EN
 


V Norsku nesmím veřejně o potratech ani mluvit

04/02/2019, HPŽ ČR ze života

MUDr. et BcA. Jitka Dvorská je lékařka – gynekoložka, nyní pracuje v Norsku. Jako jedna z mála dokázala říct své „ne“ umělým potratům. Jaká byla její cesta k poznání, jak na to reagovali její kolegové a jak se liší přístup k potratům v Norsku a České republice?

Vy jste z Olomouce, jak jste se vlastně dostala do Norska?
Ano, jsem původem z Olomouce a pracovala jsem postupně v několika nemocnicích na Moravě. Poslední rok ale působím v Norsku. Sem jsem se dostala náhodou. Setkala jsem se s kolegou negynekologem, který v Norsku působí mnoho let, tak jsem to chtěla také zkusit.

Jak jste si zvykla na Norsko? A nejsme tam my ze střední Evropy trochu za exoty?
Norsko je rozlehlá země s pouhými pěti miliony obyvatel. Snad i proto zde na cizince v podstatě nijak nepohlížejí. Norové se žení s exotickými ženami, zvláště z Filipín. Jinou barvu kůže jakoby ani nevnímali. V tomto směru jsou maximálně tolerantní. Jelikož mají nedostatek vlastních lékařů, valná většina mých kolegů jsou cizinci – Němci, Poláci, Íránci, Švédové apod.

 

Ručičky dítěte v 10. týdnu po početí z 92,5% ryzího stříbra

Objednejte si něco hezkého
Podpoříte tak projekty na obnovu společenského respektu k nenarozeným dětem. Pomáhejte s námi.

Norové jsou přátelští a komunikující. Ale ať chci nebo ne, blíže mi jsou lidé z Polska, máme tu kněze Poláka a při rozhovoru člověk nemusí najednou přemýšlet v cizím jazyce. Život v Norsku je ale pro Středoevropana docela náročný. Nejnáročnější je počasí – střídání polárního dne a polární noci. Pokud si to člověk nevyzkouší, nepochopí, jaký to má vliv na psychiku člověka.

Jak vaši kolegové vnímají potraty? Nevidí rozpor mezi porody a potraty? Mezi životem a smrtí?
Je velmi zajímavé podívat se na lékaře – gynekologa. Z jedné strany životy zachraňuje, z druhé strany bez mrknutí oka vraždí. Na potraty se většina mých kolegů dívá jako na povinnost, náplň práce. Nepřemýšlí nad životem ještě nenarozeného dítěte. Hlavně aby už „to“ bylo pryč, dokud „to“ je ještě malé a zákony „to“ dovolují zlikvidovat. Potraty jsou jejich denním chlebem a je to přece „normální”. Jeden kolega mi dokonce řekl, že dělat potraty je naše povinnost!

Bohužel jsem mezi tyto kolegy dříve patřila také. Neviděla jsem to jako svou chybu. Přece jsem pomáhala ženám ve složitých životních situacích! Dnes to vidím jako obrovský omyl. „Plod“ je malý, není schopen se bránit a nemůže nám říct „já nechci umřít!“. A ty životy již nejsme schopni vrátit. Nemyslím si, že by v potratech měli lékaři zalíbení, jen už to bohužel berou jako rutinu patřící do jejich praxe.

A je to jiné v Norsku než v ČR?
Řekla bych, že pohled na potraty je všude stejný – v ČR jako v Norsku. Snad jedině v Polsku na to pohlížejí díky Bohu jinak. S příchodem potratové tablety mají lékaři možná pocit, že si tolik neušpiní ruce. Nakonec to je žena, která tyto „léky“ sama spolkne. V ČR je chemický potrat možný do čtyřicátého devátého dne, což je konec sedmého týdne, v Norsku je to možné do devátého týdne. Do dvanáctého týdne pak je možný chirurgický potrat. Ptala jsem se kolegů, jaký vidí rozdíl mezi sedmým a čtyřicátým týdnem – tedy potratem a porodem? Vždyť je to pořád to stejné dítě! Ale akorát jsem slyšela odpověď, že žena má právo sama se rozhodnout o svém těhotenství a já do toho nemám co mluvit.

Zkoušela jste ostatní přesvědčit o opaku?
Ano, ale v Norsku mi šéfová dokonce zakázala s těmito pacientkami mluvit. Že nemám právo zasahovat do jejich rozhodnutí. Přitom je známo, že mnoho žen se rozhodne pro potrat pod tlakem okolí. Myslím, že kdyby měly možnost si s někým pohovořit a uslyšet, že to zvládnou, rozhodly by se jinak. V ČR jsem měla větší volnost a nejednu ženu se mi podařilo od potratu odvrátit. Nakonec jsme byli všichni rádi za porod zdravého miminka. Po porodu si tyto ženy více uvědomí, co chtěly udělat a je jim nedobře, že nad potratem vůbec uvažovaly. Řekla bych, že v ČR mají ženy více možností pohovořit a popřemýšlet nad budoucností svého dítěte nebo možností dát dítě do adopce, pokud je jejich situace opravdu závažná. Není však ojedinělé, že po porodu, když své dítě uvidí, se žena rozhodne si dítě ponechat.

Reflektuje se to nějak už na vysoké škole? Nebo se studenti učí o potratech bez sebemenší etické otázky?
V Norsku jsou krmeni materialistickým světem kolem sebe a nad hodnotou života nenarozeného dítěte vůbec nepřemýšlí. Myslím, že je to ani nenapadne. Ale i v ČR za dob mých studií nás učili o potratech bez jakékoli pochybnosti. Je to tak a hotovo. Ani náznak možnosti přemýšlení nad malým životem. Vždyť život začíná až po porodu...

Jak jste vy sama došla k poznání o tom, že potrat je vražda?
Moje cesta k poznání nebyla jednoduchá. Nabyta vědomostmi ze studií, že je super, když se žena může rozhodnout, co s neplánovaným těhotenstvím a jít na potrat, jsem bohužel byla běžným gynekologem. Nejsem na to pyšná a s velkou pokorou přiznávám svou chybu. Po mnoha letech lékařské praxe jsem se setkala s člověkem, který mě přivedl k aktivnímu křesťanskému životu. Tehdy jsem pochopila svůj mylný pohled na život nenarozeného, sotva pár centimetrů velkého života. A řekla jsem NE potratům.

Co na to kolegové?
V ČR a posléze i v Norsku to byl pro kolegy šok. I když v Norsku se to trochu změnilo po kauze Katarzyny Jachimowiczové, polské lékařky, která „byla odejita“ z práce, protože odmítla vykonávat potraty [viz Informační oběžník 5/2018]. Soudila se a vyhrála. Takže nyní se k mému postoji většina Norů (až na dost naštvanou šéfovou) nevyjádřila a pokud něco sestry komentovaly, pak jen že mám právo to nedělat. Svým postojem jsem je však alespoň donutila zamyslet se nad sebou.

První reakce jsou však negativní. Je těžké uvědomit si, že člověk nedělá jen „přerušení“ těhotenství, ale že zabíjí počínající život. Vím přesně, jaké to je a co se s člověkem uvnitř děje. Naštěstí máme naději na odpuštění našich starých, špatných rozhodnutí. A díky Bohu se můžeme vždy rozhodnout jinak a lépe. Pokud se chce, všechno jde, i když občas se skřípěním zubů kolegů... Chtěla bych tímto podpořit všechny své kolegy, aby se nebáli stát si za pravdou. Neříkám, že je to jednoduché, ale jde to a stojí to za to!

Moc vás bohužel asi není, že?
Ti, kteří chtějí chránit život a odmítají potraty, jsou v menšině. Myslím, že jsem považována za divnou, že nad tím vůbec přemýšlím. Že s nimi nesouhlasím a svým postojem i neverbálně říkám, že jsou to oni, kteří to dělají špatně. Kolegyně mě osočila, že ona přece není zlý člověk, ona nedělá nic špatného! Jiná mi řekla, že ji taky nebaví dělat potraty, ale kdybychom se tak rozhodli všichni, tak je nikdo nedělá. Má odpověď byla – tak je taky nedělej!

Bohužel kolegové mají sílu dítě zabít, když ho nevidí, vždyť to nestojí ani velkou námahu. Ale nemají sílu se postavit proti většině a říct, že to odmítají a chtějí život chránit.

Za rozhovor děkuje Matyáš Zrno.




Kam dál?


Z veselé holky jen hromádka neštěstí

Chtěla jsem se s vámi podělit o mou zkušenost a zároveň tím upozornit další ženy, aby vše důkladně zvážily, než půjdou na potrat. Zároveň si myslím, že v České republice lékaři neupozorňují na případné reakce, deprese a psychické problémy, které pak přetrvávají řadu let. Lékařská péče je u nás na vysoké úrovni, ale psychikou se bohužel nikdo moc nezabývá.



Čtyři děti a přesto stále pro život
Anna Kočovská je vystudovaná lékařka, ale především matka. Matka čtyř dětí. Ale aby toho nebylo dost, rozhodla se k tomu ještě pomáhat na Lince pomoci. Co jí k tomu vedlo, jak to vše zvládá a co si myslí o projektu „Nesoudíme. Pomáháme“?

Třetí dítě? Cikáni? Ne, především vzdělaní
„Hodně dětí mají prý jen pitomci!“ Tak se jmenuje článek, který napsal nedávno do časopisu Reflex ekonom Vladimír Pikora. Jistě to nemyslel vážně – se svou manželkou, také ekonomkou Markétou Šichtařovou, mají totiž pět dětí. Narážel ale na známou, a bohužel stále rozšířenou představu, že hodně dětí mají jen „cikáni a katolíci“.

Nečekaně těhotná – v padesáti
Představte si, že vám je skoro padesát a najednou otěhotníte. Nečekaně. Víte, že jste ve věku rizikového těhotenství, kdy je pravděpodobnost narození postiženého dítěte vyšší. Jak se s takovou situací vyrovnat? Jak reaguje okolí? Co zdravotnický personál? O své zkušenosti se s námi podělila paní Jana z Prahy.


načíst další


© 2019  Hnutí Pro život ČR