Pochod pro život

Pochod pro život

Čekám dítě

Pomůžu

Maličkosti

Blog

O nás

Darujte

 

Vaše zkušenosti
po ztrátě dítěte

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou bolestnou zkušeností po spontánním nebo umělém potratu.

Ráda bych se poradila

 
zkušenosti po umělém potratu zkušenosti po spontánním potratu
 
 

Krista, 6. 5. 2025

Jsem podvodník. Už pět týdnů střídavě bojují o život, co ve mně roste, i když rozum ví, že nakonec na ten potrat půjdu. První myšlenka u testu bylo: Nechci to, dám to pryč, muž souhlasil. Bylo by už třetí a uživit to by bylo těžké, už teď jedeme na dřeň. Jenže u lékaře jsem to nedokázala říct, až teď v 10tt jsem se nechala „dotlačit“. Přitom to malé musí být tak silně, už jsem měla chřipku, zánět močáku a půlku jeho „života“ trávím v slzách a přesto roste, srdce tluče. V noci se mi zdá o malém děvčátku, které tam chráním (mám doma dva chlapce). Zítra mám jít do nemocnice, pokud to chci dát pryč, už mi hoří termín. Vím, že musím, ale taky vím, že v srdci bude napořád. Muž sice slibuje, že za pár let si můžeme pořídit to třetí, až budu mít zas něco odpracované, finance v rezervě, ale já vím, že nechci náhradní dítě. Tohle přišlo samo a já ho zabiju a pak mám mít další? Ne, děkuju. Mučí mě, že ho/ji dáme pryč ne kvůli tomu, že nemáme místo v srdci, ale jen kvůli penězům. Omlouvám se, zdali můj příběh zní jen jako fňukání.

Terka, 1. 4. 2025

Bylo mi čerstvých 18 let. Jako každá pátá dívka mého věku jsem byla na hormonální antikoncepci z mnoha důvodů, ale taktéž jsme s přítelem užívali i častější ochranu, bohužel ta nás jednoho dne zradila. Měsíčky mi nepřicházely a já měla špatný pocit, že se něco stalo. Se školou jsem si nemohla dovolit absenci, ačkoli se mi po pár týdnech podařilo najít termín u gynekologa. A tam došlo ke zjištění, že je to již pět týdnů. Přítel o všem věděl, ale i tak jsem se cítila, že nechápal situaci z mé strany. Mladá, vyděšená a vůbec nevěděla, do čeho jde. Oba mladí studenti, co bydli od sebe daleko, takže jsem vše řešila sama a v tichu. Nikdo kromě mě a mého přítele doteď nic neví. V nemocnici jsem se cítila plná viny, i když jsem věděla, že dítě nechci, že bych mu nemohla dát to nejlepší. Pilulka fungovala, takže vše fyzicky vyřešeno. Psychicky bohužel ne, je to pár měsíců a doteď mě to užírá. Mám v rodině lidi, kteří se o miminko snaží roky. A nám se to omylem "povedlo”. Nikdy jsem se necítila hůře vůči ostatním. Začla jsem mít i strach z intimity, či čehokoli jiného, což nám s přítelem začlo dělat problémy. Neměla jsem nikoho, s kým si o tom promluvit, kromě přítele. Dohodli jsme se, že to zůstane jen mezi námi. Ačkoli mě ten pocit viny stále užírá, slib je slib.

L., 22. 3. 2025

Je mi 27 let. Už nějakou dobu přemýšlím nad miminkem a rodinu bych si moc přála. Loni v dubnu jsem poznala chlapa 37miletého, který mi dost sednul, Přišlo mi, že jsme si podobní v různých oblastech života, a já se zamilovala. V prosinci jsem zjistila, že jsem těhotná. Vnitřně jsem měla radost, že bych konečně měla to, co jsem chtěla, s mužem, který je skvělý. Věděla jsem, že moc děti nechce, že si chce užívat, ale přesto jsem doufala v jinou reakci. Ta ale nepřišla, půjdeš na potrat, bude to tak, jak jsme se domluvili, já dítě nechci. Tak jsem v prosinci na svůj svátek na potrat šla. Nejsem zastáncem toho vychovávat dítě sama, chtěla jsem rodinu a ne někoho přesvědčovat, aby dítě chtěl. Problém je v tom, že asi nejsem úplně srovnaná s tim, že on dítě už má. A vlastně jsme částečně kvůli jeho dítěti ukotveni v republice, nemůžeme strávit půl roku v zahraničí atd. Proto nechápu, proč odmítnul dítě se mnou. Prý až za tři, čtyři roky dítě můžeme mít. Je to pro mě těžké pochopit.

K., 19. 3. 2025

Přesně před dvěma týdny jsem zjistila, že jsem těhotná, pravděpodobně jsem byla v 5. týdnu. Zpanikařila jsem. Je mi 23 let, s přítelem máme těsně před státnicemi a teprve se k sobě budeme stěhovat. Na první kontrole u doktora nic nebylo vidět na ultrazvuku, jen mi těhotenství potvrdil z krve. O pár dní později se na ultrazvuku objevil váček a žádanka na potrat, na kterém jsme se s přítelem dohodli, byla sepsána. Já se celý život těšim na těhotenství a až budu máma. Miluju děti, hlídám je ráda a miluju miminka a batolata. Cítila jsem ale, že tohle ještě není náš čas, že dítěti ještě nemůžeme dát, co bych chtěla. O týden později jsem dostala pilulku a před čtyřmi dny jsem potratila. Nečekala jsem tak silné emoce, prázdno a výčitky, když to vlastně bylo tak rychlé. Ta zkušenost mi zlomila srdce, jelikož je to všechno, po čem v životě toužím a na co se tak těším, ale zároveň jsem na to teď nebyla připravená. Přijdu si, jako bych neměla proč být smutná - o těhotenství jsem věděla jen týden a rozhodnutí mi netrvalo dlouho. Také se o tom málo mluví a lidé jsou s drbama rychlí, proto si to necháváme s přítelem víceméně pro sebe. Cítim se na svoje pocity sama.

Anička, 22. 2. 2025

Je mi necelých 19 let. Doma už jedno miminko máme čtyřměsíčního chlapečka. Dva měsíce po porodu jsem znovu otěhotněla, přemýšlela jsem nad tím že si děťátko nechám, ale přítel další nechtěl. Sám není schopný se věnovat ani jednomu, ale já vím, že bych to zvládla. 4. 2. jsem tedy po nátlaku ze strany rodiny a partnera podstoupila miniinterupci, byla jsem 6+2tt. Už týden před zákrokem jsem na tom byla po psychické stránce hodně špatně a neustále jsem si hladila břicho a miminku se omlouvala. Potom co jsem se po výkonu probudila, jsem se neskutečně rozbrečela a nemohla jsem přestat, cítila jsem se prázdně a jako vrah. Je to teprve tři týdny, ale každý večer před spaním koukám na hvězdy a pláču. Začínám si myslet, že přítele přestávám kvůli jeho postoji milovat, cítím v sobě jen vinu, nenávist a pocit zoufalství. Jediné, co mi dělá radost, je můj syn.

T., 17. 2. 2025

Téměř před třemi lety jsme s přítelkyní čekali miminko, respektive jí lékař potvrdil těhotenství. Partnerce bylo v té době 43 let, já jsem tušil, že těhotná bude, ale čekal jsem na potvrzení. Bohužel jsme spolu ne úplně otevřeně komunikovali, já si miminko moc přál, z předchozího vztahu mám jedno dítě, partnerka dvě. Já jsem ještě jedno dítě chtěl, navíc jsem si myslel, že když máme hezký vztah a milujeme jeden druhého, že máme obrovské štěstí a začneme nový život a budeme mít svoje dítě. Veděl jsem, že ona dítě moc nechce, já ano. V počátku říkala, že by ho třeba i chtěla, postupem času se vyjadřovala spíše negativně. Myslel jsem si ale, že po potvrzení těhotenství lékařem se o miminku budeme bavit a nakonec se dohodneme, že si miminko necháme a budeme šťastní. Bohužel lékař jí ihned napsal žádanku do nemocnice, sestry jí radili, ať utíká, že tam ještě stihne paní doktorku. S přítelkyní jsem se setkal před nemocnicí a řekl, že si interupci nepřeji. Mylslel jsem si, že jde na prohlídku a domluví termín zákroku. Stále jsem ještě věřil, že si o všem promluvíme. Když vyšla přítelkyně z ordinace, bylo už na vše pozdě. Beru jako svou životní chybu, že jsem s přítelkyní více nekomunikoval, nešel s ní k jejímu lékaři, nezeptal se na postup, jakým vše bude probíhat. Netušil jsem o žádné pilulce, která těhotenství ukončí. Domníval jsem se také, že někdo z řetězce, s kým interupci řešila, jí řekne, ať ještě vše zváží a zda se o svém rozhodnutí poradila s partnerem. Můj názor byl ten, že jsem chtěl mluvit o hmotném zabezpečení, jak bychom vše zvládli a pochopitelně jsem chtěl znát také názor lékaře, zda při tak vysokém věku nehrozí žádná rizika pro přítelkyni i pro dítě. Ode dne, kdy se to stalo, na tuto skutečnost myslím každý den. Někdy je to intenzivnější více, někdy méně. V počátcích jsem nebyl schopný téměř vůbec komunikovat a řešit pracovní věci, což mi velmi zkomplikovalo pracovní i osobní život. Pokusil jsem se o situaci informovat nemocnici, šlo mi o to, aby znali názor a důsledky, co může interupce způsobit. Z nemocnice mi psali arogantně a naprosto ignorovali můj názor a pocity. Pokoušel jsem se o opakovaný kontakt i na nejvyšších místech, ale bohužel nedošlo vůbec k pochopení mého sdělení. Celkově by se o tak závažné věci mělo více komunikovat. Komunikovat by měli partneři mezi sebou a také lékaři a zdravotníci s ženami, které o interupci žádají. Pokud totiž partneři mezi sebou situaci dostatečně nevykomunikují, měli by na všechny souvislosti, které může tento krok způsobit, upozornit právě lékaři a lidé ve zdravotnictví.

Katt, 6. 2. 2025

Před pár dny jsem měla pocit, že jsem se s tím UPT smířila. Ale není to tak, jen jsem potlačila emoce a myšlenky, které mě zužovaly. Nejprve jsem si v 6tt prošla samovolným potratem, díky tomu se mi začal hroutit svět i vztah. Skončil rozchodem z mé strany. Naneštěstí, když už z mé strany bylo všechno ztracené, jsem opět s bývalým přítelem otěhotněla. Muka, nevolnost, nechutenství, únava. Gynekologie, doktorka nemohla plod nalézt, hromada krevních testů a vyšetření, hrozba mimoděložního těhotenství. Než mi to potvrdili, modlila jsem se, ať je to špatné fyziologicky a já nebudu muset čelit rozhodnutí, že si dítě nechat nemohu. Potvrdili mi to a nastala hrůza, bolest a strach. Doufala jsem, že to malé samo pochopí, že v mé situaci (sama s dcerou, bez příjmu, s nálezem na čípku a horou dalších problémů) odejde samo. UPT jsem podstoupila až v 8tt. Každé vyšetření bylo plné pláče a bolesti. Neměla jsem na výběr, sama bych to nezvládla. Při zákroku to stejné, pláč, beznaděj, bolest. I na sále jsem propukla v pláč a i probuzení bylo s pláčem. K tomu strach, že se z narkózy neproberu a moje dcera tu zůstane sama. Prázdnota, bolest, nenávist k sobě i bývalému. On si myslel, že dítě to spraví, já věděla, že ne. Volba byla správná, poznamenalo by to hlavně mou dceru. I tak to stále bolí, spousta věcí se změnila ve mně. Teď se bojím mít styk, vztah, někoho milovat a nejvíc, že stačí málo a budu zase těhotná. Nechci být těhotná a ani nevím, zda ještě dítě zvládnu mít s pocitem, že jednoho jsem se vzdala.

Veru, 16. 1. 2025

Ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost z farmakologickým UPT. Bylo mi tenkrát 17 let. S partnerem jsme spolu chodili víc jak rok a půl. Když jsem otěhotněla, tak jsem jíž od začátku cítila, že je něco jinak. Měla jsem příznaky jako pálení žáhy, nevolnosti a tvrdnutí v podbřišku. Když se mi nedostavila MS, rozhodla jsem si udělat těhotenský test. K mému překvapení se na testu nacházely dva silné proužky. „A co teď?“ pomyslela jsem si. Po oznámení partnerovi se mi dostalo odpovědi, ať si dělám, co chci, že to není jeho problém. Ještě se tomu tenkrát smál. Ještě ten den jsem vše řekla rodičům a ti se k tomu postavili velice dobře a rozhodli se, že mě podpoří, ať se rozhodnu jakkoliv. Nakonec jsem se s mamkou domluvila na interrupci - měla jsem nedodělanou školu, v plánu byla vysoká a partner se k tomu nedokázal postavit. Až do momentu, kdy jsem ležela u gynekologa, jsem stále nevěřila, že se to opravdu děje. Byla jsem v 6.tt. Plod ovšem zatím neměl srdeční akci, což mi pomohlo se ještě více rozhodnout pro toto řešení. Farmakologický potrat probíhal ve dvou fázích. Vzpomínám si na to jako dodnes, když se mi po druhé pilulce udělalo nevolno a začala jsem mít silné stahy podobné kontrakcím. Tenkrát jsem začala krvácet a myslela jsem, že je to můj konec. Bylo to tak neskutečně těžké, jak fyzicky, tak i psychicky. Bylo tak bolestivé vidět oba rodiče, jak nešťastní jsou z toho, co prožívám. Když se mi udělalo lépe, začala jsem hrozně brečet a cítila jsem neskutečnou vinu. Volala jsem partnerovi a ten mi řekl, že je ve škole, ať neotravuji, že s tím stejně nic neudělá. Doma jsem potom potratila. Plod jsem viděla. Bylo to maličké "vajíčko", ale stejně jsem věděla, že to je ze mě. Pomohlo mi se s plodem rozloučit. V následujícím roce jsem trpěla silnými úzkostmi, které se stále vracejí. Nemohla jsem spát. Pomohla mi až následná psychoterapie a medikamentózní léčba. Nyní je mi 22 let a stále se s tím nemohu úplně vyrovnat. S bývalým partnerem již dávno nejsem, a byť mám nyní podporujícího partnera, tak se to pořád vrací. Hrozně mě bolí vidět miminka a malé děti. Nedávno si mě malá holčička spletla v obchodě s maminkou a volala na mě. Bylo to pro mě velice těžké a s brekem jsem musela odejít. Svého rozhodnutí lituji, protože si to v sobě budu nosit navždy. Na druhé straně jsem ráda, že jsem mohla dokončit školu a najít si partnera, se kterým plánujeme založit během budoucích let rodinu.

Kuky, 11. 10. 2024

Je to dva týdny, co jsem podstoupila UPT v 10. týdnu. Doma mám skoro dvouletou holčičku, která je trošku náročnější. Od jejího narození jsem nespala ještě ani jednu noc. Nicméně po zjištění těhotenství mě zachvátila panika, jestli novorozeně v tomhle nespacím módu zvládnu. Manžel bývá často v práci dlouho, takže jsem na malou sama a síly dochází. K tomu jsem měla šílený nevolnosti a zvracela jsem. Měla jsem strach, jestli mi z toho všeho nepřeskočí. Léky na úzkosti jsem brát nechtěla. A tak jsem to udělala. Úleva sice přišla. Já se uklidnila, srovnala si myšlenky, ale stejně mě to mrzí. Hlodá ve mě pocit viny, zda jsem to neměla prostě risknout.

Týna, 20. 8. 2024

V červnu před dveřmi měsíci jsem po zjištění na screeningu, kde byla prokázána silná vada na mozku, byla prakticky nucena ukončit těhotenství v druhém trimestru. Tudíž jsem musela do nemocnice a podstoupila normální vyvolaný porod.. Je to velice čerstvé a já se s tím vyrovnávám stále hůř. Otevřelo to ve mně i rány z minulosti a nějaké trauma i z dětství. Moje tělo se zregenerovalo celkově dobře na to, že jsem měla větší ztrátu krve. Mám bohužel pocit, že dokud se vlastně ani nedozvím výsledky z genetiky, aspoň nějaké, tak mi to nedá spát. Přesto ale že je budu vědět a pořád to nic nevysvětlí, tak vím, že se to se mnou bude táhnout do konce života. Bojím se dalšího pokusu a vůbec nevím, jestli ho budu chtít. Poprvé jsem měla spontánní potrat ještě v úplném začátku. Podruhé jsem porodila, ale nepřišlo tam to šťastné shledání. Partner byl celou dobu se mnou a stále je, přesto mi to nenahradí to velké prázdno.

S.M., 15. 7. 2024

Také jsem podstoupila UPT a lituji. Asi jsem jedna z mála, co nelituje po psychické stránce, ale po zdravotní. Já jsem se smířila a věděla jsem, že v té chvíli bychom dítěti nemohli dát to, co si zaslouží. Máme už jedno doma a v té době jsme nevěděli, jestli nemá autismus. Viselo to nad námi jako velká hrozba a já věděla, že pokud by se diagnóza potvrdila, miminko bych nezvládla. A další věc byly finance, prostě vše špatně. A mě hlavně to těhotenství tak zaskočilo, prostě jsem nevěřila. Po potratu to ale začalo. V práci totální stresy a najednou bolesti hlavy, nevolnosti a jiné problémy. Myslím si, že někdo tam nahoře mě trestá za špatné rozhodnutí a že teď, kdy už bychom další dítě chtěli, to nejde. Je to prostě trest za naši “marnivost”, kdy jsme si mysleli, co vše člověk musí mít, aby zajistil dítě, a my to neměli. Nikdo nikomu radit nemůže. Já byla ráda, že jsem šla a neměla jsem vnitřní pocit prázdnoty, ale po nějakém čase, když člověk sklouzne do špatného období, tak si říká, proč se vlastně takhle rozhodl. Bylo to opravdu nutné?

Maria, 6. 6. 2024

Do osmnácti let jsem byla skoro "nepolíbená." Tlak okolí mi nebyl úplně příjemný a když mi pak bylo čerstvých osmnáct let, tak u mě přespal kamarád, kterému ujel poslední spoj domů. Ten večer se stalo něco, co mi pošramotilo duši, nedobrovolně. Ale nemohla jsem se bránit, přišla jsem si hrozně. Když jsem zjistila, že ochrana selhala, užila jsem "pilulku po," s nadějí, že je vše v pořádku. O chvíli později jsem zjistila, že nezabrala a já byla těhotná. Tehdy jsem na to koukala jako na selhání, ale nebyl ve mě ani kousek citu a rozhodla jsem se pro potrat. Sama, ale byla jsem s tím smířená. Od té doby to se mnou šlo z kopce. Bála jsem se malých dětí i větších a do svých skoro pětadvaceti let jsem nedržela dítě v ruce, vždy jsem se tomu vyhnula. Dnes mám milujícího přítele, se kterým bychom chtěli mít rodinu. Je to již víc než rok a nejde to. Snažíme se a miminko stále nepřichází. Vyčítám si to, co se tehdy stalo, že mě příroda a vesmír trestá za to, jak jsem byla nezodpovědná a dopustila jsem se takového činu. Trápí mě to, přemýšlím nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Přes deset let jsem si na to nevzpomněla a poslední rok si každý měsíc, když to nevyjde, tohle vyčítám a navíc se mi po té době začaly vybavovat vzpomínky z onoho večera, které jsem na tu dlouhou dobu z hlavy vytěsnila.
 
💓 Chatujte   
💓