Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností. Zkušenosti mužů jsou též vítány.

An, 11. 8. 2024

Jdu sdílet svůj příběh a vypsat se. S manželem jsme se snažili o druhé dítě asi 3/4 roku a 2 dny před 2. narozeninami prvorozeného syna jsem si testem potvrdila, že jsem těhotná. Testovala jsem se pak ještě na synovy narozeniny, opět úspěšně. Manžel měl velikou radost a začali jsme se těšit. Bohužel jsem od začátku špinila, což jsem nejprve přikládala vynechané MS, ale neměla jsem z toho dobrý pocit, protože v prvním těhotenství bylo všechno naprosto v pořádku. Taky jsem byla nesnesitelně unavená, bylo mi zle a vadily mi různé pachy, což se mi taky předtím nedělo. Na první kontrole u gynekoložky jsem byla v 6tt, vše bylo v pořádku, jen byl plod o týden menší. Nepřikládala jsem tomu důraz, ovulace mohla být všelijaká vzhledem k tomu, že stále kojím. Nicméně špinění je prý normální, ale dostala jsem Utrogestan v dávkování 0-0-2 a Ascorutin 1-1-1. Další kontrola byla za 14 dní, tedy v 8tt. Potvrzena srdeční akce, ovšem plod stále o týden menší, špinění ustalo, Utrogestan vysazen, Ascorutin zůstal. Teď v pondělí (dnes je sobota) jsem začala opět špinit (to jsem byla 9+4tt) ale nepřikládala jsem tomu už důraz. Nicméně než jsem šla v poledne uspat syna, zavedla jsem si pro jistotu opět Utrogestan. Odpoledne jsem ale začala lehoulince krvácet světlou krví, tak jsem se k večeru vystrašená vydala na pohotovost. Tam se potvrdily moje největší obavy - zamlklé těhotenství. Prý zamlklo už v 7+0tt až 7+4tt dle velikosti (mám dvě zprávy, z pohotovosti a od své gynekoložky, na každé je jiný údaj). Lékař skvělý, empatický, byla jsem informována o možnostech a rozhodla jsem se počkat na návštěvu své gynekoložky, která byla ve čtvrtek. To už jsem ale krvácela takovou střední MS. Gynekoložka nález potvrdila a poslala mě na revizi, že SP může trvat i týdny, že dostanu zánět a už nikdy neotěhotním. Revizi jsem odmítla, že alespoň týden počkám, zda se nerozjede SP a doma jsem začala pracovat na tom, aby se to rozjelo samo co nejdřív - pila jsem maliník, šalvěj, silnou citronovou šťávu, dávala si horké vany. V pátek o půl 3 ráno mě vzbudily pravidelné kontrakce cca co půl minuty v síle takové běžné MS. Zůstala jsem ležet a čekala, co bude. Začalo se mi ale chtít čůrat, tak jsem se vydala na záchod. Ve chvíli, kdy jsem se posadila a začala čůrat, jsem cítila, jak ze mě něco pocitově o velikosti vejce vypadlo do záchodu. Protože tam ale bylo dost krve, neviděla jsem, co to bylo (ještě dodám, že první porod jsem taky měla velmi rychlý, od prasknutí vody byl syn na světě za necelé dvě hodiny, málem jsme ani nestihli dojet do hodinu vzdálené porodnice). Doufala jsem, že to byl plod, ale po zkušenosti z prvního porodu to mohla být jen krevní sraženina. Nicméně od té doby jsem už jen krvácela opět takovou střední MS s občasnými kousky sliznice (jen jednou si mi zazdálo, že by to snad mohla být placenta), bolestmi zad nebo břicha. Taky mě večer třeštila hlava a měla jsem zimnici, ovšem bez horečky. Myslím, že hodně dělala psychika, protože jsem četla, jaké měly některé ženy velké bolesti a jaké z nich padaly kusy a já jsem ani nevěděla, co to vypadlo ze mě, bolesti nulové, krvácení běžné. Proto jsem se v sobotu ráno vydala opět na pohotovost, tentokrát do jiného města. Tady doktor protivný, nafoukaný. Prohlédl mě pohmatem, což dost bolelo, i ultrazvukem a začal mluvit o "zánětku". Prý kdybych došla na kyretáž a kdesi cosi... Nicméně děloha byla čistá, jen zvýšená sliznice 13 mm. Prý tam teď jsou ale vysoce infekční zbytky, které by kyretáž vyřešila, a navíc jsem tam to embryo měla mrtvé nějakých 14 - 21 dní (nebudu to počítat). V podstatě jsem z toho měla dojem, že jsem kráva, která si nenechala poradit, tak teď má, co chtěla. Chtěli si mě tam na 3 dny nechat a kapat mi antibiotika, což jsem vzhledem k synovi odmítla, a tak jsem dostala antibiotika Amoksiklav 625mg 1 tbl./8 hod. a čípky Betadine 200mg 0-0-1. Obecně mám teď občas takovou střední až slabou bolest břicha a krvácím střední ms. Horečku nemám. V diagnózách mám ale uvedeno "Jiný potrat; úplný n. neurč. kompl. infekcí pohlavní soustavy a pánve + Akutní zánětlivá nemoc dělohy". Nasadila jsem si kontryhel, lichořeřišnici a pokračuju v maliníku. Ještě je potřeba zmínit, jak to nesu psychicky. Protože jsem z tohoto těhotenství neměla dobrý pocit od začátku, ten konec mě vůbec nepřekvapil. A musím říct, že mě to ani netrápí. Prostě to dopadlo, jak mělo a já jsem jen ráda, že se s tím moje tělo takhle zvládlo vypořádat. V podstatě jsem měla dost strach o sebe, ale s potratem jsem byla smířená hned. Jakmile se dám do pořádku, začneme se snažit znovu. Tentokrát to totiž určitě vyjde. Jen jsem teda začala být o nekonečno procent vděčnější za prvního syna. A co manžel? Ten to taky vzal dobře, v podstatě to vidí stejně jako já, i když to pro něj jistě bylo jednodušší, protože on v sobě to miminko 10 týdnů nenosil a ani na mně nebylo nic vidět.

Maruška, 4. 4. 2024

13. 1. 2024 byl ten den, kdy jsem zjistila, že je něco jinak. Měla jsem divné chutě i na jídla, která jsem jedla jen zřídka, prsa mě bolela tak divně, ten pocit jsem neznala. V podbřišku jsem měla klasické mírné křeče, ale jelikož jsem měla již dva dny po termínu MS, nijak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost, cykly jsem měla +- o dva dny vždycky. Ale stejně jsem nad tím pořád přemýšlela a tak jsem si večer zkusila udělat těhotenský test a k mému překvapení se okamžitě objevily dvě čárky. Kontrolní byla sice silnější, ale byly tam dvě. Ráno jsem test opakovala pro můj klid a opět se objevily dvě čárky, ale ta druhá už byla skoro stejně silná, jako kontrolní. Podle termínu mé poslední MS jsem byla na začátku 5tt. "Tak se nám to konečně podařilo, čekáme miminko, říkala jsem si". Ale jako bych podvědomě tušila, že je něco špatně. HA jsem brala 12 let, otěhotněla jsem 3 měsíce po vysazení. Na kontrolu k lékaři jsem šla dle termínu MS v 6tt, kdy mi lékař oznámil, že těhotenství může potvrdit, ale zatím vidí pouze dutinku 3,5mm. To se mi nezdá, však už by mělo jít vidět embryo se srdeční akcí. Na další kontrolu jsem šla až za dva týdny, kdy už bylo vidět vše, ale plod vůbec neodpovídal termínu mé poslední MS a srdeční akce byla dle lékaře nejistá, další týden měl rozhodnout a také rozhodl - zamlklé těhotenství. Vývoj plodu se zastavil na 7tt, srdeční akce nebyla. Následovala kyretáž. Asi ani nemusím říkat pocity po zákroku. Kdo tím neprošel, nemůže vědět, co za bolest to je. Každé ráno jste se probouzeli s pocitem, že uvnitř vás něco roste. Kvůli "tomu" je vám špatně, jste unavená, náladová, ale stojí to za to. Teď jsem ze dne na den o ten pocit přišla. Nikdy své miminko nespatřím. Prázdnota, nic jiného jsem necítila. Připadala jsem si zbytečná. Nemít podporu v mém příteli a rodině, už bych tu dnes tento příběh nepsala. Trvalo pár týdnů, kdy jsem nemohla chodit mezi lidi. Měla jsem averzi na těhotné a ženy s kočárky, měla jsem jim za zlé, že oni mají to, co já jsem chtěla tak moc, ale přišla o to. Proč zrovna já? Život zkrátka někdy není fer. Nyní to sice stále bolí a vždy si to po zbytek života v sobě ponesu, ale beru to tak, že se to zkrátka mělo stát a jsem vděčná svému tělo, že dokázalo poznat, že plod byl zřejmě života neschopný a dokázalo to poznat včas. Vnitřně cítím, že by mé miminko byla holčička, a věřím, že k nám přijde znovu, až bude připravená!

Štěpánkova maminka, 13. 2. 2024

Štěpánek, pro kterého moje oči prolily už několik slz, a když čas od času srdce steskem více zabolí, ještě nějakou tu slzu upustí. Štěpánek je naše šesté děťátko. V těchto dnech to mělo být snad hotové miminko, ale stále ještě v bříšku. Štěpánkovi přestalo srdíčko bít 25. 8. Jsem vděčná, že znám to datum. Byla středa, když jsem se trochu rozkrvácela. Večer jsem volala do nemocnice na gynekologii, kde to zvedla sestra. Když jsem si žádala lékaře, řekla, že teď už tady žádný není a prý co mám za problém. Když jsem jí popsala situaci, řekla, že to někdy bývá a že oni by tam se mnou stejně nic neudělali, že mám počkat a uvidím. Dost mě to polekalo, ale další den po krvácení už zase ani stopy. I tak jsem zašla k mému gynekologovi, který mi potvrdil šestý týden těhotenství. Uklidnil mě, že je to učebnicové těhotenství, že nemám mít strach, že takové krvácení může někdy v začátcích být. A tak i přes to, že jsem se necítila úplně nejlépe, jsem se alespoň psychicky uklidnila, a protože jsme na víkend čekali návštěvu, dala jsem se do uklízení. Pár hodin po návštěvě lékaře se krvácení spustilo znovu. Tentokrát už ale nepřestalo do pár hodin. Bylo stále silnější. Manžel mi říká, že mě zaveze do nemocnice, ale já jsme to odmítla. Bylo to pro mě jasné. Prostě potrácím. A co by tam tak se mnou udělali. Chtěla jsem (když už), potratit doma "přirozeně". V noci bylo krvácení už hodně, hodně silné v kusech s jasnými i dalšími příznaky potratu. Ráno po této těžké noci jsem volala mému gynekologovi. Říkám mu: "Včera pár hodin po návštěvě u vás jsem začala zase krvácet. V noci už to bylo hodně silné. Myslím, že je to jasné. Chci se vás zeptat, jak dlouho to tak může trvat?" "Jestli je to silné, tak je to jasné, ale musíte přijet, nemůžu vám takto nic víc říct, musím vás vidět." Lékař mě prohlédl a říká: "Ještě tam je, ale už je nad brankou." "Co to znamená?" ptám se. "To znamená, že už stačí jen projít brankou." "A co srdíčko?" "To ještě tluče." Nechápala jsem, že i přes tak masivní krvácení tam může ještě být a dokonce být vidět ozvy. Myslela jsem, že už ze mě v noci odešel, aniž bych to zaznamenala. Začala jsem věřit, že se ještě může stát zázrak. Protože jsem ale příliš krvácela, lékař hned volal do nemocnice, aby mě čekali na příjem. U vstupního vyšetření se mě jal prohlížet jeden mladý doktor. Při vaginálním vyšetření, které pro mě bylo dost necitlivé a bolestivé, jsem na něho začala křičet, ať toho nechá, že to bolí, ať neublíží miminku, že mu ještě tluče srdíčko a rozplakala jsem se. Opravdu jsem ještě věřila, že se může stát zázrak. Srdíčko přeci ještě tluče. Na to dal lékař ruce pryč a s klidem mi říká: "To ale není miminko." "Je to miminko!" A hrozně jsme plakala. Na to už mi neodporoval, ale zeptal se mě, co teda může dělat, jestli mě může vyšetřit alespoň ultrazvukem? Na to jsem mu přikývla. Ptal se mě, jak vím, že mu tluče srdíčko? Říkám: "Než jsme jeli sem, vyšetřoval mě můj lékař a ještě ho tam viděl." "Teď už tam ozvy nejsou." říká mi. Ať si každý nazývá tento několika milimetrový shluk buněk, jak chce, pro mě je to miminko a co víc, je to nový lidský život s nesmrtelnou duší! Jaký zázrak! Krom ještě jedné nepříjemné věci, o které ale nebudu psát, byl tento lékař moc hodný, empatický, všechno v klidu a pěkně vysvětlil mně i manželovi. A snažil se mě ujistit, že já za to nemůžu, že k tomu potratu došlo. Měla jsem (a stále mám, nikomu se zatím nepodařilo mě zbavit těchto výčitek) v tomto směru, totiž výčitky, že jsem se mohla víc šetřit, víc si nechat pomoct, odříct návštěvu! Kdyby mi v ten čtvrtek, když mě můj gynekolog prohlížel, jen jednou větou řekl, abych se šetřila, dávala si pozor, když jsem trochu krvácela!!!? Ale on NIC!!! Jen jak je všechno jak má být a nemusím mít strach. No každopádně jsem tedy byla hospitalizována pro velké krvácení s tím, že jsem odmítla revizi dělohy, protože jsem chtěla, aby si tělo s tím, co se započalo, poradilo samo. Lékař mě poučoval, že to může být tak, že začnu třeba v jednu chvíli ještě více krvácet, přijde stah a vyjde ze mě nějaký větší váček, tak že to bude ono a může to být třeba na toaletě. Na to jsem se ho zeptala, jestli se mám snažit to zachytit. (Tajně jsem chtěla). Na to on mi trochu s odporem řekl že ne. A tak jsem zůstala s touto bolestí sama. Manžel musel za dětma a měla přijet ta návštěva, kterou jsme nezrušili. Po celou dobu sama na pokoji. A tak jsem potrácela pro mě nekonečný čas. Snažili se mi pomoci injekcí, která měla vyvolat větší stahy, ale ani přes to to prostě nešlo. Přijatá jsem byla v pátek a v sobotu v noci jsem volala manželovi, že se s ním chci rozloučit, kdyby už jsme se náhodou neviděli. Tak hrozně mi bylo, nejen psychicky ale i fyzicky, že jsem brala v úvahu i to, že třeba opravdu nemusím přežít. Po této těžké noci přišla ráno na vizitu paní primářka. Dialogy s ní nebudu popisovat. Je to ve svém oboru jedna ze špiček, ale její odměřený přístup mi v té chvíli zrovna neulehčil. Jedno jsem jí ale nesmírně vděčná. Nakonec jsem svolila k revizi dělohy, už mi bylo opravdu hodně zle a chtěla jsem to mít za sebou. A tato paní primářka vyhověla mému přání a dala mi naše mrtvé miminko, abychom ho mohli s manželem pochovat do země. Říkala, že v tak raném těhotenství to nedělají, ale vyšla mi vstříc. Moc jsem se za to modlila. Nechtěla jsem, aby naše miminko skončilo v záchodě, nebo ve spalovně jako biologický odpad.Teď vím, kde Štěpánkovo tělíčko je. Pochovali jsme ho s modlitbou hned po cestě domů z nemocnice u křížku u cesty blízko naší vesničky. Jezdíme okolo téměř denně, někdy i několikrát. A nezapomínáme se vždy pomodlit za jeho lehké odpočinutí a děti začaly říkat ještě svatý Štěpánku, oroduj za nás. A tak i prosíme o přímluvu u Boha, za nás ubohé, kteří ještě máme nějaký čas pobýt v tomto slzavém údolí. Také je třeba říct, že odvahu si říct o Štěpánka mi dodalo svědectví právě našich známých, kteří u nás byli zrovna v těch dnech na návštěvě a sami si před několika měsíci zažili, co je to přijít o miminko v začátku těhotenství. Kdyby k nám zrovna v těch dnech nepřijeli, kdo ví. Tato známá potratila sice doma, ale zachycené miminko s manželem společně pochovali. Zranění z potratu je dost, ale jsem přesvědčená, že by jich bylo ještě víc, kdybych nevěděla, kde Štěpánek je. A tak chci upřímně říkat: "Přijímám, i když je to těžké!" Někomu může připadat přehnané, že mě to tak vzalo, že přece to byl teprve šestý týden těhotenství. Ano, sama bych nevěřila, že až tak bolestné může být spontánní ukončení těhotenství hned na svém začátku. V nemocnici jsem prožívala i chvíle útěchy, pokoje, odevzdanosti a dokonce vděčnosti. Opravdu jsem upřímně děkovala Pánu Bohu za každou chvíli, kdy jsem mohla Štěpánka nosit pod srdcem. Po návratu z nemocnice jsem si připadala jako znásilněná. Nějaký čas trvalo, než se mě mohl manžel zase více dotýkat. Ještě jsem nedostala odvahu zajít k mému gynekologovi, kam jsem podle instrukcí měla jít poté, co přestanu krvácet. Představa, že bych se tam měla svléci, mě uvádí do úzkosti. Kladu si otázku, jestli bych to už zvládla. Možná ano, ale mám teď i jiné důvody, proč tam nechci. V nemocnici jsem si zapsala slova Jacqua Philippa: "Nechápeme, proč to či ono Bůh dopouští a není třeba si hledat nějaká falešná vysvětlení ,ale je to chvíle, abychom se odevzdali, dokud nedostaneme světlo. A když prožíváme takovéto chvíle zkoušky, musíme si říct jednu věc: Naštěstí nechápu, co se děje. Kdybych to chápal, znamenalo by to, že se můj život odvíjí podle lidské logiky. Ale nechápu-li věci v mém životě, znamená to, že můj život řídí nějaká logika vyšší, je jí moudrost Boží, která je někdy pro náš rozum temná . Bůh je světlo, ale je to světlo tak veliké, že naše ubohá očička jsou někdy slepá.V Božím konání je všechno světlo, i to, co nechápeme. Jedno světlo přeci vždycky máme: plamínek naděje, důvěry, víry."

Míša, 10. 11. 2023

Dnes mám dvě krásné, zdravé dcery. První těhotenství ale skončilo zamlklým těhotenstvím a kyretáží. Byl to šok. Bylo mi 35, už snaha o dítě byla provázena tím, zda se to vůbec ještě povede. Pak se povedlo a vše bylo krásné. Šla jsem si na další kontrolu, minule jsme již poslouchali srdíčko a měla jsem dostat těhotenskou průkazku. A bum. Srdíčko nebylo. Poslouchala jsem paní doktorku, co mám udělat, do kdy, nějaké možnosti, pak mi tekly slzy, omlouvala jsem se, že pláču. Pak jsem volala svému muži. Po telefonu, něco řekl. Nevím. A pak jsem kráčela tou ulicí, kterou pokaždé, když jdu, si vzpomenu na ten pocit. Postupně mi docházelo, že půjdu do narkózy na kyretáž. Strach, obava. Volala jsem mámě. Máma do telefonu říká: já nevím, co ti mám říct, a dala mi tátu. Ten, aniž by mě vyslechl, řekl: přestaň, to je něco, co se běžně děje, proč to tak řešíš. A můj muž, denně mě chválil, že nebrečím, že jsem to hezky zvládla. Od té doby uplynulo 7 let. Mělo se narodit 1. 12. 2016. V květnu 2017 jsem porodila krásnou, zdravou dcerku, pak teda další, ale spontánní potrat a pak další krásnou zdravou dceru. Ale vlastně nějak od podzimu 2017 jsem se začala hroutit, sebepoškozovat. Pak terapie, psychiatrie, léky, pořád se nelepším. A co se stalo, že dnes o tom píšu? Včera na konzultaci s paní učitelkou jsme probírali naši dcerku, malinko její chování a já zmiňovala úzkost svou a tak a při diskusi v psychologicky bezpečném prostředí jsem jí zmínila, co se mi stalo. Já o tom mluvím s maminkami, hodně tuto zkušenost má. Ale s paní učitelkou, ve věku asi 55+, mi vyhrkly slzy. Ona mě chápala, dokonce tomu tématu věnovala čas v konzultaci naší dcery (ona tam nebyla, jen já a muž), že jsem z toho měla výčitky, vždyť to není o mě. A nějak se mi vrátilo to téma intenzivněji, jakoby mi něco říkalo, toto si pořeš. Ale jak? Můžete mi doporučit osobu, místo?

Mandelinka, 29. 3. 2023

Momentálně procházím samovolným potratem. Už se nedá nic dělat, děloha začala miminko pudit ven. Doma mám pětiletého syna, který je přirozeně. Pak nastaly zdravotní komplikace a museli jsme na IVF. Z toho máme devatenáctiměsíční dceru. Před třemi týdny jsme objevili pozitivní test. Byli jsme překvapeni a zároveň šťastní. Vše se změnilo z vteřiny na vteřinu, začala jsem krvácet. Následovala pohotovost. Na pohotovosti řekli, že je miminko v nestandardní části a že je to padesát na padesát. A že si mám v týdnu zajít ke svému lékaři. K lékaři jsem došla a už bylo pozdě. Nikdy jsem toto nezažila. Bolí to, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Vím, že bude další šance i s pomocí IVF, ale strach je větší. Co když se to bude opakovat? Co když se to stane znovu? Co když je to moje chyba? Jsem zklamáním pro manžela, když mu nedokážu donosit dítě? Co když jsem něco mohla udělat jinak? Tyto otázky mě trápí stále a moc, pořád dokola, co když?

Žaneta, 28. 3. 2023

Byla jsem na gyndě, kde mi paní doktorka zjistila 4-5 týdnů těhotenství, na ultrazvuku byla pěstička. Teď už jsem přišla i na přesné datum početí, takže 4 týdny. Po třech dnech mě po snídani chytly silné křeče. Ležela jsem schoulená do klubíčka a dvě hodiny nevěděla, co se to se mnou děje. Myslela jsem, že umřu. Až potom jsem dokázala dojít ke stolu, ucítila krev, zkusila kapesníkem - jasně červená krev a já hystericky volala příteli a doktorce. Když krvácení neustávalo, nakonec i sanitku. V nemocnici mi byl proveden ultrazvuk a zrcadlo, děloha byla prázdná, na koze spousta krve a 4cm kulička, nejspíš děťátko. Přesto mi doktorka nevěřila, že jsem byla těhotná a moje osmiletá dcera se na vše musela dívat. Nedala mi zprávu, takže tam musím znovu. Chvílemi nekrvácím vůbec, chvílemi zase extrémně, křeče se stále vrací. Příští týden, pokud nebude vše pryč, budu muset na revizi a to nechci. Vím, že mé tělo to zvládne. Musím žít, i když nechci. Tento týden musím zvládnout návštěvu OSPODU. Nemůžu říct, že jsem potratila, když jsem měla těhotenství zakázané. Takže mám jeden den na úklid bytu a příští týden musím zvládnout kontrolu na gyndě, krev a endokrologii. Nevím jak to zvládnout, když nemůžu ani dojít pár schodů k sousedce. A to vše jen kvůli tomu, že jsem nebyla soudná. Jsem na miminko už stará a tohle se v tomto věku běžně děje - mi bylo řečeno.

Iva, 27. 5. 2019

Hezký den, dnes to bude měsíc od revize po zjištění zamlklého těhotenství v 11tt. Revize byla v pátek třináctého, vždy pro mě normální den se změnil napořád v TEN den. Nezapomenu nikdy na ten pocit prázdnoty, který od probuzení z narkózy trvá. Od té doby mě kousek chybí, stále hledám svého andílka a nenacházím. Pokaždé, co se podívám na oblohu, mám pocit, že tam někde v dáli musí být a já na něj koukám a nenacházím. Je tak daleko a pryč. Možná chybí jen on mě, on si vybral svou cestu a měl tu být jen na chvíli. Teď je mu dobře, takovou si zvolil cestu. A měl mě naučit, zatím nevím čemu a nevidím smysl. S partnerem jsme těhotenství plánovali, hned druhý měsíc se podařilo a zalil nás velký pocit štěstí, euforie, plakala jsem štěstím a držela v ruce ten papírek s //. V 7tt na ultrazvuku srdíčko bilo, vše v nejlepším pořádku. Pan doktor ještě z legrace pronesl, vy jste ukázkový příklad, jak má maminka vypadat, u vás určitě vše bude v pořádku, ale musím vás informovat, že 2 z 10 těhotenství končí špatně. Ale jak vás znám, to nebude váš případ. Zdravě jím, 2-3x týdně cvičení, nekouřím, nepiju alkohol, k tomu pozitivní myšlení a vždy optimismus. Něco bude špatně? To se mě netýká, říkala jsem si, a plnými doušky vychutnávala toho drobka uvnitř. Na začátku 11tt další ultrazvuk a k němu fotka. Týden před kontrolou jsem se začala divně bát... těšit... do teď neumím ten pocit popsat. Uvědomuji si až teď s odstupem, že vnitřní hlas mi chtěl něco říct, naznačit. Ležím na křesle a ten moment nezapomenu. Výraz ve tváři doktora... rychle jsem koukla na monitor a viděla tu malou bobulku, moje miminko. Ten pohled byl navždy první a poslední. Pan doktor oznámil, je mi líto, plod se nevyvíjí a posílám vás na konsiliární vyšetření do nemocnice, kde to potvrdí a objednají vás na revizi, raději už nic nejezte, nepijte, kdyby vás vzali hned na sál. Pak už mám mlhu... Doprovázel mě partner celou dobu, byl mi oporou, za což mu velice děkuji a vážím si ho. Potvrdili, že srdíčko nebije, zřejmě už 2 týdny. Na sál mě objednali za 2 dny, dříve nebylo místo. Čekání na konec. Doma v slzách, bolest duše, prázdnota a beznaděj. A to moje heslo bylo - na všem negativním se snaž vidět nějaké plus, které tě požene dále. 3 týdny neschopenka, kdy jsem si musela odžít bolest. Na histologii nezjistili nic, pan doktor konstatoval, to se stává, příčiny nezjištěny, počkejte měsíc a hurá na novo. Necítím to stejně. Jsem 2 týden v práci, musím fungovat. Někdy jsou dny horší, jindy lepší. Jen ta bolest mě nekontrolovaně sráží na kolena. Nějak se v tom všem plácám, nevím, jak dál. Nevidím konec ani začátek. Sbírám síly a budu bojovat za nový začátek? Ale čeho? Všichni říkají, že to chce čas. Chápu a rozumím, ale co mám dělat, než ten "čas" přejde? Říká se, že miminko ve vás nechá kousek sebe už navždy a já tomu věřím a soucítím se všemi ženami, které si tímto musely projít. Jsem vděčná, že jsme zde mohli nechat kousek sebe a našich andílků, vypsat se. Děkuji za tyto stránky. Žehnám vám vše dobré.

Borůvka, 27. 5. 2019

Jsem plná a prázdná současně. Před 28 měsíci jsme celá rodina přišli o miminko ve 20tt, zjištěno to bylo dva dny před Vánocemi. Další den vyvolaný porod, miminko jsme porodili s manželem. Tělíčko držím v rukou... Je jak malá panenka přes dvě dlaně. Dcerky brášku oplakaly a věřily, že dušička Daníka přijde zpět, stejně jako já s manželem. Psali jsme, malovali, zasadili strom, povídali si. Vrátili jsme se do běhu života, radosti a kdykoli jsme chtěli, šli jsme ke Stromínce, jedinému, co nám Daníka připomíná a co roste. Po roce a půl, koncem léta, jsem se cítila šťastna a naplněna. To už dcerky registrovaly mé podivné brkání, škytání, intolerance vůni a divné chutě. Maminko, ty budeš mít miminko... To slyším jak teď a úsměv starší dcerky. Test to potvrdil a paní doktorka o pár dní později také. Doporučila mi po předchozím zamlklém těhotenství nemocenskou. Neváhala jsem ani minutu, protože jsme si miminko moc a moc přáli. Ať je to holčička nebo chlapeček nevadí, jen ať se narodí... Toť slova mé osmileté dcerky. Bohužel v devátém týdnů se něco stalo a já přestala škrtat, brkat a vše, co bylo. To byl víkend. V pondělí jsem neváhala a šla na kontrolu. Něco se mi nezdá, řekla jsem... Sestra byla překvapena a paní doktorka mě vzala. Nejprve vyslechla mé pocity a sdělila, že uvidíme a že to může byt dobré. Srdeční akce ale nebyla. Koukala na mě, jak jsem to mohla poznat. Před týdnem akce byla! Potrat se rozběhl sám, tělíčko mi uvízlo na vložce. Mělo oči, ruce, nožičky... uff. Pohlavní orgány zatím nevyvinuty. Pohladila jsem Borůvku, tak ji dcerky říkaly, uložila na papír. Pak už nemocnice, krvácení, prý děloha čistá, nakonec kyretáž a transfuze. Od té doby mi síly ubyly, dlouho jsem měla zvýšenou teplotu, hledala jsem pomoc psychologa, neměli čas... Jsem stále unavená, bolí mě nohy při dojití po bytě, třepou se mi ruce. Únavový syndrom? Doktorka mě posílá do práce, jdu však na kontrolu se štítnou žlázou a doktor mě hned posilá na psychiatrii. Dál pokračuje neschopenka. Dostávám léky. Po pár dnech musím do nemocnice. Zánět příušní žlázy. Znenadání mě před pár dny vypověděly nohy, třes rukou mě limituje. Třes nohou je zvláštní. Chůze bizarní. Čekám na výsledky, zda se k tomuto všemu nepřidala nějaká infekce. Termín plánovaného porodu se blíží a já jsem naprosto paralyzovaná, chodítko u postele, čůrací křeslo. Mám 37 let. Hlava funguje. Cítím se hrozně, dcerkám jsem řekla, že si to asi mé tělo pamatuje a ví, že Borůvka s námi byla a že se mela narodit někdy v těchto dnech. Chtějí si namalovat na tričko borůvku... To uděláme! Třeba mé tělo na tohle čeká a dušička chce, abychom si na ni vzpomněli všichni čtyři současně. Jako když jsme byli u stolu a já škytala a mluvili jsme k ní. Postabortivní syndrom je, ale tohle jsem nikde nečetla! Jsem v šoku, co vše si tělo pamatuje a jak dokáže reagovat a aktivní ženu zastavit a upoutat na lůžku. Milé dámy, pište, malujte, zpívejte a milujte své tělo. A hlavně mu věřte. Já budu věřit, že se naše rodina vymaluje a že se vrátím do života.

Helena, 15. 10. 2018

Je to více než rok, co jsem prožila velikou bolest ze ztráty nenarozeného miminka. Bůh mě má moc rád, protože naší rodině daroval nový život. Už tři měsíce se dívám na malinkou Aničku, je krásná, hodná a úplně zdravá. Dokonce i porod byl přirozený a lehký, i když jsem předtím rodila císařem. Chtěla bych povzbudit všechny, kteří mají velkou bolest ze ztráty dítěte - není to poslední slovo, alespoň ne v mém případě. Samozřejmě, že na svého maličkého nikdy nezapomenu, ale nebýt jeho smrti neměla bych Aninku. Člověk se celý život učí a ne všechno jde naplánovat. Hodně naděje všem.

Janka, 27. 12. 2017

Náš tříletý syn už dlouho mluvil o tom, že by si přál sourozence. Já jsem chtěla ještě počkat, než s tatínkem náš sedmiletý vztah zpečetíme svatbou - potom už miminku nic nebude stát v cestě. 23. 9. 2017 byla svatba a od toho dne jsme se přestali početí jakkoli bránit. Už od května jsem nebrala antikoncepci, aby se tělo vyčistilo, ale MS stále nepřicházela. Doktor říkal, že to chce čas, tak jsem chodila na kontroly a myslela si, že to bude běh na dlouhou trať. 4. 10. jsem dostala injekci na vyvolání MS, která ani poté nepřišla. 18. 10. jsem si zkusila udělat těhotenský test - byl pozitivní. Na kontrolu jsem se schválně objednala na 23. 10. - přesně v tento den v roce 2013 mi totiž doktor potvrdil první těhotenství - bude to takové symbolické. Doktor těhotenství potvrdil, děťátko ale zatím bylo malé, tak mě pozval za týden. K tomu mi řekl, že mám malý hematom, ale není třeba žádných zvláštních opatření, jen kdybych začala trošku krvácet, nemám se hned děsit. O týden později už krásně tlouklo srdíčko, manžel tam byl se mnou a oba jsme na to koukali jak na zázrak, byla jsem 6tt+3. Chtěli jsme fotku, jakoby mi něco říkalo - člověk nikdy neví, co se může stát, a třeba to pak bude moje jediná památka, ale doktor nás odbyl, že třeba příště. Mám rizikovou práci, tak jsem s ním probrala i možnost neschopenky. Nechtěla jsem nechat kolegyně ve štychu ze dne na den, tak jsem odešla s tím, že to ještě promyslím. V pondělí 2. 11., 7tt+1, už jsem tam byla jako na koni - hematom je přece jen riziko, k tomu moje práce... Není se co rozmýšlet, zdraví mého dítěte je přednější než všechno ostatní, odcházím na PN. Doktor ještě pro jistotu zkontroloval miminko - vše v pořádku, hematom se zmenšil a srdíčko krásně bije. Kdybych jen věděla, že to je naposledy... Od té doby jsem byla doma a poctivě jsem odpočívala - říkali jsme si, aspoň dokud se hematom úplně neztratí a nepřekleneme to kritické období. Jednou večer mě začlo hodně bolet břicho - říkala jsem si, co to je, čekala jsem, jestli nezačnu krvácet nebo něco, ale nic se nedělo, jinak mi nic nebylo, tak jsem čekala, co bude dál - ráno už mi bylo úplně dobře. Pak jsem si uvědomila, že až moc dobře - těhotenské nevolnosti jako mávnutím kouzelného proutku úplně zmizely. Začlo se mi honit hlavou, co když je něco v nepořádku, ale tyhle myšlenky jsem se snažila zahnat a čekala na plánovanou kontrolu - stejně, co se má stát, se stane a neovlivním to a vždyť mi vlastně nic není - nekrvácím, nemám žádné bolesti... Přišel čas plánované kontroly, měla jsem být 9tt+1 a bylo 21. 11. Manžel šel se mnou, že počká v čekárně. Doktor mi vzal stěry a pak, že ještě zkontroluje miminko. Srdce mi tlouklo jak o závod... o to víc, když jsem viděla jeho pohled a jak pomalu říká: "To děťátko odpovídá 7tt+6..." (To už mi bylo jasné, která bije) "Ale tady máme problém... Není tam srdeční akce." Dál to asi nemá cenu rozvádět, říkal mi, jak se tohle stává často, že příčinou bývá nejčastěji nějaká vážná vada, což příroda vyřeší takto... Ano, to všechno člověk rozumem chápe, ale srdcem to pochopit nedokáže. Chtěla jsem počkat, až si tělo poradí samo a miminko samo odejde, ale doktor mi to nedoporučil. Objednal mě na revizi 23. 11. No co, říkala jsem si, uvidíme do té doby, třeba si ještě dá říct a odejde samo. Ale nic se nedělo, jenom jsem pořád měla bolesti. Den před revizí jsem si ještě říkala, že se přeobjednám, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to plánované na 23. 11. - to má manžel narozeniny, číslo 23 je naše šťastné číslo, syn je taky narozen 23. (května) a tak to aspoň bude takové symbolické, že i náš andílek se narodí 23. Nechtělo se mi tam, ale ono už stejně nebylo na co čekat... Protože pracuji v nemocnici na ARO, nechtěla jsem pochopitelně, aby mě uspávaly moje kolegyně, tak jsem se objednala do jiné nemocnice. Manžel jel se mnou a byl mi oporou, dokud tam mohl být, potom odjel domů se chvilku vyspat (měl po noční a před další noční) a byli jsme v kontaktu přes telefon. V nemocnici byl moc fajn doktor - mladej, ale trpělivej, vstřícnej... Detailně prohlížel obraz na ultrazvuku, nechal mě, ať se taky podívám, dokonce mi na přání vytiskl i fotku, když jsem mu řekla, že žádnou na památku nemáme. Řekl mi, že se vše jeví v pořádku a že děťátko mělo pravděpodobně nějakou těžkou genetickou vadu, jinak nevidí důvod, proč by mělo odejít, já jsem v pořádku (i odběry jsem měla naprosto vzorné včetně štítné žlázy atd.). Kolem 9. hodiny přišel můj čas. Neubránila jsem se slzám. Jo, já vím, že nesmím brečet, protože mě pak nebudou moct uspat, říkala jsem si, ale nešlo to zastavit... Na sále byly moc hodné sestřičky, které mě utěšovaly a ujišťovaly, že příště už bude všechno v pořádku a budeme mít zdravé miminko. Po probuzení z narkózy jsem cítila obrovskou úlevu - už je po všem a aspoň fyzicky se už můžu začít dávat dohromady. Odpoledne mě propustili, přijel manžel, zašli jsme si na oběd, odvezl mě domů a pak odešel do práce. Mezitím k nám přijeli naši, kterým jsem se mohla vypovídat... I když... nikomu se nemůžu vypovídat tolik, jako manželovi... on jediný chápe. Večer, v den, kdy jsme se dozvěděli, že naše děťátko umřelo, jsem ho viděla poprvé plakat. Od té doby jsme si oba vzájemnou oporou. Každý totiž říká, že nemám brečet, že to tak asi mělo být, že ještě budeme mít děti a že to nemá cenu rozebírat. Ale já o tom potřebuju mluvit, potřebuju to ze sebe dostat. A nechápu to jako něco, za co bych se měla stydět, ale něco, co se stává, bohužel až hrozivě často... a zároveň to beru jako poctu: Říká se přeci, že Bůh každému naloží jen tolik, kolik je schopen unést... A kdo má to štěstí mít vlastního anděla? Nemá smysl cokoliv tajit, patří to k životu a je třeba to tak brát a i když jsme naše děťátko nikdy ve skutečnosti neviděli a bylo tak maličké, bylo naše a navždycky už bude naše a nikdy na něho nezapomeneme. Teď nezbývá, než věřit, že tahle naše zkušenost byla první a zároveň poslední a že někdy v budoucnu k nám ještě přijde miminko a tentokrát bude zdravé a všechno bude v pořádku. To moc přeji všem, kdo si touhle zkušeností museli projít.

Růženka, 27. 10. 2017

Jsem 5 měsíců po zákroku a je to pro mě nepochopitelný. Nemůžu se s tím smířit. Moc jsme se těšili a chceme miminko, ale jsem hodně ve stresu a ten tomu moc nepomáhá. Každý říká, dej tomu čas, ale to se jim to mluví, páč já to nezvládám. Když jdu na procházku, do města, nakoupit, všude potkávám těhotné holky, ženy. A je to pro mě strašný.