Problém tzv. náhradního mateřství a obchodování s dětmi se stává čím dál akutnějším. Touha mít dítě spojená s neochotou přijmout vlastní neplodnost dává vznikat situacím, kdy s nenarozeným dítětem i s matkou „nositelkou“ je obchodováno jako se zbožím.
Toto kšeftování s lidským životem ubližuje nejen dětem a ženám, ale také společnosti jak v rozvinutých, tak v chudších zemích. Náhradní mateřství je už ze samotného principu nešťastnou degradací lidského života, mateřství i rodičovství a rodinných vazeb.
Dítě porozené náhradní matkou může být přímo biologickým dítětem oné ženy oplodněné spermatem „sponzora“ (tj. objednavatele dítěte) nebo nějakého „dárce“, anebo může být vsazené do dělohy náhradní matky po umělém oplodnění. V takovém případě může být dítě počato z pohlavních buněk obou smluvních stran, nebo s použitím gamet jednoho nebo i dvou „dárců“. Dítě tak může mít až šest „rodičů“: genetickou matku (dárkyně vajíčka), genetického otce (poskytovatele spermatu), náhradní matku, jejího manžela (presumpce otcovství) a pár, který si dítě objednalo (muž a žena, často ale také dva muži).
Výzkumy už dlouhá desetiletí ukazují na velký význam fyziologických a emocionálních vazeb vznikajících mezi matkou a dítětem v průběhu těhotenství. Náhradní matka se však snaží zabránit vzniku takových vazeb s dítětem, které roste v jejím lůnu. Po porodu pak matka navíc opustí své dítě, když ho předá sponzorskému páru. Těžko si představit, že takový přístup zůstane bez následků jak pro dítě, tak pro matku. Další vedlejší obětí mohou být také případně předchozí (vlastní) děti náhradní matky, které mohou po odložení objednaného dítěte trpět nejistotou a úzkostmi.
Je možné namítnout, že řada těchto problémů se objevuje také v případě adopce dětí. Ovšem zatímco adopce je snaha poskytnout osiřelému dítěti nové zázemí a ochranu za ztracenou rodinu, náhradní mateřství je naopak úmyslné „vytvoření” dítěte bez vlastní rodiny a za účelem uspokojení tužeb dospělých.
Objednávající pár či sponzor, který za početí, donošení a porození dítěte platí hodně peněz, si často nárokuje právo obdržet „kvalitní produkt“ v souladu se svými požadavky, či právo „produkt“ odmítnout, pokud jejich představám neodpovídá – např. z důvodu, že se dítě narodí postižené nebo že se sponzorský pár mezitím rozvede.
Už i zběžná rešerše na internetu ukáže, že náhradní mateřství skýtá rapidně se rozrůstající trh: stovky klinik a agentur nabízejí zprostředkování této „služby“ za různé finanční obnosy. Ve Spojených státech amerických se ceny pohybují kolem 100 000 až 150 000 dolarů (2,4 až 3,6 milionů korun), v Rusku nebo na Ukrajině je obnos asi poloviční a v Indii čtvrtinový.
V České republice není náhradní mateřství právně ošetřené, v dosavadním legálním vakuu se ale v nějaké míře provádí – zprostředkování nabízí např. klinika ve Zlíně. Cena se zřejmě pohybuje v řádu stovek tisíc korun.
Některé agentury se honosí „nízkonákladovostí“ svých náhradních matek, jindy se požadovaný finanční obnos za darovaná vajíčka liší podle toho, jestli je jejich původcem běloška nebo např. Indka. Právě v Indii se reprodukční trh údajně rozrostl z 9,6 miliard Kč v roce 2011 na odhadem 48 miliard Kč v současné době, v Americe by tento trh měl mít hodnotu kolem 155 miliard Kč.
Žena „nositelka“ je použita jako nástroj pro získání dítěte. Je na ní proto nahlíženo jako na prostředek, nikoliv jako na cíl, což už je samo o sobě narušením její důstojnosti, i kdyby to mělo být dobrovolné. Ve většině případů ale vstupuje žena do pozice náhradní matky za úplatu. Pronajímá své tělo, resp. její část – svou dělohu.
Ať už se jedná o náhradní mateřství nebo ne, faktem zůstává, že těhotenství má zásadní dopady na fyzické i psychické formování nejen dítěte, ale i matky. Představa budoucího života s dítětem v jejím lůně je jedním z nezbytných kroků v tomto vývoji – to je ale znemožněno, má-li dítě patřit někomu jinému. Odloučení po porodu je zdrojem utrpení jak pro novorozence, tak pro matku „nositelku“. Aby se ochránila, snaží si držet odstup od dítěte, které roste uvnitř jejího těla. Tím však brání psychickému vývoji, který je součástí těhotenství.
Těhotenství má také dlouhodobý vliv na matku i dítě. Jedná se mimo jiné o tzv. mikrochimérismus, kdy se do těla dítěte dostanou buňky matky a do těla matky zase putují buňky dítěte. Tyto zcestovnskalé buňky mohou v těle ženy přetrvat i několik desítek let, přičemž dopady mikrochimérismu jsou dosud z velké části neprobádané.
Už při prvním pohledu na smlouvy o náhradním mateřství vyvstane otázka, do jaké míry se v nich matka „nositelka“ zavazuje dobrovolně. Pokud je náhradní mateřství poskytnuto za peněžitou odměnu, matka se nerozhoduje zcela svobodně, protože je pod tlakem svých finančních potřeb, často aby uživila vlastní rodinu. Např. v Indii může žena jediným těhotenstvím vydělat až desetinásobek ročního příjmu svého manžela. V takovém případě lze těžko mluvit o svobodném rozhodnutí.
Zároveň je nutno podotknout, že velmi málo žen vstoupí do procesu náhradního mateřství bezúplatně. Mnohonásobně vyšší poptávka pak vytváří tlak na souhlas s náhradním mateřstvím u žen v těžkých životních situacích nebo u žen z chudších zemí.
V takových zemích prochází náhradní matky a případné dárkyně vajíček pečlivou selekcí. Sponzoři pak vybírají ženy dle fotek a informací z katalogu, aby získali své „vysněné miminko“, dokonalé dítě, které se jim bude podobat a které jim splní všechna přání. Řada klinik také nabízí volbu pohlaví dítěte na základě preimplantační diagnostiky (nehodící se děti jsou usmrcené). Matka je v průběhu celého těhotenství sledována a smluvní podmínky po ní mohou vyžadovat také dodržení konkrétního jídelníčku a omezení aktivit, které smí či nesmí dělat. Z ženy i dítěte se tak stává zboží, které se nabízí v různých provedeních podobně jako auto.
I když náhradní mateřství není předmětem žádných mezinárodních smluv, praktiky související s touto činností porušují ustanovení řady zásadních dokumentů.
Haagská úmluva na ochranu dětí a revidovaná Evropská úmluva o osvojení dětí požadují, aby bylo svolení rodičů s adopcí dítěte dobrovolné, bez jakékoliv peněžité odměny nebo kompenzace a aby matka svolila k adopci až po porodu dítěte. Náhradní mateřství porušuje všechna tato ustanovení.
V naprosté většině případů je náhradní mateřství provozováno za peníze, ať už jsou matce vyplacené přímo nebo skrze prostředníky. Článek 2, odstavec a) Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii definuje prodej dětí jako „úkon či transakce, při kterém kdokoli, jednotlivec nebo skupina, předá jinému dítě za úplatu či jinou protihodnotu“, přičemž dle článku 35 řečené úmluvy je prodej dětí nepřípustný „za jakýmkoli účelem a v jakékoli podobě“.
Náhradní matka – či častěji zprostředkující organizace – a sponzoři nakládají s dítětem obdobně jako s vlastnictvím. Mezinárodní právo má pro takové zacházení s člověkem jasný termín: otroctví. Úmluva o otroctví z roku 1926 definuje otroctví jako „stav nebo poměr osoby, nad níž se vykonávají některé nebo všechny složky práva vlastnického“. Vlastnictví se projevuje i v situaci, kdy je dítě předáno bezúplatně – darovat lze také pouze to, co člověk vlastní. Obětí otroctví nebo kšeftování může být také náhradní matka.
Závěrem lze zkonstatovat, že náhradní mateřství porušuje nejen mezinárodní standardy pro osvojení dětí, ale ve většině případů se také jedná o prodej dítěte, které lze považovat za novodobou formu otroctví a obchodování s lidmi. Jedinou správnou reakcí na tuto skutečnost je zákaz náhradního mateřství na mezinárodní úrovni, stejně jako tomu je v případě prodeji dětí, a přijetí trestných opatření pro pachatele takového činu, především prostředníky.
z dokumentu Surrogate Motherhood and Human Rights přeložil a upravil Adam Prentis
nomaternitytraffic.eu
Chci také podpořit nečekaně těhotné ženy, které chtějí dát šanci svému nenarozenému dítěti
Pomáháme ženám a rodinám, které chtějí dát svému nenarozenému dítěti šanci, a ženám, které se trápí po ztrátě nenarozeného dítěte.
Lobbujeme za lepší podmínky pro rodiny čekající nečekaně dítě. Nevěnujeme se jiným společenským a politickým tématům.