EN
  
 

napsat zkušenost  |  po umělém potratu  |  po spontánním potratu  |  kde najdu pomoc

Vaše zkušenosti po spontánním potratu


Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Iva, 27. 5. 2019

Hezký den, dnes to bude měsíc od revize po zjištění zamlklého těhotenství v 11tt. Revize byla v pátek třináctého, vždy pro mě normální den se změnil napořád v TEN den. Nezapomenu nikdy na ten pocit prázdnoty, který od probuzení z narkózy trvá. Od té doby mě kousek chybí, stále hledám svého andílka a nenacházím. Pokaždé, co se podívám na oblohu, mám pocit, že tam někde v dáli musí být a já na něj koukám a nenacházím. Je tak daleko a pryč. Možná chybí jen on mě, on si vybral svou cestu a měl tu být jen na chvíli. Teď je mu dobře, takovou si zvolil cestu. A měl mě naučit, zatím nevím čemu a nevidím smysl. S partnerem jsme těhotenství plánovali, hned druhý měsíc se podařilo a zalil nás velký pocit štěstí, euforie, plakala jsem štěstím a držela v ruce ten papírek s //. V 7tt na ultrazvuku srdíčko bilo, vše v nejlepším pořádku. Pan doktor ještě z legrace pronesl, vy jste ukázkový příklad, jak má maminka vypadat, u vás určitě vše bude v pořádku, ale musím vás informovat, že 2 z 10 těhotenství končí špatně. Ale jak vás znám, to nebude váš případ. Zdravě jím, 2-3x týdně cvičení, nekouřím, nepiju alkohol, k tomu pozitivní myšlení a vždy optimismus. Něco bude špatně? To se mě netýká, říkala jsem si, a plnými doušky vychutnávala toho drobka uvnitř. Na začátku 11tt další ultrazvuk a k němu fotka. Týden před kontrolou jsem se začala divně bát... těšit... do teď neumím ten pocit popsat. Uvědomuji si až teď s odstupem, že vnitřní hlas mi chtěl něco říct, naznačit. Ležím na křesle a ten moment nezapomenu. Výraz ve tváři doktora... rychle jsem koukla na monitor a viděla tu malou bobulku, moje miminko. Ten pohled byl navždy první a poslední. Pan doktor oznámil, je mi líto, plod se nevyvíjí a posílám vás na konsiliární vyšetření do nemocnice, kde to potvrdí a objednají vás na revizi, raději už nic nejezte, nepijte, kdyby vás vzali hned na sál. Pak už mám mlhu... Doprovázel mě partner celou dobu, byl mi oporou, za což mu velice děkuji a vážím si ho. Potvrdili, že srdíčko nebije, zřejmě už 2 týdny. Na sál mě objednali za 2 dny, dříve nebylo místo. Čekání na konec. Doma v slzách, bolest duše, prázdnota a beznaděj. A to moje heslo bylo - na všem negativním se snaž vidět nějaké plus, které tě požene dále. 3 týdny neschopenka, kdy jsem si musela odžít bolest. Na histologii nezjistili nic, pan doktor konstatoval, to se stává, příčiny nezjištěny, počkejte měsíc a hurá na novo. Necítím to stejně. Jsem 2 týden v práci, musím fungovat. Někdy jsou dny horší, jindy lepší. Jen ta bolest mě nekontrolovaně sráží na kolena. Nějak se v tom všem plácám, nevím, jak dál. Nevidím konec ani začátek. Sbírám síly a budu bojovat za nový začátek? Ale čeho? Všichni říkají, že to chce čas. Chápu a rozumím, ale co mám dělat, než ten "čas" přejde? Říká se, že miminko ve vás nechá kousek sebe už navždy a já tomu věřím a soucítím se všemi ženami, které si tímto musely projít. Jsem vděčná, že jsme zde mohli nechat kousek sebe a našich andílků, vypsat se. Děkuji za tyto stránky. Žehnám vám vše dobré.

Borůvka, 27. 5. 2019

Jsem plná a prázdná současně. Před 28 měsíci jsme celá rodina přišli o miminko ve 20tt, zjištěno to bylo dva dny před Vánocemi. Další den vyvolaný porod, miminko jsme porodili s manželem. Tělíčko držím v rukou... Je jak malá panenka přes dvě dlaně. Dcerky brášku oplakaly a věřily, že dušička Daníka přijde zpět, stejně jako já s manželem. Psali jsme, malovali, zasadili strom, povídali si. Vrátili jsme se do běhu života, radosti a kdykoli jsme chtěli, šli jsme ke Stromínce, jedinému, co nám Daníka připomíná a co roste. Po roce a půl, koncem léta, jsem se cítila šťastna a naplněna. To už dcerky registrovaly mé podivné brkání, škytání, intolerance vůni a divné chutě. Maminko, ty budeš mít miminko... To slyším jak teď a úsměv starší dcerky. Test to potvrdil a paní doktorka o pár dní později také. Doporučila mi po předchozím zamlklém těhotenství nemocenskou. Neváhala jsem ani minutu, protože jsme si miminko moc a moc přáli. Ať je to holčička nebo chlapeček nevadí, jen ať se narodí... Toť slova mé osmileté dcerky. Bohužel v devátém týdnů se něco stalo a já přestala škrtat, brkat a vše, co bylo. To byl víkend. V pondělí jsem neváhala a šla na kontrolu. Něco se mi nezdá, řekla jsem... Sestra byla překvapena a paní doktorka mě vzala. Nejprve vyslechla mé pocity a sdělila, že uvidíme a že to může byt dobré. Srdeční akce ale nebyla. Koukala na mě, jak jsem to mohla poznat. Před týdnem akce byla! Potrat se rozběhl sám, tělíčko mi uvízlo na vložce. Mělo oči, ruce, nožičky... uff. Pohlavní orgány zatím nevyvinuty. Pohladila jsem Borůvku, tak ji dcerky říkaly, uložila na papír. Pak už nemocnice, krvácení, prý děloha čistá, nakonec kyretáž a transfuze. Od té doby mi síly ubyly, dlouho jsem měla zvýšenou teplotu, hledala jsem pomoc psychologa, neměli čas... Jsem stále unavená, bolí mě nohy při dojití po bytě, třepou se mi ruce. Únavový syndrom? Doktorka mě posílá do práce, jdu však na kontrolu se štítnou žlázou a doktor mě hned posilá na psychiatrii. Dál pokračuje neschopenka. Dostávám léky. Po pár dnech musím do nemocnice. Zánět příušní žlázy. Znenadání mě před pár dny vypověděly nohy, třes rukou mě limituje. Třes nohou je zvláštní. Chůze bizarní. Čekám na výsledky, zda se k tomuto všemu nepřidala nějaká infekce. Termín plánovaného porodu se blíží a já jsem naprosto paralyzovaná, chodítko u postele, čůrací křeslo. Mám 37 let. Hlava funguje. Cítím se hrozně, dcerkám jsem řekla, že si to asi mé tělo pamatuje a ví, že Borůvka s námi byla a že se mela narodit někdy v těchto dnech. Chtějí si namalovat na tričko borůvku... To uděláme! Třeba mé tělo na tohle čeká a dušička chce, abychom si na ni vzpomněli všichni čtyři současně. Jako když jsme byli u stolu a já škytala a mluvili jsme k ní. Postabortivní syndrom je, ale tohle jsem nikde nečetla! Jsem v šoku, co vše si tělo pamatuje a jak dokáže reagovat a aktivní ženu zastavit a upoutat na lůžku. Milé dámy, pište, malujte, zpívejte a milujte své tělo. A hlavně mu věřte. Já budu věřit, že se naše rodina vymaluje a že se vrátím do života.

Helena, 15. 10. 2018

Je to více než rok, co jsem prožila velikou bolest ze ztráty nenarozeného miminka. Bůh mě má moc rád, protože naší rodině daroval nový život. Už tři měsíce se dívám na malinkou Aničku, je krásná, hodná a úplně zdravá. Dokonce i porod byl přirozený a lehký, i když jsem předtím rodila císařem. Chtěla bych povzbudit všechny, kteří mají velkou bolest ze ztráty dítěte - není to poslední slovo, alespoň ne v mém případě. Samozřejmě, že na svého maličkého nikdy nezapomenu, ale nebýt jeho smrti neměla bych Aninku. Člověk se celý život učí a ne všechno jde naplánovat. Hodně naděje všem.

Janka, 27. 12. 2017

Náš tříletý syn už dlouho mluvil o tom, že by si přál sourozence. Já jsem chtěla ještě počkat, než s tatínkem náš sedmiletý vztah zpečetíme svatbou - potom už miminku nic nebude stát v cestě. 23. 9. 2017 byla svatba a od toho dne jsme se přestali početí jakkoli bránit. Už od května jsem nebrala antikoncepci, aby se tělo vyčistilo, ale MS stále nepřicházela. Doktor říkal, že to chce čas, tak jsem chodila na kontroly a myslela si, že to bude běh na dlouhou trať. 4. 10. jsem dostala injekci na vyvolání MS, která ani poté nepřišla. 18. 10. jsem si zkusila udělat těhotenský test - byl pozitivní. Na kontrolu jsem se schválně objednala na 23. 10. - přesně v tento den v roce 2013 mi totiž doktor potvrdil první těhotenství - bude to takové symbolické. Doktor těhotenství potvrdil, děťátko ale zatím bylo malé, tak mě pozval za týden. K tomu mi řekl, že mám malý hematom, ale není třeba žádných zvláštních opatření, jen kdybych začala trošku krvácet, nemám se hned děsit. O týden později už krásně tlouklo srdíčko, manžel tam byl se mnou a oba jsme na to koukali jak na zázrak, byla jsem 6tt+3. Chtěli jsme fotku, jakoby mi něco říkalo - člověk nikdy neví, co se může stát, a třeba to pak bude moje jediná památka, ale doktor nás odbyl, že třeba příště. Mám rizikovou práci, tak jsem s ním probrala i možnost neschopenky. Nechtěla jsem nechat kolegyně ve štychu ze dne na den, tak jsem odešla s tím, že to ještě promyslím. V pondělí 2. 11., 7tt+1, už jsem tam byla jako na koni - hematom je přece jen riziko, k tomu moje práce... Není se co rozmýšlet, zdraví mého dítěte je přednější než všechno ostatní, odcházím na PN. Doktor ještě pro jistotu zkontroloval miminko - vše v pořádku, hematom se zmenšil a srdíčko krásně bije. Kdybych jen věděla, že to je naposledy... Od té doby jsem byla doma a poctivě jsem odpočívala - říkali jsme si, aspoň dokud se hematom úplně neztratí a nepřekleneme to kritické období. Jednou večer mě začlo hodně bolet břicho - říkala jsem si, co to je, čekala jsem, jestli nezačnu krvácet nebo něco, ale nic se nedělo, jinak mi nic nebylo, tak jsem čekala, co bude dál - ráno už mi bylo úplně dobře. Pak jsem si uvědomila, že až moc dobře - těhotenské nevolnosti jako mávnutím kouzelného proutku úplně zmizely. Začlo se mi honit hlavou, co když je něco v nepořádku, ale tyhle myšlenky jsem se snažila zahnat a čekala na plánovanou kontrolu - stejně, co se má stát, se stane a neovlivním to a vždyť mi vlastně nic není - nekrvácím, nemám žádné bolesti... Přišel čas plánované kontroly, měla jsem být 9tt+1 a bylo 21. 11. Manžel šel se mnou, že počká v čekárně. Doktor mi vzal stěry a pak, že ještě zkontroluje miminko. Srdce mi tlouklo jak o závod... o to víc, když jsem viděla jeho pohled a jak pomalu říká: "To děťátko odpovídá 7tt+6..." (To už mi bylo jasné, která bije) "Ale tady máme problém... Není tam srdeční akce." Dál to asi nemá cenu rozvádět, říkal mi, jak se tohle stává často, že příčinou bývá nejčastěji nějaká vážná vada, což příroda vyřeší takto... Ano, to všechno člověk rozumem chápe, ale srdcem to pochopit nedokáže. Chtěla jsem počkat, až si tělo poradí samo a miminko samo odejde, ale doktor mi to nedoporučil. Objednal mě na revizi 23. 11. No co, říkala jsem si, uvidíme do té doby, třeba si ještě dá říct a odejde samo. Ale nic se nedělo, jenom jsem pořád měla bolesti. Den před revizí jsem si ještě říkala, že se přeobjednám, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to plánované na 23. 11. - to má manžel narozeniny, číslo 23 je naše šťastné číslo, syn je taky narozen 23. (května) a tak to aspoň bude takové symbolické, že i náš andílek se narodí 23. Nechtělo se mi tam, ale ono už stejně nebylo na co čekat... Protože pracuji v nemocnici na ARO, nechtěla jsem pochopitelně, aby mě uspávaly moje kolegyně, tak jsem se objednala do jiné nemocnice. Manžel jel se mnou a byl mi oporou, dokud tam mohl být, potom odjel domů se chvilku vyspat (měl po noční a před další noční) a byli jsme v kontaktu přes telefon. V nemocnici byl moc fajn doktor - mladej, ale trpělivej, vstřícnej... Detailně prohlížel obraz na ultrazvuku, nechal mě, ať se taky podívám, dokonce mi na přání vytiskl i fotku, když jsem mu řekla, že žádnou na památku nemáme. Řekl mi, že se vše jeví v pořádku a že děťátko mělo pravděpodobně nějakou těžkou genetickou vadu, jinak nevidí důvod, proč by mělo odejít, já jsem v pořádku (i odběry jsem měla naprosto vzorné včetně štítné žlázy atd.). Kolem 9. hodiny přišel můj čas. Neubránila jsem se slzám. Jo, já vím, že nesmím brečet, protože mě pak nebudou moct uspat, říkala jsem si, ale nešlo to zastavit... Na sále byly moc hodné sestřičky, které mě utěšovaly a ujišťovaly, že příště už bude všechno v pořádku a budeme mít zdravé miminko. Po probuzení z narkózy jsem cítila obrovskou úlevu - už je po všem a aspoň fyzicky se už můžu začít dávat dohromady. Odpoledne mě propustili, přijel manžel, zašli jsme si na oběd, odvezl mě domů a pak odešel do práce. Mezitím k nám přijeli naši, kterým jsem se mohla vypovídat... I když... nikomu se nemůžu vypovídat tolik, jako manželovi... on jediný chápe. Večer, v den, kdy jsme se dozvěděli, že naše děťátko umřelo, jsem ho viděla poprvé plakat. Od té doby jsme si oba vzájemnou oporou. Každý totiž říká, že nemám brečet, že to tak asi mělo být, že ještě budeme mít děti a že to nemá cenu rozebírat. Ale já o tom potřebuju mluvit, potřebuju to ze sebe dostat. A nechápu to jako něco, za co bych se měla stydět, ale něco, co se stává, bohužel až hrozivě často... a zároveň to beru jako poctu: Říká se přeci, že Bůh každému naloží jen tolik, kolik je schopen unést... A kdo má to štěstí mít vlastního anděla? Nemá smysl cokoliv tajit, patří to k životu a je třeba to tak brát a i když jsme naše děťátko nikdy ve skutečnosti neviděli a bylo tak maličké, bylo naše a navždycky už bude naše a nikdy na něho nezapomeneme. Teď nezbývá, než věřit, že tahle naše zkušenost byla první a zároveň poslední a že někdy v budoucnu k nám ještě přijde miminko a tentokrát bude zdravé a všechno bude v pořádku. To moc přeji všem, kdo si touhle zkušeností museli projít.

Růženka, 27. 10. 2017

Jsem 5 měsíců po zákroku a je to pro mě nepochopitelný. Nemůžu se s tím smířit. Moc jsme se těšili a chceme miminko, ale jsem hodně ve stresu a ten tomu moc nepomáhá. Každý říká, dej tomu čas, ale to se jim to mluví, páč já to nezvládám. Když jdu na procházku, do města, nakoupit, všude potkávám těhotné holky, ženy. A je to pro mě strašný.

Co může potkat ženu po potratu? Jaké jsou možnosti uzdravení?

Ženy, které z jakéhokoliv důvodu podstoupily umělý potrat nebo o dítě přišly spontánně, provází "něco" vážného, s čím nepočítaly. To "něco" se projevuje různě intenzivně, ale přesto více méně podobně: pláč, pocit viny, nechuť se milovat s partnerem, strach o žijící dítě, vykořeněnost a pocit prázdnoty, nesnesitelný odpor vůči těhotným ženám a stálé myšlenky na zkušenost potratu.

Pokud si nejste jistá, zda právě Vy trpíte tzv. postabortivním syndromem, zkuste si udělat malý test.


Kam dál?


Další vaše zkušenosti po umělém potratu II

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.



Další vaše zkušenosti po umělém potratu I
Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Terapie po potratu
Žena, kterou zasáhne traumatický zážitek ztráty dítěte, ať již skrze umělý nebo spontánní potrat, velmi často potřebuje pomoc a doprovázení. Obvykle zůstává s bolestí sama, protože ne vždy umí správně pomoci ti, kteří jsou nejblíže.

Jak je na tom psychika před a po podstoupeném potratu
Abychom lépe porozuměli tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR