EN
 


Výzkum o utrpení nenarozených dětí

28/04/2021, HPŽ ČR analýzy

Může lidský plod v těle matky pociťovat bolest? Vědecké výzkumy v uplynulé dekádě vedly k výraznému obratu v chápání této problematiky. Zatímco ještě před deseti lety mezi specialisty převládal názor, že lidský plod nemůže vědomě vnímat žádnou bolest, nově zjištěná fakta přivodila potřebu revize tohoto postoje. Je pochopitelné, že názorový posun v této věci by neměl zůstat bez důsledků ani v oblasti lékařské praxe.

Bez bolesti do 26. týdne?
Dobrá orientace na tomto poli vyžaduje správné výchozí pojetí fenoménu bolesti. Právě na něm se ale ukazuje, o jak složitou záležitost se jedná. Bolest totiž není vůbec snadné definovat. Jde o negativní mnohovrstevnou zkušenost, která zahrnuje smyslové, emotivní a kognitivní faktory spojené se skutečným či pouze možným tkáňovým poškozením. Z principu neexistuje nějaké spolehlivé objektivní měřítko bolesti, protože do hry vstupuje subjektivní moment jejího vnímání a prožívání. Vědci se ani neshodnou v přesném určení mozkové lokality, která je pro vnímání bolesti rozhodující. Spíše se ukazuje, že traumatické prožitky vycházejí ze součinnosti různých centrálních mozkových funkcí.

 

#blok4life, poznámkový sešit okořeněný ostrovtipem G. K. Chestertona

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Odpůrci přesvědčení, podle něhož plod v těle matky může již v raných fázích svého života podléhat utrpení, poukazují na to, že vnímání bolesti předpokládá určitý stupeň vývoje centrální nervové soustavy, který nastává až v pozdějších momentech jeho nitroděložní existence. Rozhodně prý není možné, aby bolestné vjemy u plodu nastaly před 26. týdnem jeho života v lůně matky. Svoji pozici odůvodňují tím, že prožívání bolesti není možné při absenci vědomí, kterou nelze u plodu předpokládat. Před 26. týdnem existence plodu u něj ještě nenastává propojení mezi vlákny thalamu a mozkovou kůrou, v čemž spatřují nutnou podmínku bolestných a traumatických prožitků. Bolestný stimul (např. píchnutí jehlou), který v plodu vyvolává odezvu, interpretují jako pouhou reflexivní reakci, za níž není možné vidět vědomé utrpení vyvíjejícího se lidského zárodku.

Uvedené stanovisko bylo prakticky konsensuálně zastáváno většinou odborníků až do chvíle, kdy se objevily nové poznatky, které původní názorovou shodu rozbíjejí. O jaké poznatky se jedná? Vycházejí z aplikace metodologie, která se samozřejmě liší od způsobu zkoumání bolesti u lidí schopných sdělovat své prožitky cestou verbální komunikace. Takového projevu není plod pochopitelně schopen. Pozornost vědců se proto zaměřila na tzv. „indikátory bolesti“, tedy na ukazatele traumatických stavů, jež jsou při pozorování chování plodu za určitých okolností patrné. Tyto indikátory lze rozdělit do několika skupin. Patří k nim ukazatele behaviorální, anatomické, fyziologicko-hormonální, cytochemické a neurofyziologické.

Přehled indikátorů bolesti
Behaviorální reakce plodu spočívá v jeho pohybové odpovědi na bolestivý stimul, a to již od 8. týdne jeho nitroděložní existence.

K anatomickým ukazatelům se řadí přítomnost kožních receptorů bolesti od 7. týdne vývoje plodu. Nejprve se vyskytují v oblasti okolo úst a postupně se rozšiřují po celém těle. Tento proces je ukončen ve 20. týdnu. V tomto období se v organismu plodu vytváří i opioidní látky, které mají analgetické (bolest tlumící) účinky. To dokazuje, že plod již disponuje vnitřním systémem pro regulaci vnímání bolesti. Percepce bolesti není nutně vázaná na vyvinutý centrální nervový systém, neboť k tomu dostačují receptory bolesti v kůži. Bylo prokázáno, že intenzita bolesti je u plodu mnohem silnější než u novorozenců, dětí a dospělých osob, neboť proces inhibice (tlumení) traumatických stavů u plodu není ještě plně funkční. Jestliže je určité místo plodu opakovaně poškozeno (například několikerým vpichem jehly), dochází v něm k enormnímu zvýšení inervace a tedy i citlivosti na bolest. U starších dětí a dospělých jedinců se tato reakce vyskytuje v mnohem nižší míře a je pouze dočasná. U plodů je naopak výrazně silnější a trvalá. Poškozené místo zůstane vnímavější pro bolest po celý život člověka. Tyto poznatky zcela převrací dřívější mínění, podle kterého je vnímání bolesti u již narozených dětí a dospělých větší než u dětí nenarozených. Vzhledem k percepci bolesti narozených dětí není bez zajímavosti poznamenat, že poslední klinické výzkumy poukázaly na negativní dopady dětské obřízky. Po jejím provedení byly u novorozenců zaznamenány poruchy orientace, pohybové koordinace, příjmu potravy a narušení rytmu bdění/spánek. Uvedené problémy přetrvávaly u obřezaných novorozenců několik dní.

Od 16. týdne života plodu lze u něj registrovat hormonální reakce na bolest, které jsou v podstatě stejné jako u již narozených dětí a u dospělých. Při bolestivém stimulu plodu dochází k rozšíření jeho střední mozkové artérie a do krve se mu vyplaví stresové hormony kortisol a beta-endorfin. Tato hormonální reakce je u plodu dvakrát až šestkrát silnější než u předčasně narozených dětí. Při aplikaci analgetik (tišících prostředků) se stresová hormonální reakce nevyskytuje. K cytochemickým ukazatelům bolestného stavu u plodu patří i výskyt tzv. substance P, která funguje jako neurotransmitor bolesti. Její přítomnost v plodu je doložena již od 8. týdne. Neurofyziologické indikátory vnímání bolesti byly odhaleny díky výzkumům prostřednictvím EEG (elektroencefalogram), které umožnily sledovat elektrickou aktivitu kortikálních neuronů v mozku plodu. Jejich činnost byla zaznamenána od 19. týdne. Od 22. týdne je možné na EEG sledovat takový rytmus jejich činnosti, který odpovídá střídání stavů spánku a bdělosti. O probuzené činnosti těchto mozkových buněk svědčí i to, že spotřeba glukózy je největší právě v této oblasti organismu plodu. Dříve se předpokládalo, že se plod nachází ve stavu permanentního spánku vlivem přirozených sedativ, které udržují jeho mozkovou aktivitu v útlumu. Moderní výzkumy vedly k výraznému přehodnocení tohoto postoje.

Psychika plodu
Zvláštní kapitolou je problém psychického utrpení dětí v prenatálním stavu. Všechna výše uvedená fakta mohou být interpretována tak, že neimplikují vědomé vnímání bolesti plodu, neboť by se ve všech případech mohlo jednat jen o jeho reflexivní reakce. Pokud by taková interpretace byla správná, nemělo by smysl o nějakém psychickém strádání nenarozených dětí mluvit. Za pozornost ovšem stojí další výsledky nedávných výzkumů, které by takto jednoznačný a limitující výklad nových objevů mohly podstatně změnit.

Vzhledem k tomu, že jsme i při řešení této obtíže odkázáni jen na vnější indikátory bolesti plodu, nelze cestou vědeckých experimentů dospět k nějaké definitivní jistotě. Mnozí vědci, kteří se zabývají problémem psychického vývoje, však poukazují na silnou působnost psychických faktorů pro zdárný vývoj plodu a na jejich dopady na fyzické a psychické zdraví po jeho narození. Bylo prokázáno, že plod reaguje na psychický stav matky nejen z důvodu doprovodné hormonální sekrece v jejím organismu. Dítě v jejím lůně je již v raných fázích svého života vnímavé i na změny její motoriky, svalového napětí, tonalitu hlasu apod., neboť jeho senzorické schopnosti jsou k recepci těchto informací uzpůsobeny.

Badatelé, kteří nejsou zastánci redukcionizmu, neodvozují psychiku člověka výlučně z jeho organické složky, ale spojují ji se specifickými vlastnostmi, které nelze vysvětlit odkazem na čistě tělesné funkce. Je-li v člověku něco, co přesahuje jeho tělesnost, pak vykazuje schopnost vnímání vlivů, které nejsou organické. Nelze vyloučit, že plod vnímá informace i jinou než čistě organickou cestou, třebaže je není schopen pojmově zpracovávat. Sama informace totiž není ztotožnitelná se svým materiálním nosičem, k nimž patří i organické a neuronální procesy, které jsou považovány za indikátory bolestných stavů plodu. Například jistá volní rozhodnutí těhotné ženy by mohla působit na dítě v jejím lůně, aniž by to bylo současnou vědou zachytitelné v rovině organických dynamismů.

Moderní výzkumy prokázaly, že u mnohých dětí se mezi jejich 6. až 9. rokem rozvine tzv. „syndromem přežití“, který se u nich projevuje bolestným vědomím toho, že na rozdíl od svého sourozence nebyly potraceny a prakticky náhodně tak unikly smrti. Toto utrpení dopadá i na děti, které jejich matky chtěly potratit, ale své rozhodnutí si nakonec rozmyslely. Další psychologickou ranou je pro tyto děti i tzv. „syndrom náhrady“. Podle jejich výpovědí chápou svůj život jako „náhradu“ za svého potraceného sourozence, což vnímají jako devalvaci vlastní existence. Tato traumata jsou hluboká a jejich kořeny sahají až do prenatálního věku. Někteří vědci proto upozorňují na to, že psychické utrpení nemusí být jen záležitostí postnatálního vývoje, nýbrž je možné o něm v určité formě mluvit již u samotného plodu.

U této závažné problematiky hraje významnou roli již zmíněný fakt, že k definitivní jistotě se nelze dopracovat metodami užívanými současnou medicínou. Na důležitosti tak nabývá nutnost aplikace tzv. „principu opatrnosti“ – jestliže nelze vyloučit možnost utrpení plodu v těle matky (včetně toho psychického), je třeba při lékařských intervencích postupovat způsobem, který nenarozené dítě před touto hrozbou ochrání. Podávání bolest tišících prostředků by proto mělo být při těchto lékařských výkonech samozřejmostí. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že intenzivní bolestí trpí i děti během jejich zabíjení potratem. Analgetika by se tedy měla aplikovat i v těchto případech. Nemělo by to však vést k tomu, že by jejich působnost zasáhla i svědomí za potrat zodpovědných osob. Neboť zabít bezbolestně ještě neznamená zabít mravně dovoleně.

PhDr. Roman Cardal, PhD.




Kam dál?


Co si vlastně myslí lékaři?

Hnutí Pro život ČR bude brzy třicet let. Pomáhá ženám, které se cítí být nuceny k podstoupení potratu. Usiluje o zastavení zabíjení nenarozených dětí v naší zemi. To se ale neobejde bez pomoci gynekologů a bez pochopení jejich myšlení a motivace, aby je bylo možné získat pro pomoc nenarozeným dětem a jejich matkám. To jsou důvody pro objednaný rozsáhlý průzkum agentury IPSOS mezi českými lékaři a sestrami z gynekologických pracovišť v nemocnicích.



Když nenabízí nic než potracení dítěte
Skupina senátorů v čele s Václavem Láskou se rozhodla legalizovat potratovou turistiku. Navrhují to v novele zákona o umělém přerušení těhotenství. Celkem se netají tím, že má jít o pomoc „utiskovaným“ polským ženám.

Testujeme. Očkujeme! Zvítězíme?
Jedním z důvodů odmítání vakcín proti COVID-19 je využití buněčných linií, které byly vyrobeny z tkání potracených nenarozených dětí. Tyto fetální linie jsou však běžně používány pro přípravu vakcín již celá desetiletí. S ohledem na ochranu lidského života se aktuálně zdá důležitějším hlediskem klasická zásada vyučovaná na lékařských fakultách „primum non nocere – především neškodit“. Ctnost obezřetnosti radí nespěchat a vyčkat, jak se očkování v delším časovém horizontu projeví u těch, kteří se dobrovolně rozhodnou dát své zdraví k dispozici vakcinačnímu projektu.

Polsko se demokraticky rozhodlo chránit děti s Downovým syndromem
Polský Ústavní soud rozhodl 22. října 2020 o neústavnosti jedné z výjimek zákona o ochraně lidského plodu z roku 1993. Ta připouštěla potrat v případě, kdy lékaři předpokládají těžké poškození nenarozeného dítěte. V praxi se toto soudní rozhodnutí týká především dětí s Downovým syndromem, které byly z titulu zmíněného ustanovení usmrcovány nejčastěji.


načíst další


© 2021  Hnutí Pro život ČR