Ve druhé polovině 20. století došlo ve většině zemí socialistického východního bloku k uzákonění umělých potratů. V Československu tak učinil zákon č. 68/1957 Sb., který navázal na starší, meziválečné poslanecké iniciativy v tomto směru.

Legalizace v mezinárodním kontextu
V řadě zemí včetně Československa se definitivní likvidace nenarozeného dítěte nazývala eufemistickým termínem „umělé přerušení těhotenství“. S využitím tohoto zavádějícího pojmu byly v letech 1955–1972 přijaty zákony legalizující umělé potraty prakticky ve všech evropských satelitech tehdejšího Sovětského svazu. Načasování se odvíjelo od právní úpravy v Sovětském svazu.

Sovětské Rusko umělé potraty legalizovalo již na podzim roku 1920, ale v roce 1936 je opět zakázalo. V létě 1955 pak vydal Nejvyšší sovět SSSR nařízení, kterým umožnil legální provádění těchto zákroků. Záhy poté začaly podobné zákony přijímat také sovětské satelity. Jako první tak učinilo Bulharsko dne 2. 2. 1956, následovalo Polsko 27. 4. 1956 a Maďarsko 3. 6. 1956. Zdá se, že právě tato maďarská úprava, která mj. ustanovovala tzv. interrupční komise, byla inspirací pro zákon připravovaný v Československu. Ve stejné době jako v Československu legalizovali umělé potraty v Rumunsku (v roce 1966 byly opět zakázány). V Jugoslávii došlo k povolení umělých potratů v roce 1960; až s odstupem se v roce 1972 přidala Německá demokratická republika.

V Československu se na legalizaci umělých potratů po vzoru Sovětského svazu začalo reálně pracovat v roce 1957. Zákon č. 68/1957 Sb., který byl Národním shromážděním přijat 19. 12. 1957, záhy vyšel ve sbírce zákonů a nabyl účinnosti od 1. 1. 1958. Přijetí zákona předcházela poměrně dlouhá diskuse o tom, jakou podobu má československá verze potratové legislativy mít.

Historická předehra za První republiky
Československo v říjnu 1918 recipovalo rakousko-uherské zákony. Záležitost umělého potratu byla řešena trestním zákoníkem č. 117/1852 Říšského zákoníku, který před rokem 1918 platil v Předlitavsku. §§ 144–148 tohoto kodexu umělý potrat zakazovaly a jeho případné vykonání postihovaly vězením.

V průběhu 20. let byly na půdě Národního shromáždění podány celkem čtyři poslanecké návrhy, které se snažily vyjmout umělý potrat z trestního zákona (1920, 1922, 1925 a 1926). Navrhovateli prvních z nich byli zejména poslanci Luisa Landová-Štychová, Bohuslav Vrbenský a Theodor Bartošek. V době před rokem 1918 se tito tři lidé setkávali v hnutí českých anarchistů, v letech 1918–1923 byli poslanci za Československou stranu socialistickou, z které byli po hlasování proti zákonu na ochranu republiky v březnu 1923 vyloučeni a zbaveni mandátů. Necelé dva roky měli vlastní politickou stranu „Nezávislou socialistickou stranu dělnickou“, ale koncem září 1925 se celá Vrbenského frakce stala součástí KSČ. Zvláště T. Bartošek byl již od roku 1907 vůdčí osobností proticírkevního hnutí Volná myšlenka. Po nástupu komunistického režimu se L. Landová-Štychová a T. Bartošek (B. Vrbenský zemřel během války) těšili oficiální přízni, byť se již nepohybovali ve vyšších patrech politiky.

První poslanecký návrh (1920)
V tomto málo propracovaném návrhu byly klíčové §4 a §5, které stanovily, že vyhnání plodu není trestné, a zrušovaly příslušné paragrafy trestního zákona. Počáteční paragrafy jen stanovily, kdy zůstává „vyhnání plodu“ trestné: pokud se děje proti vůli ženy nebo pokud ho vykoná někdo jiný než lékař. V krátkém zdůvodnění svého návrhu předkladatelé uváděli, že zdraví žen je ohroženo kriminálními potraty, a proto je třeba umělý potrat legalizovat. Argumentovali také špatnou hospodářskou situací, resp. bídou chudších vrstev obyvatelstva: „Každé nové dítě znamená zhoršení hospodářské situace beztak zoufalé a není tudíž divu, že ženy ve své bezradnosti uchylují se k pokoutním manipulacím, jimiž se mrzačí, a tak jsou zbaveny možnosti mateřství i pro případ zlepšení hospodářské situace.“

Návrh vyšel v parlamentním tisku, ale z projednávání byl nakonec vyřazen. Celkově návrh charakterizovala revoluční radikalita. Předkladatelé se ani nezatěžovali specifikací důvodů či indikací k tomuto nevratnému zásahu do života dítěte a ženy-matky. Navrhli jen, aby umělý potrat vykonaný do třetího měsíce těhotenství byl beztrestný.

Druhý poslanecký návrh (1922)
Druhý návrh se co do obsahu i totožnosti předkladatelů prakticky shodoval s návrhem prvním. Ke změně došlo v klíčových §§ 4–6, kdy do § 4 byly přidány důvody (indikace) k provedení legálního umělého potratu. Šlo o okolnosti zdravotní, eugenické, sociální nebo kriminologické (znásilnění, pohlavní zneužití). Nově byl přidán § 5, který stanovil, že umělé potraty se smějí provádět jen ve veřejných zdravotnických zařízeních.

Propracovanější důvodová zpráva poukazovala zvláště na důvody, které ve své brožuře shrnul MUDr. Max Wassermann. Ten nesouhlasil s převažujícím odmítavým stanoviskem velké většiny tehdejších lékařů k otázce legalizace umělých potratů.

V důvodové zprávě je následně rozpracováno, co předkladatelé míní jednotlivými indikacemi pro legální umělý potrat. Pro oblast zdravotní hovoří mj. o celkové tělesné slabosti či silné chudokrevnosti. U důvodů eugenických uvádí v demonstrativním výčtu: „na př. syfilis, alkoholism, těžké nervové choroby a pod. v. u jednoho nebo obou rodičů.“ Mezi důvody sociálními vypočítávají: „na př. tísnivá chudoba, více jak tři děti, existenční nejistota, nedostatečný byt a pod.“

V závěru důvodové zprávy její autoři zdůrazňují, že rozhodnutí pro mateřství je svobodnou volbou ženy: „Mateřství, jako jedna z nejposvátnějších funkcí v životě, vyžaduje velikých obětí a sebezapírání u ženy, a přece přes všecko to je touha po dětech téměř každé ženě urozena. Proto každý zákon, který donucuje ženu k mateřství beze všech ohledů na její zdravotní a hospodářské poměry, jest urážkou lidské důstojnosti její.“

Dodejme, že s náhledem na mateřství jako „svobodnou volbu ženy“ úplně nesouhlasila mj. ani první česká lékařka Anna Honzáková. Domnívala se naopak, že povolení umělých potratů by mateřstvím již tak zatíženou ženu přivedlo pod tlak ještě drtivější a způsobilo by její mravní rozvrat.

Pokus o zavedení indikací k provedení umělého potratu byl zjevně reakcí na polemiky z předchozího pokusu. Velká diskuse se vedla především o indikace sociální, neboť většina tušila, že zde je velké riziko zneužití. Celkově se zdá, že předkladatelé své radikální pohledy nezměnili, jen z taktických důvodů lehce zmírnili rétoriku.

Třetí poslanecký návrh (1925)
Předkladateli třetího návrhu byli poslanci Německé sociálně demokratické strany dělnické. Návrh byl pojat poněkud jinak než oba předchozí; počítal např. se zřízením tříčlenné komise, která měla posoudit oprávněnost žádosti o legální umělý potrat.

Podobně jako u obou předchozích návrhů se v důvodové zprávě hovořilo hlavně o sociálních problémech, které jsou velmi často důvodem k provádění nelegálních umělých potratů. Předkladatelé rovněž uváděli, že přijetí takového zákona je na místě, neboť mnoho solidních občanů platnou protipotratovou legislativu naprosto běžně překračuje. V důvodové zprávě se rovněž naznačuje představa, kterou měli němečtí sociální demokraté o práci komise:

„Podle přání navrhovatelů řízení nemá míti [jednání komise, pozn. autora] nikterak rázu soudního přelíčení, nýbrž má se podobati důvěrné a upřímné poradě, na níž má býti vybudována péče o těhotné ženy a matky, kterou dlužno mnohem více rozšířiti a zdokonaliti, než je tomu dnes. Oběma přísedícími komise, kteří mají zahájiti vlastní řízení, mají býti lékař a ošetřovatelka. Ženy mají býti vychovány tak, aby se vždy obracely o poradu k sociální péči, jakmile nastalo těhotenství nebo by jen jest podezření těhotenství. Tím se vypěstuje důvěra k poradně a jejím činovníkům, jež jest nezbytným předpokladem pro skutečně blahodárnou činnost zamýšlené komise.“

V textu důvodové zprávy předkladatelé dále postulovali, že nechtějí stanovovat konkrétní indikace k umělému potratu, ale že posouzení situace bude věcí komise k tomu ustanovené. Je zajímavé, že – stejně jako později v 50. letech – se předkladatelé domnívali, že jednání interrupční komise bude přátelskou poradou ženě v těžké situaci. V tom snadno rozpoznáme paternalistický koncept státu typický pro levicové politiky.

Podobné představy o práci komisí možná měli i někteří aktéři legalizace umělých potratů v Československu v roce 1957. Praktické uplatňování zákona č. 68/1957 Sb. mělo však od 60. let 20. století značně odlišný charakter. Interrupční komise spíše jen regulovaly počet těchto zákroků, neboť socialistický stát se jejich velkého nárůstu začal obávat. Za pěknými slovy o pomoci ženám se fakticky skrýval nástroj státu, jak populační vývoj řídit.

Čtvrtý poslanecký návrh (1926)
Čtvrtý návrh na legalizaci umělých potratů byl podán opět poslankyní Luisou Landovou-Štychovou, která nedlouho předtím přestoupila do KSČ. Její legislativní iniciativu podpořila řada dalších komunistických poslanců.

Návrh opět začínal paragrafy, které stanovily, za jakých okolností je provedení umělého potratu i nadále trestné (§ 1–4). První paragraf dokonce navrhoval přísnější trest (až 10 let vězení) pro toho, kdo by vykonal nedovolený umělý potrat, v jehož důsledku by žena zemřela. V § 2 se pravilo, že až 5 let vězení hrozí tomu, kdo donutí ženu „nebezpečným vyhrožováním“ k likvidaci nenarozeného dítěte.

„Hranice” pro legálnost potratu byla stanovena neurčitě: dokud není dítě životaschopné mimo tělo matky (ale i v takovém případě potrat umožňoval, byl-li zdůvodněn lékařskou indikací). V § 9 se dokonce nařizovalo lékaři, aby ženě, které hrozí narození nějak nemocného dítěte, navrhl sterilizaci. Lékaři také měli ženy poučovat o umělé antikoncepci a bylo navrhováno zřizovat bezplatné antikoncepční poradny.

Důvodová zpráva argumentuje opět sociálními důvody, chudobou a přetížeností mnohých žen. Předkladatelka na jedné straně uznávala, že umělý potrat je špatný, ale přesto volala po jeho legalizaci: „Potrat je zlo, větším však zlem je zrození dítěte z rodičů nezdravých a do poměrů nepříznivých. Potrat je zlo, kterému nelze čeliti jako zlům jiným kriminálem a hrubými tresty.“

V důvodové zprávě jsou rovněž citovány články obhajující volný přístup k umělým potratům na základě i dnes často tematizovaného „práva na svobodnou volbu“: „Bude to žena osvobozená od klerikální ideologie, odpovědná, ukázněná a sebevědomá moderní žena, důstojně pro sebe reklamující právo sebeurčení, právo rozhodovati sama o sobě podle svého svědomí, která v této věci řekne své konečné slovo.“

Na samém konci důvodové zprávy dostává se L. Landová-Štychová k samotnému zdůvodnění návrhu. Již poměrně krátce vysvětluje jednotlivé paragrafy a „se známou bolševickou otevřeností“ se přimlouvá za rychlé projednání a schválení zákona v zájmu proletářských žen.

Snahy o novelizaci trestního práva
Za výrazně liberálnější přístup k „vyhnání plodu“ se zasazovala také významná sociálně demokratická poslankyně a později senátorka Betty Karpíšková. Byla shodou okolností jednou z těch, kteří se v první polovině 20. let zasazovali o přípravu novely trestního práva.

Práce na novelizaci trestního práva tehdy započaly pod vedením ministra spravedlnosti, sociálního demokrata Alfreda Meissnera. Připravená osnova předpokládala, že umělý potrat bude hodnocen jen jako přečin, a dokonce stanovovala, kdy je možno jej provést legálně. Ani tato osnova však nakonec nebyla přijata.

Poválečná republika
V obnoveném Československu pokračoval válečný a poválečný populační boom, který začal stagnovat až v polovině 50. let. Trestní zákoník z časů Rakousko-Uherska zůstával nadále v platnosti; za uskutečnění umělého potratu hrozilo ženě i vykonavateli potratu vězení od 1 do 5 let. Výraznější změnu znamenal trestní zákon z roku 1950, který do našeho právního řádu uvedl mnoho novinek, principy socialistické zákonnosti a třídní pojetí práva.

Trestní zákon z roku 1950 dosavadní ustanovení v oblasti umělých potratů poněkud uvolnil. V § 218 stanovil, že provedení umělého potratu není trestné v případech, kdy by těhotenství ohrožovalo život nebo zdraví matky. Zákon také umožnil eugenické indikace, hrozící postižení či dědičnou nemoc dítěte, jako důvod pro umělý potrat. Za provedení umělého potratu mimo tyto výjimky ženě hrozilo vězení do 1 roku; v případě vykonavatele potratu to byl i nadále trest odnětí svobody od 1 do 5 let.

Zpočátku bylo legálně vykonaných zákroků poměrně málo, později však jejich počet začal narůstat. Tato skutečnost vedla ministerstvo zdravotnictví k vydání vyhlášky obsahující seznam nemocí, při jejichž diagnostikování bylo možné umělý potrat provést.

Dále to vedlo k tomu, že se od roku 1953 začala vést statistika legálně vykonaných umělých potratů.

Cesta k zákonu č. 68/1957 Sb.
Zásadní změna kurzu v Československu nastala po úmrtí Josefa Stalina. Nejvyšší sovět SSSR v létě 1955 provádění umělých potratů opět legalizoval. Státy východního bloku rychle následovaly sovětský vzor.

V Československu však vládní kruhy čelily značnému dilematu. Poválečný populační boom se totiž začal zpomalovat a komunistická vláda se snažila hledat cesty, jak populační růst co nejvíce podpořit, a to předně za účelem doplnění chybějící třímiliónové populace českých Němců vysídlené v letech 1945–1947.

V první polovině roku 1956 byla zřízena populační komise, která měla vládě předložit návrhy na řešení klesající porodnosti. Přestože někteří její členové byli proti legalizaci umělého potratu, komise jako celek s uvolněním přístupu k umělým potratům počítala. V materiálu zaslaném vládě píše populační komise mj.:

„Právní pomoc a ochrana žen v mateřství je v praxi nedostatečná a z části to platí i o právní ochraně dětí. Tento nedostatek vede ženy často k tomu, že řeší nevítané těhotenství potratem. […]

Vážné populační důsledky mají kriminální potraty. Podíl potratů na populačních ztrátách je obtížné určovat, protože značná část kriminálních potratů zůstává utajena. Roku 1955 bylo evidováno v Československu 35 087 potratů. Odhad zločinných potratů činí 35 až 40 000. […] Všechny známky svědčí pro to, že dosavadní zákonná represivní opatření nebyla účinná. Legální možnosti přerušení těhotenství jsou dnes omezeny jen na zdravotnické indikace. V případě novelisace § 218 tr. z. bylo by nutno uznat odůvodněnost i sociální indikace a neomezovat dovolenost umělého potratu jen na indikace lékařské.

Je nutno ovšem upozornit na to, zda by zdravotní ústavy stačily na počet žádaných potratů, a že by bylo třeba už před vydáním příslušné právní normy rozšířit počet lůžek, lékařů a ostatního zdravotnického personálu.“

Kromě tohoto oficiálního materiálu komise napsal její předseda JUDr. František Fejfar, předseda tehdejšího statistického úřadu, votum separatum (vlastní mínění), kde se vyslovuje proti legalizaci umělých potratů. Potvrzoval, že zákaz potratů vede k jistému počtu potratů kriminálních, ale tvrdil, že jejich legalizace povede k masivnímu nárůstu četnosti umělých potratů vůbec a spolu s tím k řadě negativních společenských dopadů.

Legalizace umělého potratu v ČSR
Nakonec byl však zákon o „umělém přerušení těhotenství“ v závěru roku 1957 připraven v paragrafovém znění a v prosinci 1957 v Národním shromáždění schválen. Prováděcí vyhláška ministerstva zdravotnictví určovala složení tzv. interrupční komise, obsahovala seznam nemocí, které byly zdravotní indikací k umělému potratu, a vymezovala další technické záležitosti. A počet prováděných umělých potratů od roku 1958 víceméně stále narůstal.

Dílčí výkyvy byly zapříčiněny občasnou snahou zpřísnit praxi u interrupčních komisí nebo zavést za zákrok poplatky. Celkově se však v roce 1958 spustila lavina, která pokračovala až do počátku 90. let (v nejhorších letech bylo interrupcí v Československu téměř tolik jako porodů), kdy se trend zastavil a posléze na řadu let i otočil. Zákon č. 68/1957 Sb. byl v roce 1986 nahrazen ještě liberálnější právní úpravou, která s dílčími novelizacemi platí dodnes.

JCLic. PhDr. Mgr. Radim Cigánek, kráceno z příspěvku na konferenci Nejmenší z nás 2014