„Kam ale zmizely z oken záclony?“, ptáte se. Kdo nehřeší, nemá co skrývat, ale pro jistotu na vás dohlédnou sousedi. Tak by možná odpověděl nějaký přísný evangelický reformátor minulosti.
Na cestě k restriktivní toleranci
Evangelické křesťanství, které je v současnosti v Nizozemsku spíše už jen koloritem, zde kdysi bylo vášnivé a nesmlouvavé. Jen člověk a Bůh. Poté, co prošlo ohněm krutých náboženských válek 16. a 17. století, toužilo být oproštěné od všech nánosů a tradic tisícileté římsko-katolické minulosti, která po tisíce let počítala s lidskou slabostí a Božím milosrdenstvím. Prosadil se reformátor Jan Kalvín. Ten člověka vnímal jako bytost nezměnitelně zkaženou, již v očích přísného Boha nemůže ospravedlnit vůbec nic. Člověku zbývá jen striktní společenská morálka, výkonnost a osobní svědomí formované vlastním výkladem Bible. Jedině tak se pozná, že snad bude jednou spasen. A Holanďanům to ekonomicky prospělo: rozvinuli tehdy bezprecedentní mezinárodní obchod a země zbohatla. V návaznosti na to se už paradoxně v této době rodil i hodnotový liberalismus, který má zrodit opět čistou a dokonalou společnost.
Přísná kalvínská morálka zdá se být dnes v této okatě tolerantní zemi passé. Zdánlivě odlišná morálka zde však přece zapustila silné kořeny. Skoro jako by vyrůstala z výživného substrátu oněch bratrovražedných náboženských válek a pronikavého pohledu církevních reformátorů – morálka vášnivého, nekompromisního liberalismu.
Předveďme si to na příkladu umělých potratů na žádost: kdo s nimi z těch či oněch důvodů nesouhlasí, je v očích moderního tolerantního liberála člověk stejně zavrženíhodný, jako bylo kdysi společensky zavrženíhodné veřejně odhalovat dámský kotníček.
Nerealistický Zákon versus životní praxe
Běžně se má za to, že poprvé došlo k legalizaci umělých potratů v sovětském Rusku po revoluci v roce 1920. Věc je ale složitější. V konfesijně roztříštěném Nizozemsku jednotné zákony v této věci neexistovaly až do roku 1886. Tehdy vyšel trestní zákoník, jenž v článku 296 stanovuje, že provedení potratu je trestným činem. Aby však tento čin mohl být označen za trestný, muselo se právně prokázat, že dosud nenarozené dítě bylo v okamžiku provedení potratu živé. Neřešitelná podmínka. Tato „mezera“ v zákoně usnadnila provádění jakýchsi legálně/nelegálních umělých potratů, jejichž množství se od devadesátých let 19. století rapidně zvyšovalo. Důležitou úlohu přitom od počátku hrála odborná lékařská komunita. Ti sice na zákrocích vydělávali, ale potřebovali z nich vyloučit „amatéry“, zdravotní sestry či porodní asistentky. Proto žádali zavedení restriktivních opatření, které by celou věc zpřehlednily.
Parlament jejich volání vyslyšel a v roce 1911 vstoupil v platnost Zákon o veřejné mravnosti (stále jako součást trestního práva). Umělý potrat byl zařazen do kategorie veřejných morálních přečinů, spolu s pornografií, prostitucí, antikoncepcí či hráčstvím. Zákon usnadnil trestní stíhání za „vyvolaný potrat“, neboť rušil onu mezeru v zákoně z roku 1886. A k rozsudkům skutečně docházelo. Poslední verdikty padly ještě v roce 1973. Problém zde však už dávno nebyl morální, ale ten, že v mnoha z těchto případů zákrok prováděly nelékařské osoby, amatéři, „andělíčkářky“.
Běžně se má za to, že poprvé došlo k legalizaci umělých potratů v sovětském Rusku po revoluci v roce 1920. V Nizozemí bylo od 1886 provedení potratu trestným činem, ale pouze pokud se právně prokázalo, že dosud nenarozené dítě bylo v okamžiku provedení potratu živé. Neřešitelná podmínka.
„Potrat provedený lékařem je legální“, i když je nelegální
Onen trestní zákoník sice tvrdil jednu věc, na politické rovině se však už tvrdilo něco trochu jiného. Už koncem 19. století platila nepsaná úmluva, že umělý potrat nebude klasifikován jako nelegální, pokud bude proveden lékařem v případě „lékařské nutnosti“. Myslelo se tím především ohrožení života ženy, ale nikde se to explicitně neuvádělo. Posouzení „nutnosti“ bylo v rukou lékařů.
Díky vágnosti pojmu a současně neustále se proměňujících veřejných postojů se od šedesátých let 20. století začal prosazovat názor, že „lékařskou nutností“ je i stav duševního zdraví matky. „Lékařská nutnost“ se mění ruku v ruce s vývojem společnosti – s Pokrokem, jenž je jakýmsi moderním Písmem svatým. V roce 1967 došli nizozemský parlament i ministr spravedlnosti k prosté větě, shrnující ve zkratce dosavadní vývoj: „Potrat provedený lékařem je legální.“ Připomeňme, že se stále nacházíme v době platné restriktivní legislativy z roku 1911.
Téhož roku vznikl při amsterdamské univerzitě první, takzvaný „tým“. Skládal se z gynekologa, psychiatra, sociálního pracovníka a rodinného lékaře ženy. Následně vznikaly týmy další a jejich úkolem bylo rozhodovat, zda existuje lékařský důvod pro potrat. Byly však neefektivní v „rozmlouvání potratů“ a ani nemohly bránit ženám zákrok podstoupit v Británii. Nepomáhaly totiž v tom hlavním – pomoc ženám a rodinám řešit příčiny, proč žádat o usmrcení nenarozeného dítěte, a zvládnout situaci.
„Regulace menstruace“
Nezbývalo než opět nově reinterpretovat Pokrok a konstatovat, že „o nutnosti potratu může nejlépe rozhodnout žena“. K tomuto závěru došlo holandské sdružení psychiatrů. Od roku 1972 jsou tedy potraty stále nelegální, ale poměrně běžně dostupné na potratových klinikách, které se začaly rodit po zrušení „týmů“. Umělé potraty se nejprve prováděly do 12. týdne těhotenství. Životní praxe však brzy jasně dávala najevo, že lhůtu je nutné posunout, neboť tu stále byla možnost odjet do Británie. Novým opatřením tedy byla takzvaná regulace menstruace, kterou provádělo několik klinik a spočívala v tom, že žena si neudělá těhotenský test a může si na zákrok dojít i po lhůtě 12. týdnů. Jeho vedlejším důsledkem je umělý potrat.
Řešení trápení Holanďanů z rozporu mezi jejich internalizovanými „křesťanskými hodnotami“ a životní praxí se zdálo být na obzoru. Zejména když už se rozpomněli na onen dávný institut autonomie jednotlivce jako zdroj relativismu při posuzování, co je pravda, co je dobro.
Hravý aktivismus
V sedmdesátých letech byly stále aktivnější též nejrůznější feministické organizace, které do této spíše politicko-odborné debaty vnášely ducha horlivosti a společenského aktivismu. Jednou z nich byla organizace „Šílená Mina“ (Dolle Mina, podle nizozemské feministky Wilhelminy Druckerové). Ty v souladu se svým názvem podnikaly šílené věci. Pod povědomými hesly „paní svého břicha“ či „volba ženy“ třeba zapálily ženský korzet pod sochou své učitelky, blokovaly veřejné pisoáry růžovými stužkami na protest proti absenci veřejných toalet pro ženy a také „unesly“ filmaře Pima de la Parru za to, že spoluorganizoval soutěže krásy. Veřejnost si jejich kousky velice oblíbila a Šílená Mina z Amsterdamu úspěšně expandovala do celého Nizozemska a následně i do Belgie.
Pozdní potraty jsou lidské právo
Zlomovou událostí vedoucí k legalizaci zákroků byl pokus tehdejšího ministra spravedlnosti Driese van Agta uzavřít v roce 1976 kliniku Bloemenhove v Heemstede. Tam se prováděly tzv. pozdní potraty. Aktivistky z různých ženských organizací kliniku obsadily a zabránily policii ve vstupu. Dolní komora přijala návrh, že uzavření kliniky musí posoudit soud. Van Agt odmítl rozhodnutí respektovat a připravoval policejní zásah. Po varování se ke klinice sjely asi tři stovky aktivistů a zásah musel být zrušen. Soudní rozhodnutí navíc potvrdilo, že klinika zůstane otevřená. Dění líčila živě feministka Marjan Saxová: „Kliniku jsme obsadili na dva týdny se stovkami lidí. Lidé přicházeli a odcházeli, spali jsme na směny. Byla to vcelku organizovaná akce, ve které jsem hrála jakousi vedoucí úlohu. Musela jsem si na to opravdu zvyknout. Když soudce rozhodl, že klinika nemůže být uzavřena, obsazení jsme ukončili. To byl začátek legalizace potratů v Nizozemsku.“
(Téměř) konečné řešení životní praxe nad Zákonem
Onen zákon o legalizaci umělých potratů prošel v roce 1981 velice těsnou většinou. Nazýval se Zákon o ukončení těhotenství a umělé potraty za jasně daných podmínek „legalizoval“. Nelze říci, že by si oddechlo celé Nizozemsko. Stále však byly umělé potraty – jak jinak – součástí trestního zákoníku. V platnost pak zákon vstoupil až roku 1984, ale tento časový odstup v praxi nebyl žádný problém. Potratové kliniky pro ženy otevřeně fungovaly už bezmála patnáct let. Ministerstva zdravotnictví a spravedlnosti zde dospěla ke společnému konsenzu, že potrat lze v Nizozemsku legálně provést do 24. týdne těhotenství (podle kritéria takzvané „životaschopnosti“ – viabiliteit), pokud jsou splněny určité podmínky. Mezi ně patří například povinná minimálně pětidenní lhůta na rozmyšlenou pro ženu a provedení zákroku lékařem v nemocnici či klinice s příslušným povolením. Povinná doba na rozmyšlenou byla v roce 2023 zrušena, neboť byla dle feministů a feministek „paternalistická“.
Životní praxe si žádá stále víc
Práce však ani dnes zdaleka nekončí, neboť stále ještě jsou zde překážky Pokroku, které mohou nějakým způsobem vést například ke stigmatizaci těchto zákroků. A jitřit svědomí je nepřípustné.
Jde např. o lékaře, který zákrok odmítá provést kvůli „výhradě svědomí“. „Právo ženy“ má přednost před námitkami „poskytovatele lékařské péče“. Dále existují překážky na mezinárodním poli. Proto v roce 1999 založila někdejší aktivistka organizace Greenpeace Rebecca Gompertsová spolek „Ženy na vlnách“. Jejím „cílem je přitahovat pozornost k právu na potrat a vyvolávat diskusi o zákonech, které omezují právo ženy na umělé přerušení těhotenství. Organizace také chce poskytovat bezpečné, nechirurgické umělé přerušení těhotenství ženám, které žijí v zemích, kde je umělé přerušení těhotenství nelegální. Dále organizace poskytuje antikoncepci a poradenství. Služby jsou poskytovány na speciálně vybavené lodi, která obsahuje mobilní kliniku.“ Umělé potraty tímto způsobem propagovaly v Irsku a Polsku.
O umělých potratech je třeba šířit osvětu i mezi zdravotníky, protože ne každý je dostatečně obeznámen s jejich benefity pro celou společnost. Jedním z takových benefitů je stále dokola omílaná mantra, že Nizozemsko se vyznačuje „velice nízkou mírou potratovosti“. Dle statistik dojde ročně při umělých potratech k usmrcení „pouze“ asi 30 000 nenarozených dětí. Což je na počet obyvatel vyšší číslo než v České republice.
Jak uvádí jedna propotratová nezisková organizace: „Díky integraci péče o interrupce do primární péče […] zůstávají poskytovatelé péče více zapojeni, zkušení a proškolení. Významnější úlohu v lékařských osnovách a při výcviku praktických lékařů by měly hrát interrupce, reprodukční práva a školení v oblasti postoje [v těchto otázkách].“
S mírou mateřské úmrtnosti je však omílání mantry o tom, že „potratové zákony“ chrání zdraví žen, ještě smutnější. V Nizozemí ročně umírají v souvislosti s těhotenstvím čtyři ženy. Pro srovnání v České republice to jsou tři ženy a v tolik zatracovaném Polsku pouze dvě ženy na 100 tisíc těhotných žen.
Vášeň pro umělý potrat. I po narození
Při pohledu na vývoj příslušné legislativy si nelze nevšimnout určitého trápení Nizozemců z rozporu mezi onou „životní praxí“ a striktním Zákonem. Jako by obojí bylo ve fatálním, až nesnesitelném rozporu. A jakýmsi skrytým pohonem tohoto vývoje je tento rozpor prostě zrušit a přitakat „životní praxi“.
Namísto zastaralého a přísného Zákona založeného na domnělých „křesťanských hodnotách“ minulosti přichází zákonodárství nové, založené na autonomii a zodpovědnosti jednotlivce, na „důvěře ve schopnost ženy rozhodovat o svém těle a životní situaci“. Jedinec sám je disponován o sobě rozhodovat – on jediný má právo volby a není boha ani Boha, který by jej v tom směl omezovat.
Dobrá, ale vždyť nizozemské zákonodárství má dosud své restrikce a limity. Z jakéhosi snad tradičního důvodů je potratová legislativa stále součástí trestního zákoníku. Ale to je možná jen jakýsi další roztomilý relikt minulosti a projev svérázné holandské nátury, podobně jako absence záclon v oknech. Však ještě nepřišel konec světa a aktivistické organizace a jejich myšlenkové trusty mají stále plné ruce práce.
Mimochodem, před nedávnem, v roce 2005 „životní praxe“ učinila další drobný krůček Pokroku pro člověka – tzv. postnatální potrat. Opět se v duchu nizozemské tradice nejedná o zákon, ale tzv. regulovaný rámec pro případy eutanazie novorozenců s těžkým a nevyléčitelným postižením označovaný jako „Groningenský protokol“. Podmínky jsou opět veskrze humánní: zpravidla do jednoho roku dítěte, které nesnesitelně trpí nevyléčitelnou nemocí a rodiče s usmrcením souhlasí.
Prapor posvátné autonomie
Ještě jeden rys je tu nápadný: umělý potrat na žádost je v tomto světě něco pozitivního, nikoli třeba bolestivé řešení svízelné sociální situace jako u nás či oběť na oltář společenského dobra, jako to bylo v Sovětském svazu. Je to ve společnosti prezentováno jako Dobro samo, neboť je to konečné stvrzení posvátné autonomie ženy, resp. svobodného jednotlivce. Kdo s tím nesouhlasí, už ho neupálí jako v Ženevě v 16. století. Bude přeškolen.
