hendikepy z nich plynoucí, počítáme příklady. Tedy pravděpodobnosti, že dané onemocnění se vyskytne u potomka v rodině, která je zatížena dědičnou nemocí. Žádné složité výpočty to nejsou, vystačíme si naštěstí se zlomky. „Tak kolegyně, povězte nám, k čemu jste v tomto příkladu jako lékař genetik došla?“ „Pravděpodobnost, že dítě bude nemocné, je jedna ku čtyřem.“ „Správně, takže uděláte co?“ „No, řeknu to těm rodičům.“ „No hlavně jim doporučíte co? No tak, co uděláte? No přece potrat, kolegyně, to snad není možný! Radši už dávejte pozor!“

Byl ten plod vlastně zdravý? To se holt občas stane...
Mačkáme se v úzké chodbě. V rychlosti si každý snaží najít pro sebe dvě galoše, pokud možno pravou a levou, vážeme si zástěry, náustky, síťku na vlasy, rukavice. „Tak pojďte, pojďte, kde vás mám,“ popohání nás sympatická, stejně směšně jako my oblečená patoložka. „Kdyby se někomu dělalo zle, půjde sem na chodbu k oknu, jasný? Není někdo těhotnej, holky? Ne? Bezva, tak jdeme, ukážu vám, co tu dneska máme.“ Otevře dveře a okamžitě jsme obklopení téměř nesnesitelným biologickým zápachem. „Dneska tu máme ňákej potrat, pojďte blíž, ať na to dobře vidíte.“ Nesměle obestupujeme pitevní stůl, na kterém leží zšedivělý mrtvý plod. „Tak tohle je umělý potrat v šestnáctém týdnu. Indikace: rozštěpová vada. A my se teď na to podíváme.“ Uchopila plod, velké nůžky a začala pitvu. Skláním hlavu, je mi smutno, modlím se. Po chvilce patoložka zvedá hlavu: „Tak tady je krásně vidět – vidíte to všichni? – že patro je úplně v pořádku celistvé.“ „Takže ten plod byl úplně zdravý?“ – probírám se k reakci. „Ano, vrozená vada se nepotvrdila, plod je úplně zdravý. Hm, to se hold občas stane...“

Čtrnáctý týden? Zkusíme psychiatra, on vám už něco najde...
„A víte o tom, že jdete pozdě?“ říká zrovna rozčileně lékař nějaké mladé pacientce, když vcházím do vyšetřovny. Sestra mi ukazuje, kde si mám vzít židli a kam si sednout, abych nikde nepřekážela a nerušila. „Dobrý den,“ ozvu se nesměle, aby si mě vůbec všimli. Doktor jen něco zabručí a kroutí hlavou. Teprve nyní si dívku víc prohlížím. Je mladičká, tak sedmnáct, Romka, tváří se vyděšeně a nechápavě. „To jste si jako ničeho nevšimla? Že nekrvácíte? Že je něco jinak? No to nemyslíte vážně! Co mám s váma dělat? Vždyť už jste ve čtrnáctém týdnu!“ „Ale já to fakt nevěděla,“ říká dívka se sklopenýma očima. Chvíli je ticho. „Víte co, zkusíme to přes psychiatra, on už vám snad něco napíše.“ Hledá v šuplíku a vytahuje žádanku k vyšetření. „Až to budete mít, tak přijďte.“ Uzavírá rozpačitou chvíli doktor, podává dívce žádanku a posílá ji pryč. „No chudák holka pitomá, přece ji v tom průseru nenechám. To snad ne,“ dodává, když za těhotnou zaklapnou dveře. O pár dní později se mi do ruky dostala její karta. Potrat podstoupila. Indikace? Ve zprávě od psychiatra stojí: „Dívka je nezralá, přichází plačtivá, je nešťastná, nedovede si péči o dítě představit. Doporučuji přerušit těhotenství z psychiatrické indikace.“ Jak jednoduché.

Co s těmi zbylými embryi?
Lékařka z centra asistované reprodukce má přednášku pro plnou posluchárnu a je vidět, že si to užívá. Je nesmírně pozitivní, celá radostná, nadšeně nám předává své zkušenosti. Prezentace je plná krásných čísel a kazuistik o zachráněných neplodných párech, o sofistikovaném moderním a bezpečném postupu asistované reprodukce, o úžasných možnostech preimplantační diagnostiky. O tom, že z jednoho odběru oocytů vyrobí v průměru sedm embryí pro pár, že minimálně čtyři následně sledují a vybírají to nejvhodnější k transferu do dělohy, o možnostech kryokonzervace, o skvělých výsledcích jejich pracoviště. Na moji celkem prostou otázku „A jak, paní doktorko, nakládáte s těmi mnoha ‚zbylými‘ embryi, která už nejsou potřeba? Spadají do stejné kategorie odpadu jako můj vyoperovaný zanícený apendix?“ se paní doktorka přívětivě netváří, jako by jí ani moc nerozuměla. Chvilku se zamýšlí, potom nasadí zase svůj pozitivní energický tón a vesele odpovídá: „No, ale výborné je, že dneska je možné tato embrya věnovat na vědecké účely.“ Tak ještě že tak.

Pokrok přes mrtvoly?
Medicína se nezabývá tím, zda potrat ano či ne. Ale mnoho energie a ještě více peněz investujeme do co nejčasnější diagnostiky, aby se TO udělalo co nejdříve. A asistovaná reprodukce? To je přeci krásné, pomáháme k novému životu, tak co! Ale za jakou cenu? Život za cenu třeba i šesti zmařených?

Zanedlouho budu stát ve Velké aule Karolina a budu skládat slavnostní slib. Slíbím, stejně jako každý absolvent, že „budu usilovat o společenský pokrok a šťastnou budoucnost lidstva“. Ale co je pro lékaře onen pokrok a štěstí? Jde skutečně o pokrok, když se řítíme „kupředu“ doslova přes mrtvoly? A čeká nás opravdu šťastná budoucnost, když se nechceme s láskou starat o ty nejzranitelnější z nás? Pohledy vyučujících jako by mi celá léta říkaly: „Ale tím se ty holčičko radši vůbec netrap, jen si zvykej, taková je doba, s tím ty nic neuděláš a nemysli si, tady nikoho nedojmeš.“ Nepohodlné otazníky na konci vět gumujeme, nechceme se přeci zbytečně trápit.

MUDr. Kateřina Hromková






Kam dál?


Když se tragédie stane požehnáním

Během prázdnin 2017 jsem byla s prvním miminkem v šestém měsíci. Všechno bylo v pořádku, mě i miminku se dařilo dobře. Na začátku srpna si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Po nějaké době mě poslal do Brna na speciální vyšetření.



Šedesát tisíc modelů miminek za třináct let
Znáte modely miminek ve dvanáctém týdnu těhotenství? Nechybí na žádné naší akci, distribuují se do škol, rozdávají se při přednáškách. Když model držíte v ruce, těžko se vám říká, že „to“ není dítě. V České republice se jich podařilo vyrobit už více než šedesát tisíc. Ne někde v čínské firmě, ale díky obětavé práci místních dobrovolníků. Respektive jedné dobrovolnice. Modely už celých třináct let vyrábí v malé domácí dílničce Michaela Prentisová. Letos ze zdravotních důvodů končí a to je důvod, proč se za její obětavou činností s díky ohlédnout.

Z veselé holky jen hromádka neštěstí
Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.

Čtyři děti a přesto stále pro život
Anna Kočovská je vystudovaná lékařka, ale především matka. Matka čtyř dětí. Ale aby toho nebylo dost, rozhodla se k tomu ještě pomáhat na Lince pomoci. Co jí k tomu vedlo, jak to vše zvládá a co si myslí o projektu „Nesoudíme. Pomáháme“?


načíst další


© 2020  Hnutí Pro život ČR