Izraelská společnost jako celek klade nesmírný důraz na rodinu. Důvodů je několik. Po druhé světové válce to byl stín holocaustu, který vzbudil silné „pronatalistické“ cítění. „Každá židovská žena, která nepřivede na svět alespoň čtyři zdravé děti, se vyhýbá své povinnosti vůči národu, stejně jako voják, který se vyhýbá vojenské službě,“ pravil tehdy David Ben Gurion, první premiér země, vzniknuvší den před ukončením Britského mandátu Palestina 14. května 1947. Dalším stínem ležícím prakticky dodnes na židovské populaci, jsou jejich sousedé a spoluobčané – muslimové. Jedno údajné arabské proroctví říká: „My Arabové vás neporazíme na bitevním poli, ale v posteli.“
Mít děti je v Izraeli politikum. V zásadě je to povinnost každé zdravé ženy. Ženy, které nejsou matkami, jsou ekonomicky částečně znevýhodněné. Je to boj proti „demografické hrozbě“ a Izraelci jej berou za vlastní. Člověk by si řekl, že za těchto okolností bude mít země mimořádně vyvinuté senzory na ochranu života, že si bude vážit každého člověka, ať narozeného, či nenarozeného. Jakmile se však blíže podíváme, jaká je realita, vše se komplikuje.
Reálný liberalismus
Umělé potraty v Izraeli jsou ve skutečnosti široce dostupné a zdaleka se nesetkávají s takovou kontroverzí jako třeba ve Spojených státech. Oficiální statistiky uvádějí počet 20 000 umělých potratů ročně a jejich počet je stabilní. Veřejným tajemstvím však je, že jich je odhadem dvakrát tolik. Až na okrajové náboženské křesťanské, židovské a muslimské skupinky či aktivistické propotratové spolky jsou společensky umělé potraty nezajímavým tématem. Nejsou součástí kulturních válek. Pro širokou izraelskou veřejnost nejsou tématem, pouze dostupným nástrojem.
V Izraeli de facto neexistuje pro potrat žádné časové omezení. Do začátku šestého týdne lze podstoupit farmakologický potrat, po 24. týdnu těhotenství na základě schválení tzv. „nejvyšší komise“. Rozhoduje se na základě „fyzického či mentálního poškození plodu“. Jenže zákon už neříká, jaké druhy či závažnost vad nebo jaká míra ohrožení odůvodňují ukončení těhotenství. V praxi tedy, chce-li žena potratit v osmém měsíci a bude-li dost „kreativní“, bude jí to umožněno.
Zrušení jakékoliv ochrany nenarozených dětí přinesl nový zákoník z roku 1977. Stanovil tyto podmínky: těhotná žena je mladší 18 let (a to dokonce bez souhlasu rodičů!) nebo starší 40 let; žena není vdaná; plod má vážnou mentální nebo tělesnou vadu; těhotenství je důsledkem znásilnění, incestu nebo cizoložství (sic!); ohrožuje-li těhotenství „život ženy nebo jí může způsobit fyzickou či emocionální újmu“.
Svobodné ženy mají umělý potrat snadno dostupný, vdané ženy s menšími překážkami. Vdané ženy mají rodit děti. Zákon tedy zejména pro ně ustavil tříčlenné potratové komise. Komise však zpravidla fungují jen formálně a v praxi je 98 procent umělých potratů schváleno. Navíc v Izraeli existovaly a existují soukromé kliniky, kde je možnost se potratovým komisím vyhnout – jen je třeba si výrazně připlatit. V reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v roce 2022 byly izraelské předpisy následně změněny tak, že izraelské ženy mají přístup k potratovým tabletám na místních zdravotních klinikách a nemusí fyzicky předstupovat před schvalovací komisi pro umělý potrat – pouze vyplní výrazně zjednodušený elektronický formulář. Neboť, jak řekl tehdejší izraelský ministr zdravotnictví Nitzan Horowitz, „žena má plné právo na své tělo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států popírající právo ženy rozhodovat o svém těle je smutným krokem v útlaku žen, který vrací lídra svobodného a liberálního světa o sto let nazpátek.“ Od roku 2014 je za vymezených podmínek umělé potracení nenarozeného dítěte hrazeno ze zdravotního pojištění.
Dvě poznámky
Zaprvé, v této zemi se v přepočtu na jednoho obyvatele používá nejvíce procedur umělého oplodnění na světě. Je bezplatné a téměř neomezené, a to pro rodiny, jež nemohou počít, pro svobodné matky, které tak činí z vlastního rozhodnutí, i pro další lidi, kteří chtějí děti, ale odmítají „tradiční rodinu“. Státem dotované zdravotní pojišťovny vydávají na asistovanou reprodukci (označovanou zavádějícím termínem „léčba neplodnosti“) ročně přibližně 57 milionů dolarů. Ta tak patří mezi nejnákladnější položky izraelské zdravotní péče.
Zadruhé, v Izraeli nemá „plod“, tedy nenarozené dítě žádný právní status a je považován za součást těla matky – až do porodu.
Záhada sionistické eugeniky
Izrael je rétoricky i prakticky pronatalitní země. Mít více dětí je pro vdanou ženu věcí cti. Současně platí, že potrat sám problém není, zejména když se diagnostikuje „poškození plodu“, což je široce definováno a stačí pouhé podezření.
Potraty jsou žádoucí i v případě chudých vrstev obyvatelstva – zvláště u Židů pocházejících ze severní Afriky, Kavkazu a zemí Blízkého a Středního východu, zvaných mizrachim, a u nábožensky nejortodoxnější skupiny zvané charedim (někdy též „ultraortodoxní“). Jde o skupiny obyvatelstva nejplodnější, přičemž první skupina zatěžuje sociální systém a ta druhá se systému snaží všemožně vyhýbat včetně odmítání vojenské služby.
Dodnes v plné míře platí věta dr. Yosefa Meira, vedoucího největší zdravotní organizace ještě z doby jišuvu (oblasti židovského osídlení v mandátní Palestině před vznikem Státu Izrael) a prvního izraelského ministra zdravotnictví: „Nemějte děti, pokud si nejste jisti, že budou zdravé, jak duševně, tak tělesně.“ Tento citát pochází ještě z období před druhou světovou válkou. Ke slovu přichází stará známá eugenika – důraz na fyzickou zdatnost a zdraví, který si do štítu vetklo sionistické hnutí už ve dvacátých letech 20. století.
Sionistické hnutí vzniklo téměř současně s mezinárodním eugenickým hnutím a široce se k eugenickým myšlenkám hlásilo. Už tehdy před druhou světovou válkou probíhaly čilé diskuse o důležitosti navyšování porodnosti oproti zdraví jedinců i společnosti. Řečeno drsněji – dohadovali se, zda je žádoucí spíše kvantita, či kvalita. A tyto myšlenky jsou v Izraeli směrodatné dosud.
Pár čísel
V praxi je naprostá většina žádostí o umělý potrat v Izraeli podána v prvním trimestru těhotenství, jde o 86 %. Dalších 12 % potrácí ve druhém trimestru a po 24. týdnu těhotenství jsou to 2 %. Nejčastější skupinou žen jdoucích na potrat jsou ženy, jež otěhotněly mimo manželství (49 % žádostí). Ve 22 % žádostí jde o případy, kdy hrozí riziko tělesné nebo mentální vady plodu. Téměř třetina žádostí je od žen, které již dříve podstoupily potrat.
Míra potratovosti se značně liší podle náboženského vyznání: nejnižší míra potratovosti je u drúzských žen, pak jsou muslimky a arabské křesťanky. Nejvyšší je u žen bez náboženského vyznání a u nearabských křesťanek.
Nedostatek rovnováhy
V Izraeli existuje několik organizací zaměřujících se na osvětu ohledně umělých potratů. Jednou z nich je Efrat. Tu už v padesátých letech 20. století založil přeživší holocaustu Herschel Feigenbaum. Bylo to v době, kdy byly potraty sice nezákonné, ale přesto hojně rozšířené. Pro samotného Feigenbauma potraty nebyly něčím nemorálním, hlavní problém pro něj byl, že zbytečně způsobují úbytek židovského obyvatelstva. V roce 2013, tedy rok před další liberalizací potratového zákona, vydali dva čelní izraelští rabíni dopis na podporu této organizace. Uvedli, že chtějí, aby si „širší veřejnost uvědomila mimořádnou závažnost zabíjení plodů, které se podobá skutečné vraždě“. Proti nim se zvedla ostrá vlna odporu. Typické je, že nejen od některých feministek a levice, ale i některých jejich kolegů – rabínů. Jeden z předních rabínů Benny Lau prohlášení oněch dvou rabínů ostře zkritizoval: „Tvrzení, že ,potrat je vražda‘, není legitimní. Chápu motivaci bojovat proti extrémnímu liberalismu, ale nedostatek rovnováhy je pro společenskou strukturu velmi nebezpečný. Náboženská komunita je povinna brát věci vyváženě. Sdružení Efrat tuto rovnováhu postrádá [...]. Ubírat se v naší tóře směrem křesťanského katolického kanonického práva je strašná chyba.“
Religionisticko-vědecké okénko
Na tomto místě je třeba udělat krátkou „religionistickou“ odbočku. Jak se k potratům vždy stavěla katolická církev a křesťané obecně, je s ohledem na význam okamžiku početí Ježíše Krista všeobecně známé a tato událost byla příčinou kritické reflexe a rozvoje tehdejšího poznání.
V judaismu se názory na potraty opírají především o tóru, talmud a o další rabínskou literaturu. Názorových proudů je mnoho. Téměř všechny se však shodují na tom, že „plod“ se v judaismu nepovažuje za plnohodnotnou lidskou bytost, není „životaschopnou duší“. Talmud je v tom konkrétnější a uvádí, že plod „je až do svého 40. dne považován za pouhou vodu“. Ve všech případech je pak potrat žádoucí, ohrožuje-li život matky. V tu chvíli se nenarozené dítě stává rodef neboli „pronásledovatelem“. Jediný směr, který se staví proti potratům (s výjimkou ohrožení života ženy), je okrajový ortodoxní judaismus. Někdejší vrchní rabín Spojeného království Jonathan Sachs věc pregnantně shrnul: „Způsobit potrat plodu není totéž co vražda. Před narozením nemá plod právní status lidské bytosti.“
A co islám? Korán se k umělým potratům nevyjadřuje a v islámu neexistují ani další kanonické texty, které by se touto problematikou přímo zabývaly. Islámský svět potraty obecně spíše neschvaluje, ale existují významné výjimky v sekularizovaných muslimských státech. Islámští duchovní vytvářejí právní názor na základě zmínek o vývoji lidského jedince v dílech tradice. Klíčový je tzv. „moment oduševnění“, který nastává okolo 120. dne těhotenství. Do té doby je v principu umělý potrat možný. Oduševnělý plod je pak považován za člověka a jsou mu poskytnuta rovněž některá práva, jako právo dědické či právo na pohřeb. Po uplynutí zmíněné lhůty je potrat prakticky nepřípustný s výjimkou ohrožení života matky. V islámských zemích paradoxně platí, že současná právní úprava bývá přísnější než historické právní islámské školy. Podle všeho hodně záleží na tom, ve které zemi s islámským právem se právě nacházíte a o jaké národně specifické tradice se tato země opírá. Tím se dostáváme k poslednímu tématu.
Vznik života v islámu a v judaismu
Tato náboženství v podstatě stagnují na úrovni poznání antického Řecka a konceptu „oduševnění“ lidského plodu. Aristoteles ve svém díle „O vzniku živočichů“ nám dochoval názor na proces formování plodu a rozlišuje mezi různými fázemi vývoje. Dle tehdejšího poznání tvrdil, že mužské plody dostávají duši (entuzi) 40. den po početí a ženské kolem 90. dne. Toto oduševnění znamená, že se plod stává živou bytostí schopnou vnímat a růst.
Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy
Na Západním břehu Jordánu jsou umělé potraty zakázány jordánským trestním zákoníkem, který se opírá o napoleonský (sic!) trestní zákoník z roku 1810 a o osmanský trestní zákoník, který je však opět odvozen od téhož napoleonského. V Pásmu Gazy zapovídá umělé potraty trestní zákoník z roku 1936, který zavedli Britové. Podle jordánského zákona hrozí osobě, která provede potrat, trest odnětí svobody na jeden až tři roky. Pokud je tato osoba lékařem, trest se zvyšuje o třetinu. Žena, která si sama vyvolá potrat nebo umožní jeho vyvolání, je potrestána odnětím svobody na šest měsíců až tři roky. Tresty se snižují, pokud potrat provede žena nebo její potomek či příbuzný za účelem ochrany její cti. Úřady mohou potrat povolit v prvních čtyřech měsících těhotenství v případě znásilnění nebo incestu, pokud je matka postižená nebo je ohrožen její život.
V Pásmu Gazy je potrat nezákonný ve všech případech, dokonce i v případě mimomanželského těhotenství. Je povolen pouze ze zdravotních důvodů matky nebo v případě anomálií dítěte. Nic jiného zákon neumožňuje, a to ani u nesezdaných žen nebo při znásilnění.
Jak jsou možné takto odlišné přístupy na tak malém území? Nabídněme spekulaci, na víc ani není prostor. Zdá se, že navzdory sekularismu, liberalismu atd. je odpovědí opět – náboženství. Patrně neexistuje na světě jiná oblast, kterou by historicky utvářelo náboženství tak jako tato, ať viditelně, nebo skrytě. Na Západním břehu Jordánu i v Pásmu Gazy platí trestní zákoníky tak či onak odvozené od evropské legislativy, která historicky kotví v křesťanském hodnotovém rámci. Islám se k této věci nevyjadřuje jasně. Zákonodárství však mentalitu lidí formuje možná víc, než si připouštíme, a tak se obě většinově muslimské oblasti drží svých legislativních tradic. V Izraeli se protnuly dva proudy: náboženský a sekulárně liberální (fakticky eugenický). Zrodila se země se silně prorodinnou a propotratovou mentalitou. Z naší evropské perspektivy to asi moc srozumitelné není. Nebo už ano?
Dovětek
V prestižních levicových izraelských novinách Ha‘arec vyšla před pár lety stať s posměšným názvem „Pšššt! Neříkejte to evangelikálním příznivcům Izraele, ale potraty jsou tam legální – a často zdarma“.
