Anna Kočovská je vystudovaná lékařka, ale především matka. Matka čtyř dětí. Ale aby toho nebylo dost, rozhodla se k tomu ještě pomáhat na Lince pomoci. Co jí k tomu vedlo, jak to vše zvládá a co si myslí o projektu „Nesoudíme. Pomáháme“?

Když jdete někam se čtyřmi dětmi, cítíte obdiv, nebo třeba i že se lidé na vás dívají jaksi „svrchu“? Protože v představách většiny lidí je víc než dvě tři děti vyhrazeno spíš romské populaci…
Reakce okolí jsou různé a rozhodně ne vždycky pozitivní. Naprostá většina lidí je ale jen překvapená a ptá se, jestli jsou opravdu všechny děti moje. Dřív jsme bydleli hned naproti azylovému domu pro matky v nouzi a všichni kolemjdoucí byli vždycky překvapeni, když jsme zahnuli do jiného vchodu. Čtyři děti mě ale rozhodně naučily nebrat si reakce okolí moc k srdci a trávit co nejvíc času v přírodě a kolem domova. Veselou jízdu přeplněnou tramvají jsem si párkrát s dětmi zkusila a na výlet do centra Prahy si už radši počkám, až budou starší.

Leckdo si asi může říct, že čtyři děti je skutečné hrdinství, které bylo možné v časech, kdy pohromadě žila velkorodina a matka tudíž měla po ruce pomoc příbuzných? Dá se to vůbec zvládnout?
Zvládnout se to dá, i když uznávám, že máme velké štěstí, protože máme dobré zázemí v celé široké rodině. Hlídání je spíš nárazové, ale oboje rodiče se nám snaží pomoci, jak můžou. Hlavně na začátku, když jsme s manželem oba studovali, si to bez pomoci rodiny nedokážu moc představit. Pomáhají nám finančně, ale třeba i tím, že nám maminka v neděli sbalí jídlo do krabičky a já nemusím v pondělí vařit.

Děti jste plánovali nebo jste to přenechali „osudu“ či Pánu Bohu?
Měli jsme obrovské štěstí, že náš plán se shodoval s Božím plánem a máme čtyři krásné zdravé děti, což není samozřejmost.

Manžel chtěl také více dětí?
Ano, oba jsme byli oddíloví vedoucí a oba jsme chtěli velkou rodinu. Manželovi by myslím stačily i tři děti, ale já mám slabost pro miminka...

Jak to šlo dohromady s náročným studiem medicíny?
Vlastně docela dobře. I zpětně to s manželem vnímáme jako dobré rozhodnutí vzít se mladí a mít brzy děti. Ve škole mě to naučilo hospodařit s časem. Když má člověk celý den na učení, tak půlku času stejně profláká. Já jsem věděla, že když Rozárka spí nebo ji někdo hlídá, tak mám dvě hodiny na učení a dala jsem tomu maximum. Když jsem pak byla s ní, tak jsem si odpočinula a večer jsem zase strávila se skripty. Také jsem hodně vnímala, že někteří spolužáci se kvůli medicíně vzdali všech svých kroužků a zálib a když se pak ve škole nedařilo, tak se jim hroutil svět. Já jsem věděla, že moje rodina je mnohem víc než můj potenciální titul, tak jsem to brala víc s nadhledem.

Pracovala jste vlastně jako lékařka?
To jsem zatím vůbec nestihla. Nejstarší dceru jsem měla po čtvrťáku a druhá dcera se narodila měsíc po promoci v šesťáku.

Není vám to někdy trochu líto? Vystudovat jeden z nejtěžších oborů a pak být doma s dětmi?
Pravda je, že vždycky po srazu se spolužáky z medicíny na mě padne trochu smutek a panika, že jsem „jen“ doma a že mi ujíždí vlak. Pak si ale zase uvědomím, že všechno má svůj čas. Nechci v křeči dělat dvě věci zároveň a nemít radost ani z jedné. Moje místo je teď u dětí, které jsou malé jen jednou a neskutečně rychle rostou. Ne, že bych někdy neměla pocit, že se z mých dětí nezblázním, ale to se stává (doufám) každé mamince. Dá-li Pán, tak na práci pak budu mít ještě spoustu času.

Myslíte si, že se k medicíně vrátíte, až děti vyrostou? Jak je to vlastně s atestacemi?
Pořád tajně doufám, že moje kariéra ještě není úplně passé. Ve druháku na medicíně nám přednášela paní doktorka Marie Svatošová o hospicích a naprosto mě uchvátila. Také krátký pobyt u sestřiček boromejek v hospicu v Prachaticích mě jen víc utvrdil, že bych se jednou chtěla věnovat právě doprovázení nemocných v posledních chvílích života. Takže na doporučení paní doktorky Svatošové bych si jednou ráda udělala tříletou atestaci praktického lékaře a pak uvidíme, kam mě Pán Bůh pošle.

V čem si myslíte, že by mohl stát a společnost velkým rodinám více pomoci?
S manželem máme rádi cestování a vždycky, když se vracíme domů, tak si uvědomím, jak se tady v ČR máme vlastně dobře. Třeba čtyřletá finanční podpora maminek je ve světě raritou a jsem ráda, že to tak u nás je. Pár věcí ke zlepšení by se ale našlo. Třeba dočerpání podpory i přes narození dalšího dítěte. Jako studenti jsme dostali čtyřletý rodičovský příspěvek a protože máme děti relativně brzy po sobě, tak jsme vždycky o velkou část příspěvku přišli. Ale jak říkám, jsou i země, kde je standardem vrátit se do práce po šestinedělí, takže jsem spokojená s tím, jak to je.

Nyní absolvujete školení jako konzultantka Linky pomoci. Stíháte to?
No, teď moc nestíhám. Před Vánoci děláme v našem kostele Adventní pořady pro školy, takže veškeré moje hlídání padne na tyto pořady. Ale hned po Novém roce se plánuji opět věnovat přípravě na práci pro Linku pomoci. Moje skvělá vedoucí Zdeňka Rybová má se mnou trpělivost. Ona i ostatní kolegyně mají můj velký obdiv s jakou láskou a respektem přistupují k ženám v těžké situaci, proto se moc těším, až se mezi ně zapojím.

Jak jste se dostala k tematice pro život?
Od dětství chodím do stejné farnosti jako Radim a Kateřina Ucháčovi z Hnutí Pro život ČR, takže jsem vždycky tak okrajově vnímala, že se této tematice věnují. První větší setkání pak bylo, když Radim přišel jako host na naše mládežnické spolčo. Drsná realita interrupcí a zároveň moje vlastní zkušenost ze studia medicíny s naprosto necitlivým a někdy i direktivním přístupem některých lékařů mě donutily se nad tím víc zamyslet.

Když se nám pak narodily vlastní děti, začali jsme se účastnit Pochodů pro život a víc sledovat aktivity Hnutí Pro život ČR. Na první pochod jsme šli s nedůvěrou, ale nakonec jsme byli nadšení tím, jak je celá akce pozitivní a nenásilnou formou přináší naději. Od té doby tomu moc fandíme a obzvlášť projekt Nesoudíme. Pomáháme mi přijde strašně důležitý. Naprostá většina žen nejde na potrat s klidným srdcem a ze své vlastní vůle. A proto jsem moc ráda, že existuje linka, kam se tyto ženy můžou obrátit a v klidu vše probrat s někým, kdo jim je ochotný naslouchat a pomoci. A díky neúnavné práci lidí z Hnutí Pro život ČR teď o Lince pomoci ženy i zdravotnický personál ví.

Když se bavíte s lidmi, kteří mají na potraty jiný názor, pomohlo vám, že jste lékařka? A daří se vůbec někdy někoho přesvědčit?
Nejsem úplně silný diskutér a argumenty jsem zatím moc lidí o víře nebo špatnosti potratů myslím nepřesvědčila. U potratů se vždycky snažím upozornit na to, že to není řešení (do kola omílaného) problému znásilněné šestnáctileté dívky, ale že často na potrat jdou třeba ženy, které čekají nečekaně třetí dítě. Jsou zaskočené, bojí se reakce okolí a třeba nemají zastání v manželovi. Když už se ale rozhodnou do toho jít, tak své třetí dítě milují úplně stejně jako ty předchozí dvě…

Za rozhovor děkuje Matyáš Zrno