„...v okamžiku, kdy se budování Evropy stává realitou, existuje země, jež se nachází v nejnešťastnější hodině své historie, na prahu svého zániku jako národa…“ To napsal v roce 1989 jeden z nejvýznamnějších dramatiků 20. století Rumun Eugène Ionesco (1909–1994). Mimochodem, tento smýšlením typický sekularizovaný vzdělanec své doby a vynálezce absurdního dramatu později v roce 1988 zasedl ve výboru pařížského Marche pour la vie – Pochodu pro život.
Stav, v němž Ionesco líčí Rumunsko v roce 1989, by byl nejspíš pro většinu obyvatel postkomunistických zemí nepředstavitelný. Rumunský vůdce Ceaușescu v osmdesátých letech s takovým úsilím splácel dluh vůči Mezinárodnímu měnovému fondu, že zemi a svůj národ přivedl skoro na mizinu (vinu samotného MMF ponechme stranou). Tomu podřídil vše a téměř obětoval vlastní lid. Škrty ve zdravotnictví způsobily v Rumunsku jednu z nejvyšších kojeneckých úmrtností v Evropě. V nemocnicích se šířila nemoc AIDS, neboť se z úsporných důvodů opakovaně používaly injekční jehly. Navíc je to nemoc dekadentního Západu, která v socialismu neexistuje. Rumunsko trpělo chronickým nedostatkem potravin a od roku 1981 fungoval na základní potraviny přídělový systém. „Rumuni jedí příliš,“ okomentoval to Ceaușescu. Dostupnost teplé vody byla v určitou dobu omezena na jeden den v týdnu a v zimě roku 1983 zemřely desítky miminek na jednotkách intenzivní péče o novorozence v důsledku výpadků proudu v inkubátorech. Ionescova slova se však týkají ještě jiné, ne tak hmatatelné věci: brutální „systematizace“ rumunské společnosti, která probíhala od padesátých let, měla za následek vykořenění milionů lidí z jejich domovů, přesun „pracujících mas“ z venkova do měst – a destrukci hodnot, jimž se v současnosti z neznámého důvodu říká „tradiční“.
Že Rumuni svého vůdce zvláště nemilovali, ukázali tím, že ho i s manželkou po krátkém soudním řízení v roce 1989 zastřelila popravčí četa. Hlavní obvinění znělo: genocida národa. Jak to asi znělo uším člověka, který chtěl národ rozmnožit?
Rumunský vulkán
V Rumunsku jako by vše bylo tak trochu extrémní. Anebo jsou Rumuni spíše jakýmsi zvětšovacím sklem – či křivým zrcadlem – mytického „vyspělého Západu“? Všechny evropské národy si prošly drsným modernizačním procesem. Ve většině z nich byl pozvolný a jeho brutalita se lépe rozprostřela v čase. Zejména co se týče výše zmíněných „tradičních“ hodnot – zatímco jinde v Evropě je zvolna odnášela eroze, v Rumunsku se jejich destrukce podobala spíše explozím vulkánu.
Po materiální stránce si však poválečné Rumunsko polepšilo. Podle některých dat rostla mezi roky 1950 a 1975 rumunská ekonomika skoro nejrychleji na světě. Ceaușescu se snažil i směrem k národu: zvyšoval mzdy, reformoval důchodový systém a pobízel spotřebu snižováním cen spotřebního zboží. Citelně klesla míra kojenecké úmrtnosti: ze 139 úmrtí na 1000 obyvatel v meziválečném období na 35 v letech sedmdesátých. Ještě v meziválečném období byla polovina populace negramotná. Komunistům se podařilo negramotnost prakticky vymýtit. Obyvatelstvo se masivně stěhovalo do měst, prodloužila se délka života, rumunský průmysl a technologie vzkvétaly také díky penězům, které do země přitékaly ze Západu. Ceaușescu totiž v šedesátých a na začátku sedmdesátých let platil v západním světě za „osvíceného“ politika, který odmítl v roce 1968 vyslat své vojsko do vzpurného Československa a po vzoru jugoslávského Tita všelijak zlobil Sověty. Přízeň Západu se posléze stala jednou z příčin rumunského pádu.
Dekret 770
Ceaușescu udělal ještě jednu věc. Věc, které tehdy přestával rozumět „demokratický Západ“ a soudruzi ze socialistického bloku si museli ťukat na čelo. Nechal vydat dekret 770, který radikálně omezil umělé potraty na žádost. Dekret stanovil situace, ve kterých je zákrok možný: „Pokud těhotenství vystavuje život ženy stavu nebezpečí, který nelze vyřešit jinak; jeden z rodičů trpí vážnou nemocí, která je dědičná nebo způsobuje vážné vrozené vady; těhotná žena má vážné fyzické, duševní nebo smyslové postižení; žena je starší 45 let; žena porodila čtyři děti a pečuje o ně; těhotenství je důsledkem znásilnění nebo incestu.“ Ve všech ostatních případech byl zákrok trestný. Ceaușesca v jeho zatáhnutí za potratovou brzdu mohly částečně formovat jeho dětství a rodina. Pocházel z deseti dětí a jeho rodný dům je v obci Scornicești dones atrakcí, zatímco zbytek vesnice byl příznačně srovnán se zemí pro činžovní domy nového „socialistického člověka“.
Těžko u něj hrála nějakou roli křesťanská zásada, že lidský život je třeba „chránit od početí po přirozenou smrt“. Šlo mu pouze o demografii. O národ. O vytvoření nového, „socialistického člověka“. Hodnotou není člověk o sobě, ale člověk jakou součástka společnosti. Tak jako v Číně kvůli přelidnění zavedli „politiku jednoho dítěte“, Ceaușescovi se lidí nedostávalo a tak chtěl urychlit jejich „produkci“. Byla to jen druhá strana téže mince, o člověka nešlo. Ceaușescovým snem bylo „přijmout vhodná opatření k zajištění normálního demografického růstu, k dosažení spravedlivého věkového poměru populace a k udržení mládí našeho lidu. Bude důsledně uplatňována politika zvyšování porodnosti, pomoci dětem a rodinám s mnoha dětmi, aby v roce 1990 počet obyvatel Rumunska dosáhl alespoň 25 milionů obyvatel a v roce 2000 přibližně 30 milionů obyvatel.“ (z programu Rumunské komunistické strany, 1974).
Parní válec moderního světa
Vraťme se však o pár desetiletí zpátky. Tak jako všude v Evropě i v Rumunsku v meziválečné době probíhala debata o určitém uvolnění legislativy týkající se umělých potratů. Zejména se řešila svízelná sociální situaci tehdy běžných mnohočetných rodin, v Rumunsku ještě dramatičtější než jinde v Evropě. Jenže rumunská debata přinášela nečekané akcenty. Kupříkladu významné rumunské feministické aktivistky vnesly do diskuse kupodivu argument proti potratům na žádost: jestliže se legislativa uvolní, bohaté buržoazní paničky budou mít snadnou výmluvu, aby unikly mateřství a zachovaly si fyzický půvab. Vadilo jim, že tyto ženy nebudou plnit svou „mateřskou povinnost“. Zaznívaly samozřejmě různé hlasy, ale tento byl výrazný, a to nikoli z „konzervativních“ kruhů. Debata vyústila v roce 1936 v částečnou legalizaci z důvodů ohrožení zdraví a života ženy a malformace počatého dítěte.
Rumunsko bylo daleko tradičnější, méně průmyslové a více venkovské než ostatní státy Evropy. Velkou roli hrála rumunská pravoslavná církev spolu s kalvinisty v Sedmihradsku. Je možné, že do mnohých oblastí Rumunska přinesly větší záchvěvy modernity až pásy německých a pak sovětských tanků. Po druhé světové válce však propuklo zemětřesení. Rumuni se pustili do kvapné industrializace země, budování měst, kolektivizace. Rozpadaly se tradiční venkovské komunity, zpřetrhaly se vazby a kořeny – fyzické, mravní i duchovní. Státní doktrína, stále účinněji vtloukaná lidem do hlav, zněla: sekularizace a materialismus. Jak už zaznělo, nebylo by to nic nového. Nebývalá však byla ona závratná rychlost.
Stačilo jediné desetiletí zpracovávání společnosti modernizačním parním válcem, aby se tradiční, křesťanská-pravoslavná a převážně venkovská společnost stala společností „moderní“. Dobrým ukazatelem této přeměny se stal dekret z roku 1957, který rozsáhle liberalizoval umělé potraty na žádost a jejž začali Rumuni ve velkém využívat. Vzorem pro to byl Sovětských svaz, kde k uvolnění potratové legislativy došlo v roce 1955, dva roky po Stalinově smrti.
Ve všech středně velkých a velkých nemocnicích vznikla specializovaná potratová střediska. Při fabrikách, v nichž pracovaly převážně ženy, se dokonce zavedla ambulantní potratová oddělení. O ukončení nečekaného těhotenství bylo možné požádat v prvních třech měsících, aniž by žena musela žádat o souhlas potratovou komisi (jako to bylo např. v tehdejším Československu). Těhotenství trvající déle než tři měsíce mohla být ukončena v nemocnicích a po obdržení lékařského svolení od komise. Zákon umožňoval lékařům provádět maximálně deset umělých potratů denně. Ukončení těhotenství bylo do veřejného povědomí stále hlouběji vštěpováno jako forma antikoncepce a standardní součást „zdravotní péče“.
Počty zákroků začaly stoupat neuvěřitelnou rychlostí – v roce 1958 proběhlo přes sto tisíc státem posvěcených zákroků. Rumunsko tehdy mělo přibližně 20 milionů obyvatel. V následujícím roce už to byl téměř dvojnásobek. Roku 1966 předložilo ministerstvo zdravotnictví plénu Ústředního výboru Rumunské komunistické strany zprávu, v níž se uvádí, že „počet potratů nadále roste a v roce 1965 dosáhl 1 115 000“ – šlo o čtyři umělé potraty na jedno živě narozené dítě. V přepočtu na obyvatele jde patrně celosvětově o jedno z nejvyšších čísel vůbec.
Generace „dekreťátek“
Jenže Ceaușescovi v podstatě nic jiného nezbývalo, chtěl-li dosáhnout svého cíle. Společnost po desetiletí důkladné modernisticko-komunistické indoktrinace byla hodnotově rozválcována. Lid už si zvykl na určitý životní standard, vyznačující se jistou mzdou, elektřinou, někde i splachovacím záchodem – a počtem dětí podle „volby“, tak, aby je prostorově neomezoval v malých bytech, finančně nezatěžoval a umožňoval jim chodit do práce a uspokojivě trávit volný čas.
Ceaușescovo řešení chvíli fungovalo. Do dvou let se porodnost v Rumunsku téměř zdvojnásobila. Oproti průměru se mělo narodit až o 2 miliony dětí více. Říkalo se jim decreței (zdrobnělina od slova decrețel, tedy něco jako „dekreťátka“ ). Avšak metody, jimiž toho docílil, byly drsné: státní dohled, represe, šikana. Zavedly se pravidelné gynekologické prohlídky za účelem odhalení těhotenství. Pracujícím ženám, které odmítly podstoupit gynekologické prohlídky, nebyla poskytována lékařská péče, bylo jim odebráno sociální pojištění. V továrnách existovaly kvóty porodnosti. Bezdětné manželské páry, které neměly potvrzení o neplodnosti jednoho z partnerů, musely platit speciální daň. Jak říkal Ceaușescu: „Plod je majetkem celé společnosti.“ A: „Každý, kdo se vyhýbá povinnosti mít děti, je dezertér, který se protiví zákonu kontinuity národa.“
„Stát se o vaše dítě postará lépe než rodina“
Akce vyvolala reakci a v následujících létech vybujela rozsáhlá „infrastruktura“ nelegálních potratů. Jenže nešťastnou shodou okolností se tyto události časově kryly s Ceaușescovou neblahou splácecí politikou vůči Mezinárodnímu měnovému fondu. To vedlo k propadu životní úrovně, destrukci sociálního systému, zdravotnictví, celé společnosti... Začal stoupat počet úmrtí těhotných žen, zejména těch, které se uchylovaly k nelegálním potratům v nevhodných hygienických podmínkách a pomocí nebezpečných metod. Úmrtnost těhotných žen v Rumunsku vystoupala v tomto období na nejvyšší příčku v Evropě. Dalším hrozivým důsledkem byly rozrůstající se řady dětí umístěných v kojeneckých ústavech a „sirotčincích“, třebaže nebyly sirotci. Odhaduje se, že ještě v roce 1990 to bylo na 100 000 odložených dětí. Jejich rodiny je prostě nezvládaly uživit. Heslem doby navíc bylo: „Stát se o vaše dítě postará lépe než rodina.“ V současnosti podobné názory slýcháme stále častěji ze strany progresivistických kruhů v celé Evropě. Ne však v Rumunsku. Podmínky v těchto ústavech byly nelidské, panoval hlad a násilí a tato politika poznamenala minimálně celou jednu generaci Rumunů.
„... a hledaj normální svět...“
Přišel revoluční rok 1989. Diktátor je po smrti. Jako jedna z prvních legislativních změn vstoupil v platnost dekret legalizující umělé potraty na žádost v prvních třech měsících těhotenství. Jako by těch více než třicet let nebylo – jen v roce 1990 se uskutečnil 1 milion legálně ukončených těhotenství na žádost. Prý jen během léta 1990 v nemocnicích provedli 70 až 100 zákroků denně. Význačná socioložka Gail Kligmanová z Chicagské univerzity, zabývající se sociálními dějinami Rumunska, ve své knize z roku 1992 píše: „Revoluce v roce 1989 osvobodila těla většiny žen z drsného sevření patriarchálního státu a znovu jim poskytla základní, byť minimální, kontrolu nad jejich životy.“ Skoro to působí, že pro některé jsou umělé potraty nutným rysem „vyspělé demokratické společnosti“, stejně jako svoboda slova a parlamentní volby.
Ale Rumuni jako by se po létech šílenství sociálních experimentů snažili najít „normální svět“ a nenacházeli jej ani v porevolučním liberalismu. Už v roce 1997 chtěl poslanec Národní rolnické křesťansko-demokratické strany postavit tyto zákroky mimo zákon. Narazil však na rumunský „Výbor pro lidská práva“. Roku 2003 navrhl jeden sociálně-demokratický (sic!) poslanec povinné poradenství, lékařské potvrzení a časově omezený limit zákroku. Návrh prošel u prezidenta, ústavního soudu i parlamentu, ale narazil v senátu. Přitom podle zase jiné expertky prý ženy v Rumunsku potraty vnímají jako formu antikoncepce: „... je to stejně běžné jako čištění zubů.“
Na legislativní rovině vše zůstává při starém, ale situace se stáčí nečekaným směrem. V roce 2019 provedla feministická organizace Filia (jinak „Centrum pro rozvoj vzdělávacích programů a genderová studia“) výzkum týkající se přístupu těhotných žen k možnosti ukončení těhotenství. Průzkumu se zúčastnilo 217 nemocnic v Rumunsku. Odpovědělo jich 158 a přišlo se na to, že zákrok provádí „pouze“ 40 z nich. Navíc za horentní poplatky, vyžadují zdravotní kartu, průkaz totožnosti, doklad o těhotenství a někde dokonce doporučení od praktického lékaře. Samé překážky. Lékaři začínají uplatňovat výhradu svědomí. Tento trend ještě zesílí během pandemie covidu-19. Zkrátka, v Rumunsku se zase děje něco divného.
Současně do zahraničního tisku pronikají zaručené konspirace o vlivu „protipotratových“ spolků, financovaných evangelikály ze Spojených států a podporovaných místní ortodoxní církví. Irina Mateescuová pro časopis Guardian vypráví svůj příběh: „Dostal se mi do ruky časopis s těhotenským testem. Neměla jsem peníze, abych si ho koupila, tak jsem zašla na uvedenou adresu.“ Test byl pozitivní, byla v osmém týdnu těhotnství. Mateescuová požádala o ukončení těhotenství. Namísto toho jí pustili snímek Němý výkřik (novinář Guardianu jej charakterizuje jako „zdiskreditovaný americký film proti potratům z roku 1984“). „Říkali mi, že ukazuje, co se děje při potratu. Že dítě, které je již člověkem, je roztrháno na kusy,“ prozradila. Ona však odolala a zákrok podstoupila. Dodává: „Informace, které [tato centra] poskytují, obvykle nemají lékařský základ. Místo toho používají strach.“ Novinář příběh uzavírá: „Mateescuová, která se před 22 lety vzepřela a potrat podstoupila, je dnes kvalifikovanou porodní asistentkou a obhájkyní reprodukčních práv.“
Rumunský příběh nám ukazuje, že lidé nejsou nedospělé děti a represe, zákazy ani příkazy nefungují, pokud se pohrdá lidskou důstojností. Nabídka skutečných hodnot a formování svědomí může proměnit duše lidí a celé společnosti. Další poučení nám dává o v současnosti aktuálním tématu: klesající porodnost – demografie. Národ ani vlast, spravedlnost socialistická, kapitalistická ani liberální, rasa ani původ, štěstí ani blahobyt – nic z toho není dostatečnou hodnotou, která přiměje lidi, aby na svět přiváděli děti. Mít děti nelze po ceaușescovsku nadekretovat a to ani za asistence rumunské tajné policie Sekuritate.
Stát může napravit rozsáhlá daňová a ekonomická znevýhodnění rodin s dětmi a odstranit překážky porodnosti. Ale především jsou to rodiče a celá společnost, která svým potomkům hodnověrně předává smysl života s skutečné hodnoty, aby měli naději a budoucnost.
– Jan Šindelka
