Na stránkách Vaší ordinace píšete, že klientkám "nezpíváme, netančíme..."
Ano, v tomto ohledu jsme skutečně konzervativní ambulance. Chodí k nám ženy, které zatím těhotenství neplánují, ty můžeme seznámit s možnostmi jak se přirozeně vyhnout početí, poskytnout prevenci rakoviny děložního čípku apod. Pro ženy plánující těhotenství máme ovulační či výživovou poradnu, těhotným nabízíme třeba individuální či skupinové předporodní kurzy, rodičkám zprostředkujeme i porody do vody či lotosové a jsme tu i pro ženy v přechodu. Vím moc dobře, že většina žen se na návštěvu gynekologa nikdy moc netěší. Tak se jim to snažíme maximálně usnadnit. "Obyčejný" respekt k ženě, jejím pocitům, intimitě a individualitě všechno hodně zjednodušuje a brání zbytečným komplikacím. Ke všem přistupujeme stejně – rád říkám, že v životě jsem se nesetkal s VIP vaginou, dělohou ani těhotenstvím. A neohlupujeme naše klientky nabídkami "nadstandardů", jako je ultrazvuk a jiné služby, které mají být v každé slušné ordinaci samozřejmostí. Jsem otevřený nejrůznějším přáním klientek a respektuji je – kromě přání šílených nebo život ohrožujících. To je stopka.
Nějaký příklad?
Nejsem třeba příznivcem domácích porodů. Dnes už sice existují výzkumy, že domácí porod zdravé ženy s fyziologickým průběhem těhotenství může být bezpečnější a nepochybně je příjemnější a pohodlnější než porod na klinice. Ale stejně to nedoporučuju. Každý porod je jiný, to si málo připouštíme. I u stejné ženy. A žena-matka by měla být odpovědná, nerozhoduje už jen za sebe, ale i za nového člověka – dítě… Ostatně víte, jak to dneska chodí: média pasou po senzacích, čím extrémnější, tím lepší. Dostával jsem nabídky na domácí porody, nabízeli mi hodně peněz, ale tohle je pro mě jedna z těch stopek. Bezpečnost matky a dítěte musí být na prvním místě. Řešením mohou být třeba porodní domy.
Taky o sobě říkáte, že ve Vaší ordinaci nabízíte "všechno, co chcete vědět o ženství a bojíte se zeptat". Čeho se bojíme?
Bojíme se pojmenovávat věci pravými jmény. Na celospolečenské úrovni si doslova lžeme do kapsy ohledně umělých potratů, abychom si nemuseli přiznat, co vlastně děláme. Klameme se slovy jako "umělé přerušení těhotenství", "interrupce". Ale ve skutečnosti jde o likvidaci nového člověka. Zabití. Samozřejmě, moc dobře vím, jak je to specifický problém – z hlediska lidských vztahů, intimity i psychiky. Máme právní úpravu, jakou máme, a je třeba si přiznat, že existují zákony, které umožňují někoho legálně zabít. Ale my umělé potraty prezentujeme, jako by šlo o nějaké absolutní právo bez jakýchkoli souvislostí a důsledků a zejména v mladých ženách vytváříme dojem, že se vlastně nic neděje, že je to něco bezvýznamného. Ale ono je třeba vést věcnou diskusi a vyjadřovat i odlišné názory.
Mohl byste být konkrétnější?
Vzpomínám na jednu věc, která mě zdvihla ze židle. Jednou jsem jel metrem a viděl tam něco, co vypadalo jako reklamní slogan. Už si nepamatuju, jaká organizace za tím stála, ani jsem se to nesnažil zjišťovat. Ale sdělení bylo mimořádně hloupé. Přibližně ve smyslu: "Potrat byl to nejlepší, co mě v životě potkalo." To mě zarazilo. Ta reklama byla skutečně v metru, všem na očích. Dokonce mě napadlo, i když normálně takové věci nedělám, že bych snad zavolal na dopravní podnik a zeptal se, jak něco takového mohli připustit. Říkal jsem si: opravdu má takhle vypadat způsob, jak o tak závažném tématu veřejně mluvit? Neodsuzuju ženy, které interrupci podstoupily. Nejsem pro jejich zákaz, i když jsem proti interrupcím jako takovým. A dělat jim reklamu tímto způsobem je naprosto nevhodný a neetický způsob veřejné komunikace a neodpovídá závažnosti celé situace. Každé ženě přeju těhotenství a chci, aby se děťátko narodilo.
Je tento postoj mezi Vašimi kolegy ojedinělý?
Nechci mluvit za kolegy, ale domnívám se, že většina umělé potraty dělá nerada, a mnozí jsou k tomu různými formami dokonce nuceni. Otázka samozřejmě je, co to znamená nucení. Nikoho neodsuzuju, ale je to tak.
Sám jste je ostatně v minulosti vykonával...
Bylo to v době, kdy prenatální diagnostika nebyla na dnešní úrovni. Dnes už kolem desátého týdne těhotenství víme, jestli je dítě v pořádku, nebo ne. Dá se to zjistit prakticky z kapky krve pomocí neinvazivního prenatálního testování. Dříve to ale bylo jiné. Před třiceti čtyřiceti lety, když jsem začínal, nebyly takové možnosti ani kvalitní ultrazvuky. Pracoval jsem na klinice, kam přicházely pacientky ve vyšším stadiu těhotenství a zjistilo se u nich například, že očekávané dítě má Downův syndrom nebo nějakou vývojovou vadu neslučitelnou se životem. Většinou šlo o ženy kolem osmnáctého až jednadvacátého týdne těhotenství. Prováděly se takzvané indukované potraty, to bylo velmi těžké. Šlo o velké výkony na značně zvětšené děloze, často spojené s krvácením. Z odborného hlediska tam lékař získal obrovské zkušenosti a zručnost. Ale na psychiku to bylo strašné. Některé umělé potraty se prováděly způsobem, kdy se plod postupně vyjímal po částech. Docházelo například k oddělení končetin nebo lebky. Tomu se říká embryotomie. Můj primář byl v tomto oboru skutečný odborník a měl obrovské zkušenosti. Možná i proto jsme to tehdy vnímali jinak. Ale dneska už bych to nedal. Pozvracel bych se.
Jak jste tehdy přitom vnímal těhotné ženy?
To bylo tvrdé. Ty ženy při podobných zákrocích samozřejmě trpěly. Asi i plakaly. Ale tehdejší doba byla jiná, tvrdší. Nebyl příliš prostor dávat najevo emoce. Přesto nedám dopustit na své učitele – klasické porodníky-praktiky, kteří mě naučili tomu nejlepšímu z oboru a já pak v praxi zkoušel všechny dostupné postupy. Měl jsem kliku, prošel jsem hodně pracovišť od velkých klinik až po doslova zapadákovy. A teprve když bezpečně ovládnete svůj obor, můžete začít přemýšlet nad hlubšími otázkami. A tohle jsou jedny z nejhlubších etických otázek. A plné paradoxů: vzpomínám si například na příběh portugalského fotbalisty Cristiana Ronalda. Jeho matka údajně říkala, že zvažovala umělý potrat, ale nakonec si to rozmyslela.
Máte rád svou práci?
Přiznávám, že jsem měl období, kdy jsem s tím chtěl seknout. Už doma mi říkali, když jsem si vybíral studijní obor – můj táta byl známý slovenský chirurg a maminka zdravotní sestřička –, že je to jeden z nejnáročnějších oborů medicíny. Ne po odborné stránce, tam je to všude podobné, ale klade to obrovské nároky na vás jako na "celého člověka", na psychiku i charakter. A od té doby se to ještě daleko víc zkomplikovalo. To období ale přešlo a já našel v tom, co dělám, hluboký smysl. Z celé své duše a z celého srdce miluju ženy a miluju svůj obor, který pomáhá přispívat ke kontinuitě lidského života i lidské společnosti.
