O zamlklém těhotenství se už čas od času mluví i píše. Už není „neznámou“ bolest rodičů, kteří takto přijdou o nenarozené miminko. Je to trápení umocněné tím, že krátce předtím zažívali radostné pocity z počatého dítěte. Co se však ještě nejspíš moc neví, je, že miminko, o které takto rodiče přijdou (v zásadě ale každé nenarozené dítě), je dle platné legislativy možné důstojně pohřbít. Následující zkušenost paní Týny je právě o tom.

V lednu tohoto roku jsme s manželem zažili velkou radost z toho, že se nám podařilo podruhé otěhotnět. O to větší zklamání přišlo, když jsme zjistili, že se těhotenství nevyvíjí úplně dobře, a nakonec mi paní doktorka řekla, že děťátko v osmém týdnu zamlklo. V tu chvíli jsem byla ochromená, nevěděla jsem, co mám dělat, a ani mě nenapadaly žádné otázky; koneckonců i kdyby mi v tu chvíli někdo všechno dopodrobna vysvětlil, asi bych to úplně nevnímala.

Duše našeho miminka
Šlo mi zejména o duchovní prospěch našeho děťátka, a tak jsem napsala známému, který je katolickým jáhnem. Katolická církev říká, že neví, co se s těmito nepokřtěnými dětmi stane. Poradil mi dát dítěti jméno, nechat za něj odsloužit mši svatou a svěřit jej Božímu milosrdenství. Povzbudil mne, že existuje křest touhy, kterou může u jakéhokoliv nepokřtěného člověka před smrtí vzbudit sám Bůh. U dětí věřících rodičů, kteří by dítě pokřtili, je téměř jisté, že je Bůh spasí tímto způsobem. Současně mi poradil, že je možné pohřbít tělesné ostatky děťátka.

V nemocnici
Předtím mě ale ještě čekalo rozhodnutí, zda tělíčko miminka nechám odejít přirozenou cestou, nebo půjdu na zákrok – revizi dělohy – a nechám to na lékařích. Hodně informací jsem čerpala ze stránek ditevsrdci.cz a perinatalniztrata.cz a postupně zjistila, že co lékař, to názor. Současně každá žena potřebuje tuto ztrátu prožít jinak. Jedné vyhovuje „mít to rychle za sebou“, jiná potřebuje čas a prostor rozloučit se s miminkem. Moje cesta vedla druhý den do nemocnice. Měla jsem štěstí na vlídného a chápajícího lékaře, se kterým jsem se domluvila na termín zákroku o týden později, pokud do té doby neproběhne samovolný potrat. Hodně mi to pomohlo stanovit určitou hranici v nejistotě z toho, co a kdy bude.

Zákrok nakonec proběhl a až jsem se divila, s jakým pochopením a empatií jsem se setkala u lékařů i sester. Když jsem se zeptala na vydání ostatků dítěte, řekli mi, že je nemohou vydat mně osobně, ale pouze pohřební službě. Mé další kroky směřovaly tedy do kanceláře pohřební služby. Cena za vypravení pohřbu ovšem byla příliš vysoká, a tak jsem už téměř obrečela to, že ani nebudu moct děťátko pohřbít. Určitou útěchu mi dávalo vědomí, že nemocnice musí podle zákona s těmito ostatky zacházet humánně a nelikvidovat je s biologickým odpadem, a hlavně to, že z duchovního hlediska jsem pro své dítě udělala vše, co bylo v mých silách. Znovu mi ale pomohl známý jáhen, když mi doporučil obrátit se na Hnutí Pro život.

Vydání ostatků našeho miminka
Pracovnice Hnutí Pro život na Lince pomoci mě ujistila, že nemocnice jedná protiprávně, když mi nechce vydat ostatky mého dítěte. O několik týdnů později jsem se dozvěděla, že v mnoha jiných nemocnicích s tímto problém není. Zkusila jsem tedy zavolat do nemocnice a požádat o vydání ostatků dítěte. Sestra či lékařka, která se mnou mluvila, mi řekla, že s takovým požadavkem se ještě nesetkala, ale že se zkusí zeptat primáře a mám zavolat za dvě hodiny. Mezitím jsem s Hnutím Pro život řešila i možnost, že můj požadavek nemocnice zamítne a bude potřeba jej řešit právní cestou. Hodně šlo o čas, protože nemocnice má povinnost uchovávat ostatky dítěte 96 hodin od provedení zákroku.

Nevím, jakou roli mezitím hrála komunikace Hnutí Pro život s právním oddělením nemocnice, ale když jsem volala do nemocnice podruhé, bylo mi řečeno, že není problém mi ostatky dítěte vydat. Mám přijít druhý den s dokladem totožnosti.

Koupila jsem malou dřevěnou truhličku a s ní šla do nemocnice. Tam už na mě čekali a jednání proběhlo v neutrální atmosféře – ani neochota či zlost, ani přílišná vstřícnost. Než jsem vyplnila nacionále do narychlo rukou předepsaného formuláře (skutečně vše nasvědčovalo tomu, že na podobné případy tu nejsou zvyklí), další pracovník uložil ostatky dítěte do truhličky. Ještě jeden podpis do úřední knihy a mohla jsem jít.

Když se chce, všechno jde
Zbývalo dořešit pohřbení našeho miminka. Domluvila jsem se s tetou, že je můžu pohřbít do rodinného hrobu, který je psaný na její jméno. Ale jakým způsobem to provést, abych se nedopustila protiprávního jednání? Hnutí Pro život mi opět pomohlo, když pro mě zjistilo právní náležitosti. Celý pohřeb, i pokud by se jednalo o dospělého člověka, mohu vypravit sama bez pohřební služby, pouze se souhlasem správy hřbitova. Teoreticky i hrob můžu vykopat sama bez hrobníka, pokud dodržím hygienické normy. Normy jsou však stanoveny pro uložení ostatků dětí od narození do dvanácti let, nepočítají s malinkým tělíčkem uloženým v deseticentimetrové truhličce.

S těmito nabytými znalostmi jsem zavolala na správu hřbitova. Byli velmi vstřícní, ale na rovinu mi také řekli, že se s takovým případem ještě nesetkali, takže si o tom vyhledají nějaké informace a ozvou se mi. Už za dvě hodiny mi volali, vyžádali si ode mě kopii lékařské zprávy z nemocnice, která poslouží jako doklad, o jaké ostatky se jedná, a obratem mi poslali formulář žádosti o uložení ostatků do hrobu, upraveného pro tuto konkrétní situaci. Ten jsme s tetou obě podepsaly a domluvily se, do které části hrobu budou ostatky miminka uloženy. Také jsem se domluvila s knězem a v určený den jsme s krátkým obřadem na hřbitově ostatky našeho děťátka pohřbili.

Díky!
Velké díky patří Bohu, který ve správný čas poslal správné lidi, aby mi pomohli vše zdárně vyřešit. A také velké díky všem lidem kolem mě, kteří mi pomáhali a podpořili mě, abych celou záležitost dotáhla do úspěšného konce.

Týna