Manželé Martin a Josefka chtěli vždy velkou rodinu. Těší se ze všech svých dětí – z těch pěti žijících i těch čtyř, které odešly na věčnost. Zatímco čtyři dcery jsou zdravé, nebezpečnými onemocněními už před narozením trpěli všichni synové – a pouze jeden z nich je překonal.

Máte radost ze svých dětí?
Máme. Všechny naše děti jsou vytoužené, chtěné, na všechny jsme se velmi těšili, i když nám lékaři u některých z nich sdělili, že nebudou dlouho žít.

Řekněte nám něco o nich.
Nejstarší dcera právě odmaturovala na gymnáziu s vyznamenáním. Druhá dcera studuje druhým rokem na gymnáziu, třetí dcera navštěvuje druhým rokem šestileté gymnázium. Ve čtvrtém těhotenství nám zemřel chlapec v polovině těhotenství, v pátém další chlapec zázračně přežil, nyní má 12 let a dochází do 6. třídy základní školy. Šesté počaté děťátko, chlapec, krátce po porodu zemřel. Sedmé těhotenství trvalo krátce, v 6. týdnu si Pán tohoto tvorečka povolal k sobě. Osmá Bohem nám darovaná a vymodlená byla holčička, je nyní čtyřletá. Deváté miminko, chlapeček, zemřel před dovršením jednoho roku.

Kdy jste se poprvé dozvěděli, že by některé vaše děťátko mohlo mít zdravotní těžkosti?
Nejprve jsme se radovali ze tří krásných dcer, jejich život a zdraví jsme brali jako samozřejmost. Velký šok přišel ve čtvrtém těhotenství. Tehdy ve 20. týdnu jsme se dozvěděli, že miminku již nebije srdíčko. Velmi jsme toužili po dalším miminku, které jsme zhruba po půl roce počali. U tohoto dítěte se poprvé objevily zdravotní problémy, které dle slov lékařů nedávaly šanci na přežití. Je opravdový vymodlený zázrak, že tento již dvanáctiletý chlapec žije a je na tom zdravotně podstatně lépe, než bylo původně diagnostikováno.

Co bylo podstatou jeho zdravotních problémů?
Něco, co člověk bere jako samozřejmost – vylučování moči. Pokud miminko v bříšku nemůže močit, je to velký problém. Zvětšuje se močový měchýř, močové cesty, ledviny, celé bříško děťátka. Naopak hrudník se stává o něco menším, protože je utlačován bříškem. Tyto děti mohou mít vadu srdce, plic, sníženou funkci ledvin, reflux moči z močového měchýře do ledvin. Frekvence výskytu u nenarozených dětí je 1:30 000. Častěji se objevuje u chlapců, jak jsme to mohli zažít my.

A co další syn?
U šestého těhotenství nám lékaři nabízeli léčbu chlapečka. Podmínkou však byl odběr plodové vody kvůli vyloučení dalších vrozených vývojových vad. Výsledky přinesly informaci, že dítě je zdravé! Tehdy jsem se o odběry plodové vody zajímala víc a zjistila jsem, že často výsledky bývají opačné, na jejich pravdivost se člověk nemůže spolehnout. Navíc těmito odběry maminka riskuje spontánní potrat nebo další komplikace v těhotenství. Znovu bych k tomu již nepřistoupila.

V 15. týdnu těhotenství byl za pomoci ultrazvuku přes břicho zaveden šant, který měl odvádět moč miminka z jeho močového měchýře do plodové vody. Fungoval pouze jeden den, pak vypadl. Další pokus o znovuzavedení nového šantu se konal ve 20. týdnu, tehdy však bylo málo plodové vody v důsledku nemočení miminka. Bylo mi dodáno půl litru vody, avšak děloha to nepřijala a voda odtekla.

Po třech dnech jsem byla z nemocnice propuštěna s antibiotiky a termíny kontrol každý týden. Asi 40 dní před porodem jsem byla kvůli komplikacím po invazivních zákrocích hospitalizována na předporodní JIP. Díky modlitbám se porod rozběhl přirozeně a narozený chlapeček žil vzácných 40 minut, během kterých bylo možné jej pokřtít. Zemřel na hypoplazii plic, jež se z důvodu nepřítomnosti plodové vody nevyvinuly. Bylo možné uspořádat důstojný pohřeb se mší svatou za něho, díky čemuž jsme se s jeho ztrátou lehčeji vyrovnávali.

A poslední chlapeček?
U devátého těhotenství nám byly u chlapečka nabídnuty tři možnosti: a) v těhotenství pokračovat bez jakéhokoliv zásahu, b) zavést šant s tím rizikem, že může vypadnout a způsobit komplikace (spontánní potrat, rizikové těhotenství…), c) jít na potrat. Zvolili jsme první variantu a odevzdali to celé do Božích rukou.

Chlapeček se narodil kvůli poloze koncem pánevním císařským řezem po přirozeném spontánním rozběhnutí kontrakcí necelý měsíc před termínem. Po porodu nedýchal, byl intubován, manžel ho pokřtil z nouze, byl předán na novorozeneckou JIP, kde strávil asi 1,5 měsíce.

Žil tedy i po porodu?
Žil normálně s námi doma. Byl naší velikou radostí, skutečným Božím požehnáním, naším sluníčkem, spokojeným, pozitivním, usměvavým chlapečkem, kterého jsme si všichni oblíbili. Pán života a smrti ho k sobě povolal doma v noci ve spánku, zemřel na syndrom náhlého úmrtí kojence ve věku 11 měsíců a 11 dní. Byl to pro nás všechny šok, nečekali jsme to.

Každému bych doporučila knížku, která nám moc pomohla se se smrtí našich děťátek vyrovnat – „Stačí být jedinou notou k oslavě Boží“ od Jitky Čechové.

Čtyři chlapci vám zemřeli, ale jeden stále žije – jak je to možné?
Vnímáme to jako nezasloužený Boží dar. Nemá vadu srdce, plic, ledviny fungují, to vše se vymyká diagnóze s touto vadou. I když v 15. týdnu těhotenství to vypadalo, že každým dnem zemře, my jsme se nenechali dotlačit k potratu a zcela jsme to svěřili Bohu a Marii. Oni se zázračně postarali, aby toto jim zasvěcené dítě žilo.

Jaká je terapie po narození?
Po narození bylo u chlapců nutné provést operaci. Dva synové měli epicystostomii (vývod z močového měchýře odvádějící moč), jeden navíc ureterostomii (vývod z močovodu). Epicystostomie byla asi do dvou měsíců zrušena u obou chlapců. Ureterostomie byla zachována u chlapce, který zemřel v nedožitém 1. roku. Žijící syn nemá od dvou měsíců žádnou stomii. Jsme lékařům a sestrám vděční za vše, co pro nás udělali.

Jak prožívá váš syn, že on žije a jeho bratři umírají?
Náš dvanáctiletý syn si je plně vědom toho, že je naším vymodleným Božím zázrakem. Uvědomuje si to zejména v souvislosti s úmrtími jeho bratrů. Posledního žijícího bratra si velmi oblíbil.

Jak to prožívají vaše dcery?
Dcery to prožívají podobně jako syn. Jedna z nich ve slohové práci napsala, že úmrtí jejích bratrů ji ovlivnilo ve volbě povolání. Chtěla by se stát majitelkou pohřební služby. Zapůsobily na ni pohřby sourozenců v bílém a mše svaté sloužené za ně. Důstojnost těchto okamžiků v ní zanechala hluboké zážitky.

Za rozhovor děkuje Adam Prentis.