Co nám takto zní a nezní, slova a vazby, které vědomě či nevědomky používáme pro vyjádření té či oné skutečnosti, vytvářejí náš „jazykový obraz světa“. Tento trochu básnicky znějící pojem je ve skutečnosti samostatná jazykovědná disciplína. Zabývá se „jazykově ustálenými svědectvími o tom, jak určité jazykové společenství pojmově uchopuje skutečnost, a zároveň jak ji prožívá a hodnotí“ a jde o „způsob rozumění věcem včetně jejich hodnocení, jak se ukazuje v lexiku i gramatice daného jazyka“. Tento obraz vzniká nejen jednotlivými slovy a jejich spojeními, ale třeba i skrze samotnou strukturu slov, tím, jak jsou utvořena. Mít „něco pod nosem“, „strkat do něčeho nos“ či „mít na něco čuch“ nám říká, že nos nebo čuch si z nějakého důvodu spojujeme s prostorovou blízkostí, zvědavostí či intuicí. Slova „chápan“ i „chápat“ mají stejný základ, ale v prvním případě mluvíme o opici, která dovedně něco uchopuje, zatímco „chápavý“ je člověk, který je tolerantní, anebo má „za ušima“. Něco pochopit je tak pro nás Čechy (ale třeba i Němce) aktem „uchopení“. Slovo potrat má hodně co do činění se „ztrátou“. Aspoň naši předkové to tak cítili.
„Shluk buněk“?
Ve vztahu k nenarozeným dětem nám takový slovník většinou chybí. Stačí si vedle sebe položit slova plod a batole. Nenarozené děti a jejich vývoj pojmenováváme slovy buď odbornými (embryo, fétus), nebo ideologickými (interrupce). Přičemž ani jazyk vědy není zcela neutrální. Když se podíváme do historie vzniku odborné terminologie, najdeme více důvodů, proč máme stejné pojmy pro vývoj nenarozeného dítěte a zvířete. Jeden z nich je právě ideologický: vědci 19. století tím v duchu darwinismu říkali, že existuje jasná kontinuita mezi člověkem a zvířetem.
Co nám však pro nenarozené děti chybí, je slovník přirozeného jazyka. Svým způsobem není divu. Jediný člověk, který má s nenarozeným dítětem nějakou konkrétní a „hmatatelnou“ zkušenost, je jeho maminka. Ta zkušenost se často projevuje tím, že je jí špatně od žaludku, cítí slabost nebo má nejrůznější „chutě“. Později může cítit pohyby či kopání. Na to speciální slovník nepotřebujete.
Doslova v prvních dnech vývoje člověka se tvoří tzv. morula (malina). Ta vzniká čtvrtý den po oplodnění a během dvou dnů se z ní utvoří blastocysta. Popis moruly vycházející z vědy 19. století odpovídá pohledu do mikroskopu: „kulovitý shluk buněk“, prostě „malina“. To sousloví už jste někde slyšeli, že? Obvykle takto mluví lidé, kteří se vám snaží vysvětlit, že jít na potrat je v pořádku. Vždyť „je to jen nevědomý shluk buněk“. Výhodou tohoto sousloví je, že můžete argumentovat, že to přece říká věda. Málokdo už dokáže namítnout, že o „shluk buněk“ jde zhruba do šestého dne těhotenství, ve kterém maminka sotva zaznamená, že se v jejím těle něco děje. A věda tím souslovím nehodnotí, jen popisuje. Ideologie dehumanizuje a jazykem manipuluje pro své cíle. Přesto se toto sousloví ve veřejném prostoru uchytilo.
Plod...
...neboli fétus je třetím velkým krokem prenatálního vývoje člověka. Nazývá se tak fáze od 9. týdne výše. Předtím šlo o embryo. V jazyce vědy je nehodnotící, neplyne z něho žádá výpověď o jeho hodnotě ani o jeho „právu na život“. Vysloví-li však totéž slovo socioložka či antropolog z Fakulty sociálních studií, není zcela jasné, na čem jsme. Jakým jazykem mluví? Jazykem medicíny, nebo ideologie? Zde bude asi hodně záležet na hodnotovém ukotvení a záměru mluvčího.
Je to ostatně stejné, jako když my důsledně používáme sousloví „nenarozené dítě“ bez ohledu na to, zda jde o morulu, nebo plod. Proč? No protože slovo dítě nepopisuje tělo ani věk, ale především vystihuje to podstatné – vztah k matce a k otci.
Slovo plod, užívaný odbornou terminologií, má zajímavou historii. Pochází z latinského fētus, ūs („být těhotná, nést plod“) a znamenalo „plod v lůně“. Používali jej především právníci a lékaři. Pro staré Římany šlo tedy zjevně o něco člověku příslušejícího, byť sami neměli se zabíjením dokonce už narozených dětí žádný etický problém.
Znáte-li slova jedné z nejdůležitějších křesťanských modliteb Zdrávas Maria, víte, že je tam zmínka o „požehnaném plodu života tvého“. V tomto případě ale nejde o foetus, ale fructus, což je zase překlad z původně řeckého karpós – „ovoce, plod rostliny“. Takto v řečtině jej použil autor evangelia podle Lukáše, slova pronese k Panně Marii její příbuzná Alžběta. Jak v latině, tak v původní řečtině tedy máme slovo, které naopak vůbec není spojeno s lidstvím, ale s farmařením či sadařstvím. Že by se evangelista Lukáš, nebo dokonce sama Alžběta opovážili dehumanizovat právě vtěleného Spasitele světa, se zdá být spíše nepravděpodobné. Spíš toto slovo zvolil, neboť se váže k něčemu žádoucímu: k plodnosti, která je základní vlastností všeho živého, díky níž existuje život. Opakem je smrt.
Potrat
Zastavme se ještě u tohoto ne zcela libě znějícího slova potrat. Na první poslech má společný základ se slovem „ztráta“. Vzniklo z praslovanského základu tratiti s významem „utrácet, spotřebovávat“. V církevní slovanštině, jazyce, který uměle vytvořili z existujících slovanských jazyků sv. Cyril a Metoděj v 9. století, najdeme slovo zmet’nikъ, které navozuje představu něčeho „vyvrhnutého, vyhozeného, odstraněného“. Je zajímavé, že toto slovo proniklo do různých převážně českých nářečí v souvislosti se zvířaty (odtud též slovo zmetek – nedonošený zvířecí plod). A ve tvaru zmetání se používá ve veterinárním lékařství, kde znamená „vypuzení plodu z dělohy zvířat před ukončením období březosti“.
O „vyhnání plodu“ mluví také rakouský trestní zákoník z 19. století. A stejnou negativní konotaci má latinské abortus: ab – „pryč od něčeho“, oriri –„být narozen“, tedy něco jako „zbavit možnosti narodit se“. Teprve až ideologická intervence v polovině 20. století přišla s konceptem „umělého přerušení těhotenství“ (neboli zkráceně interrupce). Do roku 1957 se i v zákonodárství používal termín „usmrcení lidského plodu“. Málo se ví, že tento pojem lékařská terminologie opět v tichosti opustila a zákrok nazývá „umělým ukončením těhotenství“. V aktivistických textech se to však neprojevilo, tam se stále „přerušuje“ (viz Radka Dudová: Interrupce v České republice: zápas o ženská těla).
Nedoklubko
Začali jsme s jazykovým obrazem světa, skončeme u něj. Znáte fráze typu: Necháš si to?, popř. Nechala si to vzít? Lidová mluva je možná hrubá, ale realistická – zájmenem „to“ se bezpochyby myslí „dítě“, nikoli „shluk buněk“.
Dnes se s oblibou kdeco zcitlivuje. Pojďme začít nacházet jazyk pro nenarozené děti. Příklady už máme – viz krásné slovo „nedoklubko“ pro předčasně narozená miminka. Určitě se jich najde mnohem víc. Díky vědě se nám otevřel zcela nový svět, předchozím generacím neznámý, svět zygot, morul a embryogenezí a ten svět zatím umíme pojmenovat jen vědeckou terminologií. Lze vůbec tento tajuplný svět pojmenovat „přirozeným“ jazykem? To nevíme. Víme ale, že citlivým užíváním jazyka, uměním rozlišovat a správně pojmenovávat můžeme udělat hodně pro to, aby se společnost stala vnímavější vůči nenarozeným dětem a jejich maminkám. Znáte-li slova, vazby či fráze týkající se nenarozených dětí, která se běžně neužívají, nebo jsou klidně i vaše soukromá, napište nám je. Časem bychom z nich mohli třeba sestavit slovníček.
– Radim Ucháč
