EN
 


Nečekaně těhotná – v padesáti

22/12/2018, HPŽ ČR ze životanesoudíme pomáhámelinka pomoci

Představte si, že vám je skoro padesát a najednou otěhotníte. Nečekaně. Víte, že jste ve věku rizikového těhotenství, kdy je pravděpodobnost narození postiženého dítěte vyšší. Jak se s takovou situací vyrovnat? Jak reaguje okolí? Co zdravotnický personál? O své zkušenosti se s námi podělila paní Jana z Prahy.

Máte rodinu?
Ano, mám už dvě dospělé děti a vnučku. Takže to, že budu mít ještě dítě, bylo opravdu nečekané.

Jak jste reagovala?
Byl to obrovský šok. Vždy jsem počítala s tím, že se něco podobného může stát, protože s manželem nepoužíváme antikoncepci. Byla jsem otevřená tomu, že se to může stát. A vždy jsme chtěli velkou rodinu a hodně dětí. Ale když to opravdu přišlo, tak jsem nebyla ráda. Musím sebekriticky přiznat, že jsem vlastně ze své vlastní prvotní reakce zklamaná. Poznala jsme v sobě zbabělost. Najednou jsem se bála, že se mi narodí postižené dítě, že se o něj nedokážu postarat, viděla jsem ta reálná nebezpečí. Modlila jsem se, aby to dítě odešlo, abych přirozeně potratila.

 

#blok4life, poznámkový sešit okořeněný ostrovtipem G. K. Chestertona.

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Cítíte to pořád tak?
Ne, to byly jen první dva dny.

Pak se to zlepšilo?
Ano. Najednou, jako by zázračně, přišel klid. Určitě díky modlitbám. Mám sice pořád trochu obavy před každým vyšetřením, ale dostavilo se přijetí. Prostě ať to dopadne, jak to dopadne.

A jak zatím vyšetření vypadají?
Mám za sebou jen obvyklá vyšetření. Amniocentézu (odběr plodové vody) jsem odmítla a ultrazvukové vyšetření je v pořádku.

Jak na to reagoval zdravotní personál? S pochopením?
Ano, to mě příjemně překvapilo. Mám sice věřící gynekoložku, kde vstřícnost očekávám, ale i tak mě moc potěšila ta maximální vstřícnost a pochopení. Přesně věděla, jak se mnou mluvit a co mi nabídnout. Za ten přístup jsme velmi vděčná. Ale pozitivní zkušenost mám i s ostatními odporníky, třeba se specializovaným lékařem na ultrazvuku. Ani slovem mě nenutil jít na aminocentézu. Řekl, že ta možnost tu je, že se tam pacientky v mém věku posílají, ale absolutně chápe, pokud tam jít nechci. Takový přístup mi velmi pomohl.

A co Vás manžel? Předpokládám, že byl také překvapený...
Manžel byl taky v šoku. Sice si vždy také přál více dětí, ale dostal o mně hrozný strach. O zdraví, jak to zvládnu v mém věku. Ta obava která trápila mě – jak budeme zvládat péči, pokud by se nám narodilo postižené dítě – ho netrápila. A když viděl, že to zvládám, tak se přestal bát i o mě. Jen si přál syna, ale bude to dcera. Už třetí, takže se toho babince doma nezbaví...

A jak to zatím fyzicky zvládáte?
Musím říct, že dobře. Měla jsem jen počáteční nevolnosti. Ale jak říkají gynekologové, „když žena zvrací, nepotrácí“.

- mz -




Kam dál?


Prenatální léčba

Podporujeme rozvoj prenatální léčby a informujeme o jejích možnostech, aby každé nemocné nenarozené dítě dostalo šanci.



Čtyři děti a přesto stále pro život
Anna Kočovská je vystudovaná lékařka, ale především matka. Matka čtyř dětí. Ale aby toho nebylo dost, rozhodla se k tomu ještě pomáhat na Lince pomoci. Co jí k tomu vedlo, jak to vše zvládá a co si myslí o projektu „Nesoudíme. Pomáháme“?

Třetí dítě? Cikáni? Ne, především vzdělaní
„Hodně dětí mají prý jen pitomci!“ Tak se jmenuje článek, který napsal nedávno do časopisu Reflex ekonom Vladimír Pikora. Jistě to nemyslel vážně – se svou manželkou, také ekonomkou Markétou Šichtařovou, mají totiž pět dětí. Narážel ale na známou, a bohužel stále rozšířenou představu, že hodně dětí mají jen „cikáni a katolíci“.

V Norsku nesmím veřejně o potratech ani mluvit
MUDr. et BcA. Jitka Dvorská je lékařka – gynekoložka, nyní pracuje v Norsku. Jako jedna z mála dokázala říct své „ne“ umělým potratům. Jaká byla její cesta k poznání, jak na to reagovali její kolegové a jak se liší přístup k potratům v Norsku a České republice?


načíst další


© 2019  Hnutí Pro život ČR