EN
 

napsat zkušenost  |  po umělém potratu  |  po spontánním potratu  |  kde najdu pomoc

Vaše zkušenosti po umělém potratu


Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.

Rozbitá duše, 14. 4. 2021

Je to měsíc, co jsem ve 40ti letech podstoupila první umělé přerušení těhotenství. Děti nemám... Bolest psychickou, kterou prožívám, je těžké popsat, ale opravdu chci Vás ženy, které jste zjistily, že jste těhotné a váháte, zda si miminko nechat či ne, podpořila. Nedělejte to. Najděte si čas a klid a udělejte, co chce Vaše srdce. Otěhotněla jsem po pár měsíční známosti s mužem, s kterým jsem vlastně ani spát nechtěla, protože mě nepřitahoval, a už vůbec jsem nechtěla nechráněný sex. Jak se to stalo, nechci rozebírat, a když jsem se vzpamatovala z toho vzteku, že došlo na nechráněný sex a tak trochu na znásilnění, myslela jsem na jediné, a to nechat si udělat testy na pohlavní choroby. Kdybych věděla, že došlo k nehodě, mohla jsem jít do lékarny pro postinor a asi bych si ušetřila bolest, výčitky, nenávist. Dle psycholožky došlo k znásilnění... A říkala, ať už se rozhodnu jakkoliv, nebude to asi v mém případě výhra...
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, propadla jsem naprostému zoufalství. Já toho muže už vidět nechtěla. Byl mi odporný a teď tohle?! Já, která jsem vždy chtěla rodinu, až budu vědět, že je to ten pravý, abych mohla dítěti poskytnout milující náruč, a i když jsem dítě dříve moc moc chtěla, nikdy jsem nechtěla být sobec a mít ho za každou cenu. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem jeho, protože moc dobře věděl, že jsem nechráněný styk nechtěla a ještě mi tvrdil, že si dával pozor. Radila jsem se, kde to šlo, někdo byl pro, někdo proti. Ve mně to bylo stejně. Touha po dítěti, být mámou, radost a na druhé straně nenávist a totální zoufalství. Co když to dítě budu nenávidět jako jeho? ... Chtěla jsem potratit spontánně a přála jsem si, aby se to nestalo. Několikrát jsem byla u lékaře, několikrát odmítla potratovou pilulku, protože ve mně něco bojovalo pořád jak to ustát, jak to miminko ochránit. Do toho ještě bývalý přítel, kterému jsem to řekla, protože jsem měla výčitky. Nadával mi do kurev, řekl mi že si to mám okamžitě nechat vzít, že to je jen larva, pulec... Bylo toho na mě moc. Cítila jsem tlak a vinu. Ale jednoho dne už nešel ten tlak ustát a tak jsem jako zombie, totálně vyčerpaná, jako stroj a jako zvíře na porážku šla k doktorovi a ten mi řekl, ještě je čas na pilulku a je to šetrnější. Šetrnější? Nechci tu být sprostá, ale šetrnější k čemu? Debil. Ke komu? Nikdo mi neřekl, bude Vám psychicky tak mizerně, že je lepší si užít radost z toho, že budete máma a bude vás to dítě milovat. A tak jsem raději zabila vlastní dítě a sebe jsem uvrhla do výčitek, každodenního smutku, pláči, konzumaci alkoholu atd. To je šetrnější? No, to rozhodně není. Ano, situace nebyla ideální, ale potřebovala jsem víc času, klid a podporu, a ne nátlak doktora, že pilulka je šetrnější. Není. Navíc doktor vypadal, že zrovna dokončil školu, takže co on o životě asi ví. Nechci to na něj házet, ale když viděl ženu, která váhá a brečí a není si 100% jistá, měl mi říci, promyslete to a raději jděte až na zákrok v celkové narkóze než tohle trápení. Čas jsem měla, jen na tu debilní pilulku ne. Den po spolknutí první pilulky jsem věděla, že to byla chyba. Že hlava zvítězila nad srdcem, nad hodnotami. Nikdy bych nezabila brouka (a to myslím vážně), ale zabila jsem vlastní dítě. Můj život momentálně nemá smysl, totálně jsem ztratila zájem o všechno. To, co mi dříve přišlo aspoň trošku důležité, důležité už není. Nic se mi nechce, nic mě nebaví. Vlastně si říkám, co má teď smysl a pro koho tady ještě jsem? Rodiče mě odsoudili... To taky nepomůže. Proto PROSÍM, rozmyslete si to. Já bych si to miminko nechala a vím, že bych ji milovala. Nevím proč, vždy jsem si přála spíše kluka, ale vím, že by to byla holčička, proto jsem ji dala jméno, napsala dopis a s mojí holčičkou se rozloučila. Nezasloužila si to. Byla tak maličká a křehká a já byla to jediné, co ji mělo ochraňovat. A já si to také nezasloužím. Děti miluji a každý v mém okolí to potvrdí. Zaplatila jsem velmi draze. Nejsem těhotná, miminko nebude a já jsem rozlámaná na tisíce kousků. Nyní doufám, že mi dušička odpustila a že Bůh mi také odpustí. Odpustit sobě ale zatím nedokážu. Cítím se jako zrůda a totálně jsem selhala. Jestli jsem na tohle čekala celý život, tak můj život nestál za nic... Jediné, co mi ještě zůstalo, jsou střípky naděje, naděje, že miminko ještě přijde. S láskou Vám všem...

Bea, 20. 7. 2020

Nemůžu napsat, nedělejte to. Často je to v tu chvíli jediné řešení. Ale mě to zničilo vztah, pohled na miminko mě bolí. Často pláču, ptám se, proč jsem to udělala, hlavně večer, muž to nechápe, kroutí hlavou. Je to už půl roku. Mohlo to být mě třetí dítě. Žena v tom je potom sama, nikdo to nepochopí. Rozum mi říká, že to bylo správné. Ale ta bolest je ve mně dál. Nečekala jsem, že mě to bude tolik trápit. Stalo se to mou součástí, kterou vlastně tajím před světem.

Kris, 27. 5. 2019

Je mi 32 let a včera jsem podstoupila miniinterrupci, byla jsem v 7tt. Veškeré změny jsem pociťovala od samého počátku, jako byla náladovost, nechutenství, bolesti prsou, brnění končetin a především pocit nového života v mém těle. Když jsem si udělala první test, tak jsem díky příznakům nebyla nijak překvapena a byla jsem ráda, že začne nový začátek. Celý týden jsem si vše nechala pro sebe jako moje velké tajemství. Bohužel ale po týdnu jsem propadla totální realitě. Přítel má bipolární poruchu a je to teprve měsíc, co se léčí v protialkoholní léčebně. Když jsem za ním odjela mu tu velkou novinu oznámit, tak mi po jeho reakci došlo, že to společně nezvládneme, úplně se zhroutil a já poté taky. Čekala jsem další dva týdny na potvrzení srdíčka. Bylo to peklo, ale věděla jsem, že by to děťátko bylo chudinka. Celé tři týdny jsem byla v neustálém stresu a plakala. Pak už byla jen otázka zda podstoupit miniinterrupci nebo využít nové metody pilulek. Nechtěla jsem ani jedno, ale věděla jsem, že to opravdu po tom všem jinak nepůjde. Bylo to čistě rozumové rozhodnutí. Rozhodla jsem se pro instrumentální miniinterrupci. Nedokázala jsem si představit, ze tu psychickou bolest budu muset prožívat dalších 14 dní, proto jsem zvolila rychlejší a jasný konec. Bylo to pekelné období a jsem za to potrestána, do konce života na to nezapomenu. Teď se cítím totálně prázdně, jak ho v sobě už necítím a nemůžu uvěřit, že to všechno se vůbec stalo. Je to velká ztráta, ale chce to čas a pochopení od těch nejbližších, prostě jít dál. Všem přeju hodně sil!

Ne dost silná, 30. 3. 2018

Je skoro půlnoc. Vedle v ložnici spí můj manžel, synové 4 roky a 7 měsíců. Oni spí sladkým spánkem a já sedím v obýváku s promáčeným kapesníkem nad zapálenou svíčkou, která hoří pro Tebe, má nevinná dušičko... Je to 9 dní, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Zmocnila se mě panika, strach, úzkost, tohle nebylo v plánu! Naše dvě předchozí děti byly chtěné. To druhé, mladší, dokonce vymodlené. Čekali jsme na něj rok a půl, během kterého jsem o jedno miminko přišla. Nakonec jsme se ale vytouženého druhého miminka a sourozence pro prvního syna dočkali. Těhotenství bylo velice náročné. Vedle silných nevolností v 1. trimestru a těhotenské hypertenze mi ve 3. trimestru selhávala játra. Kromě toho, že se jedná o závažnou komplikaci pro miminko, doprovázely tento stav i dost nepříjemné stavy, jako masivní svědění kůže po celém těle, kdy jsem byla již rozdrápaná do krve. Miminko muselo v 37. týdnu ven. Po téhle zkušenosti jsem si byla jistá, že těhotenství mi nejde a už nikdy těhotná být nechci. Život je ale krutý šprýmař a já půl roku po tomhle zážitku objevila znovu dvě čárky na těhotenském testu. Zažila jsem šok. Rok a půl intenzivního snažení a nedařilo se, zatímco teď jsme si při pár sporadických "epizodkách“ dali pozor a bum, je to tu. Nemohla jsem popadnout dech, záchvat úzkosti, z toho, že to budu muset podstoupit znova, jak uživíme třetí dítě, když už teď jen tak tak vyžijeme? Přesto jsem ale věděla, že potrat je pro mě nepřijatelný. Večer, když jsem to oznamovala manželovi, jsem ale zažila ledovou sprchu. On je rozhodně pro umělé přerušení, všechny racionální argumenty, které již byly napsány, hovoří jasně. Poslední slovo mám já, ale v podstatě je to tak, že když si dítě nechám, jsem na to sama. Manžel nonstop v zaměstnání, aby vydělal peníze, já na rizikovém těhotenství s jedním školkovým dítětem a jedním sotva batoletem. Podpora nula. Zatímco pokud si to nechám vzít, bude to on, kdo bude ten silný, nenechá mě upadnout do letargie, pomůže mi se vším. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, ale postupně moje vůle vzepřít se a bojovat slábla, až utichla úplně, bylo by přece tak snadné vše vrátit do "původního“ stavu. Pak se ještě během tří krutých dní jednou hlasitě ozvala, ale byla nemilosrdně utišena silnými argumenty. Přišlo pondělí a zatímco staršího syna jsme odvezli do školky, jako by se nic zvláštního nedělo, já, můj muž a půlroční syn jsme jeli do nedaleké nemocnice, kde jsem byla objednaná k chemické interrupci. Všechno se ve mně svíralo, připadala jsem si zlomená, donucená (ačkoliv mě nikdo reálně nenutil, jsem přesvědčená, že být silnější, dokázala bych to vybojovat!), pocity viny mě ochromovaly. Před spolknutím těch tří zdánlivě obyčejných tablet jsem se rozklepala, rozbrečela, ale nadechla a... spolkla. Ten pocit si budu pamatovat na vždy. Vina, nekonečná vina, že to tlukoucí srdíčko, tu dušičku, která si nás z nějakého důvodu vybrala, posílám na smrt... Jeli jsme domů. Lehla jsem si do postele a chtěla jen spát. Manžel zastal většinu mé práce, vzal si po zbytek týdne volno, odváděl a vyzvedával staršího syna ze školky, staral se mu o zábavu, v noci vstával k mladšímu, chodil kolem mě po špičkách. Jako parťák mě téměř zcela zastoupil. Jako spřízněná duše a přítel mě zklamal. Jeho úleva byla hmatatelná, zatímco má narůstající úzkost už byla chvílemi nesnesitelná. Začínala jsem ho vinit. O dva dny později jsme s manželem jeli pro druhou tabletu. Na ultrazvuku zjistili, že moje dušička ještě povyrostla a stále jí tlouklo srdíčko. Bože, měla vůli žít! Dále jsem jednala čistě mechanicky. Spolkla tu tabletu, která to měla celé ukončit (prý i když miminko tu první tabletu přežije, je pravděpodobné, že bude poškozené). Druhá tableta to ale teprve celé za pár hodin spustila. Bylo mi příšerně jako nikdy. Nekontrolovatelný usedavý pláč, úzkost, lítost, výčitky, vina, bolest, nenávist, vztek, zloba, to všechno byly emoce, které chtěly a pořád chtějí ven. Je to teprve necelé dva dny. Je to čerstvé. Netuším, jak tohle překonám. Jak se s tím vyrovnán, když jsem dokázala během pár dní totálně popřít samu sebe. Nemám vůbec ponětí, jak dokážu někdy odpustit svému muži, který mi do té doby byl nejlepším přítelem. Už teď je mi cizí. Jediný, co vím, je, že kdybych měla možnost aspoň na dvě vteřiny pocítit to, co cítím teď, tu tabletu bych bývala nespolkla. Tohle píšu pro Tebe, má nevinná dušičko, a pro ostatní nikdy nenarozené dušičky, které nedostaly šanci. Snad najdete klid...

Veronika, 25. 1. 2018

Chci se s vámi podělit o mou zkušenost. Před půl rokem jsem se vdala a o svatební noci se nám stala nehoda. Když to zjistil manžel, měl ohromnou radost, ale byli jsme v dost špatné situaci. Rozebírali jsme to do noci a nakonec padl verdikt, že si malé necháme vzít. Doktor doporučil tabletky, prý je to lepší a šetrnější, dnes bych mu je omlátila o hlavu! První tabletka byl hrozný oblbovák. Muž se musel omluvit v práci, aby mě odvezl domů a tam to začlo. Ta hrozná bolest. Prášky nepomáhaly a mě došlo, že cítím, jak ten bobek umírá. Vím datum a přesný čas, kdy sem ho přestala cítit. Cítila jsem se jako vrah. Druhá vyvolala kontrakce a když jsem viděla, že je ze mě venku (musela jsem to hlídat), myslela jsem, že je po všem. Po půl roce na to nemůžu ani pomyslet. Beru antidepresiva a představa, že otěhotním, mě doslova děsí. Poprvé jsem jako matka zklamala. Myslím, že kdybych to podstoupila pod narkózou, nebylo by to tak stresující, jako si projít tohle. Moje rada? Pokud doktoři tvrdí, že otěhotnět bude velký problém, tak jim nevěřte, a pokud jdete na potrat, ptejte se úplně na vše, zvlášť při tabletkách je informací hrozně málo a nikdo vás na to nepřipraví. Hlavně žádná bolest není tak hrozná, jako ta psychická.

Nikola, 29. 6. 2017

Jsem tři dny po interrupci. Je to hrozný. Ten pocit, že jste ztratily kus sebe je větší a větší. Na interrupci jsem nešla, protože bych to chtěla já, ale protože přítel byl zásadně proti si miminko nechat. Teď už ale vím, že kdyby se mě někdo někdy zeptal na názor, rozhodně bych doporučovala to nepodstupovat. Žít s tím pocitem bude těžký, těžší než jsem si vůbec myslela.

J, 15. 5. 2017

Pročítám si tyto stránky sem a tam. Domnívám se, že mi přišly i před moje oči v době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná a hledala jsem nějaké stránky o interrupci. Mám 39 let a z předchozího manželství mám 2 zdravé děti 10 a 8 let. S druhým mužem 46 let jsem 5 let. V počátku našeho randění jsem mu slíbila, že pokud otěhotním, samozřejmě půjdu na interrupci. On začal s dětma brzo a měl v té době dospělé děti a já ještě malé. Tak si řeknu, jo jasné v pohodě, každý máme splněno, tak si spíše společný život užijeme, mé děti a cestování apod... Během pár let se stal můj manžel mladým dědečkem. Miloval dceru, jak mu nosí ultrazvuky, prožíval celé její těhotenství. Vnučka se narodila a my jsme ji viděli 1x týdně a stále vídáme a hlídáme. Takže v tu chvíli jsme taková rodinka s novým členem, kterého vždy vracíme. Jednoho dne se mi opozdila menstruace a já si udělala test. A oni dvě čárky. Věděla jsem, že je zle. Manželovi jsem to řekla a jeho odpověď zněla jasně: jdeš na potrat, jsme se snad tak dohodli. Nechala jsem ho den vychladnout a v záchraně našeho dítěte jsem dělala maximum. Bohužel názor nezměnil, ba naopak přitvrzoval v argumentech: zničíš mi život, já už nechci vychovávat děti, chci si užívat, nemáš rozum... Časem ještě řekl: vždy to bude parazit pro mne a pokud si to nechám, tak nepočítej s mou pomoci. Racionálně jsem si řekla, že nemůžu mít dítě s někým, kdo ho nechce a říká svému dítěti parazit. Bála jsem se, že to nezvládnu. Sama mimino a k tomu dvě děti a hypotéku. Objednala jsem se, ale furt mne něco stahovalo zpět, ale zároveň jsem to chtěla vyřešit. Ten strašný stres, hádky, už jsem chtěla mít klid. Ještě na sále v 8tt jsem plakala a moc chtěla říct NE, ale nedokázala jsem to. Po probuzení jen pláču, manžel mne strašně moc zklamal a uvažují o rozvodu. Trpím a lituju toho, co jsem udělala, a tehdy v začátku vztahu manželovi slíbila a slib se snažila dodržet. i když jsem nechtěla. Jsem zklamaná sama ze sebe! Manžel samozřejmě dělá, jak kdybych nikde nebyla. Neodpustím si, už jsem měla i jméno, miminko mi dávalo najevo jsem tu, měla jsem těhotenské odpolední až noční nevolnosti. Prostě to byla moje bojovnice a já udělala, co jsem nechtěla a teď trpím. Teď vidím, že by to člověk zvládl, ale ten stres.... Nikde, když hledáte ukončení těhotenství, vám nenaskočí stránka - nedělej to, pomůžem ti, nenechat se nutit k potratu! Je to dar mít v sobě dítě, které maminka donosí a je zdravé, ale to moje šanci díky mne nedostalo! Držím palce, ať se rozhodnete jakkoliv, a ať jste po všech stránkách v pořádku! Už to zažít nechci!

Tereza, 18. 7. 2016

Otěhotněla jsem 9 měsíců po druhém porodu. Oba porody byly ukončeny císařským řezem. Přepadl mě hrozný strach a bezmoc, co mám dělat. Přítel nechal rozhodnuti na mně, i když vím, že by si klidně třetí dítě nechal.. Já taky, kdybych předtím rodila přirozené. Hlavou se mi honily myšlenky, že to nemusí dopadnout dobře, protože každý, kdo má víc dětí, ví, že nejde se nenamáhat a šetřit v těhotenství, když máte malé děti a přítele nebo manžela věčně v práci. V mém případě přítel nefunguje, ani když je doma, že by přišel, vzal si děti a já mohla odpočívat. Hraje si se starším, čímž mi moc nepomáhá, ale to je už jiný příběh. Peněz taky nemáme nazbyt, hypotéka, dvě děti, většinu věcí na splátky, no hrozný. Byla jsem u dvou gynekologů, první mě spařil hned, jak jsem mu řekla, že jsem těhotná, aniž se zeptal na cokoliv, řekl, že v dnešní době je normální mít tři děti sekcí (císařem), když jsem mu řekla, že bych chtěla vědět, v jakém stavu mám jizvy, aby mi nepraskla nebo abych nemusela devět měsíců ležet v nemocnici, mi řekl, že to teď nepozná, to z v průběhu. Prostě mě slušně řečeno poslal do háje. Našla jsem si tedy jiného staršího pana, který mě potrat doporučil. Holt stará škola nebo nevím. Každopádně dneska si to strašně vyčítám, bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, větší bolest jsem nezažila, vrátit čas, risknu všechno. Rozhodovala jsem se pod hrozným tlakem svým vlastním tlakem. Měla jsem šílené migrény, brala prášky, pila jsem alkohol, nejdřív nevědomě, pak i už vědomě (nejsem alkoholik, ale pár piv jsem si dala), kdyby se tohle nestalo a nevzala jsem tolik prášků a nevykouřila několik krabiček cigaret, asi bych z nemocnice odešla, ale přepadly mě myšlenky, co když mimi nebude zdravé diky mně a co by bylo s mými dětmi, kdyby se mi něco stalo. Chtěla jsem si to jakkoliv omluvit ve své hlavě, vypovídat se někomu, kdo by to pochopil, jak bych já chtěla, ale nikdo mi tohle nedal, ani nemohl, člověk to musí překousnout sám, je to tak strašně těžký, že obdivuji ženy, které byly několikrát dobrovolně. Já už bych nikdy nechtěla ten pocit zažít, mám pocit, že sem to ani nemůžu napsat co. Nejhorší je, že jsem typ člověka, který si mysli, že si ho děti vybírají sami a já ho nechala zabít. Nevím, jestli se s tímhle někdy vyrovnám, myslím, že ne, proto si to každá rozmyslete, jak jen nejlíp to dokážete, protože jsou věci, které nejdou vrátit zpět. V mém případě jsem se rozhodovala se strachem co by, kdyby. Kdybych měla po druhém porodu aspoň rok, rok a půl, na přerušení bych nešla, vyděsila mě takhle krátká doba. Kdyby mi přítel víc pomáhal. Kdyby, kdyby... Ne nadarmo se říká, že ženská, když nemůže, tak zvládne ještě jednou tolik. Vrátit čas a mít rozum co dnes. U mě je to zatím čerstvý, snad to časem přebolí.

Markéta, 18. 7. 2016

Chci se také podělit o svou zkušenost. Je mi 32, již jedno dítko mám, s jeho otcem nežiji. S HA jsem měla vždy pocit 100% jistoty, užívala jsem ji s pauzami několik let. Tentokrát to však nevyšlo. Přítel mi narovinu řekl, že nechce být otcem neplánovaně, že by byl otec z povinnosti. I když ani já to takto nechtěla, bolelo to a byla jsem zklamaná. Doufala jsem, že se k tomu společně postavíme čelem. Ale chápu, každý máme právo cítit a chtít něco jiného. Dalších 14 dní pro mě bylo peklo, rozhodla jsem se pro UPT. Mohla jsem bojovat, i když to bylo neplánovaně, mohlo to být štěstí. Zklamání, únava a také vědomí, že ten druhý nechce - rozhodnutí padlo. Doktor mi doporučil metodu potratové pilulky jako šetrnější, těhotenství bylo do 8. týdne. Já jsem se raději chtěla nechat uspat, abych "u toho nemusela být", ale nechala jsem si poradit. Pak už jsem byla jako robot, spolkla jsem ty 3 první prášky a v duchu jsem se omlouvala tomu malému zárodečku. O dva dny později další tabletka a v bolestech šlo vše ven. Bolest fyzická se ale nevyrovná tomu, co člověk cítí. Vinu, ztrátu, zlost, bezmoc, to jsem teprve na začátku. Jen chci říct, že pokud se rozhodnete těhotenství ukončit a v koutku duše si přejete něco jiného, bude to bolet. Každého jinak dlouho a vzpomínka zůstane navždy. Jen věřte, že už samotné rozhodnutí a co žena v tomto případě musí prožít před tím, při tom i po tom, je hodné obdivu a není na místě si něco vyčítat. Je třeba jít dál, být silnější, minulost už nezměníme. Skvělé je, že můžeme změnit to, co bude. Můžeme se více obklopovat lidmi, kteří propříště nezklamou, nebo chtít více lásky, protože si ji po tom všem opravdu zasloužíme. Přeji všem hodně síly.

Zuzana, 28. 5. 2016

Pročítám si příspěvky žen po potratu a pláču. Potkalo mě to taky. Mohla jsem mít druhé dítě, tak moc jsem po něm toužila. Manželova reakce byla neočekávaná. Druhé dítě nechce. Škoda, že jsem vaše příspěvky, jak ztrátou dítěte trpíte, nečetla před potratem. Nikdy nezapomenu. Bohužel. Myslela jsem, že ano. Nikdy nezapomenete. A prožívat tu psychickou bolest bych přála jen mému manželovi, aby pochopil, čím procházím. Je mi 39, bohužel čas nevrátím. Ten dar jsem si měla nechat. Udělat konečně něco pro sebe. Vše zvládneš. Buď hrdá, mysli pozitivně. Tvé dítě tě bude vždy milovat.

Věra, 28. 5. 2016

Teď už je to pět let od toho dne. Pořád si to pamatuji, i když si někdy myslím, že už je to všechno pryč. V té době jsem měla 37 let, dvě děti na střední škole, právě jsme dokončovali nové vysněné bydlení. Všechno krásně klapalo, v práci jsem povýšila. Jenže jsem v tom pracovním kolotoči jaksi zapomněla jít k lékaři pro další antikoncepci a tak se to stalo. Byla jsem z toho velice zmatená, takhle to nebylo, ani když jsem otěhotněla v 19 letech. To jsem vůbec neuvažovala, že bych si dítě dala vzít. Prostě bylo a hotovo. Teď to bylo jiné. Navíc manžel byl proti, pořád mi říkal všechny ty argumenty, že nemáme zaplacenou hypotéku, auto, děti na střední, že to prostě nejde. Vůbec nechtěl vidět, že jsem nešťastná. Tak jsem se objednala. Za pár dní mělo být po všem. Jenže já jsem začala tomu malému říkat ty moje malá třešinko, odpusť mi to, opravdu to nejde. Manžel mě tam doprovodil a večer vyzvedl. Bylo po všem. Nechtěla jsem o tom mluvit. Za týden mi tchyně s radostí oznamuje, že švagrová je těhotná. Moje dítě by se narodilo úplně stejně. Pak to byly dlouhé probrečené noci, samozřejmě tajně, když švagrová přijela na návštěvu, tak jsem jejich malého nemohla ani pochovat, mysleli si že jsem asi zlá teta. Jenže mě bylo strašně. Tak jsme si s manželem pořídili holčičku. Asi už se na mě nemohl dívat. Teď jsem šťastná se svou malou, už má skoro 3 roky, ale stejně se mi občas vtírají ty myšlenky, jak by asi ta moje třešinka vypadala, jak by tady běhala a tak. Každá žena by si měla všechno rozmyslet a nejednat jenom pod tlakem okolí, být sama za sebe. Hodně se na sebe zlobím, protože nevím, co se to se mnou za ty roky stalo, že jsem nechala ostatní, aby za mě rozhodli, když jsem to jako mladinká obstála. Určitě ale nejsem pro nějaké zákazy, myslím že každá žena tohle snáší jinak, a je hlavně na ní, jak se nakonec rozhodne. Dobře, nebo špatně.

Arny, 28. 5. 2016

Chtěla bych přidat svou zkušenost. Před dvěma lety jsem v necelých čtyřiceti letech zjistila, že čekám třetí dítě. S manželem jsme spolu šestnáct let a je to ten nejlepší muž, kterého znám. Bohužel již jako těhotná (to jsem to ale netušila) jsem prodělala kontrastní vyšetření. Toto vyšetření je neslučitelné s těhotenstvím. Dala jsem na doporučení (hrozilo 80% riziko poškození plodu) a v sotva 7tt podstoupila UPT ze zdravotních důvodů. Hned po mi bylo strašně, tak strašně, že se to nedá popsat. Opět mi ale pomohl manžel. Slíbili jsme si, že si dáme rok čas na početí dítěte. Vzhledem k mému věku měla být pravděpodobnost početí minimální. Stal se zázrak a ještě v šestinedělí po UPT jsem otěhotněla znovu. Ač mi bylo čtyřicet po zcela bezproblémovém těhotenství se nám narodil zdravý syn. Nejhorší byl pro mě boj s předsudky druhých lidí. Teď mám ročního synka, desetiletou dceru a dvanáctiletého syna. Podařilo se mi "dát" na první pokus i s malým miminkem státnice a dokončit VŠ - dalo by se říct vše super... Něco ale pořád trochu bolí... V den, kdy jsem musela podstoupit UPT, vždy zapaluji svíčku a přemýšlím o tom malém, o mém strachu porodit postižené dítě, a když dozrají maliny, vzpomenu si na Boženu Němcovou a její Babičku a nemám odvahu utrhnout a jíst maliny... (kdo četl nebo viděl, ví proč). A na závěr? Někdy to opravdu nejde jinak, ale není to potom tak jednoduché, jak se může zdát, a určitě je dobré vyhledat případnou pomoc. Rozhodnout se tak či onak je právem každé ženy, je ale dobré vědět, že to celé nejde rychle vymazat z paměti nebo alespoň mě to nejde.

Radka, 2. 5. 2016

Podstoupila jsem interrupci, včera. Nemůžu o tom ani psát. Místo kýžené úlevy, doživotní (?) noční můra, vina, pochybnosti... A když tak čtu ty příspěvky, jen málo kdo je na tom jinam. Co takhle zřídit skupinu, stránky něco "před potratem"... Je sice fajn sdílet zkušenosti po, ale mám pocit, že kdybych mluvila s někým, kdo to podstoupil, předtím, možná by mi to pomohlo rozhodnout se jinak...

Dana, 12. 1. 2016

Dnes jsem byla na potratu. U mě je to jiný než u ostatních, co tady čtu. Já jsem musela. Ale vlastní chybou jsem se do týhle situace dostala. Mám 5 měsíců po císaři, krásnýho zdravýho syna a v břiše jizvu. S přítelem jsme se dohodli, že další dítě ano, ale až tak za 5 let, takže si nechám dát tělísko. Jenže gynekoložka mě řekla, že to přichází v úvahu nejdřív po půl roce, do tý doby se musím chránit jinak. Nejmíň 2 roky nesmím otěhotnět. Kvůli problémům před těhotenstvím jsem další prášky nechtěla a přítel je alergickej na latex. Bohužel jsem mu uvěřila, že se uhlídá. Neuhlídal. Moje první měsíčky po porodu byly hodně silné a další už se nedostavily. Test byl slabě pozitivní. Když jsem volala na gyndu, sestra mě řekla, že mám na výběr, a jestli si chci miminko nechat, objedná mě až před vánoci. Dalo mi to naději, že snad přece jenom, i když je to tak brzy... Přítel souhlasil. Na gyndě mi těhotenství potvrdili a pak přišel šok. Je to moc brzy a jizva by mohla prasknout, sestra má dokonce takový případ v rodině, měli co dělat, aby zachránili matku, dítě zůstalo postižené. Je to vaše volba, ale... Nebylo o čem se rozhodovat. Žít se svým synem, později mít další, nebo riskovat všechno, zdraví, život? Takže jsem dnes spolkla tři pilulky a pozítří si jdu pro čtvrtou. Je mě už teď hrozně a to mě to pořád moc nedochází. Jsem totálně bez energie, pořád se mě chce brečet, nejsem ani schopná postarat se o syna. A můžu si za to sama, protože jsem věřila, že chlap je schopnej se ohlídat.

Anna, 12. 1. 2016

Podstoupila jsem interrupci v 9. týdnu. V prvních pár dnech jsem odmítala představu, že čekám dítě. Pár dní před objednáním jsem začala milovat to něco, co ve mě vzniklo a bylo to děsivé. Vždy jsem si přála dítě, jenže proti stálo několik důvodů. Můj partner a já nejsme v nejlepší finanční situaci, část mé rodiny by mě zavrhla kvůli věku mého milovaného "muže", stále studuji, nedokážu si představit, jak skloubit úspěšné studium a výchovu dítěte a snad, hlavně, můj osobní postoj k tomu, že porodit dítě do tak zkažené doby je nezodpovědností vůči mně a hlavně miminku. Rozhodla jsem se o tom úplně pomlčet, neboť mého přítele bych sdělením mého stavu a rozhodnutí naprosto psychicky zničila. Vyčítal by si a to jsem nehodlala a nehodlám dopustit. Ženy, dívky... je to jen vaše rozhodnutí. Já osobně lituji, ale neměla jsem na výběr a doufám v lepší časy.

Katka, 16. 8. 2015

Nejdřív velké nadšení, budu mít vytoužené druhé miminko. Reakce partnera byly jako na houpačce. Radost u něj střídaly dny, kdy vyslovoval slovo rozchod, potrat. To ve mně vyvolalo paniku. Závěr jeho byl, že je to na mně jen, ať se rozhodnu sama. Slíbil, že na dítě platit bude samozřejmě a starat se o ně. Zmatkovala jsem, jestli bych utáhla sama domácnost s dvěma dětmi. Vysněná představa, že budu mít dítě s chlapem, který mi řekne, že mě miluje, chce se mnou být, bydlet, být rodina. Ta se neslučovala s realitou. Jeho postoj... je to jen na Tobě a jeho chladný přístup k potratu, můj zmatek ve mně - odvezl mě na interrupci a já si připadala jako v blbým snu, že to nejsem já. Nikdy, nikdy bych to už neudělala. Děti jsou to nejdůležitější.

Ilona, 15. 7. 2015

Těm ženám, které se rozhodnou ukončit těhotenství, chci vzkázat, že se toho, co uděláte, nikdy nezbavíte, budete na nenarozené dítě myslet každý den. Škoda, že jsem tyto stránky nenašla dřív, třeba by mne alespoň zastavily. Ale potrat není jako jít na operaci se zubem. To, co vypadá jako rychlá úleva a řešení "problému", je jen zadělání si na velký vnitřní smutek. Já jsem byla spolknout pilulku před 8 měsíci a věřte, že jsem se z toho dodnes nevzpamatovala, vůbec nechápu, jak jsem mohla něco takového udělat. Je to děs a černá můra. Bohužel zvítězil strach a odmítání okolí, byla jsem v ten moment na vše úplně sama a nenašla dostatek síly. Bohužel v případě chemické miniinterupce je skutečně velmi málo času na rozhodování a nejhorší rozhodnutí se dělají ve zmatku a zbrklosti.

anonym, 2. 6. 2015

Mám zkušenost s farmakologickým UPT. Přemýšlím nad tím a spíš jsem to neměla dělat. Prvních pár hodin se budete cítit provinile, nevěřila jsem tomu, myslela jsem, že budu cítit úlevu, ale opak je pravdou. Je to tak, že dítě je opravdu dar, ať už máte situaci jakoukoliv, to že to člověk v danou chvíli nevidí a jako jediné východisko vidí potrat, je výrazem utíkání sama před sebou. Totiž to dítě není ten hlavní problém, hlavní problém jsme my a naše strachy, strach že to nezvládneme atd. UPT je útěk od problému, který je mnohem hlubší a má co dělat se sebeláskou (tedy spíš jejím nedostatkem). Můžete sice utéct teď v teto situaci, ale dožene vás to jinde, pravděpodobně přijde jiná situace, která znovu bude vaši sebelásku testovat. Po zkušenosti bych to už neudělala, ani kdybych s dítětem mela zůstat sama. Bohužel je pozdě. Udělala jsem chybu a teď bude těžké si ji odpustit. Holky, myslete na sebe a nechoďte tam. Kdyby se mi tímto příspěvkem podařilo zachránit alespoň jednu holčinu, budu se cítit alespoň trochu očištěna. Lékaři vám namluví, že to je ok, ale oni to berou jen z lékařského hlediska, na pocity se vás ptát nebudou. Opravdu to nestojí za ty výčitky.

Nikol, 6. 5. 2015

Také jsem před nedávnem podstoupila upt, bohužel. Bylo to z finančních důvodů, hlavně ze strany otce. Mělo to být naše třetí dítě. Tenkrát jsem to chtěla mít hlavně co nejrychleji za sebou, asi jsem myslela, že pak budu mít klid, ale naopak, roky plynou a já na to musím pořád myslet, jak jsem tam seděla a říkala si: uteč... a kolik by mu teď bylo, jak by vypadalo, jak by si vyhrálo s dětmi. Prohlížím fotky a vím, že tam někdo chybí a to nejen na fotkách. Bohužel jsem neutekla a budu si to vyčítat celý život. Kdybych tyhle stránky četla tenkrát před, asi bych se rozhodla jinak. Teď už vím, že by se to nějak zvládlo, všechno se dá zvládnout, když se chce. Rozhodla jsem se sem napsat kvůli tomu, kdyby si to někdo četl před zákrokem. Třeba moje zkušenost a zkušenost většiny, co tu píšou, někomu pomůže rozhodnout se lépe, než jsme se rozhodli my. Třeba to někomu pomůže od výčitek na celý život.

Denisa, 6. 5. 2015

Moje milovaný miminko, nikdy jsem tě nechtěla opustit, ale i přesto jsem tohle dopustila a šla na potrat. Trestem se pro mě stává obrovská rýha v srdci, kterou nelze nikdy zaplnit. Nevím přesně, co ti říct, není nic, co by bylo vhodné, aby vystihlo tuhle situaci a pocity, které mě provází. Moc bych ti chtěla poděkovat za krásných 11 týdnů, které jsem s tebou mohla prožívat. Bylo mě s tebou moc krásně a nikdy na ten pocit nezapomenu. Díky tobě jsem zažila neuvěřitelné pocity štěstí a radosti. Odpusť mi prosím, že jsem se tě zbavila, měla jsem strach. Tvůj otec tě nechtěl a nechtěl ani mě. Já jsem věřila, že vše zvládnu sama, a věřím tomu i teď, že bych to zvládla, ale nechala jsem se zahnat do kouta a udělala jsem tohle špatný rozhodnutí. Nikdy nepřestanu litovat a beru na sebe všechny následky. Moc tě miluju a nikdy nezapomenu. Nejkrásnější chvíle byly s tebou. Odpusť.

Kačka, 24. 1. 2015

Před pár dny to byly 2 roky, co jsem podstoupila upt. Máme 2 krásné zdravé holčičky, v té době jim bylo 3,5 a 1,5 a mě selhalo nitroděložní tělísko. Vždy jsem si přála 3 děti, bohužel jsme v té době byli teprve pár měsíců po krizi, která málem skončila rozvodem, skoro bez peněz a ještě jsme bydleli u rodičů. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života a nikdy bych už tuto cestu nezvolila. Bohužel mám v sobě závist při pohledu na těhotenské bříško, a když vidím kamarádku, která porodila ve stejný čas, jako bych rodila já. Bohužel se to podepisuje na mé psychice ve výročí upt a předpokládaného terminu porodu. Kdyby člověk věděl, jak ho to bude trápit, rozhodl by se jinak. To hnusné KDYBY.

Jana, 10. 1. 2015

Je mi 25 let a mému příteli je 32 let, vše bylo fajn. Měla jsem vztah konečně, jako v pohádce, cítila jsem zamilovanost, krásné společně strávené chvíle. A řekla jsem si, že když nemůžu brát prášky ze zdravotních důvodů, tak použijeme jinou ochranu, kterou jsme pak časem už tolik nepoužívali a řekli si, že to ohlídáme. Bohužel se tak nestalo a já byla v říjnu těhu, hrozný šok, nevěděla jsem, co najednou chci. Měla jsem se radovat, vždyť mám oporu rodiny, přátel, ale nešlo to i přes přemáhání. Jen jsem brečela a myslela na to, kdy půjdu na zákrok, přítel dítě moc chtěl a já si ho ze svého vnitřního strachu, že to nezvládnu, nechala v 5. týdnu vzít. Jak mi bylo za tohle rozhodnutí psychicky? Nechtěla jsem existovat a nikdy neodpustím! NIKDY! Moje největší osobní zklamání v životě, co jsem kdy mohla udělat, bylo nechat si vzít mé první miminko! Prosím, Bože, dej klid té dušičce, snad se s ní jednou potkám v nebíčku.

Marie, 10. 1. 2015

Byla jsem na potratu loni v říjnu, protože jsem si myslela, že bych druhé dítě v době, kdy by druhé bylo sotva dvouleté, nezvládla. Byla to chyba. Největší chyba, která se nedá napravit, mrzí mě to a navždycky bude. Můj syn už mohl mít brášku nebo sestřičku, po kterých tak moc touží. A já bych nepřemýšlela nad tím, co by, kdyby....

...., 10. 1. 2015

Ahoj, jsem po UPT asi půl dne, první šok po tom co sem se probrala byl pláč , jako každá žena co vedle mě ležela jsem přemýšlela nad sebou jako nad vrahem ,ale pak sem si uvědomila , že jsem jednala dobře ... Partner při informaci o tom, že jsem tzv. v tom, mě opustil , moje matka je těžce nemocná a otec alkoholik , jak já bych to sama zvládla + studium. Říkejte si na to co chcete , ale já jednala tak abych zvládla svůj život dál , jsem mladá a nic se mi nepokazilo. Děti budou! v lepší situaci a z lásky :)

Klára, 9. 12. 2014

Leonku, děťátko, tvoje srdíčko už bije pouze v mém srdci, stále na tebe myslím, a i když jsi se mnou, nikdy tě nepřestanu postrádat. Nejdeš ničím a nikým nahradit, byls jedinečný, neopakovatelný. V okamžiku tvého početí v tobě byl ukryt celý tvůj život. Jsi poupátko, které nemohlo rozkvést. Děkuju ti, že sis mě vybral za maminku, žes měl ve mě důvěru, že jsi tu byl. Kdybych se mohla vrátit zpět, nic a nikdo na světě by mě nemohl přesvědčit o tom, že tu být nemáš. Dát tě tvz. „pryč“, má lásko, to bylo to nejsmutnější a nejbolestivější rozhodnutí v mém životě. Všechno jsi to se mnou prožil a prožíváš doteď a víš, jak smutné a bolavé to byly – a stále jsou dny, od chvíle, kdy jsi opustil mé tělo. Dny plné zoufalství, pláče a beznaděje. Pocit, jakoby část mě samé, zemřela s tebou...Vím, že je s tebou Bůh, že jsi v jeho péči, že je ti dobře. Ve svém krásném srdci nemáš místo pro zlobu a výčitky. Počal tě ženatý muž a já byla vdáná za jiného, maminka 2 dětí. Tvůj otec tě nechtěl, bál se o svoji rodinu, nechtěl ani, aby ses narodil a vychovala jsem tě se svým manželem. Nechala jsem se zahnat do koukata strachem, bezmocí a bolestí z nulové podpory. Byli to špatní rádci. Cítím obrovskou bolest. Snažím se odpustit tvému otci i sobě. Odpusť, prosím, synáčku. Je mi to líto. Miluju tě. Jsi navždy v mém srdci, moje třetí dítě. Tvoje maminka
Přála bych si, aby se všechny nastávající nerozhodné maminky rozhodly pro dítě, pro život, pro naději. Bůh jim pomáhej. Moc mě mrzí, že jsem v době svého rozhodování nenalezla odvahu číst vaše stránky a od svých skutečných pocitů jsem se úplně odpojila. Bála jsem se dopadů, toho nechat si děťáko, dopadů na svoji rodinu, když jsem pocítila nulovou podporu otce. Nebylo to tehdy v mých silách to sama zvládnout a říct pravdu manželovi.

Tony, 28. 11. 2014

Ahoj musím vám napsat svůj příběh o interupci.Podstoupila jsem ji 24.10.2014.Co ted prožívám je snad nejhorší období mého skoro 40 letého života.Mám tři děti.Dvě 22 a 18 z prvního manžeslví a 7 letého syna z druhého štastného manželství. Když jsem zjistila že čekám další miminko tak jsem byla v rozpacích.Měla jsem hnisavou angínu,nemohla jsem ani vstát s postele.Léky ani nepočítám.Hned jak jsem si udělala test jsem volala manželovi(pracuje v zahraničí)jeho odpověd byla ,že to je jen porucha z angíny.Na druhý den jsme šla k svému gynekologovi a ten mi potvrdil těhotensvtí v 6tt.Proto že jsem měla u mladšího syna rizikové těhotenství.Krvácela jsem od 13týdne do 21 týdne.Měla jsem hrozný strach že se to bude opakovat a taky jsem o 7 let starší.Tak jsem řekla že podstoupím minii.Pan doktor řekl že je to mé rozhodnutí.Manžel dojel a vůbec nemluvil.Já jsem čekala,že mi řekne že si ji necháme.Ale jediné co mi říkal bylo že má o mě velký strach,že si nedovede představit,že by se mě něco stalo.At si vzpomenu jaké jsem měla problémy před tím atd.A že moje sestra má postiženou holčičku.Sestře vyšli všechny vyšetření dobře a malá má snad 7 diagnoz.S její diagnozou je snad jediná v Čr. Tak jsem tam teda 24.11 jela a manžel jel se mnou.Celou dobu jsem plakala.Manžel říkal že jsem plakala i když mě vezli po narkoze na pokoj.Prý jsem říkala,že tak už ji nemám.Ted je to 5 týdnu co jsem ji tam nechala.Az ted víme z manželem že jsme udělali tu největší chybu.Nemáme žádné finanční ani jiné problémy.Pan doktor říkal že bych musela podstoupit trošku jiné vyšetření kvůli sestře.Ale stejně jsem to uděla.Milujeme se.Nevím a nikdy nepochopím proč jsme se tak rozhodli.Ted by jsme chtěli miminko.Manžel by mi snesl modré z nebe.Proč to neřekl před 5 týdny :(

Chikko, 28. 11. 2014

Jak to tady čtu,nemůžu se nesmát... Holky proberte se... Chcete vychovávat dítě když jste ještě na škole? Zkazily byste tím život sobě, dítěti, rodičům a pokud máte milujícího partnera tak i jemu... Je to dnes přesně 14 dní, co jsem si byla pro poslední prášek (díky Bohu za možnost medikamentálního potratu). Ani náhodou to nebylo nic příjemného, když jsem zjistila že jsem v tom, málem jsem omdlela, naštěstí mám úžasného přítele který byl stále se mnou a ještě skvělejší maminku která trpěla za mě a ve všem mi vycházela vstříc... Co se pocitů týče, nějak extra špatný pocit to nebyl... Myslím... do zpěvu mi nebylo ale nejhorší bylo když se mi objevila druhá čárka na testu, pak už jsem se s tím nějak smířila... Když mi dali tu druhou pilulku, během asi pěti minut jsem utekla na záchod se vyzvracet, hrozně mě rozbolelo břicho, krvácení přišlo hned po tom. Chvíli jsem měla i průjem... Vzali mě zpět do ordinace, zjistili mi nízký tlak. Píchli mi injekci proti bolení břicha i proti nevolnosti. Pak už mi bylo dobře... vážně se mi hrozně ulevilo... Rozhodně si uvědomte kolik vám je. Máme celý život před sebou, děti přijdou ve správný čas. A rozhodně doporučuju ty prášky.

Michaela, 29. 10. 2014

Ahoj, mě je bohužel jenom 18. Jsou to přesně dva týdn

Lucka, 12. 5. 2013

Jsem 4. den po nedobrovolné interrupci. Musela jsem ji podstoupit z genetických důvodů. Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Byla jsem v 10. týdnu a partner tvrdí, že to ještě nic nebylo a že mě to nemusí trápit, ale mě to bolí. Tolik jsem chtěla být máma a stačilo pár minut na sále a můj sen se rozplynul. Přeji všem, které z něčím podobným bojují, hodně štěstí.

Co může potkat ženu po potratu? Jaké jsou možnosti uzdravení?

Ženy, které z jakéhokoliv důvodu podstoupily umělý potrat nebo o dítě přišly spontánně, provází "něco" vážného, s čím nepočítaly. To "něco" se projevuje různě intenzivně, ale přesto více méně podobně: pláč, pocit viny, nechuť se milovat s partnerem, strach o žijící dítě, vykořeněnost a pocit prázdnoty, nesnesitelný odpor vůči těhotným ženám a stálé myšlenky na zkušenost potratu.

Pokud si nejste jistá, zda právě Vy trpíte tzv. postabortivním syndromem, zkuste si udělat malý test.


Kam dál?


Vaše zkušenosti po spontánním potratu

Zveřejněné příspěvky jsou od žen, které tento web navštívily a rozhodly se svěřit se svou zkušeností.



Terapie po potratu
Žena, kterou zasáhne traumatický zážitek ztráty dítěte, ať již skrze umělý nebo spontánní potrat, velmi často potřebuje pomoc a doprovázení. Obvykle zůstává s bolestí sama, protože ne vždy umí správně pomoci ti, kteří jsou nejblíže.

Jak je na tom psychika před a po podstoupeném potratu
Abychom lépe porozuměli tomu, co se s ženou děje po potratu, musíme se vrátit na počátek. Tedy k okamžiku, kdy žena zjistí, že je těhotná.

Z veselé holky jen hromádka neštěstí
Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR