EN
 


Ochrana slabých v zákonech je důležitá, ale rozhoduje kultura ve společnosti

12/02/2019, HPŽ ČR legislativa

Můžete mít legální potraty, ale když nebudou lékaři ochotní je vykonávat, zákrok nemá kdo provést. Můžete mít legální potraty, ale když jsou čekací lhůty dlouhé několik týdnů, zákrok se nestihne provést. Zkušenosti evropských zemí ukazují, že zákon je jedna věc, ale společenské klima druhá.

V Evropě to vypadá, jako kdyby boj za život směřoval od jedné porážky ke druhé. Od konce 60. let 20. století legalizují potrat postupně skoro všechny evropské země. Naposledy Irsko. Posledními mohykány, kteří se tomuto údajně pokrokovému trendu vzpírají, jsou Polsko, Malta, Severní Irsko a pak několik ministátů: Vatikán, San Marino, Lichtenštejnsko, Monako a Andora. Není to ale tak jednoduché. Sklenice může být totiž poloprázdná nebo poloplná.

Šance na změnu existuje
V Evropě došlo k legalizaci potratů postupně, po dlouhých kampaních a protestech. A došlo k nim rozhodnutím parlamentů. Každý, kdo tuší něco o vládnutí, ví, že je snazší zavést nový zákon, než zrušit starý. Takže šance na návrat do doby před rok 1967 (Velká Británie), 1975 (Francie), 1980 (Holandsko) nebo 2007 (Portugalsko) je velmi malá. I proto se těžiště aktivit zastánců života přesouvá ke snaze pomoci ženám v nouzi a změnit klima ve společnosti spíše než snažit se radikální legislativní změnu.

 

Model dítěte ve 12. týdnu

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Soudcokracie v USA
To v USA rozhodl o „právu“ na potrat v roce 1973 Nejvyšší soud. Od té doby je zákrok občanským právem všude v USA do 20. týdne těhotenství, v některých státech USA ale až do 25. týdne, ve třech státech do 28. týdne a sedm států umožňuje potrat dokonce až do konce těhotenství. A i kdyby bylo devadesát procent senátorů a kongresmenů pro změnu, nemůžou s rozhodnutím Nejvyššího soudu nic dělat.

Situace v Evropě
V Evropě tu možnost máme. A v Evropě také máme mnohem více legislativních podmínek zaměřených na ochranu žen a nenarozených dětí než v USA. Ve většině států Evropy jsou potraty legální pouze do dvanáctého týdne. V řadě zemí je povinný několikadenní odklad mezi žádostí o potrat a vykonáním zákroku, aby žena nejednala ve stresu, ale mohla si vše promyslet. V Německu trvá tři dny, v Belgii pět, v Holandsku šest. Ve Finsku musí ženy uvést přesvědčivý důvod k potratu. Propagace potratů je v Německu ilegální, zákon se na druhou stranu vymáhá velmi laxně...

Snahy o zrušení zbytků zákonů chránících ženy a nenarozené děti
Samozřejmě, pořád tu jsou statisíce zmařených životů nenarozených dětí ročně, ale mohlo by to být ještě mnohem horší. To si uvědomují i ti radikálnější z bojovníků za „právo“ na potrat. Když se zaposloucháte do jejich argumentů, zjistíte, že nejsou se současným stavem věcí zdaleka spokojeni. Že potrat podle nich pořád není vždy všude a hned k dispozici. Vadí jim dvanáctitýdenní limity ve většině států. Vadí jim povinné poradenství. Vadí jim čekací lhůty. Ty jsou totiž vzhledem k časovému limitu zásadní. Vadí jim i „příliš málo empatie“ pro ženy, které se rozhodnou jít na potrat. A vadí jim výhrada svědomí. V některých portugalských a italských okresech prostě a jednoduše nenajdete gynekologa, který by potrat provedl. Zákon ho k tomu nesmí nutit a společnost nevyvíjí žádný neformální tlak, jako třeba v Norsku.

Zajímavé je, že to považuje za velký úspěch i dlouholetý ředitel portugalské zdravotní služby Francisco George, který přitom legalizaci potratů sám obhajoval: „Data ukazují, že máme každý rok méně potratů. Teď jich je to o 15 % méně než před deseti lety. A to není málo.“ Vlastně je to pozitivní – i se zastánci legalizace potratů se lze (někdy) dohodnout alespoň na jedné věci: potratů by mělo být co nejméně.

Klima ve společnosti
Situace se samozřejmě liší země od země a především od severu k jihu. Ukazuje se, že podstatný není jen zákon, ale i klima ve společnosti. Skandinávské země jsou tradičně silně kolektivistické a názorově monolitní. Jsou to země konsenzu. Pokud se už nějaký zákon prosadí, považuje se za jaksi neslušné s ním nesouhlasit nebo proti němu dokonce bojovat. A to i když prošel o jeden hlas, jako v Norsku v roce 1978 a petice proti jejich legalizaci získala 610 000 podpisů z pěti milionů obyvatel. Navíc tu vše funguje, v dobrém i ve zlém. Takže v Norsku prostě potrat provedou vždy, všude a ihned. Mlčí prakticky všichni, včetně církví.

Italský příklad
To v Itálii, která legalizovala potraty rok po Norsku, je situace úplně jiná – podle statistiky ministerstva zdravotnictví odmítá přes 70 % gynekologů potrat provést z morálních nebo náboženských důvodů. V konzervativnějších oblastech na jihu toto číslo místy roste až na 90 %. Když v Norsku odmítla jedna polská lékařka provést potrat, stala se z toho celostátní kauza a případ musel rozhodovat soud.

Města pro život
Loni se také první město v Itálii Verona, označila za město pro život. V praxi to znamená, že město bude podporovat aktivity na ochranu života a snažit se ženy přesvědčit, že adopce je lepší řešení než potrat. Podobné návrhy jsou na stole i v dalších městech včetně Milána a Říma.

Konec konců i u nás v České republice několik desítek měst už podpořilo projekt Nesoudíme. Pomáháme iniciovaný Hnutím Pro život ČR, a to včetně těch největších měst jako Praha, Brno či Olomouc.

Změny na nejvyšších úrovních
Italský ministr pro rodinu Lorenzo Fontana oznamuje, že vytvoří strategii, která má motivovat rodiny k tomu mít více dětí. A je otevřeně pro změnu zákona o umělém ukončení těhotenství, který označil za legalizaci vraždy. O tom si v Norsku mohou nechat jenom zdát. Poprask způsobil i opatrný návrh křesťanských demokratů o změně jednoho paragrafu v zákoně, označovaného také jako Downův paragraf – umožňuje totiž potrat i po dvanáctém týdnu, pokud hrozí vážná nemoc dítěte. Vážná nemoc není ovšem nijak specifikována, takže s trochou dobré vůle (která nechybí) lze potrat provést i po dvanáctém týdnu při sebemenším náznaku nějaké nemoci dítěte – třeba podezření na Downův syndrom. Inu, jiný kraj, jiný mrav...

Matyáš Zrno






Kam dál?


Každý nešťastný neplodný pár je bez nadsázky zlatým dolem

Až dosud platilo, že neplodné páry odesílali gynekologové místo léčby příčin neplodnosti prakticky automaticky na umělé oplodnění. Je to neetické, drahé a zdravotně devastující. Existují ale i jiné možnosti a Hnutí Pro život ČR je navrhuje ministerstvu zdravotnictví. Lze však očekávat prudký odpor ze strany center asistované reprodukce, pro které je každý nešťastný pár zlatým dolem.



Dotazníkové šetření na gynekologiích u žen podstupujících potrat
Co vede ženy k potratu? Rozhodly se samy, nebo pod nátlakem? Co na to jejich okolí? Věnovali se jim lékaři? Stály dalšímu dítěti v překážce finanční důvody nebo kariéra? S kým svoji situaci probírají? Ke komu se obracejí o radu? Byl to pro ně snadný krok nebo ne? Uvažovaly i o jiném řešení? Je to jejich první potrat nebo už za sebou nějaký mají?

Nová irská potratová legislativa
Dlouholetý boj o zachování irské legislativy chránící těhotné matky a nenarozené děti skončil v květnu 2018 porážkou zastánců života. Od 1. ledna 2019 tak začne v Irsku platit legalizace potratů do dvanácti týdnů stáří plodu.

Šest let za mřížemi za obchod se smrtí
Okresní soud v Bratislavě odsoudil k šesti letům vězení dvaačtyřicetiletou Hanu Lazovou za on-line prodej potratových tablet RU-486. Jde o přípravek, jehož prodej je v České republice sice legální, ale s omezením, a na Slovensku není registrován vůbec.


načíst další


© 2019  Hnutí Pro život ČR