Se Švýcarskem jej pojí celní unie a Švýcaři tak chrání jeho hranice. Je to knížectví a někteří příslušníci vládnoucího rodu jsou schopni na mapě najít Krnov, Karvinou, Lednici nebo Rumburk, neboť jejich předci byli po celá staletí – a ještě docela nedávno – naši krajané. Lichtenštejnci mají jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a mluví německy. Třebaže technologicky je to země na výši doby, určité „moderní“ trendy ji míjejí. Třeba populární heslo „moje tělo, moje volba“ se rozbíjí o hlavy Lichtenštejnců, jako by byly z téhož materiálu jako hradby starobylého hradu Vaduz.
Lichtenštejnci umělé potraty většinově spíše nechtějí. V souladu s tím je i trestní zákoník, který nepostihuje umělé ukončení těhotenství jen v případě vážného ohrožení zdraví či života těhotné ženy nebo když těhotenství vzniklo v důsledku znásilnění a žena byla v době početí nezletilá, a bylo provedeno lékařem. Ve všech ostatních případech hrozí trest odnětí svobody. Až do roku 2015 přitom platil ještě přísnější trestní zákoník z roku 1987. Trestného činu se podle něj dopouštěla jak těhotná žena, tak osoba potrat provádějící. Od trestu přitom bylo upuštěno pouze v případě, že žena byla ve vážném ohrožení života a nešlo to vyřešit jinak. Kriminalizace potratů byla dále zostřena takzvaným Weltrechtsprinzipem (principem univerzální jurisdikce). Těhotná žena s trvalým bydlištěm v Lichtenštejnsku byla trestána i v případě, že k potratu došlo v zahraničí, i když tam byl legální. Nebylo možné tedy ani překročit hranice a nechat si těhotenství ukončit ve Švýcarsku či Rakousku. Je třeba zmínit, že o podobném postihu není za celou dobu trvání zákoníku nic známo. K částečné a podle všeho konečné „liberalizaci“ došlo právě v roce 2015 a předcházelo tomu několik krizí, které málem vedly ke konci monarchie. Ale nepředbíhejme.
Samotný zákaz není řešení
„Knížecí rod je pro Lichtenštejnsko stejně nedílnou součástí jako Rýn, který tvoří hranici se Švýcarskem, a švýcarský frank,“ prohlásil v roce 2012 tehdejší premiér země Klaus Tschütscher z křesťanskodemokratické Vlastenecké unie a dodal: „Lichtenštejnský lid ví, co dostává od knížecího rodu, a knížecí rod ví, co dostává od Lichtenštejnska. Je to tak symbiotický vztah, že se ho nikdo jen tak nevzdá.“ Tohle je možný klíč k pochopení této země a jejích obyvatel. Přes občasné neshody a nehody nakonec v zemi zvítězí přesně tento „symbiotický“ princip. Přestože je zřejmé, že lichtenštejnská společnost není unifikovaná a nevládne zde diktatura ani absolutismus. Naopak: politické zřízení země v sobě kombinuje prvky monarchie – a přímé demokracie založené na lidových referendech.
Nadace Sophie von Liechtenstein Stiftung
Krédo nadace: „Láska k životu, k životu ženy, muže a dítěte. Respektující a celostní přístup k člověku jako bytosti tvořené tělem, duší a duchem v jeho sociálním prostředí, zaměřený na jeho zdroje a potenciál. Postoj všímavosti, úcty, empatie a přijetí – nezávisle na věku, původu, kultuře, pohlaví a náboženství. Respekt k důstojnosti, integritě, sebeurčení a osobní odpovědnosti člověka. Důvěra v život.“
Cíle nadace: „Podporujeme ženy a muže psychosociálně v těhotenství a raném rodičovství, především ty, kdo se ocitli v krizových životních situacích. Chceme rozšiřovat možnosti rodičů a jejich dětí, aby mohli rozvíjet pozitivní životní perspektivy.
Podporujeme mladé lidi v rozvíjení samostatného a odpovědného přístupu k vztahům, sexualitě a rodičovství. Pomáháme jim při utváření celostního pohledu na sexualitu, který chápeme jako propojení identity, vztahů, potěšení a plodnosti.
Společensky se angažujeme s cílem vytvářet podmínky, které podporují ženy i muže v jejich rodičovství.“
Lichtenštejnové jsou římští katolíci, stejně jako většina Lichtenštejnců. V souladu s tím zastávají určité hodnoty. A nejen je „zastávají“, ale taky podle nich jednají. Lze říci, že to má dopad i na celou společnost. Země sice má v otázce umělých potratů striktně dané mantinely, ale současně významnou podporu pro ženy v obtížné životní situaci. Pro ty, co ji chtějí.
Kněžna Sofie z Lichtenštejna pochází z bavorského rodu Wittelsbachů a je manželkou dědičného prince a regenta Aloise, který od roku 2004 vykonává pravomoci panovníka. V roce 2005 Sofie založila nadaci Sophie von Liechtenstein Stiftung, jejíž je dodnes prezidentkou. Cílem nadace je podpora těhotných žen, matek a rodin, zejména v obtížných životních situacích sociálních či ekonomických, ochrana nenarozeného života, podpora alternativ k umělým potratům a vzdělávání mladých lidí v oblasti vztahů, lásky a sexuality. Podle svých slov rovněž usilují o zvýšení společenského uznání mateřství a rodičovství.
Nadace působí taky v sousedících zemích, konkrétně v rakouské zemi Vorarlbersko a ve švýcarském regionu St. Galler Rheintal. S těmito regiony je úzce provázáno, ale taky sem Lichtenštejnky nejčastěji cestují kvůli umělému potratu.
„Těhotenské konflikty“
V západních zemích se zejména od šedesátých let 20. století šířila v otázce umělých potratů vlna „liberalizace“. U hranic Lichtenštejnska se ale vždy zastavila. Až v roce 2005 došlo v této věci k prvnímu referendu – jenže směřovalo k ještě většímu omezení. Podala jej občanská iniciativa Für das Leben (Pro život). Lichtenštejnci návrh odmítli a panovník, který má jinak neomezené právo veta vůči rozhodnutí parlamentu i vůči referendům, jim v tom přitakal. Otázka už však jednou byla na stole.
Pracovní skupina Schwangerschaftskonflikte (Těhotenské konflikty), zastoupená psycholožkou Carmen Büchel-Malikovou a političkou Helen Konzett Bargetzeovou, předložila lidovou iniciativu „Hilfe statt Strafe“ (Pomoc místo trestu). Cílem byla změna trestního zákoníku ve směru přesně opačném: umělý potrat provedený lékařem v prvních dvanácti týdnech těhotenství nebude trestně postižitelný, pokud předtím proběhne povinné poradenství. Iniciátorky vycházely z předpokladu, že i přes dalekosáhlý zákaz je pravděpodobné, že žena, která chce ukončit těhotenství, tak beztak učiní a klíčová role byla přisouzena právě kompetentnímu poradenství a podpoře, ochrana nenarozeného života a zamezení umělému potratu mělo zůstat hlavním cílem. Nic „liberálnějšího“ by totiž lichtenštejnská společnost nepřijala.
„Nejsme fíkový list“
Iniciativa dosáhla svého a v roce 2011 se v Lichtenštejnsku skutečně konalo referendum o uvolnění legislativy. Do předcházející debaty však zasáhl regent Alois a pohrozil vetováním zákona, pokud by byl návrh přijat. Návrh Lichtenštejnci zamítli – 52,3 % obyvatel hlasovalo proti. Nutno dodat, že účast byla slabá, asi 62 procent. To byla voda na mlýn mediální smršti, zejména v zahraničí. Alois byl obviněn, že svým výstupem zapůsobil na nerozhodnuté a ti raději nepřišli. Na knížecí rodinu dopadala slova o „ultrakonzervatismu“ a „absolutismu“. Lidé se zde prý bojí vyjádřit svůj autentický názor. To vyvolalo debatu o významu a legitimitě knížecích výsad, a dokonce o zachování monarchie v Lichtenštejnsku. Propotratoví aktivisté se chopili příležitosti. Zahájili další kampaň, tentokrát však zaměřenou přímo proti vládnoucí dynastii.
Dne 1. července 2012 se konalo ústavní referendum o omezení rozsáhlých pravomocí lichtenštejnského knížete. Cílem iniciativy, jež si říkala „Damit deine Stimme zählt“ (Aby váš hlas platil), bylo změnit ústavu tak, aby kníže nemohl vetovat zákon schválený v referendu. Mělo dojít k úpravě článků 9, 65, 66 a 112 lichtenštejnské ústavy. Článek 9 stanovoval, že „každý zákon vyžaduje ke své platnosti souhlas knížete“, a měl být doplněn o slova „nebo schválení v referendu“. Z článku 65 by byla vypuštěna věta: „Pokud není schválení knížete obdrženo do šesti měsíců, považuje se za zamítnutý.“
Odpůrci změny zase založili skupinu nazvanou „Für Gott, Fürst und Vaterland“ (Za Boha, knížete a vlast), což je heslo Lichtenštejnska. Příslušníci této skupiny byli očekávatelně nálepkováni jako „ultrapravice“. A zase především v zahraničních médiích. Kníže Alois před hlasováním uvedl, že jeho výrok byl „jasným signálem, že potrat není přijatelným řešením nechtěného těhotenství“. Prohlásil, že pokud by lichtenštejnští občané hlasovali pro omezení jeho knížecího veta, abdikuje. „Nepřipadá v úvahu, aby knížecí rodina byla fíkovým listem pro politiku, kterou neschvaluje.“ Hrálo se o osud prastaré monarchie.
Kdo jsou Lichtenštejnové?
Jeden z nejstarších šlechtických rodů ve střední Evropě je původem z Rakouska. S našimi zeměmi jej ale váží hluboké vazby, ačkoli náš vztah je v současnosti spíš rezervovaný. Už v půli 13. století jeden ze zakladatelů rodu Jindřich I. obdržel od krále Přemysla Otakara II. panství v okolí jihomoravského Mikulova. Od té doby žil rod trvale na Moravě a vlastnil zde rozsáhlé pozemky. V roce 1613 udělil král Matyáš lénem Opavské knížectví svému důvěrníkovi Karlovi I. z Lichtenštejna (1569–1627). Karel se tak stal zakladatelem knížecího rodu. Jeho pravnuk Jan Adam I. z Lichtenštejna získal panství Schellenberg a hrabství Vaduz a z nich se v roce 1719 stalo Lichtenštejnské knížectví v té podobě, jak je známe do současnosti. Slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska jsou dodnes součástí lichtenštejnského státního znaku a erbu panovnického rodu.
Po Lichtenštejnech u nás zůstal Lednicko-valtický areál, Lichtenštejnský palác na Malostranském náměstí v Praze, v Rumburku zámek a nejsevernější loretánská kaple v Evropě, zámky v Lednici, Valticích, Plumlově či Bučovicích, jezuitská kolej v Opavě, černokostelecké panství a řada dalších památek, světských i duchovních. V roce 1946 Československo majetek Lichtenštejnů právem zkonfiskovalo.
Demokracie jen pro někoho
Aktivisté se přepočítali. Následná kampaň vyústila v jejich drtivou porážku. Plných 76 % Lichtenštejnců hlasovalo pro zachování knížecího práva veta (při téměř 83procentní účasti). Tím zpětně, ale tentokrát jasnou většinou potvrdili i předchozí referendum o umělých potratech. Knížecí rodina se jasně postavila na obranu nejzranitelnějších občanů své malé země a zvítězila. Zvítězila tak dokonale, že konečným výsledkem kampaně propotratových aktivistů bylo potvrzení jejího práva vetovat jakékoli pokusy o legalizaci umělých potratů velkou většinou Lichtenštejnců.
Opět se ozvaly pobouřené hlasy a opět varovaly před demokratickým deficitem země. Novinář Sigvard Wohlwend napsal: „… v Lichtenštejnsku je velmi oblíbené rčení, že proti knížeti nelze vyhrát volby, a to je přesně ta situace, v Lichtenštejnsku máme demokracii, pokud souhlasíme s knížetem.“
V zahraničním tisku zněly hlasy typu: „Není snadné být bojovníkem za větší demokracii v malém Lichtenštejnském knížectví. V tomto arcikonzervativním státě se všichni znají a poddaní poslední monarchie v Evropě, která má skutečnou moc, neradi rozhoupávají loď.“
Přestože Lichtenštejnsko skutečně není represivní stát a přestože v referendu tentokrát hlasovaly tři čtvrtiny obyvatelstva proti, aktivisté a zahraniční média dospěly k témuž závěru – strašili koncem demokracie. Zdá se, že demokracie platí jen pro někoho a jen za předpokladu, že vítězí naše představy o světě. Když uspějí ty opačné, je to konec demokracie a je třeba bít na poplach. Určité věci se opakují stále dokola.
Kníže Alois přitom vše vsadil na jednu kartu. Výsledek se sice dal očekávat, ale sázky byly vysoké. Reálně hrozilo, že se po staletích knížecí rod stáhne ze země do svého sídla ve Vídni. Navíc by zcela jistě došlo k rozpadu oné symbiózy mezi Lichtenštejnci a „jejich“ panovnickým rodem, který zemi přivedl k nebývalému blahobytu.
Aloisův otec, kníže Jan Adam II. v tiskové zprávě „s radostí a vděčností“ uvítal rozhodnutí lichtenštejnských občanů „pokračovat v účinném třísetletém partnerství mezi lidem a knížecím rodem“.
Odlišný přístup
Měsíc po těchto bouřlivých událostech a rozhodnutí lichtenštejnského lidu iniciovalo v parlamentu sedm poslanců z různých stran diskusi, aby se blíže přezkoumaly především tyto okolnosti související s umělými potraty: ochrana nenarozeného života, zrušení principu univerzální jurisdikce (tedy trestnost potratu v zahraničí), dekriminalizace potratů, právní ochrana poradců a podpůrná opatření pro ženu, která o potratu uvažuje. Vláda ve svém vyjádření k této iniciativě dospěla k závěru, že není vhodné trestat ukončení těhotenství v zahraničí. Tato diskuse nakonec v roce 2015 vedla ke změně trestního zákona. Představitelé vlády zvažovali dva aspekty: na jedné straně společnost požaduje větší ochranu těhotných žen, na straně druhé je zde hlas knížete, který vyjadřuje etické obavy. Vláda rovněž vzala v úvahu lidové hlasování z roku 2011, v němž lichtenštejnský lid odmítl legalizaci potratů v prvních měsících těhotenství. Dospěli tak k odlišnému přístupu: rozšířili důvody pro pozastavení trestní odpovědnosti za umělý potrat a byla zrušena zásada univerzální jurisdikce, zejména z důvodu její obtížné vymahatelnosti.
Skvrna na čistém štítu „liberální“ Evropy
Lichtenštejnsko kvůli své tvrdošíjné neochotě stát se demokratickou zemí podle představ různých aktivistů se pravidelně dostává do hledáčku „lidskoprávních“ organizací. Amnesty International, organizace, která zastává hlásí tezi, že „Abortion is a human right“ ( „Potrat je lidské právo“), pravidelně ve svých výročních zprávách kritizuje přísné lichtenštejnské zákony a tvrdí, že „porušují práva žen a jejich tělesnou autonomii“. Lichtenštejnskou vládu vyzvala též, aby „dekriminalizovala potraty a přizpůsobila se mezinárodním standardům v oblasti lidských práv“.
Výzvu Lichtenštejnsku, aby „reformovalo své zákony o interrupcích“ podal též výbor OSN pro lidská práva (konkrétně Výbor pro odstranění diskriminace žen, CEDAW). Doporučil „legalizovat interrupce alespoň v případech znásilnění, incestu nebo závažných abnormalit plodu“. Celosvětová organizace Center for Reproductive Rights (Centrum pro reprodukční práva), která se pyšní hesly typu „Potrat je základ“ a „Reprodukční práva jsou lidská práva“, jež známe i u nás, zmiňuje Lichtenštejnko jako jednu ze šesti zemí (vedle Andorry, Malty, Monaka, Polska a San Marina), které jsou varovným příkladem. Na Lichtenštejnsko pak také cílí různé feministické a lidskoprávní organizace sídlící v Evropské unii, třebaže Lichtenštejnsko není jejím členským státem.
V úvodu jsme Lichtenštejnsko trochu poťouchle kvůli jeho velikosti nazvali „zemí“. Má jen o málo víc obyvatel než Trutnov a jejich panovnický rod navíc přišel o většinu bohatství (které vybudovali převážně v naší zemi). Na velikosti a bohatství ale v některých případech skutečně nezáleží. Ona je ta mrňavá země totiž možná svobodnější, nezávislejší a navíc ještě mocnější než většina jiných, rozměrnějších. Moc se totiž neodvíjí jen od velikosti armád, zásob nerostných surovin či nafukování své vlastní skvělé minulosti. Daleko mocnější je země, která neztratila svou lidskost a duši.
