Stěží vás ale napadne věta: „Řecko je jedna z nejstarších a nejvýznamnější civilizací, jejíž kořeny sahají hluboko do dávnověku.“ Fráze nadužívaná třeba v souvislosti se zeměmi typu Japonsko či Írán, které nám připadají tajuplné. K Řecku zní jaksi nepatřičně. Zdá se nám, že Řecko známe až příliš. Příliš často tam jezdíme a konzumujeme jeho delikatesy. Známe příliš mnoho Řeků mluvících plynně česky – potomků uprchlíků před pravicovou vojenskou juntou z padesátých letech dvacátého století. Navíc v současné době, verbálně se pyšnící důrazem na „diverzitu“, se jedna evropská země vedle druhé začínají stále více sobě navzájem podobat jako vejce vejci, zejména z dálnice nebo oken McDonaldu. Řecko i Německo. Materiálně i duchovně. Přitom zejména duchovní bohatství Řecka se vyznačuje i na evropské poměry nebývalou kontinuitou, sahající přes starou byzantskou říši až k samým počátkům křesťanství, do dob, kdy svádělo urputné boje s pohanstvím. A dál až k Platónovi. A ještě dál.

Starověcí liberálové
Antičtí Řekové byli pokrokoví a liberální. Umělé potraty i infanticidu praktikovali. Rodina měla možnost volby, když se třeba nacházela v nepříznivé ekonomické situaci. Tento pohled potvrzovaly dokonce i nejvyšší filozofické autority. Podle Aristotelova pozorování docházelo k oživení „plodu“ tehdy, když se začne hýbat – u chlapců to podle něj bylo kolem čtyřicátého dne a u dívek kolem devadesátého dne. Ve svém spise Politika uvádí, že potrat lze ospravedlnit k udržení ideální velikosti populace. Ženám zamýšlejícím podstoupit tento zákrok byly k dispozici osvícené porodní báby a zkušené ženy z místních komunit. Na ruku jim šli i tehdejší lékaři, včetně Hippokrata, kteří praxi umělého potratu neodmítali a ve svých knihách doporučovali řadu více či méně účinných abortiv: abortivní byliny, fyzické zákroky a další techniky určené k ukončení těhotenství. Přitakávalo tomu též tolerantní polyteistické náboženství Řeků.

Zkrátka, starověcí Řekové byli liberální a osvícení, až se téměř podobali nám. Pak přišel „jed z Judey“, tedy křesťanství, a ten ženu přivedl pod jho muže. Žena byla nucena rodit děti, anebo umírat v bolestech.

Až na jedno ALE. Umělý potrat byl ve starověkém Řecku podle všeho skutečně otázkou „volby“ – stejně jako dnes. Akorát volby muže. Či „komunity“. Těhotná žena i počaté dítě byly jejich majetkem. Muž byl pánem oiku, domácnosti. Kdyby si sama žena z vlastní volby došla na potrat, šlo by o majetkovou újmu, jež se trestá. Zkrátka ve starověkém Řecku, stejně jako ve starověkém Římě, panoval „patriarchát“. Takové to, čím v současnosti straší na každém rohu, v televizi, novinách či na sociálních sítích. Princip je ale stále týž. O tom, zda nenarozené dítě smí, nebo nesmí žít, rozhodovala vůle někoho jiného. O nás bez nás.

„Jed z Judey“
„Na zaplacení duše smrtelníka by ani celý vesmír nestačil,“ pronesl svatý Řehoř z Nyssy (335–394) v kázání na knihu Kazatel. Řehoř byl Řek původem z Caesareje v Kappadokii, v současném Turecku. Byl to jeden ze tří „kappadockých Otců“ a bývá považován za vůbec prvního křesťanského filozofa. Ve své době budil rozruch zejména svými údernými argumenty proti otrokářství. Vlastnit otroky znamenalo podle něj „klást moc vlastní nad moc Boží“ a pošlapávat lidskou důstojnost. Jelikož otrokářství byla zcela přirozená, staletími prověřená opora společnosti, šlo pro tehdejší lidi o stěží ospravedlnitelné výroky.

Řehoř měl sestru Makrínu. Sourozenci si byli velice blízcí a navzájem se silně ovlivňovali – ona jeho svou praxí, on ji svou teorií – teologií. Makrína přitom dělala něco, co lze v současnosti jen stěží pochopit: sbírala odhozená novorozeňata. V tehdejší době bylo běžné nechtěné děti „vysazovat“ do příkopů či na smetiště, kde se o ně postarali divocí psi a vlci. Známe to ze staré Sparty, kde tuto praxi uplatňovali převážně vůči dívkám, které měli shazovat ze skály. Ale bylo to rozšířené v celém antickém světě – od jejich rodné Kappadokie až po Řím. Makrína si miminka brala domů a tam o ně pečovala. Už za svého života byla považována za světici. Zemřela v roce 379 – 16 let před rozdělením starobylé římské říše na západo- a východořímskou – budoucí Byzanc. Řehoř po její smrti sepsal její životopis Dialog o duši a vzkříšení.

Pro náš příběh je podstatné jedno: křesťanství přineslo nejen zcela radikálně nový pohled na člověka z hlediska teorie i praxe. Šlo o skutečnou mravní revoluci – pokrok v humanitě, jehož jsme patrně dodnes nedosáhli.

„Barbaři“
Dle typologie básníka Josefa Svatopluka Machara, autora básnické sbírky V záři hellenského slunce, následuje období barbarské. Na západě po pádu západořímské říše probíhalo tzv. stěhování národů, později přišel „temný středověk“. Na východě navázala byzantská říše, k jejímž břehům sice podobné otřesy rovněž dosáhly, ale nijak zásadně nerozkolísaly její tisícileté trvání.

Josef Svatopluk Machar
V záři hellenského slunce, stejně jako Jed z Judey, Barbaři či Pohanské plameny, jsou názvy básnických sbírek z cyklu Svědomím věků spisovatele J. S. Machara. Ve zkratce jimi geniálně vystihl jeden z nejotravnějších předsudků, jež se učíme snad už od základní školy: že antika byla něco krásného a humánního, pak přišlo středověké tmářství, aby se následně zase rozzářilo jasné slunce renesanční a osvícenské humanity – Macharovy Pohanské plameny. V těch plamenech žijeme dodnes.

Východní učenci otázku nenarozených dětí rozvíjejí v myšlenkové linii sahající prakticky k počátkům křesťanství. Už na konci druhého století Athenagoras z Athén uvádí, že křesťané považují ženy užívající prostředky k vyvolání potratu za vražedkyně. V kánonech prvních východořímských synod najdeme výslovné odsouzení umělého potratu. Synoda v Elvíře (v dnešním Španělsku) roku 306 stanovila, že ženě, která se dopustila cizoložství, z toho počala a následně nenarozené dítě zahubila, má být za spáchání dvojího zločinu odepřeno svaté přijímání, a to i na smrtelné posteli. Trestem pro katechumenky (čekatelky na křest) za spáchání téhož přečinu hrozilo, že budou pokřtěny „až na konci života“. Svatý Basil Veliký, bratr Makríny a Řehoře z Nyssy, uvádí, že „[u] nás neexistuje rozdíl mezi zformovaným a ne zformovaným [embryem]“. Basil říká jednu důležitou věc: embryo je lidskou bytostí od početí – nezávisle na stupni vývoje. Představa o „zformovaném“ a „nezformovaném“ (do lidské podoby) embryu byla tehdy široce rozšířená v řeckém myšlení, ale byla známa i ze Starého zákona. Je to určitá analogie se současným pokrytectvím o „plodu“, který se znenadání přemění v nenarozené dítě v závislosti na rozhodnutí legislativy té které země – od 7., 12., 14. či 24. týdne těhotenství. Rozdíl mezi námi a tehdejšími lidmi byl v tom, že my máme genetiku, mikrobiologii, screeningy, ultrazvuky. Oni měli „jen“ vlastní rozum a svědomí, Písmo a víru.

Michael Psellos, známý byzantský filozof a politik žijící v 11. století, shrnuje: „V jakém okamžiku se duše spojuje s tělem nenarozeného dítěte? Řehoř z Nazianzu je v této otázce nejasný a není snadné rozeznat, zda se přiklání k jednomu, či druhému názoru. Řehoř z Nyssy a Maximos Vyznavač stanovují, že duše ani nepředchází, ani nenásleduje, nýbrž mají za to, že uvedení semene nastává současně s přijetím duše.“ Toto je oficiální učení řecké pravoslavné církve dodnes.

S otázkou umělého potratu pak úzce souvisí ještě další věc: co nenarozené děti a křest? Je dovoleno pokřtít těhotnou ženu před porodem, když nevíme, zda je nenarozené dítě pokřtěno spolu s matkou? Tato nejistota vyvolávala nebezpečí, že dítě bude pokřtěno dvakrát, pokud by bylo pokřtěno již během těhotenství, anebo naopak zůstane nepokřtěno, pokud by se na ně nevztahoval křest matky. Tuto otázku řešila synoda v Neocaesarei (314–325). Závěr zněl, že křest těhotné ženy – v jakémkoli stadiu těhotenství – se nevztahuje na nenarozené dítě, které má v zásadě ontologickou autonomii: „Žena nosící dítě má být osvícena [= pokřtěna], kdykoli si to přeje. Neboť v tomto ohledu nemá těhotná žena nic společného s tím, co se má narodit. Každý vyjadřuje vlastní vůli vyznáním víry.“ Povšimněme si té formulace: nenarozenému dítěti je přisuzována vlastní vůle, odlišná od matčiny, skrze niž samostatně dojde svobodným vyznáním víry ke křtu. Nenarozené dítě je autonomní bytost.

Dočasný pobyt tureckých vojsk
Byzantská říše padla za přihlížení Západu pod tlakem osmanských Turků v roce 1453. Tím končí nepřetržitá tisíciletá tradice myšlenková, kulturní, státní, právní… Z chrámu Hagia Sofia se stává mešita. Zahrneme-li do toho i Malou Asii, dočasný pobyt už trvá půl tisíciletí, ale z hlediska řeckých dějin je to pořád ještě zlomek. K našemu tématu v tomto období nic zajímavého není známo. Islámská etika ve vztahu k nenarozeným dětem nic nového nepřináší.

„Pohanské plameny“
Aspoň část Řecka se od Turků podařilo osvobodit roku 1832. Jako dobrovolník v řecké osvobozenecké válce mimochodem zahynul slavný anglický romantický básník George Gordon Byron. Vzniká moderní řecký stát. Nejprve jako království, jehož prvním králem se stal mimořádně neoblíbený Ota Bavorský. Podle vzoru bavorské legislativy se rodí nový trestní zákoník. Ten ukládal tresty odnětí svobody matce nebo třetí osobě, která záměrně provedla umělý potrat za použití „vnitřních nebo vnějších prostředků, [které] mohou způsobit předčasný porod nebo smrt plodu v břiše matky“. Maximální výše trestu byla deset let. Netrestalo se, pokud „se osoba dopustila protiprávního činu za účelem naléhavé ochrany svého života nebo života někoho jiného“. S různými proměnami a zejména zjemňováním restriktivních zákonů zůstávají umělé potraty součástí trestního zákoníku až do roku 1986.

V roce 1952 ženy v Řecku získaly volební právo a od šedesátých let se – stejně jako jinde v západní Evropě – stále více mluví o plánování rodičovství a antikoncepčních tabletách. V roce 1974 končí vláda vojenské junty a současně zaniká monarchie. Vzniká tzv. třetí helénská republika. Dveře společenského pokroku se rozevírají dokořán.

Olympská bohyně paní Papandreouová sestupuje k smrtelníkům
Od sedmdesátých let dvacátého století se stále častěji začíná v mediálním prostoru vynořovat tajuplné číslo: 300 000. Tolik prý se ročně uskuteční nelegálních potratů. Důvodem je především nedostatečná osvěta žen v sexuální oblasti a nedostupnost antikoncepce. Začalo osvětové tažení feministek. Čím je to číslo tak fascinující? V téže době mělo Československo o polovinu více obyvatel a na základě vcelku věrohodných statistik se uskutečnilo ročně okolo 60 000 umělých potratů. V Řecku, kde přesné statistiky scházejí dodnes, je výskyt takto kulatého čísla téměř eleusínským mystériem.

Zhruba z této doby pochází reportáž, která nám leccos napoví o tehdejší atmosféře. Jmenuje se „Řecké ženy nacházejí v paní Papandreou zastánkyni“ a je z roku 1983. Začíná přízračnou scénou: „Ženy z Petry, malé přímořské vesničky na řeckém ostrově Lesbos, jsou vzhůru už od úsvitu a připravují jídlo na jedinečnou oslavu. Stále ještě dozdobují talíře a do džbánů s vodou házejí okvětní lísky růží, když přijíždí auto s modrobílou řeckou vlajkou.“ Paní Margaret Papandreou je manželka Andrease Papandreoua, řeckého socialistického premiéra. S dalšími ženami přijíždí oslavit založení prvního řeckého agroturistického družstva, které budou provozovat výhradně ženy. „Než se v roce 1981 k moci dostalo Panhelénské socialistické hnutí [PASOK] Andrease Papandreoua, takový projekt by se pravděpodobně neuskutečnil. Řecké ženy dlouho žily v archaickém systému zákonů […], které je fakticky držely v postavení občanek druhé kategorie. Nová vláda se to snaží změnit,“ komentuje autorka reportáže. Součástí je též přednáška o antikoncepci. Paní Papandreou, původem ze Spojených států, matka čtyř dětí, pracuje naplno v řeckém feministickém hnutí. Od žen se podle ní tehdy očekávalo, že „zůstanou v domácnosti a budou se starat o děti a staré lidi, na úkor jiných aktivit“. Proto: „Boj za ,osvobození‘ řeckých žen v Řecku teprve začal, a to na vládní úrovni.“ Sama paní P. dodává, že jestli je něco s manželem udrželo pohromadě, je to „společný boj, větší než my sami“.

V malé řecké vesnici přitom hrají velkou roli drby: „Diskutujeme o tom, proč jsou na ně ženy tak citlivé,“ ptá se paní Papandreou. Odpověď zná: „Kritika je politickým nástrojem, zejména pro ženy, protože si nevyvinuly identitu, a proto jsou na ni extrémně citlivé. Kritika je zbraní, kterou muži používají proti ženám již dlouho.“ Zdá se, že určité strategie používá patriarchát takříkajíc na nadnárodní úrovni. „Paní Papandreou vstala ze svého místa a připojila se k vesničanům v tanci. Muži, kteří bouřlivě tleskali, byli okouzleni.“

Změnit smýšlení lidí
„Řecká žena má mnoho problémů. Tím největším problémem je však změnit mentalitu řeckých žen,“ říká náměstkyně ministra zdravotnictví Maria Kypriotaki-Perraki. V roce 1986 došlo k zásadní proměně řeckého rodinného práva. Jeho součástí byla dekriminalizace umělých potratů a hlavní hybatelkou byla právě paní Maria Kypriotaki-Perraki, členka první vlády Andrease Papandreoua. Byla to žena s nesmírnou autoritou a vážností. Není divu. Podílela se na vybudování Národního systému zdravotní péče, zaváděla dětské vesničky SOS, zřizovala mateřské školy, věnovala se osobám se zdravotním postižením a lidem drogově závislým. Zkrátka těžká váha.

To se projevilo i v parlamentní debatě předcházející změně legislativy. Pouze jediná strana se jednohlasně postavila proti změně – Nová demokracie (ND). Její poslanec Ioannis Paleokrassas argumentoval, že „návrh zákona nenapravitelně poškozuje myšlenku národa, který přežil díky církvi“, a označil zabíjení plodů mladších tří měsíců bez vážného důvodu a s výhradním rozhodnutím těhotné ženy za plod „diktátorské mentality“. Slavná herečka a poslankyně téže strany Anna Synodinou konstatovala, že „dnešní bída Řecka a úpadek, kterým země bohužel prošla, jsou výsledkem tohoto vnímání osvobození žen“. A: „Je to diktátorský čin. Je to rozhodnutí, které vyhovuje koňovi, zvířeti. PASOK tímto zákonem dělá z žen, z řeckých žen, ze svobodných lidských bytostí zvířata […] To je urážka ženy, neboť je považují za zvěř, které počínají dítě jen kvůli orgasmu a teprve poté, když jednostranně zničí produkt erotického aktu, se cítí osvobozené. Protože si zkrátka udělaly to, co chtěly.“ Poslanec Ioannis Paleokrassas dodal: „Domníváme se, že mentalita, která umožňuje matce, aby sama rozhodovala o životě nebo smrti dítěte, které nosí, je stejná mentalita, která vede k diktaturám.“ Naproti tomu poslanec socialistického PASOKu namítl, že „za intenzivním moralizováním o hodnotě života plodu se skrývá velmi mužsky ovládané vnímání“. A ministr zdravotnictví George Gennimatase si zafilozofoval, že lidský plod se stává člověkem až od druhé poloviny těhotenství.

Zatímco z jedné strany slyšíme ideologické fráze, v argumentaci opozice se stále dokola vrací týž motiv: obava z diktátorské mentality, z jiných zemí neznámý.

Křest ohněm
Třebaže stát se tváří, že je otázka vyřešena, téma se stále znovu vrací. Ve společnosti vzbuzuje bouřlivé emoce a je zjevné, že pro velkou část společnosti nejde o nic samozřejmého. V roce 2024 byl odvysílán rozhovor se známou a oblíbenou pediatričkou Marií Karystianou. Uvedla, že ačkoli respektuje „svobodnou vůli žen, potrat vyvolává etické otázky, které přesahují rámec individuální volby“. Tato otázka se podle ní týká nejen práv žen, ale i práv nenarozeného dítěte. S odkazem na vývoj plodu uvedla, že „od okamžiku, kdy začne tlouci srdce, by měl být lidský život považován za stvořený. Takové otázky si zaslouží širší demokratickou diskusi.“ Proti zákonu z roku 1986 se přímo nepostavila, ale zpochybnila, že legislativní úprava může vyřešit natolik závažné etické otázky týkající se života, odpovědnosti a lidské důstojnosti.

V únoru 2026 přinesl řecký internetový deník News 24/7 burcující reportáž: „Nejméně 46 nemocnic v provinciích a na ostrovech země ženám odepírá přístup k bezplatným a bezpečným potratům.“ Novináři obvolávali gynekologická oddělení, kde se jim na otázku, zda provádějí potraty, často dostávalo odpovědi typu: „Já osobně ne. Mám určité zásady. Pokud se s plodem něco stalo, pomůžeme. […] Pokud je to jen proto, že otěhotněla a prostě se jí to nelíbí, potraty nedělám.“ Autoři reportáže shrnují: „Byl to křest ohněm v násilí, hrubosti, ponižování a zneužívání moci, kterému čelí žena, která chce podstoupit potrat ve veřejné nemocnici, ať už na řeckém venkově, nebo na ostrovech. Z výzkumu jsme vyloučili velká městská centra Athény a Soluň, kde se potraty obvykle provádějí v porodnických a všeobecných nemocnicích.“

„Kam to spěje…“
… je název poslední sbírky Macharova básnického cyklu Svědomím věků. V odpověď bychom řekli, že pokud jde o nenarozené děti, Řekové přinejmenším legislativně obloukem dospěli zpátky ke své slavné pohanské minulosti. Tehdy byla rozhodující vůle muže, dnes nese společenskou odpovědnost podle oficiální ideologie žena. Dnes se neklaníme vrtkavým olympským bohům, ale vrtkavým božstvům permanentního pokroku a nevyzpytatelné svobodné vůle. Zjevně však navzdory nejrůznějším snahám o převýchovu v lidech stále přetrvává jakýsi základní mravní instinkt, který nám říká, co je dobré a co špatné. „Mentalitu žen“ ani obecného lidu se tak docela změnit nepovedlo. A řecké dějiny nám přinášejí též poznatek, že „přirozená práva člověka“ ve skutečnosti nezačínají ani v roce 1945, dokonce ani ne v roce 1989 – základní otázky člověka zevrubně promysleli už naši dávní předkové v záři helénského slunce. Že na ně rádi zapomínáme, je náš problém.