Často slýcháme, že otázka práva nenarozeného dítěte na život je věc nesmírně „složitá“. Tento výrok zpravidla sleduje dva cíle: jednak má navodit představu, že autor nad věcí hluboce přemýšlel, a jednak že jediné řešení je celou složitou otázku zjednodušit, tedy „liberalizovat“. Liberalizace přitom v praxi znamená, že deklarovanou složitost vložíme na bedra ženy, zatímco autor výroku i celá společnost si myjí ruce. Táž věta vyslovená v Andoře naproti tomu znamená to, co říká: že je to nesmírně složitá věc. Přitom jediné jednoduché na celé záležitosti je pro Andořany fakt, že lidský život začíná početím. Dál už se vše komplikuje.

Perspektiva první: legislativa
Jak zaznělo, v Andoře lidský život začíná v okamžiku početí. Plyne to ze znění ústavy, která v kapitole III „Základní práva člověka a veřejné svobody“ v článku 8 říká: „Ústava uznává právo na život a plně jej chrání v jeho různých fázích.“

Obecné znění ústavy konkretizují paragrafy trestního zákoníku, který zná mnoho trestných činů proti tzv. „prenatálnímu lidskému životu“ (contre la vie humaine prénatale). Jen pro ilustraci, třeba článek 108 „Potrat se souhlasem ženy“ říká: 1. Kdo způsobí potrat ženy s jejím souhlasem, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až tři roky a zákazem výkonu jakéhokoliv zdravotnického povolání na dobu až pěti let; 2. Žena, která si sama způsobí potrat, nebo která souhlasí, aby jí byl způsoben jinou osobou, bude potrestána trestem zadržení; 3. Pokus o čin popsaný v prvním odstavci je trestný.

Zajímavé je, že přes poměrně propracované znění zákona se v praxi prakticky neuplatňuje. Za posledních několik desetiletí jsou známy jen dva případy, kdy se tak stalo. Není zřejmé, zda je to tím, že andorrské ženy jsou tak moc „pro život“ či dodržují zákony, anebo je to dáno laxním přístupem úřadů.

Zákaz – lingvistická akrobacie
Povšimněte si ale jiné věci: nikde se nemluví o „zákazu interrupcí“. V obecné mluvě i v médiích se přitom slovo „zákaz“ v této souvislosti používá zcela běžně. Pojem „zákaz“ se v zákonodárství i v různých vyhláškách používá zpravidla v souvislosti s činnostmi jinak běžnými: zákaz stanování, zákaz zastavení apod. Pojem zákaz s sebou vždy přináší něco negativního, represivního. Jak uvádí právník Tomáš Hromek: „[zákaz] je vnímán jako určité zlo, které někdy může být opodstatněné, ale v zásadě nikdy není samo o sobě žádoucí.“ Užívání tohoto pojmu tudíž navozuje dojem, že umělý potrat je věc běžná, stejně jako parkování. Žádoucí pak je jejich „liberalizace“, která jediná nastolí spravedlivé poměry. Slovo „liberalizace“ je přitom převzato z ekonomického slovníku a má pozitivní nádech: liberalizace trhů znamená odstranění „zbytečných“ překážek a bariér, díky čemuž se „volná ruka trhu“ sama postará o bohatství celé společnosti. Podobně pozitivní představy toto slovo sugeruje i v oblasti ochrany života dosud nenarozených dětí.

Z Andorrské ústavy pro stát i jeho obyvatele přímo plyne, že: 1. nelze zasahovat do přirozeného průběhu těhotenství; 2. vyžaduje se takový právní systém, který zajistí účinnou ochranu života, protože právo na život je základní hodnotou a jeho nositelem je už nenarozené dítě. Slovo „zákaz“ zde nedává žádný smysl.

Lara
O absurditě, k níž vede podobně ideologicky pokřivený slovník, svědčí příběh andorrské dívky jménem Lara tak, jak jej zpracovali v lifestylovém časopise Vice. Nejde nám o příběh samotný. To, jak se vše událo ve skutečnosti, se patrně nikdy nedozvíme, určitě ne v podání zmíněného časopisu. Jde nám o to, jak se ho chopili novináři. Podobně upravenými příběhy jsou dnes zaplavována média – dělo se to v Irsku v období snah o prolomení tamní legislativy, děje se to vůči Polsku i vůči Andoře, která je nám však příliš vzdálena.

Začíná slovy: „Stejně to nemělo být její dítě; když v osmnácti letech nechtěně otěhotněla, rozhodla se, že dítě bude vychovávat její teta, zatímco ona půjde na univerzitu.“ Dítě sice nechtěla (tvrzení vytváří dojem, jako by život nenarozeného dítěte bez matčiny vůle ztrácel na hodnotě), ale vše bylo v pořádku do doby, než Laře v pátém měsíci začaly bolesti a krvácení. Dítě mělo mít Downův syndrom. Lařin otec sehnal 3000 eur a odvezl ji do tři hodiny vzdálené Barcelony (časový údaj je důležitý, je důkazem záměrného týrání andorrských žen). Navíc prý andorrský gynekolog španělským lékařům „nařídil“, aby jí po chemicky vyvolaném porodu dítě ukázali: „Ten obraz mám stále v hlavě; někdy mě v noci budí. Odmalička jsem se bála tmy, ale od té doby se to ještě zhoršilo. Teď spím s plyšovým zvířátkem.“ Lara byla následně odsouzena k podmíněnému trestu s odkladem na čtyři roky a údajně i k povinnému antikoncepčnímu implantátu. Celý příběh končí dojemně: „Lara potáhla z cigarety a pak mi ukázala malé tetování. Lidem říká, že je pro její mladší sestru [její matka rovněž podstoupila potrat, pozn. red.], ale to není celá pravda. Je také pro její dceru – malou, nachovou, někde na nebesích.“

„Princip dvojího účinku“
Příběh počítá s tím, že čtenář nemá větší znalosti. Pokud by Lara byla skutečně v ohrožení života, trestní zákoník by se na ni vůbec neuplatnil. V Andoře se v těchto případech aplikuje tzv. „princip dvojího účinku“ a ženy v ohrožení života nikdy nejsou stíhány, neboť stav krajní nouze podle andorrské legislativy vylučuje trestní odpovědnost. Smyslem příběhu je zjevně jediné: máme litovat především Laru, oběť patriarchálně-feudálního útlaku, ne mrtvé dítě. Lara posléze začala trpět depresemi a život se jí zkomplikoval po stránce pracovní o osobní. Text nám však sděluje, že se to stalo v důsledku traumatizujících okolností – kvůli nákladům, které musel její otec vynaložit, kvůli tříhodinové cestě do nemocnice, kvůli tomu, že jí ukázali mrtvé dítě. To dá rozum, že její nervové zhroucení přece nemůže souviset s tím, že prostě podstoupila umělý potrat. Tuto možnost nesmíme ani naznačovat. „Ženy v Andoře jsou považovány za občany druhé kategorie. […] Když požadujeme svá práva, považují nás za blázny a radikály,“ zní v článku slova Vanessy Mendozy Cortésové, předsedkyně organizace Stop Violències (Stop násilí), která mimo jiné usiluje o legalizaci potratů „na přání“.

Nepřímo a nezáměrně nám příběh říká ještě další věc: umělý potrat skutečně není nic běžného. A to ani pro ty, kdo s touto praxí souhlasí.

Co je princip dvojího účinku
Jde o etickou zásadu, podle níž je morálně přípustné jednání, které má dobrý a současně špatný následek (ten druhý se přitom očekává), jestliže jsou splněny určité podmínky. K těmto podmínkám zpravidla patří, že dobrý účinek nesmí ;být způsoben špatným účinkem a špatný účinek nesmí být zamýšlen, ale pouze předvídán jako nevyhnutelný vedlejší důsledek dobrého účinku. Tento princip se často používá v lékařské etice a bioetice pro řešení složitých dilemat, jako je například rozhodování o ukončení léčby. Hraje významnou roli v tzv. deontologické etice, podle níž morální správnost jednání spočívá na objektivně daných principech a pravidlech. Její původ lze vysledovat ve scholastické filozofii Tomáše Akvinského.

Perspektiva druhá: o vlku a koze
Servei Integral d‘Atenció a la Dona
V Andoře už pár let funguje vládní „služba sexuální a reprodukční zdravotní péče“ s názvem Integrovaná služba péče o ženy (Servei Integral d‘Atenció a la Dona, zkratkou: SIAD). V současnosti ji tvoří čtrnáct porodních asistentek a čtyři ošetřovatelky. V poslední výroční zprávě se uvádí, že od roku 2020 poskytla nejrůznější služby 203 ženám. Mimo jiné nabízí „specializovanou péči ženám v situacích nechtěného těhotenství“, poskytuje „informace o dobrovolném ukončení těhotenství“ a nabízí „následnou péči v případě ukončení těhotenství“. Také je možné objednat si v některé z jejích kanceláří „pilulku po“, kterou na svých stránkách definují jako „hormonální lék, který zabraňuje nebo oddaluje ovulaci a ve většině případů brání těhotenství, ale nikdy ho neukončuje. Tato pilulka není abortivum.“ Součástí služeb této vládou zřízené instituce je informovat ženy, jak jít na potrat za hranicemi země. Oficiálním důvodem existence této služby je „právo na svobodu projevu a na informace“, které je v Andoře rovněž ústavním právem. Toto právo je však v konfliktu s paragrafem: „navádění k interrupci je trestný čin“. V Andoře to skutečně nemají jednoduché.

Evropský soud pro lidská práva a „univerzální periodický přezkum“
Je to ale ještě složitější. Existují patrně dva závažnější důvody, proč Andořané tuto instituci založili. Spočívají na principu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Za prvé: bylo třeba uspokojit Evropský soud pro lidská práva, který v roce 1992 v judikatuře s názvem Open Door and Dublin Well Woman v. Ireland učinil v zásadě přelomové rozhodnutí, které se týkalo omezení práva na svobodu projevu. Evropský soud rozhodl, že Irové svým zákazem poskytování a přijímání informací o umělých potratech porušili článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Navíc podle judikátu Evropského soudu „zákaz interrupcí musí být vyvážen uznáním práva žen cestovat do zahraničí za účelem legální interrupce“. Založením této služby Andorra obě tato rozhodnutí de facto řeší.

Za druhé: Andorra se, stejně jako dalších 193 členských států OSN, pravidelně podrobuje tzv. univerzálnímu periodickému přezkumu. Jde o mezivládní proceduru, jež zkoumá stav lidských práv v jednotlivých členských státech. Přišlo s tím Valné shromáždění OSN v roce 2006 při zřízení Rady OSN pro lidská práva a koná se pravidelně každých pět let. K nejnovějšímu přezkumu se Andorra dostavila v listopadu 2025. Zastupovala ji ministryně zahraničních věcí Imma Tor Fausová. Zástupkyně Nizozemska při přezkumu vyjádřila znepokojení nad „kriminalizací potratů“ v knížectví a nad „dopadem, který to má na zdraví žen“. Ministryně Fausová namítla, že Andorra nabízí řadu bezplatných podpůrných opatření pro ženy, které si přejí podstoupit potrat (tedy výše zmíněná SIAD), a že žádná žena ani žádný zdravotník nebyli za ukončení těhotenství stíháni. Došlo i na omluvu vůči OSN: „Skutečnost, že jeden ze spoluknížat je zástupcem katolické církve, vysvětluje obtíže, kterým vláda a parlament čelí při řešení dekriminalizace.“

Perspektiva třetí: španělský biskup a francouzský Macron
Spolukníže
Dlužíme vysvětlení, co se skrývá pod podivným slovem „spolukníže“. Současně si vysvětlíme poslední a patrně nejzamotanější andorrskou složitost. A také to, jakým způsobem spolu souvisí geopolitika a etika, jak zaznělo v úvodu. Andorra má dvě hlavy státu: francouzského prezidenta (původně to ovšem byl hrabě z Foix, pak král Dolní Navarry, poté francouzský král a nakonec od roku 1871 prezident) a biskupa urgellské diecéze (se sídlem v katalánském městečku Seu d’Urgell, nacházejícím se na úpatí Pyrenejí). Urgellský biskup je po papeži jedinou církevní hlavou státu na světě. Ironií dějin se nejrepublikánštější prezident světa – prezident francouzský – musí ve svých rozhodnutích řídit vůlí zástupce římskokatolické hierarchie, která jako by už ani nepatřila do našeho světa. Navíc biskupa jedné nevýznamné katalánské diecéze. A poslední kapka: ještě ke všemu musí akceptovat feudální titul (spolu)kníže. Je to týž Emmanuel Macron, s jehož podporou vstoupilo právo na umělý potrat do francouzské ústavy. Emmanuel Macron to v Andoře nemá jednoduché.

Selektivní stopka násilí
V srpnu roku 2018 spálily při festivalovém koncertu v Seu d‘Urgell na pódiu tři maskované feministické aktivistky fotografii tehdejšího spoluknížete Andorry, biskupa Josepa-Enrica Vivese. K činu se následně přihlásila radikálně levicová mládežnická organizace Arran.

V samotné Andoře se konají pravidelné protestní akce organizované sdružením Stop Violències (Stop násilí), v jehož čele stojí již citovaná Vanessa Mendoza Cortésová, psycholožka a specialistka na genderově podmíněné násilí. Podle jejích slov „je čas ukončit tento stav věcí. Skutečnost, že ženy v Andoře nemohou svobodně podstupovat potraty, nás, ženy, staví do postavení nedostatečné ochrany.“ Akce se konají pravidelně 28. září, tedy na slavnost sv. Václava. Ve světě je však toto datum známější pod názvem „Mezinárodní den bezpečných potratů“. Kupříkladu v roce 2022 se protestu zúčastnilo 40 lidí a v roce předchozím organizace vypravila autobusy z Barcelony, aby počet účastníků navýšila. Průvod prochází ulicemi hlavního města Andorra la Vella s celosvětovými prefabrikovanými hesly typu „Vyndejte růžence z našich vaječníků“ či „Panna Maria by na potrat šla“. Jak vidno, verbální násilí, tzv. hate speech, se vůči určitým vrstvám společnosti uplatňovat smí. Při posledním univerzálním periodickém přezkumu dala OSN Andoře několik doporučení, kromě jiného ve věci „boje proti nenávistným projevům“. Uvidíme, zda tito aktivisté doporučení vyslyší.

Kořeny andorrské nezávislosti
Andorrská hymna začíná slovy „El gran Carlemany, mon Pare, dels alarbs em deslliurà“ (Velký Karel Veliký, můj otec, osvobodil mě od Saracénů...). Je to podobné, jako kdybychom v naší hymně zpívali o knížeti Václavovi. Historická paměť Andořanů sahá hluboko do minulosti. Ne k roku 1918, 1945 či 1989, ale k datu 1278. Tehdy se Andorra na základě tzv. paréagské smlouvy stala kondominiem pod vládou dvou spoluknížat. Na základě takto vyvážené součinnosti mocí Andorra získala nezávislost, státnost a hranice, které má dodnes.

Toto je nejhlubší důvod, proč se o dekriminalizaci (nikoli legalizaci!) umělých potratů v Andoře zejména posledních dvacet let převážně jen diskutuje, ale nic se neděje. Andorrský státní systém stojí na prastarém rozdělení moci mezi mocí světskou a duchovní a ta duchovní zde stále má reálný vliv. Ani výše zmíněné útoky s tím nic nenadělají. Do jara roku 2025 byl andorrským spoluknížetem biskup Joan-Enric Vives. Ten trval na tom, že pokud bude provádění potratů dekriminalizováno, abdikuje. Tím by mohlo dojít k přímému ohrožení systému spoluknížectví, tedy i andorrské státnosti. A skutečně v roce 2023 málem ústavní krize propukla. Přímo v Andoře to musel řešit sám vatikánský státní sekretář Pietro Parolin, který celou záležitost označil za „velmi delikátní, velmi složitou“. Spekuluje se, že od té doby v zákulisí probíhají debaty a již zesnulý papež František měl údajně mlčky schválit plán na dekriminalizaci potratů. Svatý stolec to ani nepotvrdil, ani nevyvrátil.

Nový andorrský spolukníže biskup Josep-Lluís Serrano Pentinat zvolil po svém dosazení k této věci diplomatičtější tón. V říjnu roku 2025 jednal předseda andorrské vlády Xavier Espot ve Vatikánu a přislíbil, že v první čtvrtině roku 2026 předloží návrh textu, kterým se upraví článek 8 andorrské ústavy, garantující právo na život. V určitých kruzích z toho panují obavy, patrně to ale nebude tak dramatické: historicky Andořané prokázali, že dokážou věci opravdu značně zkomplikovat.

„Kulturní válka“ a hodnoty
Ve věci ochrany lidského života od početí do přirozené smrti, kterou mají někteří sklony označovat nesmyslným a manipulativním souslovím „kulturní válka“, se malá Andorra stala překvapivým dějištěm střetu globální liberální demokracie, jejíž hodnoty stojí na konsenzu lidí (a často mají kořeny v ideologiích), s globální římskokatolickou církví, jejíž hodnoty jsou ukotveny nadčasově, univerzálně a metafyzicky. Přitom jde svým způsobem též o zápas o charakter národa, o svobodu a nezávislost. Ze všech těchto perspektiv na něj můžeme hledět a bude to legitimní. Jediná perspektiva, která nedává smysl, je označovat to za „kulturní válku“.

Současně je Andorra, stejně jako Lichtenštejnsko, Polsko či Malta, důkazem, že neplatí rovnítko mezi „vyspělou moderní zemí“ a „liberalizací“ základních hodnot. Andorra je vyspělá moderní demokratická země a přitom svými zákony říká, že pro ni je nejvyšší hodnotou úcta k životu všech jejích obyvatel bez rozdílu. Spíše než jakousi feudální citadelou je Andorra majákem naděje, že i pro moderního člověka zůstávají základní hodnoty realitou.