Kazachstán je obrovský. Je to největší vnitrozemský stát, proto v reálu nic takového neuvidíte. Aspoň ne naráz. Na západě země leží Kaspické moře, které je ovšem mořem jen podle jména. Kazachstán patří do první desítky největších zemí světa – přičemž počet jeho obyvatel je oproti České republice pouze dvojnásobný. Je to země jakési domestikované exotiky. Relativně vyspělá, bezpečná, podle ústavy sekulární, obyvatelstvo z části vyznává "umírněný islám".
Kazachstán je osudově spojen s Ruskem a Sovětským svazem. Byli to ruští a sovětští inženýři, kdo položili infrastrukturu, o jejíž základy se opírá kazašský hospodářský úspěch. Negativním důsledkem modernizace země byla devastace přírody, zejména v Semipalatinském jaderném polygonu, kde až do roku 1989 proběhlo téměř pětset zkušebních jaderných výbuchů. Sovětští inženýři lidských duší pak usilovali do Kazachstánu implantovat nového, skutečně svobodného "sovětského člověka". Kladným výsledkem jejich úsilí bylo zejména osvobození žen z drsných podmínek tradiční nomádské společnosti. Neblahými důsledky byly hladomory, přesídlování celých mas obyvatelstva, gulag. A také umělé potraty na přání, které do pádu Sovětského svazu byly prakticky jedinou formou antikoncepce a jejichž počty dosahovaly děsivých hodnot. Dodnes jsou mírně nad celosvětovým průměrem, ale je tu jeden paradox – za tímto číslem stojí prakticky jen nekazašské obyvatelstvo země. Ostatní, převážně muslimské národy zůstaly vůči této moderní vymoženosti rezistentní.
"Ruský islám"
Těsnější soužití Rusů a Kazachů začíná v 18. století za vlády Kateřiny II. Veliké. Tehdy carské Rusko na své jižní hranici buduje soustavu pevností, budoucích měst, které mají chránit území před kazašskými nájezdníky. Začínají se sem ve velkém stěhovat Rusové, ale i třeba povolžští Němci. V roce 1911 vzniká česká osada Borodinovka, jejíž obyvatelstvo definitivně přesídlilo do Čech do roku 2001. Rusové se nejprve pokoušejí o pokřesťanštění Kazachů. Neuspějí, a tak využijí náboženství, o němž mají Kazaši aspoň nějaké povědomí – islám. Carevna vydává dekret, jímž povoluje stavět mešity a islámské školy, které též finančně podporuje. V jedné z příhraničních pevností Petropavl(ovsk) tak vzniká vůbec první mešita v kazašské stepi zbudovaná z kamene. V jiné příhraniční pevnosti Orenburg působí jeden z pilířů "ruského islámu" Orenburské muslimské duchovní shromáždění. Muslimští duchovní mají povinnost se v něm zapsat, čímž se zavazují loajalitou k ruskému státu. Na pomoc s šířením islámu zvou Rusové tatarské a baškirské mulláhy z oblastí Povolží a Uralu. Z těchto měst se postupně stanou obchodní a duchovní střediska, která přitahují kazašské nomády ze stepí. Započal v nich "převýchovný" proces, při němž Rusové využili islám jako nástroj správy obyvatelstva. Do poloviny 19. století dostalo ruské impérium pod svou formální kontrolu celé území Kazachů.
Velká hra
V roce 1813 začíná tzv. Velká hra – strategický střet mezi Ruskem a britským impériem, které se obávalo ohrožení svých kolonií na indickém subkontinentu. Střední Asie byla jakýmsi nárazníkovým pásmem. K otevřené válce nikdy nedošlo, šlo spíše o směsici výzkumných výprav, špionážních her, diplomacie – a propagandy. Většinu středoasijských států získali pod svůj vliv Rusové a během této doby se do Kazachstánu přestěhovalo obrovské množství zejména ruských a ukrajinských rolníků. Celý proces zrychloval vlivem budování železnice a další infrastruktury. Bezmála stoletá epizoda skončila britsko-ruskou smlouva z roku 1907. Mezi přistěhovalci a původním obyvatelstvem zůstávaly hluboké etnické a náboženské rozdíly a toto rozdělení přetrvalo i v následujících letech, kdy už náboženství teoreticky nemělo hrát žádnou úlohu.
Ženy – náhradní proletariát
Patrně nejhlubší civilizační proměna Kazachstánu začala v roce 1920 vznikem Kazašské sovětské socialistické republiky. Téhož roku se mladý Sovětský svaz stal první zemí na světě, která legalizovala umělé potraty na žádost. Po téměř deseti letech nepokojů, válek a revolucí byla v zemi hluboká hospodářská krize. Zejména v zaostalých venkovských oblastech byla nesmírná bída. A ženy ve velkém umíraly během těhotenství i při nelegálních potratech. Toto opatření bylo považováno za krajní řešení v krajní situaci a řada tehdejších lékařů i politiků s ním tak zcela nesouzněla. Mělo se za to, že až bolševici "zruší" bídu, zruší i legalizaci. Což se také stalo o šestnáct let později, ale nepředbíhejme.
Hybnou silou prosazení legalizace potratů na žádost se stal odbor ústředního výboru komunistické strany zvaný Ženotděl ("Oddělení pro práci mezi ženami"), který založily revolucionářky Alexandra Kollontajová a Inessa Armandová. Vytkly si za cíl šířit osvětu mezi sovětské ženy, odstranit negramotnost a vzdělávat je o jejich nových právech a zákonech, které se jich bezprostředně dotýkaly. V samotném Rusku však "ženská otázka" dočasně ustoupila stranou, prioritou se stalo hospodářské pozvednutí válkou vyčerpané země. Ženotděl dostal nový úkol: prosazovat revoluční myšlenky mezi muslimskými ženami na východě, včetně Kazachstánu. (Staro)nový cíl zněl: "Vzdělávat ženy v duchu socialismu a zapojit je do řízení ekonomiky a státu." Ale především: "Koordinovat proces transformace institucí manželství a mateřství; měnit životní podmínky."
Rozběhla se masivní propagandistická kampaň. Německá revolucionářka a feministka Klára Zetkinová, jejíž hrob dodnes najdeme na moskevském Rudém náměstí, vzpomíná na své zážitky z agitační práce mezi muslimskými ženami v Gruzii. Dává jim hlas: "Otec nás prodával jako mladé beránky, sotva jsme dosáhly deseti, dvanácti let. Manžel vyžadoval něhu a lásku, i když se nám hnusil. Bil nás holí nebo bičem. Musely jsme mu sloužit dnem i nocí jako otrokyně. [Od revoluce] si samy vybíráme manžela a on nemá právo zacházet s námi, jako by byl naším pánem a vládcem. [...] Když si na něj, na souseda nebo na nějakého představitele stěžujeme, jdeme před lidový soud. Ten nám dá za pravdu, máme-li pravdu." A vzpomíná na jiný výjev ze své agitační práce z gruzínské Batumi: "Bylo uspořádáno velké shromáždění. V sále je mnoho žen a mezi nimi řada těch, které mají zahalený obličej. Na tribuně se střídají muži. Náhle vstane zahalená žena, vykročí vpřed a vystoupí na pódium. Dostane slovo. Náhle strhne svůj šátek. Sálem zní pokřik – rozhořčený, překvapený, ale i souhlasný. Je to poprvé, co si v Batumi muslimská žena strhla šátek. Účinek je obrovský, nepopsatelný. Další ženy si strhávají šátky, které jim zahalují obličeje..."
I přes ideologickou předpojatost autorky nelze pochybovat, že popisované se zakládá na skutečnosti. Útlak žen byl reálný, jako je tomu ostatně v řadě jiných zemích dodnes. Jinak by totiž záměr bolševiků využít ženy jako revoluční rezervoár k přestavbě společnosti nedával smysl. Z žen se měl na východě Sovětského svazu stát "náhradní proletariát", neboť průmyslový proletariát, definovaný v marxistických příručkách jako hybatel revoluce, v Kazachstánu chyběl. Spolu s průmyslem.
Sovětská propaganda tradiční kazašský způsob života vykreslovala jako zaostalý, špinavý a primitivní. Prostřednictvím žen mělo dojít k mobilizaci mas a zrodit se měla společnost nová, založená na socialistických hodnotách. Tento program se nazýval "nativizace" a jeho cílem bylo prosazovat místní kádry a urychlit integraci neruských obyvatel do nového politického systému. Kazachy se ale nikdy zcela "nativizovat" nepodařilo a politická moc zůstávala v nekazašských rukou. Původně měl vzniknout svobodný člověk. Historickým paradoxem je, že slovo "Kazach" znamená "svobodný člověk".
Protipotratoví stachanovci
V červnu 1936 vydal ústřední výbor KSSS pod Stalinovým vedením Dekret o ochraně mateřství a dítěte. Ten umělé potraty opět kriminalizoval, s výjimkou ohrožení života matky. Tím současně vyslyšel výše zmíněné odmítavé hlasy zdravotníků. Podle dekretu se už sociální a ekonomické podmínky v SSSR natolik konsolidovaly, že toto řešení už dále není třeba. Navíc je potrat společensky škodlivý – pro růst národa i zdraví žen (tento druhý argument ostatně v Kazachstánu silně zaznívá dodnes). Vznikly lékařské interrupční komise, které dohlížely na žádosti o ukončení těhotenství. V každém jednotlivém případě muselo být žadatelce uděleno písemné svolení a to se zaznamenávalo na vyšších místech.
Ruku v ruce s tím běžela v tisku propagandistická protipotratová kampaň. List Kazachstanskaja pravda otiskl v roce 1936 dopis čtenáře-"stachanovce", v němž líčí ženu, která podstoupila nelegální potrat, jako chamtivou zrádkyni vlasti a "nepřítele naší socialistické společnosti". Rétoricky se následující dvacetiletí neslo v duchu vlasteneckých a prorodinných hodnot, což bylo umocněno i německým vpádem do Sovětského svazu. Pandořina skříňka se však už otevřela – lid byl převychován a na umělé potraty si zvykl. Ideologický materialismus sovětského státu jen těžko mohl dehumanizaci nenarozených dětí v myslích lidí zvrátit. S důležitou výjimkou: legalizace z roku 1920 se prakticky nedotkla původního obyvatelstva Kazachstánu. Týkala se téměř výhradně obyvatelstva přistěhovalého (do roku 1928 tvořilo 32 procent obyvatel Kazachstánu). Už v roce 1932 zaznamenali dva kazašští zdravotníci, že "negativní vztah k interrupci u kazašských žen lze jen uvítat a lze doufat, že touha kazašských žen mít ‚bala‘ [dítě] se nepochybně nezmění."
Týž proces hluboké proměny mentality lidí ostatně můžeme později pozorovat i na "svobodném a kapitalistickém" Západě. Jinými prostředky, ale s týmiž následky.
Buď sama sebou
"Pro progresivní zdravotnické specialisty a aktivisty za práva žen v Evropě a Severní Americe se rozhodnutí SSSR stalo příkladem průlomové politiky a osvíceného, moderního uvažování sovětské vlády. Sovětští představitelé však interrupce nelegalizovali z důvodu nějakých vznešených představ o právech žen." (in "Motherhood, Patriotism, and Ethnicity: Soviet Kazakhstan and the 1936 Abortion Ban") Podle autorky, profesorky Pauly A. Michaelsové, specialistky na "sociální dějiny lékařství" s přihlédnutím ke středoasijským zemím, bolševičtí ideologové ještě nebyli dostatečně osvícení. Nešlo jim o "práva žen", ale pouze o jejich zdraví a životy. Představa individuálního "práva volby" jim byla cizí. Třebaže na svět přivedli monstrum v podobě revolučního přerodu společnosti, myšlenkově ještě vězeli ve starém světě.
Těžko lze přecenit tuto hlubokou a z velké míry neuvědomovanou proměnu "paradigmatu", ke které došlo v průběhu 20. století. Bolševici ještě neznali "dogma", které jediné dnes bereme vážně: absolutní nárok na individuální svobodu. Fráze typu "buď sama sebou", "rozvíjej svůj potenciál", "máš právo na štěstí", to vše doprovázené příjemnými pocity z vlastní otevřenosti, jsou jen vnějšími projevy naší proměněné mentality.
Islám a "vdechnutí duše"
"Assalamu alaykum. Manžel si mě vzal i s mými čtyřmi dětmi. Slíbil, že mi koupí dům a bude mě podporovat. Ale bydlí se mnou (pronajímám si byt) a nepracuje. Teď je pryč a prý neví, kdy se vrátí. Možná se nikdy nevrátí. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Můžu jít na potrat, aniž by se o tom dozvěděl?
Wa alaikum assalamu wa rahmatullahi wa barakatuhu! Potrat je povolen v případech krajní nouze, pokud jde o záchranu života matky. Lékařský posudek k potratu však musí poskytnout důvěryhodní specialisté v tomto oboru. Alláhu a‘lam!"
To je jen krátká ukázka z poradny pro rusky mluvící muslimy na webu online školy medinaschool.org. Uvedená, částečně automatizovaná odpověď se neustále v různých variacích opakuje, ať se žena na muslimské učence obrátí s jakýmkoli sebepalčivějším problémem. Umělý potrat je hřích, přijatelný pouze v případě ohrožení života ženy. "Konzultujte se svým lékařem." Vždy je lepší vyhnout se mu. S nějakým psychologizováním individuálních případů si hlavu příliš nelámou.
Pro muslimy je lidský život posvátný, Bohem stvořený. Odvolávají se přitom na verše z Koránu: Zabít nevinného člověka je jako zabít celé lidstvo… (Korán, súra 5, verš 32). To platí i pro nenarozené děti. Podle hadís (záznamech o skutcích a výrocích proroka Muhammada) získává plod duši ve 120. dni vývoje. Po uplynutí tohoto období je umělý potrat přísně zakázán (haram), s výjimkou lékařsky potvrzeného a bezprostředního ohrožení života matky. Předtím je možný jen z několika přesně stanovených důvodů, ale stále zůstává "nežádoucí" (makruh). Tento koncept přitom pochází z antických představ o vývoji lidského embrya. "Podle šaríi je umělý potrat bez důvodu haram. […] Po vdechnutí duše dítěti v děloze je potrat zakázán. Pokud však podle závěru několika spolehlivých a spravedlivých lékařů dítě v děloze představuje ohrožení života matky, je za účelem záchrany jejího života dovoleno umělý potrat provést," konstatuje lakonicky "Oddělení šaríi a fatwy" Ministerstva spravedlnosti Kazachstánu.
Víra, naděje, láska?
V roce 1991 získal Kazachstán nezávislost na Sovětském svazu. Umělé potraty přestaly být nejdostupnějším zdrojem antikoncepce, neboť se v zemi začaly šířit jiné prostředky, a jejich počet začal klesat. Příslušná legislativa přitom stále vycházela a vychází ze sovětského zákonodárství. V letech 1995 až 1999 se uskutečnil výzkum, z něhož vyplynulo, že umělé potraty se vykonávaly především ve městech a v severovýchodních oblastech země. Drtivá většina žen, které zákrok podstoupily, byly etnické Rusky.
Pro ilustraci současného společenského klimatu v zemi v této otázce ocitujme slova gynekoložky Šakizat Halykové pro kazašský informační portál Baq.kz:
"BAQ.KZ: Popíšete nám nějakou situaci, která vám z praxe nejvíce utkvěla v paměti?
Šakizat Halyková: Stalo se to asi před patnácti lety. Přišla za mnou svobodná dívka, že chce jít na potrat. Během lékařské prohlídky jsem zjistila, že pokud půjde na potrat, nebude moct mít další dítě. I toto těhotenství samo o sobě by se mělo považovat za zázrak. Řekla jsem jí, že toto těhotenství je dar od Boha. Pokud půjde na potrat, přijde o možnost znovu počít. Zamyslela se nad tím a rozhodla se, že na potrat nepůjde. V pořádku porodila a přestěhovala se do jiného města. Vdala se, ale stále se jí nepodařilo počít druhé dítě. Dodnes mi děkuje, že jsem jí pomohla toto dítě zachránit."
Na prestižním kazašském zpravodajském portálu Inbusiness.kz vyšel v roce 2021 tento text: "Nedávný a vůbec první pochod v dějinách Kazachstánu, který u příležitosti Mezinárodního dne žen s povolením úřadů a za podpory velvyslanectví osmnácti cizích států společně uspořádalo několik feministických organizací, kazašskou společnost zaskočil, ba šokoval. Pochodu, jehož se zúčastnili obyvatelé řady měst [...], totiž dominovalo heslo ,Moje děloha – moje pravidla´. Na heslo o genderové rovnosti si obyvatelé Kazachstánu už dávno zvykli a tato politika se prosazuje na státní úrovni. Dokonce se přijímají zákony, které tuto zásadu ukotvují. Velmi citlivě však společnost zasáhly útoky feministek na dělohy matek. Objevují se názory, že je to totéž, jako vrazit Kazachům nůž do zad." Každý umělý potrat autor článku navrhuje započítávat k míře kojenecké úmrtnosti.
Na závěr přidejme ještě jedno číslo: 366 000 dětí. Tolik se jich v Kazachstánu narodilo v roce 2024. Kazachstán měl přitom kolem 20 milionů obyvatel. V témže roce se v České republice narodilo ca 84 000 dětí. Kdo rád počítá, ať si to spočítá.
Můžeme pohrdat archaickými "nevědeckými" teoriemi o vdechnutí duše, které větší část muslimů stále bere vážně. A je jedno, že Kazachstán je země se v zásadě "liberálním" zákonodárstvím. Zdá se však, že ve společnosti, z níž nezmizela víra, zůstává v lidech naděje. Plodem naděje je láska. A bez lásky, jak se obecně ví, se děti rodit nebudou.
– Jan Šindelka
