„Polská republika zaručuje každému člověku právní ochranu života.“ (článek 38 Ústavy Polské republiky, 1997) „Lidský život je hoden ochrany už před narozením.“ (Listina základních práv a svobod, čl. 6). Víte, co od sebe dělí tyto dvě věty? Celé světy. Na těch větách doslova závisí bytí a nebytí počatých lidských bytostí. První věta záměrně nedefinuje, co je člověk a co je lidský život, kdy začíná a kdy končí. Nedává prostor k výkladům. Právo na život náleží každému člověku a není pouze právem občanským, ale právem lidským. Ani stát ani právníci toto právo nemohou udělovat jen tehdy, když jsou splněny určité podmínky, a jen v nějakém rozsahu. Je přirozené, vyplývá z podstaty lidství.
Na tom také staví preambule polského zákona o „plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství“: „[…] život je základním dobrem člověka a péče o zdraví a život patří k základním povinnostem státu, společnosti a občana […]“. „Každá lidská bytost má od okamžiku početí přirozené právo na život.“ „Život a zdraví dítěte od okamžiku početí jsou chráněny právem.“
Věta z české Listiny naopak do celé věci vnáší chaos a možnost různých výkladů. Vytváří svět, v němž je hoden ochrany pouze ten člověk, kterého za hodna uznáme. Do 12. týdne těhotenství přitom nenarozené dítě nemá právní ochranu žádnou. Je vydáno všanc „svobodě volby“ druhého člověka. V tomto ohledu je Listina, která je součástí ústavního pořádku ČR, podobna nevyzpytatelnému pohanskému božstvu, jehož úmysly můžeme věštit nanejvýš z letu ptáků a interpretovat je ve složité právničtině podle aktuální potřeby. Právník pak už nemusí řešit, zda psané odpovídá realitě, ani odborně, ani ve svém svědomí. Stará se pouze o „soulad“ s dalšími právními předpisy.
Rok 1932: Polský liberalismus
V roce 1918 se Polsko opětovně sjednotilo a obnovilo nezávislost. Zdědilo přitom dvě právní soustavy: rakousko-uherskou a ruskou. V obou monarchiích byly umělé potraty nelegální. Krátce po osamostatnění se sešla „kodifikační komise“, jejímž úkolem bylo připravit návrh trestního zákoníku samostatné republiky. Slovní bitvy právníků, politiků i aktivistů trvaly přes celé desetiletí a je pozoruhodné, že kampaň za právní vymezení umělých potratů byla jednou z nejbouřlivějších, jaké se v meziválečném období v Polsku uskutečnily.
Protichůdné postoje zastávaly katolické a konzervativní skupiny na jedné straně a liberálové na straně druhé. Jenže na straně ochrany životů nenarozených dětí tehdy byli většinově též lékaři, kteří v drtivé většině tyto zákroky odmítali vykonávat, šlo-li o sociální důvody. Jak tehdy prohlásil jeden polský lékař: „Ukončení těhotenství ze sociálních důvodů, protože matka nebude schopna dítě vychovat podle našich představ, je stejně špatné jako poprava člověka, který si pravděpodobně nenajde práci.“ Naproti tomu pro liberalizaci byli různí aktivisté. Jmenovitě Tadeusz Boy-Żeleński, pediatr, básník a novinář, autor sousloví „Piekło Kobiet (Ženské peklo), jak nazval knihu statí o ženských právech a o kriminalizaci potratů a jež se stalo jedním ze soudobých hesel aktivistické polské scény zastánců potratů.
Tehdejší právní úprava se té současné z roku 1993 podobá jako vejce vejci, avšak o té z roku 1932 se dočtete, že byla jednou z nejliberálnějších, zatímco o současné se mluví jako o jedné z nejpřísnějších.
Rok 1943: Německý liberalismus
V nacistickém Německu platil zákon umělé potraty pod přísnými tresty zapovídající. Týkalo se to však pouze rasově čistých žen a dětí bez vrozených vad. V roce 1943 pak reichsführer SS pověřený lékařskými záležitostmi v Polsku vydal dekret, který stanovil, že „východní dělnice“ mají právo na umělé ukončení těhotenství na žádost. Později byl upraven v tom smyslu, že se to netýká rasově vyhovujících Polek. To bylo poprvé a naposledy v polské historii, kdy Poláci měli skutečně ryze „liberální“ zákon, umožňující umělé potraty na žádost.
Rok 1956: Komunistický liberalismus
Po válce se země dostala pod přímý vliv Sovětského svazu, kde Stalin umělé potraty zakázal. K uvolnění došlo až tři roky po generalissimově smrti za Chruščovova „období tání“ – v roce 1956. Tehdy konečně mohly vejít do praxe teze aktivistů z meziválečných let – krom stávajících výjimek se jedním z důvodů staly též „obtížné životní podmínky“. Dochází ke strmému nárůstu počtu umělých potratů. Přitom už v polovině padesátých let probíhala i na stránkách tisku vášnivá propotratová kampaň. Padaly argumenty typu: „Skutečnost, že se každoročně provede nejméně 300 000 nelegálních potratů, a tedy že nejméně 600 000 lidí ročně formálně spáchá trestný čin – což je veřejné tajemství, znamená tolerování fikce a je projevem pokrytectví ve společenském životě.“ (Trybuna Ludu, duben 1956). Souběžně probíhal boj proti lékařům, kteří z důvodu svědomí zákrok odmítali vykonat. Podle statistik se v Polsku od liberalizace roku 1956 vykonalo až půl milionu umělých potratů ročně. Statistiky však vždy berme s rezervou.
Rok 1993: Konec polského liberalismu
V tomto roce došlo k vyjmutí „obtížných životních podmínek“ ze zákona. Nešlo ale o blesk z čistého nebe. Už během komunistické éry lékaři a gynekologové vyjadřovali znepokojení nad neúměrně vysokým počtem umělých potratů v Polsku, psali petice, odborná stanoviska, otevřené dopisy. Mezi jinými jmenujme lékařku Wandu Półtawskou či gynekologa a porodníka Bogdana Chazana. Na tvorbě nové legislativy se podílela široká koalice politiků, mnozí z nich byli někdejší členové Solidarity, třeba Tadeusz Mazowiecki. Důležité slovo měli též představitelé římskokatolické církve. Zákon prošel za vlády vůbec první polské premiérky, právničky Hanny Suchocké a smyslem bylo utišit rozpory různých názorových skupin – proto se mu začalo též říkat „kompromis“. Od té doby počet umělých potratů kontinuálně klesal, s výjimkou roku 1997, kdy se na pár měsíců do zákona vrátila možnost podstoupit zákrok ze sociálních důvodů. V květnu tohoto roku Ústavní soud rozhodl, že ustanovení zavádějící tento požadavek je v rozporu s ústavními ustanoveními z roku 1992. „Zákon utváří realitu a postoje. Po negativním rozhodnutí Ústavního soudu v roce 1997 a následném zpřísnění zákona deklarovaná podpora legálních potratů poklesla,“ přiznávají aktivisté z polské propotratové organizace Aborcyjny Dream Team.
V roce 2020, po nálezu ústavního soudu, který ze zákonné výjimky vyjmul též eugenické potraty jako neslučitelné s duchem polské ústavy, propukla doslova smršť. Médii prolétlo několik zpráv o úmrtí těhotných žen v Polsku, které údajně souvisely přímo s novým ústavním nálezem. Dnes si jen stěží v Česku někdo vzpomene na jména těch žen a jejich konkrétní případy. Aktivistům o ně totiž podle všeho vůbec nešlo. Dobře to ilustruje příklad „nejslavnější“.
Případ Izy
Tato třicetiletá žena, celým jménem Izabela Sajbor, zemřela v roce 2021 v nemocnici v Pszczyně na sepsi ve 22. týdnu těhotenství. Na veřejnost unikla její údajná SMS, v níž měla napsat: „Dítě váží 485 g. Prozatím musím kvůli potratovému zákonu ležet a oni s tím nemůžou nic dělat. Počkají, až zemře, nebo se něco začne dít, a pokud ne, můžu očekávat sepsi.“ Celý případ je podivný. Její matka se vyjádřila, že si dcera umělý potrat nikdy nepřála a že dítě bylo po pitvě zdravé a chyba byla na straně lékařů: „Iza tomu věřila až do konce.“ Jolanta Budzowska, právnička zastupující rodinu zemřelé, se vyjádřila: „Jsem daleka toho, abych tvrdila, že smrt této pacientky je pouhým důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu. Pojem ‚důsledek‘ implikuje vztah příčiny a následku, což znamená, že nebýt rozhodnutí, pacientka by nezemřela. O takové souvislosti zde nemůžeme mluvit,“ uvedla. V roce 2025 byli odsouzeni tři lékaři. Andrzej P. byl za neúmyslné zabití odsouzen k 18 měsícům vězení a šestiletému zákazu výkonu lékařské praxe. Michal M. dostal 15 měsíců a šestiletý zákaz výkonu povolání a třetí, Krzysztof P., odešel s roční podmínkou a čtyřletým zákazem výkonu povolání. Podle vyjádření kontrolního orgánu Národního fondu zdraví lékaři, když jim Izabela oznámila zhoršující se stav dítěte, nepřistoupili k žádným opatřením na záchranu jejího života ani života dítěte. Poté Národní fond zdraví uložil nemocnici pokutu ve výši téměř 650 000 zlotých. O tom jsme se však z českých médií nedozvěděli.
Nedozvěděli jsme se ani o jiném zajímavém faktu. Už v roce 2017 přinesl známý liberální deník Gazeta Wyborcza článek s názvem „Zarážející výsledky inspekce v nemocnici v Pszczyně“ o podmínkách panujících v tamní nemocnici. Mimo jiné v něm stál popis situace na gynekologicko-porodnickém oddělení: „Novorozenci byli ponecháni mnoho hodin bez péče, protože lékaři docházeli na kliniku. [...] Na porodním oddělení byla kvůli nedostatku personálu zanedbávána lékařská dokumentace. […] Během inspekce bylo také zjištěno, že na gynekologicko-porodnickém oddělení byla jedna kyslíková přípojka a jedna vakuová přípojka (pro život zachraňující směsi) falešná a další vakuová přípojka nefungovala. Totéž platilo i na porodním sále. Jedna kyslíková přípojka na interním oddělení byla také přerušená, stejně jako tři ze čtyř vakuových přípojek na jednotce intenzivní péče. ‚To pacienty přímo ohrožuje na životě.‘“ Nemocnice už tehdy dostala pokutu 1 milion zlotých.
Umělý potrat jako „potřeba“
Nesrovnalostí kolem Izina případu je celá řada. Jediný smysluplný závěr by zněl: s jistotou nevíme vůbec nic. Když se pokusíte jít více do hloubky, narazíte na zeď nejasností či obecných frází. Okolnosti odsouzení lékařů zůstaly utajeny a rodina se k věci dále odmítá vyjadřovat. Není pochyb o tom, že šlo o selhání lékařů. Je vysoce sporné – byť ne nepravděpodobné, zda svou roli sehrálo i nové rozhodnutí ústavního soudu.
Novináři a aktivisté ovšem měli hned jasno. Případ se stal záminkou k obnoveným celostátním protestům pod heslem Ani jednej więcej! („Ani jediná další“) a Strajk kobiet (Ženská stávka), a Izina tvář se stala symbolem široce medializovaného „boje“ za širší přístup k legálním potratům. Víme o šesti ženách, jejichž úmrtí v souvislosti s těhotenstvím bylo takto mediálně zneužito. V roce 2022 došlo dokonce na jednání Evropského parlamentu a v listopadu téhož roku do Varšavy přijela parlamentní delegace. Jedna z účastnic, právnička organizace FEDERA (neziskovka zaměřující se na ženy a plánování rodiny) Kamila Ferenc se po informaci, že toho roku bylo v Polsku provedeno 107 legálních potratů, vyjádřila: „To je dramatický nedostatek ve srovnání s potřebami. Odhadujeme, že každoročně těhotenství ukončí z různých důvodů až 200 000 polských žen. […] Zákon, který přivírá oči před potřebami svých občanů, je špatný zákon. Je to nespravedlivý zákon, který způsobuje jen utrpení a vede k tragédiím, jako je Izabelina smrt.“ Opět platí: Statistiky vždy berme s rezervou. A to zvláště, když se jedná o odhady nelegálních výkonů. Číslo 200 000 se zde traduje již téměř třicet let.
Když už jsme u těch statistik: argumentem pro umělé potraty je, že chrání životy žen. Izin případ má být toho jasným dokladem. Je ale záhada, že podle posledních oficiálních celosvětových statistik je míra mateřské úmrtnosti v Polsku jednou z nejnižších na světě. Je nižší než v České republice, kam Polky za umělými potraty údajně cestují.
O princeznách a dracích
Zatímco Poláci se po desetiletích ideologické kolonizace dokázali hodnotově vrátit zpátky, aniž by byť jen na okamžik opustili onen bájný „vyspělý západní svět“, my ostatní jsme se, zdá se, kamsi skutečně posunuli. Polský příklad ilustruje, v jak bizarním světě jsme se to ocitli a už nám to ani nepřijde. Když se denně probouzíte mezi sedmihlavými draky, stále méně rozumíte tomu, proč byste měli zachraňovat princeznu. Vždyť je to jen krmení!
Polský případ dále ukazuje, že je možné žít v souladu se svým svědomím, dokonce si to ústavně zakotvit. Ano, metody, jak se vymlouvat, jsou stále sofistikovanější, stále lépe se umí hrát na city a mediální i politické krytí výmluv ze svědomí je stále mocnější. Poláci nám dokazují, že je možné stále se snažit být premiant, i když většina z vás chce mít otloukánka.
